Category Archives: Zvířata

PSI: A co budeme dělat teď?

Berry je právě rok a osm měsíců. Vypadá, že pořád roste, ale není to tak – jen pomalu mohutní a dávno už není tím nesmělým vlčím stínem, jakým byla na konci léta. Díky pravidelnému pohybu a životu převážně venku má pevné svaly a hustý kožich. Jen hlava s rozevlátýma ušima a dlouhým čumákem zůstává stále stejná. Tedy aspoň zvenku.

Motto:

Kazane, právě jsem zjistila, že jsem týraná a zanedbávaná!

A jak jsi přišla zrovna na tohle??

Už hodinu se mnou panička nic nedělala!

Je už zcela jisté, že jsem si pořídila psího workholika. Berry je neuvěřitelně aktivní zvíře, a pokud náhodou tvrdě usne v mé přítomnosti, tak mám chuť si ji vyfotit – abych se na to mohla podívat, až mi po padesáté položí na klávesnici oslintanou pískací plyšovou kost a bude chtít, abych jí ji schovala a ona ji mohla hledat. Nebo to bude plyšová krysa, králík případně Strašlivý Žabák. Kdyby to byla velká plyšová želva, tak vím, že budeme bojovat – želva se neschovává, ta se loví a usmrcuje.

Na zahradě se taky pracuje. Rostliny úmyslně neničí, jen někdy nepřežijou, když se přes ně přežene jako tank. Přes ty citlivé se přežene, protože tam není plůtek, který tam měl být. A plůtek tam není, protože vytahala a rozkousala dřevěné tyčky, které ho držely. Jinak se baví hloubením jam, což přivádí k šílenství především mého muže, který by byl rád na naši zahradu hrdý.

Důlní činnost totiž provozuje na nejexponovanějším kousku zahrady, který je míněn jako ozdobný. Ráda bych jí to přísně zakázala, ale potíž je v tom, že dokud jsem doma a na možný dohled, nikdy se u jam neobjeví ani psí chlup. Když jí s vyčítavým komentářem jámy ukážu, tak se zatváří: „Co, já? Vůbec netuším, kde se to tu vzalo! Kdybych někoho přistihla, roztrhnu mu kalhoty, ale tady nikdy nikdo nebyl. Asi to dělá krtek!“

A to jí prosím nosím z lesa klacky až kládičky na hlodání (kdyby jí náhodou došla polena z dřevníku), stejně jako uzené i čerstvé kravské a prasečí hnáty, nejlépe i s velkými klouby. Naše zahrada tak vypadá jako místo železničního neštěstí, ale psina hrabe dál. Až já ji při tom přistihnu, tak uvidí!

Venku na vycházkách je to jednoduché. Když vyjdeme na louky nebo dojedeme na některé z našich oblíbených míst do lesa, tak přibližně prvních deset minut Berry běhá, čuchá a hraje si s Kazanem. Potom to ale začne být nuda, takže na mě upře zrak s věčnou otázkou: A co budeme dělat teď?

Když dostatečně hbitě nereaguju, najde si klacek (čím větší, tím lepší), mlátí mi s ním o nohy a naznačuje celým psem, že je třeba cvičit aport. Vzhledem k pokračujícímu podzimu, který stahuje zvěř i na naše oblíbené obvykle nepříliš zazvěřené trasy, radši ten klacek házím (opatrně, milá Evo – fakt jsem si vědoma rizik :) ) nebo s ní o něj peru. Je to jistější, než aby mi slídila po stopách nebo utekla za srnami.

Já vím, že jsem se na jaře pochlubila, že ji odvolám i rozeběhnutou za zvěří. Jenže jak nám holčička dospívá, začíná mít pocit, že všechno ví a vůbec, takže moje víra v její poslušnost v takto vypjaté situaci dostala trhliny. Jsem toho názoru, že některé věci je lepší nepokoušet a když je Berry zaměstnaná, je spolehlivá.

Kolikrát mě už napadlo, že dokážu pochopit, proč je tolik problémových německých ovčáků. Berry je od přírody neagresivní zlatíčko s obrovskou ochotou k učení a k práci. Je pořád plná energie, a když z nějakého důvodu nemůže jít ven nebo na stopy, tak ani opravdu velká zahrada, parťák na hraní a hračky na kousání ji nedokážou dostatečně unavit – ani fyzicky, a už vůbec ne psychicky.

Zároveň je silná – na svoji siluetu překvapivě těžká a při hrách ji musím dost krotit, protože když si nedá pozor, tak bez jakékoliv zlé vůle z její strany končím plná modřin. Není a nebude tak velká, jako NO pes (samec), ale i tak to stačí. A když si představím, že někdo takového psa nevychovává, zkazí, nebo ho jen nechá se nudit zavřeného na dvorku, tak není divu, že se ta všechna síla a energie snadno vtělí do průšvihu.

S Kazanem má Berry pořád velmi krásný vztah. Kastrace odstranila určitě napětí a odcizení, které přišlo s rozbouřenými hormony na obou stranách a jejich vztah je silnější a láskyplnější než byl dřív. Kazan si ji hlídá, přestože je Berry už větší a silnější než on.

Berry má na něj úžasně omlazující účinek – jen s ní je Kazan ochoten běhat a dovádět a tedy zapomenout na artrotické klouby a bolavá záda. V boji o hozené klacky a míčky pořád dokáže sbírat body, i když v boji na tělo už nemá šanci. Ale je chytrý a umí rychleji dohledávat v obtížnějším terénu. Berry ho stále respektuje.

Je zajímavé, že hierarchie v jejich dvojici teď vůbec není zřetelná. Nejsem si úplně jistá, jestli je to dáno jen tím, že jde o psa a fenu. Rozhodně Kazan nikdy svoji nadřazenost nad malou Berry nezneužíval, jeho vláda byla vždy jemná a laskavá, přestože ji uměl řádně umravnit, když překročila meze jeho (mimořádné) trpělivosti. Možná i proto je jejich vztah tak pěkně vyvážený. Zavrčet na sebe umějí oba, ale prakticky se to nestává.

Vyvíjí se i Berryin vztah k práci – tedy ke stopování, mantrailingu. Za ty čtyři měsíce se hodně naučila, umí najít čerstvou až hodinu starou stopu člověka na loukách, polích, v lese, na cestách i mimo ně. Máme za sebou první (dva) pokusy na asfaltu – čerstvou stopu. Zvládla to dobře. Ovšem objevuje se problém, na který mě už na začátku upozornila EvaŽ. Berry došla k názoru, že všechno ví, všechno zná a všude byla a začíná lajdačit.

Minulý týden v Trutnově zvládla velmi dobře obtížný začátek stopy (frekventovaná cesta, asfalt) i se třemi lomy (odbočeními :) ), ale tam, kde parkové cesty začaly vypadat jako lesní, to začala flákat a přešla lom, aby odbočila správným směrem, ale asi o dvacet metrů výše v kopci.

V sobotu v lese, když hledala Marka a Kazana, tak jí dalo zabrat soustředění se na Markovu stopu, takže se chovala slušně a stopu přešla takřka optimálním způsobem. Ovšem včera v Hořicích (městský park a vilová čtvrť v neděli dopoledne) jasně ukázala, že čerstvou stopu považuje za brnkačku a já jsem ji musela pořád připomínat, co že to má vlastně dělat. Tvářila se totiž, že jí stačí si stopu jen sem tam ověřit a mezi tím tedy může zaevidovat každou psí a kočičí stopu, jakou najde.

Problém je jak v tom, že ji město jako prostředí velmi vzrušuje (nedostaneme se tam tak často, jak by potřebovala), tak nejspíš v tom, že čerstvá stopa je na ni už málo obtížná – tedy stačí ji sledovat, aniž by tomu musela věnovat celou pozornost. Ovšem trénovat starší stopy je v zimě problém – dny jsou krátké a musíme pravidelně dělat stopy pro tři psy, přičemž jenom Berry je začátečník.

Další problém jsem samozřejmě já, resp. moje nezkušenost. Mám sice oproti Berry výhodu, že se mohu učit teorii a přemýšlet o ní, ale potíž je v tom, že jakmile vyrazím za psem, tak se mi leccos naráz vykouří z hlavy, a i já potom dělám chyby. Berrýška je na mě hodná a zatím mi to odpouští :)

Ovšem já si toho moc neodpouštím. Tak, jako jsem měla na cvičáku pocit, že jestli pes usedne rovně nebo nakřivo, je celkem jedno, hlavně, že sedí, tak tady mi Berryiny lajdačiny a moje neznalost vadí. Ne kvůli pravidlům, ale proto, že když třeba Berry přejde nějaký lom (odbočení) na stopě, tak mě hned napadne – a co kdyby to bylo doopravdy? Co kdyby na konci stopy bylo ztracené vyděšené dítě nebo dezorientovaný prochladlý starý člověk? A tak zatnu zuby a vymýšlím, jak překonat potíže a posunout se dál.

Rozhodně se s naší beruškou černou nenudím. Kromě vší té aktivity a práce se mazlí jako mazlivá kočka, mít packy na ramenou a psí pusu na nose není žádný problém. Je upovídaná, společenská, důvěřivá, jen ke psům pořád dost plachá. Raná socializace v Anglii byla sice velmi dobrá, ale naše osamělost na vycházkách tady na vsi a pár psů, kteří ji dost obtěžovali, udělalo své. Je to lepší, než kdyby byla agresivní, ale přesto by nějaké další psí kamarády potřebovala. Je to vlastně legrace, že nejnezvyklejší je pro ni to, co je pro většinu městských psů denním chlebem – tedy venčení někde na psí loučce. No, budeme to muset nějak zvládnout.

Berry?

?

Půjdeš spinkat.

Proč?

PSI: Listí

Běžím podél lesíka a nohama rozhrnuju hromady bukového listí. Víří kolem mě, psi radostně štěkají, chňapají hravě jeden po druhém a mají radost, přestože nechápou, proč něco takového dělám. Vítr si hraje se mnou a rozpustile mi fouká listí do obličeje a do vlasů.

Období zlatavě rezatého podzimu končí a listopad dostál svému jménu. Všude kolem nás padá listí, a protože bylo dlouho hezky, padá skoro všechno najednou. Je suché, takže vytváří listové závěje, které vítr zlomyslně přesouvá přesně na místa, odkud jsme už listí jednou uklidili.

A kdyby jen venku! Zametám listí nejen před domem, ale i v chodbě, koupelně, kuchyni… všudypřítomně se lepí na psy, na oděv i na boty a nechá se vesele roznášet po celém domě.

Vzhledem k tomu, že hrabání listí ve větru je asi tak užitečné, jako přelévání vody cedníkem a vítr na podzim fouká rád, koupil můj muž letos vysavač na listí. Na rozdíl od vysavače domácího umí i foukat, čímž velmi účinně nahradí koště a celkem slušně hrábě. Ovšem dělá randál, což moje nadšení z nového pomocníka poněkud snižuje.

Zcela jiný přístup k tomu má Marek. Jak považuje hrábě za klasický nástroj otrocké práce, tak nová mašinka ho nadchla. Motor zavyl a začaly experimenty. Foukal i vysával, měnil intenzitu výkonu a zlobil psy.

Copak Kazan, na toho si s nějakou řvoucí příšerou nepřijde, v klidu ležel a nechal by se ofukovat. To jsem ale zatrhla, protože nepotřebuju, abych musela řešit záněty v očích nebo v uších. Zato Berry byla vykulená – co s tím, když se do proudu vzduchu nedá zakousnout? Váhala mezi útěkem a útokem, aby nakonec zvolila opatrný ústup poté, co se nemohla rozhodnout, na co by vlastně měla útočit.

Popravdě jsem byla mile překvapená, že nakonec i něco uklidil.

V sobotu odpoledne jsem potom mohla z kuchyňského okna pozorovat podzimní lyriku jedenadvacátého století. Teoreticky měl synek se svojí krásnou přítelkyní uklidit listí ze zahrady. Prakticky to byla poezie a hra.

Chvíli doopravdy pracovali a listí ubývalo. Potom seděla ona v listí pod třešní, smála se a škádlila psa. Potom on škádlil ji. A pak stáli opřeni o třešeň a na světě plném zlatavého třpytu byli na okamžik úplně sami. A do toho řval vysavač na listí, který zapomněli vypnout…

PSI: Dlouhej nos

Už dlouho jsem nepodala zprávu o tom, jak si vede Berry na poli výcviku, takže dnes to konečně napravuju. Jsme děvčata pilná, takže jsme už pod vedením Víti a Dany naběhaly po lese pěkných pár kilometrů. Berry už zjistila, že to není zdaleka taková brnkačka, jak si myslela ze začátku a já jsem stále ještě nepřišla na to, jak zkrotit tu zatracenou stopovačku. Ale obě se snažíme.

Motto:

Berry, stopa. Hledej!

Berrýýý! Pomalu!

Pro začátek radši připomenu, že s Berry cvičíme s místní záchranářskou skupinou (www.rescue-stopari.cz) tzv. mantrailing, což znamená vyhledávání osob na základě jejich osobitého pachu (http://www.rescue-stopari-mantrailing.cz/blog.html). Pravidla jsou jiná, než u sportovního stopování – popravdě z jejich hlediska může být mantrailer stopař hajdalák, protože při této disciplíně je podstatný výsledek, nikoliv způsob provedení. Díky tomu ovšem může zvíře pracovat maximálně přirozeným způsobem a využívat všech svých silných stránek.

Trénovaný pes tak dokáže sledovat i osobu, která sama „otisky“ nenechává, třeba jede na kole, je nesena a u relativně čerstvé stopy zachytí i člověka jedoucího v autě. Protože umí pátrat i po zbytcích pachu a netrvá na tom, aby šel přesně ve šlépějích sledované osoby, je schopen sledovat starou stopu i ve městě, kde původní stopu kříží desítky dalších, včetně aut a jiných dopravních prostředků.

Popravdě když je kladena stopa třeba ve městě a kladeč se musí po x hodinách znovu dostavit na místo, kde ho má pes najít, je doprava skutečným logistickým oříškem. Čerstvá stopa kladeče (i v autě) se nesmí přiblížit původní (staré) stopě, protože pes je schopen „přeřadit“ ze staré stopy, kterou sleduje, na tu čerstvou, kterou kladeč právě projel. Tady musím upozornit, že to se Berry zdaleka ještě netýká a nevím, jestli se jí to někdy týkat bude. Ale oba bloodhoundi ze záchranářské skupiny, Vítkův Gump i Danina Cilka to umějí. Přece jen bloodhoundův nos nemá mezi stopaři vážnou konkurenci

Porážka na štěrku

Takže zpátky k Berry. Pokud jde o výcvik, tak se nám už stanovila jistá rutina. Jakmile vezmu „stopovací“ baťoh a navléknu Berry reflexní vestu, psina začne skákat jak klokan, dělá na Kazana kiš kiš a hrne se k brance a do auta jak velká voda. Protože naše psí holčička je workholik a pokud nemá zaměstnání, tak s ní není jednoduchý život. Když mi donekonečna nenosí nějaké aporty, tak na zahradě hloubí jámy, stěhuje pelechy (zatím je necupuje) a pokud píšu, tak mi cpe čenich na klávesnici a brání mi ve výkonu povolání. Když ji umravním, tak se tváří tak nešťastně, že z toho mívám výčitky svědomí. Stopování má tu výhodu, že co dělá obtížnější úkoly, tak minimálně ten den dá doma pokoj

Příjezd na místo, kde je stopa kladena, znamená radost a vzrušení. Berry poskakuje, a protože není na hlavu padlá, honem si v hlavě rovná: Kdo chybí? A už rejdí nosem po okolí. Popravdě někdy musí být na vodítku jen proto, aby po stopě neutekla „neoficiálně“. Naposledy včera – vzhledem k tomu, že start stopy nebyl tam, kde jsme nechávali auta, šla Berry na volno. Vítek mi ještě nestačil ukázat fáborek označující začátek, když už měla Berry ohledaný terén (to máme dělat spolu) a vyrazila do lesa po stopě.

Musela být odvolána a proveden start oficiální: tedy Berry byla oblečena do stopovacího postroje, připnuta na stopovačku (obvyklý boj s Její Zašmodrchaností jsem si odbyla už u auta), dostala pachovou stopu k nasumování a teprve potom směla vyběhnout… eh, vyrazit po stopě. Odnaučit Berry po stopě běhat bylo taky nutné a zpočátku jsme tak neměly stopovačku jemně napnutou, udržující kontakt mezi psem a vůdcem, ale drnčela nám jak lano na mostě. A běhat po stopě nesmí, nejen protože bych jí zanedlouho nestačila, ale především proto, že v té rychlosti potom dělá chyby.

Od začátku byla Berry nadšená a šikovná, oblouky zvládla s mávnutím packou, lomy ji zbrzdily, ale nezastavily. Seznámení s existencí lomu ji akorát naučilo dělat si kolem kontrolní kolečko, což naštěstí pravidla mantrailingu nezakazují. Svoje waterloo našla nedávno a to na štěrkové cestě. Když jsem prohlédla archiv stop (http://www.rescue-stopari-mantrailing.cz/index.html), tak jsem zjistila, že její trable se nejspíš týkají jedné konkrétní cesty v blízkém lese, protože předtím na podobné cestě v jiné části lesa hledala stopu bez větších problémů. Ona inkriminovaná cesta je jedna z těch lesáckých, co přetíná les prakticky v přímce, běží po vrstevnici ve svahu a kolmo na ni vede plno různě velkých průseků, které nejspíš komplikují proudění vzduchu a tedy i uchování stopy.

Ta zrada přišla ve chvíli, kdy Berry vypracovávala svoji první přibližně 50 minut starou stopu. Ta vedla ze začátku lesem, potom se lomem napojila na onu štěrkovou cestu. Kladečem byla Dana, Vítek šel jako pozorovatel za námi. V lese si byla Berry jistá, lom našla a identifikovala, ale na cestě se beznadějně ztratila. Každou chvilku vyběhla nad cestu, zjevně něco měla, ale neuměla si to vysvětlit (byla to místa proti průsekům, kde „průvan“ odfoukl stopu z cesty). Kňučela, věděla, že je to špatně a snažila se to vyřešit. Brzy ji napadlo, jak na to – chodila se „ptát“ Vítka. Konec konců, sdílí s Danou stejný pach domácnosti a tak to přece musí vědět

Dvakrát jsme se vrátily k lomu, kde stopa přešla z lesa na cestu, ale nepomohlo to. Berry byla strašně deprimovaná, takže Vítek zavelel, ať ji přepnu stopovačku na obojek (znamení – nepracuje se) a popojdeme kus po cestě a uvidíme. Ušli jsme asi dvě třetiny úseku, který vedl po cestě, když Berry stopu zase našla. Pochválila jsem ji, přepnula na postroj, a ona našla další lom vedoucí opět do lesa. Tam se jí spravila nálada a vlekla mě vysokým borůvčím přes prořezané březové větve jak splašený rychlík. Ta radost, když Danu konečně našla!

Zaháníme štěrkové strašidlo

Nepovedená stopa – přece jen tam bylo přerušení – se na Berryině stopařském sebevědomí přece jen podepsala. Její potíže jsme probrali ve skupině, psala jsem si i s EvouŽ. Rozhodli jsme se, že budeme trénovat štěrk a vrátíme se na čerstvé stopy. Přece jen pes by měl cítit úspěch a zlepšovat se postupně. Nejistota a nezdar mohou zničit psí sebedůvěru a tedy i jeho výkon.

Příští stopa vedla v jiné části lesa, byla čerstvá a našlápnul ji Zbyněk, abychom vyloučili pachovou příbuznost. Začínala na travnaté lesní cestě, brzy byl lom do lesa, v něm se různě klikatila, potom lomem vedla na štěrkovou cestu, šla kus po ní, následoval druhý lom opět do lesa, přechod na neštěrkovou cestu vedoucí kolem rybníka a na hrázi potom nalezení pohřešované osoby

Berry šla jistě a hezky, dokud nedošla ke štěrkové cestě. Tam bez problémů vypracovala lom a správně zatočila, já ji pochválila, ona ušla asi tři metry a najednou zpanikařila. Jde správně? Tohle je přece těžké! Minule se jí to nepovedlo! A začala si stopu ověřovat. Dvakrát se vrátila k lomu a dvakrát se musela ujistit, že teda šla dobře, ale i tak na ní bylo vidět, že není úplně v pohodě. Lom vedoucí do lesa našla bez problémů a zbytek stopy málem utíkala (brzdila jsem ji) – to byla brnkačka pro takovou fenku, že jo.

Přemýšleli jsme o tom, co se stalo tentokrát. Došla jsem k závěru, že jsem to z větší míry způsobila já. Tou pochvalou jsem ji vyvedla ze soustředění a ona si najednou uvědomila, že je to vlastně těžké. EvaŽ to nazvala syndromem červeného koberce – když víš, že na tom strašně záleží, tak nejsnáze klopýtneš. Takže jsem si umínila, že příště budu víc zticha. Vypadá to snadno – proč do toho psovi kecat, že? Jenže většina začínajících psů průběžnou podporu potřebuje, a teprve po získání prvních zkušeností je třeba odhadnout, jak bude komunikace fungovat dál.

Některý pes má rád hlasový kontakt pořád, jinému stačí jen občasné ujištění, že všechno jde, jak má, další chce mít svůj klid a ovace teprve při skončení úkolu. Vypadá to, že jak Berryška vyspívá, vyžaduje víc klidu na přemýšlení a o hlasovou podporu si vlastně říká jen tehdy, když je z nějakého důvodu nejistá. Nejistota nemusí pramenit jen z toho, že najednou zeslábla nebo zmizela stopa, ale třeba potřebuje vědět, jak se chovat, když znenadání někoho potkáme, někdo jde za námi a podobně. Je to důležité, nebo má pokračovat?

Tohle jsme se naučily, když nás při stopě sledovala jiná zájemkyně o výcvik, kterou Berry neznala, zato z ní cítila její psy. Když se k nám (zezadu) s Vítkem přiblížili na určitou vzdálenost, Berry nechala stopování, otočila se, zadívala se na ně a potom na mě. Jednoznačně mě varovala a chtěla vědět, co já na to. Povel „jdeme dál“ (poté, co jsem se poslušně otočila a situaci zkontrolovala) pochopila správně, ale jakmile se ti dva zase ke mně zezadu přiblížili na jí určenou kritickou vzdálenost, situace se opakovala. Prostě za mnou se nemá co nějakej cizák plížit. Kdo ví, třeba by mě chtěl ulovit, a to Berry nemůže dopustit – jsem přece její, ne?

Všechny tyto zkušenosti jsme uplatnili včera. Berry šla opět v lese a tím, že prostřední část stopy vedla po oné problematické cestě. Zpestřením byla skupina dřevařů s motorovými pilami v první části stopy, lom na štěrkovou cestu byl proti širokému průseku u krmelce pro zvěř, poslední lesní úsek stopy překračoval potůček. Berry začala ve velkém stylu, dřevaři ji nerozhodili, jen potřebovala ode mne slyšet povel „stopa“ jako ujištění, že si jich nemá všímat.

Na cestu vešla klidně, ale stejně jako minule začala být nejistá a pořád si stopu ověřovala. Dělala kroužky, jednou se vrátila, ale jakmile si to v hlavě uspořádala, šla po cestě bez problémů. Bylo zajímavé sledovat, jak jí pomohl uzavřený les, a jak ožila na úseku cesty rozježděném traktory, kde byly na štěrku kaluže, a prostřední pruh byl blátivý. Lom do lesa ji nijak nezbrzdil a jak dala nos na jehličí, tak zase jela jako rychlík. Potůčku, který překročila, si ani nevšimla. Proč taky, když ve vlhku se stopa čte sama? A na koupání to nebylo Že to pro ni byla opravdu práce, se poznalo až doma – konečně dala pokoj a večer prospala v „boudě“ pod mými pracovními stoly.

Dvojitá osoba

Na závěr bych vám ještě chtěla říct jednu perličku. V sobotu dopoledne jsem šla našlápnout stopu Gumpovi. Bylo to ve Dvoře Králové, všude byl ruch obvyklý pro tuto část týdne. Dostala jsem komplikovanou gépéesku a přesné instrukce. Gump měl jít stopu navečer, pokud možno ještě před úplným setměním. Na místě jsem schovala jednu svoji rukavici, druhá sloužila jako pachovka pro psa. Vyřešila jsem jak problém odjezdu z místa stopy, která vedla poblíž nejfrekventovanějšího dvorského kruhového objezdu, tak způsob, jak tam navečer dojet, abych stopu nekřížila, ani se k ní nepřiblížila.

Vzhledem k tomu, že zrovna u nás byla na návštěvě JanaBa, která je pro každou legraci, jely jsme dělat pohřešovanou osobu spolu. Na tom nic není – jen v takovém případě ještě musí pes označit hledanou osobu ve skupině. Gump je zkušený stopař, tak jsem to moc neřešila. Ovšem taky byla pravda, že mě hledal poprvé. Přesto jsem mu to nečekaně zkomplikovala a přitom mi to zprvu vůbec nedošlo.

Se západem slunce se výrazně ochladilo a já jsem Janě půjčila místo jejího božíhodového kabátku mikinu a prošívanou vestu. Takže když se Gump svým obvyklým svěžím tempem objevil, tak sice bez problémů objevil náš úkryt, ale najednou zaváhal – která z nich je ta pravá? Vždyť jsou na první čuchnutí cítit jako stopa obě! Nakonec se ale správně rozhodnul, že hledá mě a nastalo obvyklé velké chválení, hlazení a drbání šikovného pejska. Gump si to úžasně užíval a měli byste vidět, jak po Janě přísně loupnul okem, když získal dojem, že se tím drbáním fláká!

PSI: S tím míčkem se mi neztratíš!

Když jsme se už s Berry daly na vojnu, aby z nás byl možná jednou záchranářský tým, musíme se učit. Obě. Takže následovaly dvě akce: nejdřív jsem se dívala, jak pracuje zkušený stopařský tým a potom jsme to zkusily s Berry doopravdy – tedy hledaly jsme cizího člověka.

Coby psovod jsem se měla prakticky poučit sledováním Zbyňka s Boženkou – tedy zkušeného psovoda a jeho bloodhoundí fenky. Bylo to třetího srpna v podvečer, bylo opravdu dusno, ale Boženka se na práci těšila – tedy pokud to neznalý člověk dokáže z bloodhoundího obličeje vyčíst. Stopa byla stará tři hodiny a obcházela Bílé Poličany. Sledovala jsem, jak si fena ohledává terén, takže po oblečení do stopařského věděla velmi dobře, kudy na to.

Kráčela důstojně, velmi jistě, jen občas si ověřovala stopu. Nebo taky něco jiného? Když si s chutí vyšlápla zajíce, musel Zbyněk děvče upozornit, že je v práci. Boženka se tedy s lítostí podívala za upalujícím zajochem a vrátila se na stopu. Bylo svým způsobem fascinující vidět, jak dobře si celou situaci uvědomuje, jak přesně ví, co dělá. A co by dělat neměla. Víťa mi potom řekl, že Božka je výborná ve městě, na stopách v lese je ale potřeba počítat s tím, že ji zvěř nenechává chladnou

Další úsek cesty byl zajímavý. Dana, která kladla stopu a byla pro ten den pohřešovanou osobou, nám už dopředu řekla, že jak šla po pokosené louce, tak tam přijely traktory a začaly rozházené seno rovnat do řad. To znamenalo, že spolu se senem „uklízely“ i stopu a všichni jsme byli zvědaví, jak si s tím Boženka poradí. Poradila si velice snadno – prostě šla rovnou za nosem a nijak ji nevzrušil ani fakt, že jí traktor balící seno a snášející senové zamotance projel přímo před nosem.

Došli jsme na konec louky, pořád v odstupu řekněme patnáct metrů za dvojicí – abychom nerušili, ale abych já viděla vše podstatné. Stopa vedla přes hustě zarostlý akátový lesík a bylo vidět, jak Boženka přemítá, jestli by se nedal nějak rozumněji obejít. O stopě věděla dobře, ale vysoké kopřivy prorostlé ostružiním delikátní psí dámu nijak nenadchly.

Do lesa vešla kousek nad stopou, ale ven už vyšla v podstatě přesně. Chvíli to trvalo, protože jednak hledala, kam položit tlapu, aby to nepíchalo, a také ji Zbyněk dával napít. Horko a dusno trvalo, v lesíku nám připadalo horší než na loukách. Když vyšla ven, přišlo první vážnější zaváhání. Poté, co Dana přešla přes cestu lemující lesík, aby po louce obešla sousedící sad, projel přes její stopu traktor a na svých kolech přenesl část stopy umístěné na cestě, dolů, směrem do vesnice.

Fena zaváhala a následovala stopu traktoru. Bylo ale vidět, že má pochybnosti, často se dívala po Zbyňkovi, jako by čekala nějaké ujištění. Pokud by to bylo reálné hledání, tak by tady byl problém, protože psovod by sice zaznamenal její nejistotu, ale nemohl by tušit, z čeho pramení, a musel by psa následovat. Ovšem v tomto případě mohl Zbyněk Božence přikázat, ať hledá a ona pochopila, že jde špatně, přestože stopu tam měla.

Takže se vrátila po cestě zpátky na místo, kde si ještě jistá byla, a snadno našla místo, kde stopa opustila cestu a šla přes louku kolem zarostlého sadu k okraji lesa. Tady jsme dvojici trošku nadeběhli, protože jsme přešli přímo přes sad. Viděli jsme, jak hezky vede fena psovoda, nos měla dole a vypadala velmi profesionálně.

Potom, když přišla tak na dvacet… třicet metrů k Daně sedící pod posedem (měla jsem dojem, že už ji snad musí vidět), tak po nás Božka blýskla šibalským pohledem a začala velmi intenzivně prohledávat palouk. S nosem u země kličkovala sem a tam a velice pilně čuchala.

Čuchání se protahovalo a my jsme měli chuť se smát. Dana do vysílačky suše poznamenala, že ji Božka zaměnila za srnky – že je odtud vyháněla, když si šla po těch třech hodinách sednout do cílového bodu stopy. Teprve když Zbyněk na nezbednou fenku přece jen houknul, tak se psice bezchybně vrátila do stopy a konečně Danu našla. Tedy našla… ono bylo jasně vidět, že o ní velmi dobře věděla už dávno, a když tedy byla na dosah, tak proč se trošku nepotěšit čerstvou srnčí stopou?

Měla jsem dojem, že je to jedna z těch infarktových situací, které nám tu občas popisuje EvaŽ, když povídá o zkouškách a soutěžích svých fletích holek. Chvíle, kdy by člověk svého psího parťáka nejradši přetrhnul na dva kusy, protože machruje a dělá si ze svého člověka prachsprostou srandu. Zbyněk ale zachoval klid a svoji ušatou holku nakonec náležitě pochválil a nechal ji konečně proběhnout podle jejího gusta. Došli jsme k autům a já jsem měla pocit, že už tomu rozumím.

***

Že pochopit, možná i rozumět, opravdu pro praxi nestačí, jsem si uvědomila následující neděli – tedy 7. srpna. V polích nad Velehrádkem jsme měly s Berry svoji stopařskou premiéru a já najednou zjistila, že bych na všechny potřebné úkony potřebovala další pár rukou. Berry byla radostná už ve chvíli, kdy dostala před cestou z domu „stopařskou“ reflexní vestu, ale jakmile vyskočila z auta a poznala Danu s Víťou, tak její nadšení doslova vybouchlo – bude legrace, hurá!

První stopa byla velmi snadná, dlouhá kolem 130 metrů, vedla po louce na kraj lesíka, za jehož „rohem“ byl schovaný Víťa. Berry zjevně věděla, co se od ní chce, takže si čuchla k pachovce (kus člověčinou načichlé prachovky ) a vláčela mě jetelem bez jednoho zaváhání až k hledané osobě. Ke své radosti dostala svůj milovaný míček na šňůrce, takže se odreagovala několikerým aportem a jedním divokým zápasem o ten nešťastný oslintaný kus ježaté gumy.

Odstrojila jsem ji a vyslechla si instrukce pro druhou stopu. Byla podstatně delší, podle mě nejméně 450 metrů, a prvně jsem se měla orientovat podle navázaných fáborků. Víťa nás nechal s Danou za hranou lesíka a odešel klást stopu. Berry zakvílela a pokusila se vyrazit okamžitě za ním, takže jsem měla plné ruce práce ji udržet na místě. Proč? Protože tentokrát viděla, jak dávám Víťovi JEJÍ míček a on s ním odchází! Čekaly jsme s Danou, dokud se ve vysílačce neozvalo stručné oznámení, že se zdárně ztratil.

Teorie pravila, že mám odvést psa na místo, kde byla položená pachovka a označovala tak začátek stopy. Praxe byla taková, že mě tam Berry s nosem na zemi odtáhla rychleji než spěšný vlak a žádná teorie mi neřekla co se psem, který nechce nic zkoumat, protože má nos na stopě toho bídáka, co krade míčky. Vypadala na mou duši ostře policejně!

Zastavit ji, ustrojit a rozmotat stopovačku byla šílená práce. Vlčka byla dychtivost sama, horko bylo k padnutí, a tak není divu, že se mi teorie jaksi vypařila z hlavy a vzala jsem pachovku prostě do ruky (hrubá chyba) a strčila ji psině pod čumák spolu s vytouženým povelem. Berry vyrazila takovou rychlostí, že jsem udělala další chybu, a nepovolila náležitě stopovačku, takže jsem ji vlastně zarazila. Naštěstí jí to nijak nevadilo, o stopě kradače míčků nepochybovala a vyrazila přes pole s jetelem závodní rychlostí.

S nosem u země šla v podstatě přímo, jen občas si stopu ověřila, takže šla cik cak tak metr na každou stranu. Bylo by to báječné, kdyby tak neletěla – jestli byla předtím spěšným vlakem, tak teď byla rychlíkem. Fáborky se míhaly, jak jsme je míjely a já už dávno ztratila snahu držet stopovačku jemně napnutou. Stopa vedla mírně do kopce po kolena vysokým mokrým jetelem, bylo horko a já nejsem závodní kůň, takže stopovačka většinu času drnčela napnutá jak struna.

Berry se na mě občas otočila, jako „Nešlo by to rychleji?“ Dana zezadu volala, ať ji pochválím, takže já, klopýtajíc, sípěla pochvaly, které měly nejspíš motivační sílu napůl strženého plakátu. Berry byla ovšem motivovaná dostatečně, takže navzdory svému psovodovi nakonec docválala k pohřešované osobě a konečně na ni mohla vybafnout – kde je můj míček??? I byla to veliká sláva a chválení. Hlavně od Víti, já jsem zasípěla tradiční „hodná holčička“ a bezmocně jsem se rozkašlala. Musím něco udělat se svojí kondicí, už kvůli tomu psovi!

Berryška tančila radostí, nejen z toho míčku. Vypadala nesmírně hrdá, cestou zpátky nám ukazovala všechny důležité body – začátek druhé stopy, místo, kde Víťa schovával poprvé, začátek první stopy. Bylo vidět, jak si uvědomuje, že to byla práce, že si všechno pamatuje, a že ji to nesmírně baví. Já jsem měla promáčené a zabahněné botasky i kalhoty, byla jsem zpocená jak kůň a vlekla baťoh se zcela nedámským obsahem. Ale bavila jsem se stejně dobře jako ona. Tak kam vyrazíme příště? No ano, čeká nás les.

Videa najdete zde http://rescue-stopari.cz/video.html

***

Tady musím bohužel udělat jednu poznámku – Boženku jsem viděla naposledy, minulou sobotu umřela po operaci druhé torze žaludku a to jí bylo teprve pět let. Milý Zbyňku, je mi to moc líto.

PSI: O zatajeném aportu

Aport je slovo odborné, označující přesně popsaný způsob, jakým nám má pes přinést věc hozenou nebo někde pohozenou. Na cvičácích i v loveckém výcviku se bere velmi vážně, takže odborníci radí, aby štěně toto slovo pro jistotu neslyšelo až do doby, kdy mu celý problém dokážeme jasně vysvětlit, abychom tak nevytvořili špatné návyky. Zde musím s jistým povzdechem dodat, že naše Berry toto kouzelné slůvko dosud nezná.

Dokud jsem domů nedonesla naši vlčku, netušila jsem, že by mohl být aport velký problém – tedy pokud je pes z principu ochoten přinášet věci, které si někam odhodíte. Náš jezevčík Max byl aportérem příležitostným. Například míčky aportoval slušně, jelikož se s nimi nedalo nic rozumnějšího dělat. Klacky neaportoval, protože když už je odhozené našel, tak se o ně chtěl nejprve přetahovat a posléze je rozbobrovat na piliny.

Daník neaportoval, protože v tom neviděl žádný smysl. Zato velmi rád kradl aporty Kazanovi – to už byla jiná legrace. Pokud se už ale rozhodl něco chytit do tlamy a někam nést, učinil tak správně.

Kazan aportuje vášnivě rád, i když dnes už poměřuje vášeň s bolavýma nohama a holt někdy to ty nohy vyhrajou. Navíc, jak mu jde věk, tak získává dojem, že smlouva na přesnou poslušnost jaksi ztratila aktuálnost a většinu činností si přizpůsobil. S chyceným míčkem se s oblibou (a k Berryinu zoufalství) otáčí k domovu a s chycenými klacky odchází do ústraní, aby je mohl v klidu rozkousat na prvočinitele.

Pokud ale aportuje, tak je to činnost promyšlená, úsporná a většinou úspěšná. Díky svým zkušenostem dokáže navzdory snížené pohyblivosti a bolavým loktům stále ještě vyhrát minimálně dvě pětiny hozených míčků nebo klacků, přestože Berry je rychlá jak blesk a soutěživější než Šebrle. Jedině ve vodě už Kazan nemá šanci – tam prostě vyhraje rychlejší a Berry je zamaskovaná vydra.

Kazan umí sledovat házejícího tak, aby si mohl správně nadeběhnout (nezakazuju to), umí sledovat hozenou věc ve vzduchu a tak rychleji určit pravděpodobné místo dopadu, a nakonec umí rychle dohledávat i v nepřehledném terénu. Právě díky těmto dovednostem zatím dokáže Berry doběhnout Je ovšem jen otázkou času, kdy Berry doběhne jeho, protože její tréninkové nasazení je výjimečné.

Nasazení je však jedna věc, ale styl nošení věcí druhou. A právě v této oblasti je naše Berrýška dost beznadějný případ. Od chvíle, kdy jako nemotorné medvídkovité štěně uchopila něco do tlamky a pokusila se to někam odnést, hozené věci okusuje, překusuje, nadhazuje, ztrácí a opět loví. Dělá to i ve vodě, byť jí hrozí, že se utopí. Aport hozené věci tedy nepřipomíná výcvikovou disciplinu, ale komickou scénku.

Říkali mi na cvičáku – když překusuje, tak zatáhni za aport a vyrvi jí to z tlamy. To se jí nebude líbit a bude držet pevně. Nedrží. Naopak, je nadšená, že má možnost to znovu lovit. Chytit, skousnout, podržet, překousnout, přižvejnout, nadhodit… a tak dále močálem černým kolem bílých skal.

Házení a přinášení předmětů miluje, ale rvačku o hozený předmět miluje mnohem víc. Když vidím ten divoký svit očí ve vlčí tváři ve chvíli, kdy vezmu do ruky míček na šňůře, tak musím být maximálně ve střehu, abych ji dokázala nabídnout oblíbenou zábavu, ale zároveň ji udržela na uzdě natolik, aby mi samým nadšením neukousla ruku.

Musím uznat, že sebeovládání má stále lepší – hrozba, že se házet nebude je vynikající stimul k sebezdokonalování, což v jejím případě znamená i nutnost podávat mi aport do ruky. Ona to ví a nakonec ho vždy podá, jen kolem toho nadělá strašně moc řečí, což znamená, že jí dotyčný předmět z huby obvykle několikrát vypadne a ona ho musí opět lovit.

Ovšem i tak zůstává házení míčku na šňůře výsadou domácích, protože nechci riskovat nějaké nechtěné zranění házející osoby, i když se Berry k cizím chová podstatně slušněji, než k domácím. Je zajímavé, že to platí jen pro míčky na šňůře a klacky, obyčejné míčky nebo plyšáky nosí normálně, bez snahy navyšovat adrenalin lovem a rvačkou. Holt jim něco chybí – nejspíš vyčnívající kus, do kterého se dá tak báječně zakousnout.

Popravdě, když jsme dostali prvně aport na cvičáku, tu tréninkovou dřevěnou činku, tak se Berry chovala předpisově, i když tendenci ji okusovat a překusovat měla taky. Jen jí to moc nešlo, protože činka je těžká a místo na zákus omezené – bodejť, když je to vyučovací pomůcka. Takže s trochou snahy a výcviku bych ji pravděpodobně ukáznit mohla. Ale přiznám se, že jsem moc ráda, že to nemusím dělat, když tak jako tak nebude chovná. Protože mám dojem, že bych jí zkazila jednu z čistých radostí jejího života a to bych opravdu nerada.

Takže naší Berry slovo aport stále tajím. :)

PSI: Rovnou za nosem

Poté, co jsme s Berry nesplnily očekávání precizní práce na dvorském cvičáku, musela jsem vymyslet, co dál. Nechat naši vlčku pouze šťastně se povalovat na zahradě a lítat za míčkem na vycházkách se nejevilo jako optimální řešení, protože její vrozený workholismus nutně potřeboval nějaké jiné vybití.

Motto:

„Paničko, pojď něco dělat!“

„Co?“

„Cokoliv!!

Nedalo se nic dělat, musela jsem podle vzoru Evy Žampachové uvažovat o vrozených vlohách. Například těch mých. Hledala jsem styčné body, zvažovala možnosti a zkoušela sladit nabídku s poptávkou. Nebylo to jednoduché, protože moje vrozené vlohy se moc nekryjí s vlohami přirozeného vůdce a většina psích činností, tedy s výjimkou těch ilegálních, na schopnostech vůdce tak nějak stojí.

Takže co mě baví a v čem jsem dobrá? Ráda chodím do přírody a jsem nenasytný pozorovatel – především potom svých psů. Mohu procházet tutéž trasu každý druhý den a nenudím se. O to se postarají psi, pro které je ta trasa díky čtvrtému rozměru – v tomto případě pachům měnících se v čase – pokaždé jiná. Dokážu se nadchnout pro užitečnou věc, nemám ráda cvičení pro cvičení. Hm.

Tak to vezmeme z druhé strany. K čemu má vrozené vlohy naše Berry? Jako německý ovčák by měla mít dobrou hlavu, dobrý nos, měla by být přirozeným hlídačem, možná i strážcem. Jako Berrýška má dobrou hlavu, je nenasytně zvědavá, miluje jakoukoliv činnost, která přináší vzrušení, soutěž a hru. Je celá spolupracující, chce být napojena na svoje lidi a každá společná zábava je (zatím) na žebříčku jejích zálib výš než činnost, kterou dělá sama.

Takže co bychom mohly dělat společně, aby nás to bavilo a bylo to aspoň trochu užitečné? A bylo to dostupné z naší vísky uprostřed ničeho? A tady se ukázalo, že ten nahoře na nás byl dobře připravený, protože tu nejvhodnější činnost máme přímo pod nosem. Záchranářský výcvik, stopování za účelem nalezení pohřešované osoby, mantrailing. Starosta naší obce spolu se svou ženou, přítelem a bloodhoundy založili záchranářskou skupinu poté, co jejich psi získali osvědčení na mezinárodních soutěžích. A nevadilo jim vzít do party začátečnický stopařský tým.

Zatím vám nemohu vykládat moudra o tom, jak se liší vyhledávání osob podle zásad mantrailingu od sportovního stopování – na to toho vím moc málo. V zásadě jde o to, že pes nesleduje přímo šlépěje hledané osoby, ale řídí se jejím pachem, který se podle stáří stopy, povrchu a povětrnostních podmínek může nacházet na jiných místech, než jsou šlépěje. Díky tomu může sledovat i osobu jedoucí třeba na kole, na bruslích, nebo třeba nesenou jiným člověkem. Zkušený pes dokáže zaregistrovat dokonce i člověka v autě. Pes by se měl dokázat orientovat i ve městě, kde je plno jiných pachů, stejně jako by měl dokázat sledovat i třeba den starou stopu. Pro mě je to zatím jen mlhavá teorie, ale hodlám se pronikavě zlepšit

Na spolupráci jsme se domluvili už v květnu, ale u Berry se v době po hárání objevil demodex (parazit využívající dočasně snížené imunity psa) a přestože teorie tvrdí, že se mohou nakazit jen štěňata od své matky, nepřišlo mi fér vyrazit mezi cizí zdravé psy. Člověk si pořád říká… co kdyby. No, a protože léčba demodexe není záležitost dnů, ale týdnů, začala naše spolupráce se stopaři až v druhé půlce července.

První přišel na radu tříhodinový briefing u Paulů doma, kde jsem představila Berry, jaká je a co už umí, a zároveň se pokusila vstřebat pár stovek základních informací o tom, jak pracovat na stopě. Domluvili jsme se na tom, co všechno bych měla mít s sebou, jaký má dostat Berry postroj, a že je třeba ji oblékat vždy těsně předtím, než na stopu vyrazí a svléknout hned poté, co je pochválena za nález pohřešované osoby. Zkrátka je třeba vytvořit návyk, aby naše vlčka vždy přesně věděla, kdy je v práci.

První stopování mělo být snadné. V zásadě šlo o to, aby pes pochopil, co se po něm chce. Takže Berry měla hledat mě. Jaksi se předpokládá, že každý pes je vysoce motivovaný k tomu, aby si pánečka nebo paničku našel. Když jsem Berry chystala na cestu, dostala reflexní vestu. Vytvářím tak náš soukromý rituál, takže ona ví už ve chvíli, kdy skáče do auta, že se jede stopovat. Kazan to už ostatně pochopil také a vrhá na mě popuzené pohledy, protože ví, že zůstane doma. Jenže s jeho bolavýma nohama stejně nemá na vybranou, jsem ráda, když zvládne společné vycházky.

Ve středu 26. července jsme tedy s Berry vyrazily na vzrušující schůzku do lesíka kousek nad naší vískou. Na naši premiéru čekal celý záchranářský tým vybavený tentokrát pouze vysílačkami – GPSku jsme na to motání se po louce ještě opravdu nepotřebovali. Byly určeny dvě trasy – na začátek jedna krátká, vcelku přímá, přes louku a navazující cestu Ležela jsem na kraji pole za příkopem, ohlásila se do vysílačky, sledovala, kolik se v trávě hemží všelijakého hmyzu a živočichů a říkala si, kolik všelijakých blbin je dospělý člověk schopný udělat kvůli svému psovi.

Pro tentokrát mě nic ani nesežralo, ani nepoštípalo, protože Berry byla rychlá jako blesk. Stopu sledovala bez problémů, ale přes cestu nešla tudy, kudy já – jakmile nosem zjistila, kde jsem (vidět mě nemohla), tak to vzala přímo. Zajímavé bylo, že důsledně ignorovala pamlsky – jak ty položené v prvních šlépějích stopy, tak ty, co jsem jí nabídla jako odměnu. Byla nadšená, doslova excitovaná a o nějaké mlsky neměla zájem – piškot jí vypadl z tlamy neporušený! Poskákala mě, několikrát mi přinesla míček a byl čas ji odstrojit. Smotala jsem stopovačku, a vyrazili jsme zpět na začátek stopy. Berry běžela napřed a poctivě si dohledala pamlsky, které prve s přehledem minula.

Příprava na druhou stopu byla maličko obtížnější, protože Berry tušila, že se jí zase ztrácím, a hlasitě vyjadřovala svůj názor na věc. Pokyny jsem měla jasné – přejít louku s terénní vlnou a zase se někde schovat. Navíc padlo upozornění – nepřibližovat se ke spáleništi. Na louce totiž pár dní předtím shořel zbytek stohu slámy. Inu, nejsem nejspíš nejbystřejší jedinec, protože jsem vyrazila hezky přímo… ke spáleništi; jak jsem zjistila hned, co jsem vyšla na terénní vlnku. Inu, co zbývalo. Udělala jsem oblouk, abych se dostala k cestě, mohla přelézt přes kopřivami zarostlý příkop a schovat se na kraji pšeničného pole. Zezadu se stále ozývalo Berryino uražené povykování.

Ohlásila jsem do vysílačky, že jsem připravená a čekala. Nic moc se nedělo, ticho se prodlužovalo. Najednou se ve vysílačce ozvalo – už to má, přišla na to! A chvíli na to jsem uviděla Víťu, jak pádí za Berry, která vzorně našla, kudy jsem zatočila na cestě, a rychle našla ten správný průchod vysokým bejlím, aby mi vzápětí, unesená radostí a hrdostí, skočila na hlavu. Chválila jsem, házela míček a Berry tryskal adrenalin i z uší. Teprve po chvilce jsem se dozvěděla, jak to bylo.

Berry vyrazila na první rovný úsek přesvědčena, že když to byla předtím brnkačka, tak to musí být zase stejně lehké. Jenže já udělala oblouk a sebejistá fenka se najednou ztratila. Zastavila se a rozhlížela se, kdo by jí mohl napovědět. Postupně přišla tázavě hledět na všechny tři zúčastněné záchranáře, ale nikdo se neměl k tomu, aby mě vydal. Jen byla nabádána, aby hledala stopu. Chvíli se bezradně motala okolo, ale nakonec se rozhodla nejlíp, jak mohla – prostě šla zpět na začátek stopy (kde si předtím očuchala moji ponožku – nošenou ) a zkusila to podruhé. Tentokrát pořádně. Dala nos k zemi a začala skutečně pracovat. Tento okamžik mi ohlásil onen radostný výkřik ve vysílačce. I proto došla po stopě správně, protože nehádala, ale čuchala.

Dala jsem jí napít, a zatímco jsem skládala výstroj, házela jí Dana míček. Ovšem Berry nebyla natolik mimo, aby si nevšimla jedné zajímavé věci – Daně stačilo míček vyplivnout pod nohy, nemusela jí ho podávat do ruky! Ha! To je příležitost, jakou nelze minout. A výsledek? I když jsem míček hodila já, nosila ho Daně! Rozhodně se tedy nedalo říct, že by prací nějak utrpěl její svobodný duch.

Začátek byl tedy slibný. Ale jenom slibný – to zásadní nás teprve čekalo. Bude Berry ochotná hledat i cizího člověka? No a o tom si povíme příště :)

Naše smečka: Berry na cvičáku – fáze druhá

Když jsme dorazily po dlouhé pauze dané Berryiným háráním a mojí zraněnou nohou opět na plac, tak jsem zjistila, že všichni už přešli z hraní do práce. Cvičilo se na vodítku, většinou klasické sedni-lehni-vstaň a obraty. Berry se na cvičák hnala s nekritickým optimismem a okamžitě se jí podařilo nás znemožnit. Lákali ji psi, koně, nové prostředí a vláčela mě na vodítku způsobem, jaký normálně neznám.

Motto:

„Jsem tvoje, viď?“

„Jsi.“

„A nedáš mě.“

„Nedám.“

Uši jí nepořádně vlály a zjevně ji těšilo, že psi na vodítkách si k ní mohou jen čuchnout, ale nemohou ji obtěžovat. Ona nervózní fena NO byla laskavější (rozuměj, nepokusila se Berry prokousnout hrdlo ) a naše juniorka měla pocit, že svět je její. Cvičitel měl ovšem jiný názor. Pes, který měl vzorně kráčet u nohy, zastavovat se, dělat obraty a případně vedle mne klusat, mě tahal jednou dopředu, jindy za nějakým psem a bylo mu úplně jedno, že něco velím.

Když se už na nás cvičitel nemohl dívat – a já se mu ani nedivila – tak si vzal Berry na vodítko a čekal, že se zase změní v poslušnou fenku, správnou představitelku svého služebního plemene. Ovšem tady jsem mohla vidět ohromnou změnu proti minule. Berry se bouřila. Odmítla dělat cokoliv, a když s ní cuknul, tak o tom díky svému superpohodlnému obojku ani nevěděla, takže se chvíli nechala tahat jako dřevěný kůň. On není žádný sadista, takže když viděl, že fenka nespolupracuje, tak mi ji dal zpátky s poznámkou, že tahle čuba netuší, co to chůze u nohy je…

Berry na mě koukala a já jí četla v očích: „Nedáš mě tomu chlapovi, že ne? Já ho nechci!“ A byla i trochu vystrašená. Ujistila jsem ji, že ji nedám, a rozhodla se. Věděla jsem, že Berry není nevychovaná, ale asi nám nesedělo to vodítko – nějak na něj nejsme zvyklé, moje chyba. No, a protože se pozornost přenesla na dalšího psa v kruhu, tak jsem prostě pustila vodítko na zem a rozešla se směrem od psů. Berry zareagovala okamžitě. Jakmile mě neměla na vodítku, tak bylo třeba dávat pozor – co kdybych se jí ztratila?

Nebylo to předpisové, ale bylo to velmi slušné. Občas byla napřed, ale stačilo zasyčet a srovnala se, vedle nohy si nesedala rovně, ale mírně šikmo, aby na mě líp viděla, co si jako vymyslím příště. Naklusala vedle mě, zastavila jen s mírným zpožděním, protože mě zase trochu předběhla. Lehla si a čekala, přicházela na zavolání. Vzorně přešla kladinu, i s nařízeným zastavením. Neutíkala mi ke psům. Když jsem ji k nim pustila, tak se potom nechala snadno odvolat. Prostě tam nesmělo být to vodítko…

Jenže pes musí umět chodit pořádně na vodítku, takže jsme přece jen doma přitvrdily v tréninku. Ona je to potíž – bydlíme tak daleko od všeho, jen louky, pole a lesy, že to vodítko opravdu normálně nepotřebujeme, snad jen když jdu do vsi do pekárny, tak na těch posledních sto metrů. A to proto, že pekárna je u křižovatky dvou silnic, a u silnic já psům ze zásady nevěřím.

Ověřila jsem si, že když jde na vodítku „na volno“, tak netahá, snad jen ve chvíli, kdy ji něco hodně zaujme – třeba kočka Chůze u nohy byla ale skutečně mnohem horší. Tak jsem nakonec přece jen koupila obyčejný řetízkový obojek, aby Berry snáz cítila pokyny, které jí prostřednictvím vodítka dávám. A vyrazily jsme do Hradce Králové, protože chůze u nohy po louce je tak trochu buzerace, zatímco ve městě je to nezbytnost. Aspoň tak to cítím já a ona to nebezpečně dobře chápe.

Jely jsme vlastně naproti Andymu, měl přijet vlakem. Přijely jsme tam dřív, já ji vzala na řetízek umístěný za normálním obojkem, a vyrazily jsme do pátečního ruchu k obchodům, na náměstí a především potom na to nádraží. Trochu jsem se bála, jak to zvládne, přece jen prakticky celý život bydlí hluboko na venkově, ale byla výborná. Pravda, nebyla to ta chůze u nohy, která se vyžaduje na cvičáku. Berry nekoukala na mě, koukala před sebe a kolem sebe. Nereagovala ani na lidi, kteří na ni lichotivě promlouvali, ani na ty, co před ní uskakovali.

Prostě šla vedle mě, občas malinko napřed, sem tam malinko pozadu, ale plynule. Zastavovala, kde měla, proplétala se mezi lidmi, psům věnovala jen zvědavý pohled, pokud jsem jí nenaznačila, že se může jít seznámit. Takových ale moc nebylo – přece jen je Berry černý vlčák a většina psích pánečků nás radši preventivně obcházela obloukem. Na občasný pokyn vodítkem reagovala rychle a snadno, nejspíš je ten řetízek pro výcvik opravdu lepší.

Mile mě překvapila na nádraží; nebála se ani lidí ani vlaků, projíždějící soupravy vzorně „vyseděla“. Ovšem když jsme se konečně dočkaly Andyho, tak jsem jí žádné pokyny nedávala a nechala ji, aby si dlouho postrádaného pánečka přivítala podle svého – tedy pořádně ho poskákala a olízala Konec konců já jsem ho objímala taky.

Takže jsem nakonec usoudila, že vycvičená kvůli mým vůdcovským nedostatkům asi nebude, ale vychovaná je zhruba tak, jak mi vyhovuje. Musíme ovšem chodit častěji mezi lidi, naše osamělé potulky jsou sice velmi pohodlné, ale bez průběžné socializace a tréninku chůze u nohy v podmínkách, kde je to potřeba, se prostě neobejdeme. Tak jsme začaly častěji jezdit aspoň do Dvora Králové, když už máme Hradec přece jen z ruky.

Momentálně chodí na vodítku pěkně, pokud ovšem není z nějakého důvodu excitovaná. Jakmile v ní vybuchne nadšení nebo neodolatelná zvědavost, tak potřebuje ostře napomenout, aby se vzpamatovala a dala pokoj. Většinou se snažím jí i tak umožnit, aby si mohla prohlédnout to, co ji nadchlo nebo očuchat to, na co je zvědavá – pokud to nikoho neobtěžuje.

Protože tahání na vodítku není způsobeno její touhou se se mnou přetahovat, nebo mi dělat naschvály. Jako děvče ze samoty je ve městě každou chvíli na větvi z nových dojmů a já si jsem jistá, že i tam bude klidnější – až pozná všechno, co ji zajímá, získá zkušenosti a bude to pro ni stará vesta. Kdybych ji teď měla tvrdě ukáznit, tak to bude stejné, jako když malému dítěti zakážete se ptát a rozhlížet, a poručíte mu být zticha a neotravovat. Ovšem stejně jako dítě i ona musí poznat mantinely, za které nikdy nesmí jít, takže třeba už teď ví, že neukázněnost u silnic nebo při přecházení ulic netrpím.

Na cvičáku tedy neexcelujeme, ale je mi jasné, že nějakou činnost pro Berry musím vymyslet. Protože ona je v hloubi duše workholik a já nechci, aby se stala nezdravě závislá na míčcích. A k tomu už má pěkně nakročeno – kdyby bylo po jejím, tak můžu něco házet skoro celý den, jen občas bychom se mohly pro změnu třeba o něco krásně poprat. Jenže já myslím na klouby – moje i její – takže musím vymýšlet další psí zábavy.

A našla jsem – jak zajímavý výcvik, tak jiné způsoby, jak děvence zaměstnat hlavu. Ale o tom zase příště.

Naše smečka: Berry na cvičáku – fáze první

Asi dva týdny poté, co jsme se přistěhovali z Anglie, jsme vyrazily s Berry na místní cvičák. Cvičitel je pořád stejný, ale se zájmem jsem zjistila, že metody se změnily – aspoň v začátcích výcviku.

Motto:

„Berry, k noze!“

„Proč?“

S Nazgúly jsme kdysi začínali na vodítku a pořadovým cvičením, tentokrát byli mladí psi na volno a učili jsme se fixovat jejich pozornost na hračku nebo kousacího peška, a tím jaksi i na sebe. Berry zpočátku fixovala pohledem všechny psy okolo a hračka ji nezajímala ani náhodou.

Poté, co v Anglii vyrůstala mezi množstvím přátelských psů všech velikostí, tak u nás na vsi trpí vlastně samotou. Psi jsou sice řekněme u každého třetího domu, ale pouze za plotem, a pokud jdou ven, tak jsou na vodítku – obvykle aby neutekli nebo se neporvali. Přestože máme z jedné strany zahrady knírače Šerika a z druhé létajícího křížence Maxe a skorolabradorku Sáru, tak nemít Berry Kazana, tak by psa nepotkala. Nebylo divu, že na cvičáku z nich byla celá divá.

Ale jen chvíli – poté, co na ni vyjela jedna nervózní fenka německého ovčáka a většina psů nejevila zájem o nic jiného, než o harašení, tak se radši stáhla. Kamarádem zůstal jenom mladičký československý vlčák Feron, který ještě byl ochoten s naší holčičkou lítat zcela nezávazně a měl větší zájem ji za ocas pořádně chytnout, než ji nemravně očuchávat.

Pokud jde o práci, tak mohu i to krátké období, které jsme tam strávily, rozdělit do dvou odlišných období: a to před Berryiným háráním a po něm. Rozdíly byly především v jejím přístupu k cvičiteli a ostatním psům.

Zpočátku jsme byly chváleny, přestože „vybuzení kořistického pudu“ nám šlo pomaleji – Berry nechtěla bojovat o věc, kterou jsem držela v ruce. Pomohlo jednoduché zařízení, a to hůlka s kusem šňůry, na kterou se onen pešek přivázal. Jak lítal vzduchem, tak byl báječná kořist a Berry ho lovila jedna radost. Je zajímavé, že doma jsme narazily stejně – o věc, kterou jsem měla přímo v ruce, nebojovala nikdy, musela být na šňůře.

Potom docházelo k legračním situacím, kdy jsem dráždila Berry, ta lovila a potom jsem na svém konci šňůru pustila, aby Berry mohla kořist „usmrtit“ a vyhrát. Jenže tou dobou se obvykle šňůry zmocnil Kazan a nastalo přetahování. Ty první dny to obvykle končilo tak, že si Kazan Berry zakousnutou do kořisti klidně na šňůře odtáhnul domů, jakmile usoudil, že ho už výcvik na louce nebaví. Musela jsem sice potom „oficiálně“ ukončit hru, ale stejně mě Kazan vždycky rozesmál. Fixace na hračku se nám ovšem povedla.

Potíž byla v tom, že Berry jaksi přišla jen do toho prvního stupně – hračka ji fascinovala, moje současné pokyny nikoliv, protože jí přes to nadšení prostě nedorazily do mozku. Výsledkem bylo, že jsem neměla psa, který by mi oddaně vzhlížel do očí a toužil mě sledovat až do pekla za příslib lákavé hračky, ale psa vlajícího mi kolem uší. Berry se opět změnila v klokana, na hračku skákala (najednou jí nevadilo, že ji mám v ruce) a já se ji marně snažila umravnit.

Ono se sadou působivých tesáků poletujících kolem vašeho obličeje se těžko soustředí a Berry se odmítla soustředit úplně – dokud jsem hračku neschovala. Potom cvičila celkem hezky, ale onen žádoucí nepřetržitý oční kontakt tam prostě nebyl. Když jsem se ptala, co mám dělat lépe, aby neskákala, tak jsem rozumnou odpověď nedostala – jen významný pohled. Když si ji vzal cvičitel, tak Berry koukala a neskákala, takže bylo zřejmé, kde se onen slabý článek výcvikového procesu nachází.

Právě tehdy jsem mohla občas vidět, jak by Berry pracovala, kdyby ji dostal někdo, kdo chce a umí psa cvičit. Když si ji tehdy vzal cvičitel, tak mu, ač nezkušená, chodila moc pěkně a v té chvíli namouduši vypadala jako správný německý ovčák! Já jsem byla pokárána, ostatně stejně jako před deseti lety s Nazgúly, že nevelím, ale doporučuju a to jsem prosím dělala, co jsem mohla.

Potom začala Berry hárat, já si v té době zranila nohu, a na cvičáku jsme nebyly šest dlouhých týdnů. V té době jsem dosáhla pro mě fantastického úspěchu ve výchově – několikrát za sebou jsem odvolala Berry rozeběhnutou za srnami, naposledy na můj povel ani nevyběhla. A to prosím bez použití pamlsků! Ostatně neznám pamlsek, který by byl sladší než pořádná štvanice Byla jsem na ni nesmírně hrdá a s tímto vědomím jsme se dostavily znovu do vyučovacího procesu.

Naše smečka: Váhavé pokusy o zjištění strašlivého vlčáka

Minule jsem se tu mimo jiné zabývala otázkou, jací psi jsou vlastně němečtí ovčáci. Sama mám prvního a navíc fenku, takže se teprve snažím své teoretické úvahu konfrontovat s postupující praxí. Jaký vlčák je vlastně naše Berry?

„Jsem strašlivá fenka! Vlčák!“

„Jsi.“

„Venku je tma a zima, vítr skučí a duchové pláčou. U tebe je teplo a hezky.

„Tak pojď.“

Pokud jde o praxi, tak jsem jen na začátku a experiment je omezen tím, že mám fenku a ne psa, který se obvykle vychovává přece jen hůř – s testosteronem člověk prostě musí počítat :) Mohu samozřejmě ledacos jaksi extrapolovat; vždyť všichni moji ostatní psi byli samci, tedy nějaké zkušenosti mám. Radši se ale budu držet faktů.

Jako vychovatel jsem poměrně trpělivá, pokud to není nezbytně nutné, tak na psy nekřičím. Už proto, že mám špatné hlasivky a jedno pořádné zařvání sice setřese veverky ze stromů, ale já pak dva dny jen šeptám.

Nemám ráda násilí a nepoužívám ho, což ovšem neznamená, že s nezvedencem pořádně neškubnu, pokud se to jeví jako nejrychlejší řešení. Musím říct, že žádný z mých psů mě k tomu nenutil příliš často a jediný opravdový exces, na který si vzpomínám, byl výprask, který dostal Kazan mrtvou slepicí na sousedově dvorku poté, co jich devět zakousnul. Od té doby (a je to už osm let!) má Kazan konto naprosto čisté a slepice prostě radši nevidí.

Díky tomu, že Berry vyrůstala na laskavém anglickém venkově, kde jsou přátelští psi, kolem se nepotulují šílení myslivci s flintou, a podél silnic jsou neprostupné živé ploty a nehrozí tak vběhnutí pod auto, byla odmalička venku na volno. Učila se mě následovat a hlídat – když se někde zapomněla nebo mi utekla za psy, mohla jsem se s klidným svědomím schovat a nechat ji, ať si mě najde. S tím, že po okolí nestrašily zástupy vysoké jako u nás doma, to byl v podstatě ideální terén pro výchovu psa.

A Berrýška vyrostla do psí slečny ochotné slyšet na zašeptání, jako pokárání nebo upozornění stačí normální důrazný tón hlasu. Nechá si ode mne všechno líbit, včetně různého ošetření, ale nesmím použít násilí nebo ji znehybnit – to se potom snaží utéct. Snaží se být se mnou pořád nějakým způsobem v kontaktu, dokonce i na vycházkách, pokud to kolem není zrovna vzrušující, tak se drží blízko u mě a velmi často mi sama od sebe vsune čenich do dlaně. Jestli chce ujistit mě, že je u mě, nebo sebe sama, že jsem s ní, to nevím, ale je to milé.

Neznamená to, že by Berry byla naprosto vzorný pes – to se ví, že kolem ní došlo k všelijakým škodám a drobným nehodám. Občas páře plyšáky, kouše míčky a ukusuje šňůrky z těch házecích. Jako malá vydatně zahradničila – tedy přesněji pletla se do všeho, na co jsem položila ruku já. Hloubí jámy, roztahuje po zahradě polena a bedlivě sleduje kompost, jestli tam není něco zajímavého. Několikrát mi podrazila nohy, párkrát mi samým nadšením vyšplhala tlapami až do obličeje, po návratech z delších cest jsem byla obvykle poskákaná až na hlavu.

Ale musím uznat, že nikdy nedělá škodu naschvál a vždy se snaží vyhovět, i když někdy dost překvapivým způsobem. Zatím existuje jediná situace, kdy mám chuť jí zakroutit jejím něžným krčkem – a to když se v noci, či spíš nad ránem, oddává hlasité meditaci. Zatím jsem se omezila na to, že z okna ložnice na ní zařvu „tichobuď“ nebo „držhubu“ – to podle toho, kolik jsem stihla do jejího meditování naspat. Někdy to pomůže, jindy ne. Ale to je na jiné povídání.

Pochopím, když někomu takový pes přijde nudný. Ale po akčních letech se svérázným jezevčíkem a dvěma malými kluky mám pořád dojem, že pes, který se snaží vyjít svému pánečkovi vstříc a vyhovět mu, je spíš poklad, než suchar. Pořád mi připadá, že i za těchto podmínek má Berry radost ze života a dostatek podnětů, aby jí svět připadal zajímavý.

Co žijeme na naší vesnici, tak mi připadá, že je ve vztahu ke psům plašší, než byla v Anglii. Nesnáší pátravé čuchání psích milovníků a myslím, že i proto oceňuje Kazanův protekcionismus, který zase musím hlídat já. Kazan ji bez problémů nechá si hrát s jinými psy, ale běda, když má nějaký psí Don Juan snahu změnit hru v něco důvěrnějšího. Tehdy já bleskově chytám naježeného Othella a jeho načuřený pohled obvykle přiměje pánečka nyjícího milovníka si svého psa ukáznit.

Přitom si nemyslím, že by mu vadilo a priori ono neslušné chování, protože on má první a nejjasnější pohled na to, jak na tom Berry s případnou plodností je. Hlavním spouštěčem ochranitelského chování je v tomto případě podle mě její nelibost a strach, protože ona ty psy nechápe a ještě si je neumí zpacifikovat sama. No, je jí právě rok a čtvrt, na spoustu věcí teprve musí přijít. Zatím to za ni řeším já, aby Kazan nemusel a nestal se nějaký průšvih.

Popravdě Kazan nikdy nejevil ani náznaky agresivity, spíš by se našla potměšilost a provokace. To je něco, co on dělá rád, ale jen směrem k velkým psům. A to mu zase zatrhnu já. Když mu ale o něco jde – a jeho psí holčička nějaké něco opravdu je – tak se úplně změní. Z toho na první pohled nebetyčného trouby je najednou nepříjemně ostrý pes. Jsou chvíle, kdy právě takového psa potřebuju mít vedle sebe, ale jsem moc ráda, že to většinou není nutné.

No, a pokud jde o Berry, tak cítím, že je to v ní také. A podle mého názoru silněji než v Kazanovi. Možná jednou bude mít svůj „práh naštvanosti“ podstatně níž, než ho má Kazan nyní. Zatím je mladičká, dost nesmělá, drží se hlavně mě a Kazan je jejím velkým vzorem. To něco je občas vidět v jejích očích, v jejím postoji, když vidím, jak se snaží vyhodnocovat situace kolem sebe.

Pořád je důvěřivá a já moc doufám, že ani člověk ani pes její důvěru v dohledné době nezklamou. Protože tuším, že přestože je anglická a dlouhosrstá, lehává na gauči a ráda se mazlí, tak v ní ten poměrně nekompromisní strážce je. A já bych byla radši, kdyby zatím zůstal opravdu jen uvnitř.

Naše smečka: Kam se poděl strašlivý vlčák?

Něco na mě leze… slýchám od Marka každou chvíli, když polehává na gauči v jídelně. Starostivá matka by zvedla oči od práce a zeptala se aspoň, jestli ho bolí v krku nebo nemá-li teplotu. Mě to ovšem nijak neznepokojuje – pokud ovšem venku není mokro. Protože to, co na Marka pravidelně leze, je černé, chlupaté a láskyplné, ovšem za deště to má tendenci nosit domů bahno.

Motto:

„Berry, takhle na mě nekoukej! Je hnusně oslintanej a už jsem ti ho dnes hodila třistaosmdesátkrát!“

„Jenom třistaosmdesátkrát? Vždyť už bude poledne!“

 

Co vlastně o ní říct? Pro začátek mohu směle konstatovat, že jsem nikdy neměla mazlivějšího, vnímavějšího a všudypřítomnějšího psa, než je tahle anglická fenka německého ovčáka. Její láska se zdá být bezbřehá, agresivita nulová, aktivita ohromující, ale přitom zvladatelná. Hezky vyrostla, má lesklý kožich, zvědavou klínovitou hlavu s už takřka vzorně postavenýma ušima, štíhlé elegantní tělo na silných nohách a mourovatých tlapách. Není velká (63 cm a 31,5 kg), ale je silná, rychlá, a když na mě při boji o míček omylem vší silou skočí, tak to sotva ustojím – na to, jaká je vlastně teprve žížalka má sílu vystřelené dělové koule.

Přestože už hárala, nepůsobí na mě jako dospělý pes. Když ji opustil hormonální zmatek daný háráním a následnou falešnou březostí, tak se (k mé radosti) vrátila k hravým způsobům, kterými pokouší nás i Kazana. K lidem se pořád chová přátelsky a důvěřivě, i když sama ze své vůle na sebe nechce nechat moc sahat. Lidem se většinou líbí, protože když zrovna neřve za plotem, tak její vlčí oči v černé tváři koukají natolik důvěřivě a dychtivě, že psice prostě strach nebudí.

Mazlí se ráda a aktivně si pro pohlazení přijde nejen za námi, ale i za Kazanem. Ten má totiž s věkem jdoucí sklony k bručounství a nechce si hrát tak často, jak by Berry zjevně potřebovala. Jestli nám vyleze půlpsem na klín nebo si nám dá rovnou packy kolem krku a dělá mazlivé ňuňátko, tak Kazana obvykle radostně zakousne, rozpustile ho zatahá za chlupy za ušima, a když se ani potom k ničemu nemá, tak mu olíže celý obličej. To už Kazan obvykle nevydrží a začne ji okusovat taky. Dívám se na toho něžného, veselého a citlivého psa a říkám si, jaké mám štěstí. Nebo je to normální?

Než jsme si ji přinesli domů, načetla jsem toho o NO mraky. Když posloucháte pejskaře, tak málem každému třetímu pokousal nebo aspoň ohrožoval jeho psa vlčák. Kdekdo zná někoho, komu německý ovčák psa zakousnul. U popisu upotřebitelnosti některých plemen (např. pasteveckých psů, ale i jiných) je NO uváděn prakticky jako špatný příklad. Otupělí drilem, bezmála stroje na zabíjení.

Nevím, jestli je to všechno pravda, nevím, kolik incidentů je prostě dáno tím, že po mnoho let byli NO velmi rozšířeným plemenem s tisíci kříženců po všech vesnicích, tedy možnost potkat nesocializovaného nebo zkaženého psa byla hodně vysoká. Ostatně leccos člověk pochopí, když si na netu přečte jen pár desítek let staré návody, jak cvičit služební psy. Pokud podle těchto zásad cvičili psy laici, tak k těm konfliktům prostě docházet muselo.

Ale báječných vlčáků je také mnoho, jen jejich příklad bledne ve srovnání s katastrofami – ty jsou mezi lidmi rozhodně oblíbenějším námětem. A tak jsem si vzpomněla na naši norskou kamarádku Martu a ovčandu Nestu. A na stařičkou paní Eli, jejíž otec měl chovnou stanici NO už na přelomu devatenáctého a dvacátého století. A paní Eli, která měla v životě jen německé ovčáky, o nich s přesvědčení tvrdila: Německý ovčák je jemný a citlivý pes, a hrubé zacházení ho rychle zkazí. A je to pes, který tě nikdy neopustí.

Uvažovala jsem o tom. Proč by to nebyla pravda? Je to ovčák. Z principu je tedy maximálně napojen svého pána – vždyť v tom je absolutní základ jejich práce. Pokud je pes na člověka napojený, tak citlivě vnímá všechny jeho nálady a pokud ho člověk nezkazí, tak umí reagovat i na první pohled slabší podněty. Proto netřeba používat křik nebo hrubé zacházení. Tolik moje teorie.

Pokud jde o obecnou praxi, tak vím, že služební výcvik měl do jemného zacházení dost daleko a sama nedokážu posoudit, nakolik je takové chování ke psu nutné proto, aby se dosáhlo žádoucích výsledků. To už proto, že jsem nikdy psa tímto způsobem nevychovávala ani necvičila.

Podobně se domnívám, že třeba na vesnicích byl drsný přístup ke psům dán mimo jiné i tím, že se pánové svých často nepříliš socializovaných psů v podstatě báli a o to drsněji se k nim chovali. A pokud platí, že hrubým zacházením můžete zkazit každého psa, tak u těch silně závislých na spolupráci s člověkem se to nejspíš podaří dřív, než u jiných. Obraz zlých vlčáků se tak vytvoří vcelku snadno.

No a jaký je vlastně vlčák naše Berry, to si řekneme příště :)