Milí Zvířetníci, hlásí se Hobitín:)) Dnes vám budu povídat o tom, jak jsme si konečně dovezli domů naše štěňátko, ňuňátko a bestii kousavou – slečnu Blackberry.
Tak mi tu teď leží na klíně, hebký černý kožíšek, veliké packy a uvolněně položená polospící černá tvářička. Hladím ji, drbu pod krčkem a říkám si – musím si to užít, tohle období trvá tak krátko... podle protahujících se tlapek a velikého zívnutí to odhaduju tak na nejbližších deset vteřin:)))
Pro Berry jsem jela ve středu devátého června a jela jsem vlakem. Důvod byl jednoduchý. Za plného provozu všedního dnes nám to trvalo z domu do vesničky Woodlesford u Leedsu skoro pět hodin a já si ani nechtěla představovat, jak by štěně dokázalo vydržet samo v přepravce takovou dobu, protože já jako řidič bych se mu rozhodně věnovat nemohla. Vlaky jsou v Anglii obvykle velmi rychlým a pohodlným způsobem dopravy, a pokud si koupíte lístky v dostatečném předstihu na internetu, tak nejsou ani drahé. Přesto to nebylo úplně jednoduché cestování.
Nejdřív jsem musela jet od nás příměstským vlakem na nádraží London Bridge, potom metrem přes Londýn na nádraží King's Cross, odtud rychlíkem do Leedsu, a potom ještě jednu zastávku dalším motoráčkem do Woodlesfordu. Nabalila jsem tašku jak pro miminko – nějaké ty plenkové podložky, vodu, hadr, papírové kapesníčky, pár hraček a optimisticky nový oboječek a pro jistotu i lehoučké vodítko po Maxovi. Když jsem přidala svoji svačinu, tak už byla váha tašky v ruce znát, což mě kapku znepokojilo – jak to všechno povleču, až tam šoupnu šestikilové štěně a tři kila granulí?
O tom, že na mě osud zase vyplazuje jazyk, jsem stačila přesvědčit už na King's Cross, když jsem nejdřív zjistila, že jsem si neopsala celý kód na vydání po netu koupené jízdenky, takže jsem se musela zařadit do fronty podobně postižených nešťastníků. Nicméně lístky jsem dostala, našla příslušný vlak, vagón a... číslo 75a tam prostě nebylo. Byla tam sedadla 73 a 74, 76 a 77, ale pětasedmdesátka nikde. Připadala jsem si jako negramotný idiot. Po druhé, po třetí, po čtvrté jsem pročítala místenku, a kontrolovala místenkové lístky zastrčené do držáků v opěradlech. Ne, sedmdesát pětka tu vážně není!
Smířila jsem se se svým nepochopením, našla poblíž neoznačené sedadlo a usedla. Pravda poněkud nervózně jsem se zeptala spolucestujících, zda je to skutečně vlak do Leedsu, oni pravili yes, of course a tak jsem čekala. Situace se vysvětlila vzápětí, když nádražní rozhlas vyhlásil, že vlak do Leedsu v 9:10 je zrušen. Než jsem se stačila leknout, hlášení pokračovalo informací, že máme zůstat, kde jsme, protože ta souprava se právě – čáry máry fuk – proměnila ve vlak do Leedsu odjíždějící v 9:35.
Dobrá, ale co místenky? Tak jsem si řekla, že kdo dřív přijde, ten dřív mele... a konec konců seděla jsem na neomístenkovaném místě:)) A vlak se začal plnit, míchali se cestující z devětdesítky s cestujícími z devěttřicetpětky a to vše se dělo – k mému údivu – velice civilizovaně. Vlakvedoucí byl patrně opakovaně tázán na problém dvojích místenek, tak nám do rozhlasu vesele oznámil, že vlak je dost dlouhý, a určitě si každý místo najde:)) Tak lidé hledali.
Po několika přesunech a diskuzích mezi cestujícími okolo mě se situace v našem vagónu uklidnila. Vedle mě si sedla starší elegantní dáma vyzbrojená kávou v kelímku a chutí si povídat, přes uličku seděl nervózní mladý muž v obleku, zoufale telefonující. Jak se posléze ukázalo, onen mladík jel na přijímací pohovor do opery v Leedsu, kde se chtěl ucházet o místo zpěváka. Byla to příjemná společnost a já jsem tak vezla pojednání o bláznivosti od Erasma Rotterdamského v kabelce zbytečně:))
Zpoždění bylo právě tak velké, aby mi v Leedsu navazoval další vlak, a před jednou odpoledne jsem už byla u Sue. Ledva jsem vlezla do pokoje, zalehl mě svým charakteristickým způsobem Berrynčin tatínek, veliký černý Yogi. Nevím, jestli se tenhle obrovský vlčák chová ke všem návštěvám stejně, ale tuším, že zkusit to na člověka psoneznalého, mohlo by ho takové uvítání poněkud zarazit, když ne rovnou vyděsit. Vzápětí se ke mně vrhla dvě štěňata, jedno o hlavu napřed před druhým, obě shora jednolitě černá.
Poznala tě! zajásala Sue, jelikož se ukázalo, že vedoucí výtržník byla skutečně našel vyvolená fenka. Berry mi na uvítanou bleskově rozvázala tkaničky a okamžitě začala jednu žvýkat. Pokusila jsem se ji pochovat, ale mrňavý čert mi ukázal, jak velice za ten měsíc, co jsme se neviděli, pohybově vyspěl. Vydrápala se mi z náručí, jelikož potřebovala vykrákat sestřičku Rosie, a do uvolněného klína mi opět vrazil svou velikou vlčí hlavu Yogi.
Následné obchodní jednání vypadalo tak trochu jako groteska. Štěňata dělala kravál kombinujíc mručivé zvuky přátelské rvačky s dupotem těžko uvěřitelným vzhledem k jejich velikosti, Yogi našel pískacího hamburgra a zamyšleně na něj pískal, do toho hrála televize a něco bublalo v kuchyni, a zezadu se ozývala nespokojená maminka Storm. Přesto jsme zvládly papírování, Sue mi ukázala, že obě zbývající psí holčičky umějí sit a paw, neboli sedni a podej pac (tedy pokud se jí podaří na okamžik upoutat jejich pozornost), vysvětlila, že ostatní štěňata z vrhu jsou už pryč a Rosie půjde do světa dnes večer.
Dohodly jsme se, že mě odveze na vlak svým autem. To jsem opravdu ocenila, protože Berry dostala do výbavy vedle tříkilového balení granulí ještě několik hraček a svoji osobní deku, takže mi bylo jasné, že budu naložená jak velbloud, přičemž jedna část nákladu bude určitě značně nestabilní:))
Prozíravě jsem požádala, zda bych mohla použít toaletu (hm, zkuste jít ve vlaku na záchod a v náručí přitom svírat kroutící se štěně, že...), což vyvolalo pro mě překvapivě složité manévry. Proč? Inu za dveřmi pod schodištěm jdoucím do patra, měla v porodní bedně fenka Sasha právě čtyřdenní štěňátka!
Obdivovala jsem Sue, protože bylo vidět, jak jí fenka věří – propustila mě kolem sebe jen s mírně podezíravým pohledem, ani se nesnažila svoje maličké válečkovité děti schovat. Sue tam trpělivě čekala, než se vrátím, abych bezpečně prošla zpátky. I nastal čas, kdy Berry vyrazila z rodného domu do světa. Strčila jsem ji do tašky – jen hlavička jí koukala – a jely jsme. Potom už jen krátké rozloučení a osaměla jsem se svojí novou fenkou na maličkém venkovském nádražíčku.
Berry mi okamžitě naznačila, že se v tašce nudí a chce ven, ven! Takových zajímavých věci je všude kolem a ona je chce prozkoumat nejpozději hned. Jenže to samozřejmě nešlo jen tak - přinesený obojek byl totiž příliš velký a pustit fenku jen tak nebylo rozhodně možné. I smotala jsem bleskově z Maxova elegantního zelenočerného vodítka vhodné kšírky – očko na ruku jsem použila jako obojek, vytvořila popruh pod hrudníčkem a jeden uzel za krkem to dobře pojistil. Improvizované vodítko jsem sice držela za karabinu, ale nic nám nebránilo vyrazit objevovat svět – nebo aspoň nevelký perón s přilehlým parkovištěm.
Nikdy byste neřekli, že to zvíře je uvázané na vodítku poprvé v životě! Šmejdila nádražím jako čertík na klíček a já byla ve střehu jak Apač na válečné stezce, aby nedej bože nepozřela něco z toho, co ji tak strašně zajímalo. Naštěstí to nebylo klasické, řekněme zaplivané nádraží, ale vlastně jen jednoduchý chodník s trávníky a keři kolem. Berry byla ztělesněná zvědavost, skupinu chlapců na krosových kolech nijak neřešila, projíždějící rychlík si klidně prohlédla z mé náruče. Samozřejmě kámen úrazu nastal ve chvíli, kdy ji bylo potřeba nacpat znovu do tašky.
Vřískala jak Viktorka u splavu a já jen čekala, kdy nás vyloučí z přepravy. Copak tahle cesta měla trvat jen osm minut, ale co s ní budu proboha dělat ty dvě a půl hodiny na cestě do Londýna? Inu vyřešily jsme to celkem hladce. V couráčku jsem jí zavřela pusu dvěma piškoty, které po kouscích ukusovala, ve velkém vlaku jsme si svorně daly housku s paštikou.
Uznávám, že to nezní úplně jako správná štěněčí dieta, ale jak mi Sue potvrdila, Berry dostala najíst naposledy ráno, a copak se dá spokojeně objevovat svět na lačný žaludek? Nedá! Potom se ještě bravurně nechala napojit vodou z flašky s cyklistickým uzávěrem a rozhodla se, že bude cestovat usazena na mém rameni. Zkoušela jsem jí vysvětlit, že není čarodějnickou kočkou, ale poslušným psíkem, ovšem příliš na to nedbala.
Na vedlejším dvousedadle seděla starší paní, která se na nás už nějakou dobu bezúsměvně, tak nějak zvláštně dívala – na rozdíl od ostatních lidí kolem, kteří se při pohledu na štěně nedokázali neusmát a spíš podléhali touze na ono zviřátko vrkat. Znásobila jsem úsilí umazlit pejsku ke spánku – musí to vyjít, vždyť je v plné akci co jsem přišla k Sue a to už byly skoro dvě hodiny!
A vyšlo to. Za chvilku malá usnula a celou naši zpožděnou cestu – ano, dalších 30 minut na vrub potíží s trolejí – se chovala neuvěřitelně vzorně. V duchu jsem se pochválila, jak to s pejsky umím, a jaká je naše nová holčička vzorná fenečka. Jenže toto moje přesvědčení nahlodal kraťoučký rozhovor, který jsem měla s tou divnou ženou z protějších sedadel chvilku předtím, než jsme konečně dorazili do Londýna.
Paní si začala chystat zavazadla a najednou se na mě moc hezky usmála, ukázala na hodňoučkou Berry a pravila – to jsem ale ráda, že to pomohlo. Užasle jsem se na ni zadívala. Ona se usmála ještě víc a dodala vysvětlení. Viděla jsem, jaké máte s fenkou potíže, tak jsem ji uklidnila pomocí.. eh, prostě něčeho, čemu jsem nerozuměla. Říkala, že to ve vlaku udělala bez pomoci hlasu, telepaticky, a jestli budu chtít, tak se to také mohu naučit – když si zadám onu zkratku, které jsem nerozuměla a tedy si ji ani nezapamatovala, do googlu a najdu si potřebné informace.
Rychle jsem se vzpamatovala, srdečně poděkovala, prohodily jsme pár slov o cestě a o zpoždění, a jelikož ona se snažila stíhat letadlo do Paříže, tak zmizela v uličce, aby čekala hned u dveří a mohla utíkat na metro. Zamyšleně jsem se otočila k té černé čertí hlavičce vzorně vykukující z téměř uzavřené tašky: Tak nevím, pronesla jsem k ní, kryta použitou češtinou před nevhodnou pozorností okolí, zda jsi vlastně byla celou cestu hodná, nebo začarovaná! Ať tak nebo tak, doufám, že ti to ještě chvíli vydrží:))
Na King's Cross na nás už čekal Martin, pomohl mi vzít Berrynčinu výbavu, a ponořili jsme se do hektického ruchu Londýna, kde právě probíhala odpoledně-podvečerní dopravní špička. Pořád jsem přemýšlela, jestli bychom někde cestou našli vhodný kus čistého trávníku, ale při pohledu na ty desetitisíce lidí kolem nás to vzdala.Berry měla pod sebou svoji miminí savou podložku, musíme zkrátka vydržet! Nakonec jsme skutečně přijeli domů, kde už na nás čekal Kazan.
Byli jsme velmi napjatí – jak malou přijme? Věděla jsem, že jí neublíží – to by nebyl Kazan. Ale bude mít radost? Odpovím rovnou – měl:)) A velkou, tedy minimálně v první chvíli. Berry kolem něj potěšeně poskakovala, konečně se pro ni věci vracely tak trochu do normálu. Kolem ní byla tráva, prostor a jiný pes. Samozřejmě tu okamžitě nevzniklo pouto, ale obě strany měly dostatečně dobrou vůli se tolerovat, což muselo pro první den stačit.
A jaká Berry vlastně je a jak se zabydlela? To vám dám vědět co nejdřív:)) Zatím vám přeju krásné pondělí...