Tohle měl být nejdůležitější a možná i nejkrásnější den jeho života. Místo toho tady sedí, svíjí se v křečích pochybností a ze všeho nejvíc si připadá jako idiot. Takhle to přece nemělo být!

Maloval vlastně odjakživa, ale vážně to začal brát až jako dospělý. Zlom nastal před nedávnem, když namaloval první plátno z řady, kterou sám pro sebe nazval Kouzlo lidských rukou. Už při malování toho prvního obrazu pochopil, že se něco změnilo, že konečně našel svůj styl, své vidění světa a tak trošičku i svoji duši.

Nazval ho Ledové ruce, základem byla temná modř severního moře, hluboká a ledová. Led prosvítal vodou v zneklidňujících odstínech šedé a šedomodré, sem tam malbou probleskla ostrá oslepující bělost tam, kde led vyčníval nad hladinu a odrážel paprsky chladného slunce.

V centru obrazu se potom k sobě zimomřivě choulily prochladlé ruce staré ženy, objímaly jediný zdroj životodárného tepla – jednoduchý hrnek, v němž mohl pozorovatel zahlédnout zlatavě hnědou hladinu čaje. Obraz měl sílu, kontrast mlčenlivého nezúčastněného chladu moře a vřelé životnosti čaje uchvacoval, i když samy ruce vzbuzovaly znepokojení, možná i trochu strach. Strach ze stáří a osamělosti.

Ještěže ho namaloval na začátku své dovolené, protože při malování se ho zmocnila extáze, nesl na křídlech tvůrčí síly a nedokázal myslet na nic jiného, než na další obrazy ve své hlavě. Ani si nepamatoval, jestli jedl nebo spal. Takřka okamžitě začal pracovat na dalším plátně.

Nazval ho Ruce v obilí. Atmosféra nového obrazu byla úplně jiná, ale přesto stejně silná jako u předchozího díla. Ruce tentokrát patřily dospělému muži, byly silné, opálené a upracované. S obrovským uspokojením, radostí a snad i něhou se bořily do pytle s čerstvým obilím, divák úplně cítil, jak si ten člověk vychutnává hladkou oblost zrn a jejich vůni, cítil všechnu tu práci a péči, kterou obilí potřebuje, aby mohlo vydat takovou úrodu. Pozadí obrazu bylo neurčitě zelené a zlatavé, léto již vyvrcholilo, je čas sklízet. Čas vyrovnání, čas, kdy napnuté síly mohly na chvíli dojít zaslouženého odpočinku.

Obě plátna ukázal nejen svým přátelům, ale i v několika galeriích. Ty obrazy se promítly do jinak profesionálně zdvořilých očí galeristů, které tak najednou ožily překvapením, úsměvem a pochopením. Nakonec je pouze vystavoval, protože se nedokázal odhodlat je prodat. Peníze sice potřeboval, ale příliš na svém díle visel, byly to nejlepší obrazy, jaké kdy vytvořil. Začal věřit, že už je opravdu malíř, nejen někdo, kdo si malováním krátí čas. A chystal se vytvořit třetí obraz své přelomové série.

Tentokrát to měly být ruce v poušti, jemné dívčí ruce sotva opouštějící dětskou oblost, které chrání před palčivým sluncem drobnou rostlinku, takřka ztracenou v nekonečném písku a kamení. Sám cítil žár sálající na jemnou pokožku mladičkých rukou, stejně jako nevelký, ale životodární stín, jenž umožňuje rostlince přežít polední vedro.

Jako první začal malovat oblohu. Obzor byl velmi nízko, takže jemně zamlžená modř chvějící se v palčivém žáru nelítostného slunce pokryla celé plátno. Dlouho váhal, zda namalovat i slunce, ale nakonec zůstal u prozářené modři a diváky nechal slunce jen tušit.

Druhý den si na paletu připravil celou škálu odstínů – od jemných žlutí, přes okr a všelijaké červeně, až k několika odstínům hnědé. Dlouho váhal, jak začít malovat poušť, a protože se nemohl rozhodnout, udělal na dolní okraj plátna velkým měkkým kulatým štětcem tři lehce prohnuté linky, každou v trošku jiném barevném vyladění. Odstoupil od obrazu a pozorně sledoval, jak jednotlivé barvy působí, jak se mění, když schnou.

Zcela ponořen v tvůrčím vytržení najednou zaslechl zvonek. Tlumeně zaklel. Položil paletu, otřel si ruce do hadru a šel otevřít. Bože, kdyby tehdy věděl to, co ví dnes, schoval by se do nejtemnějšího kouta ateliéru a nevystrčil by ani špičku nosu! I když… možná, že ne. Nedokázal se rozhodnout.

Za dveřmi tehdy stálo asi šest lidí, muži i ženy, tak dva z nich určitě asiaté. Vedl je malý mužík v hnědém obleku, zjevně tlumočník. Než stačil zjistit, co vlastně chtějí, nahrnuli se do ateliéru a s mnoha nadšenými výkřiky se začali rozhlížet kolem. Rostl v něm hněv. Co tu dělají? Proč ho ruší? Prodíral se mezi nimi k tlumočníkovi, který na ně mluvil velmi rychlou angličtinou. Nebo to bylo něco jiného? Nevěděl, s cizími jazyky si nikdy nerozuměl a anglicky uměl tak akorát pozdravit, poděkovat a říct si o pivo.

Společnost se shlukla kolem rozdělaného obrazu, cizinci rozrušeně gestikulovali a zahrnovali tlumočníka záplavou otázek. To už nevydržel a začal na sebe důrazněji upozorňovat. Co tu chtějí? Malý mužík na něho jen tak přes rameno houkl, že má mimořádné štěstí, protože jde o porotu, která hledá nové talenty ze střední a východní Evropy pro přelomovou výstavu v Londýně. Vítězné práce budou po dobu jednoho roku vystaveny v galerii Tate Modern a některé z nich budou vybrány i pro stálou expozici. Zůstal strnule stát a pokoušel se to pochopit.

Ze skupinky stojící kolem nedokončeného obrazu se najednou ozvalo vzrušené zajásání a k jeho rozhořčení se mu pokusili ze stojanu plátno vzít. Konečně se vzpamatoval. Vtrhl mezi ně, snažil se je odstrčit a s úzkostným pohledem volal na tlumočníka, ať vypadnou, že ten obraz není dokončený, ať se podívají na jiná plátna… Chlapík se jen ušklíbl a rychle ostatním něco vykládal. Potom přišel k němu, zatáhl ho do kouta a bez skrupulí ho napomenul, aby nebyl blbec. Komu se tohle jen tak podaří? Ať to kouká pěkně podepsat a je zticha. Co by si přál víc?

Ano, co by si přál víc? Jenže kde jsou dívčí ruce chránící rostlinku uprostřed pouště? Vyžádal si den na rozmyšlenou. Odcházeli a vrhali po něm divné pohledy. Co si chce vlastně tváří v tvář takové nabídce rozmýšlet?

Vztekle otevřel lednici a vytáhl plechovku s pivem. Samozřejmě, že toužil po uznání. Chtěl prorazit, mít svá díla ve světových galeriích. Kdo by nechtěl? Kdyby si vzali Ledové ruce nebo Ruce v obilí, mohl se dnes opíjet štěstím a úspěchem. Ale takhle? Jak se bude cítit, když se proslaví vlastně omylem, nedokončeným obrazem? Bude potom moct malovat dál po svém, nebo bude muset zůstat u stylu, který vlastně žádným stylem není? Proč museli sakra přijít!

Vzal si další pivo, potom pokračoval rumem. Stále vrávoravěji přecházel ateliérem. Prodat se nebo neprodat? Svoje vize, svoje nadšení, svoji upřímnost. Sakra. Vztáhl své mužné ruce, ale najednou to byly ruce dívky ve slunečném jasu. Tři červenohnědé čáry se míhaly po stěně, jak si vítr hrál s žaluziemi. Usmál se.

duben 2008

vyšlo: 04/2008 v rubrice Povídky - Číst celý článek

Sakra, do čeho jsem se to vlastně dostal? Proč se vlastně snažím zabít chlapa, kterýho jsem nikdy předtím neviděl? Dostat tak do ruky toho bastarda, co vystřelil ten šíp!

Výpad, úkrok, únik, půlobrat. Kroužíme… Prevít, chce mě dostat proti slunci, ale já se nedám. Další výpad! K čertu, sotva jsem ho zablokoval. Půlobrat, únik. Ten chlap je vážně dobrej, ale taky ho to začíná štvát.

Bodejť ne, jedeme si v klidu na sněm, on za svým pánem, já za svým, než se obě družiny setkaly u brodu. Páni se nemají v lásce, ale jsou zdvořilí, jen zbrojnoši z obou stran se na sebe šklebí a vyplivují urážky… Sakra, málem mě dostal! Zpátky a krýt se…

Jo jo, velmoži v těžkém sametu si toho na oko vznešeně nevšímali, ale v duchu sbírali body. Náfukové zatracení… A potom přiletěl ten šíp. Pozor! Musím si přehodit meč, pravičku mám nebezpečně unavenou. Zase kroužíme…

Okamžitě začala mela. Někdo volal, že to bylo na divočáka, ale vykládej to stovce nažhavenejch chlapů! Rychle se to zklidnilo, jen my dva, blbci s horkou hlavou, jsme v tom uvázli. Tu máš, mizero! To bylo o fous…Vykašlali se na nás, Bůh ví, jestli nám tu vlastně nechali koně. Nejradši bych toho nechal, ale jak zastavit boj a nenechat se přitom zabít? A neztratit tvář?

Přískok, útok, paráda, odskok. Čert vem tvář. Zase kroužíme. Je silnej, každý úder cítím v pažích, zádech i v nohách. Štve mě, že nemám zbroj. No on ji taky nemá, na žranici se v železe nejezdí. Pot mi stéká po čele, ale nemám odvahu si ho otřít. Tu máš! Fuj, to jsem se lekl… Nesmím z něho spustit oči, nebo na to doplatím. Zdá se mi to, nebo ho už taky opouští elán?

Výpad, úkrok, únik, půlobrat. Měl bych být rychlejší. V podstatě se mi ten prevít líbí, jsme si podobný. Teď! Znovu! Uff, začal jsem si a málem jsem tam zůstal. Bože zastav ten hloupej boj, vždyť já nikoho zabíjet nechci! Nemohli bychom se spolu radši napít?

Ne, to je blbej vtip. Kanec? Tady? Teď? Bože, máš zvrácenej smysl pro humor. Asi budu zvracet. Nesmím.

Stojíme zády k sobě a už se nechceme zabít. Je to k ničemu, protože nás nejspíš zabije ten kanec. Kdybych tak měl kopí!

Je to ještě horší, než to vypadalo. Je to bachyně a v křoví má mladé. Je obrovská. Viděl jsem menší kusy, jak zlikvidovaly psy a potrhaly lovce. Ty krví podlité oči, Bůh nás opatruj. Jsme přitisknutí k sobě, cítím, jak se snaží ovládnout zrychlený dech, cítím jeho pot, samet jeho kabátce. Nemusíme se domlouvat, víme, že je zle. Naše naděje je v nehybnosti.

Nevím, jak dlouho tu stojíme. Neodvažuju se otočit a podívat se na slunce. Podpíráme jeden druhého. Nikdy jsem netušil, že pouhé stání může bolet! Oba jsme museli pomaličku spustit nastražené meče, nedokázali jsme je unést. Jsme v podstatě bezbranní. Bože, uvidím ještě někdy svého syna? To zvíře je ďábelsky trpělivé.

Můj bratře. Nevidím ti do tváře, ale znám tě. Kdybys mě nedržel… ta křeč v noze… neustál bych to. Mohls to risknout a nechat mě tam, upoutat ke mně pozornost. Podržels mě. Děkuju.

Obchází kolem. Vypadá klidněji. Selata běhají bezstarostně kolem, malý pitomý pruhovaný bestie. Jestli si nás budou chtít prohlédnout zblízka, je po nás. Bože, udělej něco, prosím. Nechtěl jsem zabíjet. To se jen tak zvrtlo. Jak hrozná je bolest z nehybnosti! Protestuje každý sval, špatně se mi dýchá. On na tom nemůže být líp. Prosím. Pomoz nám. Ještě jednou…

Prosím.

Troufli jsme se pořádně nadechnout. Šero láká mladé k vodě, stará po nás kouká, ale v podstatě ji nezajímáme. Jak dlouho tady stojíme? Hodinu? Den? Půl života?

Odešla? Odešla! Konečně… Přežili jsme. Jsme živí!

Věděl jsem dřív, jak sladký a opojný je vzduch? Jak zářivé umí být nebe? Díváme se na sebe, bolí nás toho hodně, ale jsme celí. Pohnu rukou, udělám krok a raduju se. Mohl jsem v bolestech krvácet na pasece a toužit, aby mě někdo dorazil. Žiju a jsem zdráv.

Kdo se to tady tak strašně směje? Já toho holomka snad vážně zabiju. Teď, když se mi to nepovedlo předtím. Sakra, to se snad směju já.

březen 2008

vyšlo: 03/2008 v rubrice Povídky - Číst celý článek

Seděla v křesle, nohy měla pohodlně opřené o starý gauč a oči se jí samy zavíraly. Služba byla klidná, nikomu se nepřitížilo, nikdo se s nikým zatím nepohádal a kupodivu i všechny přístroje fungovaly, jak měly.

Noční služba v nemocnici. Bože, kolik nocí už takhle strávila? Někdy byl klid, jindy se jí ráno třásly vyčerpáním ruce. Zvykla si na noční bdění a už jí to vlastně ani nevadilo. Sem, na neblaze proslulou eldéenku, však přišla už jako vrchní sestra, takže sloužila zřídkakdy. Jarní prázdniny ale odvelely pár děvčat se školou povinnými dětmi do hor, takže se tenhle týden napsala do rozpisu služeb také.

Svým způsobem si to užívala – dělala jen to, co bývalo dřív hlavní náplní její práce, tedy pečovala o nemocné lidi. Dnes však měla často pocit, že kdyby si nedala pozor, spočívala by její práce především v papírování a potom v řešení nekonečných sporů a hádek. Sestry, sanitáři, kuchařky a uklízečky tvořili první výbušnou skupinu. Jejich vnitřní spory však byly jen čajíček proti tomu, co vzniklo, když se emoce a nepříliš spolehlivá trpělivost personálu pomíchaly s emocemi a mizivou trpělivostí pacientů a jejich příbuzných.

Ironicky se ušklíbla – eldéenka byla mimořádné pracoviště ještě i tím, že nejmíň polovina jejích oveček si tykala se starým Alzheimerem a jejich uvažování a následně chování tedy vykazovalo mnoho pozoruhodných zákrut. Její bývalý primář na chirurgické jipce nemohl pochopit, proč od něho odchází právě sem. Sice se nakonec zdržel nekorektních vyjádření, ale v očích mu to přečetla zcela jasně.

Jenže ona věděla, co dělá – tito lidé ji a její práci potřebovali a ona zase chtěla zpomalit. Nějak měla po těch letech mezi všemi těmi přístroji pocit, že se jí ze života vytrácejí doopravdoví lidé. No, to se jí splnilo, pomyslela si s kapkou rezignace, až skončí tady, tak půjde nejspíš pást ovce – ty aspoň nemluví. Zavřela oči. Než půjde proběhnout oddělení, může si ještě chvilku odpočinout.

Najednou si uvědomila, že není sama. V protějším křesle někdo sedí… někdo známý? Cože??? Vždyť ta ženská vypadá úplně jako ona sama, jen je… podrobila neznámou pečlivé prohlídce… nejspíš o kousek vyšší, štíhlejší, nápadněji oblečená a na vlasech má ten úžasný zlatokaštanový přeliv, na jehož použití sama nikdy nesebrala odvahu. „Vždyť ona vlastně vypadá úplně stejně jako já!“ žasla potichu. Jen ten úsměv se jí nelíbil. Působil tak trochu nadřazeně, ta dotyčná si byla sama sebou zatraceně jistá!

Potřásla hlavou. V sesterském pokoji se objeví neznámá ženská a já si lámu hlavu jejím úsměvem. Je to sen nebo není? „Ale to víš, že není…“ ozvala se neznámá. Bože, užasla, i ten hlas má stejný… Neznámá lehce naklonila hlavu a pobaveně prohlásila: „Jasně, že je stejný. Jinak by to ani nešlo – dovol, abych se představila. Jsem tvé druhé já… klidně mi můžeš taky říkat Tereza.“

Tereza se napřímila v křesle a nohy si obezřetně strčila do pantoflí. V místnosti svítila jen noční lampička, ale i tak zahlédla v očích svého druhého já škodolibý záblesk. Přece se nenechám zaskočit sama sebou, rozhodla se a odtušila: „Žádná Tereza, ty jsi… no řekněme Tereza číslo dva, prostě Dvojka. Copak žes zaskočila, takhle v noci?“ Tereza č. 2 pohlédla na své první já s uznáním a Tereza samotná najednou pochopila, že ta druhá je skutečně ona sama. Byla to její buřičská část, ta neohrožená, se sklonem k dobrodružství, s proříznutou pusou a neklidným duchem, kterého se nikomu a ničemu nepodařilo úplně zkrotit. Její druhé já – jak si stihla všimnout – dosud neopustila láska k výrazným barvám, nápadným doplňkům a… vidím dobře tu přilbu vedle křesla?… k jízdě na motorce.

Dvojka se uličnicky ušklíbla. „Musela jsem se připomenout. Dnes jsi mě zavolala na poslední chvíli. Snad jsi se s těmi lidmi nechtěla bavit! Zasloužili si nakopat do zadku, přinejmenším. Jenže ty jsi holt příliš útlocitná.“ Tereza dobře věděla, o čem její druhé já mluví. Byl to doopravdy hnusný případ a bohužel ne úplně ojedinělý. Stará paní Takešová ležela na trojce, diabetička, které se začaly bouřit ledviny. Na oddělení už s ní akutně nemohli dělat nic, ale domů rozhodně nemohla. Tak uvázla tady, utrápená nejen nemocí, ale taky starostmi o starou fenku a dvě kočky. Zvířata se podařilo umístit u dobrovolníků z útulku, protože stará paní tvrdila, že nemá nikoho, kdo by se o ně postaral. A najednou se tu objevili ti dva chlapi, prý švagr a synovec.

Ještě i teď Tereza pocítila nával zlosti. Bože, vidět to ve filmu, kroutila by nad tím hlavou a nevěřila by, že se něco takového může doopravdy stát. Sestra Andulka za ní přiběhla s očima navrch hlavy – pojď honem, nebo ji utrápí! Když spolu vešly do pokoje, tak ten starý už málem s chudinkou paní Takešovou cloumal. A furt mlel něco o baráku, že jako když je na smrtelný posteli, tak že na něj musí ten barák přepsat, že je to její povinnost a kdo ví co ještě. A mladej zatím hlídal dveře. No to mohl zkoušet, napadlo Terezu pomstychtivě – na mém oddělení! Hyeny hnusný…

Ne, ty dva by nikdy nenapadlo, že měří sotva metr pětašedesát v punčochách. Tyčila se nad nimi jako ledová královna, zuřivost se jí odrážela jenom v planoucích očích. Ne… nepoužila jediné sprosté slovo, ačkoliv ji jich napadala spousta. Vyletěli z baráku natošup, ani nemusela volat mládence. No, určitě si budou stěžovat, ale jen ať to zkusí, zadupe je do země jak nosorožec! I při té vzpomínce cítila, jak jí v žilách klokotá adrenalin. Zdvihla pohled a podívala se Dvojce přímo do očí. Zrcadlily její bouřlivé emoce, ale navíc v nich zřetelně svítila vítězoslavná pomstychtivost. Tereza trochu zchladla.

„Ehmmm,“ ozvalo se zakašlání z protějšího gauče. „Myslím, že by ses neměla nechat tak unášet. Co ty víš, jak to s tím domem doopravdy bylo?“ Tereza i její druhé já stočily zrak stranou a uviděly… další Terezu. Tentokrát byla správně vysoká i správně… zaoblená. Její oblečení však bylo úplně jiné – tak bezvýrazné, jako by se jeho majitelka snažila v ničem nerušit. Sukně, svetr, praktická kabela. Vlasy upravené, ale už trochu prošedivělé. Inteligentní pozorné oči, příjemný úsměv, sebejisté ruce. „Dovol, abych se představila…“ začala, ale Tereza jí skočila do řeči. „Cože, nechceš mi snad říct, že jsi mé třetíjá?“ Oči neznámé Terezy se rozsvítily pobavením, když odvětila: „Ne třetí… to by už bylo moc. Jsem také tvé druhé já… jenže jiné, než je tamta.“

Tereza potřásla hlavou. Měla ve věcech ráda jasno. „Takže ona je řekněme 2a, zatímco ty jsi 2b?“ Třetí Tereza se rozesmála. „Když myslíš… Já se hádat nebudu.“ „No jasně,“ ozvala se kousavě 2a. „Ty se nehádáš nikdy, ty si necháš od lidí srát na hlavu a ještě se na ně usmíváš!“ Nevzrušená 2b pokrčila rameny. „Někdy je to rychlejší cesta k cíli. Proč se rozčilovat? Na med nachytáš víc včel než na ocet.“ „No jistě,“ pitvořila se 2a. „Dostaneš se sice k cíli, ale jsi přitom za hlupáka. Kdo tě potom bude brát vážně – až půjde do tuhého? Kromě toho předevčírem ses normálně předváděla.“ Tereza sledovala se zájmem hovor obou svých dalších já. „Myslíte pana Makovičku?“ „Jasně,“ přitakaly 2a i 2b a navzájem se měřily nabroušenými pohledy. „Mluvíte o tom ztraceném pouzdru na brýle?“ ujišťovala se Tereza.

To byl taky povedený případ. Panu Makovičkovi na sedmičce bylo třiadevadesát a trápila ho celková sešlost věkem a špatná paměť typicky zkombinovaná s fóbií ze zlodějů. Neustále se mu něco ztrácelo a všechen personál si s ním už ixkrát zahrál hru na lupiče a četníky. Jenže ten den, co mu někdo ukradl pouzdro na brýle, měl pan Makovička skutečný záchvat zuřivosti a chtěl mluvit s ředitelem nemocnice. Takže vedle jeho postele musela usednout Tereza a případ urychleně vyřešit. Copak pouzdro, to našla snadno. Celou dobu totiž leželo na nočním stolku, ale nikdo neměl odvahu na to navztekaného stařečka upozornit.

Tereza dostala nápad. Zatímco se hlasitě vyptávala na podrobnosti ohavné krádeže, sebrala pouzdro ze stolku a šikovně ho spustila na zem. Poté, co pana Makovičku trpělivě vyslechla, začala s hledáním. A ejhle – že by bylo tady? „No vidíte,“ uklidňovala starého pána, „nikdo ho neukradl, jenom spadlo na zem!“ No, jestli čekala vděčnost, přepočítala se. Dědoušek byl jednou pěkně rozkurážený, tak nemínil hned přestat a s pouzdrem pevně sevřeném v divoce gestikulující kostnaté ruce ji pořádně sjel za to, jaký má v nemocnici nepořádek. Slyšela, jak se venku hihňají sestry se sanitářem, ale ani nemrkla. No… ani se 2a nedivila, tohle hrdinství opravdu nebylo.

Jenže 2a a 2b ještě neskončily. „Copak tohle byla pitomost, ale ta tvoje nekritická láska ke všem lidem jednou skončí tím, že se povezeš v pěkným průšvihu. Nezapomněla´s, jak jsi kryla tu uklízečku? Dobře víš, že prostě kradla!“ „To nebyla žádná krádež,“ bránila se 2b. „Chudák ženská zůstala po rozvodu málem bez koruny, kluka má na střední škole a chlap jí nedává ani halíř. Ta trocha jídla jí pomohla to zvládat!“ „Má si zažádat o podporu a ne brát jídlo pacientům!“ odsekla 2a. „Potřebuje pomoc, to neříkám, ale systémovou, a tu šlohnuté jídlo nenahradí!“ „Nemáš kousek srdce!“ „A ty si na něm sedíš!“

Tereza jen zakroutila hlavou. „Ale ale děvčata, snad se nebudete hádat? Přece se nehádám sama se sebou???“ Najednou se zarazila. Ale ano, hádá! Copak se nezná? Než přistoupí na nějaký kompromis, tak si ten boj musí vždy znovu a znovu vybojovat. A teď vidí, jak to vlastně ve skutečnosti probíhá – žádná sláva, opravdu. Ale kdo nakonec rozhodne? Ona sama, že?

Zvedla hlavu a pozorně se podívala na 2a, která zrovna 2b vyčítala, že nebýt padavka, nikdy by společně nepřišly o modrého plyšového medvěda, kterého tak hloupě dala bratranci Vláďovi, který už stejně měl medvědů plnou skříň. Rozčilená 2b kontrovala tvrzením, že nebýt nesnesitelné arogance 2a, nepustil by je Karel k vodě a neutekl za Růženou. Takový úžasný kluk! Šílely po něm všechny holky ze třeťáku a ona neumí tu pusu zavřít!

„Tak dost!“ zahřmela nesmlouvavým hlasem vrchní sestry. „Koukejte zmlknout a přestaňte se tak hloupě hádat!“ Obě její druhá já k ní otočila překvapené pohledy a skutečně ztichla. Tereza se smířlivě usmála, vstala z křesla, protáhla se a rukama si uhladila rozčepýřené vlasy. „No vidíte holky, že to jde. Seberte se obě, jdeme na obchůzku. Máme práci, ne?“

březen 2008

vyšlo: 03/2008 v rubrice Povídky - Číst celý článek

Ta bolest se ohlásila už v noci, ve snu. Na chvilku se žena dokonce probudila a pátrala na nočním stolku po vodě a tabletkách. Nic nenašla, tak znovu usnula, ponořila se do zmatených vyčerpávajících vizí věštících špatný den.

Probuzení bolelo. Hlava jí třeštila, žaludek se zvedal, ruce třásly. Hnusná migréna, zasténala sama pro sebe. Vylezla z postele a s mátožným zrakem prohledávala šuplík s léky. Zaváhala – jednu nebo dvě? Je ráno… jedna bude stačit, dá si sprchu a kafe. Bolest se jí vysmála. Vítězně tepala zmučenou hlavou, když telefonovala do práce – ne dnes asi nepřijde, je jí děsně zle. Ano, hlava, jako vždycky. Jo díky, já to nějak zvládnu.

Lehnout si, vstát, opláchnout si obličej… nic nepomáhalo. Zavřené oči, otevřené oči, každá druhá myšlenka měla stálý tvar. Bože, mě bolí hlava, strašně… Zůstala stát u okna, tiskla čelo k chladnému sklu. Den byl šedivý, pršelo s maniakální vytrvalostí. Ulice se leskly, světla aut jen zdůrazňovala nepřirozenou tmu. Pneumatiky rozstřikovaly vodu, lidé spěchali se skloněnými hlavami, nevšímaví k okolí. Jen skupinka dětí v lesklých barevných pláštěnkách strkajících se na chodníku nechala problesknout jiskřičku naděje.

Vzala si další tabletku, zapila ji a dala vařit vodu. Ne, přesvědčovala se, den není špatný, ani svět není špatný. Jen mě zase bolí hlava. Vyvětrala, sedla si s hrnkem silné kávy a pokusila se kochat její vůní. Nepomáhalo to.

Pomalu se začínala bát. Co když to není jen každoměsíční hormonální problém, jak jí tvrdil lékař – co když je to něco jiného? Horšího? Přece není možné, aby to takhle strašně bolelo, kdyby tam nebyl nějaký velký průšvih. Co když má nádor? Co když vlastně začala umírat a jen to netuší? Zkusila se ukáznit, ale těžko se bojuje s panikou, když je člověk utopený v bolesti…

Potom si vzpomněla. Psací stůl. Připravila si to minule… proč to nezkusit? Vstala, trošku zavrávorala a zvednul se jí žaludek. Nepřehnala to s těmi tabletami? Roztřesenýma rukama otevřela zásuvku z těžkého leštěného dřeva a nahmatala silnou čtvrtku papíru v průhledných plastových deskách. Sklesla do pohodlné otáčivé židle a pokusila se zaostřit na písmena.

Zase tě bolí hlava? Neboj, přejde to!

NENÍ to nádor, blbneš!

Piješ pořádně? Kolik to bylo sklenic?

Dej si čaj a ne kafe!

Nepřeháněj to s tabletami a radši zkus usnout.

PŘEJDE TO!

Jako vždycky. Tak se NEBOJ!

Trochu roztřeseně se zasmála. Je to legrace, vyzrát sama na sebe… Ale funguje to.

***

Druhý den vypadal mnohem líp. Obloha byla divoká, mokré ulice se střídavě oslnivě leskly v záplavě jarního slunce a chvílemi temněly, když oblohu zastřely mraky. Cítila se podobně. Opatrně našlapovala, jako by se bála, aby prudký pohyb neprobudil spící bolest. Procházka jí udělala dobře, v práci bylo příjemně, nikdo se ještě nerozčiloval, lidé postávali u automatu s kávou a tlumeně si povídali.

Usmála se na kytičku sněženek v plastovém kelímku, kterou jí někdo dal k počítači. Vzala květinky, potěšila se jejich vůní a šla jim vyměnit vodu. Velká umývárna sousedila s kabinkami toalet. Ještě nestačila pustit vodu, když uslyšela, že někomu je opravdu špatně. Položila květiny na umyvadlo, odkašlala si, aby o sobě dala vědět, a opatrně sondovala.

„Jiřinko, jsi to ty? Je ti zase blbě, co?“

Z kabinky se ozvalo zasténání. „Nenávidím chlapy! A nechci být těhotná! Je mi příšerně, zvracím a už dávno nemám co…“

Usmála se. „Tak vylez! Nemá cenu se objímat se záchodovou mísou, existují lepší pohledy na svět!“

Vzlykání se změnilo v žalostné zasmání a po chvilce se dveře otevřely. Ven vyšla mladá žena, zpocená, bledá jak stěna, s rozmazanými stíny kolem očí. Opřela se o umyvadlo a bylo vidět, že jí není jen špatně, v očích jí seděl špatně utajovaný strach.

„No tak, Jiřko, neboj, nebude to trvat věčně…“ promluvila na ni zvesela. „Jak porodíš, tak budeš zase jako rybička!“

„Ty teda dovedeš člověka utěšit, jen co je pravda…“ povzdychla si mladá žena a dál se křečovitě opírala o umyvadlo.

„Ale no tak, vždyť to není tak zlé a za nějaký čas to odezní. V kolikátém jsi týdnu? V osmém? No tak ještě přibližně měsíc a zase se s chutí nasnídáš! Neškleb se a opláchni si obličej. Vypadáš jako skica nějakého impresionisty. No vidíš. A sedni si tady na ten koš, on tě unese, neboj. Vždyť jsi tintítko. A pěkně klidně dýchej a usměj se. Ne nepozvracíš se, nemáš co, pamatuješ? Já vím, že název ranní nevolnost je milosrdné zjednodušení, člověku umí být zle celý den. Ale PŘEJDE TO! Mysli na něco hezkého, ví bůh, že máš na co. A nehudrej, miminku se to nelíbí.“

Pátravě pozorovala její obličej, že by úsměv? No konečně!

„No vidíš, že to jde. Víš, ono to k mateřství patří, stejně jako poblinkaná mikina, pokakané plenky a probděné noci. Jen se o tom v ódách na mateřství ani v reklamách jaksi nikdo nezmiňuje. Dokonce ani takový cynik jako Leonardo nenamaloval obraz s názvem „Madonna zvracející ve skalách“. Ale vlastně by to nebylo špatné, ne? Tak se NEBOJ!“

březen 2008

vyšlo: 03/2008 v rubrice Povídky - Číst celý článek

Seděla v uklizené kuchyni, sice trochu unavená, ale spokojená. Šikmé paprsky odpoledního slunce klouzaly místností a ticho zdůrazňoval jen pravidelný tikot hodin.

Pohlédla na hrneček u své ruky a napadlo ji, že by měla vstát a jít ho umýt, ale nakonec se rozhodla, že je to příliš velká námaha. Ve svých dvaaosmdesáti se necítila nijak zvlášť špatně, ale její klouby už přece jen nebyly, co bývaly, tak se naučila si každé vstávání dvakrát rozmyslet. A navíc – poslední dva dny byly nejen báječné, ale i značně namáhavé.

Tiše se zasmála. To byl ale vpád! Milovala celou svoji rozvětvenou rodinu, ale začínala pochybovat, jestli na to má i výdrž. Jitka byla odjakživa její oblíbená vnučka, byly si blízké už pro svoji společnou lásku ke knihám. Jak se zdálo, i její starší pravnučka Janička se vyvedla po mámě, ale ta dvojčata! Když byl po ruce táta, bylo možné elán šestiletých raubířů přece jen trochu krotit, ale jakmile Robert vytáhl paty z bytu, kluci povolili uzdu své fantazii a nastal mazec.

Chudák Tomáš – byl pravda hrdým pradědečkem, ale tentokrát se brzy zabarikádoval u svého psacího stolu a snažil se být neviditelný. Věděl, že kdyby se do toho opřel, tak by si pořádek zjednat dokázal, ale jak šly generace, přestával vidět v krocení dětských nápadů ten správný smysl. Jestli vlastní děti dokázal držet zkrátka, u vnuků už změkl. Jejich hry mu začaly připadat zajímavější a objevnější, než jak si je pamatoval u svých dětí, a byl potěšený, když ho vnoučci s chutí vzali mezi sebe. Stal se jejich přítelem, důvěrníkem a takřka nevyčerpatelnou studnicí vědomostí. A kdo ví, možná i moudrosti.

A pravnoučata? Objala rukama vychladlý hrneček a chápavě se pousmála. Miloval je stejně jako ona, ale už mu scházely síly. Naslouchal jim rád, ale jak začaly děti řádit, obrnil se zbytky své trpělivosti a jako mantru si opakoval – jsou to děti… děti… A všechny děti chtějí skákat na postelích a nosit pod ně všechno, co je zaujme, všechny děti zkoušejí hrát na piáno, byť jen některé z nich se to naučí, všechny děti se musejí bláznivě točit na stoličce od piána a okopávat stůl. Stejně tak si všechny děti prostě musejí hrát s vodou, křičet, pošťuchovat svoje sourozence a paktovat se proti nim s bratranci a sestřenicemi, třískat dveřmi, roznášet po bytě skleničky, drobit na gauč a pouštět nahlas rádio. Nemůže to změnit, ale může to pochopit. A tedy i vydržet!

Viděla dobře, jak se přemáhá, aby nekřičel, cítila jeho napětí z hluku a ruchu, který ho unavoval. Pokud bylo venku hezky, rád si bral děti po jednom nebo po dvou ven – tam s nimi dokázal lépe hovořit, společná chůze umožňovala navázat ten důvěrný vztah, kterého si tak cenil. Maličko se ušklíbla – je pravda, že cílem společných vycházek byla takřka vždy i cukrárna, ale nakonec proč ne? K čemu by byli prarodiče, kdyby nemohli děti trošku rozmazlit?

Vždy, když s nimi šel ven, tiše stávala u okna a pozorovala je, dokud nezabočili za roh. Přestože mu už bylo šestaosmdesát, chodil stále vzpřímený a důstojný, daní věku byla jen pomalá chůze. Dětem to obvykle nevadilo, rády se couraly ulicí a nikým nepobízeny poslouchaly dědovo vyprávění. Byl natolik rozumný, že dobrovolně zastavoval u dětského hřiště a trpělivě čekal, až si děti vybijí přebytečnou energii křikem a divokou hrou. Věděl, že o to radši s ním půjdou dál.

Milovala ho. Musela ho milovat, celý život to nedokázala jinak. Samozřejmě, že ji rozčiloval, také se hádali, z některých jeho zvyků jí naskakovaly pupínky, ale to nic neznamenalo. Sama nechápala, jak je to možné. Jak se mohlo stát, že se jí jeho obraz kdysi vpálil do srdce tak, že nikdy nevyblednul? Dokonce i teď – jako stará žena – se s potěšením podívala na hezkého muže, nechala se na chvilku okouzlit charismatickým hercem, či se s vnučkami bavila romantickými představami. Ale… to vše bylo až daleko za ním, za jejím mužem. Nikdy o to vědomě neusilovala, prostě to tak bylo. Popravdě se v dnešní době cítila tak trochu jako dinosaurus.

Když si občas zapnula televizi a pokoušela se věnovat pozornost spletitým osudům hrdinů všelijakých seriálů, byly to pro ni historky jako z jiného světa. Měla ve zvyku mírně ironicky komentovat dění na obrazovce, čímž přiváděla své snachy k nepříčetnosti, zatímco synové se tím obvykle bavili – znali ji příliš dobře. Obvykle ji zajímalo, proč si ti lidé tak strašně komplikují život, když ten už je i bez takových pitomostí složitý až až. Šlo samozřejmě o její televizi, kterou měla v kuchyni – mluvit do vysílání, které sledoval její muž, si odvykla už dávno. Tomáš to nesnášel, buď sledoval něco strašně důležitého a nebylo radno ho rušit, nebo se na ni díval, jako na čekatele na hospitalizaci na psychiatrii – který normální člověk by diskutoval s herci v televizi?

Rozhlédla se kolem sebe a povzdechla si. Měla slunce ráda, ale ne v tuto denní dobu. Šikmé paprsky bezcitně ukázaly každou šmouhu na skle, prach na nábytku, okopané nohy od židlí i od stolu. V tuhle dobu přestávala být její kuchyň útulným doupětem, vřelým a bezpečným. Byla to najednou stará ošuntělá místnost, která by potřebovala vymalovat, vyměnit starý nábytek, prošlapané lino, třepící se koberec pod stolem… A možná i obyvatelku. Brr! Radši umyje ten hrnek a půjde se podívat za Tomášem. Je tam nějak ticho, asi se konečně dostal k novinám.

Než uklidila nádobí a utřela pult, zašlo slunce za protější dům a v kuchyni se setmělo. Otřásla se. Jako by najednou zmizelo teplo i jistota, že se slunce vrátí. Neblázni, napomenula se. Jsi prostě unavená a po odjezdu dětí přecitlivělá. Otřela si ruce, dala na talířek kousek švestkového koláče a šla přes chodbu do obývacího pokoje. „Tomáši?“ ozvala se. Pokoj byl prázdný a poměrně chladný, protože po povinném odmávání odjíždějících nikdo nezavřel okno. Napnula uši. V chodbě ani na záchodě není, to by ho slyšela. Dveře do ložnice byly pootevřené, asi si šel zdřímnout – bylo toho na něj moc.

Tiše položila talířek s koláčem na stůl a přešla ke dveřím. Nemohla si pomoct, to ticho ji znepokojovalo. Nahlédla do velkého vzdušného pokoje a srdce se jí málem zastavilo. Ležel velice tiše, jen z části přikrytý, stále oblečený – dokonce ani svetr si nesundal. Přitiskla si ruku na ústa, aby nevykřikla. Ne, Bože, prosím… Spí, určitě spí! Vždyť ještě před chvilkou mával dětem z okna… Vyděšenýma očima sledovala pokrývku na jeho hrudi. Zdvihá se nebo ne?

Nebyla schopna uvažovat, nebyla schopná se pohnout. Strašlivý chlad jí sevřel srdce. Někde hluboko v ní se vzmáhal pláč.

Ne, prosím, to není pravda! Bože, prosím! Já nemůžu… nemůžu tu zůstat bez něho! Ledovýma rukama se držela dřevěné zárubně a snažila se donutit k pohybu. Musí jít k němu a přesvědčit se. Zblízka, třeba se mýlí… Jenže strašlivý strach, že se nemýlí, jí svazoval nohy, nedokázala udělat krok. K naději? Nebo k věčné prázdnotě? Dokud stála takhle daleko, ještě se nic nerozhodlo – i ta nekonečná úzkost je lepší než nezvratná jistota… Samozřejmě ví, že nikdo nežije věčně, ale můj Bože… prosím, ne dnes, ne on!

Netušila, jak dlouho tam stojí, zamrzlá mezi děsem a nadějí. Najednou… zdálo se jí to, nebo ne? Pohnul se? Možná hlava? Najednou se ústa otevřela a pokojem zaznělo bohatýrské zachrápání. Přitiskla si ruce na tvář a bez ohledu na bolavé klouby se svezla dolů na koberec. Opřená o stěnu se tiše smála i plakala, slzy jí tekly po vrásčitých tvářích, srdce jí zjihlo radostí a hlubokou vděčností. Já hloupá… hloupá… Kdybych k němu šla, nemusela jsem se bát. Díky Bože za ten odklad, díky za dar dnešního dne!

Rozechvěle si otřela oči, sedla si pohodlněji, opřela hlavu o futra a zavřela oči. Vychutnávala si úlevu odsouzence, kterému v poslední chvilce posel přinesl milost. Cítila jásavou radost, cítila, jak žije, každičký kousek jejího těla žije a jásá… Kromě bolavých kolen. Zkusila pohnout nohama a sykla bolestí. Tak tohle se tedy hrdinkám v televizi nestává!

No co, tohle nevybojuju, pomyslela si po chvilce marného snažení. Sedla si pohodlněji, opřela se a zavřela oči. Sama pro sebe se usmála. Prostě počká, až se ten její vyspí. Však on ji zase postaví na nohy! Stejně jako každou chvíli ona jeho. Spolu… ještě chvíli spolu.

únor 2008

vyšlo: 02/2008 v rubrice Povídky - Číst celý článek

Letní ráno bylo jako vymalované. Lehký větřík pohyboval záclonou a přinášel do ložnice vůni posečené trávy, rozkvétajících růží a vlhké hlíny. Laura se s rozkoší protáhla a podrbala se za uchem.

Najednou se zděšeně zastavila, protože jí to došlo. Podrbala se za uchem, ač to obvykle nikdy nedělá… a ještě k tomu zadní nohou! Co se to proboha děje? V panice vyskočila – proti posteli byla velká skříň se zabudovaným zrcadlem. Odraz obsahoval důvěrně známou útulnou ložnici s vysokými okny, bílou dřevěnou postelí, růžovým povlečením a středně velkého střapatého černobílého psa s vyděšeným výrazem.

Zoufale se rozhlédla kolem, jestli nenajde nějaké vysvětlení. Pes v zrcadle učinil totéž. To je sen, ne? Hloupý sen, určitě se ještě neprobudila… To je přece absurdní! Najednou zjistila, že do snu se jí dostal ještě jeden pes – poměrně velký, černohnědý, se vztyčenýma ušima. Pohodlně ležel na druhé straně velké postele a se zájmem se na ni díval. Tedy na ni… na toho černobílého psa.

Zmateně si sedla a prohlásila: „Nechci do svého snu ještě další psy! Bohatě mi stačí to, co se mi už zdá!“ Cukla sebou, když zaslechla odpověď: „On to není sen, chápeš? A já jsem tu proto, abych ti ledacos vysvětlila,“ odvětil černohnědý pes, tedy správněji fena. Lauřin zmatek ještě vzrostl. Jak to, že ten pes mluví? Nevypadal, že mluví, ale ta slova slyšela opravdu zřetelně. Že by to řekl někdo jiný? Vyskočila na všechny čtyři a snažila se znovu pořádně prohlédnout ložnici, byť jí nos říkal, že je tam sama. To byla ještě větší záhada – jak to, že toho druhého psa necítí? Ten sen je opravdu šílený!

„Tak se uklidni, jsem tu jenom já. Můžeš mi říkat Fenka.“ Opravdu se jí zdálo, že se ten pes… Fenka, usmála? Vzdala to. Sedla si a upřela na Fenku odevzdaný pohled. S některými sny se bojovat nedá. „Tak vidíš, že to jde,“ pochválila ji Fenka. „Vítám tě mezi nás. Musím říct, že máš opravdu štěstí – nejsi tak velká, aby se tě lidi báli, ale dost velká, aby si rozmysleli do tebe kopnout. A až přestaneš být tak vykulená, můžeš vypadat i roztomile!“ Laura si uvědomila, že na mluvícího-nemluvícího psa zírá s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem. Honem ho schovala, ale protože jí začalo být horko, zase tlamu pootevřela, ale jen trošku.

„No vidíš, co jsem říkala, hned vypadáš líp!“ pochválila ji Fenka. „Tak abychom se dostaly k věci, ne?“ Laura vstala a popošla k Fence blíž. „To opravdu není sen, co?“ kníkla ustrašeně. Fenka naklonila hlavu trochu na stranu. „Bystrá holka,“ broukla. „Prostě jsi byla vybrána do našeho programu na záchranu planety nazvaného… no strašně složitě, ale my tomu radši říkáme „Přezouvání“. Staneš se tak jednou ze stovek vyvolených, které získají mezidruhovou zkušenost a jak doufáme, tak i mezidruhové cítění.“

Laura se neovládla a cítila, jak jí zase samým úžasem visí jazyk z tlamy. „Vybraná? A kým? A proč přezouvání?“ Fenka se pohodlně rozvalila na posteli a dala tak najevo, že půjde o delší povídání. „No podívej, žiješ sice dost samotářsky, ale ani tobě nemohlo uniknout, jak se lidé chovají k životu na této planetě. No a matka Příroda už toho má dost a přemýšlela, jak si s vámi poradit, aby vás nemusela dočista zlikvidovat – přece jen taky patříte mezi její děti. Nejdřív myslela, že dá některým zvířatům hlas, aby vám vysvětlila, že se k nim chováte jako surový parchanti.“ Hlas Fence najednou zostřel tak, že Laura úlekem zamrkala.

„Co si budeme říkat,“ pokračovala Fenka, „v tomhle případě sáhla krutě vedle. Mluvící zvířata byla urychleně vyhubena a jen střípečky jejich poselství zůstaly v pohádkách pro vaše mrňata.“ Fenka mávla tlapou. „Přišly i další projekty, ale selhalo všechno. A tak si řekla, že si to zkrátka lidi budou muset uvědomit sami. Jenže vy ne a ne.“ Fenka nevěřícně a tak trochu rezignovaně zavrtěla hlavou. „Ale nevzdala to, to ona nedělá. No a potom přišlo „Přezouvání“. Vycházela z toho, že lidi si nedovedou představit, co přírodě vlastně dělají. Tak se chytla jednoho lidského přísloví – Nesuď druhého, dokud jsi neušel nějakou vzdálenost v jeho botách.“

Laura zdvihla hlavu. „Vy měníte lidi na zvířata???“ Nevíra zvonící jejím hlasem jí rychle přišla směšná – zrcadlo totiž místo ní stále ještě ukazovalo černobílého psa. „A proč?“ zeptala se dřív, než stihla zbytečnou otázku spolknout. Fenku to nijak nezarazilo a v klidu vysvětlovala. „Protože lidé nikdy zvířata poslouchat nebudou. Ale jiní lidé mohou být slyšet – pokud jim půjde o hodně. Tak jsou vybíráni vhodní jedinci, a pokud v určitém věku splňují všechny náležitosti, stanou se aktéry programu „Přezouvání“. Fenka bystře pohlédla na svoji společnici a aniž by čekala na konkrétní otázky, pokračovala.

„Nejdřív jsme používali opravdu široký okruh zvířecích druhů, ale měli jsme velké ztráty,“ Fenka potřásla truchlivě hlavou a na okamžik se odmlčela. „Časem se výběr optimalizoval, nejvíce používáme psy, trochu méně kočky, osvědčili se i koně. Skutečně významným přínosem jsou lesní ptáci, na rozdíl od lesních zvířat – tam jsme mívali moc velkou úmrtnost. No, a jestli tě to zajímá, tak máme i sekci paralelní existence – ta je nová. Lidi tam mívají svůj paralelní život v nějakém stromě. Je to zatím ve fázi experimentů, dělá nám tam potíž setrvačnost, kterou se vyznačuje vědomí. Mezi lidmi a stromy je prostě příliš velký rozdíl. Ale pracujeme na tom!“ Fenka se na Lauru zazubila, i když vzhledem k velikosti jejích tesáků to vypadalo spíš zlověstně než vesele.

Laura potřásla nevěřícně hlavou. „Ale kde jsem já, když jsem zrovna pes? Tedy chci říct… přece se nemůžu jen tak ztratit? A kdy se přeměním zpátky?“ Fenka vypadala najednou trochu rozpačitě a Laury se zmocnilo ošklivé podezření. „Noó,“ zaváhala Fenka, „ono je to trošku složitější… Ale neboj, hned ti to vysvětlím!“ zrychlila tempo. „Ten pes jsi ty, opravdu ty a prostě na tu dobu vždycky z lidského světa zmizíš. Je na tobě, jakou výmluvu si připravíš. Prostě jsi to ty.“ „Co tím myslíš, na určitou dobu?“ zeptala se Laura podezřívavě. „Nechceš snad říct, že se to opakuje???“

„To jsem ti ještě neřekla?“ Fenka na Lauru mrkla. „Bude to každoměsíční záležitost… tedy pro ženskou nic nového!“ Laura strnula. „Každý měsíc? To nemyslíš vážně! Snad ne za úplňku!“ Fenka se ošila. „Ne, to ne. Jak jsi to uhádla? To byl taky jeden z projektů, matce Přírodě se původně moc líbil. Člověk a vlk v jedné kůži! Jenže to nevyšlo – když se spojila potenciální lidská krutost s vlčími tesáky, bylo zle. Byla spousta skvělejch vlkodlaků, měla jsem mezi nimi pár opravdu dobrých přátel, ale ti, co se zvrhli, se zvrhli tak strašně, že jsme toho museli nechat.“ Laura žasla, když zjistila, že i psí tvář může být plná nostalgie.

„Ale k dnešku – musím to už vzít zkrátka. Pro náš program potřebujeme dospělého jedince, který je schopen stát na vlastních nohách, má slušný charakter, dobré zdraví a odpovídající inteligenci. K proměně vždy dochází v týdnu kolem novu – radši neriskujeme. Zkušený člověk může proměnu v krajní dny oddalovat na noc a v ostatních dnech se naopak může přeměnit i za svitu měsíce. My obstaráme úvodní školení a poskytujeme horkou linku.“ Fenka mrkla. „Jak jsi pochopila, tak já jsem tu pro tebe.“

Laura málem spadla. „Týden? Zbláznila ses? Já musím do práce, máme uzávěrku a šéf mě zabije, když zůstanu doma! Týden nepřichází vůbec v úvahu! Maximálně tak víkendy!“ Odpovědí na její vášnivý nesouhlas bylo Fenčino ušklíbnutí. „Uzávěrka!“ vyprskla pohrdavě. „To je něco, co tě nemusí zajímat. Jo a zapomněla jsem ti říct, že na poprvé to není týden… ale celý měsíc!“ Laura ztuhla. „To nemyslíš vážně, že ne?“ žadonila. „Já nemůžu nepřijít do práce celý měsíc! Ani dovolenou jsem nikdy nesměla mít najednou delší než čtrnáct dní! To mi neprojde, vyhodí mě!“

„Neboj,“ uklidňovala ji Fenka, „nevyhodí tě.“ Laura si oddechla. Ne na dlouho, protože černohnědé psici blýsklo v očích, když pokračovala: „Tvoji výpověď už dostal.“ Dřív, než Laura zjistila, zda dokáží psi omdlít, Fenka pokračovala. „Vždy si vybíráme lidi schopné a kreativní, kteří se dokáží uživit sami, aniž by museli někam denně docházet. Jestlipak si pamatuješ, jak jsi ráda kreslila – než ses stala…“ Fenčin hlas nabyl jisté štítivosti, „účetní?“ „Na účetnictví není nic špatného,“ hájila se automaticky Laura, byť její myšlenky padaly dolů po strmých srázech příčetnosti.

„To je šílené, to přece musí být sen,“ uvažovala horečně. „Onemocněla jsem, určitě jsem snědla něco jedovatého… to byla ta ryba, určitě…“ Rozhlížela se po ložnici ve snaze najít další pokroucená snová fakta. Ale pokoj vypadal jako vždy, vánek stále povíval záclonami a navíc sluníčko bylo o viditelný kus výš a začínalo hřát. Všechno prostě vypadalo normálně – až na ni. Neplakala jen proto, že to psi neumějí. „Řekni, že to není pravda, řekni, že se mi to je zdá!“ škemrala.

Fenka vyskočila, přešla k ní a přátelsky jí olízla tvář. „Není to sen, ale už se tak hrozně neboj. Ze začátku ti všelijak pomůžu a později – uvidíš, že se ti nový život bude i líbit. Většina lidí, se kterými pracuju, se do psí podoby vysloveně těší. Říkají, jak si skvěle odpočinou, líbí se jim, jak nově svět vypadá a voní. Je fakt, že je třeba si život nějak rozumně zařídit, protože bezprizorný pes je ohrožený ze všech stran, ale věř mi, že to jde.“ Laura dál seděla jako černobílá chlupatá hromádka neštěstí. Fenka do ní šťouchla čumákem a přátelsky se ušklíbla. „Jo a taky si lidi nemůžou vynachválit, jak se dobře navazují nové vztahy!“

Laura najednou objevila novou podobu hrůzy. „Vztahy?“ zakoktala. „Chceš říct, že jako můžu… že budu…“ Ta myšlenka byla tak obludná, že ji nedokázala vyslovit. Fenka si sedla a vážně na ni pohlédla. „Samozřejmě,“ přikývla. „Přijdou ty správné dny a ty se s nimi budeš muset vyrovnat. Jako žena na to také musíš myslet, ne?“ Tentokrát se Laura nezmohla ani na zakňučení, takže Fenka prostě pokračovala. „Když zabřezneš, zůstaneš v psí podobě nejen do porodu, ale i do odstavení štěňat. No a když jako žena otěhotníš, tak se neproměníš až do roku věku dítěte. Do jeho tří let se potom může v případě krajní nouze proměnit s tebou.“

Lauře podklesly tlapky a zhroutila se do peřin. Jako žena zatím neměla žádný trvalý vztah, o dětech uvažovala jen mlhavě v kategorii „možná jednou“. Bylo jí sedmadvacet, celý život se jako nenápadná dcera velmi úspěšných rodičů tak trochu schovávala před světem a najednou má řešit štěňata. A ještě k tomu svoje! Její rodiče byli velmi úspěšní archeologové, cestovali po světě a většinou byli nepřítomní nejen doma, ale i v čase, ve kterém žila ona. Snažila si představit, že jim píše dopis… Ne, některé věci se nedají ani představit. Copak babička, ta by pomohla! Jenže babička v zimě umřela a tím se Lauře zhroutila jediná podoba rodinného života, jakou znala. A teď je navíc pes!

Najednou ji přepadl vztek. „Proč si myslíš, že bych měla zrovna v této situaci milovat zvířata a bojovat za jejich práva? Nechci být nějakým prašivým čoklem! Musí se najít nějaká cesta, jak… jak s tím něco udělat!“ Ke svému úžasu zjistila, že stojí celá napjatá, hlavu drží nízko, uši má stažené k hlavě a zuřivě vrčí. K jejímu překvapení se Fenka najednou zasmála a podrbala se zadní nohou za krkem. „Já jsem věděla, že to v tobě je. Jenom to probudit! Ty nejsi žádná šedivá myš! Jen počkej, jsem přesvědčená, že zrovna ty si novou podobu budeš umět jaksepatří užít. Jen co se s tím smíříš.“

„Nesmířím!“ vyštěkla Laura popuzeně. „Abys věděla, v Itálii žije nějaký profesor, který se zabývá srovnáváním vědomí lidí a psů a vůbec všelijakými takovými věcmi. On klidně může vědět, jak na ten váš experiment vyzrát!“ Tentokrát se Fenka jen zálibně olízla a s potěšením Lauře odpověděla: „Jo, to máš pravdu, ten toho ví zatraceně hodně. Já ho totiž znám a moc se mi líbí. Takovej fešák to je, vysokej, statnej, s krásnou černou srstí…“ „Fenko!“ vyjekla Laura. „Nemyslíš tím, že… že on je… taky…“ Fenka se škodolibě uchichtla. „Jo jo, ten je náramně povedenej. Srovnej si data jeho přednášek s lunárním kalendářem a budeš mít jasno.“

„Chceš říct, že je takových lidí opravdu víc? V Greenpeace? Mezi těmi, co chrání velryby, tuleně a deštné pralesy? Mezi těmi, co budují útulky a starají se o přijatelné podmínky pro hospodářská zvířata?“ Fenka vážně přikývla. „Samozřejmě jich není zas tak moc, ale tvoří ohniska, ukazují cestu jiným lidem. Zdá se, že je to jediná jakž takž fungující cesta ke změnám, jakou jsme zatím dokázali najít.“ Chvíli obě mlčely.

Laura konečně uvěřila. Hluboce si povzdechla, olízla se a pořádně oklepala – od plecí až po špičku huňatého ocasu. Ani se nedivila, že to umí, jen byla spokojená s tím, jak se jí pěkně uhladila srst. Potom si opět sedla a upřela oči na Fenku. „Co mám dělat teď?“ Fenka vstala a seskočila z postele. Ohlédla se na Lauru.

„Nějaký čas tady v domě vydržíš – určitě tu najdeš nějaké jídlo. Aspoň si zvykneš na novou podobu. Potom ti ho pomůžu zamknout a budeš muset vyrazit mezi lidi. Rozmysli si, ke komu zkusíš zajít – je to velmi důležité. A neboj se. Když si dáš pozor, může to být pro tebe skvělá zábava. A zkušenost…“ dodala Fenka významně. Ještě jednou na ni rošťácky mrkla a zmizela.

Laura také seskočila z postele a po dvou pokusech otevřela dveře do chodby. Se zadostiučiněním mrskla ocasem a vypravila se do kuchyně vyřešit první úkol nového života. Bylo třeba otevřít ledničku.

únor 2008

vyšlo: 02/2008 v rubrice Povídky - Číst celý článek

Bože, jaký je to dnes ale pěkný den! Mám ráda pozdní Velikonoce, když už vyroste nová tráva a na keřích jsou čerstvoučké zelené lístečky. Velikonoce, při kterých vítr žene déšť se sněhem nad žlutými olezlými trávníky plnými psích… no prostě hoven, to je úplně na draka.

A že je tak pěkně, tak dnes nepojedu busem, ale pěkně se projdu. Kdy jsem se vlastně naposledy pěkně prošla? Já fakt nevím. Beztak přijde mrak a ještě cestou zmoknu… Ale ne, zkusím věřit, že je dneska pěknej den.

Dobrý den paní Zpěváčková, jak se pořád máte? Co kolena, už je to lepší? No vidíte… já vám to říkala. Tak pozdravujte pána!

Je jich nějak málo poslední dobou, myslím pěknejch dní. Je to život k ničemu, když má ženská přes padesát. Pro lidi jste baba a jak je jedna k tomu ještě učitelka, a je jedno jestli na gymplu nebo jinde, tak jste baba na kvadrát. Co na tom, že někde za tou věčnou únavou, povadající pletí a barvenejma vlasama je ženská pořád stejná! Jsem jak ten volek u žentouru – každej den chodím ve jednom kruhu, vyšlapávám úvoz do věčnosti. Někdy mám chuť řvát – to jako má být všechno? Mám sakra jen jeden život a utrácím ho tu jako tažná mula.

A heleme se, Poláčková s Antošovou! Copak to princezny schováváte v ručičkách, no? Tak sem s tím! Že tu není školní půda? Jó, tak to jste děvenky na omylu, kde stojím já, tam je školní půda a zkuste o tom se mnou diskutovat! Potvrzení dostanete, žádná škoda vám nevznikne. Pošlete si rodiče, dám jim je netknutý a už se těším, jak si s nima povykládám! Že pošlapávám vaše práva? Ale klidně děvenko, klidně… Až ti bude pětadvacet, můžeš pro mě za mě hulit jako tovární komín, to už budeš vědět, do čeho jdeš. A ty tvoje lidský práva proberu s mámou – jak ji znám, až je ona probere s tebou, tak budeš pár hodin sedět jen hodně opatrně! Neremcejte a jděte na zmrzlinu, to vám bude slušet víc.

Ty děti. Bůh ví, proč na ten gympl lezou. Chytrý jsou, to jo, aspoň většina z nich. Ale ten strach, aby náhodou nedaly najevo nějakej zájem, snahu nebo nedej bože píli! Kam jsme se to dostali, když chovat se jako tupý hovado je cool a opravdu chytrý děcka, co to chtějí někam dotáhnout, se musej maskovat jak Apači na prérii, aby jim ty ostatní neudělali ze života peklo.

Holásek, ty prevíte! Ještě jednou tě uvidím, jak šněruješ silnici na kole bez držení řidítek, tak ti sama zvalchuju hřbet! Jak k tomu přijde nějaký nevinný řidič, až mu spadneš pod kola, co? Koukej mazat do parku a schválně, jestli bez držení objedeš našeho buditele! Jasně, že se budu koukat… Dobrý!

Páni, to je zeleninka! Dobře si pamatuju, když byl člověk vděčný za pár oschlých mrkví a krabatejch brambor. Miluju řapíkatej celer! Čínský zelí se hodí vždycky, pár cibulí, no takovýmhle palicím česneku prostě neodolám. Zhřeším ještě pár paprikama, není sice jejich pravej čas, ale je to tak osvěžující! Páni, nové brambory… začátkem dubna. Jó, svět se nám pěkně zmenšuje.

Ta taška je hnusně těžká. A přitom je to jen trocha zeleniny. Kde jsou ty časy, co jsem odtahala v rukách metráky jídla, dětí, knížek a sešitů! Dnes mě bolí za krkem, jen si na to vzpomenu. Ach jo. Ale stejně to nebyly špatný časy. Teda většinou. Auto jsme neměli, všechno jsme tahali na hřbetě, ale bylo to fajn. Holky byly báječný a i s Mirkem byla doma legrace… Taky většinou.

Poslední dobou přijde z práce, něco sní a zaleze do kouta jak jezevec. Kloudný slovo z něj nevypadne. Copak já po celým dni taky moc mluvit nemusím, ale přece jen, trochu pohladit, přitulit by se mohl. Ach jo. No prosit ho nebudu.

Ale nazdar, děvčata… co to máte za obludu? No jo, hodnej pejsek, velikáánskej pejsek… jedeš od tý tašky, beztak zeleninu nežereš. Že jo? Tak to mu radši rozmluvte. A kam s ním jdete? Cože??? Tančit se psem? Aha… já jsem myslela, že na to choděj spíš takoví pudlíci a jim podobní. Takže Fík bude nacvičovat s vámi oběma? Hm, to vypadá zajímavě a sama jsem zvědavá, kdo vlastně bude cvičit s kým! Ale ne, samozřejmě, je úžasnej a vy jste šikovný holky. Když se vám bude dařit, co kdybyste zkusily vystoupení na konci školního roku? Tak ahoj!

Ježíši Kriste, to je ale tele! Ten pes vypadá, že máma byla jarmara a tatík slon. Ale je fakt, že má moc pěknej kukuč. Ach jo, taky bych chtěla psa… ale to nejde. To zvíře by bylo chudák. Mirek tuhle mluvil o kotěti, ale já si to fakt nedovedu představit. Kočka v bytě! No je fakt, že u spousty lidí to funguje, a takovej předoucí kožíšek… Ne, musím být rozumná, nejsem malé děcko.

Sakra, tak tohle ne. Karásek a Vomáčka, bejci jedni pitomí, vždyť toho kluka zabijou! Kvůli mičudě…

KARÁSEK, VOMÁČKA! OKAMŽITĚ PŘESTAŇTE, NEBO VOLÁM POLDY A VY VÍTE, ŽE JÁ NEHROZÍM NAPLANO! Zkus tu ruku ještě jednou zvednout a bude tě to mrzet dýl, než si teď umíš představit! A stát! Janoušku, Karle, jsi celej? Ne, vy dva! Řekla jsem stát a zatraceně si rozmyslete každý nevhodný mrknutí!

Kristepane, stojím tu jedna starší ženská proti těm dvěma lamželezům ze čtvrťáku a držím je v šachu jenom slovama. Bože stůj při mně, ať je zvládnu.

Takže mládenci, vy mě znáte, já vás znám a tuhle pan Sládeček ze zahradnictví, u kterýho jste otloukali chudáka Janouška, si vás taky dobře pamatuje. Takže teď dostanete na vybranou: buď to pořešíme ve škole s panem ředitelem – a vy si určitě dobře pamatujete, že takovýhle přepadeníčko patří ve školním řádu do červenýho šuplíku hned za šikanu – nebo si to vyřídíme tady mezi sebou. Máte deset sekund na rozmyšlenou.

Já je znám, pacholky. Nejsou špatní, jen trochu moc bujní. Příliš mnoho dobrýho jídla a moc málo pořádný práce. Kdyby hoši makali v lese nebo u pluhu, ony by je roupy přešly. Jenže tátové jsou zaměstnaní a matky na ně nestačí. A to už smrdí průšvihem. Ale úplně zkažení nejsou… zatím.

Dobrá, tak mezi námi. Ale snadné to nebude. Začneme tím základním, a tedy omluvou a vyjádřením lítosti tomu, koho jste napadli. Ne Janoušku, nikam se neschovávej. Tak Karásek, začni. A nahlas! Ale ale, že by se chlapeček bál? Zbít někoho, to ti jde, co? No tak – čekám!

Je jim to trapné, ale snaží se. Výborně. Nemusí to být ještě tak zlé, jak jsem se obávala. A starej Sládeček je hráč, to je skvělý. Určitě pochopí, co potřebuju.

Tak, a teď přejdeme k další fázi. Pane Sládečku, předpokládám, že určitě potřebujete v krámě s něčím pomoct. Pytle se substráty třeba přerovnat… Chlapci vám rádi pomohou, že? ŽE ANO? To RÁDA slyším!

Chudák Kája Janoušků, určitě přemýšlí, jak mu to ti prevíti spočítají, jak zalezu za roh. Ale to se nemusí bát, s tím si už poradím. Cože? Že jim pomůžeš? Páni, Karle, nejsi velkej, to je fakt, ale blbej určitě taky ne! A ten Sládeček je liška podšitá! Bude mít uklizeno na půl roku… Ale díky bohu, že nezalezl a nenechal mě v tom samotnou.

Tak hoši, koukám, že jste se hezky zahřáli. Takže trošku zapracujeme na vašich mužných postavách. Ale ne, žádné sténání! Najděte si tady na trávníku každý nějaké čistší místečko. Pozor Karásku, vpravo od tebe… ty lidi jsou prasata, to je neuvěřitelný, co se v parku v trávě najde. Takže pěkně každej třicet kliků! A bez smlouvání, vzpomeňte na červenej šuplík našeho pana ředitele!

No vida, jak makaj. Potřebovali by to ale každej den… A zdá se mi, že je už vztek přechází. Kdyby to tak vyšlo! Kdepak je Karel? Chytrej kluk, šel kus dál, takže ti dva trestanci se můžou tvářit, že o jejich nuceném tělocviku nikdo neví.

Výborně, mládenci, jen trochu míň hekání a byl by na vás moc pěknej pohled. Ještě mi párkrát přijdete pod ruku a budete mít postavičky jedna radost. Ještě aby ten mozek zapracoval, co? Tak mezi náma je to urovnaný. Ale uslyším jeden drobnej drb, že jste si trénovali svaly nějakým tím přepadením – a věřte mi, že nic menšího to nebylo – a budete mít se mnou takový potíže, že na ty kliky budete vzpomínat s dojatým rozechvěním. A ještě něco… pokud si příště budete chtít s někým zahrát fotbal, obvykle stačí požádat, krást mičudu netřeba. Tak mazejte, ať vás tu nevidím! Zdravím, pane Sládečku!

Hu, to bylo o fous. Celá jsem se zpotila… Ale stejně jsou to v podstatě všichni zlatíčka. Pravda, často na zabití, ale zlatíčka. Ach jo. Ta taška nejspíš váží tunu, já chudák. Fakt nevím, proč jsem toho tolik kupovala. Kolikpak je asi hodin?

Sakra, sakra, ten můj si už nejspíš myslí, že jsem ho opustila navždy. Ale ví bůh, že rychleji jít nemůžu, mám pocit, že je mi aspoň sto let. To je ale den!

No ne, koho to vidím?

Ahoj, méďo, to jsem nečekala… Ne, fakt tě ráda vidím! Díky, ta taška mě málem zničila. No však to znáš, den jako každý jiný. Co ty? Cože??? Kotě? A proč?Ne, tomu bych opravdu nevěřila… No, vlastně ten den nebyl vůbec špatný…

leden 2008

vyšlo: 01/2008 v rubrice Povídky - Číst celý článek

Maminko? Copak Kačenko? Musím ti říct něco úžasnýho! Tak chvilku počkej, ano? Teď ne… Ale to je strašně důležitý! Tak povídej.

Maminko, víš co?

Co?

Lenka dnes ve školce povídala, že její babička straší ve věži!

Cože???

No fakt! Říkala, že slyšela, jak to v kuchyni vykřikovala její maminka, když mluvila s jejím tatínkem…

Ale ne, to musela Lenka špatně rozumět, víš?

Ne, vážně ne! Maminka prý křičela, že to snad není možný, ale že je to tak! Že jejich babička straší ve věži… Ty ses zakuckala?

Ne, už je to dobré. No a co bylo dál?

No já jsem jí samozřejmě taky nevěřila, chápeš… Povídám – jo, a jak ti může babička strašit ve věži, když bydlíte v paneláku, ha?!

No a co Lenka?

Ta říkala, že to jedno, protože jejich panelák je vyšší než nějaká blbá věž. Tak jsme si teda řekly, že babička asi straší v tom domečku, co je nad výtahem, víš? Zase kašleš???

… Doufám, že tam nahoru s Lenkou nelezete! Řekla jsem vám už aspoň desetkrát, že je to nebezpečné!

Ale né, jasně že né… My bychom tam jenom chtěli tu babičku vidět, jak straší, víš? Já jsem ještě nikdy neviděla strašidelnou babičku…

To buď ráda!

Já nevím… Možná by to bylo bezvadný, taková babička. Třeba by to ta naše taky zvládla, co myslíš? Já bych se jí zeptala…

Káčo! Opovaž se! Jak tě to napadlo?

No napadlo… vždyť ti přece minule říkala, že se lekla sama sebe, když se dívala do zrcadla! Jak přišla od kadeřnice – copak nepamatuješ?

Ehm… no, pamatuju. Ale to babičce radši nepřipomínej…

Ale to já klidně můžu! Já jsem o tom s ní už mluvila víš? Ona tehdy úžasně nadávala a říkala, že už k tý krávě nikdy nepůjde.

Kačko, jak to mluvíš!

To babička! Já to jenom opakuju. A proto si myslím, že by klidně mohla strašit. A když nemáme věž, tak by mohla chodit po plotě, jako bílá paní. A k tomu by mohla vzdychat a kvílet. Babička umí nádherně kvílet… Klidně by každýho vyděsila. Sama jsi říkala, že když babička kvílí, tak padá listí ze stromů!

Kačenko, viď, že o tom nebudeš s nikým mluvit, že ne? Ani s babičkou! Buď hodná holčička a babičku už ze svých plánů vynech, ano?

Ale proč? Vždyť jak přišla s těma obarvenejma vlasama, tak mi děda řek, že když zahlíd tu strašlivou rezatou, tak se k smrti vyděsil. Prej si myslel, že do baráku vlezla liška! A tak si hned musel dát panáka, aby to leknutí ze sebe dostal ven!

Cože? Tohle ti dědeček říkal???

No jo. A maminko, víš co?

Co?

Já si nějak nedovedu představit, jak si děda mohl dát toho panáka, když říká, že je hyn na kolena. Myslíš, že ho skákal i s hůlkou? … Maminko, ty zase kašleš?

Ne… nekašlu, jen mi zaskočilo.

Tak jak myslíš, že to bylo? A kde si ho nakreslil? Asi v předsíni, ne? Babička by ho určitě do obýváku na koberec s křídou nepustila. Víš, jak vyváděla, když jsem si je tam minule vzala…

Ehm… Kačenko, děda tím panákem myslel takovou malou skleničku… to se tak říká, víš? On neskákal panáka, ale musel se z toho svého úleku napít… vody.

To je škoda, že neskákal, mohli bysme někdy skákat spolu. A proč pije vodu z malý skleničky a ne z normální? On se taky pobryndá? A babička potom musí kvílet a strašit, co?

Kačko, už toho nech. Naše babička nestraší.

Když si to myslíš… A maminko, víš co?

Co?

Já mám děsnej hlad.

Tak chvilku počkej, dám ti polévku.

Ale já nemám hlad na polívku, já mám hlad na něco rychlýho. A dobrýho! Já si jdu něco najít, jo?

Kačko, řekla jsem ti, ať počkáš.

Já jdu!

Kateřino, okamžitě toho nech! Přece ještě minutku vydržíš! Copak si vážně nemůžu zajít ani na záchod?

leden 2008

vyšlo: 01/2008 v rubrice Povídky - Číst celý článek

Konečně večer! To byl zase den. Nemůžu se na tu kuchyň ani podívat. Ale ne, zakázala jsem si přece reptat. Byl to docela pěkný den, hosti snědli co jsem navařila a dokonce se uráčí přijít i Barča. Pro jednou jí neonemocněla nebo neumřela některá z jejích četných babiček, takže nebudu muset vytírat lokál.

Cože? Někdo klepe? Teď? No copak chceš, mladej, kuchyň už je zavřená. Jestli umíráš hlady, mám tu jen chleba a studenej bůček s okurkou. Cože??? S tebou v sobotu na výlet? Zbláznil ses?

Narozeniny… No jo, každej je má. Tak si pozvi nějakou holku, co s babou jako jsem já. Já ti věřím, že máš holku, jasně.. Ale proč já? Tajemství? Ne, nejsem zvědavá!

No dobrá, trochu jsem. V deset dopoledne. Ne, u mě ne. Tady. Ale stejně jsi cvok. Já ti dám, roztomilej!

Taky nemusel těma dveřma tak práskat, prevít jeden. Roztomilej je, to zase jo. Kolik mu může bejt? Třiadvacet? Pětadvacet? Ale že si troufá… Co ho to napadlo? Že by věděl? Vždyť je to tak dávno…

***

Nemůžu usnout. Bodejť ne, pořád mi vrtá hlavou ten kluk. Určitě to neví… Ježíši, to byly hrozný časy! Máma pořád uč se, koukej se vyšvihnout nahoru, nebo budeš akorát cizím lidem hajzly umejvat. Jenže mě to učení nebavilo. Těžký to nebylo, ale prostě mě to nebavilo. Vždycky jsem chtěla hlavně žít, naplno, každej den… Máma mě brzy vyrazila, prej bez matury ať se doma neukazuju. Tak jsem šla.

Byl to průser, já vím. Byla jsem blbá, ale on byl opravdu fajn. Škoda, že nebyl náš, kde bych ho hledala někde za oceánem! Bylo to šílený, brečela jsem, byla jsem úplně na dně. Ale jinak to nešlo. Díky bohu za babičku, bez tý bych asi nepřežila. A ona beze mě taky ne, copak dříč, to jsem byla vždycky.

Horší to bylo potom. Babča umřela, prachy žádný, máma řekla, že couru doma nechce. Jo tehdy jsem žádná coura nebyla, to až potom. Ze dna se leze těžko, to si ona nikdy nezkusila. Zachránil mě bábinčin byt, že jsem neskončila na chodníku s pasákem za zadkem. Fuj, proč na to zase myslím? Pozitivní myšlení, sakra! To asi ten kluk, ten to probudil.

Ne, nakonec jsem to zvládla. Vařit umím od pána boha a naší babči, i tu maturu jsem si udělala. Hospodský se o mě perou, však vědí, že ode mne hostům chutná a přitom je nepřivedu na buben. Ani hosty, ani hospodský. Jó, byla to dlouhá cesta.

***

No ráno jako vymalovaný. Co si vezmu na sebe? Zrcadlo, zrcadlo, taky bys mi mohlo ukázat něco hezčího! Ale co, na ženskou po čtyřicítce vypadám slušně. Jenom zhubnout bych měla. Ach jo, Člověk ale nemůže bejt dobrej kuchař, když není mlsnej. A to já zase jsem. Mlsná. A tlustá. Ne, tlustá ne, ale malá dietka by bodla. Ale ne dnes.

Co na sebe? Já fakt nevím. Prý výlet, takže asi džíny. Ale v těch mám velkej zadek. Ale co blbnu, nejdu na rande. Ach jo. Tričko, na to svetr nebo mikinu? Je docela hezky, ale nesnáším, když je mi zima. Ne, tyhle boty ne, přece nechci vypadat jako coura. Co mě to dnes napadá? Slušný botasky stačej, ještěže mám malou nohu, tak to nevypadá špatně. Ach jo. Co blbnu? Ten kluk se neměl objevit.

***

Vrabčák jeden rozčepejřenej! Sluší mu, to prevítovi. Pro blonďáky jsem měla vždycky slabost. Cože? Kam? Na pouť? Tak to tedy ne, mladej, já bliju, jakmile kolotoč jen vidím! Sedat do něj netřeba. Slíbila? Taky nemáš všemu věřit… No promiň, já vím. To víš, že půjdu.

Jak jen přišel zrovna na pouť? Na pouti jsem nebyla snad od svých sedmnácti. Máma o to nestála, sama jsem chodit nechtěla a potom… s tamtěma, to nikdy.

Páni, tady je rumraj! Ale veselo. Že tu ještě pořádně nikdo není? A jak to potom vypadá odpoledne… No ne, oříšky v cukru! Ne, cukrovou vatu nechci. Ale koupim ti ji, jo? Teda, podívej, jak jsme zalepený a to jsme tu jen chvilku. Počkej, mám s sebou vlhčený ubrousky. Nevíš, co to je? No bodejť. Ale neboj, ta tvoje holka o nich jistě ví. Že je chytrá? To je dobře… a milá je taky? Dokonce i na tebe? Ne, nesměju se, opravdu! Mám radost, že máš takovou báječnou přítelkyni.

Ne, ne, absolutně ne! Tam mě nedostaneš, i kdyby ses rozkrájel. Centrifuga! Bože, je mi blbě, jen se na ni dívám. Jasně, zamávám ti, ale počítej s tím, že prd uvidíš. Ne, neuteču. Slibuju.

No koukni na sebe, jak vypadáš. Ne, zelenej samozřejmě nejsi… ale už jsi vypadal líp!

Ruský kolo? Ale proč ne. Nebude ti zima? Ta tvoje bundička je leda tak na parádu… No dobrá, už mlčím.

***

Je to krásnej výhled, máš pravdu. A báječnej den. Už dávno jsem nezažila takovej pěknej den. Kolik že ti je? Pětadvacet? Tak to už jsi skoro chlap. Dobrá, chlap. Nesměju se… Končíš architekturu? Páni… tak to vymysli nějakou kuchyň, kde se nemusí furt jen stát, kdybys věděl, jak strašně mě večer bolej nohy. Jó kreslení, to mě taky bavilo. Jenže máma říkala, že to je akorát cesta do pekel. Ach jo. Ne, nechci o tom mluvit.

Poděkovat mně? A proč? Ale jo, jsem opravdu ráda, že jsi šťastnej, že máš prima rodiče, báječnou holku a škola tě baví. Ale co s tím mám společného já?

Ne…

To není možný.

Bože. Tak ty mi děkuješ, že jsem nešla na potrat. A máš narozeniny…

Ne, už nebrečím.

Tuhle povídku bych ráda věnovala našemu dvornímu pohádkáři… Všechno nejlepší k narozeninám milý WWW! :)) Dagmar Ruščáková

leden 2008

vyšlo: 01/2008 v rubrice Povídky - Číst celý článek

Všechno to začalo tím, že Maruška zdědila hospodu. Jedinou hospodu, která v Nezamyslicích byla. Nikdo to nečekal, protože se starým Kroupou vlastně nebyla vůbec z přízně. Je fakt, že se o něj v posledních letech hodně starala, ale Maruška se přece starala o kdekoho, aniž by si toho vesničané bůhvíjak všímali. Pokud tedy její služby nepotřebovali.

A tak Maruška najednou stála před tím obrovským barákem, v ruce držela klíče a poprvé v životě jí patřilo něco, co jí byli sousedi ochotni závidět. Prohlížela si zašlé a poněkud páchnoucí stavení s hlavou plnou snů. Udělá z toho pajzlu restauraci! A pořádnou, čistou, kde se bude dobře vařit a lidi tam budou rádi chodit. Jestliže byla hospoda její první majetek, o snech to neplatilo. Ty měla odjakživa.

Nejdřív v nich byly panenky a houpací koně, potom nějaký ten princ, později slušný mládenec, který si ji vezme za ženu a odvede do vlastního stavení. Jenže roky plynuly a kromě tvrdé práce nepřinesly nic – ani toho houpacího koně. Maminku už neměla dávno, odjakživa žila jenom s tátou. Josef byl chalupník, měl kus pole a šikovné ruce, takže hlady netrpěli. Ale na nějaké to potěšení nebo na vdavky to prostě nebylo. A najednou tu byla ta hospoda.

Maruška pečlivě procházela domem a v duchu si dělala poznámky. Po půl hodině si je začala psát. Nakonec si sedla v prázdné šenkovně čpící pivem, podepřela si bradu rukama a chvíli zírala na zakouřenou stěnu. Půjde to, rozhodla se. Dokáže to. A dala se do práce. Bože, jen vyčistit ten chlívek ji málem zabilo. Táta jí obvykle přišel večer pomoct, jak skončil doma, ale to zdaleka nestačilo. Chlapi z vesnice chodili na čumendu, vadilo jim, že je hospoda zavřená. Poté, co je s úsměvem donutila, aby vynosili celý vůz starých krámů z komory, se začali hospodě vyhýbat. Maruška zatnula zuby a rozhodla se, že vydrží.

Po měsíci začalo staré stavení vypadat jinak. Okna větrala čerstvě vybílené místnosti, z kuchyně zavoněla první polévka. Josefovi se vůbec nelíbilo, jak je dcera udřená, ale moudře nic neříkal. Už proto, že mu neušly paličatě zaťaté rty a nezkrotný svit v jejích očích. Chlapi za ním chodili na výzvědy, ale on se odmítal do čehokoliv plést. Konec konců, jemu starý Kroupa hospodu neodkázal. Když pověsila v šenkovně na okna veselé pruhované záclonky, jen pozvedl obočí. Když dala na stoly pěkné žluté ubrusy a decentní vázičky, byl nucen si odkašlat. Když však pověsila na stěnu přísný nápis „Kouření povoleno jen na verandě“, tak to už nevydržel.

„Holka zlatá, pro koho myslíš, že tu hospodu otvíráš? Pro knížete pána?“ Maruška si otřela hřbetem ruky zpocené čelo a usmála se. „Pro lidi, tatínku. Nejen pro hlučné ochlasty a karbaníky.“ Josef se rozesmál. „Nejen pro ně? To myslíš, že ti sem chlapi přijdou? Když nebudou moct ani hulit?“ „Ne verandě je stolek a lavice,“ odvětila Maruška jednoduše. „A ten stůl v rohu jsem jim taky nechala. Ale já sem chci pozvat i ty ostatní – co se normálně uřvané putyce vyhnou.“ Josef zavrtěl pochybovačně hlavou. „Jen aby ti sem vůbec někdo přišel.“

Netrvalo dlouho a Maruška jednu neděli slavnostně otevřela. První den měla narváno. Každý byl zvědavý a chtěl vidět, jak jejich hospoda vypadá. Druhý den nepřišel skoro nikdo. Maruška roznesla navařené jídlo potřebným a vyvěsila jídelní lístek. Následující týden se potřební měli líp, než kdykoliv předtím a sousedé si klepali na čelo. Kdo by na vsi kupoval jídlo? Maruška se nevzdala, pěkně se ustrojila a odjela do města na poštovní stanici. Měla s přednostou delší jednání, během kterého vytáhla z objemné tašky pár kastrůlků. Možná to bylo tou vůní, ale loučení bylo srdečné, doprovázené vydatným pokyvováním a přátelskými úsměvy.

Další týden začaly v Nezamyslicích stavět dostavníky. Lidé se protahovali po dlouhé cestě a s chutí zašli do hospody na horký čaj. A na něco dobrého. A ještě na zákusek. Maruška vypadala ještě uštvaněji, ale oči jí vítězně zářily. Josef si ke své kravce a kozám najal Vaška ze sousedství a staral se postiliónům o koně. Chlapi z vesnice se pomalu táhli do hospody zpátky. Josef míval večer vždycky plno zajímavých novinek, o které se na verandě mohli nad půllitrem piva pěkně pohádat. Maruška měla pocit, že zvítězila. Splnila si svůj sen!

Proč jenom z toho přestávala mít radost? Nepřetržitý proud hostů z poštovních dostavníků ji unavoval, sousedé trousili uštěpačné poznámky a s nadcházející zimou ji opouštěli i štamgasti, kterým byla na verandě zima a v šenkovně nad žlutým ubrusem jim pivo prostě nechutnalo. Nechápala, co jim chybí. Hospodu zavírala v deset, vždyť tou dobou už sama sotva stála na nohou. Neměla chuť dělat kompromisy, ale bylo jí jasné, že ke změnám musí dojít. Bože, opravdu si to takhle představovala?

Začala tím, že si našla vydatnou pomoc. Stará tetka Kordula uklízela jako ďábel, trousila kolem sebe provokativní vtipy a navzdory tomu, že sama hulila jak tovární komín, byla ke své podstatně mladší zaměstnavatelce naprosto loajální. Josef upravil hospodské chlévy a vedle svých zvířat tam ubytoval ještě několik pěkných čuníků. Pro poštovní koně upravil ve stodole několik stání, takže tam brzy začali pošťáci přepřahat. všechno vypadalo docela dobře, jen ti chlapi! Proč se vlastně ofrňují? Pivo měla jako křen, slivovice měla říz a ceny byly přijatelné. Cestující si její restauraci pochvalovali. Tak proč ne domácí? Copak pan doktor, pan řídící, starosta a pan lesní, ti si na partičku karet a nějaké to pivko přišli, ale ti ostatní? Hanba mluvit!

Nebyla sama, kdo se trápil. Chlapi z vesnice byli zničení. Jediná hospoda a teď tohle! Kdo to kdy viděl, záclonky, ubrusy, žádné kouření a žádná zábava. Snad aby ještě říkali ruku líbám! A tak to zkoušeli porůznu v okolí. Nejblíž byl Potměchov. Tam měli panečku putyku jak řemen! Jenže potíž byla v tom, že za to léto si zvykli na čisté sklenice a nepančované dobře vychlazené pivo, a to nebylo v Potměchově nejen pravidlem, ale ani výjimkou. Je fakt, že ženská tam nestrčila ani nos, ale přece jen… chodit si tam jen vzdorně zahulákat a zahulit většinu nezamyslických brzy přestalo bavit.

Do Blátalouže to bylo pěkný kus přes pole, hospodu tam měli pěknou, pivo slušné, ale zase si tam jeden nemohl posedět, aby z toho nebyla co chvíli hádka nebo pranice. Nezamysličtí se s blátoloužáky upřímně nesnášeli kvůli letitému sporu o ryby z hraničního rybníka, takže dát si pivo v jejich hospodě mohl s chutí jenom profesionální výtržník. A tak se postupně trousili za Josefem s jedinou prosbou: „Prosím tě, udělej něco s to tvou holkou, než nás úplně zničí! Seš její táta, tak jí poruč!“ Ale Josef jenom pokrčil rameny. „Je to její hospoda a její živobytí. Já jí do toho mluvit nebudu.“ Ti chytřejší zašli za Kordulou. Té se jen zablýskla v očích čertovina: „Po zlým to panáčkové nepůjde. Je zaťatá jak mula. Zkuste to po dobrým!“

I dali chlapi hlavy dohromady a přemýšleli. Vždyť toho zase tolik nechtějí. Jednu místnost, kde by mohli být sami sebou. Ani plivat by tam nemuseli! Přicházely Vánoce, takže byly příležitosti, jak se trochu ukázat. Jeden přinesl Marušce pár čerstvých ryb, další pozornost ze zabijačky, jiný slíbil, že ve svém lese uřízne pěkný vánoční strom. Maruška nejdřív podezíravě vyslechla tátu, potom Kordulu, ale všechno vypadalo normálně. Možná to byla ta únava, možná konečně trochu té milé pozornosti, ale Maruška začala trochu vzpomínat. Co jí na té staré hospodě nejvíc vadilo?

A potom přišel sníh. Padal a padal, zdánlivě bez konce. Všichni byli unavení jen ze snahy udržet sjízdné cesty, takže většina práce s čištěním prostor kolem hospody byla na Marušce. Když zase jednou celá udýchaná zoufale visela se zmrzlýma rukama na lopatě, konečně to chlapy trklo. Kovář hned poslal svého tovaryše Jendu, aby pomohl. „A koukej, ať ví, komu za tu práci vděčí!“ poznamenal významně. Jeník byl kus chlapa, ale moc rychle mu to nemyslelo. Nebyl hloupý, jen obvykle potřeboval na přemýšlení víc času. Popadl lopatu a Maruška jen koukala, jak rychle zvládá všechno, s čím ona se tak pracně lopotila. „Copak žes přišel?“ ptala se ho zvědavě a dýchala si na zmrzlé ruce. Jeník se zeširoka usmál a povídá: „To víš, my ti tady za hodně vděčíme, tak ti chceme pomoct!

Kovář by se asi divil, kdyby to slyšel, ale Marušce se to líbilo. Jeníkovi také, takže každé ráno tiše vyběhl k hospodě dřív, než šel do práce, a Marušku tak denně vítalo pěkně vyčištěné zápraží. Až přišla obleva. Maruška jako vždy vyšla ven přivítat nový den a… než stačila aspoň vyjeknout, sjela po vyčištěných schodech, klouzavých jako by byly namydlené. Ošklivé křupnutí a následný výkřik znamenaly jediné – Maruška si zlomila nohu. Ještě než stačil Josef přiběhnout ze stodoly, byl u Marušky Jeník. Cítil se hrozně – to nemohl ty schody něčím posypat? Než se Maruška dostala do nemocnice, trápila ji vedle hrozné bolesti jediná otázka. Co bude s její restaurací?

Netrvalo dlouho a řešili to i chlapi ve vsi. Nepochybovali o tom, že teď se konečně ujme práce hospodského Josef a věci se vrátí ke starému pořádku. Pár z nich dokonce šlo poplácat Jeníka po ramenech, jak to dobře zařídil, a nešťastnému Jeníkovi trvalo dost dlouho, než pochopil, co tím všichni myslí. On jí přece nechtěl ublížit! Večer se rozjařená parta vydala do hospody. Když Josef po spatření jejich zapálených cigaret beze slova otevřel verandu, ztratili na chvíli řeč. „To nemyslíš vážně, že ne?“ ptali se s nevírou. Josef vážně kývl hlavou. „Tohle nezáleží na mně a vy to dobře víte. Jdete dál?“

Chlapi chvilku váhali, nakonec uhasili cigarety a šli dovnitř. Josef sice dbal na Maruščiny zásady, ale nebyl hloupý. Takže přes žlutý ubrus hodil ještě jeden voskovaný a za chvilku už se mu u pípy vesele blýskaly oči. Chlapi najednou zjistili, že když si nemusejí před Maruškou dávat pozor na jazyk, dokáží se bavit i bez toho kouření. Sem tam si odběhli s cigárkem na verandu, ale tak nějak měli pocit, že to dělají dobrovolně a vadilo jim to mnohem míň než dřív. Josef se bavil a spřádal vlastní plány. Druhý den je v nemocnici předložil pobledlé Marušce.

Některé věci se asi řeší na dálku lépe, než rovnou v bojové řeži, takže Maruška slíbila, že to uváží. Sama měla vlastní nápady a tady z nemocniční postele jí bylo jasné, že večerní vysedávání u pípy prostě nenávidí. Když ji navíc navštívil i Jeník, uvědomila si, že sny se asi mění a pokud by trvala na své původní představě, tak se nejspíš zničí. A tak se, byť se zlomkem své obvyklé energie, pustila do přepracování svého snu. Táta sedával u její postele každé dopoledne, kdy hospoda spala, a nakonec se dohodli.

Sen se změnil a hospoda s ním. Přes den byla Maruščina, s dobrým jídlem, tlumeným hovorem a žlutými ubrusy. Večer Josefova, hlučná, občas trochu divoká, s napěněnými půllitry a kartami pleskajícími o ubrusy pro změnu voskované. Na verandě přibyly další popelníky a terče na šipky.

Maruška, pohodlně sedící s podloženou nohou, se při pohledu na prosluněnou šenkovnu usmála. Nikdy by ji nenapadlo, jak prospěšná může taková zlomená noha být. Ta trocha nadhledu jí pomohla pochopit, že člověk dopředu nikdy neví, jak se takový sen ve skutečnosti vyvrbí, a že jeho změna vůbec nemusí znamenat prohru.

Najednou nastražila uši. Na schodech bylo slyšel těžké kroky, někdo si pomalu ometal nohy od sněhu. Rozbušilo se jí srdce. Zdálo se, že se naplňuje sen, který ještě neměla čas snít. Dveře se otevřely a do místnosti zavanul studený vzduch. „Zdravím tě Maruško,“ ozval se hluboký hlas. „Přinesl jsem dneska tlačenku a ovar. Že jsi ráda?“ Nevydržela to a rozesmála se. Některé věci si člověk asi vysnít neumí…

leden 2008

vyšlo: 01/2008 v rubrice Povídky - Číst celý článek

Tyto stránky pracují na platformě WordPress na základě šablony Adventure
RSS kanál článků and RSS kanál komentářů

Dagmar Ruščáková

osobní stránky