Category Archives: Povídky

VÁNOČNÍ POVÍDKA: Narodil se…

logo_radio dedeTak je to tady, možná ještě dnes, nejpozději zítra. Ani nevím, jestli mám víc radost nebo strach, ale těším se strašně. Ani nám mladí neřekli, co to bude, tak musíme čekat. Holčička nebo chlapeček? Jsem tak nervózní, že ani nemám chuť na cukroví. Kdyby aspoň nebyly ty Vánoce! Kdo ví, jaký doktor dnes v porodnici slouží.

 

Ostatně Vánoce… chudák dítě, to budou narozeniny! Na Štědrý den by to bylo vysloveně kruté, no a zítra to bude mít s Ježíškem. Je to přece jen zvláštní – takové vánoční miminko. Člověk se neubrání myslet na ty ostatní věci. Na osud a předurčení, na povinnost a obětování. Na sílu rodu, lásky… Ale ne, už fakt blbnu.

 

Holčička moje, taky už ochutná, jaké to je. Ta bezmezná radost, ta tíha odpovědnosti. Jen aby byli oba zdraví. Určitě budou, nesmím panikařit. Tak nevím, asi je to tím věkem. Vždycky jsem do všeho šla přímo a moc jsem se netrápila pochybnostmi, natož strachem. Jo, pitomostí jsem taky udělala dost, ale většinou mi to všechno vyšlo. Proč to teď nedokážu?

 

Mám dojem, že se bojím už od těch slavných dvou čárek na těhotenském testu. Ale nic neříkám. Ten můj taky radši dělá hloupé žerty, než aby nahlas připustil, jak moc mu na té naší holce a na tom maličkém záleží. Jak při tom pomyšlení jihne. Jen kdyby skousnul toho dědu! Ne, že bych se mu divila, titul dědeček je asi stejně sexy jako velebný kmet, a kterej chlap pár let po padesátce tohle jen tak rozdýchá?

 

Bože, jak ty hodiny pomalu plynou! Ne, nemůžu telefonovat do porodnice… oni se ozvou. Přijde mi fakt divné, chystat rybu a salát, když můžu myslet jen na to, jak se to malé dere na svět – i když připusťme si, že je to vlastně stylové. Stromeček svítí, dárky jsou pod ním narovnané, ale my pro to nemáme jedinou myšlenku. Protože ten nejcennější dárek tu ještě chybí.

 

Bože, že bude všechno v pořádku? Přece se nemůže stát nic zlého, o Vánocích?

 

 

 

xxx

 

 

 

To ticho je málem hlasité, klid a úleva skoro neskutečné – po vypětí tolika předcházejících hodin. Konečně ztlumili i světla, já ležím, a na prsou se mi vrtí ten drobeček, to maličké děťátko, které mi připadalo tak veliké, když se dralo na svět. Můj syn. Náš syn!

 

„Takovej malej Ježíšek,“ řekla sestřička a já se nejdřív usmála, protože se mi líbila představa miminka pod vánočním stromečkem, v košíku s velikou mašlí. Ale pak jsem najednou říkala ne, Ježíšek ne, protože každý ví, jak to s tím v Betlémě narozeným chlapečkem nakonec dopadlo. Já vím, jsem přecitlivělá, ale to je snad normální, ne? Prostě, žádnej Ježíšek, když jde o mého syna.

 

Syna… takový maličký směšný tvoreček a syn… to zní kapku moc vznešeně. Holátko moje, chlapeček malinkej. Mám dojem, že mi něha proráží skrz kůži jako růžovej obláček. Chce se mi smát i brečet zároveň, je to taková divná chvíle. Silná. Ale taky trochu komická – když se na sebe podívám z dálky a vidím, jak se ve skutečnosti bojím toho človíčka vzít doopravdy do rukou.

 

Novopečený tatínek si šel do kantýny ulovit něco k jídlu, a mě najednou napadlo – už nikdy to nebude stejné, jako to bylo. Žádné bláznivé akce, žádné bezmyšlenkovité riziko. Teď tu musíme být pro toho malého, protože jeho život závisí na tom našem. Samozřejmě jsem to věděla už dřív, ale… teprve teď mi to asi doopravdy došlo.

 

Svým způsobem je to jako zabouchnutí dveří, takové to neodvolatelné zaklapnutí: cesta zpátky už neexistuje. Jednoho by to i vyděsilo, kdyby si neuvědomil, že se na druhé straně otevřely jiné dveře. Dveře pro ty šťastné, kteří děti mít mohou, chtějí mít a mají. Nejspíš slibují mnohem víc starostí, než si teď dovedu a chci představit, ale neměnila bych.

 

Koukej mimi, tatínek je zpátky. A nese vánoční cukroví! Vlastně až teď mi došlo, že jsme zameškali štědrovečerní večeři…

 

 

 

xxx

 

 

 

To tedy ale byly Vánoce! Jeden aby byl rád, že už je zase doma a slyší vlastní myšlenku. Vždycky jsem si myslel, že mít vnuky je strašně pohodlné, protože člověk může prchnout, je-li už jejich řádění nad jeho síly. Ale vypadá to, že stačí jeden pravnuk a není úniku. Tu štědrovečerní hostinu, kdy jsem seděl hlady u prostřeného stolu, na tu asi jen tak nezapomenu!

 

A já už měl opravdu hlad. Tedy ne, že bych toužil vidět za každou cenu zlaté prasátko, ale když vám vnučku odvezou do porodnice hodinu před plánovanou večeří a její máma se zjevně chystá starostí nachodit sto zimních kilometrů mezi kuchyní a ložnicovým oknem, tak se na jídlo snadno zapomene. I o Vánocích.

 

Kdybych byl doma, tak si na to čekání aspoň namažu chleba. Konec konců, co může dělat člověk, který nerodí, než čekat? Ne, nebylo mi to jedno, ale chlap je prostě v tomhle víc fatalista – to asi bude těma staletíma, kdy ho v těchto případech vyhazovali za dveře, aby se do toho ženským nepletl.

 

No abych nebyl nespravedlivej, my jsme to nakonec všechno snědli, ale až v deset večer, kdy dcera pochopila, že první dítě si dá prostě načas a s Ježíškem závodit nebude. Potom jsme všichni seděli, koukali na barevný světýlka na stromečku a ženský vykládaly o svých porodech, zatímco chlapi o své vojně. Ono to má v sobě něco strašně podivně podobnýho.

 

No, nikdo toho moc nenaspal. Pak ráno zvoní telefon a je to kluk! A zdravej! On, i máma. A já se najednou musel jít zavřít do pokojíčku, protože ze mě byl praděda a nechtěl jsem brečet před mladýma, protože tohle bylo tak krásný, a protože ta moje se nedočkala toho, aby z ní ta prabába byla taky.

 

A pak jsem najednou cítil, jako bych se roztáhl daleko přes všechny ty generace, přes moji mámu a tátu až k tomu pravnukovi a byl jsem úplně celej a šťastnej. A tak jsem šel zase zpátky k ostatním, a slavili jsme, a byly to Vánoce všech Vánoc.

 

Povídky: Zub

Ježíši já to už nevydržím, ten blbej zub! Bolí, hlodá, dloubá, píchá, mrazí… bolí a bolí. Já snad vyskočím z kůže. Jarko, kde máme tu léčivou slivovici od tetičky Anny?

Ne, neříkej mi to. Já to vím, ale ty mě nechápeš. Nikdo mě tu nechápe. Já tam nemůžu jít! Když jen pomyslím na zubaře, tak je mi mdlo strachy. Pomyslím na zubaře a musím jít na záchod. Ne a ne. Kde je ta slivovice? To chce dezinfekci a bude to dobrý. Musí to bejt dobrý! Starej Votruba říká, že na bolest zubů je nejlepší pravá slivovice. Tahle je pravá, že jo?

No dobrá, já vím, že Votruba má už dávno klapačky a pije cokoliv, co prošlo destilací. Nemluv o tom, buď tak laskavá, jo? Ty Tondo, aby sis nepřisadil, nikdo se tě na názor neptal. Tvůj táta trpí, tak radši zmiz, než ztratím trpělivost. Zubař, zubař… všichni jste se proti mně spikli.

Aúú! Jarko, dej mi něco zmraženýho! Starej Votruba říká, že ledování taky pomáhá. Vždycky si na tvář tisknul vychlazenej půllitr plzeňskýho a hospodskej Jíra nadával, že mu zmastí sklo. Chlazení pomůže. Ježíši, já vím, že má klapačky! Nechci je mít taky, aspoň ne hned, ale něco přece tu bolest zahnat musí, ne?

Jarko, nebuď krutá a dej mi nějaký prášky. Já vím, že je máš! Cpeš se jima, když tě bolí hlava. Sama si dopřáváš a mě posíláš k zubaři. No dobrá, tobě zubař nepomůže, ale mně taky ne. Sakra dej mi ty prášky, nevidíš, že už skoro lezu bolestí po zdi? A co s tím má co dělat slivovice? Dva tři panáky… to přece nevadí!

Mně je to jednu, jestli budu zdrogovanej, klidně budu zdrogovanej, hlavně, když mě nebude bolet ten svinskej zub. Bože, tos to nemohl vymyslet nějak jinak, s těma zubama? Neříkej mi to! Prostě mi to neříkej! Jak včas? Já tam nepůjdu ani pozdě, natož včas! Podívej, já toho snesu hodně, ale zubaře ne! Tak dáš mi ten prášek?

Kam jsi mě to zatáhla, to je šílená místnost, předpokoj pekla. Cejtíš ten smrad? Nějaká dezinfekce, nebo co… Asi omdlím, nemáš tu… no víš co… tetička Anna… Ach jo. To od tebe nebylo hezký. Že dejchnu a doktorka bude taky pod parou, tos teda říkat nemusela. Já nejsem pod parou, bohužel. Jak rád bych byl!

Slyšíš? Slyšíš to?? Nedrž mě, jdu pryč! To byla vrtačka! Bože, je mi slabo, já chudák, tohle nepřežiju. Seš sadista, já to vždycky věděl. Já tu trpím, a ty se mi směješ. Dobrá, opakuju po tobě: jsem hasič, nebojím se výšek, nebojím se ohně, zachraňuju lidský životy, jsem dobrej, jsem odvážnej… Ne Jarko, to nezabírá. Můžu bejt odvážnej u ohně, ale ne v čekárně u zubaře. Ach bože, už otvírá dveře!

To je konec, už tomu neuteču. Asi omdlím. To křeslo je naštěstí pohodlný. Jestlipak tu má něco na kříšení pacientů? Slivovici od tetičky Anny asi ne… Ne, tím háčkem ne! Tím to strašně bolí!

Nemůžu myslet s otevřenou pusou… Injekce, ještě i to! Prej trošku píchne! No, fakt, v tý strašný bolesti od toho zubu to ani nepíchlo. Aní oorko, eí eda iekce álo? Skvělá žena, ona mi snad dá ještě jednu! No tu poznámku si mohla odpustit. Och, to je úleva…

Otevřít, ještě trochu, nakloňte se trošku ke mně, vypláchnout… Ještě otevřít, vypláchnout… Otevřít, zkuste skousnout… Výborně, ještě otevřete…

Nakonec to není tak zlý. Teda aspoň po tom, co jsem si už vytrpěl.

Ta sestřička nevypadá špatně, baculatá, pěkně do ruky. Jenže dojem na ni holt neudělám, s otevřenou hubou, notabene ztuhlou tak, že jen blekotám. Ježíši, to je úleva, já jim tu snad usnu. Bodejť, skoro dvě noci jsem nespal. Nakonec to vůbec nebylo tak hrozný. Příště to už tak nezanedbám,

Ekuju, aní oktouko, oc ste i oohla……

Ksakru, to snad není možný. Už zase.

Jarko, kde máme tu léčivou slivovici od tetičky Anny?

červenec 2008

Povídky: Čekání

Ulice se tiše nořila do tmy, měkké žluté světlo z oken vytvářelo teplý kontrast k neúnavně padajícím sněhovým vločkám. Odhrnula záclonu a zadívala se ven. Ach bože – pokolikáté už?

Půl desáté. Řekl, že bude do večeře doma. Je fakt, že večeře u nich bývala spíš později, ale přece jen – půl desáté? Do sedmé byla klidná. Ne, byla ráda, že ještě nepřijel, protože stihla v klidu uvařit, dala prát prádlo a stihla si na chvilku sednout s knížkou. V osm zneklidněla. Poprvé vstala a šla naučenou cestou k ložnicovému oknu a odhrnula záclonu, aby viděla na ulici.

Sníh zrovna začal padat, jednotlivé vločky hravě poletovaly ve světle pouličních lamp, ale na zemi ještě poměrně rychle tály. Kde se zase zdržel? Proč nevolá? Ne, nebála se… tehdy ještě ne. Měla spíš zlost. Sakra, je to dospělej chlap, měl by přece dodržet, co slíbil a pokud to nešlo, má dát vědět. Co je na tom tak strašně složitého? V době, kdy má každý člověk v kapse mobil? Zlostně zatáhla záclonu na své místo a vrátila se do kuchyně.

Takovou práci si dala s tou večeří, a když to tu bude sušit kdovíjak dlouho, tak to nebude k jídlu. Celé roky jezdil na služební cesty, měla by být zvyklá. Asi i byla… ale to by nesměla být zima, tma a nemělo by začínat sněžit. Snažila si vzpomenout, kam to vlastně jel. Někam na jih, ale kam? České Budějovice? Nebo Krumlov? Nemohla si vzpomenout.

Kdysi si o všem povídali, svěřoval se jí se svými plány, starostmi i úspěchy. Jenže jak byl syn starší, zabrala se do práce také a jejich světy se nějak přestaly prolínat. Tedy, aby řekla pravdu, prolínaly se stále, rodina fungovala, jenže tak nějak automaticky. Každý den se ho ptala, jak se měl, ale nějak si nevzpomněla, kdy jí naposledy řekl něco, co by si zapamatovala.

Půl desáté. Sakra. A Vojta taky není doma, ale ten jí aspoň napsal esemesku, že jde do kina. Otevřela troubu a podívala se, v jakém stavu jsou lasagne, které s takovou péčí připravila. Vůně a teplo jdoucí z trouby ji uklidnilo. Bude to dobré. Ale už by se neměl dlouho zdržovat. Proč nezavolá? Znovu vzala do ruky mobil a zopakovala poslední volání. Volaná osoba je nedostupná. Zase.

Nedostupný. Jo, to on uměl být. A nemělo to nic společného s mobilními sítěmi. Takhle má jako vypadat ten střední věk? Míjet se večer doma, položit si pár obligátních otázek a okamžitě zapomenout stejně obligátní odpovědi? Práce, práce… Dělali vlastně něco jiného? Najednou si nebyla jistá. Sama chodila do práce, protože to bylo potřeba, sem tam ji to bavilo, ale většinou to byl zvyk. Byla dobrá a výkonná – věděla to a kupodivu si to uvědomovali i její nadřízení, takže v průběhu let si dokázala vydělat tolik, co její muž, i když začala s kariérou později.

Kariérou… ušklíbla se sama pro sebe. Tohle slovo se jí v hlavě pojilo třeba s herectvím, se špičkovým sportem… prostě s čímkoliv jiným, než byl nákup materiálu pro výrobní podnik. Ona sama neměla pocit, že by dělala kariéru. Prostě chodila do práce jako miliony jiných žen, po návratu se stejně jako ony starala o syna a o domácnost, kterou sdílela s mužem, jehož už nejspíš ani nezná. Proč ksakru nezavolá! Nevšiml si, že máme jednadvacáté století, století komunikací a informací?

Ach jo, už je po desáté. Když tentokrát odhrnula záclonu, byl chodník zasněžený úplně, zatímco na silnici ještě zůstávaly černé mokré stopy od projíždějících aut. Ulice se zatáčela, z okna viděla sotva sto metrů na každou stranu. Nic. Naučeným pohybem urovnala záclonu a šla zpátky do kuchyně. Proč už dávno není doma? Měl nehodu? Celý večer sledovala dopravní zpravodajství, ale vedle na sněhu uvízlých kamionů nehlásili nic mimořádného. Znovu se podívala na hodiny.

Ne, takhle nesmí blbnout. Mohlo se stát tolik obyčejných věcí! Práce nešla, jak měla, klient nebyl tam, kde měl být a on musel čekat, rozbilo se mu auto… Proč se ale neozval? Znovu mu zkusila zavolat. Volaná osoba je stále nedostupná. Co to znamená? Je mimo signál, nebo má vypnutý mobil? Vztekle mrskla telefonem na stůl, ale potom ho omluvně vzala znovu do ruky, aby se přesvědčila, že je v pořádku. Ne, takhle to dál nejde. Musí něco dělat, jinak se z toho zblázní.

Žehlení. To je ono. Vždycky je co žehlit. Jen málokdy nevisely na rotopedu nějaké vyprané košile. Automaticky vyndala z komory žehličku a prkno. Neklid jí svíral žaludek a její ruce se vděčně chopily známé činnosti. Jak normálně žehlila nerada, tak teď vykonávala všechny dílčí pohyby s obřadnou pečlivostí. Vždyť tak přece funguje zákon schválnosti, ne? Jakmile si ona všechno rozloží a začne překážet, tak on se přižene domů, hladový, unavený a bude brblat, že zase není kudy projít.

Nakonec si zakázala dívat se na hodiny a zabrala se do práce. Byla rychlá, ale nervózní. Sakra… ale co, to bude tak jako tak pod sakem. Pověsila na ramínko poslední košili a vzhlédla. Za pět minut půl jedenácté. Kde je? Horkou žehličku dala na kuchyňský pult a začala uklízet košile. Najednou s sebou trhla a srdce se jí rozbušilo. Výtah! U nich na patře! Všeho nechala a rozběhla se do předsíně. Dveře se otevřely. Jé, nazdar mami, ty ještě nespíš? Střapatá Vojtova kštice byla mokrá od tajícího sněhu, syn se na ni vesele zaculil a otřepal se jako pes. Kousek ustoupila a snažila se překonat zklamání.

Zpozorněl a pozorně se na ni zadíval. Co je? Rychlým pohledem zhodnotil situaci. Táta ještě není doma? Křečovitě přikývla a pokusila se o bezstarostný úsměv. Nijak ho neošálila, měl ji přečtenou. Oči mu na okamžik zvážněly, ale pak ji chytil kolem ramen. Ale mami, vždyť ho znáš! Nejspíš někde píchnul, mobil má jako vždycky vypnutý, užívá si řešení krize a na nás ani nevzdechne. Za chvíli je doma. Co to tu tak voní? Mám hlad jako vlk! Vděčně spěchala do kuchyně nakrmit svoje takřka dvoumetrové holátko a opět se přinutila nekoukat na hodiny.

Vydržela až do chvíle, kdy se Vojta zavřel v koupelně a pustil si sprchu. Znovu stála v temném pokoji, záclonu odhrnutou a po sté vyhlédla ven. Nic. Sněžilo čím dál tím hustěji. Ulice byla liduprázdná, zaparkovaná auta sníh proměnil v různě velké bochánky, všude vládlo ticho. Usilovně se snažila představit si červenou dodávku, která přijíždí, parkuje… Nic. Opřela si čelo o chladné sklo a nemyslela na to, že ho zítra bude muset umýt.

Zabiju ho prevíta. Jak může být tak bezohledný? Žaludek ji bolel samou nervozitou, ruce měla chladné a chvěly se jí, když otvírala okno. Třeba dohlédne o kousek dál. Studený vzduch chutnal sněhem a byl překvapivě čistý a svěží. Na okamžik zavřela oči. Bože, co bude dělat, jestli se mu něco stalo? Nesmí se mu nic stát!

Na okamžik si představila jeho objetí. Pevné, konejšivé. Srdečný smích, letmý polibek na ústa a potom někam za ucho, aby se musela zasmát a zároveň se nechat unést záchvěvem touhy. Ne, nejsou si lhostejní, jen jsou přepracovaní a pro samou všednost se jen málokdy doopravdy zahlédnou. Musí přijet domů!

Pomalu zavřela okno a chvíli pozorovala neúprosně padající sníh. Co všechno se v takovou noc může stát! Znovu přešla do kuchyně. Sprcha už ztichla a Vojta šramotil ve svém pokoji. Čtvrt na dvanáct. Ještě chvíli a je zítra. Automaticky nahlédla do trouby. Byla skoro studená a lasagne začaly osychat. Co když je on už neochutná? Uklidni se! Co by tak mohla dělat? Číst nemohla, do sprchy jít nechtěla. Co kdyby bylo třeba… Ne, zase blbne!

Dobrá, umyje sporák. Pořádně. Však už to potřebuje. Co na tom, že je skoro půlnoc? Dala se do práce, drhla mastný povrch vší silou pramenící z bezmocného strachu a vzteku. Proč není doma? Co kde sakra dělá? Vyhrkly jí slzy. Netrpělivě si je otřela a rozmazala si špínu z rukou po čele.

Napůl poslepu sáhla po papírové utěrce a zbytečně rázně kus odtrhla. Role se zakymácela, a shodila slánku. Hmátla po ní a loktem převrhla hrnek s čajem, který připravila Vojtovi a on ho jako obvykle nechal na pultě netknutý. Rozlitý čaj se rychle vpíjel do role papírových utěrek. Podívala se na tu spoušť a konečně jí povolily nervy. Mrskla znehodnocenými utěrkami na zem a rozplakala se. Strachy, vzteky, bezmocí.

Najednou byl u ní, objímal ji, zároveň voněl sněhem a páchnul olejem a špinavými hadry. Byl tady, celý a nepochybně živý. Křečovitě se ho chytila kolem krku, bojujíc s touhou ho líbat, stejně jako ječet, kde byl tak dlouho. Velmi dobře pochopil její rozpoložení, takže ji pro jistotu objal ještě pevněji, než začal vysvětlovat. Nevěřila bys, ale píchnul jsem obě kola na pravé straně naráz. Hřebíky! Nemohl jsem sehnat pomoc, rezervu mám jen jednu, mobil se mi v té zimě vybil, a tak jsem mával…

Ne, nezabila ho. Však zítra je taky den. A za oknem padal sníh.

červen 2008

Povídky: Učitel

Rozhlédl se po volně zaplněné třídě a spokojeně se usmál. Skvělé! Neuplynulo ani půl roku od zahájení platnosti nového nařízení a už neslo výsledky.

Pomalu prošel třídou a pozorně sledoval pestře oděné teenagery sklánějící se nad zadanou prací. Opravdu se snažil, aby je biologie bavila, připravoval zajímavé prezentace a na hodinách se tak v ušetřeném čase mohli žáci věnovat pokusům a samostatné práci s internetem. Ovšem teprve teď byly výsledky jeho práce vidět.

Volně se potuloval třídou a dával najevo okázalý nezájem o dění pod lavicemi. Svačiny a přehrávače se sluchátkem pouze v jednom uchu toleroval – pokud děti skutečně pracovaly, stejně tak mu nevadil tlumený hovor – pokud byl k věci. Nechával ostatně žáky pracovat v párech nebo ve skupinách, takže úplné ticho ve třídě nebylo skoro nikdy. Teď si to pracovní prostředí vysloveně užíval.

Nebylo tomu tak vždy. Přestože učil rád a s dětmi si obvykle rozuměl, stačili jeden dva nezvládnutelní prevíti a sbohem práce, sbohem soustředění. Prevítům i jejich rodičům byly jakékoliv přípustné tresty jedno, takže místo učení probíhal ve třídě boj, který nesvědčil nikomu – snad kromě těch prevítů. Ale potom přišlo Opatření.

I on sám v duchu tomu říkal Opatření s velkým O, protože najednou se dalo dělat NĚCO. Fungovalo to. Po stupňující se sérii brutálních útoků ze strany žáků a neadekvátních reakcí ze strany učitelů se konečně přistoupilo k nějakému řešení. Nazývalo se to podmínečné vyloučení z výuky.

Za přesně definovaných podmínek mohl učitel vyloučit žáka nebo studenta z výuky až na dva měsíce, přičemž do týdne to bylo jen v jeho kompetenci, o delším vyloučení rozhodoval ředitel po poradě s více učiteli dotyčného provinilce. Žák přitom nebyl po návratu omluven z látky, na kterou chyběl – bylo v jeho zájmu si ji nastudovat samostatně. Bylo to náročné, protože se muselo zabránit zneužívání nového opatření, ale situace už byla už tak zoufalá, že na to ředitelé bez protestů kývli.

Proti opatření se samozřejmě okamžitě vzedmul obrovský odpor ze strany rodičů. Bodejť ne, ušklíbl se pro sebe. Prevít jim zůstane doma a oni jsou povinni mu zajistit hlídání a ještě dohlédnout, aby se doučil to, o co svojí nepřítomností ve škole přišel. Prevíti však byli nadšení – skvělý způsob, jak se vyhnout škole!

No, jenže jak šel čas, ukázalo se, že rodičům vadí bezprizorně se potloukající potomci, vůbec, když ti vyloučení obvykle rozhodně nepatřili mezi andílky. Když nemohli páchat nepravosti ve škole, hledali si zábavu jinde, a jinde už rodiče za jejich darebáctví obvykle museli zaplatit.

Na školní opatření totiž kupodivu reagovali i strážníci, kteří se také konečně objevili v ulicích, takže vandalství a výtržnosti už mládeži neprocházely tak snadno. Rodiče, jejichž děti se většinu času potulovaly mimo školu, tak začali mít vážné starosti. Museli situaci řešit, protože už neměli na koho přehodit zodpovědnost. Fungující rodiny potíže nepocítily, ale v těch ostatních si začali rodiče uvědomovat, že bez výchovy to asi nepůjde.

Co však bylo důležitější, dočasné odstranění prevítů znamenalo významné zlepšení atmosféry ve třídách, takže minimálně ti dobří učitelé mohli zase začít doopravdy učit. A neužívali si to jen oni, ale i samy děti. Začalo se mluvit o tom, že někteří jedinci by se snad ani do školy vracet neměli… A to dotyčné štvalo. Jestliže příšerné chování ve většině případů znamenalo snahu prevíta upoutat na sebe pozornost, tak bez patřičného obecenstva ztrácelo na zajímavosti.

Je fakt, že ne každý učitel uměl všechny možnosti dané opatřením pořádně využít – záleželo na jejich inteligenci a tvůrčím přístupu, že… Ale on už svoji taktiku měl. Teď zrovna se naschvál otočil k tabuli, zády ke žákům, jelikož velmi dobře viděl, k čemu se ten prevít chystá. Za zády se ozvalo zasyčení rozhořčeného šepotu a drobná šarvátka skončila dřív, než stačila pořádně začít.

Otočil se a záměrně pomalu přejel očima třídu. Všude byl nenapadnutelný klid. Zahlédl několik zlomyslných záblesků přivřených očí a tak dvoje těžko tajené ušklíbnutí. Třída se semkla. Na nic nepřišel, zvládli to sami! Vyhráli! Zatímco se v duchu usmíval, dával dětem další a další příležitosti, aby mohly zlobit, podvádět a být drzé…

Upozornění: toto je jen povídka, která se bohužel nezakládá na skutečnosti…:))

Povídky: Poutník

Ta cesta dnes nemá konce. Sucho, sucho a zase sucho! Ani keříček, trávy maličko. S tou vodou jsem to vážně podcenil. Říkali, že je to kousek…

No, pro velblouda snad, ale já prostě nejsem velbloud. Ani kůň, i když s tím oslem bych váhal. Kdy už konečně přestanu věřit ujištěním, že všude je to kousek a nemůžu zabloudit!

Ach jo, ty neustálé cesty jsou tak vyčerpávající. Já vím, mohl jsem zůstat doma, věnovat se v klidu tesařině jako Josef a po večerech si akorát se sousedy zanadávat, že je svět zlej. Já vím. Ale nemohl jsem, to není moje cesta. Já chci… musím věci změnit!

Mně je jasné, že celý svět naráz nepředělám, lidé stejně zůstanou lidmi. Někdy mi ale přijde, že spousta z nich se chová hloupě a krutě jen proto, že netuší, že by věci mohly fungovat i jinak. Nebo se tak chovají prostě proto, že vědí, že jim to projde. Nebo proto, že kdyby se tak nechovali, tak je smetou ti, kteří se tak chovají. Jenže někde se začít se musí!

***

Páni, ta žízeň mě vážně zmáhá. Byla to moje chyba, myslel jsem na tisíc věcí a vodu si nedoplnil. A krajina je tu tak nehostinná, všude jenom písek a prach. Už mě pořádně bolí nohy. Který mudrc vlastně vymyslel sandály? Každé zrnko písku mi v nich odře nohy dvakrát.

Říkají o mně, že jsem buřič, že dělám potíže. Buřič… no prostě nazývám věci pravými jmény. A chci, aby se změnily. Já vím, že to jde. Dokážu s pomocí Boží uzdravovat lidi. To je jednoduché. Ale přesvědčit je o tom, že svět může fungovat jinak a lépe pro všechny čistě jen proto, že se lidi budou k těm druhým chovat slušně a oni jim to prostě na stejném principu vrátí, to je neskutečně těžké. Přitom já to vidím tak jasně…

Sláva, cíl je na dohled, ale to pořád ještě neznamená blízko. Ta žízeň je hrozná.

A hele, po cestě od osady někdo jde… Starší žena a dívka. Jestlipak mají s sebou vodu?

Už dávno jsem nešel takhle sám. Svým způsobem je to úleva. Ten život v zástupech, práce s učedníky, snaha vysvětlit pravdu… Víra je důležitá, pomáhá, ale konat musí člověk. Jak hrozně bývám unavený…

Ten prach je všudypřítomný. Bože, teď už opravdu potřebuju vodu.

***

Ráchel, nekoukej kde co lítá a přidej, nebo do večera domů nedojdem. Tohle není zrovna pěkná cesta, nikde voda, žádné stromy, jen ta rozpálená pustina. Ještěže už je po trhu a nemusíme nést ty věci na zádech. Na něco takového jsem už asi stará. Dávej přece pozor a necákej, tu vodu budeme potřebovat, je to ještě pěkný kus cesty. Nemáš hlad?

Podívej, tamhle někdo jde. Sám… to je divné. Vypadá unaveně, chudák. Skoro nic nenese, že by nějaký tulák? Ne, máš pravdu, je upravený, přestože je tak zaprášený. No, to my budeme taky – než dojdeme domů. Neznáš ho? Já taky ne. Toho bych si pamatovala. Asi nějaký poutník.

Pšt, ne tak nahlas. Ale máš pravdu, má zvláštní oči… dívá se celkem mile, ale jsou to oči mnohem staršího muže, než na jakého vypadá. Zajímavý člověk! Stůj, počkáme tady ve stínu toho balvanu, nemůže nás minout. Co to děláš? Snad se nestydíš? Co je na tom oslovit člověka na cestě?

***

Zdravím tě pane, nepřidáš se na chvilku k nám? Využíváme kousek toho požehnaného stínu k odpočinku… Posaď se s námi na chvilku, jdeš tamhle do vsi? Tak to už nemusíš spěchat, je to už jen kousek.

Ne, nás nezdržuješ. Máme to sice dál, ale teď s večerem už bude chladněji, cesta nám bude lépe ubíhat. Nemáš žízeň? Však jsem si říkala… No tak děvenko, co stojíš, nalij pánovi ze džbánu vodu!

Je mi líto, studená už není, ale žízeň zažene. Dáš si, pane, ještě trochu? Je to úleva v tak parném dni, i když je to jen obyčejná voda. A kousek sýra bys neochutnal? Tady dcera ho předevčírem dodělala, i trochu chleba máme…

Ty naši Ráchel znáš? Ne? Promiň, ale jak potom znáš její jméno? Ach ne, odpusť, nechci být zbytečně zvědavá. Opravdu si nedáš chléb a sýr? Inu, máš pravdu, ve vsi ti nejspíš nabídnou něco lepšího… Jsi pozorný, ale o nás se nemusíš bát, máme s sebou dost na to, abychom spokojeně došly domů.

Tak šťastnou cestu, ať tě Bůh ochraňuje. Ve vsi zajdi ke kováři, pronajímá pokoje a je to slušný člověk. A jeho žena dobře vaří, odpočineš si. Pojď Ráchel, půjdeme také.

***

Ten džbán… Ráchel, vidíš to také? To je… zlato? Místo pálené hlíny? Ale pane, vždyť to byla jen trocha vody… Lidé na cestě si přece musejí pomáhat!

***

Díky pane, díky. Ale to jsi nemusel, opravdu ne.

Víš, on byl po mamince…

květen 2008

Povídky: Švagři

Pozor, vpravo! Páni Bivoji, to byla skvělá rána, všechna čest! Nádherný kus, i když znenadání bych mu tváří v tvář – teda vlastně tváří v rypák – radši nestál. Byl to skvělý nápad na chvíli vypadnout do lesa…

Jo, klidně to udělej, já zatím dojdu pro koně. Dobře, že jsi vzal s sebou tu mulu, já bych se s tím smraďochem na mou duši o sedlo dělit nechtěl. Myslíš, že máme ještě čas chvíli posedět u ohně? Tak prima, hned jsem zpátky.

***

Ale jo, docela jsem si zvykl, i když připouštím, že je to horší, než jsem čekal. Tedy horší i lepší. Dobré je, že můžu ovlivňovat věci. Mockrát jsem si říkal, co by se dalo s ledasčím udělat a najednou mám tu moc s některými věcmi skutečně pohnout. To mě uspokojuje. Taky jsem nečekal, jak moc mi bude na všem záležet. Zatím jsem měl slovo jen ve věcech našeho rodu… tohle je něco úplně jiného.

Horší je to tisíceré vyjednávání všude tam, kde nemůžu rozhodnout přímo. Těch hádek, co je mezi jednotlivými rody! Vůbec nechápu, jak to s nimi mohla Libuše tak dlouho vydržet. A to já si dokážu houknout. Musím připravit celou řadu jasných pravidel, podle kterých se budou muset všichni řídit. Přece nemůžu každý druhý den rozhodovat další a další jednání o sporné meze a kradené kozy.

***

No ne, tys s sebou vzal pivo! Teda Bivoji, ty myslíš na všechno, jsi vážně bezva parťák… Páni, to ale dobře padlo! A ten sýr je tak báječně uleželý, že jen čekám, kdy sám odpochoduje. K pivu akorát!

***

Kde že jsem to skončil? Ale ne, nestěžuju si. Volci byli pravda dohodě přístupnější než většina zdejších lidí, ale kdo by chtěl do konce života promlouvat jen k volům, že? Ehm… Máš pravdu, když si vzpomenu na to poselstvo, jak přišlo za koněm… Bohové, kterou z nich napadl takový nesmysl? Tos jim to člověče nemohl zakázat? Ach promiň… ale zkusit jim to rozmluvit, to jsi mohl. Aha. Chápu.

Ne, já jsem fakt spokojený, ale když pomyslím, kam je ten kůň mohl dovést… to jste klidně mohli mít za knížete nějakého pacholka, který tomu zmlsanému zvířeti naposledy nabídnul mrkev. Samozřejmě jsem to celé představení nepokazil, ale v duchu jsem jen žasnul. Libuše je normálně laskavá a rozumná ženská, takže mám ten dojem, že ji ti mudrci museli neskutečně naštvat.

Ale to víš, že jsem si toho všiml. Je to legrace, když vidím, jak vymýšlí všelijaké úskoky, abych něco udělal nebo rozhodl tak, jak ona považuje za správné. Samozřejmě na to dávám pozor, byl bych hloupý, kdybych to nedělal. Starej Krok holky skvěle vycvičil, o zdejších lidech a všem okolo vědí prakticky všechno, zatímco já jsem tu více méně cizinec.

No máš pravdu, nečekal jsem to. Líba je přímá ženská, většinou až moc! Dost jsem se divil, že zrovna ona na mě zkouší takovéhle triky. Ale potom mi to došlo. To ti pitomci s tím krátkým rozumem a dlouhými vlasy. Myslí si, že o věcech země najednou rozhodovat nemůže. A tak to na mě zkouší. Samozřejmě, že ví jak na to. Ony se to snad učí z báby na mámu a tak dál. Nakonec když je chlap tak omezenej, že nutí ženskou jenom mlčet a poslouchat, tak se může vsadit, že s ním bude manipulovat, a to i v posteli. Cože, především tam? Teda Bivoji, to bych do tebe neřekl! Že by Kazi…?

Aha, ta nikdy nemlčí! Jo, o tom bych něco věděl. I když poslední dobou na mě Libuše mluví jen zřídka, protože většinou zvrací. No dovol, meju se pořád… Jo, to je za tu Kazi, tak promiň. Ne, víš, o co jde… Samozřejmě se na děcko těším, třeba to bude i kluk, ale přece jen mě to znervózňuje. Ona pochopitelně tvrdí, že je to normální, ale nějak se nemůžu dívat na to, jak je furt buď bledá, nebo rovnou zelená. Myslíš, že by Kazi mohla zaskočit a zkontrolovat ji?

***

No jo, už je pomalu čas. Ale byl to bezvadnej nápad, tahle vyjížďka. Musíme si to zase zopakovat. Tak, a jdu zase světu ukazovat rozhodnou tvář a pevnou ruku. Je to stejně všechno tak trochu hra. Jako s tou Libuší. Když na mě nejde přímo, tak to mám vlastně dobrý, protože si z těch jejích nápadů vyberu to, co se mi líbí, a případné zásluhy získám sám. Jen aby jí to vydrželo, protože obstát proti ní v otevřené debatě dá většinou jednomu zatraceně zabrat.

Řeknu ti, jsem fakt zvědavý, co si z toho ti naši potomci vyberou. Celá ta historie s vizemi, poselstvím a koněm zní pěkně bláznivě, nezdá se ti? Ale co… vzhledem k tomu, že to budou lidi, jako jsme my, tak si možná vymyslí ještě větší ptákoviny!

květen 2008

Povídky: Sestry

Děvčata drahá, to jsem ale ráda, že jsme se zase sešly. Tahle zahrada je jediné útočiště, kde nás nikdo nemůže obtěžovat. Bohové vědí, že už trochu klidu potřebuju. Páni Kazi, tys vážně přinesla svoje proslulé koláčky?

No já vím, že by se kněžna neměla takhle cpát, ale vy to nikomu neřeknete. Kazi, jsou opravdu vynikající. Ta vůně! Je vidět, že znalost léčivých bylin se dá použít všelijak. Tady na Vyšehrad už nedorazili kupci s kořením ani nepamatuju a kuchařka si myslí, že všechno zachrání libečkem. Br, už ho nemohu ani cítit. A co máš ještě v tom svém košíku?

No jasně, zvěřina. Prosím tě, dělá ten tvůj mužskej i něco jiného, než slídí po lesích? No promiň, já vím, že Bivoj je úžasnej… Ty se červenáš! Neboj se, já si švagříčka vážím a na hradě by bez kožešin bylo o hodně nevlídněji. Ale teď je léto a mě se nechce myslet na zimu.

Slyšela jsem Teti, že jsi pořádala velké oběti na Pohledu, o minulém úplňku. Děje se něco co bych měla vědět? Hm, tak lidé se bojí sucha. A právem? Voda ve Vltavě pravda trochu klesla, ale nevím, jak to vypadá tam u vás. Aha, tak to ještě není zlé. A máš pravdu, bohy trocha pozornosti potěší a lidé se uklidní.

Jé promiň, Kazi moje milá, já jsem fakt nechtěla. Jenže když fouká, tak mi ty vlasy lítají a kolikrát mám pocit, že jsou nedílnou součástí každého mého jídla, hlavně, když je to něco mastného… fuj. Ale já vím, že kdybych si zapletla cop, tak by to bylo stokrát lepší. Jenže nemůžu. Víš sama, že už teď chlapi remcají, že musejí poslouchat ženskou. A kdybych neměla ten správný knížecí vzhled – a k tomu bohužel copy nepatří, tak to bude ještě horší.

Ach jo. Začíná mě to doopravdy unavovat. Copak ty Teto, ty to máš dobré. Bohové přijímají oběti milostivě a lidé tě raději poslechnou – nikdo nechce, aby se Perun strefil zrovna do jeho domu s projevem nějaké nemilosti. No a tebe Kazi si teprve nikdo nechce pohněvat – nikdo neví, kdy tě bude potřebovat. Já vím, že nemocní lidé nebývají moc příjemní, ale aspoň neremcají, když se jim snažíš pomoct. Cože, taky?

No stejně nepopřete, že já to mám nejhorší. Místo aby si ty duté hlavy cenily toho, že je slušná úroda, nikdo nehladoví, krajinou volně procházejí kupci se zbožím a náhodou se nás nikdo nesnaží povraždit, tak si stěžují a hádají se jeden s druhým. Marné je starat se o spravedlivé soudy, marné je vyjednávat. Dobrým bydlem rozmazlení vyhazují a kopou kolem sebe. Bohové, někdy si říkám, že pár veřejných poprav by situaci jen prospělo!

Ne, samozřejmě to nemyslím vážně, teda ne úplně. Jenže co s těmi co pořád rozněcují spory? Největšího křiklouna, vzteklouna Sudivoje jsem poslala s poselstvím. No jo, hodně daleko… Jenže není v okolních zemích dost knížat, abych se jich zbavila všech! Kromě toho, takový posel by se měl umět chovat a vybraně hovořit, což většině těch palic dubových nic neříká. Jo, nalejt se medovinou a vykřikovat nesmysly, na to je užije. Ale přijít s něčím rozumným, to se nedočkám. Beztak se nakonec všichni vyhubí navzájem, ve jménu cti a hlouposti.

Promiňte děvčata, ale jsem roztrpčená… Vím, že tu lidé budou žít dál a myslím, že to budou potomci našeho rodu – tedy aspoň většinou. Ano, pořád ta vidění občas mívám. Jsou… znepokojující. Ale zároveň, úžasná. Nevím, jak bych vám to vysvětlila. Moc jim nerozumím, doby se mění, hrozně mění, někdy mám pocit, že jsem musela sníst nějaké jedovaté býlí…

Kdybych nepoznávala krajinu, naše řeky a kopce, tak bych ani nevěřila, že to není mámení nějakých zlých sil, šílenství… Jen krajina se nemění, aspoň ne moc. A lidé, lidé zůstávají stejní. Bývají divně oblékaní, ale přesto jsou jako my. Vidím matky s dětmi, mladé lidi i starce… Mají v očích a tvářích stejnou radost, starost, lásku, bolest, spokojenost i únavu, jakou cítíme my. Vidím lidi dobré i zlé… ne, lidé se nemění. Ale to všechno okolo!

Ne, nebojím se. Tedy nebojím se těch snů, ale jinak se bojím. Bojím se hádek, násilí, bratrovražedného boje. Jak se mi tu začnou prát, skočí po nás sousedé – proč si nevzít zemi, jejíž hospodáři o ni nedbají a mezi sebou se vadí? Něco se musí změnit, tohle nemohu dopustit, nesmím. Jsem za tu zemi zodpovědná.

Já vím, musíme mít vojvodu. Myslím na to už delší dobu… a možná bych věděla. Znáte ho také – pamatujete si na Přemysla? Vídaly jsme ho na Budči. Ale no tak… přestaňte. To není pravda, my se… prostě známe. Nyní žije poblíž vesnice, kde sídlí rod Stadiců, je to u řeky Běliny. Ano, byla jsem tam… Kazi, ty se potutelně chechtáš! A Teta jakbysmet! No co je na tom zlého?

Ano, to vím moc dobře, že nehledám jen sobě muže, ale především své zemi moudrého vládce. Ne, jistotu samozřejmě mít nemohu. Já nevím, co bych vám mohla říct… Je zdravý, urostlý… nesmějte se! To je důležité – je dostatečně silný a mocný sám o sobě a je si toho vědom. Necítí tedy potřebu nad jiné se pyšně vyvyšovat a svěřenou moc by tak neměl zneužít. Nepotřebuje o nic prosit, je zvyklý si své obstarat.

Je pracovitý, jeho role jsou vždy upravené, čisté, nesou dobrou úrodu. Je uvážlivý, umí myslet dopředu – viděla jsem, jak jeho půda jednou rodí, jindy odpočívá. Cení si darů země a umí s nimi zacházet. Ví, že to je dar… nerve ze země bohatství, aniž by za něj platil svou péčí.

Je silný, ale není krutý ani surový. Jeho volci jsou čistí, opečovaní, před jeho rukama ve strachu neuhýbají, naopak, pro polaskání se natahují. Pracují pro něho oddaně, ze všech svých sil. Nikdy by tak nenamáhali ze strachu a z donucení! Když skončí s prací, prvně o ně se postará, teprve potom se věnuje svým potřebám.

Má ruce hbité, silné, obratné… a také něžné. Oči má jasné a dívá se zpříma. Ty oči umějí hledět nejen ostražitě, přísně, ba i tvrdě, ale také vesele, upřímně a s láskou… Ano, s láskou se dívá na mě a já se s láskou dívám na něj. Bude z něj dobrý vojvoda, jsem o tom přesvědčená.

Jak? Já nevím, pošlu za ním poselstvo… až se situace vyhrotí. Asi to nebude trvat dlouho, nejspíš do první pořádné hádky na soudu. Ach jo.

Nevím, koho pro něj pošlu… Už to mám! Pošlu Pešíka! No a co, že je to kůň? Je jediný, kdo tam odtud trefí! A Přemysla má rád. Kdybyste jen věděly, kolik jablíček a mrkví už od něj dostal! Pešík ví, co je pro něj dobré. A bude to vypadat magicky – lidi mají rádi, když věci vypadají magicky, protože to z nich snímá zodpovědnost. Ne, neboj se, já o své zodpovědnosti vím své.

Kobyla? Cestou? No, to by mohl být trochu problém… to připouštím. Chichi, to bych ráda viděla ty protažené tváře poselstva, kdyby Pešík nezařehtal před budoucím knížetem, ale před nějakou pěknou klisničkou! Ne, ne… jsem vážná. Tedy aspoň většinou. Nebojte se. Co myslíš, Teti, pomohla bys mi? Umíš to se zvířaty, bohové tě milují… Děkuju, já jsem věděla, že se na vás obě mohu spolehnout.

Kazi, sestřičko, neměla bys tam ještě jeden koláček?

květen 2008

Povídky: Bod zlomu

Sobota je pěknej den, sobotu mám rád. Navíc je dnes hezky, auto šlape jak má, jen ta pitomá sekačka, kdyby chtěla fungovat. Ale zase kdyby to nebyl krám, tak se potím na zahradě a nejedu si touhle pěknou cestou.

To by mě zajímalo, jakej umělec tyhle sekačky navrhuje. Co navrhuje, spíš koho napadlo je podle těch návrhů vyrábět! To je řečí o výkonu a záruce a přitom to nevydrží lautr nic. Čert mě může vždycky vzít, když vidím Vaška s tím jeho vehiklem, jak si jezdí a nic neřeší, zatímco já kontroluju olej, leju do toho drahej benzín, pomalu pohádky tomu vykládám a šuplérou abych měřil trávu, aby se ten můj velestroj neudávil. Maruš samozřejmě tvrdí, že je to bezpečnější, a že elektromotor na podvozku dětskýho kočárku je hazard se životem, jenže mě zase z toho našeho zatracenýho krámu co nevidět klepne, ať to má atestů kolik chce.

No zase je fakt, že Hynek se snaží a ta jeho opravna je už profláknutá, málem jak dobrá hospoda. Vždycky se tam sejde parta chlapů, společně ponadáváme na sekačky, na počasí a na ženský, v automatu si koupíme kafe a Hynek zatím mastí papíry a ujišťuje nás, že ta oprava bude v cukuletu hotová. No tráva nepočká, že jo. Tuhle jsem s tím byl ve městě a tam mi řekli, že to bude hotový až za tři neděle.

Tři tejdny! To bych moh zrovna vytáhnout kosu, za tu dobu budu mít trávu nad kolena. Copak já bych to posekal, jenže co s tím? Kvůli králíkům a slepicím bych to musel sekat po kouskách a to by Maruš nejspíš chytil psotník. Vokusovat si prej můžu trávu v sadu, zahrada za domem má bejt v cajku. No jo, mně se to taky líbí upravený, ale co s tím, když vyráběj takový šunty?

Jo, takovej je dnes pěknej den. Sluníčko svítí, ale není horko, mouchy nevotravujou a já se můžu těšit na pokec s chlapama. A oběd vypadá náramně! Maruš říkala, že budou chlupatý knedlíky, ale neřekla s čím. Viděl jsem tam uzený, mňam! Jak já jsem rád, že je ta moje ženská normální! Jasně, že vyvádí se zdravým jídlem, ale co jsem jí vysvětlil, že když dřu v lese, tak nemůžu jíst jak králík, pochopila to. A tak mi ty svoje vymyšlenosti strká jako předkrm a potom dá na stůl něco pořádnýho. Teda, ono to není vždycky špatný, to zase ne… Ale žít bych na tom nemoh.

Jo ženský, to je jiná. To furt po tomhle se tloustne, v tomhle je cholesterol, tohle je mastný… A holky jsou stejný jako jejich máma. No já jim to neberu, konec konců Maruš má pořád pěknou figuru, žádná almara, tak akorát, aby padla pořádnýmu mužskýmu do náruče. Holky jsou tintítka, ale ono se to ještě spraví. Aspoň už nekvílej, když si namažu chleba se sádlem.

Jak měly tuhle ve škole tu přednášku, tak to s nima nebylo k vydržení. To bylo furt, tati, jak to můžeš jíst, co na tvoje tepny! A já jim povídám, nechte moje tepny na pokoji, až porazíte a odvětvíte pár stromů, tak taky budete nejdřív myslet na žaludek a potom teprve na tepny.

To Maruš na to šla jinak. Říká Jardo, jen si ten chleba dej, když ho máš rád, já ti vyškvařím domácí sádlo, abys to neměl nějakej umělej sajrajt, ale dej si k tomu vedle cibule ještě rajče nebo papriku a bude to dobrý. No a já se nehádám a dva krajíce sním vždycky tak, jak chce. Ale ten poslední, ten si schovám a sním ho, jak mám rád. Bože to je dobrota, takovej měkoučkej chleba se sádlem!

Von se člověk vždycky domluví, když chce. A jsem vlastně rád, že jí na mně záleží. Jeden by řekl, co s chlapem po těch letech, ale to ona si mně zase hledí. Jo Maruš, to je prima ženská. Jen bych nemusel mít barák plnej koček. Ale co nadělám, každej nějak blbne a holt ona má ty kočky. Vony jsou to teda bestie pěkný, přítulný, to zas jo, jen by mně nemusely vždycky zalehnout noviny.

Á, už jsem u řeky. Tenhle úsek cesty mám vážně rád. V tý naší mírný krajině je to přece jen kousek divočiny. Ten sráz je samá skála, řeka se kroutí hluboko pod silnicí, cesta je úzká a jeden si vždycky říká, jestli by ho ty svodidla s autem udržely, kdyby do nich vletěl? Vona je tu tedy sedmdesátka, ale jsou pitomci, co to tu klidně kalej stovkou.

Však se tu jeden mladej tuhle zabil, kluk nešťastnej. Kdy ono to bylo? Před rokem nebo tu zimu předtím? Sakra, ten čas letí… Oni tu potom nakreslili tu čáru dvojitou, jako prej, že jim to líp dojde, těm hazardérům. No zeptat se mně, tak jim řeknu, že se marně namáhaj. Kdo ignoruje jednu čáru, přejede i dvě. Jo, lidi jsou nepoučitelný.

Páni, jaká je řeka dnes velká! No bodejť, však minulej tejden propršel málem celej. Ale, co je to? Proboha, kdo se to tak vleče? No jo, má nový fáro, tak ho šetří. Co to vlastně je? Nějakej japonec, jo honda. Barva je pěkná, červená tomu sluší, ale ten chlap by mohl vážně přidat. Nebo je to ženská? Když se tak courá… Ne chlap je to. Holohlavej.

Ještěže nemá čepici. Ale vážně jede, jako by ji měl. Hej, člověče, zrychli! Cos měl předtím – trabanta? Kristepane, jak von najíždí do zatáčky… to nebyl trabant, to byla vejtřaska! No to snad není možný, on snad ještě zpomaluje. Já vím, že tu jsou zatáčky. Ale to snad není důvod, abys jel třicet, ty troubo! To snad ne… já už tam mám dvojku. No tak dělej!

Kdepak, to nebyla vejtřaska, to byl párek volů! A von je ten třetí! Hni se, chlape bídná! Bože, já ho prostě nepředjedu. Tady ne. Vidět tu není, samá zatáčka, vpravo skála, vlevo sráz a pod ním řeka. A plno aut proti. Bodejť, v sobotu jezděj vidláci do města nakupovat. Nejsem sebevrah.

Ale jestli ten mizera nezrychlí, tak ze mě bude vrah! Proboha jeď, ty kreténe! Má to motor… a plynovej pedál! A určitě víc rychlostí než jednu! Ježíš, já se zblázním. Tenhle úsek má čtyři kiláky, to pojedeme hodinu. Já nesnáším nefoukaný hazardéry, co se řítěj bezohledně kolem, ale ví bůh, že je to lepší než tohle. Aspoň se jich jeden rychleji zbaví.

Dělej! Jeď sakra, ty debile! To není možný, proboha, zase jede třicítkou… to by mělo bejt zakázaný. Je sucho, je tu sedmdesát, tak jeď aspoň těch šedesát! Já to nevydržím, já mu něco udělám. Blikání nepomáhá, na troubení mi zamával! Je blbej… probůh, zrychli! Já to nevydržím, já ho předjedu… Přejedu ho! Krucinál, já si ho podám! Dělej! To je týrání, tohlecto. Já ho…

Ty jo, slyšet mě Maruš, ta by mi dala. Ale ví bůh, že kdybych toho chlapa sejmul, tak mám tisíc polehčujících okolností. Dělej! Já to nesnesu… Jeď ty blbe, nebo tě vážně z tý silnice smetu. A s chutí se podívám, jak se dole rozmázneš, ty pohaněči volků! Sakra, tohle bude infarkt, nebo mrtvice, já už nevím… Co to vlastně bolí na prsou? Vztek! Šílenej vztek! Jeď! Já tě snad zabiju… nebo sebe, abych tohle nemusel snášet!

Díkybohu, že jsme venku. Já toho vola předjedu klidně na dvojku, vždyť jede pomaleji než traktor. Ne, nebudu se na něj dívat, zabil bych ho. Ježíši, to je úleva… Šedesát, osmdesát… můžu zase dejchat. Tohle by se mělo trestat, vždyť já jsem zpocenej, jako bych tím údolím běžel po svejch. Čert aby toho dědka vzal. Konečně jsem tady.

Nazdar chlapi, kdo je poslední? No jasně, zase je v háji, čert ví, co je tomu dneska. Ty si jedeš pro hotovou? No to máš štěstí. A hele, kafe. Ví bůh, že bych potřeboval spíš panáka, ale kafe musí stačit. Tak co Hynku, to zas bude dlouhej den, co? No jo, co prodáváš, to opravuješ…

Hele, to snad není možný! Přijel ten dědek s červenou hondou. Jdu tam, teda, co já mu řeknu, to si za klobouk nedá! Vždyť je nebezpečnej! Kretén! …! Jéžiš, to jsi ty Karle? Jo… vidím, že máš nový auto…

To snad není možný, to byl Karel! A já ho ani nemůžu zabít. Ne Karla. Ten jeho nevinnej nadšenej ksicht! Vždyť on je rád, že mě vidí! Já mu to nemůžu ani říct… Nemůžu si ani zařvat, abych si ulevil. To je jako nakopnout štěně. Veliký, hloupý, radostný a oddaný štěně, který právě podělalo koberec, a netuší, že by něco bylo špatně.

Nazdar Karle! Pěkný fáro… Joo, ehm samozřejmě, že jsem tě poznal. Jo, měls radost, že blikám… no jo, chtěl jsem tě pozdravit… to víš, nový auto nemá člověk každej den. Sakra, vylil jsem si to kafe… To nic, asi jsem nedával pozor. Zapomněl, že jsem ho ještě nedopil, když jsem zmačkal ten kelímek. Ne, jsem úplně klidnej…

Ach bože, dej mi sílu!

Jo, asi máš pravdu. Je škoda spěchat a takovou krásnou cestu si neužít.

květen 2008

Povídky: Přetlak

Jéžišmarjá já se z ní zblázním! Fotbalista! Kolik já toho ještě budu muset vydržet, než ta holka pitomá dostane rozum?

No dobrá, musel jsem počítat s tím, že nám domů nějakýho kluka přivleče. Ale tohle jsem nečekal. Fotbalista! Kdyby to aspoň chtěl dělat, protože se nemůže obejít bez mičudy, ale to ne, on se mi klidně přizná, že jdou s tátou za penězma. Prej solidníma! Pch. To bych rád viděl, co považujou za solidní peníze. Ještě se chlubí, že je šikovnej na všechny sporty, ale fotbal holt nese nejvíc, prachů i prestiže.

Kluk je vychcanej jak mraky a ta holka to nevidí! Já bych řval… ale můžu něco říct? Nemůžu. Okamžitě bych byl za nelidu, kterej nechápe její křehkou dušičku. Přestala by se svěřovat a kdoví, do jakýho průseru by vlítla. Ach jo.

Vždyť i ten Vašek to vidí, že je to blbec! No, aspoň on jí to řekne, brácha má přece jiný možnosti než táta, na toho není tak alergická. Vždyť já bych nakonec překousnul i ten fotbal, kdyby mi nebylo jasný, že ten prevít to naše tele jen využívá, dokud mu do klína nespadne něco onačejšího.

Ne, že by Anna nebyla pěkná holka, ale na těch svých osmnáct nevypadá a navíc je její první. Kouká na něj jak na svatej obrázek a rozum pustila k vodě. Já vím, že tohle skončí průšvihem, že bude ráda, když to jen obrečí. A nemůžu s tím, sakra, nic dělat!

Že to ale dneska profukuje. Prej máj lásky čas a zima je jak v psírně. Ne, na lásku radši nebudu myslet, nebo mě z tý holky ještě klepne. A navíc mám dnes v ordinaci dlouhej den a přijde i pan Pražák. Ach jo.

Nazdar pejsku? Kdepak máš pánečka? Hodnej kluk… Dobrý den! Ale že nám dnes fouká co? Ale tady Punťovi to nevadí, viď ty chlupáči. Ne, to je dobrý, ty kalhoty stejně potřebovaly vyčistit a já se v práci převlíkám. Tak pěkný den!

Bože, jak já bych chtěl psa! Mám dojem, že ho marně chci celej život. Máma se o tom odmítla bavit, že prej pes je špinavej a ona má i tak co dělat. Tak jsem se špinil taky, abych jí ukázal, že se psem nebo bez něj, špína je furt, ale akorát jsem dostal na zadek a šel spát bez večeře. Co já si nasliboval, že budu mít psa! Ale na fakultě to nešlo, pak jsme s Hankou žili po podnájmech a nakonec se ukázalo, že je alergická na srstnatý zvířata. Ach jo.

To je tak nespravedlivý! To jsem navždycky odkázanej akorát drbat cizí psy? Mám vztek, mrzí mě to, žere mě to a můžu něco dělat? Nemůžu. Vždyť já jí to nemůžu ani pořádně vyčíst! Protože ta alergie, to není její vina. Je fakt, že jsem si dal záležet na tom, abych si ověřil, že je to pravda. Nebylo to ode mě hezký, já vím, ale po těch máminých obstrukcích jsem si nejdřív myslel, že to na mě Hanka jen hraje, aby neměla psa v bytě.

Je jasný, že jí můžu říct, že jí tohle nebo onohle třeba nesluší, nebo že to jídlo za moc nestálo. Pokud mám sebevražednou náladu, tak jí můžu poradit, aby zhubla, nebo aby taky jednou zmlkla a nechala mě konečně přečíst ty noviny. Ale s tou alergií musím bejt zticha, protože za tu fakt nemůže.

Přitom ona to ví, že mě to štve, že mě štvou i ty její rozumný řeči, že jako chodím pozdě domů, ona je taky v práci, děti jsou rozlítaný… Ale já bych kvůli psovi klidně spěchal domů, fakt! To ale těžko můžu jen tak říct, protože každej chlap, když může, tak přijde domů, až když to má žena zmáknutý. Nechat politovat, kolik že mám tý práce…

Ale že jsem dnes hnusnej. To je tím počasím. Vždycky když takhle studeně fouká, tak leze na povrch mý špatný já. A ještě k tomu pan Pražák. Já bych se radši neviděl.

****

Nazdar Jarmilko! To je zase jednou krásný jarní počasí, co? Koukám, že jsme ještě nezačali a v čekárně je už plno. To zas bude den. Co je nového? No paní Maletínská je tu jen pro léky, starej Vondrouš zase sípe… cože? Že z něj táhnou cigára?

Já toho chlapa přetrhnu jak hada! Celý měsíce z něj šílím, zkouším na něj málem i zaklínadla a ledva se mu uleví, tak už hulí! No jo, už nekřičím. Ale co, klidně je vyděsím! Mám takovej dojem, že i celkem rozumnej člověk, jak je z něj pacient a má dodržovat nějakej režim, tak se začne chovat jako páťák za školou… Koho tu máme ještě?

Cože? Stará profesorka Kárná? No ta mi zase bude opravovat výslovnost a červeně mi podtrhne chyby v receptu. Neznám jinýho člověka, kterýmu by jméno tak padlo, jako jí! Ta kárá už preventivně, takže jak ji vidím, mám chuť páchat alotria. Potom tu jsou nějaké ty kontroly a samozřejmě pan Pražák. Ach jo. Já to tak nemám rád.

Jak mám někomu do očí říct, že za pár měsíců umře? Vždyť to je šílený! Já vím, že bych mu to měl říct přímo. Je dospělej chlap, měl by si rozvážit, jak s tím zbývajícím časem naloží. Ale já to prostě nedokážu. Nedokážu vzít člověku naději! Co už by mu potom zbylo? Co já vím, není to moc pravděpodobné, ale sem tam se zázraky stanou, ne?

Tělo je úžasný stroj, o jehož chodu víme dost, ale zdaleka ne všechno. Co když v něm má nějaké rezervy, které čekají na tu poslední chvíli? Samozřejmě, že mu řeknu, že je to vážný, ale musím mu nechat aspoň maličký vrátka… On to nakonec pozná sám, ale dokud může bojovat, tak by měl. A to bez naděje nejde.

K čertu s tím! Jsou chvíle, kdy tu svou práci nenávidím. Ale naštěstí je víc těch, kdy ji miluju. A co si budeme říkat, většinou ji jen dobře snáším. Ne, dnes vážně nemám dobrej den. To ten fotbalista. Proč si ta holka radši nepřivedla domů psa? Díky Jarmilko, za to kafe. Možná bych potřeboval spíš panáka… Ne, samozřejmě si dělám legraci. Tak mi zavolejte prvního pacienta a dáme se do práce.

***

Uf, mám dojem, že je mi aspoň sto let. Minimálně mému mozku. Jsem unavenej, až to bolí. Ještěže můžu chodit do práce a domů pěšky, kdybych se měl mačkat někde v autobuse nebo popojíždět autem v zácpě, asi bych vraždil. Ne, samozřejmě přeháním, ale možná bych někoho pokousal.

Proč nemám toho psa! Mohli bychom si vyběhnout do parku a potom sednout na jedno Na růžek. Pokecal bych s jinejma chlapama, co by jim pod židlí sedělo všelijaký psovstvo, probrali bychom novinky a cejtil bych se jako člověk. Já vím, že se můžu procházet i bez psa, ale proč bych to dělal?

Sakra, zapomněl jsem, že mám koupit rajčata. No je tu ještě ta zelenina v supermarketu. Hanka sice říká, že tam nemám zeleninu kupovat, ale pro jednou… přece se nebudu vracet kvůli pár rajčatům.

No to snad není možný! Tady je jedno nahnilý, tohle má dokonce plíseň u stopky! No milá slečno, nekoukejte na mě jako byste spadla z višně a pojďte si v tom udělat pořádek! Že za to nemůžete? A kdo může? Snad já? To byste musela přestat kecat s kolegyní a trochu se věnovat práci!

Ach jo, že jsem sem chodil. Sice jsem měl pravdu, ale nějak mě to netěší. Nemusel jsem bejt tak hrubej, mohl jsem jí na ty vadný rajčata upozornit vlídněji… No a už v tom zase lítám. Proč vlastně nejsem schopnej mluvit s lidma normálně?

Já vím, upřímnost a hrubost nejsou totéž, ale někdy to tak vyjde, ať se člověk snaží, jak chce. No nejsem já blázen? Konečně jsem mohl někomu říct, co si doopravdy myslím a připadám si jako nevychovanej hulvát. Kašlu na všechno a jdu domů. Jsem dnes prostě strašně unavenej.

A hele, nikdo není doma. Jak to? Kde se všichni couraj? To ticho je doslova blahodárný. No ne, ta Hanka je přece jen třída. Gulášová polívka! Voní až za dveře a je právě tak teplá, abych si neopařil pusu. A dokonce mi nechala na stole i noviny. Nejsem já vlastně šťastnej chlap?

No, mohla je srovnat, nesnáším, když musím hledat titulní stranu. Aha, tady je něco zaškrtnutýho. S pěti vykřičníky. A se srdíčkem! Co to do ní vjelo? Že by se nakazila od tý naší holky? Ale ne, vždyť je to jen inzerát. Cože? Na nahatýho psa???

duben 2008

Povídky: Než přijde

Dobrý večer, tak jsem tady. Kam jste ji dali? Do chléva? Teda chlape, že se nestydíš, svoji postel jsi měl nabídnout… Neřvi tu na mě Jákobe, abys nelitoval. Však tě znám, hulákals jak tur, jen jsi vylezl na svět.

Ach bohové, to je ale nevlídný čas. Chudinka malá, kvůli nápadu jednoho pitomého krále ji táhnou na oslovi kolik týdnů. Ony holky vydrží dost, ale kodrcat se miminku na hlavičce cestou necestou, to by se nemělo dovolit. Jen aby nebyla moc vyčerpaná, čeká ji perná noc.

Haló, otevřete! Jo, jsem to já. Hostinského žena mě nechala zavolat, tak jsem tady. Ne, neděkuj mi, zatím nemáš za co. Přece bych ji nenechala bez pomoci. Tak kdepak máš tu svoji holubičku?

No mohlo to dopadnout hůř. Místa je tu dost, světlo si zajistím a sláma je čistá. Rozhodně tu bude míň štěnic než v té Jákobově slavné hospodě.

No nekoukej tak vyděšeně, děvče moje! Neděje se nic tak strašného, jen se kapku zapotíš. To víš, děťátko se nevykulí jen tak jako hrášek z lusku. Neboj, zvládly to ženské před tebou, zvládneš to taky. Tak pojď ke mně, podíváme se, jak na tom jsi. A ty, Josefe, si běž říct o horkou vodu a ať je čistá! A potom si najdi nějakou práci, tady tě potřebovat nebudeme.

Ach jo, sedí zachumlaná v plášti a vidím z ní jen ty obrovské vyděšené oči. Je unavená už teď, ale jinak vypadá v pořádku. Tak se dáme se do práce.

No tak, je ti zima? Nebo si myslíš, že když schováš hlavu pod plášť, že tomu utečeš? Tak ukaž se, vidíš, že se ti nic nestalo. Jak dlouho už máš bolesti? Celý den? Proč jsi mu nic neřekla? Vypadá na chápavého mužského, mohli jste zastavit už dávno! No no, já nezlobím… Tak si hezky sundej ten plášť, ano?

No naštěstí to není žádné děcko, sedmnáct jí už určitě bylo. Ale vykulená je parádně, bojím se, že nemá tušení, co se vlastně děje.

Ale copak, snad se nestydíš? Děvče, děvče, na tohle tu není čas. No, snad mi tu nebudeš brečet. Jakpak ti říkají? Že všelijak? Ale no tak, tady máš kapesník. Tak zlé to snad není. Nemůžeš si všímat toho, vypadne z takových hlupáků, jako je Jákob. Kdybys sem přijela v pozlacených nosítkách, tak by ti líbal nohy. Takových je! No tak, jak ti říká maminka? Mirjam? Podívej, jaké pěkné jméno! Tak si utři nos a nech mě, ať se na tebe podívám.

Hrome, máme tu málo světla. S jednou lucernou nevystačím, ale pro začátek se holka aspoň osmělí. Ještěže jsem si přinesla vlastní prostěradla, vždyť ta chudinka má s sebou s bídou dost pro to malé.

Podívej se Mirjam, předpokládám, že víš, co tě čeká. Cože? Ne? Maminka ti nic neřekla? Och bohové… No ale přece jsi někdy pomáhala na svět třeba jehňatům nebo kůzlatům… Ani to ne? No nekul na mě ta svoje kukadla! Myslela jsem, že… No dobrá, tak já ti to vysvětlím, ano? Klid, KLID! To přejde, pěkně dýchej… A poslouchej. Když pochopíš, o co jde, nebudeš se tak bát.

Teda někdy se vážně naštvu. Nevinnost je fajn věc, ale některé věci by holka vědět měla. Vždyť je, u všech bohů, vdaná! Co by ti dva dělali, kdyby je to zastihlo cestou?

No nekrč nos, princezno, tak to prostě chodí. Není na tom nic divného ani nechutného. A já se tě na tyhle věci neptám bezdůvodně. Tak ano nebo ne? Ano? No vidíš, to je dobře, půjde nám to jako na drátku… Á, je tu ten tvůj s vodou.Díky, díky, všechno je v pořádku. Ne, sem už nechoď, leda bys přinesl ještě nějaký provaz, ten osel je uvázaný tak tak a nestojím o to, aby nám tu dělal neplechu. Díky a už jdi. Řekla jsem, jdi, já tě zavolám, když bude potřeba.

Ach, jo, už je zase zamotaná. Proč se tak hrozně stydí? Vždyť je to jen její vlastní muž.

***

Tak pojď, ještě se chvilku projdeš. Já vím, že chodit po chlívě není žádná zábava, ale pomáhá to. Neboj se, v kameni tu cestičku nevyšlapeš. Dobrý, držím tě… Hezky dýchej. Tak nohy tě bolej? Tak dokud máš čas myslet na nohy, tak to není tak strašné. No, ještě to bude o kousek horší, ale zase si říkej, že čím je to intenzivnější, tím jsme blíž k samotnému porodu. No tak, nefňukej, to víš, že to bolí, Ale vezmi to zase tak, že takhle bolest má svůj smysl. To je něco jiného, než bolavý žaludek nebo hlava, když to přeženeš s tučným masem nebo pálenkou. Jo ty nepiješ… to je jedno. Prostě, i když jsou právě narozená miminka maličká, stejně jsou hodně velká na to, kudy musejí přijít na svět. Měla jsi někdy v ruce novorozeňátko? Ne? Neboj, brzy si to vyzkoušíš.

Že mě to nepřekvapuje… Tomu dobytku se z nás bude za chvíli točit hlava. Sem a tam a znova. Zatím to jde dobře, holka je zdravá, děcko leží správně, s trochou štěstí se narodí ještě před rozbřeskem.

***

Jo tak ty žádné dítě nechceš? Hmm, tak to bude těžký, protože to tvoje se tě na to už ptát nebude. Jen si zakřič, mně to nevadí. Jo blbá bába? Ale podívejme, kočička nám ukazuje drápky! Stará a blbá? No ještě líp. Ty buď ráda, princezno, že jsem tak stará jak jsem – aspoň jsem se stihla v životě něco naučit. Stejně doufej, že nejsem blbá. Zatracenej osel! Už zase! Ale no tak, nebreč, já tě chápu. Vypadni, povídám! Ne, samozřejmě že ty ne. Co ten pitomej ušatec chce? Už je zase odvázanej! Cože??? Jablíčka a mrkev? Plácnu ho přes tu jeho zvědavou kušnu, že ho přejdou roupy… Ale neboj, já chápu, že je to tvůj miláček, ale rozhodně nestrpím, aby mi rodičku olizoval nějakej zvlčilej kopytník. Jak že se jmenuje? Abrahám??? To snad ne… Tak prevíte, jestli tě neudrží tohle, tak tě vyhodím ven. Mirjam, nešil prosím, samozřejmě, že mu nic neudělám!

I když mám velkou chuť. Psa bych ještě snesla, ale aby se mi do porodu míchal oddanej osel, to v žádném případě. Leda by to byl manžel…

Ale no tak, děvenko, já se přece nesměju tobě… Hezky dýchej! Vidíš, už je to lepší, chviličku si oddechneš. No řekni, co bys chtěla holčičku nebo chlapečka? Obojí má něco do sebe. Dobře, holčičku ne… Jasně, nikdy bys jí tohle nepřála. Já vím. Ale neboj, až budeš rodit potřetí, tak s tím budeš hotová dřív, než s velkým úklidem. Že nikdy? Ale prosím tě, to říká každá. A kolik je na světě pořád dětí! Tak znova, dýchej pořádně, dýchej! Klidně si zakřič… na mě se neohlížej. Neboj se, všechno jde, jak má. No, no… klid. Vidíš… Tak chlapečka bys chtěla. Kluci jsou taky fajn, může po tátovi převzít řemeslo. Nebo třeba bude mít dobou hlavu a dáš ho studovat, kdo ví? Holčičku můžete zkusit příště. Dobře, praštíš mě později… nesměju se ti. Soustřeď se a dýchej, jak jsem ti řekla! Jestlipak už máte vybrané jméno? Tajemství? No, když na tom trváš…

Ach jo, jsou chvíle, kdy se cítím na svůj věk. Tyhle probdělé noci mi už nedělají dobře. Ale díky všem bohům, jde to zatím dobře. Na to, že vypadala na takovou křehotinku…

***

Ano, už to bude, dělej, jak ti říkám… Raz, dva, tři… Dýchej… Ne, neboj, tu ruku jsi mi nezlomila, ale bylo to o fous. Ne děvčátko, narození není na rodičovství zdaleka to nejhorší, to jenom bolí. To život… ale nic. Neboj se, jsem tu s tebou. Vydrž. Za chvilku to budeš mít za sebou.

Jo, kdyby tě tak v životě nepotkalo nic horšího, než porodní bolesti… Jenže tím všechno jen začíná, nekonečný strach o maličké, o starší děti, ani s jejich dospělostí to nekončí. Kdybys tak věděla, co všechno se navždy změní, až ti to mrně vložím do náručí! Proč mne vlastně napadají takové věci? Jsem prostě unavená…

Tak teď! Slyšíš! Ted! Tlačit… teď ne, dýchat…znovu! Už vidím hlavičku! Znovu, výborně! Ty jsi moje děvče, tak naposledy! No! Ještě! A je to! Máš překrásného syna!

Díky bohům, je pěkný, zdravý, ani moc nepláče. Prstíčky jsou všechny… Zatraceně, chce se mi taky brečet, asi na tohle řemeslo začínám být stará. No vidíš, ty mrňousku, vítám tě na světě, ať se ti daří a jsi zdravý… Tak pojď hezky k mámě.

Je nádherný… Jistě, je nejhezčí, jakého jsem kdy viděla! Přilož si ho… takhle. Podívej se na něj, ještě oči pořádně neotevřel a už ví, co chce. No jo, chlap. Stálo to za to, viď Mirjam? Ne, ještě ho nezavolám, ještě nejsme úplně u konce – říkala jsem ti, pamatuješ? Ne, klidně si ho chovej, já se o tebe postarám.

No aspoň že máme dost vody. Kolik asi může být hodin? Svítání je už na spadnutí… Musím je oba umýt, a sebe nakonec taky.

To snad není možné, ten osel je tu zas! Jedeš, ty potvoro! To už bych mu mohla maličkého zrovna strčit do jesliček, aby na něj pohodlně dosáhl. To je zvláštní, podívej Mirjam – všechna zvířata jsou vzhůru… a koukají na malého. Nestává se zas tak často, aby se v chlévě narodilo lidské mládě. Ale no tak holka, nebreč zase, nebudeš mít mléko. Nakonec je tu příjemně, díky dobytku je tu teplo a znám horší lůžka, než je hromada čerstvé slámy s čistým prostěradlem. A když se někdo v chlévě narodí, tak to neznamená, že tam i zůstane. Na, vezmi si ho, je teple zabalený, nemusíš se bát. Potřebovaly bychom nějakou kolébku…

Ach, to je úleva se protáhnout a na nic nemyslet. Venku je jasno, vypadá, že mrzne. Možná ty jesličky nebudou zas tak špatný nápad, pokud se mi podaří uvázat toho ušatého darebáka tak, aby na malého nedosáhl.

Tak jak se cítíš Mirjam? Můžu už zavolat Josefa? Dobrá, podívám se po něm… Ne děkovat mi nemusíš, rádo se stalo. Víš, je to zvláštní, je stejně dojímavý, jako všechna novorozeňátka, ale přesto… Nevím, jak to říct.

Ta vrata mi připadají nějak těžší, než byly z večera… Cože? Co se to u všech všudy děje? Dostala se sem nějaká karavana? Páni, to je ale panstvo. Vypadají utahaně, asi jedou z daleka. COŽE???

Mirjam? Můžu se tě na něco zeptat? Ty čekáš někoho… nějaké… krále… s velbloudem?

duben 2008