Sedím klidně u kuchyňského počítače a vedle z haly se linou děsivé zvuky. Ďábelské vrčení, skučení, divoký štěkot a občas i vypísknutí nebo zakvílení. Co se to děje? Inu, venku po mnoha dnech slunce a sucha trochu prší a psovstvo se holt musí zabavit doma. Baf! Ozve se hromové basové štěknutí a vzápětí je ticho. Zaposlouchám se – máme ještě dva psy? Hned na to zaslechnu dupot a statečné zavřísknutí. Máme!
Tak předně Berry opět vyrostla. Protáhl se jí čumák a takřka postavily uši. Tedy popravdě jakž takž stojí to pravé, levé se o něj poněkud opile opírá. Tlapy má pořád v poměru k tělu veliké, zvlášť když se namočí a na objemu jí přestane přidávat huňatý kožíšek. Prodloužil se jí hřbet, takže když občas plavně kráčí, vlní se jako lvice. Stejně tak se jí prodloužil i ocásek, takže ho už nenosí voříškovsky nad hřbetem, ale mrská jím přece jen víc ve stylu svých ovčáckých předků.
V posledních dnech jsem zaznamenala citelný úbytek ochkajících a ňuňajících obdivovatelů zpomezi lidí nepsích, jelikož s tím delším čumákem a postavenýma ušima získala její černá tvářička vzhled divokého vlčka a tedy ztratila značnou část své první roztomilosti. Dobře to bylo vidět, když jsme potkali lidi s černým štěnětem kokršpaněla. Přestože byl kokřík o tři týdny starší než Berry, byl samozřejmě podstatně menší a asi desetkrát roztomilejší než naše holčička :) Ty velké oči, roztomilý čumáček, jemná malinko se kadeřící ouška... Vůbec bych řekla, že je naše Berry zatím spíš po svém divoce vyhlížejícím tatínkovi, než po šarmantní mamince.
Co už umímeA co jsme se zatím naučili? Je toho už poměrně hodně, když vycházím z faktu, že ze začátku jsem ji musela učit i správnému a hladkému procházení dveřmi. Ono to není zdaleka tak samozřejmé, jak by to mohlo vypadat, pokud se nechcete buď ve dveřích o to praštěné zvíře přerazit, nebo ho v nich skřípnout či donekonečna čekat, jestli způsobně sedící štěňátko hodlá vůbec projít, protože kdo ví, co na něj za těmi dveřmi čeká?
Učí se samozřejmě čistotnosti. Velmi nízké loužičkové skóre je v případě naší Berry z velké části zásluha mojí bdělosti, protože jinak by naše fenečka byla spíš sviňucha obecná. Je fakt, že bobek doma udělala jen jedinkrát a to hned druhý den po příjezdu, ale jinak nám především pomáhal fakt, že v teplém a stálém počasí je pořád otevřeno ven, takže učení šlo velmi snadno. Potíž je v tom, že pokud Berry potřebuje a jsou náhodou zavřené dveře, tak si neumí zřetelně říct a loužička je v ten ráz tam, kde být nemá. Ale i tady je znát pokrok s tím, jak fenka roste. Velkou výhodou je onen obrovský kotec, kde jsou psi zavření, když nejsem doma, stejně jako klec na noční spaní. Musím sice k Berry brzo ráno vstát a vzít ji na zahradu, ale s touto pomocí spí už skoro dva týdny bez jakékoliv nehody a kotec už také obvykle zůstává neposkvrněn.
Jinak pozvolné zvykání má své výsledky – Berry už spí s Kazanem v prostoru u zadního vchodu do domu – je to hezká světlá místnost s oknem, dlažbou na podlaze a velkým dřezem. Mají tady misky na jídlo, vodu, Kazan pelíšek (spí vedle něj) a je tady i prostorný dřez, takže nejen mohu hned umýt psí nádobí, ale v případě potřeby i malou psici – to se ví, Kazan by se tam nevešel :) Na odstavování štěněte od své postele jsem nespěchala a vyplatilo se mi to – nekonala se žádná proplakaná noc. Ale musím uznat, že mi pomohla nejen trpělivost, ale i Berrinčina povaha. Ve srovnání s mými předchozími psy se dá mnohem lépe přesvědčit – aspoň tu svoji strašlivou paličatost jí Daník do vínku nedal (tedy aspoň zatím to tak vypadá :) )
Jíst se naše holčička učit opravdu nemusela – žrala by kdykoliv a cokoliv. Před každým jídlem vyvádí, jako by týden neměla v hubě a to ji prosím pořád krmím pětkrát denně! Třikrát větší porce, dvakrát svačinka. Je to nutné, protože je strašlivě hltavá a když dostane víc jídla naráz, tak potom kňourá a blinká. Tak holt musíme pomalu – asi si ještě pořád nezvykla, že má své jisté a ne sedm sourozenců na stejné startovní čáře. Jako dobré mezijídlo se mi osvědčila celá mrkev – slouží k hlodání a ještě se při tom chudák věčně hladové štěně trošku nají. (Max i Nazgúlové ji samozřejmě ignorovali – brr, zelenina!)
Dále se musela naučit jezdit autem. Hned ze začátku musela cestovat v přepravce – tedy v Daníkově letecké přepravní bedně. Protože bylo horko, nechtěla jsem jí tam nejdřív dávat deku, aby se zbytečně nepřehřívala. Ale chyba lávky – ať jsem jela jakkoliv opatrně, tak mi tam Berry lítala jak nudle v bandě a do toho vřískala. Horko nehorko, dala jsem tam deku a hned se jí jezdilo líp. Brzy přestala vřeštět a omezila se jen na reptání, když se musela po vycházce v lese zase nalodit. Předevčírem jsme ale překonali další hranici – Berry konečně dorostla do svých prvních kšírek, takže při jízdě do lesa byla prvně v kufru auta s Kazanem. Samozřejmě uvázaná, bez toho bych si netroufla ten kufr ani zavřít.
Vycházky jsou důležité!Vycházky se u nás dělí na normální a vzdělávací. Normální jsou ty běžné, kolem luk a polí, případně v lese. Bydlíme natolik daleko od vesnice, že Berry teoreticky nepotřebuje vodítko nikdy, ale samozřejmě ho dostává – musíme trénovat. Už jsme postoupily z fáze, kdy se snažila vodítko sežrat nebo aspoň rozcupovat, na povel "vodítko" se obvykle zastaví nebo přijde, sedne si a nechá ovodítkovat nebo odvodítkovat. Když je přivázaná, má zatím tendenci vodítko ignorovat a snaží se chodit, kam ji napadne a připadá mi, jako by ji znovu a znovu překvapilo, že to nejde :)
Už jsem si říkala, kde dělám nějakou zásadní chybu, když jsme ji vzali do města – tedy nejdřív u nás do vsi, po úspěšném absolvování potom do Brigtonu. A ukázalo se, že s vodítkem má problémy jen tam, kde ho považuje za zbytečné, na chodníku se chovala prakticky vzorně, táhla minimálně (záleželo na tom, kde byl zrovna Kazan) a vlečena by byla jen v případě, kdybych si nevšimla, že si nad něčím musela v úžasu sednout.
Tady musím udělat vsuvku :) Berry obvykle poznává svět s nevinnou důvěřivostí mláděte, kterému se zatím v životě nestalo nic horšího, než že na něj někdo udělal baf. Není úplně zbrklá, ale za Kazanem jde kamkoliv, rozmýšlí se minimálně. Ovšem když se objeví něco, co znatelně převyšuje její dosavadní zkušenosti, tak si na to musí sednout. Neboli koukne, sedne, přemýšlí... a potom to jde buď prozkoumat, nebo si pro jistotu sedne o kousek dál. Takhle jsme spolu například objevily koně... Koňská hlava chroupající trávu byla pro malinké štěně zjev tak znamenitý, že si musela odsednout dvakrát :)
Normální vycházky tu jsou především od toho, aby se štěně jednak svobodně seznamovalo se světem, a jednak se přirozeně naučilo oním tak potřebným vycházkovým povelům, jako je "jdeme, tudy jdeme, stůj, zpátky, pomalu, fuj, ne" a samozřejmě nekonečně důležité "ke mně!". Máme štěstí na klidné čisté prostředí, obsahující množství zajímavých podnětů včetně četných veverek a králíků, ale prakticky neobsahující vysokou zvěř. Jaká úleva! Využívám toho, že nás s Kazanem Berry zatím velmi přirozeně sleduje, tak si mohu dovolit šetřit povely. Vycházky jsou potom většinou tiché, občasný povel se tak může do štěněčí hlavičky lépe zapsat. Jen na okraj - hru s hračkami a zkusmé cvičení do vycházek nepočítám, protože to obvykle praktikujeme na naší louce u domu, a tu za vycházku Berry nepovažovala ani když byla úplně malinká :)
Jak Berry roste, tak si hledá způsoby, jak si vycházky sama zpestřit. Byla jsem u toho, když vrány jen pozorovala, když se potom k jedné trochu váhavě rozběhla a teď ji vídám, jak si občas poskočí a "uklidí" vrány z pokosené louky. Ostatně pokosené louky jí přinesly další zábavu – malé můrky a motýlky, kteří nad trávou poletují. Berry se je snaží lovit – samozřejmě marně – nicméně pohled na štěně pádící tu jedním směrem, tu oním, prokládající běh přískoky, výskoky a pozoruhodnými pokusy o piruety, je nejen legrační, ale i potěšující. Když vidíte tu radost, přirozený spontánní pohyb... a můrce obvykle stačí vyletět trochu výš, aby měla od dorážejícího štěněte pokoj.
Vzdělávací vycházky znamenají obvykle výlet s poučením a nezbytnou dávkou socializace. Ten nejobyčejnější je vycházka do vsi. Berry důležitě kráčí na vodítku po chodníku a žasne nad kde čím, velmi často nad věcmi, které dobře zná – ale z jiného prostředí. Takže po protějším chodníku jde paní a vede na vodítku psa – Berry si na to musí sednout a dlouze otáčí hlavičku za tím zajímavým divadlem. Řekli byste, že to ubohé zvíře v životě cizího psa nepotkalo, ale kdepak. Všechny ty honičky a očuchávačky s na volno běhajícími psy z luk a lesa se nepočítají – tohle je JINÉ.
Stejný úžas a nutnost to vysedět vyvolalo auto, vyjíždějící ze dvora rodinného domu. Opět byste řekli, že Berry vidí auto poprvé v životě... ale chyba lávky. Naše auto ani poměrně rušný provoz u nás na usedlosti, kde nechybí ani nákladní auta, se prostě nepočítá. Ale před vesnickým obchodem s Kazanem seděla a čekala poměrně vzorně, nekvílela, ani se nesnažila utéct. Byla jsem tam ovšem kolem poledne, minimum lidí, uvázaní byli tak abych na ně viděla – prostě dokonalé cvičné podmínky. Nevím, jak nacvičíme realističtější situaci, protože já obvykle psy do obchodu neberu, jenže je to holt umění, které musí děvče zvládnout.
Jak jsme zvládli MěstoPopravdě po těchto zkušenostech jsem byla opravdu zvědavá, jak dopadne Berrinčin první výlet do opravdového města. Pokud bude sedět nad každým autem, psem nebo dětským kočárkem, tak se nepohneme z místa! Vybrali jsme Brigton – máme ho relativně blízko a vedle městských ulic nabízí i promenádu a pláž, což mělo štěněti usnadnit nelehký proces poznávání civilizace. Jeli jsme tam až navečer, aby nebylo horko, Berry byla ještě v přepravní bedně. Asi hodinovou cestu zvládla bez problémů, do divného prostředí podzemní garáže vystoupila naprosto suverénně a zabezpečena přítomností naší i Kazanovou vyrazila do města. Tady se ukázalo, že dobře chápe úlohu vodítka – je tady proto, aby se jí panička v tom zmatku někde neztratila.
Zajímalo ji úplně všechno. Auta, semafory tikající se zeleným panáčkem, lidé, jiní psi, zvuky, pachy... Bylo vidět, jak si pořád záblesky pohledů kontroluje naši blízkost, ale jinak si to vysloveně užívala. Byla jsem ráda, že jsme ji už v areálu hrádku Hever seznámili s dětskými kočárky, protože tady je už brala jako něco zcela běžného. Nelekala se ničeho, dokonce si šla se zájmem prohlédnout i africké bubeníky. Divné zvuky bubnů ji ovšem zajímaly podstatně méně, než obsah misky na peníze – asi doufala, že by tam mohlo být něco dobrého :)
Brzy jsme našli úsek pláže vyhrazený i v toto roční období pro lidy se psy, takže jsme sešli po oblázcích a valounech dolů k moři. Moře znala Berry už od předchozího výletu k útesům, a tvářila se na něj neutrálně – nedalo se pít, tak ji moc nezajímalo. Jenže na pláži byly dvě slečny s černou čubinkou, která s fanatickou radostí aportovala z vody gumový míček.
Berry se úžasně zaradovala – ostatně jako pokaždé, když potkáme psa, a přidala se k fenečce. Ta ji zdvořile očichala, ale co je jedno cizí štěně proti míčku letícímu do moře, že? Slečna hodila, pejska vyrazila a nadšená Berry za ní. Že je v moři, si uvědomila až tak tři metry od břehu, když tu přišla vlna... No na tom místě spíš vlnka, ale stačila do překvapené Berry pořádně plácnout, než se rozsypala do vířící pěny.
Na to, jak je malá, to Berry ustála skvěle, ale to byla rychlost, s jakou vyletěla z vody ven! Vypadala jako namočený černý Barbucha, vrhala po mě vyčítavé pohledy, jako bych za to mohla já. Je fakt, že jsem na vteřinu uvažovala, že tam pro ni skočím i v botách, ale to jsem jí neprozradila a tvářila jsem se, že je všechno v nejlepším pořádku a hodila do vody Kazanovi kamínek. Ten se šel poslušně (opět) namočit, takže nad tím Berry obrazně pokrčila rameny. Ale je fakt, že si pak už dala pozor, aby jí vlny olízly maximálně špičky tlapek.
Jinak chodit se štěnětem po promenádě v Brigtonu je sice báječná socializace pro psy i pro lidi, ale jaksi je to proces časově hodně náročný. Jednak Angličané mají pro psy opravdu slabost, takže mezi stovkami místních i turistů prochází nezanedbatelné množství psů, a jednak je doba odrůstajících štěňat, takže za krátkou chvilku jsme potkali tři. Šestnáctitýdenní štěně norfolk teriéra, půlročního jack russela a čtyřměsíčního labradora – samé kluky.
Berry byla jako u vyjevení, že existuje tolik menších psů, než je ona! To je pro ni totiž novinka, neboť do našich luk, polí a lesa lidé s maličkými psy obvykle na vycházky nechodí, takže běžná společnost se skládá především z labradorů, retrívrů, různých druhů španělů, ohařů a všelijakých větších kříženců. Teď tam zmateně stála, tvářila se jako vyjevený holdegrón – byla nejmladší, ale největší!
No co vám mám říkat, šli jsme těch pár desítek metrů dlouho, předlouho... Nejen kvůli štěněti, ale i kvůli Kazanovi, jeho důstojnost a lovely face tedy řekněme milý obličej, mu zajišťovaly také vysokou míru pozornosti a my jsme donekonečna opakovali naši mantru: "Ne, není to její maminka, nejsou příbuzní, je to jiné plemeno, český ovčák... ano jsme z České republiky..." :) Nakonec jedna paní pronesla větu, která mě donutila se zamyslet – On si ji pořádně hlídá, že? Mně to do té doby nijak zvlášť nepřipadalo, ale ukázalo se, že je to věta prorocká.
Kazan OstružinovýTím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu – vztahu Kazana a malé Berry. Kazan ji od začátku vítal, ale velmi dlouho trvalo, než jí skutečně otevřel své srdce. Já vím, že to zní pateticky, ale je to přesné. Uvítal ji, nechal ji, aby si s ním – resp. na něm – hrála, vychovával ji, ze začátku ji dokonce pustil do vlastní misky. No, s tím už přestal, zjistil, že být šlechetný se u naší malé kosatky dravé nevyplácí :)
Změna, opravdu velká a kvalitativní změna v jejich vztahu nastala asi před pěti dny. Seděla jsem v hale na schodech a pozorovala, jak Berry doráží na Kazana, aby si s ní hrál. Byla jsem úplně potichu, myslím, že mě psi ani neregistrovali. Kazan se choval jako obvykle, když mu štěně skákalo na hlavu a zakusovalo chlupy ve hřívě na krku, tak uhýbal, nebo se tvářil, že si ho nevšímá.
Ale najednou si sednul a tlapou Berry překulil. Ta nejdřív vyjekla – nejspíš překvapením. Jak si ji Kazan přidržel, tak ji začal jemně okusovat a mezi tím "zpíval". Ona se chvilku nechala, ale potom se vrhla do hry také, okusovala a olizovala Kazanovi hlavu, uši, a za chvilku už zpívala také.
Seděla jsem, ani nedutala, ohromená a dojatá. Takhle si Kazan hrál s Daníkem, ne moc často, jejich zpěv byl vyhrazen pro ty nejhezčí chvilky plné spokojenosti. Přestali to dělat už nějaký čas předtím, než jsme zjistili, jak moc je Daník vlastně nemocný a tehdy mě to hodně znepokojovalo, i když jsem vlastně nevěděla proč. Ono to tedy navenek moc mile nevypadá – zpívající psi mají otevřenou tlamu, zubiska řádně viditelná, ty otevřené čelisti potom různě zaklesnou do sebe a při tom vyluzují zvláštní těžko popsatelné zvuky – prostě zpívají.
Berry je na správné zpívání ještě moc malá – jednak nemá ten správný témbr, a jednak není obvyklé, aby hlava jednoho ze zpěváků takřka celá zmizela v tlamě toho druhého. Ale zcela nepochybně zpívali a od té doby to několikrát k mé velké radosti zopakovali :) Ale pozor – zatím u toho nechtějí mít svědky, vlastně ani mě ne. Jak Kazan zjistí, že se na něj někdo z nás dívá, tak přestane. Nevadí mi to, jsem šťastná, že je on šťastný, a Berry je také spokojená. Ostatně jsem přesvědčená, že je to jen otázka času, kdy se tyto radovánky budou zase odehrávat na mých nohách – tak jako tomu bylo s Daníkem.
Nemohu vrátit čas a někdy to moc bolí, ale naštěstí život přináší po ztrátách další lásky, další potěšení – pokud se tomu výslovně nebráníme. Berry je už teď mým velkým potěšením, a věřím, že z toho za čas bude i ta správná lidsko-psí láska.