Letní ráno bylo jako vymalované. Lehký větřík pohyboval záclonou a přinášel do ložnice vůni posečené trávy, rozkvétajících růží a vlhké hlíny. Laura se s rozkoší protáhla a podrbala se za uchem.
Najednou se zděšeně zastavila, protože jí to došlo. Podrbala se za uchem, ač to obvykle nikdy nedělá… a ještě k tomu zadní nohou! Co se to proboha děje? V panice vyskočila – proti posteli byla velká skříň se zabudovaným zrcadlem. Odraz obsahoval důvěrně známou útulnou ložnici s vysokými okny, bílou dřevěnou postelí, růžovým povlečením a středně velkého střapatého černobílého psa s vyděšeným výrazem.
Zoufale se rozhlédla kolem, jestli nenajde nějaké vysvětlení. Pes v zrcadle učinil totéž. To je sen, ne? Hloupý sen, určitě se ještě neprobudila… To je přece absurdní! Najednou zjistila, že do snu se jí dostal ještě jeden pes – poměrně velký, černohnědý, se vztyčenýma ušima. Pohodlně ležel na druhé straně velké postele a se zájmem se na ni díval. Tedy na ni… na toho černobílého psa.
Zmateně si sedla a prohlásila: „Nechci do svého snu ještě další psy! Bohatě mi stačí to, co se mi už zdá!“ Cukla sebou, když zaslechla odpověď: „On to není sen, chápeš? A já jsem tu proto, abych ti ledacos vysvětlila,“ odvětil černohnědý pes, tedy správněji fena. Lauřin zmatek ještě vzrostl. Jak to, že ten pes mluví? Nevypadal, že mluví, ale ta slova slyšela opravdu zřetelně. Že by to řekl někdo jiný? Vyskočila na všechny čtyři a snažila se znovu pořádně prohlédnout ložnici, byť jí nos říkal, že je tam sama. To byla ještě větší záhada – jak to, že toho druhého psa necítí? Ten sen je opravdu šílený!
„Tak se uklidni, jsem tu jenom já. Můžeš mi říkat Fenka.“ Opravdu se jí zdálo, že se ten pes… Fenka, usmála? Vzdala to. Sedla si a upřela na Fenku odevzdaný pohled. S některými sny se bojovat nedá. „Tak vidíš, že to jde,“ pochválila ji Fenka. „Vítám tě mezi nás. Musím říct, že máš opravdu štěstí – nejsi tak velká, aby se tě lidi báli, ale dost velká, aby si rozmysleli do tebe kopnout. A až přestaneš být tak vykulená, můžeš vypadat i roztomile!“ Laura si uvědomila, že na mluvícího-nemluvícího psa zírá s otevřenou tlamou a vyplazeným jazykem. Honem ho schovala, ale protože jí začalo být horko, zase tlamu pootevřela, ale jen trošku.
„No vidíš, co jsem říkala, hned vypadáš líp!“ pochválila ji Fenka. „Tak abychom se dostaly k věci, ne?“ Laura vstala a popošla k Fence blíž. „To opravdu není sen, co?“ kníkla ustrašeně. Fenka naklonila hlavu trochu na stranu. „Bystrá holka,“ broukla. „Prostě jsi byla vybrána do našeho programu na záchranu planety nazvaného… no strašně složitě, ale my tomu radši říkáme „Přezouvání“. Staneš se tak jednou ze stovek vyvolených, které získají mezidruhovou zkušenost a jak doufáme, tak i mezidruhové cítění.“
Laura se neovládla a cítila, jak jí zase samým úžasem visí jazyk z tlamy. „Vybraná? A kým? A proč přezouvání?“ Fenka se pohodlně rozvalila na posteli a dala tak najevo, že půjde o delší povídání. „No podívej, žiješ sice dost samotářsky, ale ani tobě nemohlo uniknout, jak se lidé chovají k životu na této planetě. No a matka Příroda už toho má dost a přemýšlela, jak si s vámi poradit, aby vás nemusela dočista zlikvidovat – přece jen taky patříte mezi její děti. Nejdřív myslela, že dá některým zvířatům hlas, aby vám vysvětlila, že se k nim chováte jako surový parchanti.“ Hlas Fence najednou zostřel tak, že Laura úlekem zamrkala.
„Co si budeme říkat,“ pokračovala Fenka, „v tomhle případě sáhla krutě vedle. Mluvící zvířata byla urychleně vyhubena a jen střípečky jejich poselství zůstaly v pohádkách pro vaše mrňata.“ Fenka mávla tlapou. „Přišly i další projekty, ale selhalo všechno. A tak si řekla, že si to zkrátka lidi budou muset uvědomit sami. Jenže vy ne a ne.“ Fenka nevěřícně a tak trochu rezignovaně zavrtěla hlavou. „Ale nevzdala to, to ona nedělá. No a potom přišlo „Přezouvání“. Vycházela z toho, že lidi si nedovedou představit, co přírodě vlastně dělají. Tak se chytla jednoho lidského přísloví – Nesuď druhého, dokud jsi neušel nějakou vzdálenost v jeho botách.“
Laura zdvihla hlavu. „Vy měníte lidi na zvířata???“ Nevíra zvonící jejím hlasem jí rychle přišla směšná – zrcadlo totiž místo ní stále ještě ukazovalo černobílého psa. „A proč?“ zeptala se dřív, než stihla zbytečnou otázku spolknout. Fenku to nijak nezarazilo a v klidu vysvětlovala. „Protože lidé nikdy zvířata poslouchat nebudou. Ale jiní lidé mohou být slyšet – pokud jim půjde o hodně. Tak jsou vybíráni vhodní jedinci, a pokud v určitém věku splňují všechny náležitosti, stanou se aktéry programu „Přezouvání“. Fenka bystře pohlédla na svoji společnici a aniž by čekala na konkrétní otázky, pokračovala.
„Nejdřív jsme používali opravdu široký okruh zvířecích druhů, ale měli jsme velké ztráty,“ Fenka potřásla truchlivě hlavou a na okamžik se odmlčela. „Časem se výběr optimalizoval, nejvíce používáme psy, trochu méně kočky, osvědčili se i koně. Skutečně významným přínosem jsou lesní ptáci, na rozdíl od lesních zvířat – tam jsme mívali moc velkou úmrtnost. No, a jestli tě to zajímá, tak máme i sekci paralelní existence – ta je nová. Lidi tam mívají svůj paralelní život v nějakém stromě. Je to zatím ve fázi experimentů, dělá nám tam potíž setrvačnost, kterou se vyznačuje vědomí. Mezi lidmi a stromy je prostě příliš velký rozdíl. Ale pracujeme na tom!“ Fenka se na Lauru zazubila, i když vzhledem k velikosti jejích tesáků to vypadalo spíš zlověstně než vesele.
Laura potřásla nevěřícně hlavou. „Ale kde jsem já, když jsem zrovna pes? Tedy chci říct… přece se nemůžu jen tak ztratit? A kdy se přeměním zpátky?“ Fenka vypadala najednou trochu rozpačitě a Laury se zmocnilo ošklivé podezření. „Noó,“ zaváhala Fenka, „ono je to trošku složitější… Ale neboj, hned ti to vysvětlím!“ zrychlila tempo. „Ten pes jsi ty, opravdu ty a prostě na tu dobu vždycky z lidského světa zmizíš. Je na tobě, jakou výmluvu si připravíš. Prostě jsi to ty.“ „Co tím myslíš, na určitou dobu?“ zeptala se Laura podezřívavě. „Nechceš snad říct, že se to opakuje???“
„To jsem ti ještě neřekla?“ Fenka na Lauru mrkla. „Bude to každoměsíční záležitost… tedy pro ženskou nic nového!“ Laura strnula. „Každý měsíc? To nemyslíš vážně! Snad ne za úplňku!“ Fenka se ošila. „Ne, to ne. Jak jsi to uhádla? To byl taky jeden z projektů, matce Přírodě se původně moc líbil. Člověk a vlk v jedné kůži! Jenže to nevyšlo – když se spojila potenciální lidská krutost s vlčími tesáky, bylo zle. Byla spousta skvělejch vlkodlaků, měla jsem mezi nimi pár opravdu dobrých přátel, ale ti, co se zvrhli, se zvrhli tak strašně, že jsme toho museli nechat.“ Laura žasla, když zjistila, že i psí tvář může být plná nostalgie.
„Ale k dnešku – musím to už vzít zkrátka. Pro náš program potřebujeme dospělého jedince, který je schopen stát na vlastních nohách, má slušný charakter, dobré zdraví a odpovídající inteligenci. K proměně vždy dochází v týdnu kolem novu – radši neriskujeme. Zkušený člověk může proměnu v krajní dny oddalovat na noc a v ostatních dnech se naopak může přeměnit i za svitu měsíce. My obstaráme úvodní školení a poskytujeme horkou linku.“ Fenka mrkla. „Jak jsi pochopila, tak já jsem tu pro tebe.“
Laura málem spadla. „Týden? Zbláznila ses? Já musím do práce, máme uzávěrku a šéf mě zabije, když zůstanu doma! Týden nepřichází vůbec v úvahu! Maximálně tak víkendy!“ Odpovědí na její vášnivý nesouhlas bylo Fenčino ušklíbnutí. „Uzávěrka!“ vyprskla pohrdavě. „To je něco, co tě nemusí zajímat. Jo a zapomněla jsem ti říct, že na poprvé to není týden… ale celý měsíc!“ Laura ztuhla. „To nemyslíš vážně, že ne?“ žadonila. „Já nemůžu nepřijít do práce celý měsíc! Ani dovolenou jsem nikdy nesměla mít najednou delší než čtrnáct dní! To mi neprojde, vyhodí mě!“
„Neboj,“ uklidňovala ji Fenka, „nevyhodí tě.“ Laura si oddechla. Ne na dlouho, protože černohnědé psici blýsklo v očích, když pokračovala: „Tvoji výpověď už dostal.“ Dřív, než Laura zjistila, zda dokáží psi omdlít, Fenka pokračovala. „Vždy si vybíráme lidi schopné a kreativní, kteří se dokáží uživit sami, aniž by museli někam denně docházet. Jestlipak si pamatuješ, jak jsi ráda kreslila – než ses stala…“ Fenčin hlas nabyl jisté štítivosti, „účetní?“ „Na účetnictví není nic špatného,“ hájila se automaticky Laura, byť její myšlenky padaly dolů po strmých srázech příčetnosti.
„To je šílené, to přece musí být sen,“ uvažovala horečně. „Onemocněla jsem, určitě jsem snědla něco jedovatého… to byla ta ryba, určitě…“ Rozhlížela se po ložnici ve snaze najít další pokroucená snová fakta. Ale pokoj vypadal jako vždy, vánek stále povíval záclonami a navíc sluníčko bylo o viditelný kus výš a začínalo hřát. Všechno prostě vypadalo normálně – až na ni. Neplakala jen proto, že to psi neumějí. „Řekni, že to není pravda, řekni, že se mi to je zdá!“ škemrala.
Fenka vyskočila, přešla k ní a přátelsky jí olízla tvář. „Není to sen, ale už se tak hrozně neboj. Ze začátku ti všelijak pomůžu a později – uvidíš, že se ti nový život bude i líbit. Většina lidí, se kterými pracuju, se do psí podoby vysloveně těší. Říkají, jak si skvěle odpočinou, líbí se jim, jak nově svět vypadá a voní. Je fakt, že je třeba si život nějak rozumně zařídit, protože bezprizorný pes je ohrožený ze všech stran, ale věř mi, že to jde.“ Laura dál seděla jako černobílá chlupatá hromádka neštěstí. Fenka do ní šťouchla čumákem a přátelsky se ušklíbla. „Jo a taky si lidi nemůžou vynachválit, jak se dobře navazují nové vztahy!“
Laura najednou objevila novou podobu hrůzy. „Vztahy?“ zakoktala. „Chceš říct, že jako můžu… že budu…“ Ta myšlenka byla tak obludná, že ji nedokázala vyslovit. Fenka si sedla a vážně na ni pohlédla. „Samozřejmě,“ přikývla. „Přijdou ty správné dny a ty se s nimi budeš muset vyrovnat. Jako žena na to také musíš myslet, ne?“ Tentokrát se Laura nezmohla ani na zakňučení, takže Fenka prostě pokračovala. „Když zabřezneš, zůstaneš v psí podobě nejen do porodu, ale i do odstavení štěňat. No a když jako žena otěhotníš, tak se neproměníš až do roku věku dítěte. Do jeho tří let se potom může v případě krajní nouze proměnit s tebou.“
Lauře podklesly tlapky a zhroutila se do peřin. Jako žena zatím neměla žádný trvalý vztah, o dětech uvažovala jen mlhavě v kategorii „možná jednou“. Bylo jí sedmadvacet, celý život se jako nenápadná dcera velmi úspěšných rodičů tak trochu schovávala před světem a najednou má řešit štěňata. A ještě k tomu svoje! Její rodiče byli velmi úspěšní archeologové, cestovali po světě a většinou byli nepřítomní nejen doma, ale i v čase, ve kterém žila ona. Snažila si představit, že jim píše dopis… Ne, některé věci se nedají ani představit. Copak babička, ta by pomohla! Jenže babička v zimě umřela a tím se Lauře zhroutila jediná podoba rodinného života, jakou znala. A teď je navíc pes!
Najednou ji přepadl vztek. „Proč si myslíš, že bych měla zrovna v této situaci milovat zvířata a bojovat za jejich práva? Nechci být nějakým prašivým čoklem! Musí se najít nějaká cesta, jak… jak s tím něco udělat!“ Ke svému úžasu zjistila, že stojí celá napjatá, hlavu drží nízko, uši má stažené k hlavě a zuřivě vrčí. K jejímu překvapení se Fenka najednou zasmála a podrbala se zadní nohou za krkem. „Já jsem věděla, že to v tobě je. Jenom to probudit! Ty nejsi žádná šedivá myš! Jen počkej, jsem přesvědčená, že zrovna ty si novou podobu budeš umět jaksepatří užít. Jen co se s tím smíříš.“
„Nesmířím!“ vyštěkla Laura popuzeně. „Abys věděla, v Itálii žije nějaký profesor, který se zabývá srovnáváním vědomí lidí a psů a vůbec všelijakými takovými věcmi. On klidně může vědět, jak na ten váš experiment vyzrát!“ Tentokrát se Fenka jen zálibně olízla a s potěšením Lauře odpověděla: „Jo, to máš pravdu, ten toho ví zatraceně hodně. Já ho totiž znám a moc se mi líbí. Takovej fešák to je, vysokej, statnej, s krásnou černou srstí…“ „Fenko!“ vyjekla Laura. „Nemyslíš tím, že… že on je… taky…“ Fenka se škodolibě uchichtla. „Jo jo, ten je náramně povedenej. Srovnej si data jeho přednášek s lunárním kalendářem a budeš mít jasno.“
„Chceš říct, že je takových lidí opravdu víc? V Greenpeace? Mezi těmi, co chrání velryby, tuleně a deštné pralesy? Mezi těmi, co budují útulky a starají se o přijatelné podmínky pro hospodářská zvířata?“ Fenka vážně přikývla. „Samozřejmě jich není zas tak moc, ale tvoří ohniska, ukazují cestu jiným lidem. Zdá se, že je to jediná jakž takž fungující cesta ke změnám, jakou jsme zatím dokázali najít.“ Chvíli obě mlčely.
Laura konečně uvěřila. Hluboce si povzdechla, olízla se a pořádně oklepala – od plecí až po špičku huňatého ocasu. Ani se nedivila, že to umí, jen byla spokojená s tím, jak se jí pěkně uhladila srst. Potom si opět sedla a upřela oči na Fenku. „Co mám dělat teď?“ Fenka vstala a seskočila z postele. Ohlédla se na Lauru.
„Nějaký čas tady v domě vydržíš – určitě tu najdeš nějaké jídlo. Aspoň si zvykneš na novou podobu. Potom ti ho pomůžu zamknout a budeš muset vyrazit mezi lidi. Rozmysli si, ke komu zkusíš zajít – je to velmi důležité. A neboj se. Když si dáš pozor, může to být pro tebe skvělá zábava. A zkušenost…“ dodala Fenka významně. Ještě jednou na ni rošťácky mrkla a zmizela.
Laura také seskočila z postele a po dvou pokusech otevřela dveře do chodby. Se zadostiučiněním mrskla ocasem a vypravila se do kuchyně vyřešit první úkol nového života. Bylo třeba otevřít ledničku.
únor 2008