Na prahu nového roku si nadcházející čas rádi představujeme jako čistý nepopsaný list. Takový čistý papír je, stejně jako nový sešit, plný příslibů. Není upatlaný a vydřený od gumy tam, kde jsme se snažili ze všech sil vymazat něco, co se nám nepovedlo. Nejsou v něm chyby ani špatné známky. Může se stát tím nejhezčím ze všech, které jsme zatím popsali.

Potíž, ale i určitá jistota, je v tom, že náš nový rok není nikdy tím čistým nepopsaným začátkem – pokud jsme se právě nenarodili. Vypadá spíš jako načrtnuté omalovánky. Je toho v našem životě mnoho, co prostě pokračuje, jako by žádný předěl neexistoval. Naše rodina, práce, místo, kde bydlíme. Naše lásky i nelásky, naděje, touhy, strach i vzpomínky.

Je jen na nás, abychom se načrtnutou cestu pokusili v následujících měsících pěkně vybarvovat. Pečujme o vše, co máme rádi a co si chceme uchovat. Když se nám nelíbí směr, kudy se náš život ubírá, měli bychom se snažit minulostí načrtnuté čáry změnit tak, aby se nás víc uspokojovaly.

Říká se, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. To je dost nebezpečný omyl. Vzhledem k tomu, že svět se hýbe a mění bez ohledu na jednotlivce, může se toho při nečinnosti změnit dost, a jen náhodou k lepšímu. Je tedy výhodnější aktivně pátrat po způsobech, jak si život změnit tak, aby nás víc těšil. I když si na jedné odbočce natlučeme nos, tak hned na té další můžeme vyhrát.

Nemá cenu se trápit špatnými vyhlídkami, které se na nás sypou ze všech stran. Je svým způsobem štěstí, že lidé neumějí předvídat budoucnost. A to ani ti, kdo mají odpovídající tituly a matematické modely. Může být stejně hůř, jako líp. Je prostě třeba věřit v to dobré, být připraven na to zlé a umět přijmout to, co přijde.

Ze srdce Vám všem přeju krásný a úspěšný rok 2012 a virtuálně vám všem připíjím na zdraví.

V pozadí hrají koledy, a jak odstoupím od stromku, začne se jeho vůně míchat s vůní cukroví. Je to záhada, ale tyhle chvilky jsou čarovné – jsem zase na chvíli malou holčičkou a žádné starosti si nepřipouštím. Vždyť jsou přece Vánoce.

Ať už vezmeme Vánoce z jakékoliv strany, tedy jako pohanský kult slunovratu nebo křesťanský svátek narození Páně, najdeme jednoho společného jmenovatele. A tím je naděje. Naděje, že se slunce začíná vracet. Naděje skrytá v dítěti, které má být symbolem lásky a vykoupení. Naděje, že příští rok bude lepší ten minulý – nebo aspoň nebude horší.

Naděje může být křehká a maličká, ale stejně má neuvěřitelnou sílu. Odjakživa pomáhá lidem přežít. Strádání, hlad, strach, nemoci, osamělost i zoufalství. Jak by člověk mohl snést pohled na cestu plnou výmolů, bahna a kamení, kdyby nedoufal, že to za zatáčkou bude lepší? A když ne za tou první, tak za druhou určitě. Aspoň o kousíček.

Vánoce jsou moc hezké svátky. Voňavé, plné dobrot, které lahodí nejen svojí chutí, ale i krásou a nápaditostí. Jsou to dny, kdy pustíme do svých domovů vůni čerstvého jehličí a při vzpomínce na tichý zamrzlý les oceníme teplo a světlo našich domovů.

Jsou to dárky, kterými chceme potěšit své milé. A potom tu jsou děti! Jejich radost, dychtivost a nedočkavost jsou tou nejjasnější tváří svátků, o to vzácnější, že tak rychle pomíjí.

Mnozí z nás si dělají starosti s tím, jak všechno stihnout, jak uklidit, jak napéct, jak vše přichystat tak dobře, jak to jenom jde. Ne, rozhodně netvrdím, že je to zbytečné. Jen se přitom nesmí zapomenout na to podstatné – na naději a na radost. Protože slunce se k nám opravdu vrací a láska skutečně existuje.

Přeji vám všem překrásné Vánoce, plné štěstí, pospolitosti a pohody.

Ať to zní jakkoliv praštěně, jsem i ve svém věku připravena nadšeně počítat připadané centimetry a fascinovaně koukat do závějí, přestože život na malé vesnici poměrně daleko od silnice v tom případě znamená bolavě důvěrné přátelství s hrablem, lopatou a koštětem.

Vždy si snažím připomínat všechny nevýhody zimy. Musím ometat auto a škrabat skla. Musím odklízet sníh. Pokud musím vyjet z domu brzy ráno a v noci to vypadá na sněžení, nikdy nevím, jestli se mi podaří se s autem vyhrabat k silnici. Silnice kloužou, hromady sněhu brání pořádnému parkování a nemyslící řidiči jsou nebezpečnější než kdykoliv jindy. Jenže to mi vůbec nevadí, stejně kvílím, když začne tát.

Nemůžu za to – mám to vrozené. Nemůžete být vychováváni sněžným mužem, aniž by to na vás nezanechalo nějaké následky. Tedy nechci říct, že by byl můj otec porostlý srstí a potřeboval nadměrně velkou obuv, ale narozen v hloubi Krkonoš trpí sněhovou mánií, byť celý svůj dospělý život prožil v Praze.

Je nadšený od prvních podzimních vloček až k jarnímu tání. To sice lituje, že sníh mizí, ale příroda ho odmění jiným jevem, který těší jeho srdce – a to množstvím vody bublající po horských stráních a plnící dva potoky, velkolepě se slévající pod rodnou chalupou.

Přestože nesdílím jeho nadšení pro lyžování, ta nutkavá touha prožít zimu mezi závějemi stále doplňovaného sněhu mě nedokázala opustit ani poté, co jsme měli v Norsku v zimě mezi roky 2008 a 2009 sníh nepřetržitě pět měsíců a hustě sněžilo ještě na začátku dubna.

Potíž je v tom, že sníh městu sluší jen prvních pár hodin, zatímco potíže dělá mnohem déle. Lidé ve městech si většinou přejí sníh jen na horách, takže nadšení mého otce na ně nepůsobí zrovna pozitivně. „Tati,“ žadoním obvykle. „Prohlídni si svoje oblíbené krkonošské webkamery a venku radši nic neříkej. Nebo ti ještě někdo něco udělá!

Příběh Sofie je příběhem špatných rozhodnutí, ke kterým ji vedla snaha zvolit vždy menší zlo z těch, které jí nacismus vnutil. Dokud volila za sebe, mohla s tím žít. Když ale musela zvolit, které ze svých dětí poslat na smrt, už se dostala za hranu snesitelnosti.

Ano, její strašlivé volby byly diktovány nacistickými praktikami a navíc, je to přece jenom kniha. Ovšem i když abstrahujeme od toho, že na světě je pořád dost podobných režimů či „jen“ smrtelná bída, která lidi stále staví před podobné volby, ani my nejsme nijak zvlášť chráněni.

Začnu trochu extrémním příkladem. Vezměte třeba těhotné ženy, kterým nevyšly správně genetické či jiné testy a ony jsou postaveny před dilema – donosit dítě, které možná bude těžce postižené, nebo jít na potrat? Ale to dítě se může narodit i zdravé… Co zvolit?

Z těch snazších je to potom třeba volba, zda odejít za dobrou prací a ztratit na delší dobu naději na normální rodinný život, nebo zůstat doma a jen doufat, že se nějaká práce najde – nebo nenajde. Či ten notoricky se opakující problém – jakou stranu zvolit v příštích volbách?

V novinách čteme o menším zlu velmi často – novinářům se ta fráze líbí. Judaismus a křesťanství principiálně odmítají zlo, a to v jakémkoliv množství, byť jeho existenci samozřejmě nepopírají. „Menší zlo“ tedy z jejich pohledu neexistuje. Jenže… život tyhle otázky přináší a kompromisy si vynucuje. Jak se tedy k menšímu zlu postavit?

Pokud se opravdu nedokážeme takové volbě ubránit, je třeba si pamatovat, že zlo je vždy zlo, i kdyby bylo menší. A tím, že ho zvolíme, se dobrým nestane. Můžeme si ale zkusit otázku otočit a hledat ve svých volbách dobro. Ano, je to trochu alibistické. Dobro je komplikovaná hodnota, ale pokud ho svojí volbou nějakým způsobem vytváříme, žije se nám – a to nejen se sebou samými – přece jen lépe.

Miluju vánoční cukroví. Miluju ho dokonce i poté, co kdosi vypočítal, jak dlouho je třeba šlapat na rotopedu, aby se spálil energetický ekvivalent jednoho vanilkového rohlíčku. Moji psi ho milují také, zatímco všichni muži mojí rodiny si ho prostě občas vezmou a těší je jako nezbytná vánoční kulisa.

I proto ho poslední dobou radši koupím, než peču. Kupované je fajn, ale není v něm ta neodolatelná přitažlivost, jako v doma pečeném. Ostatně to nejlepší cukroví, jaké jsem kdy jedla, dělávala moje babička přeslicová a já ho nedokážu napodobit. A není to jen v tom, že na tvorbu hezkého cukroví nemám ani šikovné ruce ani nezbytnou trpělivost.

Ovšem když má člověk děti, byť rodu mužského, tak aspoň něco péct musí, protože jinak by nepřišly Vánoce A tak jsem vždycky i klukama patlala cukroví a naše křivé a nestejně velké výrobky rozvoněly byt.

Všechno, co jsme dokázali nerozlámat, jsme pečlivě uschovali a podávali s oprávněnou hrdostí. Kluci jsou naštěstí šikovní a zvlášť Marka to celkem baví, takže jsem tu trochu pečení zatím ještě nevzdala.

Co v naší rodině tradiční není a co opravdu nedělám, jsou vánoční perníčky. Co bydlíme na vesnici, tak mě obvykle některá z kamarádek nějaké dá, protože tady je dělají všichni. Letos jsem dostala krabičku čerstvě upečených a rozhodla jsem se, že to aspoň jednou v životě musím zkusit nějak hezky ozdobit.

Rychle jsem zjistila, že hezky to nebude určitě a do jisté míry jsem měla pochybnosti i o té zdobnosti. I rozhodla jsem zapojit do projektu Marka. Jen se mě zeptal, jestli myslím vážně, a když jsem přisvědčila, tak se do toho pustil. Po svém. Letošní perníčky tak mám ozdobené matematickými rovnicemi

Motto:

Kazane, právě jsem zjistila, že jsem týraná a zanedbávaná!

A jak jsi přišla zrovna na tohle??

Už hodinu se mnou panička nic nedělala!

Je už zcela jisté, že jsem si pořídila psího workholika. Berry je neuvěřitelně aktivní zvíře, a pokud náhodou tvrdě usne v mé přítomnosti, tak mám chuť si ji vyfotit – abych se na to mohla podívat, až mi po padesáté položí na klávesnici oslintanou pískací plyšovou kost a bude chtít, abych jí ji schovala a ona ji mohla hledat. Nebo to bude plyšová krysa, králík případně Strašlivý Žabák. Kdyby to byla velká plyšová želva, tak vím, že budeme bojovat – želva se neschovává, ta se loví a usmrcuje.

Na zahradě se taky pracuje. Rostliny úmyslně neničí, jen někdy nepřežijou, když se přes ně přežene jako tank. Přes ty citlivé se přežene, protože tam není plůtek, který tam měl být. A plůtek tam není, protože vytahala a rozkousala dřevěné tyčky, které ho držely. Jinak se baví hloubením jam, což přivádí k šílenství především mého muže, který by byl rád na naši zahradu hrdý.

Důlní činnost totiž provozuje na nejexponovanějším kousku zahrady, který je míněn jako ozdobný. Ráda bych jí to přísně zakázala, ale potíž je v tom, že dokud jsem doma a na možný dohled, nikdy se u jam neobjeví ani psí chlup. Když jí s vyčítavým komentářem jámy ukážu, tak se zatváří: „Co, já? Vůbec netuším, kde se to tu vzalo! Kdybych někoho přistihla, roztrhnu mu kalhoty, ale tady nikdy nikdo nebyl. Asi to dělá krtek!“

A to jí prosím nosím z lesa klacky až kládičky na hlodání (kdyby jí náhodou došla polena z dřevníku), stejně jako uzené i čerstvé kravské a prasečí hnáty, nejlépe i s velkými klouby. Naše zahrada tak vypadá jako místo železničního neštěstí, ale psina hrabe dál. Až já ji při tom přistihnu, tak uvidí!

Venku na vycházkách je to jednoduché. Když vyjdeme na louky nebo dojedeme na některé z našich oblíbených míst do lesa, tak přibližně prvních deset minut Berry běhá, čuchá a hraje si s Kazanem. Potom to ale začne být nuda, takže na mě upře zrak s věčnou otázkou: A co budeme dělat teď?

Když dostatečně hbitě nereaguju, najde si klacek (čím větší, tím lepší), mlátí mi s ním o nohy a naznačuje celým psem, že je třeba cvičit aport. Vzhledem k pokračujícímu podzimu, který stahuje zvěř i na naše oblíbené obvykle nepříliš zazvěřené trasy, radši ten klacek házím (opatrně, milá Evo – fakt jsem si vědoma rizik ) nebo s ní o něj peru. Je to jistější, než aby mi slídila po stopách nebo utekla za srnami.

Já vím, že jsem se na jaře pochlubila, že ji odvolám i rozeběhnutou za zvěří. Jenže jak nám holčička dospívá, začíná mít pocit, že všechno ví a vůbec, takže moje víra v její poslušnost v takto vypjaté situaci dostala trhliny. Jsem toho názoru, že některé věci je lepší nepokoušet a když je Berry zaměstnaná, je spolehlivá.

Kolikrát mě už napadlo, že dokážu pochopit, proč je tolik problémových německých ovčáků. Berry je od přírody neagresivní zlatíčko s obrovskou ochotou k učení a k práci. Je pořád plná energie, a když z nějakého důvodu nemůže jít ven nebo na stopy, tak ani opravdu velká zahrada, parťák na hraní a hračky na kousání ji nedokážou dostatečně unavit – ani fyzicky, a už vůbec ne psychicky.

Zároveň je silná – na svoji siluetu překvapivě těžká a při hrách ji musím dost krotit, protože když si nedá pozor, tak bez jakékoliv zlé vůle z její strany končím plná modřin. Není a nebude tak velká, jako NO pes (samec), ale i tak to stačí. A když si představím, že někdo takového psa nevychovává, zkazí, nebo ho jen nechá se nudit zavřeného na dvorku, tak není divu, že se ta všechna síla a energie snadno vtělí do průšvihu.

S Kazanem má Berry pořád velmi krásný vztah. Kastrace odstranila určitě napětí a odcizení, které přišlo s rozbouřenými hormony na obou stranách a jejich vztah je silnější a láskyplnější než byl dřív. Kazan si ji hlídá, přestože je Berry už větší a silnější než on.

Berry má na něj úžasně omlazující účinek – jen s ní je Kazan ochoten běhat a dovádět a tedy zapomenout na artrotické klouby a bolavá záda. V boji o hozené klacky a míčky pořád dokáže sbírat body, i když v boji na tělo už nemá šanci. Ale je chytrý a umí rychleji dohledávat v obtížnějším terénu. Berry ho stále respektuje.

Je zajímavé, že hierarchie v jejich dvojici teď vůbec není zřetelná. Nejsem si úplně jistá, jestli je to dáno jen tím, že jde o psa a fenu. Rozhodně Kazan nikdy svoji nadřazenost nad malou Berry nezneužíval, jeho vláda byla vždy jemná a laskavá, přestože ji uměl řádně umravnit, když překročila meze jeho (mimořádné) trpělivosti. Možná i proto je jejich vztah tak pěkně vyvážený. Zavrčet na sebe umějí oba, ale prakticky se to nestává.

Vyvíjí se i Berryin vztah k práci – tedy ke stopování, mantrailingu. Za ty čtyři měsíce se hodně naučila, umí najít čerstvou až hodinu starou stopu člověka na loukách, polích, v lese, na cestách i mimo ně. Máme za sebou první (dva) pokusy na asfaltu – čerstvou stopu. Zvládla to dobře. Ovšem objevuje se problém, na který mě už na začátku upozornila EvaŽ. Berry došla k názoru, že všechno ví, všechno zná a všude byla a začíná lajdačit.

Minulý týden v Trutnově zvládla velmi dobře obtížný začátek stopy (frekventovaná cesta, asfalt) i se třemi lomy (odbočeními ), ale tam, kde parkové cesty začaly vypadat jako lesní, to začala flákat a přešla lom, aby odbočila správným směrem, ale asi o dvacet metrů výše v kopci.

V sobotu v lese, když hledala Marka a Kazana, tak jí dalo zabrat soustředění se na Markovu stopu, takže se chovala slušně a stopu přešla takřka optimálním způsobem. Ovšem včera v Hořicích (městský park a vilová čtvrť v neděli dopoledne) jasně ukázala, že čerstvou stopu považuje za brnkačku a já jsem ji musela pořád připomínat, co že to má vlastně dělat. Tvářila se totiž, že jí stačí si stopu jen sem tam ověřit a mezi tím tedy může zaevidovat každou psí a kočičí stopu, jakou najde.

Problém je jak v tom, že ji město jako prostředí velmi vzrušuje (nedostaneme se tam tak často, jak by potřebovala), tak nejspíš v tom, že čerstvá stopa je na ni už málo obtížná – tedy stačí ji sledovat, aniž by tomu musela věnovat celou pozornost. Ovšem trénovat starší stopy je v zimě problém – dny jsou krátké a musíme pravidelně dělat stopy pro tři psy, přičemž jenom Berry je začátečník.

Další problém jsem samozřejmě já, resp. moje nezkušenost. Mám sice oproti Berry výhodu, že se mohu učit teorii a přemýšlet o ní, ale potíž je v tom, že jakmile vyrazím za psem, tak se mi leccos naráz vykouří z hlavy, a i já potom dělám chyby. Berrýška je na mě hodná a zatím mi to odpouští

Ovšem já si toho moc neodpouštím. Tak, jako jsem měla na cvičáku pocit, že jestli pes usedne rovně nebo nakřivo, je celkem jedno, hlavně, že sedí, tak tady mi Berryiny lajdačiny a moje neznalost vadí. Ne kvůli pravidlům, ale proto, že když třeba Berry přejde nějaký lom (odbočení) na stopě, tak mě hned napadne – a co kdyby to bylo doopravdy? Co kdyby na konci stopy bylo ztracené vyděšené dítě nebo dezorientovaný prochladlý starý člověk? A tak zatnu zuby a vymýšlím, jak překonat potíže a posunout se dál.

Rozhodně se s naší beruškou černou nenudím. Kromě vší té aktivity a práce se mazlí jako mazlivá kočka, mít packy na ramenou a psí pusu na nose není žádný problém. Je upovídaná, společenská, důvěřivá, jen ke psům pořád dost plachá. Raná socializace v Anglii byla sice velmi dobrá, ale naše osamělost na vycházkách tady na vsi a pár psů, kteří ji dost obtěžovali, udělalo své. Je to lepší, než kdyby byla agresivní, ale přesto by nějaké další psí kamarády potřebovala. Je to vlastně legrace, že nejnezvyklejší je pro ni to, co je pro většinu městských psů denním chlebem – tedy venčení někde na psí loučce. No, budeme to muset nějak zvládnout.

Berry?

?

Půjdeš spinkat.

Proč?

Tma za hranicí světel může skrývat kohokoliv, takže střehnu na rudě zářící body kolem obou krajnic. Někdy si říkám, že kdyby rudé body znamenaly upíry, jak je zvykem v pochybných románech, bylo by o starost míň – ti by se přejet nenechali:))

Kočky, ježci, zajíci, srnky, lišky, výjimečně laně nebo divočáci. Všichni tito tvorové mají za tmy pocit, že krajina patří už jen jim a střety s realitou jsou velmi doslovné – realitu v tomto případě nepředstavují myslivci, ale projíždějící auta.

Stálá přítomnost zvěře v krajině mi tříbí smysly, nutí mě analyzovat zkušenosti a ukládat si do paměti síť oblíbených zvěřích stezek. Pokud jezdím na známých trasách, tak to opravdu pomáhá, stejně jako respektování srnčího pravidla připomínajícího, že ta bestie tam nikdy není sama.

Zatím se mi podařilo vždycky uhnout nebo zastavit, přestože dramatických situací jsem zažila už dost. Třeba prudké brzdění ve tmě a v hustém dešti, když silnici zvolna přecházel obrovský divočák. Skupinka srn, uskakujících za ranního šera ze silnice a jejich pomatená přítelkyně, která z toho příkopu vyskočila zpátky přímo před auto. Stihla jsem zabrzdit, srna odběhla, ale já se vydýchávala ještě pět minut. Zajíc kamikadze, který přežil jen náhodou. Káně, které si při lovu nevšimlo auta, a málem se mi rozplesklo na předním skle.

Nejhezčí ale byla příhoda z jedné hluboké jarní noci. Vracela jsem se domů a za Zábřezím vidím obvyklé rudé body a vzápětí srnu přebíhající přes silnici. Brzdím a hledám další. Objevila srnčata, dvojčata, vrávorající ve světlech reflektorů, bezmocně do sebe narážející. Zastavila jsem a přepnula světla, úplně zhasnout jsem se neodvážila. Trvalo dlouho, než je máma srna dostala z cesty pryč a já jsem jen seděla a usmívala se. Kdepak, za tmy je lepší na okreskách nespěchat.

Odkládám počitadlo a vyrážím za zvukem. Píp. Odkud to sakra může jít? Píp. Ha! Mám to. Zakláním hlavu a koukám přímo na strop. Píp. Zbláznil se nám požární alarm. Co ale s tím? Píp.

Zvedám telefon a volám kamarádce – JaněBa, která žije v Norsku už přes 40 let. Píp. Vysvětluju problém a dostávám odpověď. V alarmu dochází baterka a bude takhle pípat, dokud to nedostane novou. Píp. Neváhám a jdu ji koupit, protože tohle bych dlouho nevydržela. Vypnout alarm je v Norsku nepřípustné – až příliš mnoho lidí ročně zbytečně uhoří.

Bydlení s alarmy sice bylo bezpečnější než bez nich, ale nikoliv jednoduché. Jsou velmi citlivé už na malé množství kouře, takže když jsem něco připálila nebo jen zprudka opékala a tuk prskal kolem, tak jsem musela bleskově odtáhnout hrnec z plotýnky a místo zachraňování pokrmu ovívat alarm – jinak by pískal, dokud by na nás někdo nezavolal hasiče.

Ovšem jak zjistili u Jany, citlivost požárního alarmu jde ještě dál, než jen ke kouři pocházejícího z hořícího čehokoliv. To bylo tak.

Představte si dům. Dole je v místnosti alarm a pes. Velký zlatý retrívr. Pán zaujatě pracuje v patře u počítače. Najednou se ozve alarm. Pán vyskočí, protože ví, že je doma sám a nikdo nevaří, takže by to mohl být malér. Běží dolů a uvidí psa, kterak sedí pod schody a tváří se zadumaně. Jinak vše vypadá v pořádku, až na neústupné hvízdání vibrující domem.

Pán vběhne do místnosti a najednou se zarazí. Začichá. A začne se strašně smát. Pes znechuceně odvrátí hlavu, sedne si ke vchodovým dveřím a trpělivě na ně zírá. Ví, že páneček už pochopil. Někdy se chudák pes ne a ne domoct vycházky, i když břicho bolí. Vůbec, když páneček zaroste u práce. Ale tentokrát zapracovala spolehlivá technika, přestože doopravdy nešlo o cokoliv připáleného…

Je zajímavé, jak je rčení „osladit si život“ skoro doslovné. Sladké pomáhá a vědci nám už osvětlili, jak je to s působením cukru a tuku na nervovou soustavu člověka. Nezapomenou však okamžitě varovat před jeho nadměrnou konzumací a vyhrožují návykem podobným drogové závislosti.

Na všechno řečené si svědomitě vzpomenu, kdykoliv mé kroky zamíří k cukrárně a většinou nabídce odolám. Ovšem s jednou výjimkou a tou je právě cukrárna Gloria. Proč? Protože jsem tam chodila už jako malá se svým dědou. Takřka vždy jsem chtěla indiána a netrpělivě jsem se na něj těšila.

Jenže děda byl známý a oblíbený dvorský učitel, takže cesta z Kotkovy ulice do cukrárny byla neskutečně zdlouhavá. Neustále jsme někoho potkávali, kdo zdravil a dával se do řeči. Pro malou mlsnou holčičku to bylo k nevydržení! Ale nakonec jsme tam došli, já jsem dostala indiána, nebo při slavnostnějších příležitostech jsme si s dědou dali pohár.

A tak se s postupem let stalo zastavení v této cukrárně sladkou náplastí na duši. Kouzlo není v množství cukroví, které si člověk koupí. Jde o ten pocit. Otevřu dveře, pozdravím a koukám do známé vitríny. Miluju všechno sněhové, tak důležitě dumám, zda to dnes bude indián, kornoutek, kremrole nebo laskonka. A vření v mém srdci se zvolna tiší, a na sladce zasněžené rty se vrací úsměv.

Rozhodně nejsem jediná, kdo to tak cítí. Minule jsem tam potkala starou paní, která si objednala vídeňskou kávu a harlekýna. Elegantní, drobná dáma jedla s tak zasněným potěšením, že mi to nedalo a popřála jsem jí dobrou chuť.

Příjemně se na mě usmála a utřela si ústa ubrouskem. „Víte,“ povídá, „já jsem dnes byla na kontrole u paní doktorky a cukr v krvi jsem měla naprosto v pořádku. Však jsem se taky snažila… a teď to chci náležitě oslavit.“ Věřte, že jsem ji naprosto chápala

Ptala jsem se Marka, kterému je jednadvacet let, co pro něj znamená 17. listopad. Normálka, povídá. Ano, pro tuto generaci je svoboda normální. Je normální žít podle svých možností, bez umělých bariér. Mají otevřený celý svět, ale také mají velké starosti, jestli vůbec najdou po škole práci.

Je to generace, která už ví, že se o sebe musí postarat – že to za ně nikdo neudělá. Vyrůstali v době, která byla bouřlivá: jasná mnoha nadějemi a příležitostmi, zakalená nestoudným chováním těch, kdo si občanskou svobodu vyložili jako příležitost k velkorysým krádežím a zneužívání jakékoliv svěřené moci. Mohou poznávat svět a tak se na naši zem podívat zvenku a z dálky, což jim umožní porovnávat, a tedy i nacházet cesty, jak zlepšovat věci, které jim vadí.

Jsem o generaci starší než oni a ani za těch dvaadvacet let pro mě není svoboda úplně „normálka“. Jsem vděčná za to, že v ní můžu žít, i když to není úplně snadné.

Slavný přírodovědec a spisovatel Gerard Durrel na jedné výpravě nachytal divoká zvířata pro svoji zoo. Asi za dva měsíce je kvůli politickému převratu v zemi odchytu musel zase vypustit na svobodu. Zvířata však na svobodu nechtěla. Většina z nich se tvrdošíjně vracela za relativním bezpečím a plnou miskou – do klece. Z jejich pohledu to bylo pragmatické rozhodnutí.

Svoboda znamená zodpovědnost za svůj osud, nutnost bojovat za přežití, obhajovat smysl svojí existence. Svoboda někdy bolí. Přesto si myslím, že jako lidé potřebujeme k životu víc než klec a plnou misku, kterou někdo podle svého uvážení naplní – nebo také nenaplní.

A ještě něco – vzpomeňte dnes prosím také na studenty, kteří na nesvobodu krutě doplatili – na Jana Opletala a devět dalších, které nacisté zabili v roce 1939. Na víc než tisíc studentů, kteří byli posláni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Na ty, kteří skončili na rozkaz komunistů u PTP a ve vězení. I jim patří tento den.