Berry je právě rok a osm měsíců. Vypadá, že pořád roste, ale není to tak – jen pomalu mohutní a dávno už není tím nesmělým vlčím stínem, jakým byla na konci léta. Díky pravidelnému pohybu a životu převážně venku má pevné svaly a hustý kožich. Jen hlava s rozevlátýma ušima a dlouhým čumákem zůstává stále stejná. Tedy aspoň zvenku.

Motto:

Kazane, právě jsem zjistila, že jsem týraná a zanedbávaná!

A jak jsi přišla zrovna na tohle??

Už hodinu se mnou panička nic nedělala!

Je už zcela jisté, že jsem si pořídila psího workholika. Berry je neuvěřitelně aktivní zvíře, a pokud náhodou tvrdě usne v mé přítomnosti, tak mám chuť si ji vyfotit – abych se na to mohla podívat, až mi po padesáté položí na klávesnici oslintanou pískací plyšovou kost a bude chtít, abych jí ji schovala a ona ji mohla hledat. Nebo to bude plyšová krysa, králík případně Strašlivý Žabák. Kdyby to byla velká plyšová želva, tak vím, že budeme bojovat – želva se neschovává, ta se loví a usmrcuje.

Na zahradě se taky pracuje. Rostliny úmyslně neničí, jen někdy nepřežijou, když se přes ně přežene jako tank. Přes ty citlivé se přežene, protože tam není plůtek, který tam měl být. A plůtek tam není, protože vytahala a rozkousala dřevěné tyčky, které ho držely. Jinak se baví hloubením jam, což přivádí k šílenství především mého muže, který by byl rád na naši zahradu hrdý.

Důlní činnost totiž provozuje na nejexponovanějším kousku zahrady, který je míněn jako ozdobný. Ráda bych jí to přísně zakázala, ale potíž je v tom, že dokud jsem doma a na možný dohled, nikdy se u jam neobjeví ani psí chlup. Když jí s vyčítavým komentářem jámy ukážu, tak se zatváří: „Co, já? Vůbec netuším, kde se to tu vzalo! Kdybych někoho přistihla, roztrhnu mu kalhoty, ale tady nikdy nikdo nebyl. Asi to dělá krtek!“

A to jí prosím nosím z lesa klacky až kládičky na hlodání (kdyby jí náhodou došla polena z dřevníku), stejně jako uzené i čerstvé kravské a prasečí hnáty, nejlépe i s velkými klouby. Naše zahrada tak vypadá jako místo železničního neštěstí, ale psina hrabe dál. Až já ji při tom přistihnu, tak uvidí!

Venku na vycházkách je to jednoduché. Když vyjdeme na louky nebo dojedeme na některé z našich oblíbených míst do lesa, tak přibližně prvních deset minut Berry běhá, čuchá a hraje si s Kazanem. Potom to ale začne být nuda, takže na mě upře zrak s věčnou otázkou: A co budeme dělat teď?

Když dostatečně hbitě nereaguju, najde si klacek (čím větší, tím lepší), mlátí mi s ním o nohy a naznačuje celým psem, že je třeba cvičit aport. Vzhledem k pokračujícímu podzimu, který stahuje zvěř i na naše oblíbené obvykle nepříliš zazvěřené trasy, radši ten klacek házím (opatrně, milá Evo – fakt jsem si vědoma rizik ) nebo s ní o něj peru. Je to jistější, než aby mi slídila po stopách nebo utekla za srnami.

Já vím, že jsem se na jaře pochlubila, že ji odvolám i rozeběhnutou za zvěří. Jenže jak nám holčička dospívá, začíná mít pocit, že všechno ví a vůbec, takže moje víra v její poslušnost v takto vypjaté situaci dostala trhliny. Jsem toho názoru, že některé věci je lepší nepokoušet a když je Berry zaměstnaná, je spolehlivá.

Kolikrát mě už napadlo, že dokážu pochopit, proč je tolik problémových německých ovčáků. Berry je od přírody neagresivní zlatíčko s obrovskou ochotou k učení a k práci. Je pořád plná energie, a když z nějakého důvodu nemůže jít ven nebo na stopy, tak ani opravdu velká zahrada, parťák na hraní a hračky na kousání ji nedokážou dostatečně unavit – ani fyzicky, a už vůbec ne psychicky.

Zároveň je silná – na svoji siluetu překvapivě těžká a při hrách ji musím dost krotit, protože když si nedá pozor, tak bez jakékoliv zlé vůle z její strany končím plná modřin. Není a nebude tak velká, jako NO pes (samec), ale i tak to stačí. A když si představím, že někdo takového psa nevychovává, zkazí, nebo ho jen nechá se nudit zavřeného na dvorku, tak není divu, že se ta všechna síla a energie snadno vtělí do průšvihu.

S Kazanem má Berry pořád velmi krásný vztah. Kastrace odstranila určitě napětí a odcizení, které přišlo s rozbouřenými hormony na obou stranách a jejich vztah je silnější a láskyplnější než byl dřív. Kazan si ji hlídá, přestože je Berry už větší a silnější než on.

Berry má na něj úžasně omlazující účinek – jen s ní je Kazan ochoten běhat a dovádět a tedy zapomenout na artrotické klouby a bolavá záda. V boji o hozené klacky a míčky pořád dokáže sbírat body, i když v boji na tělo už nemá šanci. Ale je chytrý a umí rychleji dohledávat v obtížnějším terénu. Berry ho stále respektuje.

Je zajímavé, že hierarchie v jejich dvojici teď vůbec není zřetelná. Nejsem si úplně jistá, jestli je to dáno jen tím, že jde o psa a fenu. Rozhodně Kazan nikdy svoji nadřazenost nad malou Berry nezneužíval, jeho vláda byla vždy jemná a laskavá, přestože ji uměl řádně umravnit, když překročila meze jeho (mimořádné) trpělivosti. Možná i proto je jejich vztah tak pěkně vyvážený. Zavrčet na sebe umějí oba, ale prakticky se to nestává.

Vyvíjí se i Berryin vztah k práci – tedy ke stopování, mantrailingu. Za ty čtyři měsíce se hodně naučila, umí najít čerstvou až hodinu starou stopu člověka na loukách, polích, v lese, na cestách i mimo ně. Máme za sebou první (dva) pokusy na asfaltu – čerstvou stopu. Zvládla to dobře. Ovšem objevuje se problém, na který mě už na začátku upozornila EvaŽ. Berry došla k názoru, že všechno ví, všechno zná a všude byla a začíná lajdačit.

Minulý týden v Trutnově zvládla velmi dobře obtížný začátek stopy (frekventovaná cesta, asfalt) i se třemi lomy (odbočeními ), ale tam, kde parkové cesty začaly vypadat jako lesní, to začala flákat a přešla lom, aby odbočila správným směrem, ale asi o dvacet metrů výše v kopci.

V sobotu v lese, když hledala Marka a Kazana, tak jí dalo zabrat soustředění se na Markovu stopu, takže se chovala slušně a stopu přešla takřka optimálním způsobem. Ovšem včera v Hořicích (městský park a vilová čtvrť v neděli dopoledne) jasně ukázala, že čerstvou stopu považuje za brnkačku a já jsem ji musela pořád připomínat, co že to má vlastně dělat. Tvářila se totiž, že jí stačí si stopu jen sem tam ověřit a mezi tím tedy může zaevidovat každou psí a kočičí stopu, jakou najde.

Problém je jak v tom, že ji město jako prostředí velmi vzrušuje (nedostaneme se tam tak často, jak by potřebovala), tak nejspíš v tom, že čerstvá stopa je na ni už málo obtížná – tedy stačí ji sledovat, aniž by tomu musela věnovat celou pozornost. Ovšem trénovat starší stopy je v zimě problém – dny jsou krátké a musíme pravidelně dělat stopy pro tři psy, přičemž jenom Berry je začátečník.

Další problém jsem samozřejmě já, resp. moje nezkušenost. Mám sice oproti Berry výhodu, že se mohu učit teorii a přemýšlet o ní, ale potíž je v tom, že jakmile vyrazím za psem, tak se mi leccos naráz vykouří z hlavy, a i já potom dělám chyby. Berrýška je na mě hodná a zatím mi to odpouští

Ovšem já si toho moc neodpouštím. Tak, jako jsem měla na cvičáku pocit, že jestli pes usedne rovně nebo nakřivo, je celkem jedno, hlavně, že sedí, tak tady mi Berryiny lajdačiny a moje neznalost vadí. Ne kvůli pravidlům, ale proto, že když třeba Berry přejde nějaký lom (odbočení) na stopě, tak mě hned napadne – a co kdyby to bylo doopravdy? Co kdyby na konci stopy bylo ztracené vyděšené dítě nebo dezorientovaný prochladlý starý člověk? A tak zatnu zuby a vymýšlím, jak překonat potíže a posunout se dál.

Rozhodně se s naší beruškou černou nenudím. Kromě vší té aktivity a práce se mazlí jako mazlivá kočka, mít packy na ramenou a psí pusu na nose není žádný problém. Je upovídaná, společenská, důvěřivá, jen ke psům pořád dost plachá. Raná socializace v Anglii byla sice velmi dobrá, ale naše osamělost na vycházkách tady na vsi a pár psů, kteří ji dost obtěžovali, udělalo své. Je to lepší, než kdyby byla agresivní, ale přesto by nějaké další psí kamarády potřebovala. Je to vlastně legrace, že nejnezvyklejší je pro ni to, co je pro většinu městských psů denním chlebem – tedy venčení někde na psí loučce. No, budeme to muset nějak zvládnout.

Berry?

?

Půjdeš spinkat.

Proč?

Běžím podél lesíka a nohama rozhrnuju hromady bukového listí. Víří kolem mě, psi radostně štěkají, chňapají hravě jeden po druhém a mají radost, přestože nechápou, proč něco takového dělám. Vítr si hraje se mnou a rozpustile mi fouká listí do obličeje a do vlasů.

Období zlatavě rezatého podzimu končí a listopad dostál svému jménu. Všude kolem nás padá listí, a protože bylo dlouho hezky, padá skoro všechno najednou. Je suché, takže vytváří listové závěje, které vítr zlomyslně přesouvá přesně na místa, odkud jsme už listí jednou uklidili.

A kdyby jen venku! Zametám listí nejen před domem, ale i v chodbě, koupelně, kuchyni… všudypřítomně se lepí na psy, na oděv i na boty a nechá se vesele roznášet po celém domě.

Vzhledem k tomu, že hrabání listí ve větru je asi tak užitečné, jako přelévání vody cedníkem a vítr na podzim fouká rád, koupil můj muž letos vysavač na listí. Na rozdíl od vysavače domácího umí i foukat, čímž velmi účinně nahradí koště a celkem slušně hrábě. Ovšem dělá randál, což moje nadšení z nového pomocníka poněkud snižuje.

Zcela jiný přístup k tomu má Marek. Jak považuje hrábě za klasický nástroj otrocké práce, tak nová mašinka ho nadchla. Motor zavyl a začaly experimenty. Foukal i vysával, měnil intenzitu výkonu a zlobil psy.

Copak Kazan, na toho si s nějakou řvoucí příšerou nepřijde, v klidu ležel a nechal by se ofukovat. To jsem ale zatrhla, protože nepotřebuju, abych musela řešit záněty v očích nebo v uších. Zato Berry byla vykulená – co s tím, když se do proudu vzduchu nedá zakousnout? Váhala mezi útěkem a útokem, aby nakonec zvolila opatrný ústup poté, co se nemohla rozhodnout, na co by vlastně měla útočit.

Popravdě jsem byla mile překvapená, že nakonec i něco uklidil.

V sobotu odpoledne jsem potom mohla z kuchyňského okna pozorovat podzimní lyriku jedenadvacátého století. Teoreticky měl synek se svojí krásnou přítelkyní uklidit listí ze zahrady. Prakticky to byla poezie a hra.

Chvíli doopravdy pracovali a listí ubývalo. Potom seděla ona v listí pod třešní, smála se a škádlila psa. Potom on škádlil ji. A pak stáli opřeni o třešeň a na světě plném zlatavého třpytu byli na okamžik úplně sami. A do toho řval vysavač na listí, který zapomněli vypnout…

Už dlouho jsem nepodala zprávu o tom, jak si vede Berry na poli výcviku, takže dnes to konečně napravuju. Jsme děvčata pilná, takže jsme už pod vedením Víti a Dany naběhaly po lese pěkných pár kilometrů. Berry už zjistila, že to není zdaleka taková brnkačka, jak si myslela ze začátku a já jsem stále ještě nepřišla na to, jak zkrotit tu zatracenou stopovačku. Ale obě se snažíme.

Motto:

Berry, stopa. Hledej!

…

Berrýýý! Pomalu!

Pro začátek radši připomenu, že s Berry cvičíme s místní záchranářskou skupinou (www.rescue-stopari.cz) tzv. mantrailing, což znamená vyhledávání osob na základě jejich osobitého pachu (http://www.rescue-stopari-mantrailing.cz/blog.html). Pravidla jsou jiná, než u sportovního stopování – popravdě z jejich hlediska může být mantrailer stopař hajdalák, protože při této disciplíně je podstatný výsledek, nikoliv způsob provedení. Díky tomu ovšem může zvíře pracovat maximálně přirozeným způsobem a využívat všech svých silných stránek.

Trénovaný pes tak dokáže sledovat i osobu, která sama „otisky“ nenechává, třeba jede na kole, je nesena a u relativně čerstvé stopy zachytí i člověka jedoucího v autě. Protože umí pátrat i po zbytcích pachu a netrvá na tom, aby šel přesně ve šlépějích sledované osoby, je schopen sledovat starou stopu i ve městě, kde původní stopu kříží desítky dalších, včetně aut a jiných dopravních prostředků.

Popravdě když je kladena stopa třeba ve městě a kladeč se musí po x hodinách znovu dostavit na místo, kde ho má pes najít, je doprava skutečným logistickým oříškem. Čerstvá stopa kladeče (i v autě) se nesmí přiblížit původní (staré) stopě, protože pes je schopen „přeřadit“ ze staré stopy, kterou sleduje, na tu čerstvou, kterou kladeč právě projel. Tady musím upozornit, že to se Berry zdaleka ještě netýká a nevím, jestli se jí to někdy týkat bude. Ale oba bloodhoundi ze záchranářské skupiny, Vítkův Gump i Danina Cilka to umějí. Přece jen bloodhoundův nos nemá mezi stopaři vážnou konkurenci

Porážka na štěrku

Takže zpátky k Berry. Pokud jde o výcvik, tak se nám už stanovila jistá rutina. Jakmile vezmu „stopovací“ baťoh a navléknu Berry reflexní vestu, psina začne skákat jak klokan, dělá na Kazana kiš kiš a hrne se k brance a do auta jak velká voda. Protože naše psí holčička je workholik a pokud nemá zaměstnání, tak s ní není jednoduchý život. Když mi donekonečna nenosí nějaké aporty, tak na zahradě hloubí jámy, stěhuje pelechy (zatím je necupuje) a pokud píšu, tak mi cpe čenich na klávesnici a brání mi ve výkonu povolání. Když ji umravním, tak se tváří tak nešťastně, že z toho mívám výčitky svědomí. Stopování má tu výhodu, že co dělá obtížnější úkoly, tak minimálně ten den dá doma pokoj

Příjezd na místo, kde je stopa kladena, znamená radost a vzrušení. Berry poskakuje, a protože není na hlavu padlá, honem si v hlavě rovná: Kdo chybí? A už rejdí nosem po okolí. Popravdě někdy musí být na vodítku jen proto, aby po stopě neutekla „neoficiálně“. Naposledy včera – vzhledem k tomu, že start stopy nebyl tam, kde jsme nechávali auta, šla Berry na volno. Vítek mi ještě nestačil ukázat fáborek označující začátek, když už měla Berry ohledaný terén (to máme dělat spolu) a vyrazila do lesa po stopě.

Musela být odvolána a proveden start oficiální: tedy Berry byla oblečena do stopovacího postroje, připnuta na stopovačku (obvyklý boj s Její Zašmodrchaností jsem si odbyla už u auta), dostala pachovou stopu k nasumování a teprve potom směla vyběhnout… eh, vyrazit po stopě. Odnaučit Berry po stopě běhat bylo taky nutné a zpočátku jsme tak neměly stopovačku jemně napnutou, udržující kontakt mezi psem a vůdcem, ale drnčela nám jak lano na mostě. A běhat po stopě nesmí, nejen protože bych jí zanedlouho nestačila, ale především proto, že v té rychlosti potom dělá chyby.

Od začátku byla Berry nadšená a šikovná, oblouky zvládla s mávnutím packou, lomy ji zbrzdily, ale nezastavily. Seznámení s existencí lomu ji akorát naučilo dělat si kolem kontrolní kolečko, což naštěstí pravidla mantrailingu nezakazují. Svoje waterloo našla nedávno a to na štěrkové cestě. Když jsem prohlédla archiv stop (http://www.rescue-stopari-mantrailing.cz/index.html), tak jsem zjistila, že její trable se nejspíš týkají jedné konkrétní cesty v blízkém lese, protože předtím na podobné cestě v jiné části lesa hledala stopu bez větších problémů. Ona inkriminovaná cesta je jedna z těch lesáckých, co přetíná les prakticky v přímce, běží po vrstevnici ve svahu a kolmo na ni vede plno různě velkých průseků, které nejspíš komplikují proudění vzduchu a tedy i uchování stopy.

Ta zrada přišla ve chvíli, kdy Berry vypracovávala svoji první přibližně 50 minut starou stopu. Ta vedla ze začátku lesem, potom se lomem napojila na onu štěrkovou cestu. Kladečem byla Dana, Vítek šel jako pozorovatel za námi. V lese si byla Berry jistá, lom našla a identifikovala, ale na cestě se beznadějně ztratila. Každou chvilku vyběhla nad cestu, zjevně něco měla, ale neuměla si to vysvětlit (byla to místa proti průsekům, kde „průvan“ odfoukl stopu z cesty). Kňučela, věděla, že je to špatně a snažila se to vyřešit. Brzy ji napadlo, jak na to – chodila se „ptát“ Vítka. Konec konců, sdílí s Danou stejný pach domácnosti a tak to přece musí vědět

Dvakrát jsme se vrátily k lomu, kde stopa přešla z lesa na cestu, ale nepomohlo to. Berry byla strašně deprimovaná, takže Vítek zavelel, ať ji přepnu stopovačku na obojek (znamení – nepracuje se) a popojdeme kus po cestě a uvidíme. Ušli jsme asi dvě třetiny úseku, který vedl po cestě, když Berry stopu zase našla. Pochválila jsem ji, přepnula na postroj, a ona našla další lom vedoucí opět do lesa. Tam se jí spravila nálada a vlekla mě vysokým borůvčím přes prořezané březové větve jak splašený rychlík. Ta radost, když Danu konečně našla!

Zaháníme štěrkové strašidlo

Nepovedená stopa – přece jen tam bylo přerušení – se na Berryině stopařském sebevědomí přece jen podepsala. Její potíže jsme probrali ve skupině, psala jsem si i s EvouŽ. Rozhodli jsme se, že budeme trénovat štěrk a vrátíme se na čerstvé stopy. Přece jen pes by měl cítit úspěch a zlepšovat se postupně. Nejistota a nezdar mohou zničit psí sebedůvěru a tedy i jeho výkon.

Příští stopa vedla v jiné části lesa, byla čerstvá a našlápnul ji Zbyněk, abychom vyloučili pachovou příbuznost. Začínala na travnaté lesní cestě, brzy byl lom do lesa, v něm se různě klikatila, potom lomem vedla na štěrkovou cestu, šla kus po ní, následoval druhý lom opět do lesa, přechod na neštěrkovou cestu vedoucí kolem rybníka a na hrázi potom nalezení pohřešované osoby

Berry šla jistě a hezky, dokud nedošla ke štěrkové cestě. Tam bez problémů vypracovala lom a správně zatočila, já ji pochválila, ona ušla asi tři metry a najednou zpanikařila. Jde správně? Tohle je přece těžké! Minule se jí to nepovedlo! A začala si stopu ověřovat. Dvakrát se vrátila k lomu a dvakrát se musela ujistit, že teda šla dobře, ale i tak na ní bylo vidět, že není úplně v pohodě. Lom vedoucí do lesa našla bez problémů a zbytek stopy málem utíkala (brzdila jsem ji) – to byla brnkačka pro takovou fenku, že jo.

Přemýšleli jsme o tom, co se stalo tentokrát. Došla jsem k závěru, že jsem to z větší míry způsobila já. Tou pochvalou jsem ji vyvedla ze soustředění a ona si najednou uvědomila, že je to vlastně těžké. EvaŽ to nazvala syndromem červeného koberce – když víš, že na tom strašně záleží, tak nejsnáze klopýtneš. Takže jsem si umínila, že příště budu víc zticha. Vypadá to snadno – proč do toho psovi kecat, že? Jenže většina začínajících psů průběžnou podporu potřebuje, a teprve po získání prvních zkušeností je třeba odhadnout, jak bude komunikace fungovat dál.

Některý pes má rád hlasový kontakt pořád, jinému stačí jen občasné ujištění, že všechno jde, jak má, další chce mít svůj klid a ovace teprve při skončení úkolu. Vypadá to, že jak Berryška vyspívá, vyžaduje víc klidu na přemýšlení a o hlasovou podporu si vlastně říká jen tehdy, když je z nějakého důvodu nejistá. Nejistota nemusí pramenit jen z toho, že najednou zeslábla nebo zmizela stopa, ale třeba potřebuje vědět, jak se chovat, když znenadání někoho potkáme, někdo jde za námi a podobně. Je to důležité, nebo má pokračovat?

Tohle jsme se naučily, když nás při stopě sledovala jiná zájemkyně o výcvik, kterou Berry neznala, zato z ní cítila její psy. Když se k nám (zezadu) s Vítkem přiblížili na určitou vzdálenost, Berry nechala stopování, otočila se, zadívala se na ně a potom na mě. Jednoznačně mě varovala a chtěla vědět, co já na to. Povel „jdeme dál“ (poté, co jsem se poslušně otočila a situaci zkontrolovala) pochopila správně, ale jakmile se ti dva zase ke mně zezadu přiblížili na jí určenou kritickou vzdálenost, situace se opakovala. Prostě za mnou se nemá co nějakej cizák plížit. Kdo ví, třeba by mě chtěl ulovit, a to Berry nemůže dopustit – jsem přece její, ne?

Všechny tyto zkušenosti jsme uplatnili včera. Berry šla opět v lese a tím, že prostřední část stopy vedla po oné problematické cestě. Zpestřením byla skupina dřevařů s motorovými pilami v první části stopy, lom na štěrkovou cestu byl proti širokému průseku u krmelce pro zvěř, poslední lesní úsek stopy překračoval potůček. Berry začala ve velkém stylu, dřevaři ji nerozhodili, jen potřebovala ode mne slyšet povel „stopa“ jako ujištění, že si jich nemá všímat.

Na cestu vešla klidně, ale stejně jako minule začala být nejistá a pořád si stopu ověřovala. Dělala kroužky, jednou se vrátila, ale jakmile si to v hlavě uspořádala, šla po cestě bez problémů. Bylo zajímavé sledovat, jak jí pomohl uzavřený les, a jak ožila na úseku cesty rozježděném traktory, kde byly na štěrku kaluže, a prostřední pruh byl blátivý. Lom do lesa ji nijak nezbrzdil a jak dala nos na jehličí, tak zase jela jako rychlík. Potůčku, který překročila, si ani nevšimla. Proč taky, když ve vlhku se stopa čte sama? A na koupání to nebylo Že to pro ni byla opravdu práce, se poznalo až doma – konečně dala pokoj a večer prospala v „boudě“ pod mými pracovními stoly.

Dvojitá osoba

Na závěr bych vám ještě chtěla říct jednu perličku. V sobotu dopoledne jsem šla našlápnout stopu Gumpovi. Bylo to ve Dvoře Králové, všude byl ruch obvyklý pro tuto část týdne. Dostala jsem komplikovanou gépéesku a přesné instrukce. Gump měl jít stopu navečer, pokud možno ještě před úplným setměním. Na místě jsem schovala jednu svoji rukavici, druhá sloužila jako pachovka pro psa. Vyřešila jsem jak problém odjezdu z místa stopy, která vedla poblíž nejfrekventovanějšího dvorského kruhového objezdu, tak způsob, jak tam navečer dojet, abych stopu nekřížila, ani se k ní nepřiblížila.

Vzhledem k tomu, že zrovna u nás byla na návštěvě JanaBa, která je pro každou legraci, jely jsme dělat pohřešovanou osobu spolu. Na tom nic není – jen v takovém případě ještě musí pes označit hledanou osobu ve skupině. Gump je zkušený stopař, tak jsem to moc neřešila. Ovšem taky byla pravda, že mě hledal poprvé. Přesto jsem mu to nečekaně zkomplikovala a přitom mi to zprvu vůbec nedošlo.

Se západem slunce se výrazně ochladilo a já jsem Janě půjčila místo jejího božíhodového kabátku mikinu a prošívanou vestu. Takže když se Gump svým obvyklým svěžím tempem objevil, tak sice bez problémů objevil náš úkryt, ale najednou zaváhal – která z nich je ta pravá? Vždyť jsou na první čuchnutí cítit jako stopa obě! Nakonec se ale správně rozhodnul, že hledá mě a nastalo obvyklé velké chválení, hlazení a drbání šikovného pejska. Gump si to úžasně užíval a měli byste vidět, jak po Janě přísně loupnul okem, když získal dojem, že se tím drbáním fláká!

Jsem člověk zvířecí. Tedy tím chci říct, že mám zvířata ráda, a s výjimkou některých druhů hmyzu, s živočišným světem vycházím v míru. Miluju psy a také mi za patami běhají už více než dvacet let, předtím jsem měla kočky, ptáky a jezdila na koni.

Zároveň jsem osoba zdvořilá, takže když někde venku potkám volně ložené zvíře, které okamžitě neprchá, obvykle ho slušně pozdravím. Potom už je to na něm. Divili byste se, ale mnohá odpovídají – tedy svým způsobem.

Na naší sicilské dovolené jsem s sebou psy neměla, takže vedle přátelských voříšků nastavujících po mém pozdravu hlavy k podrbání, jsem se stala také objektem pozornosti místních koček.

Ta pozornost obvykle nebyla vyvolána mým osobním kouzlem, ale nadějí, že by ze mě mohlo vypadnout něco k jídlu. Koček tam bylo hodně a houfovaly se hlavně kolem restaurací. Za horka odpočívaly v květináčích, jindy ležérně korzovaly mezi turisty. Připadalo mi, že ač o ně místní nejspíš moc nedbají, tak jim aspoň neubližují – jinak by byly podstatně plašší.

Ovšem kočka, kterou jsem jednoho dne objevila na svém polštáři v ložnici, byla jiná liga. Když jsem ji zdvořile upozornila, že tohle je moje postel, rozšafně odkráčela přes balkon k sousedům a jen se s mňouknutím ohlédla: „My se známe, viď?“ „Samozřejmě,“ odvětila jsem. „Sedělas nám pod autem, a my jsme nemohli odjet!“

Zřejmě jsem na kočku udělala dobrý dojem, protože příští večer zaběhla na návštěvu. Nic k jídlu neloudila, jen mi vyskočila na klín, nechala se hladit a drbat za ušima, a když můj muž šel dřív spát, tak si lehla na jeho židli. Hluboko do noci jsme potom společně poslouchaly cikády a neklidné převalování blízkého moře.

Byl to hezký večer a kočka si nejspíš myslela totéž. Jak jsem to poznala? Inu snadno. Ráno jsem totiž našla na terase dárek – čerstvě zakousnutou myš

Záhada zamčeného pokoje patří mezi oblíbené výzvy autorů detektivek. Čtenář je vždy napnutý, jakým způsobem bude záhada vyřešena a obvykle se ukáže, že pokoj nebyl zdaleka tak zamčený a nepřístupný, jak se zprvu zdálo.

My jsme si svoji záhadu řešili v pondělí. Musela jsem odjet do Hradce a Marek také. Protože pršelo, nenechala jsem tentokrát psy na zahradě, ale zavřela jsem je v domě. Nijak je to netěšilo, ale už dva týdny se snažím vyléčit Kazanovi ošklivou ránu na lokti a polehávání na mokré trávě žádný obvaz dlouho nevydrží. Oba potom proto, aby jim nebylo smutno.

Přijeli jsme domů asi po třech hodinách a já jsem spěchala – musela jsem vzít Kazana k veterináři. Nechala jsem auto před domem se zapnutým motorem a vyběhla pro psa. Odemknu, a vítá mě jenom Berry! Kazane, honem poběž? Nic. Počítám, že psovi došlo, kam pojedeme, a schoval se.

„Kazane!“ volám ostře policejně a kontroluju temný prostor pod mými pracovními stoly – tam se vejde nejeden vlčák. Nic. Kouknu na příkré mlynářské schody vedoucí do podkroví, kam psi nechodí. Synek mi čte myšlenky a vybíhá nahoru. Volá, kouká a hlásí, že pes tam není.

Zhasínám motor v autě a přemýšlím, jestli mi mohl vyběhnout ven. Ale kde, vždyť si jasně pamatuju, jak znechuceně vyplivnul žvýkací kost, kterou jsem ho uplácela, aby zůstal doma. To přece není možné! Tohle je poměrně velký pes a žádná kočka, kterou člověk klidně omylem zavře do prádelníku!

Napadá nás jedna teorie šílenější než druhá. Kam ten pitomej pes mohl zmizet? Začínám prohlížet i prostory, kam by se stěží vešla Kazanova hlava a připadám si jako idiot. „Berry, kde je Kazan?“ ptám se své možnájednou záchranářské fenky. Berry vesele zavrtěla ocasem a přinesla mi velké nakousané žluté plastové vejce. Osud jejího pohřešovaného druha jí zjevně nedělal starosti.

Sice jsem si připadala divně, ale vypravila jsem se k sousedce přes cestu s dotazem, zda v době naší přítomnosti nezaznamenala něco zvláštního. Dívala se na mě starostlivě, ale vypadalo, že jí spíš dělá starosti můj duševní stav, než pohřešovaný pes. Psi se přece ze zamčených domů neztrácejí!

„Mám ho!“ volá najednou Marek – opět z podkroví. „Ten trouba vám vlezl do ložnice, zavřel za sebou dveře a ani ho nenapadlo se ozvat!“ „Dědek jeden chromej psí!“ láteřím šťastně, když mám konečně chlupatého delikventa na dosah. Ten se na mě vesele směje a oči mu poťouchle září.

Nejenže mě potrestal za nedovolené opuštění nemocného pejska (tedy spíš za jeho bídácké zavření v Domě místo venku), ale navíc se báječně prochrupnul v mé jinak nedostupné posteli. Dveře za sebou ovšem musel přibouchnout pořádně, protože mají dost tuhý zámek a obvykle je nezaklapne ani průvan. I proto Marek původně ložnici nekontroloval – nečekal, že by za zavřenými dveřmi mohl Kazan být, navíc, když o sobě vůbec nedal vědět.

Takže to byla záhada zavřeného pokoje, jen jiného, než kde jsme hledali my!

Dnešní povídání musím začít upozorněním – nachází-li se zde osoba s arachnofobií či jinak problematickým vztahem k pavoukům, tak zvažte, zda číst dál. Já bych se taky bez pavouků snadno obešla, ale oni to nějak ne a ne pochopit.

Obě příhody, které vám chci dnes vyprávět, se staly za našeho pobytu v Anglii. Bydleli jsme na venkově, dům sám byl doslova zanořený v bujné zeleni, takže se všelijaký hmyz a jedna nepoučitelná červenka stále snažili stát členy naší domácnosti. Pavouci pochopitelně nechyběli. O většině těch stálých jsem věděla a naučila jsem se jim vyhnout.

Jednou ráno jsem stlala v ložnici, když jsem na upravených peřinách něco zahlédla. Pomyslela jsem na všudypřítomné psí chlupy a sáhla po tom, abych to dala pryč. Nějak jsem se netrefila, sáhnu tedy podruhé. Teprve při třetím pokusu jsem se podívala, po čem vlastně sahám a ztuhla – nebyly to psí chlupy… byl to kamsi spěchající pavouk sekáč!

Neječela jsem, ale byla jsem zatraceně vděčná, že jsem ten den ještě neměla kávu a nebyla tedy dostatečně rychlá, abych domnělé psí chlupy doopravdy polapila.

Druhá příhoda následovala krátce poté a byla mnohem horší. V kuchyňském dřezu se mi pravidelně objevoval veliký černý pavouk. Na bílém pozadí vypadal děsivě, ale já nikdy neměla to srdce ho zabít nebo spláchnout horkou vodou, prostě tyhle věci nedokážu. Když mi překážel, splachovala jsem ho studenou vodou a doufala, že ho to nakonec přestane bavit.

Jednoho dne jsem měla napilno. Právě odjela návštěva, já naplnila myčku a začala drhnout hrnec. Moc to nešlo, tak jsem si vzala drátěnku – takovou tu větší, chumáčoidní. Vzala jsem to s vervou, nakonec opláchla hrnec i drátěnku. Vtom jsem začala ječet a mám chuť v tom pokračovat i teď, když vám to vyprávím. Se špínou totiž z drátěnky odplouval i můj velký černý bezvládný pavouk…

Předevčírem byl úplněk a tak se tohle povídání hodí. Bude totiž o vlkodlacích. To bylo tak. Měla jsem v posledních dnech pocit, že na mě realita tlačí nějak víc, než je zdrávo, takže jsem napsala Matyldě, která profesionálně překládá fantasy knihy, aby mi poradila, co si mám přečíst. Své oblíbence – Pratchetta, Sapkowského a Tolkiena už znám zpaměti.

Věřila jsem, že mi neporadí nějakou blbinu, a čekala. Po pár hodinách došel mail – zkus Patricii Briggsovou. Je to sice o vlkodlacích, ale víc psychologické, žádný hloupý komiks. Koukla jsem na internet, vypadalo to slibně. Z Amazonu jsem koupila dvě knížky. První povídka byla krátká, úvod do série, přesně taková, jakou mi Matylda slíbila.

Zato ta druhá! Začala nevinně, ale rychle se začala vyvíjet dost hororově. Rozhodně byla napínavější než ta první. Postupně jsem měla problém udržet pozornost při své obvyklé práci, ať už šlo o psaní, vaření nebo zahradu. Jak to bude dál? Ale byla jsem na sebe přísná a čtení si dávkovala. Pak ale přišel poslední večer. Situace v horách byla dramatická – čarodějnice vedla na body a vlkodlaci šli z maléru do maléru. Jak tohle skončí?

Místo toho, abych šla spát, četla jsem. Byla jsem sama doma, tak jsem si vzala knihu do postele. Psy jsem poslala ven na noční hlídku, veřejné osvětlení ve vsi už bylo vypnuté, okno bylo otevřené. Půlnoc dávno minula, boj na sněhových pláních Montany vrcholil, zlá kouzla hrozila zotročit celou vlkodlačí smečku. Najednou se ozvalo velice reálné a hlasité zavytí – a já se leknutím málem počůrala. Vlkodlak! Čarodějnice!

Po vytí ale nenásledovalo děsivé čarodějnické kvílení, ale známý hluboký štěkot. Nebyl to vlkodlak! Byla to moje vlastní vlčka Berrýška. A taky se něčeho lekla! No, dočetla jsem to. Naši – tedy vlkodlaci – vyhráli, ale bylo to o chlup. Vlčí.

Druhý den mě zastavila sousedka a starostlivě se ptala, jestli nevím, co se v noci dělo – že ji vzbudilo vytí a štěkot. Svedla jsem to na divoká prasata, ale já i vy víme své

Když jsme se už s Berry daly na vojnu, aby z nás byl možná jednou záchranářský tým, musíme se učit. Obě. Takže následovaly dvě akce: nejdřív jsem se dívala, jak pracuje zkušený stopařský tým a potom jsme to zkusily s Berry doopravdy – tedy hledaly jsme cizího člověka.

Coby psovod jsem se měla prakticky poučit sledováním Zbyňka s Boženkou – tedy zkušeného psovoda a jeho bloodhoundí fenky. Bylo to třetího srpna v podvečer, bylo opravdu dusno, ale Boženka se na práci těšila – tedy pokud to neznalý člověk dokáže z bloodhoundího obličeje vyčíst. Stopa byla stará tři hodiny a obcházela Bílé Poličany. Sledovala jsem, jak si fena ohledává terén, takže po oblečení do stopařského věděla velmi dobře, kudy na to.

Kráčela důstojně, velmi jistě, jen občas si ověřovala stopu. Nebo taky něco jiného? Když si s chutí vyšlápla zajíce, musel Zbyněk děvče upozornit, že je v práci. Boženka se tedy s lítostí podívala za upalujícím zajochem a vrátila se na stopu. Bylo svým způsobem fascinující vidět, jak dobře si celou situaci uvědomuje, jak přesně ví, co dělá. A co by dělat neměla. Víťa mi potom řekl, že Božka je výborná ve městě, na stopách v lese je ale potřeba počítat s tím, že ji zvěř nenechává chladnou

Další úsek cesty byl zajímavý. Dana, která kladla stopu a byla pro ten den pohřešovanou osobou, nám už dopředu řekla, že jak šla po pokosené louce, tak tam přijely traktory a začaly rozházené seno rovnat do řad. To znamenalo, že spolu se senem „uklízely“ i stopu a všichni jsme byli zvědaví, jak si s tím Boženka poradí. Poradila si velice snadno – prostě šla rovnou za nosem a nijak ji nevzrušil ani fakt, že jí traktor balící seno a snášející senové zamotance projel přímo před nosem.

Došli jsme na konec louky, pořád v odstupu řekněme patnáct metrů za dvojicí – abychom nerušili, ale abych já viděla vše podstatné. Stopa vedla přes hustě zarostlý akátový lesík a bylo vidět, jak Boženka přemítá, jestli by se nedal nějak rozumněji obejít. O stopě věděla dobře, ale vysoké kopřivy prorostlé ostružiním delikátní psí dámu nijak nenadchly.

Do lesa vešla kousek nad stopou, ale ven už vyšla v podstatě přesně. Chvíli to trvalo, protože jednak hledala, kam položit tlapu, aby to nepíchalo, a také ji Zbyněk dával napít. Horko a dusno trvalo, v lesíku nám připadalo horší než na loukách. Když vyšla ven, přišlo první vážnější zaváhání. Poté, co Dana přešla přes cestu lemující lesík, aby po louce obešla sousedící sad, projel přes její stopu traktor a na svých kolech přenesl část stopy umístěné na cestě, dolů, směrem do vesnice.

Fena zaváhala a následovala stopu traktoru. Bylo ale vidět, že má pochybnosti, často se dívala po Zbyňkovi, jako by čekala nějaké ujištění. Pokud by to bylo reálné hledání, tak by tady byl problém, protože psovod by sice zaznamenal její nejistotu, ale nemohl by tušit, z čeho pramení, a musel by psa následovat. Ovšem v tomto případě mohl Zbyněk Božence přikázat, ať hledá a ona pochopila, že jde špatně, přestože stopu tam měla.

Takže se vrátila po cestě zpátky na místo, kde si ještě jistá byla, a snadno našla místo, kde stopa opustila cestu a šla přes louku kolem zarostlého sadu k okraji lesa. Tady jsme dvojici trošku nadeběhli, protože jsme přešli přímo přes sad. Viděli jsme, jak hezky vede fena psovoda, nos měla dole a vypadala velmi profesionálně.

Potom, když přišla tak na dvacet… třicet metrů k Daně sedící pod posedem (měla jsem dojem, že už ji snad musí vidět), tak po nás Božka blýskla šibalským pohledem a začala velmi intenzivně prohledávat palouk. S nosem u země kličkovala sem a tam a velice pilně čuchala.

Čuchání se protahovalo a my jsme měli chuť se smát. Dana do vysílačky suše poznamenala, že ji Božka zaměnila za srnky – že je odtud vyháněla, když si šla po těch třech hodinách sednout do cílového bodu stopy. Teprve když Zbyněk na nezbednou fenku přece jen houknul, tak se psice bezchybně vrátila do stopy a konečně Danu našla. Tedy našla… ono bylo jasně vidět, že o ní velmi dobře věděla už dávno, a když tedy byla na dosah, tak proč se trošku nepotěšit čerstvou srnčí stopou?

Měla jsem dojem, že je to jedna z těch infarktových situací, které nám tu občas popisuje EvaŽ, když povídá o zkouškách a soutěžích svých fletích holek. Chvíle, kdy by člověk svého psího parťáka nejradši přetrhnul na dva kusy, protože machruje a dělá si ze svého člověka prachsprostou srandu. Zbyněk ale zachoval klid a svoji ušatou holku nakonec náležitě pochválil a nechal ji konečně proběhnout podle jejího gusta. Došli jsme k autům a já jsem měla pocit, že už tomu rozumím.

***

Že pochopit, možná i rozumět, opravdu pro praxi nestačí, jsem si uvědomila následující neděli – tedy 7. srpna. V polích nad Velehrádkem jsme měly s Berry svoji stopařskou premiéru a já najednou zjistila, že bych na všechny potřebné úkony potřebovala další pár rukou. Berry byla radostná už ve chvíli, kdy dostala před cestou z domu „stopařskou“ reflexní vestu, ale jakmile vyskočila z auta a poznala Danu s Víťou, tak její nadšení doslova vybouchlo – bude legrace, hurá!

První stopa byla velmi snadná, dlouhá kolem 130 metrů, vedla po louce na kraj lesíka, za jehož „rohem“ byl schovaný Víťa. Berry zjevně věděla, co se od ní chce, takže si čuchla k pachovce (kus člověčinou načichlé prachovky ) a vláčela mě jetelem bez jednoho zaváhání až k hledané osobě. Ke své radosti dostala svůj milovaný míček na šňůrce, takže se odreagovala několikerým aportem a jedním divokým zápasem o ten nešťastný oslintaný kus ježaté gumy.

Odstrojila jsem ji a vyslechla si instrukce pro druhou stopu. Byla podstatně delší, podle mě nejméně 450 metrů, a prvně jsem se měla orientovat podle navázaných fáborků. Víťa nás nechal s Danou za hranou lesíka a odešel klást stopu. Berry zakvílela a pokusila se vyrazit okamžitě za ním, takže jsem měla plné ruce práce ji udržet na místě. Proč? Protože tentokrát viděla, jak dávám Víťovi JEJÍ míček a on s ním odchází! Čekaly jsme s Danou, dokud se ve vysílačce neozvalo stručné oznámení, že se zdárně ztratil.

Teorie pravila, že mám odvést psa na místo, kde byla položená pachovka a označovala tak začátek stopy. Praxe byla taková, že mě tam Berry s nosem na zemi odtáhla rychleji než spěšný vlak a žádná teorie mi neřekla co se psem, který nechce nic zkoumat, protože má nos na stopě toho bídáka, co krade míčky. Vypadala na mou duši ostře policejně!

Zastavit ji, ustrojit a rozmotat stopovačku byla šílená práce. Vlčka byla dychtivost sama, horko bylo k padnutí, a tak není divu, že se mi teorie jaksi vypařila z hlavy a vzala jsem pachovku prostě do ruky (hrubá chyba) a strčila ji psině pod čumák spolu s vytouženým povelem. Berry vyrazila takovou rychlostí, že jsem udělala další chybu, a nepovolila náležitě stopovačku, takže jsem ji vlastně zarazila. Naštěstí jí to nijak nevadilo, o stopě kradače míčků nepochybovala a vyrazila přes pole s jetelem závodní rychlostí.

S nosem u země šla v podstatě přímo, jen občas si stopu ověřila, takže šla cik cak tak metr na každou stranu. Bylo by to báječné, kdyby tak neletěla – jestli byla předtím spěšným vlakem, tak teď byla rychlíkem. Fáborky se míhaly, jak jsme je míjely a já už dávno ztratila snahu držet stopovačku jemně napnutou. Stopa vedla mírně do kopce po kolena vysokým mokrým jetelem, bylo horko a já nejsem závodní kůň, takže stopovačka většinu času drnčela napnutá jak struna.

Berry se na mě občas otočila, jako „Nešlo by to rychleji?“ Dana zezadu volala, ať ji pochválím, takže já, klopýtajíc, sípěla pochvaly, které měly nejspíš motivační sílu napůl strženého plakátu. Berry byla ovšem motivovaná dostatečně, takže navzdory svému psovodovi nakonec docválala k pohřešované osobě a konečně na ni mohla vybafnout – kde je můj míček??? I byla to veliká sláva a chválení. Hlavně od Víti, já jsem zasípěla tradiční „hodná holčička“ a bezmocně jsem se rozkašlala. Musím něco udělat se svojí kondicí, už kvůli tomu psovi!

Berryška tančila radostí, nejen z toho míčku. Vypadala nesmírně hrdá, cestou zpátky nám ukazovala všechny důležité body – začátek druhé stopy, místo, kde Víťa schovával poprvé, začátek první stopy. Bylo vidět, jak si uvědomuje, že to byla práce, že si všechno pamatuje, a že ji to nesmírně baví. Já jsem měla promáčené a zabahněné botasky i kalhoty, byla jsem zpocená jak kůň a vlekla baťoh se zcela nedámským obsahem. Ale bavila jsem se stejně dobře jako ona. Tak kam vyrazíme příště? No ano, čeká nás les.

Videa najdete zde http://rescue-stopari.cz/video.html

***

Tady musím bohužel udělat jednu poznámku – Boženku jsem viděla naposledy, minulou sobotu umřela po operaci druhé torze žaludku a to jí bylo teprve pět let. Milý Zbyňku, je mi to moc líto.

Aport je slovo odborné, označující přesně popsaný způsob, jakým nám má pes přinést věc hozenou nebo někde pohozenou. Na cvičácích i v loveckém výcviku se bere velmi vážně, takže odborníci radí, aby štěně toto slovo pro jistotu neslyšelo až do doby, kdy mu celý problém dokážeme jasně vysvětlit, abychom tak nevytvořili špatné návyky. Zde musím s jistým povzdechem dodat, že naše Berry toto kouzelné slůvko dosud nezná.

Dokud jsem domů nedonesla naši vlčku, netušila jsem, že by mohl být aport velký problém – tedy pokud je pes z principu ochoten přinášet věci, které si někam odhodíte. Náš jezevčík Max byl aportérem příležitostným. Například míčky aportoval slušně, jelikož se s nimi nedalo nic rozumnějšího dělat. Klacky neaportoval, protože když už je odhozené našel, tak se o ně chtěl nejprve přetahovat a posléze je rozbobrovat na piliny.

Daník neaportoval, protože v tom neviděl žádný smysl. Zato velmi rád kradl aporty Kazanovi – to už byla jiná legrace. Pokud se už ale rozhodl něco chytit do tlamy a někam nést, učinil tak správně.

Kazan aportuje vášnivě rád, i když dnes už poměřuje vášeň s bolavýma nohama a holt někdy to ty nohy vyhrajou. Navíc, jak mu jde věk, tak získává dojem, že smlouva na přesnou poslušnost jaksi ztratila aktuálnost a většinu činností si přizpůsobil. S chyceným míčkem se s oblibou (a k Berryinu zoufalství) otáčí k domovu a s chycenými klacky odchází do ústraní, aby je mohl v klidu rozkousat na prvočinitele.

Pokud ale aportuje, tak je to činnost promyšlená, úsporná a většinou úspěšná. Díky svým zkušenostem dokáže navzdory snížené pohyblivosti a bolavým loktům stále ještě vyhrát minimálně dvě pětiny hozených míčků nebo klacků, přestože Berry je rychlá jak blesk a soutěživější než Šebrle. Jedině ve vodě už Kazan nemá šanci – tam prostě vyhraje rychlejší a Berry je zamaskovaná vydra.

Kazan umí sledovat házejícího tak, aby si mohl správně nadeběhnout (nezakazuju to), umí sledovat hozenou věc ve vzduchu a tak rychleji určit pravděpodobné místo dopadu, a nakonec umí rychle dohledávat i v nepřehledném terénu. Právě díky těmto dovednostem zatím dokáže Berry doběhnout Je ovšem jen otázkou času, kdy Berry doběhne jeho, protože její tréninkové nasazení je výjimečné.

Nasazení je však jedna věc, ale styl nošení věcí druhou. A právě v této oblasti je naše Berrýška dost beznadějný případ. Od chvíle, kdy jako nemotorné medvídkovité štěně uchopila něco do tlamky a pokusila se to někam odnést, hozené věci okusuje, překusuje, nadhazuje, ztrácí a opět loví. Dělá to i ve vodě, byť jí hrozí, že se utopí. Aport hozené věci tedy nepřipomíná výcvikovou disciplinu, ale komickou scénku.

Říkali mi na cvičáku – když překusuje, tak zatáhni za aport a vyrvi jí to z tlamy. To se jí nebude líbit a bude držet pevně. Nedrží. Naopak, je nadšená, že má možnost to znovu lovit. Chytit, skousnout, podržet, překousnout, přižvejnout, nadhodit… a tak dále močálem černým kolem bílých skal.

Házení a přinášení předmětů miluje, ale rvačku o hozený předmět miluje mnohem víc. Když vidím ten divoký svit očí ve vlčí tváři ve chvíli, kdy vezmu do ruky míček na šňůře, tak musím být maximálně ve střehu, abych ji dokázala nabídnout oblíbenou zábavu, ale zároveň ji udržela na uzdě natolik, aby mi samým nadšením neukousla ruku.

Musím uznat, že sebeovládání má stále lepší – hrozba, že se házet nebude je vynikající stimul k sebezdokonalování, což v jejím případě znamená i nutnost podávat mi aport do ruky. Ona to ví a nakonec ho vždy podá, jen kolem toho nadělá strašně moc řečí, což znamená, že jí dotyčný předmět z huby obvykle několikrát vypadne a ona ho musí opět lovit.

Ovšem i tak zůstává házení míčku na šňůře výsadou domácích, protože nechci riskovat nějaké nechtěné zranění házející osoby, i když se Berry k cizím chová podstatně slušněji, než k domácím. Je zajímavé, že to platí jen pro míčky na šňůře a klacky, obyčejné míčky nebo plyšáky nosí normálně, bez snahy navyšovat adrenalin lovem a rvačkou. Holt jim něco chybí – nejspíš vyčnívající kus, do kterého se dá tak báječně zakousnout.

Popravdě, když jsme dostali prvně aport na cvičáku, tu tréninkovou dřevěnou činku, tak se Berry chovala předpisově, i když tendenci ji okusovat a překusovat měla taky. Jen jí to moc nešlo, protože činka je těžká a místo na zákus omezené – bodejť, když je to vyučovací pomůcka. Takže s trochou snahy a výcviku bych ji pravděpodobně ukáznit mohla. Ale přiznám se, že jsem moc ráda, že to nemusím dělat, když tak jako tak nebude chovná. Protože mám dojem, že bych jí zkazila jednu z čistých radostí jejího života a to bych opravdu nerada.

Takže naší Berry slovo aport stále tajím.

Poté, co jsme s Berry nesplnily očekávání precizní práce na dvorském cvičáku, musela jsem vymyslet, co dál. Nechat naši vlčku pouze šťastně se povalovat na zahradě a lítat za míčkem na vycházkách se nejevilo jako optimální řešení, protože její vrozený workholismus nutně potřeboval nějaké jiné vybití.

Motto:

„Paničko, pojď něco dělat!“

„Co?“

„Cokoliv!!

Nedalo se nic dělat, musela jsem podle vzoru Evy Žampachové uvažovat o vrozených vlohách. Například těch mých. Hledala jsem styčné body, zvažovala možnosti a zkoušela sladit nabídku s poptávkou. Nebylo to jednoduché, protože moje vrozené vlohy se moc nekryjí s vlohami přirozeného vůdce a většina psích činností, tedy s výjimkou těch ilegálních, na schopnostech vůdce tak nějak stojí.

Takže co mě baví a v čem jsem dobrá? Ráda chodím do přírody a jsem nenasytný pozorovatel – především potom svých psů. Mohu procházet tutéž trasu každý druhý den a nenudím se. O to se postarají psi, pro které je ta trasa díky čtvrtému rozměru – v tomto případě pachům měnících se v čase – pokaždé jiná. Dokážu se nadchnout pro užitečnou věc, nemám ráda cvičení pro cvičení. Hm.

Tak to vezmeme z druhé strany. K čemu má vrozené vlohy naše Berry? Jako německý ovčák by měla mít dobrou hlavu, dobrý nos, měla by být přirozeným hlídačem, možná i strážcem. Jako Berrýška má dobrou hlavu, je nenasytně zvědavá, miluje jakoukoliv činnost, která přináší vzrušení, soutěž a hru. Je celá spolupracující, chce být napojena na svoje lidi a každá společná zábava je (zatím) na žebříčku jejích zálib výš než činnost, kterou dělá sama.

Takže co bychom mohly dělat společně, aby nás to bavilo a bylo to aspoň trochu užitečné? A bylo to dostupné z naší vísky uprostřed ničeho? A tady se ukázalo, že ten nahoře na nás byl dobře připravený, protože tu nejvhodnější činnost máme přímo pod nosem. Záchranářský výcvik, stopování za účelem nalezení pohřešované osoby, mantrailing. Starosta naší obce spolu se svou ženou, přítelem a bloodhoundy založili záchranářskou skupinu poté, co jejich psi získali osvědčení na mezinárodních soutěžích. A nevadilo jim vzít do party začátečnický stopařský tým.

Zatím vám nemohu vykládat moudra o tom, jak se liší vyhledávání osob podle zásad mantrailingu od sportovního stopování – na to toho vím moc málo. V zásadě jde o to, že pes nesleduje přímo šlépěje hledané osoby, ale řídí se jejím pachem, který se podle stáří stopy, povrchu a povětrnostních podmínek může nacházet na jiných místech, než jsou šlépěje. Díky tomu může sledovat i osobu jedoucí třeba na kole, na bruslích, nebo třeba nesenou jiným člověkem. Zkušený pes dokáže zaregistrovat dokonce i člověka v autě. Pes by se měl dokázat orientovat i ve městě, kde je plno jiných pachů, stejně jako by měl dokázat sledovat i třeba den starou stopu. Pro mě je to zatím jen mlhavá teorie, ale hodlám se pronikavě zlepšit

Na spolupráci jsme se domluvili už v květnu, ale u Berry se v době po hárání objevil demodex (parazit využívající dočasně snížené imunity psa) a přestože teorie tvrdí, že se mohou nakazit jen štěňata od své matky, nepřišlo mi fér vyrazit mezi cizí zdravé psy. Člověk si pořád říká… co kdyby. No, a protože léčba demodexe není záležitost dnů, ale týdnů, začala naše spolupráce se stopaři až v druhé půlce července.

První přišel na radu tříhodinový briefing u Paulů doma, kde jsem představila Berry, jaká je a co už umí, a zároveň se pokusila vstřebat pár stovek základních informací o tom, jak pracovat na stopě. Domluvili jsme se na tom, co všechno bych měla mít s sebou, jaký má dostat Berry postroj, a že je třeba ji oblékat vždy těsně předtím, než na stopu vyrazí a svléknout hned poté, co je pochválena za nález pohřešované osoby. Zkrátka je třeba vytvořit návyk, aby naše vlčka vždy přesně věděla, kdy je v práci.

První stopování mělo být snadné. V zásadě šlo o to, aby pes pochopil, co se po něm chce. Takže Berry měla hledat mě. Jaksi se předpokládá, že každý pes je vysoce motivovaný k tomu, aby si pánečka nebo paničku našel. Když jsem Berry chystala na cestu, dostala reflexní vestu. Vytvářím tak náš soukromý rituál, takže ona ví už ve chvíli, kdy skáče do auta, že se jede stopovat. Kazan to už ostatně pochopil také a vrhá na mě popuzené pohledy, protože ví, že zůstane doma. Jenže s jeho bolavýma nohama stejně nemá na vybranou, jsem ráda, když zvládne společné vycházky.

Ve středu 26. července jsme tedy s Berry vyrazily na vzrušující schůzku do lesíka kousek nad naší vískou. Na naši premiéru čekal celý záchranářský tým vybavený tentokrát pouze vysílačkami – GPSku jsme na to motání se po louce ještě opravdu nepotřebovali. Byly určeny dvě trasy – na začátek jedna krátká, vcelku přímá, přes louku a navazující cestu Ležela jsem na kraji pole za příkopem, ohlásila se do vysílačky, sledovala, kolik se v trávě hemží všelijakého hmyzu a živočichů a říkala si, kolik všelijakých blbin je dospělý člověk schopný udělat kvůli svému psovi.

Pro tentokrát mě nic ani nesežralo, ani nepoštípalo, protože Berry byla rychlá jako blesk. Stopu sledovala bez problémů, ale přes cestu nešla tudy, kudy já – jakmile nosem zjistila, kde jsem (vidět mě nemohla), tak to vzala přímo. Zajímavé bylo, že důsledně ignorovala pamlsky – jak ty položené v prvních šlépějích stopy, tak ty, co jsem jí nabídla jako odměnu. Byla nadšená, doslova excitovaná a o nějaké mlsky neměla zájem – piškot jí vypadl z tlamy neporušený! Poskákala mě, několikrát mi přinesla míček a byl čas ji odstrojit. Smotala jsem stopovačku, a vyrazili jsme zpět na začátek stopy. Berry běžela napřed a poctivě si dohledala pamlsky, které prve s přehledem minula.

Příprava na druhou stopu byla maličko obtížnější, protože Berry tušila, že se jí zase ztrácím, a hlasitě vyjadřovala svůj názor na věc. Pokyny jsem měla jasné – přejít louku s terénní vlnou a zase se někde schovat. Navíc padlo upozornění – nepřibližovat se ke spáleništi. Na louce totiž pár dní předtím shořel zbytek stohu slámy. Inu, nejsem nejspíš nejbystřejší jedinec, protože jsem vyrazila hezky přímo… ke spáleništi; jak jsem zjistila hned, co jsem vyšla na terénní vlnku. Inu, co zbývalo. Udělala jsem oblouk, abych se dostala k cestě, mohla přelézt přes kopřivami zarostlý příkop a schovat se na kraji pšeničného pole. Zezadu se stále ozývalo Berryino uražené povykování.

Ohlásila jsem do vysílačky, že jsem připravená a čekala. Nic moc se nedělo, ticho se prodlužovalo. Najednou se ve vysílačce ozvalo – už to má, přišla na to! A chvíli na to jsem uviděla Víťu, jak pádí za Berry, která vzorně našla, kudy jsem zatočila na cestě, a rychle našla ten správný průchod vysokým bejlím, aby mi vzápětí, unesená radostí a hrdostí, skočila na hlavu. Chválila jsem, házela míček a Berry tryskal adrenalin i z uší. Teprve po chvilce jsem se dozvěděla, jak to bylo.

Berry vyrazila na první rovný úsek přesvědčena, že když to byla předtím brnkačka, tak to musí být zase stejně lehké. Jenže já udělala oblouk a sebejistá fenka se najednou ztratila. Zastavila se a rozhlížela se, kdo by jí mohl napovědět. Postupně přišla tázavě hledět na všechny tři zúčastněné záchranáře, ale nikdo se neměl k tomu, aby mě vydal. Jen byla nabádána, aby hledala stopu. Chvíli se bezradně motala okolo, ale nakonec se rozhodla nejlíp, jak mohla – prostě šla zpět na začátek stopy (kde si předtím očuchala moji ponožku – nošenou ) a zkusila to podruhé. Tentokrát pořádně. Dala nos k zemi a začala skutečně pracovat. Tento okamžik mi ohlásil onen radostný výkřik ve vysílačce. I proto došla po stopě správně, protože nehádala, ale čuchala.

Dala jsem jí napít, a zatímco jsem skládala výstroj, házela jí Dana míček. Ovšem Berry nebyla natolik mimo, aby si nevšimla jedné zajímavé věci – Daně stačilo míček vyplivnout pod nohy, nemusela jí ho podávat do ruky! Ha! To je příležitost, jakou nelze minout. A výsledek? I když jsem míček hodila já, nosila ho Daně! Rozhodně se tedy nedalo říct, že by prací nějak utrpěl její svobodný duch.

Začátek byl tedy slibný. Ale jenom slibný – to zásadní nás teprve čekalo. Bude Berry ochotná hledat i cizího člověka? No a o tom si povíme příště