Běžím podél lesíka a nohama rozhrnuju hromady bukového listí. Víří kolem mě, psi radostně štěkají, chňapají hravě jeden po druhém a mají radost, přestože nechápou, proč něco takového dělám. Vítr si hraje se mnou a rozpustile mi fouká listí do obličeje a do vlasů.
Počítadlo
Navzdory svým dlouhodobým zvykům sedím v našem anglickém domě, koukám na televizi, a je mi slavnostně, byť trošku sladkobolno. Je jedenáctého listopadu 2010 a já se dívám na to, jak anglická královna s celou rodinou, vládou a smečkou vojenských hodnostářů vzdávají čest památce padlých ve válkách, stejně jako válečným veteránům.
Dušičky mi jako obvykle stáčejí myšlenky ke vzpomínkám. A k myšlenkám na vzpomínky a paměť vůbec. Co vlastně tvoří památník člověka? Nejvíc asi jeho stopa v duši v těch, které miloval, s nimiž žil, pracoval, bavil se a možná i umíral.
V kabelce mi to začalo tiše bručet, tak honem sahám pro mobil. Na ten hovor čekám, takže odstupuju trochu stranou a chystám se ho přijmout. Au! Vyjeknu a vidím, že tentokrát bude muset volající počkat. Nemůžete v klidu telefonovat, když se vám ucho ježí desítkou akupunkturních jehel.
Změny v životním stylu doprovázené útěkem mladých žen od plotny k zajímavějším činnostem postavily před celou novou generaci mladých mužů zásadní problém: co sníst, není-li maminka zrovna v dosahu a po stočtyřicáté za sebou už ohřívaná pizza prostě nechutná jako dřív?
Už dlouho jsem nepodala zprávu o tom, jak si vede Berry na poli výcviku, takže dnes to konečně napravuju. Jsme děvčata pilná, takže jsme už pod vedením Víti a Dany naběhaly po lese pěkných pár kilometrů. Berry už zjistila, že to není zdaleka taková brnkačka, jak si myslela ze začátku a já jsem stále ještě nepřišla na to, jak zkrotit tu zatracenou stopovačku. Ale obě se snažíme.
Nejdřív zezadu, teď ruce… áách, to je krása. S bezmála kočičím předením se otáčím před tím úžasným sálavým teplem, které mě prohřívá a moje nálada se prudce vylepšuje. Ano, venku je odporně – zima, leje a navíc padla mlha. Ale já si zatopila.
Nedá nám to pokoj, je to jako svědící štípanec, který si potřebujeme každou chvilku podrbat. Zabírá nám to čas, zlobí nás to, ale ignorovat to nemůžeme – a ve většině případů ani nedokážeme. Co? No přece e-maily!
Jsem člověk zvířecí. Tedy tím chci říct, že mám zvířata ráda, a s výjimkou některých druhů hmyzu, s živočišným světem vycházím v míru. Miluju psy a také mi za patami běhají už více než dvacet let, předtím jsem měla kočky, ptáky a jezdila na koni.
Záhada zamčeného pokoje patří mezi oblíbené výzvy autorů detektivek. Čtenář je vždy napnutý, jakým způsobem bude záhada vyřešena a obvykle se ukáže, že pokoj nebyl zdaleka tak zamčený a nepřístupný, jak se zprvu zdálo.