Milí Zvířetníci, hlásí se Hobitín :) Dnes bych vám chtěla povídat o tom, jak se tady v Anglii jezdí. Já vím, že nalevo... ale to není zdaleka jediný rozdíl proti naší kotlince.
Je to vlastně už potřetí, co jsem se musela přizpůsobit nové zemi a tedy i provozu na jejích komunikacích. Kdysi dávno na Taiwanu jsem utrpěla dopravní kulturní šok, když jsem okusila na vlastní oči a nohy asijský silniční provoz. Auto jsme tam tehdy neměli, obvykle jsem tedy vyskytovala na chodnících, děti pevně držela za ruce, abych je v tom rumraji neztratila a fascinovaně zírala na silnici, co zase pojede kolem.
Zdrojem mého potěšení nebyla auta, byť jsem tam na začátku devadesátých let viděla značky mě do té doby neznámé, ale především vozidla jednostopá – tedy kola a motorky. Schopnost Číňanů využít každého decimetru čtverečného nosné plochy k přepravě lidí, zvířat a nákladu mi připadala neuvěřitelná a s neutuchající zvědavostí jsem čekala na další kuriózní náklad. Brzy jsem zjistila, že čtyřčlenná rodina jedoucí na jednom skútru není náklad kuriózní, ale poměrně běžný.
Přestože byly ulice měst maximálně přeplněné a otázka nějakých bezpečnostních opatření se moc neřešila, neviděla jsem za ty měsíce, co jsme tam žili, nijak moc dopravních nehod. Navzdory pro Evropana strašlivému chaosu, doprovázeného rozličným troubením, se všichni obvykle nějak na silnici vešli. Běžně přežívali dokonce i cyklisté! I to byl důvod, proč jsme si na dovolené nakonec půjčili dvě motorky a stali se tak doopravdy účastníky silničního provozu. Je pravda, že jsem na tu motorku vlastně neměla řidičák, ale kdo by to na Taiwanu zjišťoval? Nakonec to byl opravdu krásný zážitek a doteď se při pohledu na živost a sílu motorek kapku zasním.
V Norsku jsme se také museli přizpůsobit – ale zase v jiném směru. Do té doby jsem brala rychlostní limity na silnicích mimo obce spíš jako takové starostlivé doporučení a s jejich nevelkým překročením jsem si nedělala hlavu. To se samozřejmě muselo v Norsku změnit, protože tam znají své pappenheimské a nejenže nastavili přísná pravidla – což dnes činí všude, že ano – ale oni dokonce tvrdě trvají na jejich absolutním dodržování! Povolené rychlosti byly velmi omezené, zato rejstřík pokut velmi široký. Pokuty byly stanoveny pevně, po pěti km/h a rozděleny na přestupky spáchané v obci (tady byly sazby drakonické) a mimo obec (tady to bylo jen drahé). Případné zájezdníky upozorňuju, že stacionární radary dokážou být i v lesích, takže není dobré se příliš spoléhat na to, že v přírodě nejste vidět :)
To jsem si vyzkoušela na vlastní kůži cestou z Bergenu do Oslo, kdy jsem jela v tunelu z kopečka a nehlídala si tempomat, který měl při sjíždění tendenci tak o 5 km/h zrychlit oproti nastavené rychlosti. Vyjela jsem tedy z tunelu rychlostí 85 km/h a ejhle, už si na mě mávali. Rezignovaně jsem zastavila, předložila doklady a byl mi oznámen přestupek spolu s cenou – 1 600 norských korun (krát přibližně tři – při přepočtu na české). To rozhodně nebylo málo, ale smlouvat se nedalo – oni měli naměřenou rychlost, sazebník, tak vypsali pokutu a jak a kde ji zaplatím, to už nebyla jejich věc. Policista mě jen jako cizinku vesele ujistil, že jsem měla štěstí – kdybych jela 86 km/h, tak je to už zase o dost dražší.
I nezbylo člověku než se přizpůsobit a plazit se svým dopravním životem mezi třicítkou a padesátkou v obcích a šedesátkou až osmdesátkou mimo ně. Pokud se chtěl člověk rychlostně rozšoupnout, měl jedinou možnost – dálnici. Je jí sice jen kousek od švédských hranic do Oslo a potom k letišti Gardermoen a západ k letišti Sandefjord, ale zato se tu dá místy jet i stovkou!
Řeknu vám upřímně – byla to šílená otrava, ale nakonec to jde. A přestane vás překvapovat to, že tou padesátkou – nebo třicítkou – jezdí i četná Porsche, o BMW, Audi nebo Mercedesech samozřejmě nemluvíc.
Sice mi nelezlo na rozum, proč si lidé v těchto podmínkách pořizují třeba to Porsche, ale skutečně zde neplatilo to, co u nás, kdy si každý magor s drahým autem myslí, že spolu s vysokou cenou svého vozu si koupil i právo nerespektovat předpisy. Andy mi říkal, že nahoře na severu (já jsem tam nebyla), se jezdí divočeji, ale po většině Norska se skutečně jen civilizovaně plazíte.
A víte, co je zajímavé? Zvyknete si. Stačí pár měsíců a už vám to vůbec nepřijde. Provoz je pomalý, ale většinou plynulý, protože při těchto rychlostech se nevyplatí předjíždět ani náklaďáky. Jediní, kdo na pravidla obvykle kašlou, jsou řidiči kamionů – mezi nimi se vyskytuje poměrně dost klasických šílenců, kterým jsou pravidla ukradená, takže přinášejí do provozu nějaký ten vzruch. Samozřejmě i v Norsku se lidé v autech zabíjejí, ale nejčastěji to jsou to ti mladí, hloupí a většinou bohatí, kdo doplatí na nedostatek kázně a alkohol.
Když jsem se takhle pokojně po tři roky plazila po pěkných a mimo horské úseky i přiměřeně širokých silnicích, bylo přestěhování do Anglie svým způsobem opět kulturním šokem a nešlo zdaleka jen o to, že se jezdí vlevo. Když musíte, tak ten mozek nějakým způsobem znásilníte a donutíte uvažovat zrcadlově. Popravdě v tomto případě jsou dlouholeté zkušenosti a zažité reakce spíš na škodu, protože instinktivní jednání se mění nejhůř.
Mě v prvních dnech zaskočily hlavně neuvěřitelně úzké silnice, kterou jsou tady v Hobitíně (jinak ve východním Surrey) lemovány na mnoha místech buď hradbou stromů, nebo více než dva metry vysokými stěnami živých plotů, takže obvykle vůbec nevidíte, kam jedete a kdo jede proti vám. Když někde u silnice roste veliký starý strom, tak se prostě silnice zúží – však oni se řidiči nějak porovnají a konec konců, ten strom si tu své místo za ty kolikrát stovky let už vystál.
A víte, že ti řidiči se tu obvykle skutečně dohodnou? Ony to totiž nejsou jen úzké silnice, ale na nich se ve vesnicích ještě parkuje, takže tu jsou celé dlouhé úseky, kde vám nezbývá než čekat na volnou cestu a projíždět protisměrným pruhem. A auta se skutečně pouštějí, v naprosté většině případů v klidu, oba na sebe mávnou – ten, kdo přednost dává, i ten, kdo ji dostává. Je to stejné, jako když do někoho vrazíte na ulici. Než se stačíte omluvit, omluví se on automaticky vám. Musím říct, že je to neuvěřitelně účinný způsob, jak potlačovat blbou náladu i agresivitu ve společnosti :)
Jak jsem zjistila, tak minimálně tady v Hobitíně praktikuje většina Angličanů slušné a zdvořilé jednání. Ne proto, že by snad milovali všechny své bližní, ale protože vědí, že se tak dá dostat nejrychleji a nejjednodušeji k cíli. S tím souvisí i chování řidičů. Rychlostní limity se tu zdaleka nedodržují tak, jako v Norsku, jezdí se živěji, ale agresivních hulvátů tu potkáte mnohem míň než u nás. Teď prosím nemluvím o Londýně, nebo o jiných velkých městech – jen o Hobitíně, obecně o venkově a o dálnicích. S ježděním ve městech moc zkušeností nemám, neboť se mu úmyslně vyhýbám. Za ten rok jsme byli autem v Londýně jen třikrát a úplně mi to stačilo.
Další věc, které jsem musela jako řidič v Anglii čelit, bylo ježdění po mnohaproudových dálnicích a nekonečně složitých dálničních křižovatkách. Z tohoto pohledu je totiž Norsko jedním venkovským zátiším a přinutit se k okamžité adaptaci na auty zahlcené jednadvacáté století přece jen trochu bolelo. Vzhledem k Martinovu chronickému poletování jsem si postupně vyjezdila cesty prakticky ke všem londýnským letištím, od nejbližšího Gatwicku – bydlíme na jih od Londýna – až k nejvzdálenějšímu Lutonu.
To samozřejmě znamená používat dálnici M25 obkružující Londýn. Nebylo by na tom nic divného, pokud by ovšem nebyla nechvalně známá coby největší parkoviště na světě. Musím říct, že si tuto sarkastickou přezdívku zaslouží – a to minimálně dvakrát denně v dopravních špičkách a to včetně neděle. A má ještě jednu děsivou vlastnost – prakticky se na ní nevyskytují benzínové pumpy, tedy ani záchody. Např. když jedete od nás po směru hodinových ručiček (tedy na západ a posléze na sever), tak jedny "services", jak se zde komplexy benzínek a všelijakých jídelen nazývají, jsou před naším nájezdem na dálnici a další jsou 59 mil daleko! A to si prosím nevymýšlím, na to je tam cedule.
A teď si prosím představte, že jedete v pondělí brzy ráno na letiště Luton – od nás cca jeden a půl hodiny cesty, tam vyložíte pasažéra a dopravní špičkou se okamžitě vracíte, což znamená přičíst další více než dvě hodiny v autě. A cestou prostě není jediná benzínka! Odbočit do místních městeček vypadá nemožně, všechny nájezdy na ploužící se dálnice jsou plné zvolna se posunujících aut, podobně vypadají i leckteré sjezdy. Prostě dopravní špička v nejlepším rozkvětu.
A vy potřebujete na záchod. Nejdřív jen tak mírně, ale jak hodiny běží, je to stále horší. Jste uvězněni v autě, kolem jsou jen stovky, tisíce jiných aut, ale žádný záchod! Jak čas běží a tlak sílí, propočítáváte v hlavě nejrůznější krizové plány. Nakonec zůstáváte na dálnici, protože se trošičku uvolňuje a vy si říkáte – za chvilku jsem doma! Ano, už se blíží váš sjezd, ale to už máte potíže šlapat na pedály. Jak to, že mi to vždycky připadalo, že je to k nám blízko?
Pomalu se vás zmocňuje zoufalství, cesta, obvykle sotva vnímaná, se obludně natahuje – jako ve zlém snu. Začínáte dychtivě vyhlížet nějakou postranní cestu... lesík... jen hlubší příkop! Hloupost, stejně nikde není kde zaparkovat. Domů, honem domů! Poslední průjezd vesnicí už vysloveně bolí, přestáváte poslouchat motor a řadíte jen minimálně. Konečně domácí dvorek, opatrně se vyplazíte a poněkud v předklonu spěcháte drobnými kroky do domu. Ježíši, to je úleva!
Nakonec se vypotácíte z oné místnůstky, svezete se do křesla a uvažujete, kolik lidí se takhle denně cítí jen proto, že mezi projektanty M25 byli nejspíš jen muži, protože žena by na vybudování aspoň prostých odpočívadel se záchody určitě nezapomněla!
A tak vám přeju krásnou předprázdninovou neděli a cesty lemované dostatečným množstvím oněch tak potřebných místnůstek :)
homepage 
oblíbené 
