Milí Zvířetníci, hlásí se Hobitín. Dnes je to Hobitín, kde nelze udělat rozumný krok, aby vám pod nohama nekvičelo strašně se pletoucí, chudák přišlápnuté štěně, kde se na podlahách v domě, na dvorku i na zahradě povaluje nejen spousta psích hraček, ale i mnoho věcí, které jako psí hračky původně míněny nebyly, leč naše malá chlupatá čertička medvídkovitá je za hračky prohlásila. Například smeták!
Náš Hobitín je také nově plný všelijakých zvuků – kňučení, kňoukání, mňoukání, vrkání, štěkomňoukání i naléhavé kvílení naznačuje, že se naše psí ňuňátko má čile k světu. Jednostranný zvukový monolog občas naruší pekelné hluboké zavrčení následované bafnutím – ano, to se Kazan opět rozhodl, že si tu potvoru mrňavou nenechá přerůst přes hlavu a začne ji aspoň drobet vychovávat.
Hobitín také obsahuje jednu poněkud nesoustředěnou ženu, která se rozhodla, že ono předmětné štěně úžasně vychová a denní konfrontace mezi nejlepšími úmysly a svěže se rozvíjející realitou ji nutí poněkud přitesávat své velkolepé plány. Už také proto, že do nich jaksi nezahrnula prostý fakt, že i po příchodu štěněte bude třeba dělat věci, které s tím chlupatým zpovykancem vůbec nesouvisejí.
Ano, máme se tu všichni dobře a našlapujeme zvysoka a opatrně :)
Jaká tedy naše Berry je? Inu po těch deseti dnech je o kousek větší, stále většinou černá, a novinkou je, že se jí postavila tak zhruba spodní třetina uší, takže poněkud ztratila svůj medvídkovitý vzhled. Je to děvče odvážné - na vysavač radostně útočí, smetáček, smeták i mop loví s maximálním nasazením.
Tváří se, že ji nezaskočí nic – jsou-li schody příliš vysoké, však se z nich dá statečně spadnout! Ale jen poprvé – příště na to holt půjde jinak. Také objevila potok, pravda na místě pečlivě vybraném, tam, kde jen slabý proud čisté vody bublá na oblázcích. Je to legrace, namočit si kožich, myslí si Berry a vzápětí s údivem zjišťuje, že i tahle voda se dá pít! Celý její malý svět je pro ni udivující zábavou, kam jen může, tam strčí ten svůj malý všetečný černý čenich.
Pokud jde o její dušičku, tak pouto, které mezi mnou a jí vzniklo během těch perných hodin ve vlacích cestou z jejího domova do našeho, se pomalu a krásně zpevňuje. Malá má našlápnuto k pěknému závisláčkovi, když ji nemohu nikde najít, je s největší pravděpodobností pod mýma nohama. Ostatní – tedy zatím Martina a nyní mého otce, radostně zařadila do smečky a důvěřivě je následuje.
Kazan ji přijal vlídně, byť s odstupem – přece jen to byla cizinka, ale i mezi nimi se pouto tvoří a splétá se opravdu nadějně. Oba už na sebe dávají pozor, otáčejí se po sobě a výzva k vycházce jen pro jednoho je už doprovázena udiveným pohledem – copak on /ona nejde taky?? Když jsme potkali těch několik málo psů z okolí, Berry obvykle vyrazila se zaštěknutím statečně dopředu, aby vzápětí – polekaná vlastní odvahou – zamňoukla a couvla do bezpečí Kazanova kožichu. Když mi jednou utekla za fenkou pitbula a najednou zjistila, že za ní nestojí bezpečný Kazanův stín, tak zavřískla převelice – a ten stín tam v okamžiku stál :)
Žije, děvenka naše, tuze společensky. Zná ji každý na naší usedlosti a ráda bych řekla, že je to jen díky její kráse a roztomilosti. Leč bohužel tomu tak není, proslavila se totiž pochybným uměním útěků, její umělecké jméno zde je Miss Houdini... Veliký pohodlný kotec, takto původně dřevěný přístřešek pro dvě auta, je prý její výsosti nehodný, a rozhodně neskýtá dostatečné množství podnětů pro rozvoj bystrého štěněte ovčáckého psa, byť je vystlán kousacími kostičkami, hračkami a odjezd paničky je vždy spojen s ukrytím řady mlsek pro hledače pokladů.
I rozhodla se popřít nějaké ty fyzikální zákony... no dobrá, nepopřela fyzikální zákony, ale existenci svých kostí a zejména hrudního koše určitě, a za dramatických okolností se protáhla na svobodu škvírou mezi veřejí a vraty sotva sedm centimetrů širokou. Protože jsem nebyla doma, byla zachraňována, odlovena, hýčkána a znovu – lépe – zavřena s pomocí asistence celé rodiny našich domácích, a za přihlížení několika zdejších zaměstnanců. Ano, naši Berry tu teď pozná opravdu každý...
Já jsem získala na proslulosti také, leč nikoliv jako krasavice inteligentní – jak bych možná doufala, ale coby zarputilá osoba ženského pohlaví, vyskytující se vyzbrojená kladivem a hřebíky, kterak se s pochmurným výrazem pídím po kusech starších prken a kriticky přeměřuju díry po sucích se štěněčí hlavou.
Ani po této nervy drásající příhodě – já vím, Daníku, žes ji poslal ty! Však si tě dobře pamatuju! – jsem nijak neublížila ani gumídkové tělesné schránce ani křehké dušičce naší černé vlčky. I nadále s ní v noci sdílím ložnici a i nadále hledám radostné a nenásilné cesty bezpečné výchovy a výcviku. Zatím se snažím předcházet možným lumpárnám, aby mi zbyl prostor především na posilování našeho pouta a vzájemné důvěry. Ach ano, je to směšné, jak budovatelsky to zní, co? Ale popravdě je to jediná cesta, na jakou jsem přišla, která, jak doufám, schůdně vede k výchově milého, ovladatelného a spolehlivého psa.
Protože v tomhle černém kožíšku, v téhle legrační medvědí postavičce s obrovskými tlapkami se skrývá potenciální nebezpečí – vlčák! Samozřejmě jsem o nechvalné pověsti německých ovčáků věděla předem, ale víte, člověka to přece jen zarazí, když se všechny ty pochmurné poznámky, série významně sdělovaných špatných zkušeností a starostlivých nabádání spojí s tím ňuňátkem mírumilovně dřímajícím – tedy občas i dřímajícím – na vašem klíně, případně si vesele honícím motýly na rozkvetlé louce.
Tak co, slečno Blackberry s napůl postavenýma vlčíma ušima, co z tebe vlastně vyroste? Jaká budeš? Že hodná? A co že bys za to chtěla? Smeták??? A kapsičku s krůtím masíčkem navíc? Tak dobrá, ale jen pro dnešek...
A já vám, milí Zvířetníci, přeju krásnou a pohodovou neděli :)