Dnes si budeme povídat jedné slavnosti, která je letním společenským vrcholem našeho kraje – tedy o zemědělské výstavě, konané každoročně poslední srpnové dny na loukách severně od Lingfieldu. Jmenuje se Oxted – Edenbridge Agricultural show a je to myslím největší hromadná akce tady v okolí – když tedy nepočítám známé letecké dny na letišti v Biggin Hillu. Ale ten je od nás na sever za dálnicí M25, takže se vlastně nepočítá

Jak se blížil konec srpna, tak jsem se těšila čím dál víc. Loni to byla monumentální akce – jak psali v novinách, za dva dny konání přišlo na 30 000 návštěvníků! Když připočítám stovky pořadatelů, účinkujících a jejich podpůrných týmů, tak to bylo naráz zdaleka nejzalidněnější místo v našem okrese Tandridge. Jakmile se kolem cest objevily charakteristické černo-žluto-bílé poutače, začala jsem zkoumat předpověď počasí a přemýšlela, jak to bude letos se psy. Loni jsme vzali Nazgúly s sebou. Výhodou bylo, že jsme nemuseli kvůli psům spěchat domů a navíc nám kde kdo lichotil – chodští psi jsou líbiví a Angličané mají pro psy vypěstované oko. Nevýhodou bylo horko, psi se pochopitelně neměli kde vykoupat a přes stále nabízenou misku s vodou byli za pár hodin úplně zničení a pohybovali jsme se jen od jednoho stínu ke druhému.

Nakonec jsem se rozhodla nechat psy doma. Kazanovy bolavé klouby vícehodinové courání nijak nepotěší a Berry je ve svých čtyřech a půl měsících na podobnou akci malá. Bylo mi jasné, že ze začátku by si to šíleně užívala – snažila by se pozdravit každého psa, musela by všechno vidět a všechno očuchat, ale tak po dvou hodinách by padla a nosit v náručí bezmála devatenáctikilové štěňátko se mi vážně nechtělo. A já si to chtěla užít bez výčitek svědomí, že zase někde postávám a co na to chudák pes. Takže jsme se ráno se psy pořádně prošli, dostali vydatnou snídani a my jsme vyjeli za dobrodružstvím.

Byla jsem netrpělivá a poháněla jsem Martina k časnému odjezdu. Důvod byl nasnadě – přestože je to od nás do Linfieldu jen kolem 6 mil, jeli jsme tam minulý rok skoro hodinu. To proto, že všechny příjezdové cesty zablokovaly kolony aut posunující se právě tou rychlostí, jakou se na loukách kolem výstaviště parkovalo.

Letos jsme projeli velmi snadno – ale ouha, kam se podělo výstaviště??? Značení největší akce roku bylo anglicky úsporné a nekonečné hradby živých plotů dokázaly věc na první pohled nemožnou – zamaskovat ohromnou plochu plnou lidí, zvířat a aut tak, že jsme jen těžko věřili, že ty žluté cedulky, posílající nás kolem dokola půlky okresu, nejsou jen kanadským žertíkem. Nebyly a nakonec jsme skutečně našli mezi dvěma duby vjezd do rozsáhlého komplexu luk, které byly vyhrazeny pro parkování návštěvníků výstavy. Další organizace již byla dokonalá. Desítky skautů vreflexních vestách dirigovaly přijíždějící diváky tak, že se louky zcela hladce zaplňovaly stovkami aut.

Sluníčko svítilo, v dálce hrála hudba… měla jsem otevřené okénko a vrtěla se na sedadle auta jako desetiletá holka. Už abychom tam byli! Naše parkovací louka nesla označení E-white a já si poctivě odpočítala řadu, ve které jsme se nacházeli. Hledání jednoho auta mezi tisíci jsem si už párkrát užila. Nakonec to bylo dost jednoduché – v řadě před námi někdo řešil stejný problém, leč na rozdíl ode mne byl připraven – za zadní nárazník svého landroveru přivázal vysoký stožár, na jehož vrcholu vlály na malé obruči připevněné pentle. Vypadalo to jako mrňavá májka a posloužilo to dokonale – jemu i nám

Stan s pokladnami byl velkoryse dimenzován, takže byť na první pohled vypadaly fronty děsivě, postupovaly velmi rychle. Potom už jsme vpadli přímo na scénu. V jeden moment mi to připomnělo četné parkurové závody, na které jsem kdysi jako děvče jezdila ve funkci stájníka. Stejný ruch, napětí, míchání aktérů i diváků.

A že bylo na co koukat! Hned vedle vchodu mají svůj stan kováři. Výhně hučí, svalnaté paže snadno manipulují s těžkými kladivy, kleštěmi přidržují kusy rozžhaveného železa. Tady vzniká podkova, jinde třeba krbové náčiní. Koně, nevzrušeni tím vším hlukem, čekají uvázaní u jedné strany strany stanu a většinou si lenivě vytahují seno ze sítí.

Páchám první fotky a jdeme dál. A tady máme agility! Velké kolbiště je rozděleno na dvě souběžné dráhy – dnes se pořádají amatérské vyřazovací závody. To znamená, že se mohl přihlásit každý, pokud jeho pes uměl skákat přes překážky, běhat slalom a probíhat tunelem. Vždy proti sobě běželi dva psi a ten rychlejší postoupil do dalšího kola. Kolem kolbiště byl dav přihlížejících lidí a psů, zdálo se, že fandí všichni. Jako obvykle šlo vlastně o charitativní akci – veškeré zápisné závodníků a peníze vybrané mezi diváky byly určeny pro nějaké potřebné.

Což mi připomíná – zatím jsem nepoznala zemi, kde by bylo přispívání na charitativní účely tak přirozeně prolnuté celou společností, tak samozřejmé a přitom tak nápadité. Jen málokdy tady potkáváte u nás tak běžné pochůzkáře s kasičkami, často nevybíravě vyvolávající pocit viny v tom, kdo pro inzerovanou charitu neotevře peněženku.

Takříkajíc stálou expozicí jsou charitativní krámky – vlastně takové seknhendy, kam lidé dávají zadarmo věci, které nepotřebují a dotyčná charita je potom prodává. Všichni lidé pracující v obchodech jsou neplacení dobrovolníci, takže utržené peníze potom opravdu putují třeba na výzkum rakoviny, opuštěné děti nebo třeba budování studní v Africe.

Další velký díl vybraných peněz mají na svědomí všelijaké zábavné akce, kde se platí přihláška – opět ve prospěch nějaké charity. A to ať už se jedná o londýnský maraton nebo noční přespolní běh u nás na venkově, o účast ve squashové lize, organizovaná procházka po místních pamětihodnostech nebo dobročinné čaje ve venkovských halls – tedy společenských budovách, provozovaných obvykle ve spolupráci s některým z místních kostelů (tedy církevních sborů). Ostatně společenský život na vsi je také jedno velké téma, ale tam teď nemohu utíkat.

Takže honem zpátky na výstaviště. Vzhledem k tomu, že nevím nic o účastnících všech soutěží, tak se ani neunavuju zjišťovat, co právě probíhá, a jen se z toho všeho těším. Všude kolem je plno koní všech barev a velikostí, pilně se trénuje zejména u parkurového kolbiště. Přestože mám parkur ráda a i po těch letech se na něj dokážu dívat zasvěceným zrakem, dávám zcela jednoznačně přednost jiným aktivitám, které u nás nejsou zdaleka tak běžné.

Například soutěžnímu hodnocení shirských koní – dvou klisen s hříbaty. Shirští koně jsou obry mezi koňmi, nádhernými, souměrnými a elegantními obry s velkým srdcem – jak říkají ti, kdo s nimi pracují. Mírně klabonosá hlava, dlouhý pružný krk, pevná záda a mohutně osvalená záď, zvýrazněná nakrátko zapletenými ohony. Nad obrovskými kopyty zdobí nohy husté jemné rousy, které těmto ohromným koní dodávají jakýsi koketní půvab. Posuzovatelé jsou důstojní pánové v buřinkách, kteří prohlížejí každý centimetr obrovských koňských těl, zdvihají kopyta a tváří se vážně a zaujatě.

Hříbata jsou vykulená, s kraťoučkým hřbetem a dlouhatánskýma nohama, a přesto vysoká jako dospělý kůň obvyklého plemene. Jeden koník zlobí, na výstavišti se mu nelíbí, snaží se vzpínat a jeho chovatel má plné ruce práce, aby ho nějak udržel, zatímco jeho mámu si prohlíží rozhodčí. To bude hřebeček, tenhle potížista, směju se pro sebe a za chvilku se mohu přesvědčit na vlastní oči, že mám pravdu. Koňský mladík se vzpíná, kope kolem sebe a já si vzpomínám na naše jízdárenské hříbě, které bylo také neřízenou střelou, dokud se mírně nenaučilo slušnému chování. A znovu, po kolikáté už, si připomínám, kolik dobré vůle ze strany domácích zvířat musí být denně prokazováno, aby s nimi mohl člověk bezpečně vycházet. A jak málokdy si to lidé uvědomují!

Jak skončí přehlídka, jdu obdivovat další koně do boxů. Nazdobení šampioni většinou odpočívají, jednu zadní nohu povolenou, pospávají s nosem těsně u sítí se senem. Jsou klidní, spokojení, načesaní a naleštění, až oči přecházejí. Jen v posledním boxu v řadě je koník podivně nastrojený – od hlavy po paty. Nevím, proč ho takhle oblékli, a tak si ho aspoň fotím. Netrvá dlouho a po několika dalších pochůzkách mě k sobě koníci znovu přitáhnou – tentokrát je to vozatajská přehlídka.

Jednoduché čtyřkolové vozy, vozatajové v cylindrech – dáma ve slušivém kloboučku – a ti koně! Nádherní, s vypilovanými chody – jen při tom klusu s vysokou akcí nohou se tají dech. Té síly, krásy a ukázněnosti co v tom je! Jak soutěž pokračuje, jsou koně nervóznější, ta touha se konečně pořádně rozeběhnout je jen tak tak držena vozataji v ukázněném postoji či ukázkovém klusu. A tak nakonec, při čestném kole, se pár koní radostně rozeběhne a urve si těch pár cvalových skoků a já jim je – navzdory řádu a pravidlům – moc přeju.

Co jsem letos na výstavě bohužel minula, bylo předvedení kočárů se čtyřspřežím. Nějak jsem se zakoukala jinde a viděla už jen jejich slavnostní odjezd.

No a potom tu byli dobytkové. To je vám krásy mezi kravami! Tradičně mě okouzlují skotské krávy z Vysočiny (Highlands) – se svojí dlouhou srstí a malými ušatými hlavami jsou prostě neodolatelné. Stejně se mi ale líbí jemné hlavy jerseyek a lesklá srst guinejských krav, fascinují mě obrovská vemena krav holštýnských.

Fascinuje mě přehlídka krav v kruhu – a to nejen pochod výstavních jedinců, ale i hrdost a péče jejich majitelů oblečených v bílých pláštích. Zdvihají kravkám hlavy, aby pěkně vynikla elegantní linie zad a krku. Vedle v kruhu posuzují pěkné černé – no asi jalovičky. Nic zvlášť pozoruhodného, kdyby jednu z nich nedržel tak maximálně dvanáctiletý chlapec.

V době, kdy nám média představují mladé kluky většinou se sprejem v jedné ruce a marjánkou v druhé, mě pohled na jeho starostlivost a péči o svěřené – a patrně milované – dobytče, opravdu potěšil. Když jsme viděla posuzování obrovského černého chovného býka, tak jsem byla opravdu vděčná za ten kus louky, který mě od tohoto obra dělil, a nijak jsem si nestěžovala, že musím používat na foťáku zoom

Nějak jsem se pohybovala proti směru běhu událostí, protože další štace mě zavedla na místo, kde se kravští šampioni chystali na své vystoupení a jejich majitelé je vydatně drhli a šamponovali. Hned vedle byla vystavována prasata a já si vzpomněla na Woodehousovy knihy a prasnici Císařovnu. Potom jsem zabloudila do kudrnatého království a byla pro změnu ztracená v ovcích

A aby nebylo těch zvířat málo, tak mezi návštěvníky výstavy byly desítky, stovky psů. Všech možných psů, doslova psí atlas na vodítkách, s hladovýma očima poblíž stánků s jídlem, a velmi slušným chováním všude, kde se nacházeli, ve společnosti lidské i zvířecí. Procházela jsem mezi nimi pozorně, fotila pořád, a přesto jsem nenarazila na jedinou bitku, na jediné zuřivé zavrčení. Mnohokrát jsem žádala o povolení si pejska vyfotit a většinou jsem s jejich páníčky prohodila pár slov. Nenašel se nikdo, komu by to vadilo – naopak, většinou se mi snažili svého miláčka předvést co nejfotogeničtěji.

Ze všech těch rozhovorů stojí za zmínku dva. Poprvé to byl pravý anglický buldok vedený fešným počerným mladým mužem. Protože jsem buldoka nechtěla ztratit v davu, požádala jsem jeho pána o dovolení si psa vyfotit. Onen mladý muž se zatvářil na oko uraženě a v očích mu tančily jiskřičky smíchu, když se mě zeptal: „Copak psa, ale mě si fotit nebudete???“ Dala jsem hlavu maličko na stranu, jak jsem si ho se vší vážností důkladně prohlédla, a potom jsem mu s hranou lítostí oznámila: „Víte, je mi to moc líto, ale vás pes je prostě zajímavější!“ Jeho dva kamarádi vybuchli smíchy, plácli ho po ramenech a říkali – no vidíš, jak jsi dopadl! Pes je zajímavější! A já se na ně všechny hezky usmála a vyfotila jsem si toho psa…

Musím říct, že co jsme se sem přistěhovali, tak pátrám po všech těch klišé, která jsem o Angličanech kdy četla nebo slyšela. Hledám, a nějak nenacházím – možná proto, že po svých různorodých zkušenostech s cizími zeměmi se už automaticky bráním jakékoliv generalizaci. Ale jedna věc je takřka jistá a dá se více méně generalizovat – Angličané mají opravdu rádi zvířata!

Bylo to už těsně před naším odchodem z výstavy, když jsem oslovila paní, která patřila k pánovi se třemi jack russel teriéry. Poprosila jsem o možnost psy vyfotit, a jak jsme se bavily, tak jsem poznamenala, že vím, že jsem s těmi psy hrozná, ale prostě si nemohu pomoct. A paní se na mě tak hezky koukla a pravila: „A ono to jde i jinak?“

Fotky najdete zde a původní vysílání Rádia Dede potom tady.

Sedím klidně u kuchyňského počítače a vedle z haly se linou děsivé zvuky. Ďábelské vrčení, skučení, divoký štěkot a občas i vypísknutí nebo zakvílení. Co se to děje? Inu, venku po mnoha dnech slunce a sucha trochu prší a psovstvo se holt musí zabavit doma. Baf! Ozve se hromové basové štěknutí a vzápětí je ticho. Zaposlouchám se – máme ještě dva psy? Hned na to zaslechnu dupot a statečné zavřísknutí. Máme!

Ano, je to tak. Včera naše malá vlčka dosáhla jarého věku třech měsíců, toho prvního prahu v procesu dospívání psů Od této doby může být (a bude) očkována proti vzteklině, obdrží cestovní pas a měla by být schopna aktivně ovládat svůj močový měchýř. Na to třetí se obzvlášť těším, protože obdivovat denně letní východ slunce mi není úplně přirozené, radši bych si přispala. Na dotek je stále ještě ozubená a zdá se, že z každého konce. Ale musím uznat, že se přece jen trošku mírní, takže při pohlazení štěňátka už nemusíme mít dojem, že jsme strčili ruku do pasti na medvědy. Ale vezměme to popořádku. Co je u nás tedy nového?

Tak předně Berry opět vyrostla. Protáhl se jí čumák a takřka postavily uši. Tedy popravdě jakž takž stojí to pravé, levé se o něj poněkud opile opírá. Tlapy má pořád v poměru k tělu veliké, zvlášť když se namočí a na objemu jí přestane přidávat huňatý kožíšek. Prodloužil se jí hřbet, takže když občas plavně kráčí, vlní se jako lvice. Stejně tak se jí prodloužil i ocásek, takže ho už nenosí voříškovsky nad hřbetem, ale mrská jím přece jen víc ve stylu svých ovčáckých předků.

V posledních dnech jsem zaznamenala citelný úbytek ochkajících a ňuňajících obdivovatelů zpomezi lidí nepsích, jelikož s tím delším čumákem a postavenýma ušima získala její černá tvářička vzhled divokého vlčka a tedy ztratila značnou část své první roztomilosti. Dobře to bylo vidět, když jsme potkali lidi s černým štěnětem kokršpaněla. Přestože byl kokřík o tři týdny starší než Berry, byl samozřejmě podstatně menší a asi desetkrát roztomilejší než naše holčička Ty velké oči, roztomilý čumáček, jemná malinko se kadeřící ouška… Vůbec bych řekla, že je naše Berry zatím spíš po svém divoce vyhlížejícím tatínkovi, než po šarmantní mamince.

Co už umíme

A co jsme se zatím naučili? Je toho už poměrně hodně, když vycházím z faktu, že ze začátku jsem ji musela učit i správnému a hladkému procházení dveřmi. Ono to není zdaleka tak samozřejmé, jak by to mohlo vypadat, pokud se nechcete buď ve dveřích o to praštěné zvíře přerazit, nebo ho v nich skřípnout či donekonečna čekat, jestli způsobně sedící štěňátko hodlá vůbec projít, protože kdo ví, co na něj za těmi dveřmi čeká?

Učí se samozřejmě čistotnosti. Velmi nízké loužičkové skóre je v případě naší Berry z velké části zásluha mojí bdělosti, protože jinak by naše fenečka byla spíš sviňucha obecná. Je fakt, že bobek doma udělala jen jedinkrát a to hned druhý den po příjezdu, ale jinak nám především pomáhal fakt, že v teplém a stálém počasí je pořád otevřeno ven, takže učení šlo velmi snadno. Potíž je v tom, že pokud Berry potřebuje a jsou náhodou zavřené dveře, tak si neumí zřetelně říct a loužička je v ten ráz tam, kde být nemá. Ale i tady je znát pokrok s tím, jak fenka roste. Velkou výhodou je onen obrovský kotec, kde jsou psi zavření, když nejsem doma, stejně jako klec na noční spaní. Musím sice k Berry brzo ráno vstát a vzít ji na zahradu, ale s touto pomocí spí už skoro dva týdny bez jakékoliv nehody a kotec už také obvykle zůstává neposkvrněn.

Jinak pozvolné zvykání má své výsledky – Berry už spí s Kazanem v prostoru u zadního vchodu do domu – je to hezká světlá místnost s oknem, dlažbou na podlaze a velkým dřezem. Mají tady misky na jídlo, vodu, Kazan pelíšek (spí vedle něj) a je tady i prostorný dřez, takže nejen mohu hned umýt psí nádobí, ale v případě potřeby i malou psici – to se ví, Kazan by se tam nevešel Na odstavování štěněte od své postele jsem nespěchala a vyplatilo se mi to – nekonala se žádná proplakaná noc. Ale musím uznat, že mi pomohla nejen trpělivost, ale i Berrinčina povaha. Ve srovnání s mými předchozími psy se dá mnohem lépe přesvědčit – aspoň tu svoji strašlivou paličatost jí Daník do vínku nedal (tedy aspoň zatím to tak vypadá )

Jíst se naše holčička učit opravdu nemusela – žrala by kdykoliv a cokoliv. Před každým jídlem vyvádí, jako by týden neměla v hubě a to ji prosím pořád krmím pětkrát denně! Třikrát větší porce, dvakrát svačinka. Je to nutné, protože je strašlivě hltavá a když dostane víc jídla naráz, tak potom kňourá a blinká. Tak holt musíme pomalu – asi si ještě pořád nezvykla, že má své jisté a ne sedm sourozenců na stejné startovní čáře. Jako dobré mezijídlo se mi osvědčila celá mrkev – slouží k hlodání a ještě se při tom chudák věčně hladové štěně trošku nají. (Max i Nazgúlové ji samozřejmě ignorovali – brr, zelenina!)

Dále se musela naučit jezdit autem. Hned ze začátku musela cestovat v přepravce – tedy v Daníkově letecké přepravní bedně. Protože bylo horko, nechtěla jsem jí tam nejdřív dávat deku, aby se zbytečně nepřehřívala. Ale chyba lávky – ať jsem jela jakkoliv opatrně, tak mi tam Berry lítala jak nudle v bandě a do toho vřískala. Horko nehorko, dala jsem tam deku a hned se jí jezdilo líp. Brzy přestala vřeštět a omezila se jen na reptání, když se musela po vycházce v lese zase nalodit. Předevčírem jsme ale překonali další hranici – Berry konečně dorostla do svých prvních kšírek, takže při jízdě do lesa byla prvně v kufru auta s Kazanem. Samozřejmě uvázaná, bez toho bych si netroufla ten kufr ani zavřít.

Vycházky jsou důležité!

Vycházky se u nás dělí na normální a vzdělávací. Normální jsou ty běžné, kolem luk a polí, případně v lese. Bydlíme natolik daleko od vesnice, že Berry teoreticky nepotřebuje vodítko nikdy, ale samozřejmě ho dostává – musíme trénovat. Už jsme postoupily z fáze, kdy se snažila vodítko sežrat nebo aspoň rozcupovat, na povel „vodítko“ se obvykle zastaví nebo přijde, sedne si a nechá ovodítkovat nebo odvodítkovat. Když je přivázaná, má zatím tendenci vodítko ignorovat a snaží se chodit, kam ji napadne a připadá mi, jako by ji znovu a znovu překvapilo, že to nejde

Už jsem si říkala, kde dělám nějakou zásadní chybu, když jsme ji vzali do města – tedy nejdřív u nás do vsi, po úspěšném absolvování potom do Brigtonu. A ukázalo se, že s vodítkem má problémy jen tam, kde ho považuje za zbytečné, na chodníku se chovala prakticky vzorně, táhla minimálně (záleželo na tom, kde byl zrovna Kazan) a vlečena by byla jen v případě, kdybych si nevšimla, že si nad něčím musela v úžasu sednout.

Tady musím udělat vsuvku Berry obvykle poznává svět s nevinnou důvěřivostí mláděte, kterému se zatím v životě nestalo nic horšího, než že na něj někdo udělal baf. Není úplně zbrklá, ale za Kazanem jde kamkoliv, rozmýšlí se minimálně. Ovšem když se objeví něco, co znatelně převyšuje její dosavadní zkušenosti, tak si na to musí sednout. Neboli koukne, sedne, přemýšlí… a potom to jde buď prozkoumat, nebo si pro jistotu sedne o kousek dál. Takhle jsme spolu například objevily koně… Koňská hlava chroupající trávu byla pro malinké štěně zjev tak znamenitý, že si musela odsednout dvakrát

Normální vycházky tu jsou především od toho, aby se štěně jednak svobodně seznamovalo se světem, a jednak se přirozeně naučilo oním tak potřebným vycházkovým povelům, jako je „jdeme, tudy jdeme, stůj, zpátky, pomalu, fuj, ne“ a samozřejmě nekonečně důležité „ke mně!“. Máme štěstí na klidné čisté prostředí, obsahující množství zajímavých podnětů včetně četných veverek a králíků, ale prakticky neobsahující vysokou zvěř. Jaká úleva! Využívám toho, že nás s Kazanem Berry zatím velmi přirozeně sleduje, tak si mohu dovolit šetřit povely. Vycházky jsou potom většinou tiché, občasný povel se tak může do štěněčí hlavičky lépe zapsat. Jen na okraj – hru s hračkami a zkusmé cvičení do vycházek nepočítám, protože to obvykle praktikujeme na naší louce u domu, a tu za vycházku Berry nepovažovala ani když byla úplně malinká

Jak Berry roste, tak si hledá způsoby, jak si vycházky sama zpestřit. Byla jsem u toho, když vrány jen pozorovala, když se potom k jedné trochu váhavě rozběhla a teď ji vídám, jak si občas poskočí a „uklidí“ vrány z pokosené louky. Ostatně pokosené louky jí přinesly další zábavu – malé můrky a motýlky, kteří nad trávou poletují. Berry se je snaží lovit – samozřejmě marně – nicméně pohled na štěně pádící tu jedním směrem, tu oním, prokládající běh přískoky, výskoky a pozoruhodnými pokusy o piruety, je nejen legrační, ale i potěšující. Když vidíte tu radost, přirozený spontánní pohyb… a můrce obvykle stačí vyletět trochu výš, aby měla od dorážejícího štěněte pokoj.

Vzdělávací vycházky znamenají obvykle výlet s poučením a nezbytnou dávkou socializace. Ten nejobyčejnější je vycházka do vsi. Berry důležitě kráčí na vodítku po chodníku a žasne nad kde čím, velmi často nad věcmi, které dobře zná – ale z jiného prostředí. Takže po protějším chodníku jde paní a vede na vodítku psa – Berry si na to musí sednout a dlouze otáčí hlavičku za tím zajímavým divadlem. Řekli byste, že to ubohé zvíře v životě cizího psa nepotkalo, ale kdepak. Všechny ty honičky a očuchávačky s na volno běhajícími psy z luk a lesa se nepočítají – tohle je JINÉ.

Stejný úžas a nutnost to vysedět vyvolalo auto, vyjíždějící ze dvora rodinného domu. Opět byste řekli, že Berry vidí auto poprvé v životě… ale chyba lávky. Naše auto ani poměrně rušný provoz u nás na usedlosti, kde nechybí ani nákladní auta, se prostě nepočítá. Ale před vesnickým obchodem s Kazanem seděla a čekala poměrně vzorně, nekvílela, ani se nesnažila utéct. Byla jsem tam ovšem kolem poledne, minimum lidí, uvázaní byli tak abych na ně viděla – prostě dokonalé cvičné podmínky. Nevím, jak nacvičíme realističtější situaci, protože já obvykle psy do obchodu neberu, jenže je to holt umění, které musí děvče zvládnout.

Jak jsme zvládli Město

Popravdě po těchto zkušenostech jsem byla opravdu zvědavá, jak dopadne Berrinčin první výlet do opravdového města. Pokud bude sedět nad každým autem, psem nebo dětským kočárkem, tak se nepohneme z místa! Vybrali jsme Brigton – máme ho relativně blízko a vedle městských ulic nabízí i promenádu a pláž, což mělo štěněti usnadnit nelehký proces poznávání civilizace. Jeli jsme tam až navečer, aby nebylo horko, Berry byla ještě v přepravní bedně. Asi hodinovou cestu zvládla bez problémů, do divného prostředí podzemní garáže vystoupila naprosto suverénně a zabezpečena přítomností naší i Kazanovou vyrazila do města. Tady se ukázalo, že dobře chápe úlohu vodítka – je tady proto, aby se jí panička v tom zmatku někde neztratila.

Zajímalo ji úplně všechno. Auta, semafory tikající se zeleným panáčkem, lidé, jiní psi, zvuky, pachy… Bylo vidět, jak si pořád záblesky pohledů kontroluje naši blízkost, ale jinak si to vysloveně užívala. Byla jsem ráda, že jsme ji už v areálu hrádku Hever seznámili s dětskými kočárky, protože tady je už brala jako něco zcela běžného. Nelekala se ničeho, dokonce si šla se zájmem prohlédnout i africké bubeníky. Divné zvuky bubnů ji ovšem zajímaly podstatně méně, než obsah misky na peníze – asi doufala, že by tam mohlo být něco dobrého

Brzy jsme našli úsek pláže vyhrazený i v toto roční období pro lidy se psy, takže jsme sešli po oblázcích a valounech dolů k moři. Moře znala Berry už od předchozího výletu k útesům, a tvářila se na něj neutrálně – nedalo se pít, tak ji moc nezajímalo. Jenže na pláži byly dvě slečny s černou čubinkou, která s fanatickou radostí aportovala z vody gumový míček.

Berry se úžasně zaradovala – ostatně jako pokaždé, když potkáme psa, a přidala se k fenečce. Ta ji zdvořile očichala, ale co je jedno cizí štěně proti míčku letícímu do moře, že? Slečna hodila, pejska vyrazila a nadšená Berry za ní. Že je v moři, si uvědomila až tak tři metry od břehu, když tu přišla vlna… No na tom místě spíš vlnka, ale stačila do překvapené Berry pořádně plácnout, než se rozsypala do vířící pěny.

Na to, jak je malá, to Berry ustála skvěle, ale to byla rychlost, s jakou vyletěla z vody ven! Vypadala jako namočený černý Barbucha, vrhala po mě vyčítavé pohledy, jako bych za to mohla já. Je fakt, že jsem na vteřinu uvažovala, že tam pro ni skočím i v botách, ale to jsem jí neprozradila a tvářila jsem se, že je všechno v nejlepším pořádku a hodila do vody Kazanovi kamínek. Ten se šel poslušně (opět) namočit, takže nad tím Berry obrazně pokrčila rameny. Ale je fakt, že si pak už dala pozor, aby jí vlny olízly maximálně špičky tlapek.

Jinak chodit se štěnětem po promenádě v Brigtonu je sice báječná socializace pro psy i pro lidi, ale jaksi je to proces časově hodně náročný. Jednak Angličané mají pro psy opravdu slabost, takže mezi stovkami místních i turistů prochází nezanedbatelné množství psů, a jednak je doba odrůstajících štěňat, takže za krátkou chvilku jsme potkali tři. Šestnáctitýdenní štěně norfolk teriéra, půlročního jack russela a čtyřměsíčního labradora – samé kluky.

Berry byla jako u vyjevení, že existuje tolik menších psů, než je ona! To je pro ni totiž novinka, neboť do našich luk, polí a lesa lidé s maličkými psy obvykle na vycházky nechodí, takže běžná společnost se skládá především z labradorů, retrívrů, různých druhů španělů, ohařů a všelijakých větších kříženců. Teď tam zmateně stála, tvářila se jako vyjevený holdegrón – byla nejmladší, ale největší!

No co vám mám říkat, šli jsme těch pár desítek metrů dlouho, předlouho… Nejen kvůli štěněti, ale i kvůli Kazanovi, jeho důstojnost a lovely face tedy řekněme milý obličej, mu zajišťovaly také vysokou míru pozornosti a my jsme donekonečna opakovali naši mantru: „Ne, není to její maminka, nejsou příbuzní, je to jiné plemeno, český ovčák… ano jsme z České republiky…“ Nakonec jedna paní pronesla větu, která mě donutila se zamyslet – On si ji pořádně hlídá, že? Mně to do té doby nijak zvlášť nepřipadalo, ale ukázalo se, že je to věta prorocká.

Kazan Ostružinový

Tím se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu – vztahu Kazana a malé Berry. Kazan ji od začátku vítal, ale velmi dlouho trvalo, než jí skutečně otevřel své srdce. Já vím, že to zní pateticky, ale je to přesné. Uvítal ji, nechal ji, aby si s ním – resp. na něm – hrála, vychovával ji, ze začátku ji dokonce pustil do vlastní misky. No, s tím už přestal, zjistil, že být šlechetný se u naší malé kosatky dravé nevyplácí

Změna, opravdu velká a kvalitativní změna v jejich vztahu nastala asi před pěti dny. Seděla jsem v hale na schodech a pozorovala, jak Berry doráží na Kazana, aby si s ní hrál. Byla jsem úplně potichu, myslím, že mě psi ani neregistrovali. Kazan se choval jako obvykle, když mu štěně skákalo na hlavu a zakusovalo chlupy ve hřívě na krku, tak uhýbal, nebo se tvářil, že si ho nevšímá.

Ale najednou si sednul a tlapou Berry překulil. Ta nejdřív vyjekla – nejspíš překvapením. Jak si ji Kazan přidržel, tak ji začal jemně okusovat a mezi tím „zpíval“. Ona se chvilku nechala, ale potom se vrhla do hry také, okusovala a olizovala Kazanovi hlavu, uši, a za chvilku už zpívala také.

Seděla jsem, ani nedutala, ohromená a dojatá. Takhle si Kazan hrál s Daníkem, ne moc často, jejich zpěv byl vyhrazen pro ty nejhezčí chvilky plné spokojenosti. Přestali to dělat už nějaký čas předtím, než jsme zjistili, jak moc je Daník vlastně nemocný a tehdy mě to hodně znepokojovalo, i když jsem vlastně nevěděla proč. Ono to tedy navenek moc mile nevypadá – zpívající psi mají otevřenou tlamu, zubiska řádně viditelná, ty otevřené čelisti potom různě zaklesnou do sebe a při tom vyluzují zvláštní těžko popsatelné zvuky – prostě zpívají.

Berry je na správné zpívání ještě moc malá – jednak nemá ten správný témbr, a jednak není obvyklé, aby hlava jednoho ze zpěváků takřka celá zmizela v tlamě toho druhého. Ale zcela nepochybně zpívali a od té doby to několikrát k mé velké radosti zopakovali Ale pozor – zatím u toho nechtějí mít svědky, vlastně ani mě ne. Jak Kazan zjistí, že se na něj někdo z nás dívá, tak přestane. Nevadí mi to, jsem šťastná, že je on šťastný, a Berry je také spokojená. Ostatně jsem přesvědčená, že je to jen otázka času, kdy se tyto radovánky budou zase odehrávat na mých nohách – tak jako tomu bylo s Daníkem.

Nemohu vrátit čas a někdy to moc bolí, ale naštěstí život přináší po ztrátách další lásky, další potěšení – pokud se tomu výslovně nebráníme. Berry je už teď mým velkým potěšením, a věřím, že z toho za čas bude i ta správná lidsko-psí láska.

Milí Zvířetníci, hlásí se Hobitín Dnes bych vám chtěla povídat o tom, jak se tady v Anglii jezdí. Já vím, že nalevo… ale to není zdaleka jediný rozdíl proti naší kotlince.

Je to vlastně už potřetí, co jsem se musela přizpůsobit nové zemi a tedy i provozu na jejích komunikacích. Kdysi dávno na Taiwanu jsem utrpěla dopravní kulturní šok, když jsem okusila na vlastní oči a nohy asijský silniční provoz. Auto jsme tam tehdy neměli, obvykle jsem tedy vyskytovala na chodnících, děti pevně držela za ruce, abych je v tom rumraji neztratila a fascinovaně zírala na silnici, co zase pojede kolem.

Zdrojem mého potěšení nebyla auta, byť jsem tam na začátku devadesátých let viděla značky mě do té doby neznámé, ale především vozidla jednostopá – tedy kola a motorky. Schopnost Číňanů využít každého decimetru čtverečného nosné plochy k přepravě lidí, zvířat a nákladu mi připadala neuvěřitelná a s neutuchající zvědavostí jsem čekala na další kuriózní náklad. Brzy jsem zjistila, že čtyřčlenná rodina jedoucí na jednom skútru není náklad kuriózní, ale poměrně běžný.

Přestože byly ulice měst maximálně přeplněné a otázka nějakých bezpečnostních opatření se moc neřešila, neviděla jsem za ty měsíce, co jsme tam žili, nijak moc dopravních nehod. Navzdory pro Evropana strašlivému chaosu, doprovázeného rozličným troubením, se všichni obvykle nějak na silnici vešli. Běžně přežívali dokonce i cyklisté! I to byl důvod, proč jsme si na dovolené nakonec půjčili dvě motorky a stali se tak doopravdy účastníky silničního provozu. Je pravda, že jsem na tu motorku vlastně neměla řidičák, ale kdo by to na Taiwanu zjišťoval? Nakonec to byl opravdu krásný zážitek a doteď se při pohledu na živost a sílu motorek kapku zasním.

V Norsku jsme se také museli přizpůsobit – ale zase v jiném směru. Do té doby jsem brala rychlostní limity na silnicích mimo obce spíš jako takové starostlivé doporučení a s jejich nevelkým překročením jsem si nedělala hlavu. To se samozřejmě muselo v Norsku změnit, protože tam znají své pappenheimské a nejenže nastavili přísná pravidla – což dnes činí všude, že ano – ale oni dokonce tvrdě trvají na jejich absolutním dodržování! Povolené rychlosti byly velmi omezené, zato rejstřík pokut velmi široký. Pokuty byly stanoveny pevně, po pěti km/h a rozděleny na přestupky spáchané v obci (tady byly sazby drakonické) a mimo obec (tady to bylo jen drahé). Případné zájezdníky upozorňuju, že stacionární radary dokážou být i v lesích, takže není dobré se příliš spoléhat na to, že v přírodě nejste vidět

To jsem si vyzkoušela na vlastní kůži cestou z Bergenu do Oslo, kdy jsem jela v tunelu z kopečka a nehlídala si tempomat, který měl při sjíždění tendenci tak o 5 km/h zrychlit oproti nastavené rychlosti. Vyjela jsem tedy z tunelu rychlostí 85 km/h a ejhle, už si na mě mávali. Rezignovaně jsem zastavila, předložila doklady a byl mi oznámen přestupek spolu s cenou – 1 600 norských korun (krát přibližně tři – při přepočtu na české). To rozhodně nebylo málo, ale smlouvat se nedalo – oni měli naměřenou rychlost, sazebník, tak vypsali pokutu a jak a kde ji zaplatím, to už nebyla jejich věc. Policista mě jen jako cizinku vesele ujistil, že jsem měla štěstí – kdybych jela 86 km/h, tak je to už zase o dost dražší.

I nezbylo člověku než se přizpůsobit a plazit se svým dopravním životem mezi třicítkou a padesátkou v obcích a šedesátkou až osmdesátkou mimo ně. Pokud se chtěl člověk rychlostně rozšoupnout, měl jedinou možnost – dálnici. Je jí sice jen kousek od švédských hranic do Oslo a potom k letišti Gardermoen a západ k letišti Sandefjord, ale zato se tu dá místy jet i stovkou!

Řeknu vám upřímně – byla to šílená otrava, ale nakonec to jde. A přestane vás překvapovat to, že tou padesátkou – nebo třicítkou – jezdí i četná Porsche, o BMW, Audi nebo Mercedesech samozřejmě nemluvíc.

Sice mi nelezlo na rozum, proč si lidé v těchto podmínkách pořizují třeba to Porsche, ale skutečně zde neplatilo to, co u nás, kdy si každý magor s drahým autem myslí, že spolu s vysokou cenou svého vozu si koupil i právo nerespektovat předpisy. Andy mi říkal, že nahoře na severu (já jsem tam nebyla), se jezdí divočeji, ale po většině Norska se skutečně jen civilizovaně plazíte.

A víte, co je zajímavé? Zvyknete si. Stačí pár měsíců a už vám to vůbec nepřijde. Provoz je pomalý, ale většinou plynulý, protože při těchto rychlostech se nevyplatí předjíždět ani náklaďáky. Jediní, kdo na pravidla obvykle kašlou, jsou řidiči kamionů – mezi nimi se vyskytuje poměrně dost klasických šílenců, kterým jsou pravidla ukradená, takže přinášejí do provozu nějaký ten vzruch. Samozřejmě i v Norsku se lidé v autech zabíjejí, ale nejčastěji to jsou to ti mladí, hloupí a většinou bohatí, kdo doplatí na nedostatek kázně a alkohol.

Když jsem se takhle pokojně po tři roky plazila po pěkných a mimo horské úseky i přiměřeně širokých silnicích, bylo přestěhování do Anglie svým způsobem opět kulturním šokem a nešlo zdaleka jen o to, že se jezdí vlevo. Když musíte, tak ten mozek nějakým způsobem znásilníte a donutíte uvažovat zrcadlově. Popravdě v tomto případě jsou dlouholeté zkušenosti a zažité reakce spíš na škodu, protože instinktivní jednání se mění nejhůř.

Mě v prvních dnech zaskočily hlavně neuvěřitelně úzké silnice, kterou jsou tady v Hobitíně (jinak ve východním Surrey) lemovány na mnoha místech buď hradbou stromů, nebo více než dva metry vysokými stěnami živých plotů, takže obvykle vůbec nevidíte, kam jedete a kdo jede proti vám. Když někde u silnice roste veliký starý strom, tak se prostě silnice zúží – však oni se řidiči nějak porovnají a konec konců, ten strom si tu své místo za ty kolikrát stovky let už vystál.

A víte, že ti řidiči se tu obvykle skutečně dohodnou? Ony to totiž nejsou jen úzké silnice, ale na nich se ve vesnicích ještě parkuje, takže tu jsou celé dlouhé úseky, kde vám nezbývá než čekat na volnou cestu a projíždět protisměrným pruhem. A auta se skutečně pouštějí, v naprosté většině případů v klidu, oba na sebe mávnou – ten, kdo přednost dává, i ten, kdo ji dostává. Je to stejné, jako když do někoho vrazíte na ulici. Než se stačíte omluvit, omluví se on automaticky vám. Musím říct, že je to neuvěřitelně účinný způsob, jak potlačovat blbou náladu i agresivitu ve společnosti

Jak jsem zjistila, tak minimálně tady v Hobitíně praktikuje většina Angličanů slušné a zdvořilé jednání. Ne proto, že by snad milovali všechny své bližní, ale protože vědí, že se tak dá dostat nejrychleji a nejjednodušeji k cíli. S tím souvisí i chování řidičů. Rychlostní limity se tu zdaleka nedodržují tak, jako v Norsku, jezdí se živěji, ale agresivních hulvátů tu potkáte mnohem míň než u nás. Teď prosím nemluvím o Londýně, nebo o jiných velkých městech – jen o Hobitíně, obecně o venkově a o dálnicích. S ježděním ve městech moc zkušeností nemám, neboť se mu úmyslně vyhýbám. Za ten rok jsme byli autem v Londýně jen třikrát a úplně mi to stačilo.

Další věc, které jsem musela jako řidič v Anglii čelit, bylo ježdění po mnohaproudových dálnicích a nekonečně složitých dálničních křižovatkách. Z tohoto pohledu je totiž Norsko jedním venkovským zátiším a přinutit se k okamžité adaptaci na auty zahlcené jednadvacáté století přece jen trochu bolelo. Vzhledem k Martinovu chronickému poletování jsem si postupně vyjezdila cesty prakticky ke všem londýnským letištím, od nejbližšího Gatwicku – bydlíme na jih od Londýna – až k nejvzdálenějšímu Lutonu.

To samozřejmě znamená používat dálnici M25 obkružující Londýn. Nebylo by na tom nic divného, pokud by ovšem nebyla nechvalně známá coby největší parkoviště na světě. Musím říct, že si tuto sarkastickou přezdívku zaslouží – a to minimálně dvakrát denně v dopravních špičkách a to včetně neděle. A má ještě jednu děsivou vlastnost – prakticky se na ní nevyskytují benzínové pumpy, tedy ani záchody. Např. když jedete od nás po směru hodinových ručiček (tedy na západ a posléze na sever), tak jedny „services“, jak se zde komplexy benzínek a všelijakých jídelen nazývají, jsou před naším nájezdem na dálnici a další jsou 59 mil daleko! A to si prosím nevymýšlím, na to je tam cedule.

A teď si prosím představte, že jedete v pondělí brzy ráno na letiště Luton – od nás cca jeden a půl hodiny cesty, tam vyložíte pasažéra a dopravní špičkou se okamžitě vracíte, což znamená přičíst další více než dvě hodiny v autě. A cestou prostě není jediná benzínka! Odbočit do místních městeček vypadá nemožně, všechny nájezdy na ploužící se dálnice jsou plné zvolna se posunujících aut, podobně vypadají i leckteré sjezdy. Prostě dopravní špička v nejlepším rozkvětu.

A vy potřebujete na záchod. Nejdřív jen tak mírně, ale jak hodiny běží, je to stále horší. Jste uvězněni v autě, kolem jsou jen stovky, tisíce jiných aut, ale žádný záchod! Jak čas běží a tlak sílí, propočítáváte v hlavě nejrůznější krizové plány. Nakonec zůstáváte na dálnici, protože se trošičku uvolňuje a vy si říkáte – za chvilku jsem doma! Ano, už se blíží váš sjezd, ale to už máte potíže šlapat na pedály. Jak to, že mi to vždycky připadalo, že je to k nám blízko?

Pomalu se vás zmocňuje zoufalství, cesta, obvykle sotva vnímaná, se obludně natahuje – jako ve zlém snu. Začínáte dychtivě vyhlížet nějakou postranní cestu… lesík… jen hlubší příkop! Hloupost, stejně nikde není kde zaparkovat. Domů, honem domů! Poslední průjezd vesnicí už vysloveně bolí, přestáváte poslouchat motor a řadíte jen minimálně. Konečně domácí dvorek, opatrně se vyplazíte a poněkud v předklonu spěcháte drobnými kroky do domu. Ježíši, to je úleva!

Nakonec se vypotácíte z oné místnůstky, svezete se do křesla a uvažujete, kolik lidí se takhle denně cítí jen proto, že mezi projektanty M25 byli nejspíš jen muži, protože žena by na vybudování aspoň prostých odpočívadel se záchody určitě nezapomněla!

A tak vám přeju krásnou předprázdninovou neděli a cesty lemované dostatečným množstvím oněch tak potřebných místnůstek

Milí Zvířetníci, hlásí se Hobitín. Dnes je to Hobitín, kde nelze udělat rozumný krok, aby vám pod nohama nekvičelo strašně se pletoucí, chudák přišlápnuté štěně, kde se na podlahách v domě, na dvorku i na zahradě povaluje nejen spousta psích hraček, ale i mnoho věcí, které jako psí hračky původně míněny nebyly, leč naše malá chlupatá čertička medvídkovitá je za hračky prohlásila. Například smeták!

Náš Hobitín je také nově plný všelijakých zvuků – kňučení, kňoukání, mňoukání, vrkání, štěkomňoukání i naléhavé kvílení naznačuje, že se naše psí ňuňátko má čile k světu. Jednostranný zvukový monolog občas naruší pekelné hluboké zavrčení následované bafnutím – ano, to se Kazan opět rozhodl, že si tu potvoru mrňavou nenechá přerůst přes hlavu a začne ji aspoň drobet vychovávat.

Hobitín také obsahuje jednu poněkud nesoustředěnou ženu, která se rozhodla, že ono předmětné štěně úžasně vychová a denní konfrontace mezi nejlepšími úmysly a svěže se rozvíjející realitou ji nutí poněkud přitesávat své velkolepé plány. Už také proto, že do nich jaksi nezahrnula prostý fakt, že i po příchodu štěněte bude třeba dělat věci, které s tím chlupatým zpovykancem vůbec nesouvisejí.

Ano, máme se tu všichni dobře a našlapujeme zvysoka a opatrně

Jaká tedy naše Berry je? Inu po těch deseti dnech je o kousek větší, stále většinou černá, a novinkou je, že se jí postavila tak zhruba spodní třetina uší, takže poněkud ztratila svůj medvídkovitý vzhled. Je to děvče odvážné – na vysavač radostně útočí, smetáček, smeták i mop loví s maximálním nasazením.

Tváří se, že ji nezaskočí nic – jsou-li schody příliš vysoké, však se z nich dá statečně spadnout! Ale jen poprvé – příště na to holt půjde jinak. Také objevila potok, pravda na místě pečlivě vybraném, tam, kde jen slabý proud čisté vody bublá na oblázcích. Je to legrace, namočit si kožich, myslí si Berry a vzápětí s údivem zjišťuje, že i tahle voda se dá pít! Celý její malý svět je pro ni udivující zábavou, kam jen může, tam strčí ten svůj malý všetečný černý čenich.

Pokud jde o její dušičku, tak pouto, které mezi mnou a jí vzniklo během těch perných hodin ve vlacích cestou z jejího domova do našeho, se pomalu a krásně zpevňuje. Malá má našlápnuto k pěknému závisláčkovi, když ji nemohu nikde najít, je s největší pravděpodobností pod mýma nohama. Ostatní – tedy zatím Martina a nyní mého otce, radostně zařadila do smečky a důvěřivě je následuje.

Kazan ji přijal vlídně, byť s odstupem – přece jen to byla cizinka, ale i mezi nimi se pouto tvoří a splétá se opravdu nadějně. Oba už na sebe dávají pozor, otáčejí se po sobě a výzva k vycházce jen pro jednoho je už doprovázena udiveným pohledem – copak on /ona nejde taky?? Když jsme potkali těch několik málo psů z okolí, Berry obvykle vyrazila se zaštěknutím statečně dopředu, aby vzápětí – polekaná vlastní odvahou – zamňoukla a couvla do bezpečí Kazanova kožichu. Když mi jednou utekla za fenkou pitbula a najednou zjistila, že za ní nestojí bezpečný Kazanův stín, tak zavřískla převelice – a ten stín tam v okamžiku stál

Žije, děvenka naše, tuze společensky. Zná ji každý na naší usedlosti a ráda bych řekla, že je to jen díky její kráse a roztomilosti. Leč bohužel tomu tak není, proslavila se totiž pochybným uměním útěků, její umělecké jméno zde je Miss Houdini… Veliký pohodlný kotec, takto původně dřevěný přístřešek pro dvě auta, je prý její výsosti nehodný, a rozhodně neskýtá dostatečné množství podnětů pro rozvoj bystrého štěněte ovčáckého psa, byť je vystlán kousacími kostičkami, hračkami a odjezd paničky je vždy spojen s ukrytím řady mlsek pro hledače pokladů.

I rozhodla se popřít nějaké ty fyzikální zákony… no dobrá, nepopřela fyzikální zákony, ale existenci svých kostí a zejména hrudního koše určitě, a za dramatických okolností se protáhla na svobodu škvírou mezi veřejí a vraty sotva sedm centimetrů širokou. Protože jsem nebyla doma, byla zachraňována, odlovena, hýčkána a znovu – lépe – zavřena s pomocí asistence celé rodiny našich domácích, a za přihlížení několika zdejších zaměstnanců. Ano, naši Berry tu teď pozná opravdu každý…

Já jsem získala na proslulosti také, leč nikoliv jako krasavice inteligentní – jak bych možná doufala, ale coby zarputilá osoba ženského pohlaví, vyskytující se vyzbrojená kladivem a hřebíky, kterak se s pochmurným výrazem pídím po kusech starších prken a kriticky přeměřuju díry po sucích se štěněčí hlavou.

Ani po této nervy drásající příhodě – já vím, Daníku, žes ji poslal ty! Však si tě dobře pamatuju! – jsem nijak neublížila ani gumídkové tělesné schránce ani křehké dušičce naší černé vlčky. I nadále s ní v noci sdílím ložnici a i nadále hledám radostné a nenásilné cesty bezpečné výchovy a výcviku. Zatím se snažím předcházet možným lumpárnám, aby mi zbyl prostor především na posilování našeho pouta a vzájemné důvěry. Ach ano, je to směšné, jak budovatelsky to zní, co? Ale popravdě je to jediná cesta, na jakou jsem přišla, která, jak doufám, schůdně vede k výchově milého, ovladatelného a spolehlivého psa.

Protože v tomhle černém kožíšku, v téhle legrační medvědí postavičce s obrovskými tlapkami se skrývá potenciální nebezpečí – vlčák! Samozřejmě jsem o nechvalné pověsti německých ovčáků věděla předem, ale víte, člověka to přece jen zarazí, když se všechny ty pochmurné poznámky, série významně sdělovaných špatných zkušeností a starostlivých nabádání spojí s tím ňuňátkem mírumilovně dřímajícím – tedy občas i dřímajícím – na vašem klíně, případně si vesele honícím motýly na rozkvetlé louce.

Tak co, slečno Blackberry s napůl postavenýma vlčíma ušima, co z tebe vlastně vyroste? Jaká budeš? Že hodná? A co že bys za to chtěla? Smeták??? A kapsičku s krůtím masíčkem navíc? Tak dobrá, ale jen pro dnešek…

A já vám, milí Zvířetníci, přeju krásnou a pohodovou neděli

Milí Zvířetníci, hlásí se Hobitín:)) Dnes vám budu povídat o tom, jak jsme si konečně dovezli domů naše štěňátko, ňuňátko a bestii kousavou – slečnu Blackberry.

Tak mi tu teď leží na klíně, hebký černý kožíšek, veliké packy a uvolněně položená polospící černá tvářička. Hladím ji, drbu pod krčkem a říkám si – musím si to užít, tohle období trvá tak krátko… podle protahujících se tlapek a velikého zívnutí to odhaduju tak na nejbližších deset vteřin:)))

Pro Berry jsem jela ve středu devátého června a jela jsem vlakem. Důvod byl jednoduchý. Za plného provozu všedního dnes nám to trvalo z domu do vesničky Woodlesford u Leedsu skoro pět hodin a já si ani nechtěla představovat, jak by štěně dokázalo vydržet samo v přepravce takovou dobu, protože já jako řidič bych se mu rozhodně věnovat nemohla. Vlaky jsou v Anglii obvykle velmi rychlým a pohodlným způsobem dopravy, a pokud si koupíte lístky v dostatečném předstihu na internetu, tak nejsou ani drahé. Přesto to nebylo úplně jednoduché cestování.

Nejdřív jsem musela jet od nás příměstským vlakem na nádraží London Bridge, potom metrem přes Londýn na nádraží King’s Cross, odtud rychlíkem do Leedsu, a potom ještě jednu zastávku dalším motoráčkem do Woodlesfordu. Nabalila jsem tašku jak pro miminko – nějaké ty plenkové podložky, vodu, hadr, papírové kapesníčky, pár hraček a optimisticky nový oboječek a pro jistotu i lehoučké vodítko po Maxovi. Když jsem přidala svoji svačinu, tak už byla váha tašky v ruce znát, což mě kapku znepokojilo – jak to všechno povleču, až tam šoupnu šestikilové štěně a tři kila granulí?

O tom, že na mě osud zase vyplazuje jazyk, jsem stačila přesvědčit už na King’s Cross, když jsem nejdřív zjistila, že jsem si neopsala celý kód na vydání po netu koupené jízdenky, takže jsem se musela zařadit do fronty podobně postižených nešťastníků. Nicméně lístky jsem dostala, našla příslušný vlak, vagón a… číslo 75a tam prostě nebylo. Byla tam sedadla 73 a 74, 76 a 77, ale pětasedmdesátka nikde. Připadala jsem si jako negramotný idiot. Po druhé, po třetí, po čtvrté jsem pročítala místenku, a kontrolovala místenkové lístky zastrčené do držáků v opěradlech. Ne, sedmdesát pětka tu vážně není!

Smířila jsem se se svým nepochopením, našla poblíž neoznačené sedadlo a usedla. Pravda poněkud nervózně jsem se zeptala spolucestujících, zda je to skutečně vlak do Leedsu, oni pravili yes, of course a tak jsem čekala. Situace se vysvětlila vzápětí, když nádražní rozhlas vyhlásil, že vlak do Leedsu v 9:10 je zrušen. Než jsem se stačila leknout, hlášení pokračovalo informací, že máme zůstat, kde jsme, protože ta souprava se právě – čáry máry fuk – proměnila ve vlak do Leedsu odjíždějící v 9:35.

Dobrá, ale co místenky? Tak jsem si řekla, že kdo dřív přijde, ten dřív mele… a konec konců seděla jsem na neomístenkovaném místě:)) A vlak se začal plnit, míchali se cestující z devětdesítky s cestujícími z devěttřicetpětky a to vše se dělo – k mému údivu – velice civilizovaně. Vlakvedoucí byl patrně opakovaně tázán na problém dvojích místenek, tak nám do rozhlasu vesele oznámil, že vlak je dost dlouhý, a určitě si každý místo najde:)) Tak lidé hledali.

Po několika přesunech a diskuzích mezi cestujícími okolo mě se situace v našem vagónu uklidnila. Vedle mě si sedla starší elegantní dáma vyzbrojená kávou v kelímku a chutí si povídat, přes uličku seděl nervózní mladý muž v obleku, zoufale telefonující. Jak se posléze ukázalo, onen mladík jel na přijímací pohovor do opery v Leedsu, kde se chtěl ucházet o místo zpěváka. Byla to příjemná společnost a já jsem tak vezla pojednání o bláznivosti od Erasma Rotterdamského v kabelce zbytečně:))

Zpoždění bylo právě tak velké, aby mi v Leedsu navazoval další vlak, a před jednou odpoledne jsem už byla u Sue. Ledva jsem vlezla do pokoje, zalehl mě svým charakteristickým způsobem Berrynčin tatínek, veliký černý Yogi. Nevím, jestli se tenhle obrovský vlčák chová ke všem návštěvám stejně, ale tuším, že zkusit to na člověka psoneznalého, mohlo by ho takové uvítání poněkud zarazit, když ne rovnou vyděsit. Vzápětí se ke mně vrhla dvě štěňata, jedno o hlavu napřed před druhým, obě shora jednolitě černá.

Poznala tě! zajásala Sue, jelikož se ukázalo, že vedoucí výtržník byla skutečně našel vyvolená fenka. Berry mi na uvítanou bleskově rozvázala tkaničky a okamžitě začala jednu žvýkat. Pokusila jsem se ji pochovat, ale mrňavý čert mi ukázal, jak velice za ten měsíc, co jsme se neviděli, pohybově vyspěl. Vydrápala se mi z náručí, jelikož potřebovala vykrákat sestřičku Rosie, a do uvolněného klína mi opět vrazil svou velikou vlčí hlavu Yogi.

Následné obchodní jednání vypadalo tak trochu jako groteska. Štěňata dělala kravál kombinujíc mručivé zvuky přátelské rvačky s dupotem těžko uvěřitelným vzhledem k jejich velikosti, Yogi našel pískacího hamburgra a zamyšleně na něj pískal, do toho hrála televize a něco bublalo v kuchyni, a zezadu se ozývala nespokojená maminka Storm. Přesto jsme zvládly papírování, Sue mi ukázala, že obě zbývající psí holčičky umějí sit a paw, neboli sedni a podej pac (tedy pokud se jí podaří na okamžik upoutat jejich pozornost), vysvětlila, že ostatní štěňata z vrhu jsou už pryč a Rosie půjde do světa dnes večer.

Dohodly jsme se, že mě odveze na vlak svým autem. To jsem opravdu ocenila, protože Berry dostala do výbavy vedle tříkilového balení granulí ještě několik hraček a svoji osobní deku, takže mi bylo jasné, že budu naložená jak velbloud, přičemž jedna část nákladu bude určitě značně nestabilní:))

Prozíravě jsem požádala, zda bych mohla použít toaletu (hm, zkuste jít ve vlaku na záchod a v náručí přitom svírat kroutící se štěně, že…), což vyvolalo pro mě překvapivě složité manévry. Proč? Inu za dveřmi pod schodištěm jdoucím do patra, měla v porodní bedně fenka Sasha právě čtyřdenní štěňátka!

Obdivovala jsem Sue, protože bylo vidět, jak jí fenka věří – propustila mě kolem sebe jen s mírně podezíravým pohledem, ani se nesnažila svoje maličké válečkovité děti schovat. Sue tam trpělivě čekala, než se vrátím, abych bezpečně prošla zpátky. I nastal čas, kdy Berry vyrazila z rodného domu do světa. Strčila jsem ji do tašky – jen hlavička jí koukala – a jely jsme. Potom už jen krátké rozloučení a osaměla jsem se svojí novou fenkou na maličkém venkovském nádražíčku.

Berry mi okamžitě naznačila, že se v tašce nudí a chce ven, ven! Takových zajímavých věci je všude kolem a ona je chce prozkoumat nejpozději hned. Jenže to samozřejmě nešlo jen tak – přinesený obojek byl totiž příliš velký a pustit fenku jen tak nebylo rozhodně možné. I smotala jsem bleskově z Maxova elegantního zelenočerného vodítka vhodné kšírky – očko na ruku jsem použila jako obojek, vytvořila popruh pod hrudníčkem a jeden uzel za krkem to dobře pojistil. Improvizované vodítko jsem sice držela za karabinu, ale nic nám nebránilo vyrazit objevovat svět – nebo aspoň nevelký perón s přilehlým parkovištěm.

Nikdy byste neřekli, že to zvíře je uvázané na vodítku poprvé v životě! Šmejdila nádražím jako čertík na klíček a já byla ve střehu jak Apač na válečné stezce, aby nedej bože nepozřela něco z toho, co ji tak strašně zajímalo. Naštěstí to nebylo klasické, řekněme zaplivané nádraží, ale vlastně jen jednoduchý chodník s trávníky a keři kolem. Berry byla ztělesněná zvědavost, skupinu chlapců na krosových kolech nijak neřešila, projíždějící rychlík si klidně prohlédla z mé náruče. Samozřejmě kámen úrazu nastal ve chvíli, kdy ji bylo potřeba nacpat znovu do tašky.

Vřískala jak Viktorka u splavu a já jen čekala, kdy nás vyloučí z přepravy. Copak tahle cesta měla trvat jen osm minut, ale co s ní budu proboha dělat ty dvě a půl hodiny na cestě do Londýna? Inu vyřešily jsme to celkem hladce. V couráčku jsem jí zavřela pusu dvěma piškoty, které po kouscích ukusovala, ve velkém vlaku jsme si svorně daly housku s paštikou.

Uznávám, že to nezní úplně jako správná štěněčí dieta, ale jak mi Sue potvrdila, Berry dostala najíst naposledy ráno, a copak se dá spokojeně objevovat svět na lačný žaludek? Nedá! Potom se ještě bravurně nechala napojit vodou z flašky s cyklistickým uzávěrem a rozhodla se, že bude cestovat usazena na mém rameni. Zkoušela jsem jí vysvětlit, že není čarodějnickou kočkou, ale poslušným psíkem, ovšem příliš na to nedbala.

Na vedlejším dvousedadle seděla starší paní, která se na nás už nějakou dobu bezúsměvně, tak nějak zvláštně dívala – na rozdíl od ostatních lidí kolem, kteří se při pohledu na štěně nedokázali neusmát a spíš podléhali touze na ono zviřátko vrkat. Znásobila jsem úsilí umazlit pejsku ke spánku – musí to vyjít, vždyť je v plné akci co jsem přišla k Sue a to už byly skoro dvě hodiny!

A vyšlo to. Za chvilku malá usnula a celou naši zpožděnou cestu – ano, dalších 30 minut na vrub potíží s trolejí – se chovala neuvěřitelně vzorně. V duchu jsem se pochválila, jak to s pejsky umím, a jaká je naše nová holčička vzorná fenečka. Jenže toto moje přesvědčení nahlodal kraťoučký rozhovor, který jsem měla s tou divnou ženou z protějších sedadel chvilku předtím, než jsme konečně dorazili do Londýna.

Paní si začala chystat zavazadla a najednou se na mě moc hezky usmála, ukázala na hodňoučkou Berry a pravila – to jsem ale ráda, že to pomohlo. Užasle jsem se na ni zadívala. Ona se usmála ještě víc a dodala vysvětlení. Viděla jsem, jaké máte s fenkou potíže, tak jsem ji uklidnila pomocí.. eh, prostě něčeho, čemu jsem nerozuměla. Říkala, že to ve vlaku udělala bez pomoci hlasu, telepaticky, a jestli budu chtít, tak se to také mohu naučit – když si zadám onu zkratku, které jsem nerozuměla a tedy si ji ani nezapamatovala, do googlu a najdu si potřebné informace.

Rychle jsem se vzpamatovala, srdečně poděkovala, prohodily jsme pár slov o cestě a o zpoždění, a jelikož ona se snažila stíhat letadlo do Paříže, tak zmizela v uličce, aby čekala hned u dveří a mohla utíkat na metro. Zamyšleně jsem se otočila k té černé čertí hlavičce vzorně vykukující z téměř uzavřené tašky: Tak nevím, pronesla jsem k ní, kryta použitou češtinou před nevhodnou pozorností okolí, zda jsi vlastně byla celou cestu hodná, nebo začarovaná! Ať tak nebo tak, doufám, že ti to ještě chvíli vydrží:))

Na King’s Cross na nás už čekal Martin, pomohl mi vzít Berrynčinu výbavu, a ponořili jsme se do hektického ruchu Londýna, kde právě probíhala odpoledně-podvečerní dopravní špička. Pořád jsem přemýšlela, jestli bychom někde cestou našli vhodný kus čistého trávníku, ale při pohledu na ty desetitisíce lidí kolem nás to vzdala.Berry měla pod sebou svoji miminí savou podložku, musíme zkrátka vydržet! Nakonec jsme skutečně přijeli domů, kde už na nás čekal Kazan.

Byli jsme velmi napjatí – jak malou přijme? Věděla jsem, že jí neublíží – to by nebyl Kazan. Ale bude mít radost? Odpovím rovnou – měl:)) A velkou, tedy minimálně v první chvíli. Berry kolem něj potěšeně poskakovala, konečně se pro ni věci vracely tak trochu do normálu. Kolem ní byla tráva, prostor a jiný pes. Samozřejmě tu okamžitě nevzniklo pouto, ale obě strany měly dostatečně dobrou vůli se tolerovat, což muselo pro první den stačit.

A jaká Berry vlastně je a jak se zabydlela? To vám dám vědět co nejdřív:)) Zatím vám přeju krásné pondělí…