Když jsme dorazily po dlouhé pauze dané Berryiným háráním a mojí zraněnou nohou opět na plac, tak jsem zjistila, že všichni už přešli z hraní do práce. Cvičilo se na vodítku, většinou klasické sedni-lehni-vstaň a obraty. Berry se na cvičák hnala s nekritickým optimismem a okamžitě se jí podařilo nás znemožnit. Lákali ji psi, koně, nové prostředí a vláčela mě na vodítku způsobem, jaký normálně neznám.

Motto:

„Jsem tvoje, viď?“

„Jsi.“

„A nedáš mě.“

„Nedám.“

Uši jí nepořádně vlály a zjevně ji těšilo, že psi na vodítkách si k ní mohou jen čuchnout, ale nemohou ji obtěžovat. Ona nervózní fena NO byla laskavější (rozuměj, nepokusila se Berry prokousnout hrdlo ) a naše juniorka měla pocit, že svět je její. Cvičitel měl ovšem jiný názor. Pes, který měl vzorně kráčet u nohy, zastavovat se, dělat obraty a případně vedle mne klusat, mě tahal jednou dopředu, jindy za nějakým psem a bylo mu úplně jedno, že něco velím.

Když se už na nás cvičitel nemohl dívat – a já se mu ani nedivila – tak si vzal Berry na vodítko a čekal, že se zase změní v poslušnou fenku, správnou představitelku svého služebního plemene. Ovšem tady jsem mohla vidět ohromnou změnu proti minule. Berry se bouřila. Odmítla dělat cokoliv, a když s ní cuknul, tak o tom díky svému superpohodlnému obojku ani nevěděla, takže se chvíli nechala tahat jako dřevěný kůň. On není žádný sadista, takže když viděl, že fenka nespolupracuje, tak mi ji dal zpátky s poznámkou, že tahle čuba netuší, co to chůze u nohy je…

Berry na mě koukala a já jí četla v očích: „Nedáš mě tomu chlapovi, že ne? Já ho nechci!“ A byla i trochu vystrašená. Ujistila jsem ji, že ji nedám, a rozhodla se. Věděla jsem, že Berry není nevychovaná, ale asi nám nesedělo to vodítko – nějak na něj nejsme zvyklé, moje chyba. No, a protože se pozornost přenesla na dalšího psa v kruhu, tak jsem prostě pustila vodítko na zem a rozešla se směrem od psů. Berry zareagovala okamžitě. Jakmile mě neměla na vodítku, tak bylo třeba dávat pozor – co kdybych se jí ztratila?

Nebylo to předpisové, ale bylo to velmi slušné. Občas byla napřed, ale stačilo zasyčet a srovnala se, vedle nohy si nesedala rovně, ale mírně šikmo, aby na mě líp viděla, co si jako vymyslím příště. Naklusala vedle mě, zastavila jen s mírným zpožděním, protože mě zase trochu předběhla. Lehla si a čekala, přicházela na zavolání. Vzorně přešla kladinu, i s nařízeným zastavením. Neutíkala mi ke psům. Když jsem ji k nim pustila, tak se potom nechala snadno odvolat. Prostě tam nesmělo být to vodítko…

Jenže pes musí umět chodit pořádně na vodítku, takže jsme přece jen doma přitvrdily v tréninku. Ona je to potíž – bydlíme tak daleko od všeho, jen louky, pole a lesy, že to vodítko opravdu normálně nepotřebujeme, snad jen když jdu do vsi do pekárny, tak na těch posledních sto metrů. A to proto, že pekárna je u křižovatky dvou silnic, a u silnic já psům ze zásady nevěřím.

Ověřila jsem si, že když jde na vodítku „na volno“, tak netahá, snad jen ve chvíli, kdy ji něco hodně zaujme – třeba kočka Chůze u nohy byla ale skutečně mnohem horší. Tak jsem nakonec přece jen koupila obyčejný řetízkový obojek, aby Berry snáz cítila pokyny, které jí prostřednictvím vodítka dávám. A vyrazily jsme do Hradce Králové, protože chůze u nohy po louce je tak trochu buzerace, zatímco ve městě je to nezbytnost. Aspoň tak to cítím já a ona to nebezpečně dobře chápe.

Jely jsme vlastně naproti Andymu, měl přijet vlakem. Přijely jsme tam dřív, já ji vzala na řetízek umístěný za normálním obojkem, a vyrazily jsme do pátečního ruchu k obchodům, na náměstí a především potom na to nádraží. Trochu jsem se bála, jak to zvládne, přece jen prakticky celý život bydlí hluboko na venkově, ale byla výborná. Pravda, nebyla to ta chůze u nohy, která se vyžaduje na cvičáku. Berry nekoukala na mě, koukala před sebe a kolem sebe. Nereagovala ani na lidi, kteří na ni lichotivě promlouvali, ani na ty, co před ní uskakovali.

Prostě šla vedle mě, občas malinko napřed, sem tam malinko pozadu, ale plynule. Zastavovala, kde měla, proplétala se mezi lidmi, psům věnovala jen zvědavý pohled, pokud jsem jí nenaznačila, že se může jít seznámit. Takových ale moc nebylo – přece jen je Berry černý vlčák a většina psích pánečků nás radši preventivně obcházela obloukem. Na občasný pokyn vodítkem reagovala rychle a snadno, nejspíš je ten řetízek pro výcvik opravdu lepší.

Mile mě překvapila na nádraží; nebála se ani lidí ani vlaků, projíždějící soupravy vzorně „vyseděla“. Ovšem když jsme se konečně dočkaly Andyho, tak jsem jí žádné pokyny nedávala a nechala ji, aby si dlouho postrádaného pánečka přivítala podle svého – tedy pořádně ho poskákala a olízala Konec konců já jsem ho objímala taky.

Takže jsem nakonec usoudila, že vycvičená kvůli mým vůdcovským nedostatkům asi nebude, ale vychovaná je zhruba tak, jak mi vyhovuje. Musíme ovšem chodit častěji mezi lidi, naše osamělé potulky jsou sice velmi pohodlné, ale bez průběžné socializace a tréninku chůze u nohy v podmínkách, kde je to potřeba, se prostě neobejdeme. Tak jsme začaly častěji jezdit aspoň do Dvora Králové, když už máme Hradec přece jen z ruky.

Momentálně chodí na vodítku pěkně, pokud ovšem není z nějakého důvodu excitovaná. Jakmile v ní vybuchne nadšení nebo neodolatelná zvědavost, tak potřebuje ostře napomenout, aby se vzpamatovala a dala pokoj. Většinou se snažím jí i tak umožnit, aby si mohla prohlédnout to, co ji nadchlo nebo očuchat to, na co je zvědavá – pokud to nikoho neobtěžuje.

Protože tahání na vodítku není způsobeno její touhou se se mnou přetahovat, nebo mi dělat naschvály. Jako děvče ze samoty je ve městě každou chvíli na větvi z nových dojmů a já si jsem jistá, že i tam bude klidnější – až pozná všechno, co ji zajímá, získá zkušenosti a bude to pro ni stará vesta. Kdybych ji teď měla tvrdě ukáznit, tak to bude stejné, jako když malému dítěti zakážete se ptát a rozhlížet, a poručíte mu být zticha a neotravovat. Ovšem stejně jako dítě i ona musí poznat mantinely, za které nikdy nesmí jít, takže třeba už teď ví, že neukázněnost u silnic nebo při přecházení ulic netrpím.

Na cvičáku tedy neexcelujeme, ale je mi jasné, že nějakou činnost pro Berry musím vymyslet. Protože ona je v hloubi duše workholik a já nechci, aby se stala nezdravě závislá na míčcích. A k tomu už má pěkně nakročeno – kdyby bylo po jejím, tak můžu něco házet skoro celý den, jen občas bychom se mohly pro změnu třeba o něco krásně poprat. Jenže já myslím na klouby – moje i její – takže musím vymýšlet další psí zábavy.

A našla jsem – jak zajímavý výcvik, tak jiné způsoby, jak děvence zaměstnat hlavu. Ale o tom zase příště.

Asi dva týdny poté, co jsme se přistěhovali z Anglie, jsme vyrazily s Berry na místní cvičák. Cvičitel je pořád stejný, ale se zájmem jsem zjistila, že metody se změnily – aspoň v začátcích výcviku.

Motto:

„Berry, k noze!“

„Proč?“

S Nazgúly jsme kdysi začínali na vodítku a pořadovým cvičením, tentokrát byli mladí psi na volno a učili jsme se fixovat jejich pozornost na hračku nebo kousacího peška, a tím jaksi i na sebe. Berry zpočátku fixovala pohledem všechny psy okolo a hračka ji nezajímala ani náhodou.

Poté, co v Anglii vyrůstala mezi množstvím přátelských psů všech velikostí, tak u nás na vsi trpí vlastně samotou. Psi jsou sice řekněme u každého třetího domu, ale pouze za plotem, a pokud jdou ven, tak jsou na vodítku – obvykle aby neutekli nebo se neporvali. Přestože máme z jedné strany zahrady knírače Šerika a z druhé létajícího křížence Maxe a skorolabradorku Sáru, tak nemít Berry Kazana, tak by psa nepotkala. Nebylo divu, že na cvičáku z nich byla celá divá.

Ale jen chvíli – poté, co na ni vyjela jedna nervózní fenka německého ovčáka a většina psů nejevila zájem o nic jiného, než o harašení, tak se radši stáhla. Kamarádem zůstal jenom mladičký československý vlčák Feron, který ještě byl ochoten s naší holčičkou lítat zcela nezávazně a měl větší zájem ji za ocas pořádně chytnout, než ji nemravně očuchávat.

Pokud jde o práci, tak mohu i to krátké období, které jsme tam strávily, rozdělit do dvou odlišných období: a to před Berryiným háráním a po něm. Rozdíly byly především v jejím přístupu k cvičiteli a ostatním psům.

Zpočátku jsme byly chváleny, přestože „vybuzení kořistického pudu“ nám šlo pomaleji – Berry nechtěla bojovat o věc, kterou jsem držela v ruce. Pomohlo jednoduché zařízení, a to hůlka s kusem šňůry, na kterou se onen pešek přivázal. Jak lítal vzduchem, tak byl báječná kořist a Berry ho lovila jedna radost. Je zajímavé, že doma jsme narazily stejně – o věc, kterou jsem měla přímo v ruce, nebojovala nikdy, musela být na šňůře.

Potom docházelo k legračním situacím, kdy jsem dráždila Berry, ta lovila a potom jsem na svém konci šňůru pustila, aby Berry mohla kořist „usmrtit“ a vyhrát. Jenže tou dobou se obvykle šňůry zmocnil Kazan a nastalo přetahování. Ty první dny to obvykle končilo tak, že si Kazan Berry zakousnutou do kořisti klidně na šňůře odtáhnul domů, jakmile usoudil, že ho už výcvik na louce nebaví. Musela jsem sice potom „oficiálně“ ukončit hru, ale stejně mě Kazan vždycky rozesmál. Fixace na hračku se nám ovšem povedla.

Potíž byla v tom, že Berry jaksi přišla jen do toho prvního stupně – hračka ji fascinovala, moje současné pokyny nikoliv, protože jí přes to nadšení prostě nedorazily do mozku. Výsledkem bylo, že jsem neměla psa, který by mi oddaně vzhlížel do očí a toužil mě sledovat až do pekla za příslib lákavé hračky, ale psa vlajícího mi kolem uší. Berry se opět změnila v klokana, na hračku skákala (najednou jí nevadilo, že ji mám v ruce) a já se ji marně snažila umravnit.

Ono se sadou působivých tesáků poletujících kolem vašeho obličeje se těžko soustředí a Berry se odmítla soustředit úplně – dokud jsem hračku neschovala. Potom cvičila celkem hezky, ale onen žádoucí nepřetržitý oční kontakt tam prostě nebyl. Když jsem se ptala, co mám dělat lépe, aby neskákala, tak jsem rozumnou odpověď nedostala – jen významný pohled. Když si ji vzal cvičitel, tak Berry koukala a neskákala, takže bylo zřejmé, kde se onen slabý článek výcvikového procesu nachází.

Právě tehdy jsem mohla občas vidět, jak by Berry pracovala, kdyby ji dostal někdo, kdo chce a umí psa cvičit. Když si ji tehdy vzal cvičitel, tak mu, ač nezkušená, chodila moc pěkně a v té chvíli namouduši vypadala jako správný německý ovčák! Já jsem byla pokárána, ostatně stejně jako před deseti lety s Nazgúly, že nevelím, ale doporučuju a to jsem prosím dělala, co jsem mohla.

Potom začala Berry hárat, já si v té době zranila nohu, a na cvičáku jsme nebyly šest dlouhých týdnů. V té době jsem dosáhla pro mě fantastického úspěchu ve výchově – několikrát za sebou jsem odvolala Berry rozeběhnutou za srnami, naposledy na můj povel ani nevyběhla. A to prosím bez použití pamlsků! Ostatně neznám pamlsek, který by byl sladší než pořádná štvanice Byla jsem na ni nesmírně hrdá a s tímto vědomím jsme se dostavily znovu do vyučovacího procesu.

Minule jsem se tu mimo jiné zabývala otázkou, jací psi jsou vlastně němečtí ovčáci. Sama mám prvního a navíc fenku, takže se teprve snažím své teoretické úvahu konfrontovat s postupující praxí. Jaký vlčák je vlastně naše Berry?

„Jsem strašlivá fenka! Vlčák!“

„Jsi.“

„Venku je tma a zima, vítr skučí a duchové pláčou. U tebe je teplo a hezky.

„Tak pojď.“

Pokud jde o praxi, tak jsem jen na začátku a experiment je omezen tím, že mám fenku a ne psa, který se obvykle vychovává přece jen hůř – s testosteronem člověk prostě musí počítat Mohu samozřejmě ledacos jaksi extrapolovat; vždyť všichni moji ostatní psi byli samci, tedy nějaké zkušenosti mám. Radši se ale budu držet faktů.

Jako vychovatel jsem poměrně trpělivá, pokud to není nezbytně nutné, tak na psy nekřičím. Už proto, že mám špatné hlasivky a jedno pořádné zařvání sice setřese veverky ze stromů, ale já pak dva dny jen šeptám.

Nemám ráda násilí a nepoužívám ho, což ovšem neznamená, že s nezvedencem pořádně neškubnu, pokud se to jeví jako nejrychlejší řešení. Musím říct, že žádný z mých psů mě k tomu nenutil příliš často a jediný opravdový exces, na který si vzpomínám, byl výprask, který dostal Kazan mrtvou slepicí na sousedově dvorku poté, co jich devět zakousnul. Od té doby (a je to už osm let!) má Kazan konto naprosto čisté a slepice prostě radši nevidí.

Díky tomu, že Berry vyrůstala na laskavém anglickém venkově, kde jsou přátelští psi, kolem se nepotulují šílení myslivci s flintou, a podél silnic jsou neprostupné živé ploty a nehrozí tak vběhnutí pod auto, byla odmalička venku na volno. Učila se mě následovat a hlídat – když se někde zapomněla nebo mi utekla za psy, mohla jsem se s klidným svědomím schovat a nechat ji, ať si mě najde. S tím, že po okolí nestrašily zástupy vysoké jako u nás doma, to byl v podstatě ideální terén pro výchovu psa.

A Berrýška vyrostla do psí slečny ochotné slyšet na zašeptání, jako pokárání nebo upozornění stačí normální důrazný tón hlasu. Nechá si ode mne všechno líbit, včetně různého ošetření, ale nesmím použít násilí nebo ji znehybnit – to se potom snaží utéct. Snaží se být se mnou pořád nějakým způsobem v kontaktu, dokonce i na vycházkách, pokud to kolem není zrovna vzrušující, tak se drží blízko u mě a velmi často mi sama od sebe vsune čenich do dlaně. Jestli chce ujistit mě, že je u mě, nebo sebe sama, že jsem s ní, to nevím, ale je to milé.

Neznamená to, že by Berry byla naprosto vzorný pes – to se ví, že kolem ní došlo k všelijakým škodám a drobným nehodám. Občas páře plyšáky, kouše míčky a ukusuje šňůrky z těch házecích. Jako malá vydatně zahradničila – tedy přesněji pletla se do všeho, na co jsem položila ruku já. Hloubí jámy, roztahuje po zahradě polena a bedlivě sleduje kompost, jestli tam není něco zajímavého. Několikrát mi podrazila nohy, párkrát mi samým nadšením vyšplhala tlapami až do obličeje, po návratech z delších cest jsem byla obvykle poskákaná až na hlavu.

Ale musím uznat, že nikdy nedělá škodu naschvál a vždy se snaží vyhovět, i když někdy dost překvapivým způsobem. Zatím existuje jediná situace, kdy mám chuť jí zakroutit jejím něžným krčkem – a to když se v noci, či spíš nad ránem, oddává hlasité meditaci. Zatím jsem se omezila na to, že z okna ložnice na ní zařvu „tichobuď“ nebo „držhubu“ – to podle toho, kolik jsem stihla do jejího meditování naspat. Někdy to pomůže, jindy ne. Ale to je na jiné povídání.

Pochopím, když někomu takový pes přijde nudný. Ale po akčních letech se svérázným jezevčíkem a dvěma malými kluky mám pořád dojem, že pes, který se snaží vyjít svému pánečkovi vstříc a vyhovět mu, je spíš poklad, než suchar. Pořád mi připadá, že i za těchto podmínek má Berry radost ze života a dostatek podnětů, aby jí svět připadal zajímavý.

Co žijeme na naší vesnici, tak mi připadá, že je ve vztahu ke psům plašší, než byla v Anglii. Nesnáší pátravé čuchání psích milovníků a myslím, že i proto oceňuje Kazanův protekcionismus, který zase musím hlídat já. Kazan ji bez problémů nechá si hrát s jinými psy, ale běda, když má nějaký psí Don Juan snahu změnit hru v něco důvěrnějšího. Tehdy já bleskově chytám naježeného Othella a jeho načuřený pohled obvykle přiměje pánečka nyjícího milovníka si svého psa ukáznit.

Přitom si nemyslím, že by mu vadilo a priori ono neslušné chování, protože on má první a nejjasnější pohled na to, jak na tom Berry s případnou plodností je. Hlavním spouštěčem ochranitelského chování je v tomto případě podle mě její nelibost a strach, protože ona ty psy nechápe a ještě si je neumí zpacifikovat sama. No, je jí právě rok a čtvrt, na spoustu věcí teprve musí přijít. Zatím to za ni řeším já, aby Kazan nemusel a nestal se nějaký průšvih.

Popravdě Kazan nikdy nejevil ani náznaky agresivity, spíš by se našla potměšilost a provokace. To je něco, co on dělá rád, ale jen směrem k velkým psům. A to mu zase zatrhnu já. Když mu ale o něco jde – a jeho psí holčička nějaké něco opravdu je – tak se úplně změní. Z toho na první pohled nebetyčného trouby je najednou nepříjemně ostrý pes. Jsou chvíle, kdy právě takového psa potřebuju mít vedle sebe, ale jsem moc ráda, že to většinou není nutné.

No, a pokud jde o Berry, tak cítím, že je to v ní také. A podle mého názoru silněji než v Kazanovi. Možná jednou bude mít svůj „práh naštvanosti“ podstatně níž, než ho má Kazan nyní. Zatím je mladičká, dost nesmělá, drží se hlavně mě a Kazan je jejím velkým vzorem. To něco je občas vidět v jejích očích, v jejím postoji, když vidím, jak se snaží vyhodnocovat situace kolem sebe.

Pořád je důvěřivá a já moc doufám, že ani člověk ani pes její důvěru v dohledné době nezklamou. Protože tuším, že přestože je anglická a dlouhosrstá, lehává na gauči a ráda se mazlí, tak v ní ten poměrně nekompromisní strážce je. A já bych byla radši, kdyby zatím zůstal opravdu jen uvnitř.

Něco na mě leze… slýchám od Marka každou chvíli, když polehává na gauči v jídelně. Starostivá matka by zvedla oči od práce a zeptala se aspoň, jestli ho bolí v krku nebo nemá-li teplotu. Mě to ovšem nijak neznepokojuje – pokud ovšem venku není mokro. Protože to, co na Marka pravidelně leze, je černé, chlupaté a láskyplné, ovšem za deště to má tendenci nosit domů bahno.

Motto:

„Berry, takhle na mě nekoukej! Je hnusně oslintanej a už jsem ti ho dnes hodila třistaosmdesátkrát!“

„Jenom třistaosmdesátkrát? Vždyť už bude poledne!“

 

Co vlastně o ní říct? Pro začátek mohu směle konstatovat, že jsem nikdy neměla mazlivějšího, vnímavějšího a všudypřítomnějšího psa, než je tahle anglická fenka německého ovčáka. Její láska se zdá být bezbřehá, agresivita nulová, aktivita ohromující, ale přitom zvladatelná. Hezky vyrostla, má lesklý kožich, zvědavou klínovitou hlavu s už takřka vzorně postavenýma ušima, štíhlé elegantní tělo na silných nohách a mourovatých tlapách. Není velká (63 cm a 31,5 kg), ale je silná, rychlá, a když na mě při boji o míček omylem vší silou skočí, tak to sotva ustojím – na to, jaká je vlastně teprve žížalka má sílu vystřelené dělové koule.

Přestože už hárala, nepůsobí na mě jako dospělý pes. Když ji opustil hormonální zmatek daný háráním a následnou falešnou březostí, tak se (k mé radosti) vrátila k hravým způsobům, kterými pokouší nás i Kazana. K lidem se pořád chová přátelsky a důvěřivě, i když sama ze své vůle na sebe nechce nechat moc sahat. Lidem se většinou líbí, protože když zrovna neřve za plotem, tak její vlčí oči v černé tváři koukají natolik důvěřivě a dychtivě, že psice prostě strach nebudí.

Mazlí se ráda a aktivně si pro pohlazení přijde nejen za námi, ale i za Kazanem. Ten má totiž s věkem jdoucí sklony k bručounství a nechce si hrát tak často, jak by Berry zjevně potřebovala. Jestli nám vyleze půlpsem na klín nebo si nám dá rovnou packy kolem krku a dělá mazlivé ňuňátko, tak Kazana obvykle radostně zakousne, rozpustile ho zatahá za chlupy za ušima, a když se ani potom k ničemu nemá, tak mu olíže celý obličej. To už Kazan obvykle nevydrží a začne ji okusovat taky. Dívám se na toho něžného, veselého a citlivého psa a říkám si, jaké mám štěstí. Nebo je to normální?

Než jsme si ji přinesli domů, načetla jsem toho o NO mraky. Když posloucháte pejskaře, tak málem každému třetímu pokousal nebo aspoň ohrožoval jeho psa vlčák. Kdekdo zná někoho, komu německý ovčák psa zakousnul. U popisu upotřebitelnosti některých plemen (např. pasteveckých psů, ale i jiných) je NO uváděn prakticky jako špatný příklad. Otupělí drilem, bezmála stroje na zabíjení.

Nevím, jestli je to všechno pravda, nevím, kolik incidentů je prostě dáno tím, že po mnoho let byli NO velmi rozšířeným plemenem s tisíci kříženců po všech vesnicích, tedy možnost potkat nesocializovaného nebo zkaženého psa byla hodně vysoká. Ostatně leccos člověk pochopí, když si na netu přečte jen pár desítek let staré návody, jak cvičit služební psy. Pokud podle těchto zásad cvičili psy laici, tak k těm konfliktům prostě docházet muselo.

Ale báječných vlčáků je také mnoho, jen jejich příklad bledne ve srovnání s katastrofami – ty jsou mezi lidmi rozhodně oblíbenějším námětem. A tak jsem si vzpomněla na naši norskou kamarádku Martu a ovčandu Nestu. A na stařičkou paní Eli, jejíž otec měl chovnou stanici NO už na přelomu devatenáctého a dvacátého století. A paní Eli, která měla v životě jen německé ovčáky, o nich s přesvědčení tvrdila: Německý ovčák je jemný a citlivý pes, a hrubé zacházení ho rychle zkazí. A je to pes, který tě nikdy neopustí.

Uvažovala jsem o tom. Proč by to nebyla pravda? Je to ovčák. Z principu je tedy maximálně napojen svého pána – vždyť v tom je absolutní základ jejich práce. Pokud je pes na člověka napojený, tak citlivě vnímá všechny jeho nálady a pokud ho člověk nezkazí, tak umí reagovat i na první pohled slabší podněty. Proto netřeba používat křik nebo hrubé zacházení. Tolik moje teorie.

Pokud jde o obecnou praxi, tak vím, že služební výcvik měl do jemného zacházení dost daleko a sama nedokážu posoudit, nakolik je takové chování ke psu nutné proto, aby se dosáhlo žádoucích výsledků. To už proto, že jsem nikdy psa tímto způsobem nevychovávala ani necvičila.

Podobně se domnívám, že třeba na vesnicích byl drsný přístup ke psům dán mimo jiné i tím, že se pánové svých často nepříliš socializovaných psů v podstatě báli a o to drsněji se k nim chovali. A pokud platí, že hrubým zacházením můžete zkazit každého psa, tak u těch silně závislých na spolupráci s člověkem se to nejspíš podaří dřív, než u jiných. Obraz zlých vlčáků se tak vytvoří vcelku snadno.

No a jaký je vlastně vlčák naše Berry, to si řekneme příště

Naše malá vlčka nevrostla se svými osmi měsíci jen do puberty, ale také velmi pevně do našich životů. Jsme všichni poskákaní, pošlapaní, oslintaní a zahrnovaní láskou a pozorností. Kdo by odolal?

***

Kazane, Kazane! Paničce se něco stalo! Je to vážný, fakt!

Co blázníš, jen se snaží spát.

Ale kde, nespí, to poznám! Leží a heká. A kvílí. A nepřestala, ani když jsem do ní dloubla čumákem.

Neplaš… jeden neúspěšnej dloubanec jaro nedělá!

Hele, nesnaž se mě splést – je zima, přece! A panička jen hekla, když jsem na ni skočila…

Tys na ni skočila???

No jen tak trochu…

Jak můžeš skočit na někoho trochu??? Buď skočíš, nebo neskočíš!

No já jenom tak napůl – zadní nohy jsem ještě měla na zemi, chápeš? A ona NIC! Ani mi neřekla, abych si postavila ucho! Kazane, to je vážný, co když jí něco fakt je?

Hm, to zní divně. A co to kvílela – teda než jsi na ni trochu skočila?

No prej, že to byl úplně blbej nápad!

A co?

Já nevím! Kazane, co budeme dělat? Že ji prej bolej i ty svaly, o kterých zatím neměla ani tušení, že je má!

Aha, já vím! To byla zumba!

Co to je? Ukaž mi to a já to zakousnu! Jsem strašlivá!

Já jí říkal, ať si to rozmyslí! Ať myslí taky na svůj věk…

A co ti na to řekla?

Pche!

No počkej, já se tě úplně slušně ptám!

Ale to odpověděla ona mě! Prý pche! A tady vidíš ty konce. Já jí říkal, že se akorát zničí.

Tak to tedy ne. To nedovolím. Žádná zumba – jestli má paničku někdo zničit, tak to budu já!

Kdepak, naši Berrýšku doma nepřehlédnu, ani kdybych chtěla. Pokud zrovna nespí (zavedli jsme povel „spinkat!“, který se vydává vždy po jídle a v noci před zhasnutím a kupodivu funguje ), asistuje u všeho. Svůj dlouhý černý čenich mi strká do vaření, asistuje mi v koupelně, loví mi myš, když se pokouším pracovat.

Každé ráno kvílí v ložnici u toaletky, když se snažím získat přijatelný denní vzhled. Těžko říct proč – když nepomáhalo vysvětlení, že make-up se na chlupatou tvář nehodí, tak jsem jí trochu nabídla. Odfrkla si a kvílela dál. Tak nevím. Že bych změnila značku?

Když se koupu, tak už zoufale nekontroluje, jestli se nevypustím, ale místo toho touží po sdílení. Začíná to snahou ochutnat pěnu do koupele a (zatím) to končí velikýma mourovatýma tlapama na kraji vany a zkoumavým pohledem, kterým mi říká, ať se ještě trochu pošoupnu a vejdeme se obě. A to jsem se jí jen zeptala, co v té koupelně vlastně chce!

Je to parádnice, která se ale nerada češe a zoufale kňouká, když jí suším ostříkaný podvozek. Zato když potřebuje namazat zimou rozpraskané tlapy, tak je nastavuje se zjevnou rozkoší a do značky ošetřovacího krému mi nekecá. Aspoň něco.

Když si sednu nebo lehnu s knížkou, tak mám na sobě půlpsa. Velmi brzy. Velmi často také oslintaného plyšáka. Když se ji snažím ignorovat, tak se plíží kolem, oči přeplněné smutkem a nadějí, v hubě svírá plyšáka a čeká na chvíli, kdy změknu. Musím uznat, že se dočká dost často Když ji k sobě pozvu, tak na mě – přeplněna nadšením – skočí. Když ležím, tak ji už nezvu. Třicet kilo není moc, ale když vám přistanou na obličeji…

Jak jsme my olizováni a umazleni k modřinám a škrábancům, Kazan je ke svému štěstí doskákán, dožvýkán, dolízán a došťouchán. Nám by se ho nikdy nepodařilo s jeho bolavými klouby rozhýbat tak, jak to umí Berry. Každou vycházku ho aspoň jednou vyprovokuje k hravým rvačkám a divoké honičce. Protože se procházíme převážně na měkkých loukách či pružné lesní půdě, Kazan pohyb zvládá a navzdory bolestem si tak udržuje vhodnou váhu a slušnou kondici. A dobrou náladu.

Svoji dominaci Kazan uplatňuje láskyplně a s rozvahou – rozhodně se nedá mluvit o žádné šikaně. Když už mu holka doslova skáče po hlavně, tak ji odhodí – překvapivě snadno na to, že už jsou stejně velcí. Když ta se jak odražený míček skokem vrátí, tak ji štípne. Slečna uraženě vykvikne a dá mu na dvě vteřiny pokoj.

A pokud i tomuto dobromyslnému psovi dojde na první pohled nekonečná trpělivost, tak se rozeběhne a s nečekanou silou rozdováděnou psici zpacifikuje – bleskově ji chytí, poválí, přišlápne a na moment ji tak znehybní. A já úplně slyším, jak říká – tak teď už mám toho vážně dost! Zkroušená Vuvu kňourá, že už jako bude hodná, a že vlastně byla hodná a je hodná jak je den dlouhej, a nikdo ji nechápe. Kazan ji pustí a všechno začne nanovo.

Kazane?

Hm.

Já bych chtěla být úplně jako panička! Ale ona mi nic nepůjčí – skříň přede mnou zavírá, udělátka strká do šuplíčků a ani drápky mi nenamaluje!

Proboha, proč by ses zrovna ty chtěla malovat? Buď ráda, že jsi přirozeně chlupatá a nedopadlas jako panička, která se, chudák, kvůli nedostatečnému osrstění musí balit do haldy hadrů a stejně furt kvílí, že je jí zima!

Nejde o zimu, jde o krásu. Děvče jako já potřebuje vzory, idoly!

Jak jsi zase přišla na tohle???

Říkali to v televizi! Jsem prý rozvíjející se osobnost a potřebuju čerpat jistotu z pevného zázemí, které mě podporuje a o kterém vím, že tam bezpečně patřím. Chápeš??

A proto se chceš podobat paničce??

No když já nevím. To je těžké, ona se mi směje, že vůbec nevypadám jako vlčák, že jsem srandovní… a já pak cítím existenciální nejistotu!

Teda kam ty na tyhle výrazy chodíš… No tak, hlavu vzhůru, já ti to vysvětlím.

?

Podívej se na sebe. Vypadáš… no dobře, začínáš vypadat jako pořádnej pes. Uši ti sice pořádně nestojej, ale jinak jsi pěkná, urostlá, řádně chlupatá, správně černá… zubiska máš působivý, hlas zvučnej…

??

Když tak nad tím přemýšlím, tak ty jsi prostě celá já!

***

Další fotky najdete tady

Naší psí holčičce, slečně Blackberry, je sedm a půl měsíce a začíná dospívat. Stejně jako u dětí se to projevuje především silným pocitem, že ví všechno nejlíp, všude byla a nikdo ji nechápe. Prakticky to znamená, že půl povelů napoprvé neslyší a nad druhou půlkou medituje.

Kazane, nespi pořád a poslouchej! Panička mě vůbec, ale vůbec nechápe!

Hm.

Směje se mi!

Hm?

Říkala, že vypadám jako chlupatý větrník!

Eh?

A já jsem se jen pokoušela si kapku prohrábnout zubama ocásek. On se teda nedal hned chytit… to jo, ale řekni, je slušné se kvůli tomu někomu smát?

No… ale je fakt, že to bylo legrační. Copak ty si na něj normálně nedostaneš? Jeden by řekl, že ho máš víc než dostatečně dlouhej!

Když on mi furt utíkal. A za to vážně nemůžu. A kdyby to bylo jenom to! Ona se mi směje, i když nosím klacky a říká, že vypadám jako čerčil. Prej ho mám držet uprostřed. Pch, co ona ví o nošení klacků! Viděls ji snad někdy s klackem v hubě, aha?

Ale no tak, musíš mít pochopení… vždyť je jenom člověk.

Ano, snažím se mít pochopení, ale abych se nesmála, když se Berry snaží dohonit vlastní ocas nebo se řádně stočit k intimní hygieně, tak to by bylo vážně moc! Ona má se sebou vůbec všelijaké problémy. Například její zadní nohy jsou vlivem nerovnoměrného růstu momentálně o kousek delší, než by měly být. Takže když má zaujmout správnou bobkovací polohu, tak se kácí. Aby nepadla na nos, musí se rozvinout, ale v rozvinuté poloze zase nejdou fyziologické funkce tak, jak by měly. To je potom rovnání, vyvažování… Chudák pejska!

Klokaní nohy jí ale nijak nevadí v ostatních aktivitách, kam patří vytrvalý klus, běh, trysk, skok do dálky, do výšky a na hlavu. Naši, samozřejmě… Když jednou budila Marka tak náruživě, že se k němu chudák Kazan ani nemohl dostat, chytila jsem ji za obojek a odtáhla od postele. Nasměrovala ji ven ze dveří ložnice a pustila. V tu chvíli se bleskově otočila, a jedním skokem klokaním se ocitla na Markovi. Měl velké štěstí, že měl tlapy rozmístěné kolem obličeje a na tváři mu přistálo jen její chlupaté břicho…

Pokud jde o nošení klacků, tak se Berry dostává do nové fáze. Nejsou to už jen klacky, ale častěji větve a klády. Změna oproti nesmyslnému nošení malých klacků je jediná – mnohem líp mi podráží nohy. Nicméně se je stále tvrdohlavě snaží nosit za kraj, okusovat je, nadhazovat je a vraždit je potřesením. Nutno podotknout, že poslední dvě činnosti jdou s třímetrovou nejlépe rozdvojenou větví nebo kládičkou o průměru kolem 6 cm dělat podstatně hůř, než s obvyklým klackem. Snaha ukázat jí, že chytí-li kládu uprostřed, tak jí to půjde líp, zatím selhává, protože ona to ví nejlíp.

Pokud jde o selektivní hluchotu k příkazům, tak jsme jen na začátku – tedy to nejlepší nás nejspíš teprve čeká. Zatím začala ignorovat povel lehni, což prvně projevilo teprve v neděli, když jsem ji potřebovala umravnit. Ne a ne, ona ležet nebude, protože chce utíkat za tím psem a… vrtěla se i při povelu sedni. Nezbylo než využít přirození žárlivosti a mlsnosti malé neposluchy.

I zavelela jsem lehni směrem ke Kazanovi, ten si ukázkově lehl (rád Berry popichuje) dostal mlsku a hleděl vyzývavě. Potom už nebylo třeba Berry prosit – ne, že by s sebou práskla, provedení bylo ve stylu „kdyžtedajinaknedáš“, ale lehla si… Ještě jsme si to během vycházky jednou zopakovaly a před položením plné misky si už netrpělivě čekající pejsinka nejen sedá, ale i lehá. Nemám ráda dril, ale některé věci se prostě nemohou nechat být.

Podobně se vyvíjí odvolání od psů. Až doteď byla v podstatě neuvěřitelně hodná a jen některé z mých temnějších zkušeností mi bránily propadnout hříšné pýše. Jako obvykle měly zkušenosti pravdu – jak na Berry vlezla puberta, začala při hrách se psy odpojovat horní poschodí. Přivolání potom obvykle vyvolá kmitavý pohyb. Neboli psice na zapískání nebo zavolání sice přiběhne, ale jak zjistí, že o nic vlastně nejde, jen se má jít dál, tak zase za psy uteče. Kmitání lze samozřejmě zabránit nějakou další zajímavou činností, nebo připnutím na vodítko. To ale dělat nechci, protože tím by mi klesla ochota přijít – ta zatím funguje dobře.

Odmítám zbytečně pískat a vyvolávat psinu jak na střelnici. To by brzy k mým povelům ohluchla úplně. Takže když má tendenci se zapomenout, a je zároveň na vhodném a bezpečném místě, což se na našich vycházkových trasách stává velmi často, tak zapískám jen jednou, a když nereaguje, tak se jí snažím ztratit. Ať si mě holčička hledá! Funguje to skvěle – pokud se mi ovšem ono „ztracení“ podaří. Potíž je v tom, že se musím ztratit i s Kazanem a Kazan se ze zásady ztrácet nechce.

Ale paničko, nemůžeme jít dál! Berry tu ještě není…

No právě, bestie jedna. Ať si nás hledá.

Ale to nejde, co když se bude sama bát?

V tom je právě ten vtip, chápeš?

Nechápe. Otáčí se a já ho za sebou táhnu jako Janek kozu. Zkoušeli jsme se někdy rychle a bez hlesu schovat mezi stromy táhnouce za sebou sedmatřicetikilového dřevěného houpacího koně? Ne? Tak věřte, že to je pořádná dřina! Ale když se to povede, tak to stojí za to. Berry si teď není jistá, že po prvním pískání nezmizím a přece jen si mě lépe hlídá. Ale dobře vím, že tohle je jen začátek – zatím je v Berry pořád většinou holčička milá a poslušná. Bude hůř

Kazane?

Hm?

Víš, jak jsi říkal, že mám chápat paničku?

Eh?

No, s těma klackama… že jako neví, co říká, když mě nutí, abych nosila klacky uprostřed.

To že jsem říkal???

No říkals, že ji mám chápat. A já teď vím, že mě napomíná, a přitom dělá totéž!!

Cože? Chceš říct, že nosí v hubě… é v puse klacky? To ti nevěřím!

Ha! Abys věděl, tak jsem ji viděla!

???

Víš, jak tuhle kreslila?

Jo, ale…

No a co přitom dělala? Okusovala tužku! A vůbec ne uprostřed. Pěkně až na kraji!

Dnes je to přesně sedm měsíců, co se ve vesničce nedaleko Leedsu v hrabství Yorkshire narodilo fence dlouhosrstého německého ovčáka Storm osm převážně černých štěňat. Jedna psí holčička byla o něco méně černá než její sourozenci, dostala jméno Blackberry a stala se novým členem naší rodiny.

 

***

 

Berry?

Ano?

Poslouchej, jak to, že ti je už sedm měsíců a pořád nejsi strašlivý vlčák? Jak mi to vysvětlíš?

Já jsem strašlivá! Strašně!

Hm…

Vážně! Každý se mně bojí. Rozehnala jsem už holuby… a vrány, někdy i straky proženu!

Hm…

A racky! Viděla´s přece, jak jsem rozehnala veliké mořské racky! A racci jsou děsiví, mají divoké oči a ty zahnutý zobany… a já se jich ani trošičku nebála. Jsem strašlivá! A taky jsem jednou utíkala za volavkou a ta panečku byla! Veliká! A strašlivá!

Tak teď vážně nevím, kdo je strašnější – jestli ty nebo volavka…

Volavka je hrozná – viděla´s jak se kouká? A jaký má velikánský křídla? Já jsem se vážně bála, abych ji nechytila, víš?

Jo, viděla jsem, jak umíš zpomalit. Ale neboj, ta se chytit nedá. Ale ať dělám, co dělám, pořád tu nevidím strašlivého vlčáka.

A proč ho vlastně chceš vidět? To ti nestačí, že máš mě a Kazana?

No, každý přece ví, že vlčáci jsou strašliví – a kdejakého pejska i psa pokousal zlý vlčák. To nevíš?

Ne… a myslíš, že mě taky nějaký kousne? Když kouše všechny? A jak ho vlastně poznám?

No, ty bys přece měla být strašlivý vlčák!

Já??? A proč?

Jsi přece německý ovčák, ne?

To jsem, a maminka s tatínkem jsou taky. A myslím, že strašlivého vlčáka nikdy neviděli. To by nám tatínek řekl! Třeba je pohádkovej!

Kdo?

No ten vlčák, přece! Každej ho zná a přitom ho nikdo neviděl!

***

Když k nám přišla, tak jí bylo sedm týdnů, vážila šest kilogramů a vypadala jako maličký medvídek brtník. Dnes je to pružná sedmadvacetikilová šelmička s lesklým černým kožichem, ušlechtilou dlouhou hlavou s bystrýma očima a nepořádně vlajícíma ušima. Na první pohled německého ovčáka opravdu nepřipomíná a není to jen netypickou barvou. Rozesmátá tvář, rozevláté uši a pankáčské střapce dlouhých chlupů za ušima vzbuzují úsměv, nikoliv respekt. Aby v ní někdo poznal strašlivého vlčáka, musela by nosit na krku informační tabulku.

Přesto jsou chvíle, kdy náznakem ukazuje, co v ní je – obvykle ve chvíli, kdy ji něco krajně zaujme nebo zneklidní. Tehdy ztuhne v ostražitém postoji, všechny smysly napružené do krajnosti, mladé pružné svaly se chvějí touhou vyrazit a prozkoumat… cokoliv. Ano, už vím, kde se nejspíš vzal výstavní postoj! Následuje obvykle běh a skok a trysk, energie velkoryse tryská na všechny strany, fenka běží, jako šipka se míhá lesem, uši nastražené, šťastná pro ten pohyb sám.

Bez bázně, plná radostné důvěry, se seznamuje se světem – se psy i lidmi vychází bez potíží. Rychle se učí, už ví, že některé psy musí nechat na pokoji, protože o její společnost nestojí, a že malé pejsky, kteří si s ní naopak hrát chtějí, nesmí při hře a honičkách zašlápnout. Díky volnosti, s jakou se tu psi pohybují, si hraje prakticky každý den se psy všech velikostí, takže snad i díky tomu je od psů odvolatelná – ví, že se ta zábava bude zase brzy opakovat.

Kočky v podstatě nezná a tak se k nim chová s respektem. Zatím žádnou neprohnala, tak doufám, že nám to ještě ještě chvíli vydrží. Koní se stále ještě trochu obává, ale už se v jejich přítomnosti chová klidněji, tak to snad vypilujeme k ostražité nevšímavosti.

Také se změnil její vztah k lidem. Jak se zpočátku hnala ke každému přátelskému člověku, tak to jí už přešlo. Sama od sebe se stává zdrženlivější, nechá se hladit už jen od známých lidí a od návštěv pozvaných do domu. Cizí lidi obíhá, prostě si jich nevšímá, veškerou pozornost upírá na jejich psy – pokud tedy nějaké mají. Bez problémů bere na vědomí větší děti, zato malé nezná – nějak se v našem okolí nevyskytují a těžko žádat na ulici maminky batolat, aby nám nějaké půjčily na hraní, že ano.

Je mazlivá. Strašně Konečně mám opravdu mazlivého psa. Drží se mi v patách a ukrutně ráda se mnou všechno dělá. Asistuje při vaření, při práci s prádlem – od nakládání pračky až k žehlení (však také třeba při žehlení musím Martinovy košile průběžně odchlupovat), při mojí osobní hygieně a oblékání a pochopitelně při práci na zahradě. Martina zbožňuje a neváhá mu to dát znát – začíná to zářícími oddanými pohledy a končí neustále pošlapanýma nohama.

Vítá nás s frenetickou radostí, je jedno, jak dlouho jsme byli pryč. Skáče na nás. Naštěstí na cizí už ne. Snažím se ji to odnaučit, ale jde to těžko. Použiju-li předpisové otočení se zády a předstírání nevšímavosti, skočí mi na záda a a holt olízne to ucho zezadu – dosáhne hravě. Na pohovky ani do postele neskáče – tedy celá. Nasune se pouze půlpes. Nebo naskočí. Nezastaví se, jako slušný normálně se mazlící pes, s tlapami na klíně, ale pokračuje až tam, kam stačí. Na ramena… do obličeje… Pomáhá jediné: mazlit, dokud jsou tlapy na snesitelném místě. Samozřejmě jí to můžu zakázat – ale nechci. Těší mě to. Naštěstí už ovládá povel „už stačí“, takže mohu i pracovat

Kazana miluje velice velmi a myslím, že i on ji má rád. Ale je tu problém. Dvacet sedm kilo není moc, ale když narazí do psa s bolavými klouby sedmadvacetikilová dělová koule, byť s nejradostnějším úmyslem, tak to bolí. Fest. Kazan už tráví většinu her v sedě, až v leže, takže na vycházkách se zažívá nový povel „nech ho!“ Obvykle to znamená nutnost po povelu převést pozornost rozdováděné psice jinam. Nejčastěji k povelu hledej

Hra „hledej“ je velmi oblíbená. Zatím to znamená hození úlomku piškotu nebo malého pamlsku jiného typu někam do trochu obtížnějšího terénu (vysoké trávy, spadaného listí apod.) a psi hledají. Je fascinující vidět, jak rychle se Berry zdokonaluje. Jako malé štěně samozřejmě s Kazanem nesoutěžila, to se teprve učila co a jak. Později bylo krásně vidět, jakou cenu má zkušenost – Kazan hladce vítězil, skoro vždycky.

Jenže se učila i ona a jak šel čas, začal mít Kazan potíže, protože na rozdíl od něj ji pohyb nebolí, takže kde mohla získat výhodu rychlostí a hbitostí, tak ji získala. Teď je už Berry Kazanovi rovnocenným soupeřem a myslím, že to nebude dlouho trvat a bude lepší. Má skvělý nos, baví ji to a je přirozeně soutěživá.

Počítám, že bych měla začít přemýšlet, jak ji učit normálně stopu – jenže to se nejdřív musím naučit já. Teorii jsem si přečetla, i tady na Zvířetníku o tom diskutovala, ale když přijde na věc, tak nějak nevím, jak to udělat – obzvlášť, když jsem tak v 95 % případů se psy venku sama. No, uvidím. Dá se stopa cvičit na zahradě?

Pokud jde o její chování doma, tak musím uznat, že je hodná (ŤUK, ŤUK ŤUK!!!). Věci neničí, stačí, když je zásobována všemožným kousacím materiálem a toho se pak drží. Doma hlodá především „kosti“ z buvolí kůže, na zahradě se prohlodává klacky, páře palmové listy (konečně upotřebení pro ten nešťastný neustále pelichající strom ) a hrabe. Ano, je to hraboš. Naštěstí se omezuje asi na tři místa, která se dají dát do pořádku, tak to snad naše domácí příliš nezraní.

Ven také psi dostávají jehněčí kosti, které jim „lovím“ u Morrisonů, v místním supermarketu. Vždy když jich hromadu vyžebrám (na pult se nedávají ), tak je zmrazím v balíčcích po dvou a potom vydávám. Jak Kazan, tak Berry je milují a nemají po nich žádné potíže. Což mi připomíná – Berry je stále při chuti, ale naštěstí už není taková kyselina, jako byla ze začátku. Už pochopila, že není třeba spěchat, jídla je dost a nikdo jí ho nevezme, takže odpadly přechodné problémy se zvracením z hltavosti.

K mému potěšení Berry miluje plyšáky a dokáže si s nimi báječně vyhrát. Ti první, menší – medvídek, králík, krysa a virus už nejsou tak v kursu, protože jsou zkrátka moc malí. Teď vede želva, Příšerný žabák a Alík, kteří jsou velcí akorát na pořádné zamordování. Stále vysoce oblíbená je bleděmodrá plyšová pískací kost, s kterou cvičíme domácí aport.

Na rozdíl od venkovního jí jde celkem dobře, odevzdává mi kost do ruky (jinak ji znovu nehodím – jak prosté:) ), ale pořád přinášenou věc průběžně kouše. Povel aport zatím nepoužívám, protože to, co dokáže v rámci přinášení předmětu předvést, nemá s klasickým aportem moc společného. Představte si to se mnou. Louka. Pes. Míček na provázku. Hodím míček. Pes vystartuje a hladce ho uloví. Má se s ním vrátit ke mně a odevzdat mi ho. Nakonec to udělá – ale co se děje mezi tím?

Vezme do huby míček. Skousne míček. Nadhodí míček. Chytí míček – ale za provázek. Opět nadhodí míček. Protože ho držela za provázek, míček vyletí výš a spadne někde za jejími zády – nebo přímo na ně. Najde a znovu uloví míček. Skousne míček. Nadhodí míček. Spadne jí na zem. Kopne do míčku a znovu ho uloví. Drží ho za smyčku na konci provázku, hlavu tedy nese velmi vysoko. Míček jí bimbá mezi předníma nohama. Klopýtne o míček. Pustí míček. Chytí míček, Skousne míček. Nadhodí míček. Chytí ho za provázek… Jako komická scénka to nemá chybu, ale výcvikář by z toho dostal osypky. Chápete, proč ještě stále nepoužívám povel aport?

Berry má ale i jiné zvláštní projevy. Představte si kuchyni, my sedíme u stolu a jíme. Vedle stolu leží Kazan a čeká, co mu nakonec spadne do tlamy. Kousek dál sedí Berry a fascinovaně zírá… ne nám do talířů nebo do pusy, ale na strop. Občas popoběhne a sleduje cosi na stropě, občas na stěnách kuchyně. Je v transu. Copak náš pejsek dělá? Ano, správně – sleduje odlesky, které vrhají naše příbory. Lovení světýlek je přece tak úžasná zábava! Co na tom, že při tom vypadá jako chlupatý dement? Jistě, máme pro ni laserové světýlko. Kazan ho ignoruje, ona je schopná šplhat po zdi. Moc ho doma nepoužíváme, není tu totiž dostatečný prostor, zato je tu spousta rozbitných předmětů. Se světýlkem je největší psina na dvorku nebo na zahradě – jen nesmí svítit sluníčko.

Uvědomuje si hudbu, kterou v domě pouštíme. Běžné hudební rádio, které mi hraje v kuchyni, vůbec neregistruje. Ale když pustíme něco zvláštního na hudebním systému v obýváku – naposledy Mariánské chorály natočené v Maastrichtské katedrále – tak si sedne hezky do stereopozice a s nakloněnou hlavou poslouchá. Žasne? Užívá si to? Nebo ji to jen ruší? Nevím, ale chvíli to vydrží, potom přejde k jednomu z reproduktorů, očichá jej a odejde. Ani Max ani Nazgúlové na hudbu nikdy nereagovali – ani na hlasitou

Už se nenechá ošidit skypem. Když prvně slyšela pánečka nebo Marka mluvit z reproduktorů u počítače, hledala je za monitorem. Později utíkala k domovním dveřím. Brzy však zjistila, že je to podvod a teď se sice chodí poslušně ukazovat do kamery, ale těší ji na tom jenom fakt, že mi může ležet půlpsem na klíně a s trochou štěstí mi olíznout ucho.

Pomohla Kazanovi s hrůzou z ohňostrojů. Míváme je tu dost často – v rámci probíhajících svateb, hned za domem a to ty profesionální, proti kterým jsou normální rachejtle poklidným šeptáním. Ze začátku jsem v době ohňostroje pořádala všelijaké hry s častými odměnami, ale brzy jsem zjistila, že to není nutné – rány Berry nijak nevadily a Kazan se pod jejím vlivem také uklidňoval. Většinou jsem před ohňostrojem varovaná dopředu z kanceláře, ale včera to bylo naprosto nečekané.

Rozhodla jsem se tomu nechat volný průběh a šla se konečně také jednou na rachejtičky podívat. Bylo to nádherné, ani jsem neušila, co všechno dnes dokážou za skoro-zázraky A najednou jsem zjistila, že z okna nekoukám sama. Berry si vyskočila na gauč, přední packy přehodila přes opěradlo a se zájmem hledala, co že mě to tak zaujalo. A tak jsme se na tu třaskavou krásu koukaly spolu. A Kazan? Ani neběhal nešťastně po domě, ani se nesnažil dostat do svého oblíbeného úkrytu na záchodě. Ležel ve dveřích do pokoje, nevypadal moc spokojeně, ale panika byla pryč. Byl to nejkrásnější ohňostroj za posledních mnoho let a první, který jsem tady v Anglii doopravdy viděla

***

Ještě bych řekla pár „technických údajů“ Podle posledního měření (před týdnem) měří 57, 5 cm v kohoutku, před třemi dny u veterináře vážila 27,3 kg. Oproti dospělým německým ovčákům je pořád malá, zdejším vysokonohým labradorům se vyrovná výškou, nikoliv váhou. Je pořád menší než Kazan (a o deset kilo lehčí) – musím říct, že na čistokrevného „papírového“ choďáka je Kazan opravdu urostlý jedinec. Není ale drobná, je silná, dobře rostlá (momentálně jí opět délka zadních nohou maličko předběhla ty přední, ale to tu už jednou bylo, takže počítám, že se to zase srovná) a má v poměru k tělu stále dost velké a silné tlapy. Uvidíme, jak dlouho ještě poroste.

Musím se přiznat, že si nejsem jistá, jestli má už vyrostlé všechny zuby – nemám zkušené oko a tak to v okamžiku, na který se mi podaří přidržet Berry pořádně otevřenou tlamu, obvykle nestačím spočítat. Ale řekla bych, že jí nejspíš chybějí poslední moláry na horní čelisti. Netuším, jestli jí ještě vyrostou.

Další otevřenou otázkou je její plandavé ucho. Dodává jí poněkud komické vzezření a vzhledem k tomu, že je už sedmiměsíční, si už nemyslím, že by se stihlo pořádně postavit. Pokud jde o její vzhled, tak mě to mrzí jen trochu, spíš pořád přemýšlím, jestli to není důsledek nějakého nedostatku ve výživě a tak stále zkoumám, co bych mohla vylepšit.

Uši jí vylepovat nebudu, i když věřím, že to pomáhá. Ptala jsem se na to zdejšího veterináře a ten mi řekl, že tady mi s tím oficiálně nikdo nepomůže ani neporadí, protože to je – a to teď nevím přesně, protože jsem úplně nerozuměla – buď zakázané, nebo prostě proti dobrým chovatelským mravům. Dokážu pochopit důvody, které k tomu vedou. Do chovu by měl jít pes bez vad a plandavé uši u NO vada jsou, i když se vylepí. Kdo zaručí, že štěňata po takovém psu nebudou mít taky plandavé uši, které se budou muset opět vylepovat?

Ostatně Berry by stejně nikde jinde než v Anglii chovná nebyla – i kdyby měla zuby a uši v pořádku. U nás jí pravděpodobně uznají průkaz původu (nevím to přesně, nezjišťovala jsem to), ale jako dlouhosrstá by nebyla puštěná do chovu, ani kdyby byla bez vady. Ani to mi nevadí. Kupovali jsme dlouhosrsté štěně především proto, že tento anglický chov nevykazuje problémy, které z mého hlediska znehodnocují „oficiální“ chov krátkosrstých německých ovčáků.

Psi mají skvělou povahu, nemají potíže s agresivitou, mají rovný hřbet, a coby čistokrevní mají taktéž hlídaná běžná zdravotní rizika plemene, tedy především dysplazii a hemofilii. Jestliže zrovna naše fenka chovná nebude, tak se pro mě vlastně nic nemění – nemám ráda výstavy a nemám podmínky pro odchov štěňat. Možná je tedy lepší, když skončila právě u nás než u někoho, kdo má výstavní a chovatelské ambice

A co si budeme říkat – stejně je nejkrásnější a nejchytřejší a…

***

Berry?

Ano?

Víš, že jsi moje?

A pánečkova!

A pánečkova.

A Kazanova!

A Kazanova.

Vím.

…

Ale já tu myš potřebuju. A taky ruku. A klávesnici. Musím psát.

Nemusíš. Můžeš mě hladit. A drbat. Jsem přece tvoje, ne?

Jsi.

 

***

Další fotky najdete zde

Berry? No tak, Berry! Pojď přece sem, když o tobě mám mluvit. Ukaž se, jak jsi vyrostla… a podej packu, Packu jsem řekla, ne celého psa! Ale no tak, já se nezlobím, pojď ke mně… ne tam! To je sklenička ty ňoumo, sakra, všechno je teď mokrý. Ale no jasně, že tě mám ráda, ale radši už běž. Já vím, říkala jsem pojď sem, ale to bylo předtím, než jsi mi vpadla až do klávesnice…

Kam letíš, ty můro splašená, to byl kabel od notebooku, díky bohu, že je inteligentně udělanej a přežil to. Ne, ty nejsi inteligentně udělaná, ty jsi bláznivé psisko.
Ale no tak, to víš, že jsi moje malá pejsčí holčička. Tak si tu hezky lehni… ne sem, tady! A já už budu psát. Ale to víš, že půjdeme ven, ale až potom. Po čem? No až to napíšu.
Tak už si konečně lehni, a když budeš hodná, dostaneš piškotek. Cože? Teď? Vždyť jsi neležela ani deset vteřin! Ne, neumíráš hlady ani nejsi týraná. Jdu psát! … tak jo, tady máš piškotek a Kazánek dostane taky. Ale teď už tady bude vážně klid!

Tak je to tady – naší holčičce psí, ovčácké slečince Blackberry, bylo 13. září pět měsíců. Změny dosažené ve vývoji by asi nejlépe charakterizovalo její indianské jméno Divoký průvan. Ještě bychom mohli uvážit pojmenování Dejt-yprack-ypryč, ale to už nemá ten univerzální náboj.
Na první pohled je jasné, že nám pejska malinko přibrzdila v růstu do výšky, takže to mohla dohnat i v ostatních
rozměrech. Momentálně měří (asi) 53 cm a váží (asi) 20 kg. Tu výsledkovou nejistotu má na svědomí její průvanovitá podstata – strašně rychle se míhá, a tudíž špatně měří a váží. Rozhodně je ale už tak velká, že mi může během vycházky bez potíží a natahování cpát čenich do dlaně – co kdybych tam měla třeba ukrytý piškotek, že jo?
Leccos z jejího váhového přírůstku patří pěkně se vyvíjejícím svalům, díky kterým získala psice hbitost, která nejspíš udivuje i ji samotnou. Její pohyby tak jsou střelhbité, což lze přeložit jako vystřelující starty, hop a přeskok, brzdění smykem a jiné lahůdky, známé především od postaviček z dětských kreslených seriálů. Je plná nadšení, které občas vybuchuje – tehdy se samozřejmě duševní excitace transformuje na energii kinetickou, což se projevuje nekontrolovaným skákáním, radostným štěkáním a v případě vítání pánečka též stejně radostným čůráním
Snaha psici v těchto při těchto příležitostech zklidnit je zatím neúspěšná, jelikož učení vyžaduje aspoň minimální mozkovou aktivitu a právě mozku naše holčička v těchto chvílích patrně utíká. Ve svém uvažování mi připomíná dítě řítící se na sáňkách po zledovatělé cestě, radostně předpokládající, že mu všichni včas uhnou a nakonec ho někdo zastaví dřív, než si natluče. Pozóór, jeduuu! A už to sviští.

Ale naštěstí tohle neplatí vždy, jsou i denní doby, kdy Berrinka spinká jako chlupatý andělíček, mazlí se přijatelným způsobem a dělá mi zvědavý ocásek. Zajímá ji všechno, co dělám, ale ze všeho nejradši mi dělá průvodce v koupelně, na záchodě a v ložnici u toaletky, když se líčím. To potom sedí vedle mě, vážně na mě hledí, jedno ucho nahoru a druhé dolů, jazyk povyplazený a úplně vidím, jak by chtěla taky. Vysvětluju jí, že na chlupatý obličej ani šminky od Diora nepomůžou a pokud jde o vůně, tak se náš vkus povážlivě liší.
O jejím chování na záchodě radši pomlčím – stačí říct, že ji zajímá úplně každá fáze procesu a ze všeho nejradši má splachování. Tehdy strčí hlavu až do mísy a fascinovaně hledí na ten zázrak. A tak jí občas udělám radost a jen tak spláchnu, aby si děvenka užila. Nicméně přiznávám, přestože ji už z oné místnůstky začínám vyhazovat. Už teď to není pohodlné a nedovedu si představit, jak by se tam jednou se mnou vešel dospělý vlčák
Pokud jde o pokroky ve výcviku, tak bych řekla, že jsme se nějak zasekli. Holčička začíná být umíněná, puberta není daleko. Jakmile zjistí, že je cvičena, tak se zaměří na jediné – jestli mám u sebe něco dobrého. Fascinovaně sleduje moji kapsu nebo ruku a vůbec nedává pozor na to, co jí říkám. Povely zná a většinou je splní v nejkratším možném čase, aby mohla okamžitě vyskočit a chtít nějakou tu mlsku. Z toho vyplývá, že povel lehni a čekej by byla schopná plnit pouze tak dlouho, než by sežrala hromadu piškotů nasypanou mezi její přední nohy. Vzhledem k tomu, že ji tímto způsobem uplácet nehodlám, tak jsme zatím v nácviku odložení nijak nepokročili.
Na vycházkách se – zatím – chová velmi slušně, asi proto, že v mých usměrňujících poznámkách typu, tudy jdeme, pomalu, zpátky nebo stůj povely ještě neobjevila. Přivolání má zatím velmi dobré, jenom nemohu používat komisní hlas a správný povel ke mně. To se lekne, co se stalo a proč se na ni zlobím. Pokud ale jako muzikálně nadaný idiot zatrylkuju Berryberryberry… tak přiběhne natotata – dokonce i od psů!

Musím říct, že mě včera na vycházce velmi potěšil jeden pán, takto páníček německého ovčáka Jaspera, který po společné části vycházky o Berry s uznáním pravil, že je very responsive… tedy řekněme vnímavá či dobře reagující. A taky pravil, že je na svůj věk skutečně rychlá – to když viděl, jak za námi sprintuje od klubka španělích štěňat, kde se chvilku předtím jaksi zapomněla. A tak jsem si uvědomila, jaké mám štěstí, že zatím vždy sprintuje směrem KE MNĚ… Však nastupující puberta nám tyto dovednosti důkladně prověří.
Zajímavé jsou její reakce na psí štěkot. Když byla malinká, tak stačilo, aby Kazan varovně zaštěkal – třeba na kolemjdoucí – a Berry nesmírně rychle a absolutně bez výjimky zasvištěla do domu se schovat. Později začala rozeznávat víc druhů štěkotu a schovávala se jen někdy – jindy se už třeba ke Kazanovi přidala. Teď už většinou hlídá s ním, nebo i sama. Důležitě sedí na dvorku, kouká směrem do polí a občas blafne. Myslím, že nežít vedle tichého Kazana, měla by tendenci být dost uštěkaná – jako každá holčička se velmi ráda poslouchá
Štěkot cizích psů ji vždy hodně vzruší – je to tak napůl strach, napůl touha zjistit, co se vlastně děje a pokud možno se k té legraci přidat. Většinou se jí zježí chlupy na hřbetě a přešlapuje na místě, nejistá, který z těch dvou hlasů ve své hlavě poslechnout. Pokud nepovažuji za nutné ji při této příležitosti odchytit a uklidnit, tak vyrazí za oním psím hlasem a sama mohutně štěká, aby si dodala odvahy a povzbuzení. Slovo mohutně je tu místě – na poměrně stále drobnou fenku štěká hlubokým hlasem, když ne basem, tak hrdinným barytonem určitě

Ten štěkot je trochu problém – ve spojení s černou barvou, a už ne úplně zanedbatelnou velikostí, občas leká psy i lidi. Jsem moc ráda, že zrovna žijeme na anglickém venkově, kde to lidé i psi většinou přejdou a Berry tak má možnost se pěkně zbavovat možného strachu a nadále se socializovat. U nás doma by mě nejspíš časté výkřiky „držte si toho psa“ a vůbec obecný zákaz volného běhání nejspíš donutily držet Berry na vodítku, a kam by se její vztah ke psům časem vyvíjel, je vcelku jasné.
Naštěstí jak Berry roste a získává na sebejistotě, tak štěká méně a jakmile se už dostane do klubka psů, neštěká vůbec. Kde by taky na to brala myšlenky nebo dech, že? Když musí běhat jako blázen, každého očichat, s každým se přivítat a pohrát si s kýmkoliv, kdo má jen trochu chuť. Legrace byla, když jsme potkali za jedním plotem dospělého anglického setra, který hlídal štěně border teriéra. Maličká teriérka kníkala nadšením, že někoho vidí, zatímco její setří opatrovník vyštěkával výhružky a varování. Berry se nejdřív strašlivě lekla a utíkala po cestě zpátky.
V tom hlase bylo něco, co ji posílalo okamžitě pryč a nejlépe do úkrytu. Naštěstí to bylo v lese, daleko od silnice, takže jsem měla možnost ji přivolávat a konejšit, aniž bych se o ni musela bát. Nebylo to ovšem snadné, protože ledva se mi přiblížila k ruce, tak k plotu skočil Kazan a zařval onomu setrovi do tváře zřejmě něco jako „Neřvi mi na ni a ty mi taky můžeš…“ a Berry už zase zdrhala v dál. Takhle jsme si to zopakovali asi čtyřikrát, než jsem pejsku odlovila a přilákala ji k prozkoumání onoho ďábelského místa. A to Berry normálně není vůbec bázlivý pes! Zřejmě určitý druh štěkotu v ní zapne tlačítko prchat a ukrýt se dřív, než to mozek stihle aktuálně vyhodnotit.
Ještě bych vám mohla říct, že…

… copak tu zase děláš? Bác, a mám zase půl psa v notebooku! Necháš tu myš? To je MOJE ruka… Že už mi to trvá už moc dlouho? Že musíme jít ven? Vážně??? Ne, nechci kostičku, dej si ten ožvýkanec jinam. Ani králíka. Tak já ho hodím, ale jen jednou, jo?… Ne, to je už po desátý, neumíš počítat.
A neslintej mi na počítač, podívej, jak potom vypadá. Já VÍM, že ti rostou zuby. Ano, taky mi rostly zuby… no dovol! To víš, že si to pamatuju! Nejsem stará jako prapes, jak jsi zrovna na tohle přišla?

Milí Zvířetníci, já už radši končím – jinak kdo ví, co bych se o sobě dozvěděla! Přeju vám krásný a neuspěchaný víkend.

Nějak to moc letí – ještě včera byla naše Berrinka malinkým vlčátkem a právě dnes jsou jí už čtyři měsíce a je z ní nohatá ovčáčí slečinka s dlouhatánským ocáskem a vlastními názory. Celkově bych řekla, že je hodné a způsobné štěňátko, kdybych se zrovna neohlédla – ta příšera už zase odtáhla od dveří ozdobný perský kobereček a snaží se ho pozřít!

Když ji napomenu, zatváří se jako vuvuzela – koukne na mě přes ten svůj dlouhý černý čumák a v nezbedných očkách má dobře vyzkoušený udivený výraz „Kdo, já???“ A když pokračuju výzvou „No tak, pojď sem, pojď!“ tak se zatváří a odběhne do kuchyně. Tůdle! Ještě by musela slíbit, že už bude hodná a to se jí nechce. Kazan je protivný a tváří se, že po dlouhé ranní procházce a následné snídani je čas na spaní a ještě na tom hloupém požadavku trvá!

A co má potom dělat chudák štěně, když panička už zase něco mastí do počitadla? Ani kobereček si nesmí rozkousat! Tak jde do kuchyně ukrást smetáček. Tuhle mu už nějakou divnou náhodou upadla rukojeť, ale Marek ho zase spravil, takže její věrný nepřítel je opět připraven být opakovně mordován a přenášen kamkoliv, kam štěně zamíří. A panička potom legračně brblá, když před zametáním musí vymetat kdejaký keř a záhony fuchsií, aby ten svůj nešťastný smeták našla.

Jenže Kazan nehodlá přerušit svůj dopolední klid, panička taky pořád datluje, tak si Berry vezme kousací kostičku, lehne si k paničce a hlodá. A já si ji mohu pořádně prohlédnout – ta za ten měsíc ale vyrostla! Přestože jí víc než Kazan, je pořád poměrně drobná. (46 cm v kohoutku, 15 kg) Hlavu má momentálně spíš legrační, než hezkou. Jak se chystá na přezubení, tak jí uši pořádně nestojí, zato čumák se jí důkladně protáhnul. Nohy jí povyrostly do délky, takže vzhledem k tělu už nevypadají tak obrovské – pokud se ovšem nezadíváme dolů na tlapky. Ty jsou stále značně nadměrné, takže být Berry holčičkou, vypadala by jako roztomilé L. Vzhledem k tomu, že mi velmi ráda a často šlape na nohy, mám velikost jejích měkkých štěněčích tlap zafixovanou opravdu dobře.

Vyčesaný línající kožíšek kryje štíhlé, pružné a dobře tvarované tělo, které je však často nečekaně vmrštěno do stran či do výše – to proto, že sama pejska ještě úplně neodhadne sílu, kterouv těch svých velikých nohách má. Ocásek ji vyrostl doslova do zásoby – má ho nyní tak dlouhý, že spustit ho rovnou dolů (což ovšem nikdy nedělá ), tak ho ještě kousek tahá za sebou. Rámec jejího těla je momentálně značně nestálý – jednu chvíli dokonce zadní nohy v růstu předhonily ty přední a chudák Berry vypadala jako nějaký dingo.

Mám však radost z toho, že ať jsou její končetiny zrovna jakkoliv dlouhé, pohybuje se lehce a mrštně. Většinou má pěkný prostorný klus, i když v některých chvílích jsem měla obavy, aby si při délce svého kroku neokopávala nohy, protože se jí pod momentálně kratší tělo nějak nechtěly vejít. Cválá dost legračně – mám ten dojem, že kolikrát neodhadne sílu svých zadních končetin a skoky ji vymršťují nečekaně daleko. Díky tomu také na hladších površích předvádí podivuhodné eskapády, často se jí nedaří zastavit nebo dostane v zatáčkách smyk.

Viděla jsem dokonce i případy, kdy se v rámci honičky snažila dostihnout a zakousnout Kazana, přičemž ho omylem přeskočila. A jak z toho byla zmatená, tak dopadla do parakotoulu, vykvíkla a potom se zmateně rozhlížela, aby zjistila, kam jí Kazan vlastně zmizel. Vůbec je to skvělá podívaná, ty jejich honičky. Ony takřka nikdy nejsou samoúčelné, vždy je to nějaká forma výuky. Co je Berry přece jen větší a odolnější, začal jí Kazan ukazovat, jak se loví.

A to je pohled, při kterém takřka mrazí. Obvykle rozvážný (protože kulhající) Kazan najednou bafne, Berry začne prchat a kličkovat, on neuvěřitelně zrychlí a většinou ji v několika vteřinách dostihne a dokonalým způsobem skolí. Zezadu ji chytí za krkem a už Berry leží pod ním, na vteřinku znehybněná a bezmocná. Vzápětí ji pustí, Berry vyskočí jako čamrda, Kazan uskočí, předvede výzvu ke hře (snížený předek těla, zadek nahoru, rozesmátá tlama), a jedou nové kolečko.

Zdálky to vypadá hodně drsně, podobně jako jejich jiné hry, při kterých občas Berry odhozena letí půl metru vzduchem, aby okamžitě po dopadu vyskočila a s neutuchajícím elánem se vrhla zpět do bitky – tedy do hry. Přiznám se, že jsem zatím neměla důvod mít o ni strach. Jednak je na Kazana spolehnutí, a jednak ona se ho nikdy, ani na samém počátku, ani na chviličku nebála. Popravdě bych se někdy Kazanovi nedivila, kdyby po ní přece jen vyjel, protože její hravé způsoby jsou někdy dost drsné a nemít chudák pes na krku tak hustou hřívu, tak ho už kolikrát musela citelně kousnout.

I to je důvod, proč byla v psí školce mezi ostatními štěňaty tak zmatená a nechápavě na mě koukala s tklivou otázkou v očích – proč si se mnou nechtějí hrát? „Inu, protože jsi hromburác,“ vysvětlila jsem jí. „Nemůžeš hrát packovanou s o polovinu menším pejskem, vždyť ho udupeš!“ Vzhledem tomu, že jejím obvyklým partnerem ke hrám je veliký, nerozbitný a dobromyslný Kazan, neumí zatím Berry přibrzdit, když potkáme malé psy. Problém umocňuje také to, že je takřka nepotkáváme – jakoby do luk, polí a lesa, kde my trávíme většinu našich procházek, lidé s malými pejsky netrefili.

Přesto Berry není ani při hrách vždy zbrklá a kousavá. Když si s Kazanem navzájem okusují hlavy a zpívají, tak umí být i něžná a mazlivá, i když mezi tím po ležícím Kazanovi průběžně šlape a často se přes něj láskyplně překulí. Vydržím se na ně dívat dlouho, nedokáže mě to omrzet. Tehdy vidím, jak v Kazanově otevřené tlamě mezi hrozivými tesáky mizí různé části fenčiny anatomie, kolikrát je to i celá hlava. A musím říct, že to nebývá hlava pasivní, kolikrát mu ona mezi tím stačí jemně okusovat pysky, jazyk, i ty ozubené čelisti. Je až dojemné, jak si vzájemný fyzický kontakt užívají, Kazan mručí, Berry spíš občas kňoukne nebo zavřískne, a nakonec oba svorně zpívají.

Společný život se štěnětem však nemá dobrý vliv jen na Kazanovu duši, ale též na jeho fyzickou kondici. Během lezavé a upršené zimy a onoho nešťastného předjaří, kdy onemocněl a umřel Daník, Kazan při nezměněných (a dost střízlivých) dávkách potravy přibral až na neuvěřitelných 40 kg. Když jsme se z toho všeho nějak vzpamatovali, tak dostal chudák Kazan dost ostrou dietu a zkoušela jsem ho rozhýbat, ale šlo to zle – on prostě neviděl důvod, proč běhat, když se za mnou mohl ploužit. Já i Martin jsme s ním zkoušeli občas běhat, s jarem jsem prodloužila vycházky, ale koncem dubna na očkování bylo na váze pořád 39 kilo.

No a potom začátkem června přišla domů malá slečna Blackberry a Kazanovi se dramaticky změnil životní styl. Žádné plouživé vycházky, žádné mnohahodinové vyspávání a truchlení. Takřka neustálá akce a jídlo pětkrát denně! Přestože jsme toho ze začátku zase moc nenachodili, přece jen byla Berry jen sedmitýdenní miminko, to oživení bylo na Kazanovi hodně znát. Nemohla jsem ho šidit s jídlem, když štěně jedlo, takže jsem se mu pokusila jeho skromnou dávku granulí rozdělit na tři denní porcičky a všechny ty (bílé) jogurty, mrkvičky a masové kapsičky byly prostě navíc. Jenže když byla v červenci Berry na očkování proti vzteklině a Kazan na přeočkování, tak jsem s úžasem zjistila, že Kazan váží 36 kg, což je o pouhá dvě kila víc, než kolik měl coby jarý jinoch na čtrnácti měsících!

Každopádně výchova štěněte vedle dospělého vyrovnaného spokojeného psa, který necítí potřebu se mnou bojovat nebo mi vzdorovat, je nekonečně snazší, než výchova psího jedináčka. Když připočítám fakt, že na anglických veřejných pěších cestách a ve veřejně přístupných lesích mohu mít psy na volno bez nebezpečí, že mi je někdo zastřelí, tak má Berry vlastně velmi svobodné a pohodové dětství. Běžné vycházkové povely rychle odkoukala od Kazana a zatím nemám problém ani s jejím odvoláním od jiných psů. I tady mi vedle pamlsky podloženého trénovaného přivolání silně pomáhá fakt, že ten nejlepší psí kamarád a partner do her jde vlastně se mnou, tak proč zůstávat s cizinci

Stejným způsobem zvládla velmi rychle jízdu autem, a co nejezdí v přepravní bedně, ale s Kazanem, přivázaná na kšírkách v kufru auta, tak se na ni těší stejně, jako zatím každý z našich psů. Povel „autíčko“, stejně jako slib „pojedeme autíčkem“ už i ona přijímá s nadšením a dychtivým očekáváním. Stejně jako její vzor Kazan, i ona ráda v autě sedí a kouká ven – obvykle proti směru jízdy. Až se divím, že v autě neblinká, ale Kazanův příklad jí asi dokázal uklidnit žaludek, protože jako malá v přepravce to občas nezvládala.

Legrace to byla s nastupováním do auta. Samozřejmě jsem ji do auta zvedala, je to dost vysoko a navíc neustále střehnu na její klouby. Ona se samozřejmě o skoky pokoušela, ale párkrát se při pokusu překotila dozadu a spadla, tak toho na čas nechala. Potom jsem jednou přijela z nákupu, otevřela kufr auta, kde byly nákupní tašky, a potom šla otevřít kotec s dychtivými psy. Nevím, co zrovna ten den v taškách tak vonělo, ale nejdřív mi do kufru k taškám vyskočil Kazan a hned po něm se tam doslova vznesla Berry. Myslela jsem, že holt vývoj najednou poskočil – ne, že by se to nestávalo, ale nebylo tomu tak. Když jsem žasnoucí štěně sundala dolů, tak to chtělo zkusit znovu, ale neuspělo. Trvalo ještě skoro dva týdny, než se naučila do auta vyskočit. Zkrátka tehdy tam nevyskočila Berry, ono to tam nějak vyskočilo samo…:)

Vládkyně Temnot a Ničitelka Světů

Samozřejmě nemám celou dobu vzorně se chovající a rychle se učící štěňátko. Někdy mi připadá, že jí Daník poťouchle našeptává a ona dychtivě naslouchá. Potíže nastaly s tím, jak jsem dostala na pronajaté zahradě kousek záhonu k vlastnímu upotřebení. I když nejsem žádný zahradník, spíš nadšený učeň, tak mi moje zahrada velmi chybí a samozřejmě jsem se hned pustila do pěstitelských pokusů. Potíž byla v tom, že Berry je můj věrný stín a snaží se dělat všechno se mnou. Právě díky tomu i ona zjistila, že ji zahradničení nesmírně baví. Bohužel.

Ono to vlastně začalo už při zalévání. Nejdřív Berry pozorně sleduje, jak plním zahradní konvici. Dychtivě strká čumákem do hadice, poslouchá šumění proudu vody a neustále zkouší, zda by se jí do konvice nevešla celá hlava (Nevešla ) Když se jí nepovede hadici vytáhnout, tak nakukuje hubicí na zalévání a já obvykle nechám konec naplnit až po okraj, aby jí voda stihla cáknout na čenich – to ji nadchne. Potom jdeme zalévat.

Situaci malinko komplikuje Berrinčina snaha přesně sledovat, kam fascinující proud dopadá, takže na květiny kromě vody obvykle dopadaly i její nenechavé tlapy – a to obvykle z výskoku. Časem se nám podařilo tyto drobné nedostatky ve spolupráci vyladit, obzvlášť, když jsem začala zalévat i hadicí. To totiž byl teprve ten správný adrenalin. Berry neútočí přímo na proud vody, tedy ne obvykle, spíš ji opět fascinuje místo, kde voda na zem dopadá. A tak stačí nad trávníkem opisovat hadicí třeba kruhy či osmičky, a pejska lítá, loví dopadající spršky vody a zalyká se nadšením.

Stejně pozorně jako zalévání však sleduje i přípravu země na sázení, hrabání, samotné sázení a v případě rajčat i zasazovaní podpěrných bambusových tyček. A jakmile jsem byla spolehlivě z dohledu, začala pracovat po svém. Nejdřív mi okousala a zničila křehké výhonky kopru, potom vyhrabala jámu č. 1, ve které zmizely první dvě rajčatové sazenice, den poté vyhrabala jámu č. 2, při které vzaly za své další dvě opečované sazeničky, a ještě navíc podupala petržel. Okousané bambusové tyčky umělecky rozmístila pod Velký strom. Ohrazovala jsem (rajčata), vyhrožovala jsem (Berry). Výsledkem byla podupaná bazalka a nedovolené opuštění posádky. A ne tak ledajaké.

Bydlíme na usedlosti vedle starého mlýna, kde se u rybníků realizují sportovní rybáři a ve mlýně svatbychtiví snoubenci. Teď v sezóně se tu konají až čtyři svatby týdně, a pro jejich potřeby tu není jen obřadní síň a restaurační pavilon, ale i cateringová firma, kde se pro svatby a další příležitosti vaří. No, a když jsem se ostře ohradila proti ničení své zahrádky, tak malá delikventka využila následného osamění, prošla brankou a vyrazila si na svatbu. Dozvěděla jsem se to tak, že u nás zaklepala ve slušivém kostýmku oblečená Odpovědná Pracovnice a příšerku nám přivedla s tím, abychom si ji lépe hlídali. Naštěstí nejspíš nevznikly žádné škody, protože se Liz usmívala a tvářila se chápavě – ostatně je také momentálně ve vlastnictví štěněte.

Berry se stala trestancem a nekonečně ukřivděná byla dle svého názoru na doživotí (asi na 30 minut) uvázána na dvorku na šňůru, protože útěky jsou jedna z věcí, kterou jí nemíním trpět. Musím ale přiznat, že poté, co jsme ji museli vymotávat z Kazana, zpod schodů a ze dvou keřů, jsem ji radši zavřela doma – na uvázané štěně prostě nemám ty správné nervy.

Druhý den jsme šli z ranní vycházky přes vnitřní dvůr usedlosti a potkali jsme tam černého kuchaře z cateringové firmy. Ke všeobecnému údivu – kuchař je známý tím, že se psů bojí a tak se jim vyhýbá – se k němu Berry nadšeně hnala a on ji se stejným nadšením hladil, a dokonce pohladil i Kazana. Paul, zdejší „šafář“, se ho jen užasle zeptal: „Odkdy se, prosím tě, nebojíš psů?“ Kuchař jen něco zamumlal, a obrátil se ke mně, aby mi vysvětlil, že ho Berry den předtím navštívila v kuchyni. Bylo mi jasné, že se to bez úplatku z jeho strany neobešlo, a jen jsem doufala, že si to Berry příliš nevzala k srdci Každopádně jeho srdečný přístup k malé chlupaté slečně byl podmíněn dlouhým obdobím, kdy si na mě a psy zvykal, a když se ho Nazgúlové během roku nepokusili sežrat, získal i on na psy přece jen pozitivnější názor.

Den poté, co si vyrazila na svatbu, přišla Berry na další zakázané potěšení. Na naši zahradu navazuje udržovaná, ze všech stran ohrazená louka, kterou smíme používat pro výcvik i venčení. Jednu stranu louky potom od veřejných ploch odděluje potok a za ním hradba keřů a stromů. Potok je zastíněný, bahnitý a vzhledem k déletrvajícímu suchu a nízkému stavu vody speciálně tůně rozhodně nevoní. Je pravda, že do toho samého potoka chodím psy plavit, ale mnohem výš po proudu na jedno z čistých a nebahnitých míst.

No a právě do té správně smrduté bahnité tůně si našlo cestu naše chlupaté potěšení. Prošla vrátky (ty příčky od sebe nejsou dál než 20 cm, ale pro ni to bohatě stačí), vyráchala se v bahně a radostně přiběhla domů. Šiš, to byl ale smrad! Zrovna jsem se chystala odjet na nádraží pro Martina, takže bylo udivené páchnoucí štěně zavřeno do kotce a já se cestou duševně připravovala na její koupání, což jsem po návratu skutečně udělala. Příšerka vzorně spolupracovala, nechala se pěkně v teplé vodě vyprat, vysušit ve své velké osušce, dělala nevinná ukřivděná očka a po vysušení si šla zobnout něco dobrého. Vidíte sami slabinu celé věci?

Ano, chybila jsem. Druhý den byla Berry ve smrdutém bahně znovu. Tentokrát ale zasáhla vyšší moc (která se na to nejspíš nemohla dívat) a zabahněná příšerka se objevila ve chvíli, kdy jsem musela odjet s Kazanem k veterináři, takže jsem jí jen přibouchla před nosem dveře a zakřičela na Marka, že tentokrát je to na něm. Marek má k těmto věcem pragmatický přístup. Dovedl psí holčičku na dvorek, uvázal ji k lampě, vzal hadici a za jejího vřískotu ji důkladně ostříkal studenou vodou. Když jsem odjížděla, odkapávala zmoklá příšerka na dvorku a tvářila se uboze. Po návratu jsem se doslechla pokračování. Aby štěňátko náhodou nenastydlo, bylo – opět za mohutného vřískotu – vyfénováno. Když mi to Marek vyprávěl, tak podotknul: fakt nevím, co jí vadilo, vždyť jsem na ni vzal difuzér!

Difuzér sem, difuzér tam, rozhodně to zabralo. Berry si sice občas na louku zaběhne, ale už bez bahenních koupelí. Její vztah k Markovi to samozřejmě nijak neovlivnilo – i nadále ho zbožňuje a vždy se radostí počurá, kdykoliv po nějaké drobné nepřítomnosti zase vidí.

Tyto události ale měly vliv na rozvoj dalších pejsčích pojmenování. Běžně je pro mě Berrinka, Berryška, Beruška, holčička moje chlupatá. Jak se vyvíjely její kriminální sklony, začala být příšerou, obludou, bestií a vuvuzelou. Vzhledem k tomu, že většina jejích neplech začala v období fotbalového šampionátu a v Jihoafrické republice, tak se ani není čemu divit – ta asociace s její dlouhým všetečným čenichem byla příliš silná Ovšem od jedné mé přítelkyně se ozvaly silné protesty proti údajné dehonestaci naší fenečky, i dostalo se jí nového, poněkud vznešenějšího pojmenování Vládkyně Temnot a Ničitelka světů.

Uvidíme, jakou tvář mi bude naše zvířátko ukazovat v následujících měsících – Berrýšku nebo VT+NS? Či spíše – v jakém poměru se bude vyskytovat Dr. Jekyll a Mr. Hyde? Teď zrovna spí nevinně na pelíšku, holčička moje psí. Ale jen počkejte, až se zvědavá očka otevřou, tlamka protáhne růžový jazyk v obrovském zívnutí a v bystré černé hlavičce zabliká myšlenka: Co bych tak mohla podniknout právě teď?

Další fotky najdete zde – tentokrát nejsou moje, ale Markovy…

Tento týden dovršila naše anglická ovčáčí holčička Blackberry neboli Ostružinka deset týdnů života. Co se za tu dobu stihla naučit a zažít? Tak nejdřív se neztratila mezi svými sedmi sourozenci, potom absolvovala dlouhou cestu, objevila nový domov, ochočila si novou paničku, pánečka a jednomu postaršímu psímu gentlemanovi převrátila život naruby.

Sedím teď s počítačem v zimní zahradě a pokouším se psát. Nejde to snadno, naše malá výtržnice je jako obvykle se mnou a drží mě ve střehu. Co jsem se snažila napsat tyto řádky, si stihla asi tři minuty hrát s hračkami jako hodné štěňátko, poté mi ukradla použitý papírový kapesník (sebrala jsem jí ho), z poličky s potřebami na malování uzmula lahvičku inkoustu v papírové krabičce (zachránila jsem ho dřív, než lahvička stačila vypadnout), zkusila spadnout do fontánky při pokusu se napít (miska s vodou stojí vedle), shodila naskládané květináče a vysypala z nich poslední zbytky hlíny (Jedeš!), zkusila zatáhnout za prádlo pověšené na sušáku (Berry! Jestli to zase shodíš!), s pohledem ostražitě upřeným na mě demonstrativně zatáhla za třásně na koberci (Tady stačil můj pohled – tohle jsme si vyříkaly už několikrát ) a nakonec zhnusena z té nudy odešla na dvorek překulit se Kazanovi přes hlavu.

Když říkám přes hlavu, nemluvím nijak obrazně a myslím skutečně přes hlavu. Jest to její oblíbená kratochvíle, kterou Kazan trpělivě snáší. Základním předpokladem provedení cviku je ležící Kazan, nejlépe odpočívající, tedy nepříliš bdělý Kazan. Tehdy se Berry krok sun skok přiblíží a pro začátek si opře přední tlapky o Kazanův krk. Zkusí mu ožužlat ucho, a pokud jí to projde – neboli Kazan jen zatřepe hlavou a nebafne, tak leze dál. Boří se tlapkami v jeho husté hřívě, vesele se směje, a skončí tak, že má pupík za Kazanovýma ušima, přičemž a po každé straně trpělivé psí hlavy plandá půlka rozjařeného štěněte. Nakonec to Kazan nevydrží, výtržnici sklepe, vstane a přesune se jinam. Ona za ním hopsá a těší se, až si zase lehne, protože tenhle velký laskavý pes je ta nejlepší prolézačka na světě, že ano…

***

Eh, promiňte přerušení, musela jsem jít házet pískací míček, nebo by mě ta malá potvora upískala. Běhat za něčím hozeným ji začalo bavit teprve včera a je svým novým objevem stále okouzlena. Ale nesmím to házet jenom jí – to by bylo špatně, bez Kazana to nejde. A myslí si to kupodivu i Kazan a já vím proč. Je to totiž takové déja vu. Já hodím míček, Kazan se pro něj rozeběhne a malá peláší za ním. Kazan chytí míček, vrací se a Berry poskakuje po jeho boku, vyskakuje mu k tlamě a snaží se mu míček vzít. A Kazanovy oči jsou plné smutku i radosti zároveň, protože přesně tohle mu dělal celý svůj život Daník. Daník, kterého sice aportování čehokoliv vůbec nebavilo, ale snaha ukrást Kazanovi získaný aport ho naopak bavila velice velmi. Změna tu je jen v tom, že když příště hodím míček Berry, tak ona pro něj doopravdy běží.

Hledání Daníka, nebo spíš radostnou připomínku věcí minulých jsem zažila i při jiné situace – při nasazování obojků. Používám poměrně hloupý povel „hlava“ a očekávám, že psi radostně přiběhnou a nastaví hlavu tak, abych jim mohla přetáhnout obojky. Daník s Kazanem byli zvyklí se při podávání hlav vesele navzájem okusovat a vůbec vždy dávali najevo, jak je „hlava“ těší, jelikož to znamená, že se jde ven. Bylo to pravda trochu nepraktické a asi ne moc systémové jim tohle kočkování trpět, ale já jsem obvykle měla radost, že oni mají radost, a tak jsem jim natahovala obojky přes zakusující se čumáky, říkala uhni ty troubo, a ani jsme se moc nezdrželi.

Potom zůstal Kazan sám a natahování obojku ho ani trochu nelákalo, často prostě zůstal ležet a jen strpěl, že mu ho dávám. Potom se do rodiny vřítila naše malá výtržnice a věci se začaly měnit. Po pár dnech dostala hezký malý červený oboječek a po prvních pokusech s jeho nasazováním a nošením se vrátil můj starý zvyk. Zavolám – pejsci, hlavy! A pejsci přiběhnou, první dostane hlavu Kazan, druhá Berrinka. A bylo to předevčírem, když jsem Kazana před nasazováním hlavy škádlila a on se potom zapomněl a ze samé radosti si chtěl okusovat Berry, stejně jako vždycky okusoval Daníka. Bylo však vidět, jak se na poslední chvíli zarazil… a já jsem pochopila, že to není proto, že by Berry vyčítal, že není Daník, ale prostě proto, že je fenečka ještě moc malá a nemá pevnou srst, díky které je takové okusování příjemné a ne bolestivé. Ale věřím, že až Berry povyroste, vrátí se Kazanovi další kousek starých časů.

***

A jaká Berry vlastně je? Fyzicky je to poměrně drobné pěkně tvarované štěně na opravdu velikých tlapkách. Každý, kdo ji vidí, nejdřív reaguje na její jemný leskle černý kožíšek, takže první dojem je možné shrnout do anglického slova fluffy, tedy něco jako chundelatý, načepýřený… – ano, řekne to odhadem 95 % lidí, které potkáme a o štěně se zajímají. A druhý poznatek následuje hned po „fluffy“ fázi a dal by se shrnout do výkřiku – jéžiš, ta má veliké tlapy! Ta vám ale vyroste! Je fakt, že když ji musím umýt, nebo když skočí do potoka a srst jí slehne, tak je ten nepoměr mezi drobným tělem a obrovskými tlapami tak trošku bizardní. Ale počítám, že se to časem srovná a budeme mít fenku normálních proporcí

Zatím je převážně černá, pálení má nacákáno na tlapkách, naznačeno na hrudi, pod krkem, na tvářích a pod ocáskem. Pod bradou má maličký světlý flíček a oddávám se naději, že by mohla mít i světlé obočí. Proč naději? To je jednoduché – psi s celočernou tváří to mají s lidmi těžší, lidé se jich obvykle víc bojí a tedy je zde možnost častějších nedorozumění a konfliktů. Chápu, že to zní divně, ale za ty roky s Nazgúly jsem si to mockrát ověřila. Dokud měl Daník celou černou hlavu (černí psi s pálením musejí do konečného vybarvení obvykle dorůst), tak se ho lidé báli víc než Kazana, a to navzdory tomu, že byl výrazně menší. Když se mu později hlava probarvila, byla situace lepší, ale přesto byl větší, ale světlejší Kazan stále a stále považován za hezčího, milejšího a tedy i z pohledu cizích lidí bezpečnějšího…

Pokud jde o povahu, tak těžko říct – jsme na samém začátku. Zatím mohu říct, že je nebojácná, důvěřivá, nejspíš bude chytrá a bude mít smysl pro humor Zdá se, že nebude úplně umanutá, pokud si dá člověk záležet, tak se nechá přesvědčit. Rozhodně je to kosatka dravá – hop, skok a útok – to je její nejběžnější denní praxe. Loví cokoliv – hračky, Kazana, naše nohy, smeták, smetáček i s lopatkou, naše nohy, mop, vysavač a zase Kazana. Jednou se jí povedlo packou připlácnout čmeláka, ale to jsem ji okamžitě hnala pryč – úplně mi stačí, že Kazan loví vosy… Popravdě hezky si ji mohu pomazlit, jenom když je ospalá, nebo ještě lépe rozespalá. Jinak se mi při mazlení snaží ukousnout aspoň nos – když už nedosáhne na ty kalhoty

Samozřejmě se ji snažím lov na naše nohy a kousání odnaučit, ale potíž je v tom, že jak se zabere do hry, tak uteče příliš daleko od svého mozku a než jí něco dojde, tak to prostě chvíli trvá. Na lovení nohou zabírá jednoduchá metoda – prostě se zastavím. Nohy se nehýbou, legrace končí. Je fakt, že se tak moc daleko nedojde, ale to je ku prospěchu věci, protože ona jít chce. Kazan je na tom hůř než my – malá se mu věčně plete pod nohy, podbíhá ho napříč i nadél (jednou ji tak omylem počůral a já ji pak musela vyprat ), a s neskutečnou vervou se mu zakusuje do hřívy na krku. Popravdě běžným jevem na vycházkách je klidně kráčející Kazan, kterému visí na krku zakousnuté cosi, vypadající jako veliké chlupaté černé klíště s ocáskem. On jí to trpí a jsem přesvědčená, že dobrovolně a možná i rád, protože když jí má doopravdy plné zuby, tak ji umí rázným bafnutím bezpečně usměrnit. Abych byla upřímná, jde mu to líp než mě.

Další výukovou lekci Kazan předvádí kdykoliv se zmocní něčeho, o co Berry také hodně stojí. To potom leží, okusuje to, a po očku sleduje malou výtržnici, která zahájí obléhání. Ze všeho nejdřív jde na věc přímo a pokusí se lákavou kořist Kazanovi prostě sebrat. To se jí samozřejmě nepovede. Kazan strašlivě zavrčí (Když to udělal poprvé, tak jsem se fakt lekla, já ho za celý jeho život mockrát vrčet neslyšela!), ukáže tesáky a Berry hbitě odskočí. Potom ho začne obíhat a pokusí se ho ukecat – statečně skoroštěká, a když se jí nedaří, přejde do mňoukání a kvílení. Taky marně, Kazan snadno odolá.

Následuje série lstivých úskoků, kdy se Berry snaží naznačit, že to něco v Kazanových tlapách ji vůbec nezajímá, že si chce jen mírumilovně lehnout tady vedle… a kousat si jetelíček, koukej… a chňap! Na to Kazan jenom bafne a útočnice se s vykvíknutím bleskově překulí z jeho dosahu. Kazan má přivřené oči a jenom záblesky naznačují, jak se situací baví. Takhle to vydrží i dvacet minut, ale konec je vždy stejný. Kazan prohlásí hru za ukončenou a onu věc Berry přenechá. Ta ji uchmatne, chvilku lítá ve vítězném sprintu kolem, aby za chvilku kořist pohodila a šla se podívat, jestli se nedá ukrást něco zajímavějšího.

Berry se ale umí zabavit i sama a jedním z nejkomičtějších představení je její boj s nerezovou miskou. Miska je samozřejmě nejzajímavější, když je plná. Berry je dobrý strávník, když misku plním, tak už ječí nedočkavostí, poskakuje, chybí jen metání kozelců. Potom se vrhne do jídla a bleskově misku vyluxuje – kdo ví, kdo by jí to sežral, kdyby se jen na momentík zastavila! Najedená se překulí k misce s vodou, důkladně se napije a zamyšleně si sedne. Úplně vidíte, jak jí to v té hlavince šrotuje. Snědla jsem všechno nebo ne? Miska se blýská vylízaná dočista do čista, když pejsku napadne to jít zkontrolovat.

A potom se to stane – z misky na Berry někdo kouká! Je černej! A určitě jí všechno sežral!! Berry nezaváhá a zaútočí. Chytí misku do zubů a praští s ní o dlaždice, až se chudák miska se strašlivým řinkotem roztočí. Ještě se nezastaví, když do ní Berry praští tlapkou a odmrští ji – opět s patřičným zařinčením – o kus dál. Následuje další útok, často absurdně vylepšený tím, že Berry do misky omylem šlápne některou ze svých nadměrných tlap. Miska ujede a Berry to uklouzne, což ji utvrdí v urputné snaze zlikvidovat vetřelce. Brzy začne legračně vrčet a skoroštěkat, miska řinčí a zvoní na dlaždicích a já se směju, protože tohle je čistá groteska.

Další grotesku si zažíváme u potoka – pardon, u naší Eden River První seznámení s vodou jsem Berry naplánovala kousek od pramene, dřív, než se napojí voda z rybníků. Vody je tam po kotníky, oblázkové dno, potok nemá na šířku ani dva metry, tedy skvělá školka pro štěně. Berry se tam vrhla bez zaváhání – vždyť tam šel Kazan! Bylo teplo, voda byla příjemná a Berry se rozhodla, že má tedy vodu ráda. Asi čtyři dny poté jsme šli už k „velkému“ brodu, kde je teď na některých místech kolem dvaceti centimetrů vody, jinde méně.

Bylo horko a Kazan do vody skočil opravdu s úlevou. Berry nezaváhala – když skočil Kazan, skočí přece taky. A hupla do vody pořádného psího placáka. Voda se rozstříkla kolem a já jsem měla dojem, že slyším, jak se fenka radostně směje. Tak tohle byla ta pravá legrace! Honem ven a hup, tentokrát na Kazana ležícího pohodlně v líném proudu. Odrazila se od něj a zahučela do vody. No to byla psina Vyskočila z potoka a utíkala nahoru do břehu, snad aby se mohla ke skoku lépe rozeběhnout. Kombinace nepříliš dobré koordinace rozevlátých končetin a uklouzaného mokrého jílu měla logický následek – Berry se překulila v parádním parakotoulu a klouzala břehem dolů. Co? Cožeseto? Vykulené oči naznačovaly, že Berry vůbec nechápe, kdo jí takhle proradně podrazil nohy.

Podezíravě na mě koukla, oklepala ze sebe malou část bahna, které se na ni přilepilo, a opatrně se přiblížila k potoku. Zamrzelo mě to, její bláznivý styl mi připadal lepší, než možná bázlivost. Trochu jsem ji do vody lákala, ale už se nedala přesvědčit. Nechala jsem to tak, stejně už za chvilku běhala, jako by se nic nestalo. Doma jsem ji vyprala v teplé vodě (po kolikáté už??), kvičící zabalila do ručníku a chystala se ji utěšovat. Nemusela jsem se namáhat, byla jsem ráda, že jsem ji aspoň trošku vysušila, protože ona prostě musela hned teď… už ani nevím co, nejspíš něco zakousnout. Druhý dnes jsme opět zamířili k potoku, opět bylo teplo a Berry mě velmi potěšila, protože jakmile zjistila, že jdeme skutečně k vodě, tak zrychlila a hned si radostně skočila placáka

Voda v potoce ale není jediná, kterou si Berry oblíbila. Miluje zalévání, protože je strašně ráda zalévána. Klidně ze zahradní konve, ale z hadice je to prý mnohem lepší. Tam je totiž možné vodní proud lovit, uskakovat před ním, bláznivě skoroštěkat, lítat kolem jako blázen a strašně se smát. Zatím je to jediná činnost, kde nemá Kazanovu oporu ani podporu. To proto, že Kazan, stejně jako Daník a před nimi i Max, vodu z hadice vůbec rád nemá. Mám dojem, že mu voda z hadice splývá spíš s povinnou koupelí, než s oblíbenými vodními hrátkami. Když spolu s Berry večer zaléváme, tak se odklidí na zahradu pod Velký strom a sleduje nás shovívavým pohledem – když nás to baví…

O tom, jak se Kazan o Berry doopravdy zajímá, jsem se přesvědčila, když jsem se s ní dnes vrátila od veterináře. Nejdřív se mu ale ani trochu nelíbilo, že Berry dávám do auta a jeho neberu s sebou. Odmítl čekat doma, tak jsem ho nechala v kotci. U veterináře jsme sice byli kvůli očkování objednaní na určitou hodinu, ale měli zpoždění, tak jsme tam dost dlouho čekali. Když jsem s ní konečně přijela domů, tak jsem zaparkovala na dvorku a nejdřív šla pustit Kazana. Ten štěkal – nedočkavě, a připadalo mi, že i trochu úzkostně. Tak jsem otevřela kufr auta, kde byla přepravní bedna s Berry, a Kazan tam okamžitě strčil nos. Ta úleva, že ji tam našel, byla dojemně zřejmá. Chápala jsem ho. Vždyť jsem to byla já, kdo jsem odvezla Daníka a on se už nevrátil.

S tím, jak má k Berry blíž a blíž, se však zase vrací jeho určitá rezervovanost v projevech určených nám. To je tak. Kazan je od přírody nemazlivý pes. Když překypuje láskou tak, že to musí dát najevo, tak jen přijde a silně si ke mně nebo jinému členu rodiny přitiskne hlavu a nechá se drbat. Když má velikou radost, tak se překulí na záda a dělá „malého pejska“, to jest chytá nás tlapami a směje se – a koukají mu přitom z tlamy horní tesáky, což maličko kazí dojem Když osaměl a přešel ho ten nejhorší žal, tak výrazně rozšířil svůj repertoár v komunikaci s námi. Bylo to zvláštní a těšilo mě to, i když jeho radostné vytí v pět ráno u Martinovy postele – aneb mám tě pánečku tak rád a koukej, venku už svítá – bych si docela odpustila.

Když k nám přišla Berry, tak se asi týden v jeho projevech nic neměnilo, ale potom bylo vidět, jak část své potřeby komunikovat opět přiklání od nás k jinému psu. Trošku mě to zamrzelo, přece jen „nový“ Kazan byl takový osobnější, ale potom jsem si uvědomila, že to ode mne není ani spravedlivé ani moudré. Ten osobnější pes byl totiž hluboce nešťastný pes, který u nás hledal něco, co mu vždy poskytovalo jeho psí dvojče. Nemyslím, že by jeho láska a oddanost k nám byla předtím menší a potom větší, jen neúměrně vzrostla jeho osamělost a on se ji snažil řešit.

Stejně tak si myslím, že až vezme konečně přítomnost Berry v naší rodině za samozřejmou, tak se jeho chování k nám zase změní. Protože teď je ve fázi staršího sourozence, kterému se narodila sestřička. Je rád, ale možná se cítí přece jen trochu odstrčený – navzdory mé snaze mu dávat viditelně najevo, že jeho postavení v rodině i v našem srdci se rozhodně nezměnilo.

Je to složité splétat novou smečku, a zároveň je to fascinující. Snažím se vnímat věci správně a nedělat moc chyb. Daník mi strašně chybí a mockrát jsem se přistihla při myšlence, jak ráda bych vrátila čas zpět. Seberoztomilejší štěně nemůže nahradit staršího milovaného psa, který pevně prorostl do vašeho života. Jenže to nejde a já se snažím tyto myšlenky od sebe vědomě odsouvat, protože nejsou správné a Berry by je mohla vycítit. Když mi usne na nohách, nebo na mě upře svá malá očka plná důvěry, tak cítím, že ji nemohu zradit. Vždyť stačí nějakou dobu počkat, a i toto nezvedené štěně vyroste v dospělého psa, jehož život se tisíci nitkami drobných příhod a každodenních zvyků pevně sváže s mým.

Další fotky najdete zde