Povídky: Sestry

No já vím, že by se kněžna neměla takhle cpát, ale vy to nikomu neřeknete. Kazi, jsou opravdu vynikající. Ta vůně! Je vidět, že znalost léčivých bylin se dá použít všelijak. Tady na Vyšehrad už nedorazili kupci s kořením ani nepamatuju a kuchařka si myslí, že všechno zachrání libečkem. Br, už ho nemohu ani cítit. A co máš ještě v tom svém košíku?

No jasně, zvěřina. Prosím tě, dělá ten tvůj mužskej i něco jiného, než slídí po lesích? No promiň, já vím, že Bivoj je úžasnej… Ty se červenáš! Neboj se, já si švagříčka vážím a na hradě by bez kožešin bylo o hodně nevlídněji. Ale teď je léto a mě se nechce myslet na zimu.

Slyšela jsem Teti, že jsi pořádala velké oběti na Pohledu, o minulém úplňku. Děje se něco co bych měla vědět? Hm, tak lidé se bojí sucha. A právem? Voda ve Vltavě pravda trochu klesla, ale nevím, jak to vypadá tam u vás. Aha, tak to ještě není zlé. A máš pravdu, bohy trocha pozornosti potěší a lidé se uklidní.

Jé promiň, Kazi moje milá, já jsem fakt nechtěla. Jenže když fouká, tak mi ty vlasy lítají a kolikrát mám pocit, že jsou nedílnou součástí každého mého jídla, hlavně, když je to něco mastného… fuj. Ale já vím, že kdybych si zapletla cop, tak by to bylo stokrát lepší. Jenže nemůžu. Víš sama, že už teď chlapi remcají, že musejí poslouchat ženskou. A kdybych neměla ten správný knížecí vzhled – a k tomu bohužel copy nepatří, tak to bude ještě horší.

Ach jo. Začíná mě to doopravdy unavovat. Copak ty Teto, ty to máš dobré. Bohové přijímají oběti milostivě a lidé tě raději poslechnou – nikdo nechce, aby se Perun strefil zrovna do jeho domu s projevem nějaké nemilosti. No a tebe Kazi si teprve nikdo nechce pohněvat – nikdo neví, kdy tě bude potřebovat. Já vím, že nemocní lidé nebývají moc příjemní, ale aspoň neremcají, když se jim snažíš pomoct. Cože, taky?

No stejně nepopřete, že já to mám nejhorší. Místo aby si ty duté hlavy cenily toho, že je slušná úroda, nikdo nehladoví, krajinou volně procházejí kupci se zbožím a náhodou se nás nikdo nesnaží povraždit, tak si stěžují a hádají se jeden s druhým. Marné je starat se o spravedlivé soudy, marné je vyjednávat. Dobrým bydlem rozmazlení vyhazují a kopou kolem sebe. Bohové, někdy si říkám, že pár veřejných poprav by situaci jen prospělo!

Ne, samozřejmě to nemyslím vážně, teda ne úplně. Jenže co s těmi co pořád rozněcují spory? Největšího křiklouna, vzteklouna Sudivoje jsem poslala s poselstvím. No jo, hodně daleko… Jenže není v okolních zemích dost knížat, abych se jich zbavila všech! Kromě toho, takový posel by se měl umět chovat a vybraně hovořit, což většině těch palic dubových nic neříká. Jo, nalejt se medovinou a vykřikovat nesmysly, na to je užije. Ale přijít s něčím rozumným, to se nedočkám. Beztak se nakonec všichni vyhubí navzájem, ve jménu cti a hlouposti.

Promiňte děvčata, ale jsem roztrpčená… Vím, že tu lidé budou žít dál a myslím, že to budou potomci našeho rodu – tedy aspoň většinou. Ano, pořád ta vidění občas mívám. Jsou… znepokojující. Ale zároveň, úžasná. Nevím, jak bych vám to vysvětlila. Moc jim nerozumím, doby se mění, hrozně mění, někdy mám pocit, že jsem musela sníst nějaké jedovaté býlí…

Kdybych nepoznávala krajinu, naše řeky a kopce, tak bych ani nevěřila, že to není mámení nějakých zlých sil, šílenství… Jen krajina se nemění, aspoň ne moc. A lidé, lidé zůstávají stejní. Bývají divně oblékaní, ale přesto jsou jako my. Vidím matky s dětmi, mladé lidi i starce… Mají v očích a tvářích stejnou radost, starost, lásku, bolest, spokojenost i únavu, jakou cítíme my. Vidím lidi dobré i zlé… ne, lidé se nemění. Ale to všechno okolo!

Ne, nebojím se. Tedy nebojím se těch snů, ale jinak se bojím. Bojím se hádek, násilí, bratrovražedného boje. Jak se mi tu začnou prát, skočí po nás sousedé – proč si nevzít zemi, jejíž hospodáři o ni nedbají a mezi sebou se vadí? Něco se musí změnit, tohle nemohu dopustit, nesmím. Jsem za tu zemi zodpovědná.

Já vím, musíme mít vojvodu. Myslím na to už delší dobu… a možná bych věděla. Znáte ho také – pamatujete si na Přemysla? Vídaly jsme ho na Budči. Ale no tak… přestaňte. To není pravda, my se… prostě známe. Nyní žije poblíž vesnice, kde sídlí rod Stadiců, je to u řeky Běliny. Ano, byla jsem tam… Kazi, ty se potutelně chechtáš! A Teta jakbysmet! No co je na tom zlého?

Ano, to vím moc dobře, že nehledám jen sobě muže, ale především své zemi moudrého vládce. Ne, jistotu samozřejmě mít nemohu. Já nevím, co bych vám mohla říct… Je zdravý, urostlý… nesmějte se! To je důležité – je dostatečně silný a mocný sám o sobě a je si toho vědom. Necítí tedy potřebu nad jiné se pyšně vyvyšovat a svěřenou moc by tak neměl zneužít. Nepotřebuje o nic prosit, je zvyklý si své obstarat.  

Je pracovitý, jeho role jsou vždy upravené, čisté, nesou dobrou úrodu. Je uvážlivý, umí myslet dopředu – viděla jsem, jak jeho půda jednou rodí, jindy odpočívá. Cení si darů země a umí s nimi zacházet. Ví, že to je dar… nerve ze země bohatství, aniž by za něj platil svou péčí.

Je silný, ale není krutý ani surový. Jeho volci jsou čistí, opečovaní, před jeho rukama ve strachu neuhýbají, naopak, pro polaskání se natahují. Pracují pro něho oddaně, ze všech svých sil. Nikdy by tak nenamáhali ze strachu a z donucení! Když skončí s prací, prvně o ně se postará, teprve potom se věnuje svým potřebám.

Má ruce hbité, silné, obratné… a také něžné. Oči má jasné a dívá se zpříma. Ty oči umějí hledět nejen ostražitě, přísně, ba i tvrdě, ale také vesele, upřímně a s láskou… Ano, s láskou se dívá na mě a já se s láskou dívám na něj. Bude z něj dobrý vojvoda, jsem o tom přesvědčená.

Jak? Já nevím, pošlu za ním poselstvo… až se situace vyhrotí. Asi to nebude trvat dlouho, nejspíš do první pořádné hádky na soudu. Ach jo.

Nevím, koho pro něj pošlu… Už to mám! Pošlu Pešíka! No a co, že je to kůň? Je jediný, kdo tam odtud trefí! A Přemysla má rád. Kdybyste jen věděly, kolik jablíček a mrkví už od něj dostal! Pešík ví, co je pro něj dobré. A bude to vypadat magicky – lidi mají rádi, když věci vypadají magicky, protože to z nich snímá zodpovědnost. Ne, neboj se, já o své zodpovědnosti vím své.

Kobyla? Cestou? No, to by mohl být trochu problém… to připouštím. Chichi, to bych ráda viděla ty protažené tváře poselstva, kdyby Pešík nezařehtal před budoucím knížetem, ale před nějakou pěknou klisničkou! Ne, ne… jsem vážná. Tedy aspoň většinou. Nebojte se. Co myslíš, Teti, pomohla bys mi? Umíš to se zvířaty, bohové tě milují… Děkuju, já jsem věděla, že se na vás obě mohu spolehnout.

Kazi, sestřičko, neměla bys tam ještě jeden koláček?

květen 2008