Zájem o offshoring ve světě stále roste, i když se postupně mění hlediska, podle kterých jsou vybírány cílové země. Jak se stále rozšiřuje počet zemí, které jsou pro offshoring vhodné, investoři se začínají vedle ceny pracovní síly zvažovat i reálnou vzdálenost od mateřské firmy nebo většiny zákazníků. Příležitost tak dostávají i země ze střední a východní Evropy, v čele s Českou republikou.

Offshoring je způsob podnikání, který je nerozlučně spjat moderními technologiemi. Není divu, že se společnost Hewlett-Packard podílela na výzkumu Economist Intelligence Unit (EIU), který se zabýval právě rozvojem a kvalitativními změnami v oblasti globálního offshoringu. Výsledkem je studie nazvaná „Nová tvář offshoringu – blíž k domovu?“, kterou vydala letos na jaře EIU. Je zajímavá z několika důvodů. Jednak offshoring z principu závisí na ICT, za druhé jsou to právě technologické firmy, které ho mezi prvními vzaly za své, a nakonec právě Česká republika zazářila jako jedna z nejzajímavějších destinací offshoringových projektů v oblasti EMEA. Abychom se nevzdálili od technologií, tak se sluší podotknout, že v rámci offshoringu u nás vznikají outsourcingová centra provozovaná významnými IT firmami a další si u nás budují svá vývojová centra. Offshoring má tedy velký význam nejen pro českou ekonomiku, ale též pro rozvoj celého odvětví ICT. A k čemu analytici došli?

Evropské společnosti potřebují centra sdílených služeb, jejichž operátoři mluví pokud možno většinou evropských jazyků. To pochopitelně v Indii nejde zajistit, takže se podívali kousek za svoje východní hranice. Centra v zemích východní Evropy jsou stále o polovinu levnější než ta na Dálném Východě, kultura je zde podobná a navíc se na tyto akce vztahují investiční pobídky. Klasickým příkladem je centrum sdílených služeb společnosti Accenture v Praze a Bratislavě, kde operátoři pracují pro desítky klientů ve 14 jazycích.

Tuto potřebu navíc umocňuje ještě jeden důležitý důvod – jak se offshoring stává běžnou věcí, dostává i novou tvář. Díky technologiím je možné spoustu rutinních činností, které původně museli vyřizovat „živí“ operátoři, nahradit odpovídacím automatem a navíc je možné vzdáleně provozovat celou řadu dalších interaktivních služeb. Jenže v tomto případě se zase dostáváme k potřebě operátorů mluvících i jinými jazyky než anglicky a ovládajích kulturu země zadavatelské organizace. A to opět snáz najdeme za humny než v zámoří. A nakonec tu máme firmy profesionálně se zabývající outsourcingem. Jejich zájmem je rozmístit svá centra sdílených služeb po celém světě, takže to dopadá i tak, že indičtí výrobci si otvírají centra ve východní Evropě. A pak že ten svět není malý.

Jenže jak si co nejlépe vybrat zemi pro offshoring nebo nové outsourcingové centrum? Jako pomoc při rozhodování může posloužit tvorba různých žebříčků a ratingů, které srovnávají jednotlivé země podle různých parametrů. Tak např. analytici EIU si vytvořili žebříček podle skóre, kterého firmy dosáhly na základě zhodnocení devíti hledisek. Patří sem blízkost ve smyslu geografickém (ale vlastně i kulturním), politická a bezpečnostní rizika, makroekonomická stabilita, regulační rámec, daňový režim, regulace v oblasti pracovních sil, cena práce, schopnosti pracovníků a infrastruktura. A podíváme-li se na takto vzniklý celosvětový žebříček, najdeme Českou republiku na velmi lichotivém třetím místě hned za Indií a Čínou. Za námi je Singapur, Polsko, Kanada a Hong-Kong, osmé je Maďarsko, následují Filipíny, Thajsko a Malajsie, Slovensko je dvanácté a za ním jsou ještě Bulharsko, Rumunsko a Chile. Jen pro srovnání – skóre patřící Indii činí 7,76 bodu, ČR má 7,26 a třeba Slovensko 7,12 bodu.

Co vlastně západoevropské investory do východní Evropy táhne? Je to prosté – ve stejném časovém pásmu dostanou služby na vysoké úrovni za podstatně menší peníze, než kdekoliv v západní Evropě. Navíc tyto země jsou politicky stabilní, nemají vesměs velkou inflaci a když se do toho ještě vloží třeba takový CzechInvest s nějakou tou pobídkou, není divu, že tu outsourcingová a R&D centra rostou potěšující rychlostí. Ony vůbec technologické firmy netrpí zbytečnými předsudky a s chutí loví ve východoevropských vodách nové talenty.

Co tím myslím? Podívejme se sami – jen v ČR mají vývojová centra např. společnosti IBM, CA, LogicaCMG či Monster Technologies, v Bratislavě zase sídlí AT&T, Dell, IBM a HP. Ostatně HP si pochvaluje i svoje centrum v Bukurešti… Ale nejde jen o IT firmy. V ČR se např. udomácnila společnost DHL a v Maďarsku Alcoa. A jak je to s těmi talenty?

V těchto centrech se sice obvykle předpokládá, že management přichází zvenku, ale chytré firmy na tom postupem času netrvají a dávají příležitost místním odborníkům. A ti ještě chytřejší zapomenou na předsudky a bezostyšně si ve východoevropských vodách loví mozky pro svá regionální nebo dokonce centrální velitelství. Má to hezký anglický název „brain gain“. Je to výhodné pro obě strany – firma získá kvalifikovaného člověka, který je navíc obvykle inspirován mezinárodním prostředím, ve kterém má možnost pracovat.

Tak mám dojem, že být offshoringovou destinací se zemi, která mezi ty nejvyspělejší (a nejdražší) teprve míří, zatraceně vyplatí. Lichotivé je na tom to, že se nehledají nejlevnější nádeníci, ale příležitost dostávají vzdělaní lidé. A co je důležitější, celá řada dalších má možnost tímto způsobem získat mezinárodní zkušenosti, aniž by vytáhla paty z rodné země, firmy obvykle podporují studenty a vytvářejí společné programy s vysokými školami potřebných oborů. Musím uznat, že zrovna z tohoto úhlu nevypadá globalizace vůbec špatně…

červenec 2006

Ne? Ale věřte, že určitě uslyšíte, i kdybyste si náhodou nepřečetli tenhle článek. Mám ten dojem, že to bude termín oblíbený a s trochou dobré vůle se pod ním schová kdejaká senzace. I když ještě nemá oficiální český překlad – já jsem prostě přepsala slovo „captology“. A kde jsem k němu přišla?

Souvisí totiž s oznámením společnosti Accenture o uvedení prototypu tzv. Persuasive Mirror – tedy řekněme přesvědčivého zrcadla. Zprávu jsem dostala v angličtině a četla jsem lajdácky. Předpokládala jsem tak totiž slovo pervasive s technologiemi již spojované a jaké bylo mé překvapení, když jsem se začetla pořádně. Proboha proč přesvědčivé? Navíc byla ve zprávě zmínka o Science of captology. Tak mi to nedalo a poprosila přítele Googla o doplnění informací. A ejhle, má oblíbená Wikipedia zklamala. Takže to bude něco úplně nového.

Ale dohledala jsem se na stránkách Stanford Univesity Persuasive Technology Lab. Kaptologie je podle těchto stránek studium IT jako přesvědčovacích technologií. Zahrnuje výzkum a analýzy interaktivních IT produktů, které dokáží změnit lidské postoje, jednání, motivaci a ochotu něco dělat. Mezi produkty patří počítače, mobily, PDA, kiosky, stejně jako webové stránky, hry hrané na čemkoliv a vůbec virtuální realita.

Stejně jako každé přesvědčování může být i působení technologií prospěšné, neutrální i vysloveně škodlivé. Je na samotném člověku, aby posoudil, kdy podléhá lákavé nabídce a kdy je už bezohledně manipulován. Pokud bychom se zamýšleli nad těmi kladnými účinky, tak je možné je využívat ve zdravotnictví, obchodě, bezpečnosti a vzdělávání. Zneužít se samozřejmě dají kdekoliv. Mužem, který se věnuje výzkumu přesvědčovacích schopností technologií, je B. J. Fogg ze Stanforské univerzity. Rozhodl se definovat pojem kaptologie a vysvětlit, jakým způsobem to množství produktů ICT ovlivňuje lidské chování. Zajímá ho především oblast budování zdravého životního stylu a bezpečného řízení auta.

A právě tady je ten styčný bod s jedním z nejnovějších prototypů pocházejících tentokrát z Accenture Technology Lab. Ano, jde o zrcadlo, kterého se ani nemusíte ptát jako Sněhurčina macecha, zda jste nejkrásnější, protože vám to stejně neřekne. Ale zato vám řekne, jak budete vypadat za pár let, pokud se nepřestanete cpát hamburgry, povalovat se na gauči a opékat se na slunci. Zákeřné, co? Jiné je o rizicích vyplývajících z nezdravého životního stylu teoreticky něco vědět, a něco jiné je dívat se do vlastní tlusté tváře s povadlou pokožkou. Brrr! Ale pozor – ono to umí i naopak. Představte si, že jste si řekli a dost, končím bůčkem a začínám běhat. A zrcadlo si hezky monitoruje vaše snažení a odměňuje vás doslova výhledem na to, jaký budete zase frajer, když nepovolíte. A to už je motivace jako blázen. Ostatně totéž, byť v učesanější formě, říká Jeannie Huangová z Kalifornské univerzity v San Diegu, která na projektu kouzelného zrcadla s Accenture spolupracuje.

Doktorka Huangová je totiž také členkou PACE (www.paceproject.com), multidisciplinárního výzkumného konsorcia více než 40 odborníků, kteří stojí za řadou výzkumů, zabývajících se vývojem nástrojů, které by měly pomáhat zdravotníkům k tomu, aby přiměli své pacienty změnit svůj životní styl na zdravější. To se týká fyzické aktivity, dietních programů a dalšího chování ovlivňujícího životní styl jednotlivce. Motivace je naprosto základní, pokud má být změna životního stylu trvalá. A zrcadlo ji nabízí v míře nebývalé.

Jak to funguje? Pro uživatele snadno – prostě se do něj kouká. Pokud jde o technologie, je to samozřejmě mnohem složitější. Začíná to tím, že v zrcadle jsou schované dvě kamery, které na zrcadle (displeji) věrně zobrazují dotyčného. Jenže ty kamery a další senzory nejsou jenom v zrcadle, ale všude jinde, kde si je člověk sám dá, aby se takříkajíc nachytal na švestkách. V lednici, v rotopedu, u gauče a já nevím kde ještě. A zrcadlo vás sleduje, počítá, dělá si černé puntíky i červené hvězdičky. A výsledek vám hezky ukáže. Doslova.

Tak mě napadá, že takový výrobek posouvá nebezpečnost zrcadel definovanou Terrym Pratchettem, autorem příběhů ze Zeměplochy, do zcela nových rozměrů. Ale člověku může být útěchou, že si to sledování zařizuje sám. Protože kdyby to dělal někdo jiný za něj… radši nemyslet. Ostatně tento sytém sledování, jehož je kouzelné zrcadlo součástí, se nazývá inteligentní domácí služby. Jeho využití je zatím směřováno především na to, aby bylo i starým a nemocným lidem umožněno být co nejdéle v domácím prostředí. Senzory hlídají cokoliv, co nastavíme. Od plynového sporáku, tekoucí vody, přes sledování pohybu na nejběžnějších trasách v bytě (při absenci pohybu po definované období v případě, že je člověk doma, by byla automaticky volána pomoc) až po sledování některých zdravotních ukazatelů (např. pro kardiaky). Je to jistě bezpečné a určitě to přináší ohromné výhody postiženým lidem, kteří nechtějí být celoživotními zajatci různých ústavů. Ale jinak je to dost hrozná představa. Uznávám, že pro mě a teď. Co tomu budu říkat za padesát let (pokud se toho dožiju), to se teprve uvidí.

Už tedy víte, co je to kaptologie? Trochu? Pro začátek to stačí… Ale ještě bych zmínila jeden podobný termín, který se nabízí, a to captation, což by se dalo přeložit jako nadbíhání nebo honba za přízní. Tento jev je poměrně běžný, relativně neškodný a většinou v souladu se zákonem. Termín se však dostal i do francouzského zákoníku, a to v souvislosti s podvody a uplácením. Kaptologie by na tom mohla být stejně – koneckonců jde o ovlivňování lidí. Uvidíme. Ale neuškodí si přece jen dávat pozor…

červen 2006

Mediální masáž lidstva probíhající v souvislosti s ptačí chřipkou pomalu utichá. Poté, co lidé zjančeli natolik, že nenasypou sýkorkám, přejdou na vepřové a každá mrtvá labuť se spolehlivě dostane na první stránky novin, se objevují první nesmělé názory, že letos asi katastrofa nepřijde.

Dramatické napětí v mediálním světě budou muset na čas zase převzít teroristé, producenti ropy a rozhádané hvězdy šoubyznysu. Jenže jak je nesmyslná vyhecovaná panika, tak je nezodpovědná i nezaujatá lhostejnost. Už proto, že světová pandemie nakažlivé choroby není iluze, ale událost s poměrně nepřehlédnutelnou pravděpodobností. A to dokonce i bez ptačí chřipky.

Takže vedle virologů, bakteriologů, imunologů, lékařů i veterinářů se musí otázkou světové pandemie čehokoliv seriózně zabývat i ekonomové, státníci, podnikatelé a jejich akcionáři. Dovolím si zdůraznit slůvko seriózně…

Co to znamená? Znamená to vynechat paniku a začít se zabývat tím, jak udržet společnost v chodu za předpokladu, že po dobu nějakých 12 týdnů bude v podnicích, bankách, obchodech, službách i na úřadech chybět nezvykle mnoho zaměstnanců.

Odpovědi na tyto otázky hledá kde kdo. Například podle zprávy americké rady National Intelligence Council je světová pandemie nakažlivé choroby – a nemusí to být zrovna ptačí chřipka – jednou z nejvážnějších jednotlivých hrozeb pro globální ekonomiku. Zpráva londýnské Obchodní komory zase praví, že zhruba 12týdenní výpadek způsobený pandemií by nepřežila každá pátá firma na světě. Nu a podle Asijské rozvojové banky je taková pandemie pouze otázka času – tam ani nediskutují zda, ale kdy se něco takového stane.

Takže se dostáváme k tomu, co se tedy může při takové pandemii v rámci globální ekonomiky stát. Tak za prvé se dá očekávat, že většina firem budce mít k dispozici stěží půlku obvyklého počtu pracovních sil. Dále bude obchodování postiženo řadou úředních zákazů týkajících se cestování i přesunu zboží, což může do značné míry rozložit dodavatelské řetězce. Zvláštní ztráty navíc utrpí firmy v odvětvích závislých na cestovním ruchu, tedy cestovní kanceláře, hotely, stravovací zařízení. Jinde – např. ve zdravotnictví – zase bude třeba zvládat mnohem víc práce s minimálním počtem lidí. Musíme totiž vzít v úvahu nejen samotné nemocné, ale také členy jejich rodin, kteří je budou ošetřovat, a rodiče, kterým zůstanou doma děti po uzavření škol. To už vyráží dech, že?

Takže je zřejmé, že hojné spekulace nad tím, zda jíst nebo nejíst kuřata nejsou tím úplně hlavním tématem, kterým by se měly státy a firmy momentálně zabývat. Podle studie pánů Roba Dysona a Martina Byrna ze společnosti Accenture je třeba se zaměřit na business continuity planning (BCP) a krizový management. Jde totiž o dvě strany téže mince a opatření pro případ krize, jakou výpadek větší části pracovníků nepochybně je, se musejí stát nedílnou součástí obecných pravidel pro zabezpečení kontinuity provozu firmy. Vědí, co říkají, jelikož taková určitá zatěžkávací zkouška už proběhla – byla jím lokální epidemie SARS z roku 2003. Nicméně podle Gartnera zde nešlo zdaleka o nemoc s takovou virulencí, jakou by měla modifikace chřipky, takže následky byly mnohem lehčí. Přesto tato nemoc pobídla organizace a státní aparáty v postižených oblastech k úvahám o preventivních opatřeních.

Ale co by měla taková opatření obsahovat? Ve studii společnosti Accenture je toho na téma zajištění kontinuity podnikatelských procesů napsáno mnohem víc, než na kolik tu máme místo. Takže si teď jenom stručně projdeme jakýsi závěrečný check-list, který by měl pomoci firmám zjistit oblasti, na které by se měly při plánování kontinuity svých procesů zaměřit.

Je jich celkem šest. Za prvé je třeba zhodnotit specifická rizika vyplývající ze způsobu podnikání konkrétní firmy. Ta jsou u každé společnosti jiná a neexistuje obecný recept na jejich definici. Potom je třeba určit jejich pravděpodobný dopad na podnikání firmy s tím, že je třeba ocenit základní hodnototvorné procesy ve firmě, zjistit, kdo je za ně zodpovědný, a jak kritický je jejich výpadek. A samozřejmě zkusit vyčíslit ztráty vyplývající z tohoto výpadku. Jakmile máme určenou hodnotu kritických procesů, je třeba očekávané dopady roztřídit podle priority a investovat do zajištění těch nejdůležitějších procesů. Dále je třeba připravit BC strategii, která vezme v úvahu všechny existující zdroje a lokality, kde firma působí, tak, aby bylo možné maximálně využít možnosti vyplývající z globální přítomnosti firmy, nebo obecně z jejího působení na více místech. Je nutné počítat minimálně s 25% úbytkem pracovníků a vědět, že bude třeba být v těsném kontaktu s místními úřady. S kým a kde? To je třeba zjistit. A nakonec je třeba vědět, že BCP je jenom základním předpokladem pro zvládnutí eventuální krize. Protože na základě plánu by měly být vypracovány simulace a cvičení, které by navržená opatření přece jenom nějak prověřily. A ještě něco – pokud se plán strčí do šuplíku a pustí z hlavy, nemusel by být za rok k ničemu. Protože firmy a procesy se mění, dodavatelský řetězec se vyvíjí, takže plány stárnou a ztrácejí použitelnost.

Proč o tom dnes vlastně píšu? Protože veřejnost je zásobována mnoha strašidelnými detaily z možné epidemie, hodnotí se prodeje protichřipkových léků a komentuje vývoj nových vakcín, ale málokdy se mluví o tom, že by ty léky také nemusel mít kdo prodávat. Že by třeba pekárny nemusely mít dostatek lidí na zajištění výroby. Že by… je toho opravdu hodně, o čem by se mělo v této souvislosti přemýšlet, a nějak se o tom nemluví.

A tak mě napadá – mají naše nemocnice zpracované něco jako business continuity planning?

Zkusili jste si někdy v poslední době položit otázku, co by bylo, kdyby nebyly mobily? No přežili bychom, ale byla by to strašná otrava… Je zvláštní, jak neuvěřitelně dokázal náš osobní i pracovní svět změnit vynález, se kterým nepočítal ani jinak velmi nápaditý spisovatel Jules Verne!

On se totiž za posledních pár let mobil hodně změnil – stejně jako to, jak ho lidé vnímají. Nejdřív to byl takový zbohatlický luxus, dnes samozřejmost a zbohatlíci prostě musejí sahat po těch nejdražších modelech nacpaných spoustou funkcí, které nakonec stejně nepoužívají.

A jsme u toho. Co vlastně na mobilu používáme nejčastěji? Legrace pro čtenáře, závažná otázka pro výrobce a operátory. Za miliardy dolarů se budují nové mobilní sítě stále vyšších generací a předpokládá se, že to někdo zaplatí. Správněji, že se investorovi jeho peníze vrátí. A to pouhé občasné zavolání a esemeska nespraví.

Uživatele je třeba naučit nové věci a jestli si vypěstovali na mobilech závislost. To se leckde už aspoň částečně povedlo, takže se ta závislost musí šířit stále dál. Nejen co do kvantity, ale též co do kvality využívání – přeložte si jako snahu naučit lidi na nové, zatím zbytné, a především dražší služby.

A na to, aby se vědělo jakým směrem se dá nejlépe jít, tu jsou průzkumy. Jako třeba ten, co si ho letos v lednu nechal v ČR udělat Vodafone prostřednictvím internetového panelu společnosti United Interactive. Operátora zajímala role mobilu v našem životě, jak nám pomáhá, co na něm využíváme, k čemu ho používáme nejčastěji a jak je to různé u různých skupin lidí. A co se zjistilo?

Celých 95 % respondentů je přesvědčeno, že jim mobil v životě pomáhá, přičemž 49 % to tvrdí velmi rozhodně. Podobné je to s odpovědí na otázku, zda nám mobil život ulehčuje. Jen 12 % respondentů si myslí, že spíš málo a 3 % málo. Nenašel se ani jeden člověk, který by aspoň nějaké body mobilu neuznal!

A čeho si na mobilu ceníme nejvíc? Pomoc při náhlé změně plánů ocenilo 45 % respondentů, téměř čtvrtina si pochvaluje rychlou pomoc v případě nouzové situace, pro 13 % lidí je to prostředek zahánějící osamělost a 11 % lidí velmi ocení, že prostřednictvím mobilu mohou sdílet se svými blízkými radost. Narozené děti, nové místo, udělaná zkouška… o tom všem většinou přiletí první zpráva po mobilních sítích.

Následovala otázka, kdy mobil nejvíce využíváme. Přiznám se, že jsem čekala na prvním místě práci – a zcela mylně. Jednoznačně s 84 % vyhrál kontakt s přáteli! Následovala ta práce (57 %), seznámení (53 %) a rodinný management (52 %). Takže když to rozdělíme podle jednotlivých oblastí života, vede používání mobilu v osobním životě (55 %) před prací (42 %), organizací času (25 %), získáváním informací (22 %) a zábavou (18 %). A to už jsou pro operátory zajímavá čísla – především ta nižší. Tady je totiž možné hledat rezervy a výzvy. Informace a zábava. Oblasti, kam operátoři lákají své ovečky ze všech sil. Vždyť k čemu jinému budou sloužit vysokorychlostní mobilní datové sítě? Určitě ne k tomu, abychom zavolali domů, že nestíháme večeři.

A dál: proč lidé nepoužívají mobily víc v práci? Firmy jsou obvykle u telefonních účtů velkorysejší než soukromníci a navíc využívají datové služby a roaming. V rámci průzkumu uvedlo 18 % lidí, že mobil používá v práci pořád a 32 % často. Ovšem 26 % ho používá jenom někdy, 19 % zřídka a 5 % nikdy. Jestliže většina lidí by ve svém soukromém životě mobil hodně postrádala, tak v práci by se pro 40 % respondentů bez mobilu nic nezměnilo a pro 32 % dalších by jejich práce byla o něco těžší než s ním. Pouze 23 % respondentů by to vyvedlo z míry, přičemž 5 % z nich totálně – ti si bez mobilu svoji práci představit nedokážou.

Operátory by určitě potěšilo, kdyby nepostradatelnost mobilů v práci stoupla. Uvidíme, co si na to téma vymyslí. Když už mohou lovečtí psi dohledávat zvěř s telefonem s GPS za krkem, mohou si za chvíli volat chlapi z kombajnu do náklaďáku, že ještě jeden řádek a pro dnešek je tu padla.

A čím vším nám může být náš mobilní telefon? Zvítězila funkce centrálního telefonního seznamu (88 %), a to dokonce před samotnou funkcí komunikátoru (82 %)! Třetí nejčastěji používanou funkcí je možná trochu překvapivě budík (78 %). Se slušnými 54 % následuje kalkulačka a drží si tak náskok před adresářem (45 %) a organizátorem (42 %).

Ale to už jsme pod polovinou přitakávajících respondentů, takže následující funkce zatím skutečně nevyužívají svého potenciálu: ještě třetina lidí používá mobil jako informátor (33 %) a na slušném vzestupu je fotoaparát (27 %). Dále je to chudší. Na zábavu připadá pouhých 15 %, což je číslo, nad kterým by se měli operátoři zamyslet. Jak hodlají naplnit vizi bohatého prodeje obsahu prostřednictvím datových sítí, když se lidé pořád ještě zcela nezodpovědně baví všude možně a mobil zanedbávají?

Ale třeba se tu objeví další dosud nespočítané a marketingově nezpracované možnosti. Pro 13 % respondentů je mobil přítelem, pro 4 % antidepresivem a pro 1 % psychologem… Zkuste si jenom představit budoucí reklamy!

duben 2006

Tak nám kyberprostor konečně dospěl. Podle posledního výzkumu jsou lidé přesvědčeni, že nějaký ten elektronický útok hrozí zhruba stejně často, jako rána obuškem do hlavy nebo vykradený dům.

Jistou novinkou není ani tak četnost možných nebo zaregistrovaných elektronických útoků, jak spíš postoje lidí, kteří jim jsou vystaveni. Alespoň v USA, kde výzkumy financované společností IBM proběhly. Lidé jsou zkrátka podstatně ostražitější, než tomu bývalo před několika málo lety.

Přiměla je tomu nutnost a povedlo se to vcelku velmi rychle. Je to podobné jako s instinkty nutnými pro přežití, kterými nás už kdysi dávno vybavila matka příroda. Lidé se s jejich pomocí naučili bát se tiše našlapujících zubatých šelem, stejně jako tiše našlapujících po zuby ozbrojených příslušníků vlastního druhu.

A velmi podobně často trpké zkušenosti z konce 20. a začátku 21. století naučily i technicky nepříliš zdatné jedince obávat se mailů bůhvíodkud přišlých, stejně jako jim vtloukly do hlavy vědomí, že otvírat každý soubor, který člověku přijde z internetu, může jenom naprostý hazardér. A tak, jako si dřív boháči bedlivě střežili truhličky se zlatem, tak se dnes žárlivě chrání číslo a PIN platebních karet. Obchody si lidé vždycky vybírali dost pečlivě, ale s rozvojem nákupů na internetu musí být tato pečlivost ještě obohacena o další bezpečnostní prvky. Útoky z kyberprostoru však neohrožují jenom jednotlivce, ale stále častěji jsou přesně zacíleny na nejrůznější firmy a společenské organizace.

A co bude v této oblasti v tomto roce nového? Kybernetický zločin se profesionalizuje. Je to výsledkem vývoje směřujícího k vyššímu zabezpečení informačních systémů i sítí. V roce 2005 tak bylo zaznamenáno méně rozsáhlých plošných útoků pomocí škodlivého softwaru než o rok předtím, ale to neznamená, že se celkově bezpečnost v kyberprostoru zlepšila. Na scénu totiž vstupují organizovaní zločinci, kteří jsou odborně na výši a svoji činnost již zaměřují na konkrétní cíle. Takový útok je samozřejmě ničivější a má horší důsledky, než plošné vysílání virů, červů a škodlivých spamů.

Podíváme-li se na druhy útoků, které loni představovaly největší hrozbu, nebudeme mít pomalu chuť si otevřít elektronickou poštu. No řekněte: v roce 2005 byly cílené dva ze tří zachycených e-mailových útoků. Motivovány byly finančně, konkurenčně, politicky nebo sociálně, takže nejčastěji mířily na různá ministerstva, armádní organizace a velké firmy z oblasti ropného průmyslu, letectví, práva a lidských práv. A to se prosím mluví o útocích, které společnosti zaregistrovaly. Kolik asi bylo těch, které prošly bez povšimnutí, se dá jen těžko odhadnout.

Pokud jde o druh útoků, tak přibývají případy tzv. phishingu a spear phishingu. Pod těmito slovy se skrývají podvodné maily, jejichž cílem je oklamat příjemce, či ho dovést k takovému chování, aby sám spustil nebezpečné aplikace nebo vyzradil informace vedoucí k narušení bezpečnostních systémů firmy. Často je jako odesílatel uveden samotný zaměstnavatel – třeba IT nebo HR oddělení. Jsou to nebezpečné záležitosti a v roce 2005 byl zaznamenán jejich nepříjemný nárůst. Srovnejte sami: v roce 2004 se do této kategorie řadil jeden z 943 mailů a o rok později byl tento poměr jedna ku 304.

Aby nezůstalo jenom při tom, došlo loni navíc k nárůstu sofistikovaných hrozeb. To např. znamená, že byly do již existujících škodlivých programů přidávány funkce robotů, neboli botnetů. Tito softwaroví roboti se skryjí v počítači příjemce a začnou tam tropit neplechu. Ve velkém. Vzhledem k tomu, že dokáží ovládat infikované systémy a samy využívat sítě pro vlastní šíření, jde o velmi nepříjemný jev. A příklad? Třeba červ Mytob, což je vlastně Mydoom s robotem a dalšími specialitkami.

Abychom se zcela nevzdali dobrých zpráv, tak analytici zjistili, že počet viry infikovaných mailů meziročně poklesl z 6,1 na 2,8 procenta. Takže aspoň něco.

A co nás čeká letos? Podle zprávy IBM o bezpečnosti v globálním byznysu existuje zhruba pět oblastí, které budou útočníci v roce 2006 nejspíš preferovat. Tak předně se útoky budou zaměřovat především na uživatele informačních systémů, jako na nejslabší článek v zabezpečení. Je to logický krok, jelikož software je stále dokonalejší, ale lidé zůstávají pořád stejně nepozorní a naivní.

I nadále se bude rozvíjet upotřebení botnetů, tedy již zmíněných softwarových robotů. Jsou efektivní a stále menší, takže se umějí v hostitelském počítači dobře schovat. Lov na ně bude tedy i nadále v popředí bezpečnostní informační politiky firem. Tedy by alespoň měl být.

Dále se útočníkům masivně otevírá další široké pole působnosti – v tomto případě jde o nejrůznější mobilní zařízení. Je fakt, že tady mají zločinci co dohánět, protože všelijaké viry pro bezdrátová zařízení se ještě neumějí samy šířit. Ale řekla bych, že je to jen otázka času.

Určité úspěchy v lovu na zločince operující v kyberprostoru vyspělých států však mají logické vyústění. Stále více jich pochází ze zemí rozvojových a rozvíjejících se. Tedy ze států, kde je k těmto problémům laxnější přístup, prosazování práva je omezené a sankce mírnější.

Nepřipomíná vám to něco? Tak bych si tipla, že ano. V tom případě vás asi nepřekvapí, že mezi takové státy patří především země východní Evropy a Asie.

březen 2006

Tak schválně – co si představíte pod pojmem informační bezpečnost? Firewally, antiviry, hesla a definované přístupy? Nebo také zamčené dveře do serverovny a hlídaný vstup do firmy? A co takhle snaha o zajištění diskrétnosti zaměstnanců pracujících s choulostivými daty?

Tak schválně – co si představíte pod pojmem informační bezpečnost? Firewally, antiviry, hesla a definované přístupy? Nebo také zamčené dveře do serverovny a hlídaný vstup do firmy? A co takhle snaha o zajištění diskrétnosti zaměstnanců pracujících s choulostivými daty?

Proč se na to zrovna dneska ptám? Protože mám na klíně složku s výsledky posledního, již šestého výzkumu, společné to dílo společností Ernst & Young, časopisu DSM a Národního bezpečnostního úřadu. Jeho cílem je dlouhodobě sledovat situaci v českých firmách, pokud jde o jejich vztah v informační bezpečnosti. Vzhledem k tomu, že se jim vrátilo téměř 400 relevantně vyplněných dotazníků ze středních a velkých firem, dá se podle mého názoru jeho výsledkům věřit. A jak naše firmy uspěly?

Obecně se dá říct, že dobře. Úroveň informační bezpečnosti v našich organizacích je zhruba stejná, jako v západní Evropě, firmy o tomto problému vědí a snaží se ho řešit. Jak dobře, to je už jiná otázka. Řekněme to takhle: jenom málokde je informační bezpečnost vnímána komplexně, tedy ne pouze jako zabezpečení počítačů a sítí, a v méně případech než je žádoucí je součástí nějakého programového centrálního řešení bezpečnosti.

Dotazník nezjišťoval, zda je informační bezpečnost ve firmách součástí systému řízení rizik. To by byl zajímavý údaj už proto, že snaha definovat a řídit rizika je u nás zatím samozřejmostí jen v největších firmách, především potom ve finančních institucích. Ale jsem optimista a věřím, že za pár let se stane pojem analýza rizik něčím stejně samozřejmým, jako je dnes outsourcing. Když už jsme u toho outsourcingu – věřili byste, že s touto službou, která se tolik let potácela na okraji zájmu našich manažerů, má podle tohoto výzkumu zkušenosti 60 % firem?

Sice jde většinou jenom o vybrané oblasti IT, ale i tak je to číslo řekněme překvapující. A proč se o to zajímali zrovna v tomto dotazníku? Inu proto, že spousta firem má pocit, že vytěsněním nějaké činnosti ze své přímé správy předávají i odpovědnost. To je však hluboký omyl, jelikož outsourcovat se dají jenom výkony a odpovědnost zůstává vždy na zadavateli. To mi připadá jako skutečně průkopnický způsob vnímání informační bezpečnosti – aspoň na naše poměry…

Ale vraťme se k výsledkům průzkumu. Vcelku velmi dobře dopadly odpovědi na otázku, kdo má informační bezpečnost ve firmě na starost. Oproti předchozím rokům nastal posun zodpovědností směrem nahoru – tedy k manažerům firmy. Ve sféře nejvyššího vedení plus jednu úroveň dolů je bezpečnost řízena v 16, resp. 28 procentech. Ale abychom se zbytečně neradovali, ve čtvrtině společností se o ni nestará nikdo… Takže je vidět, že skutečně velmi záleží na přístupu vedení firmy.

Ale také na vědomostech. V učebnicích a příručkách se dočtete, že péče o informační bezpečnost by měla být organizačně oddělena od IT a obě tyto činnosti by měly mít svůj vlastní rozpočet. Důvody jsou nasnadě. Ten, kdo zajišťuje informační bezpečnost, vlastně kontroluje oddělení IT a kdo to kdy viděl, aby někdo efektivně kontroloval sám sebe? Je pravda, že u české policie to praktikují zcela bez zábran, ale také můžeme bohužel jasně vidět, k jakým koncům to vede. A s rozpočtem je to podobné. Pokud je společný, hádejte komu se asi prostředky při nucených úsporách seberou jako prvnímu?

Už proto nutí k povzdechu zjištění, že v 70 % firem je informační bezpečnost součástí oddělení IT. Skutečně odděleny jsou tyto útvary pouze v 6 % firem, 8 % firem ale má nějaký bezpečnostní výbor, do jehož kompetence informační bezpečnost spadá. Ve 4 % případů je informační bezpečnost součástí centrální (objektové) bezpečnosti a v dalších 4 % je informační bezpečnost tímto útvarem alespoň metodicky řízena. Pokud se nad těmito výsledky zamyslíme, tak je zřejmé, že informační bezpečnost je stále chápána spíš jako technologický problém, než jako proces, který je třeba sledovat v celé jeho celistvosti.

Další zajímavá otázka je existence bezpečnostní politiky ve firmách. Alespoň pro mne je překvapující, že nějak zpracovanou ji v roce 2005 mělo 48 % organizací. Vzhledem k běžnému chápání informační bezpečnosti v našich firmách mi to připadá jako velmi slušný podíl – nakonec v roce 1999 mělo tento dokument schválený nejvyšším vedením jen 35 % společností. Samozřejmě můžeme diskutovat o tom, co má takový dokument vlastně obsahovat. Má to být stručná deklarace cílů, povinností a odpovědností, nebo půjde o podrobně rozpracovanou závaznou směrnici?

Odpověď můžeme odhadovat podle počtu stránek, které ten který dokument obsahuje. Z výsledků šetření zjistíme, že 38 % firem na bezpečnostní politiku stačí tři stránky, 46 % se vejde do 20 stran a jen 16 % firem se rozepíše ještě víc. Podle mého názoru by to mohlo odpovídat velikosti firem, které se k existenci bezpečnostní politiky přiznaly, i když se samozřejmě mohou najít výjimky.

Dokážu si představit, že velká banka definuje politiku bezpečnosti v krátkém textu, který posléze doplní obsáhlou a podrobnou dokumentací definující ošetření všech možných bezpečnostních rizik. Jen těžko si ovšem připouštím natolik paranoidní jednání, aby firma o stu zaměstnancích vypracovala padesátistránkový elaborát. V takovém případě by to byl buď čirý alibismus, nebo by předmětem jejich podnikání byly bakterie antraxu nebo obohacený uran. Potom by ale nejspíš nestačilo ani těch padesát stran.

A co si myslí o své informační bezpečnosti samy firmy? Téměř 80 % firem je přesvědčeno, že to zvládlo, z toho 10 % se domnívá, že výborně. A proč to dělají? Nejčastěji proto, aby předešly možnému útoku (55 %), druhým silným důvodem je propojování informačních systémů se subjekty vně firmy (48 %). Následuje reakce na rychlý rozvoj technologií (42 %) a propojování systémů uvnitř firmy (31 %). Poměrně malý vliv potom má tlak z vnějšku – výsledky auditu donutí firmy zajistit informační bezpečnost ve 22 % případů a legislativní tlak působí u pouhých 16 % firem.

Naši úvahu můžeme zakončit konstatováním, že většina firem nedokáže úplně odhadnout – natož vyčíslit – dopady bezpečnostních incidentů. Většinou se spočítají peníze, které je nutné vynaložit na uvedení počítačů a sítí do provozuschopného stavu, ale jen málokdo tuší, jaké mohou být celkové dopady v oblasti podnikání. Kolik stojí jeden den bez fungujícího CRM?

Vedle pojímání informační bezpečnosti jako komplexního procesu je právě přesnější sledování škod velkým úkolem pro naše manažery. Uvidíme, jaké odpovědi přinese stejný výzkum opět příští rok…

únor 2006

Když se zamyslím nad podstatou fungování naší ekonomiky, nemohu si nevzpomenout na jednoho profesora, který zahájil svoji přednášku následujícím postřehem: Vážení, předpokládám, že každý z vás aspoň jednou navštívil Národní muzeum. Byl bych rád, kdybyste si uvědomili, že právě tam se nachází většina nerostného bohatství, kterým naše země momentálně disponuje.

Naši předkové nám nechali opravdu pěknou zem, se strategickou polohou, jen minimálně zasahovanou rozsáhlými přírodními katastrofami. Jenže nám chybí strategické zásoby surovin. To je fakt, který se nám nemusí líbit, nicméně nám nezbývá než ho vzít na vědomí a chovat se jako rozumní hospodáři. To znamená hledat konkurenční výhody jinde. Nejcennější surovinou v našem století se jeví informace a znalosti. Přestože naše země patří mezi ty malé, můžeme se pochlubit mnoha úspěchy v celé řadě vědeckých a technických disciplin. Bohužel mi však připadá, že členy našich porevolučních vlád nikdo nebral do Národního muzea.

Ano, občas slyšíme slogany typu „Nechceme být pouze levnou pracovní silou“, případně trochu sofistikovanější „Naším cílem je znalostní ekonomika“, ale pokud se podíváme na skutečná fakta, dostaneme se k jinému obrazu. Mluví-li se o rovných šancích na vzdělání, tak je tím míněno rušení osmiletých gymnázií, protože ta děcka se nemají co vyvyšovat nad ostatní. Myšlenka srovnat šance větším množstvím kvalitních středních škol s nároky odpovídajícím gymnáziu, které by dokázaly připravit pro další studium i děti jednostranněji nadané, zatím chybí. V době přijímaček na vysoké školy se stupňují debaty o jejich financování, takže se člověk neubrání pocitu, že stát si vysokoškolsky vzdělané lidi prostě nepřeje.

Když se podíváme na výkonnost a financování našeho výzkumu, tak je to podobně neutěšený pohled. Když jsem nahlédla do Analýzy stavu výzkumu a vývoje v České republice a jejich srovnání se zahraničím v roce 2005, kterou v listopadu vzala ne vědomí vláda, musela jsem se prokousat spoustou čísel. Výsledný dojem nebyl příjemný – ve většině ukazatelů se ČR pohybuje zcela na chvostě evropské pětadvacítky, a hodnoty ukazatelů se navíc v posledních letech ještě mírně zhoršují. Copak čísla, ta se dají pochopit, relativizovat vzhledem k HDP, počtu obyvatel a podobně, ale zaskočilo mě tvrzení, že specifikem situace v ČR je především nízká poptávka po výsledcích výzkumu a vývoje ze strany průmyslu.

Co to znamená? Že by naše firmy neměly snahu dostat se na světovou špičku ve svých oborech? Nebo jsou ty výsledky zaměřené na něco úplně jiného, než co firmy potřebují? Na tom asi něco bude, jelikož dalším českým specifikem je podle Analýzy chabá orientace akademické sféry na průmyslově či prakticky využitelné výsledky výzkumu a vývoje. Možná je to dáno i tím, že zahraniční investoři se k nám s budováním nových výzkumných kapacit zrovna neženou. Proč asi?

Přesto u nás výzkum je a má výsledky. Otázkou zůstává, jaký podíl na tom má stát.

Podle Eurostatu dává ČR na výzkum a vývoj 1,28 % HDP, což odpovídá zhruba 34 miliardám korun. Samo procento není špatné, více méně odpovídá evropskému průměru. Potíž je však s jeho absolutní hodnotou. Vždyť podle Lisabonské strategie by to měla být právě věda, která by měla hnát vývoj celého EU směrem k vyšší konkurenceschopnosti. Podle Barcelonských cílů by měly národní ekonomiky EU do roku 2010 dávat na vědu ročně 3 % HDP, přičemž z veřejných zdrojů by to mělo být minimálně jedno procento a dvě by měly připadnout na soukromé zdroje.

Jisté je, že podíl soukromých zdrojů u nás roste a podle Eurostatu již dosáhl 51,5 %, což je po Slovinsku nejvíce z deseti nových členů Evropské unie. Předhonili jsme i našeho silného rivala Maďarsko a Polsko. Slovensko dává na vědu jen 0,53 % HDP, ale podíl soukromého sektoru na financování zase dosáhl 45 %. Ve srovnání se „starými“ členy EU jsme jen mírně pod průměrem – ten činí 54 %. Ale je pravda, že nejúspěšnější země mají tento podíl podstatně vyšší, zhruba mezi 70 a 80 procenty. Do této skupiny patří severské země a Německo. Nejlépe si potom vede Lucembursko.

Oni seveřané vůbec vědí, jak na to. Vždyť podle Global Competitivness Report, určeného Světové ekonomické fórum je Finsko absolutní jedničkou, pokud jde o hodnocení v rámci souhrnného indexu konkurenceschopnosti v letech 2001 až 2004. Dvojkou je USA, Česká republika potom klesala z 36. pozice v roce 2002 na čtyřicátou v roce 2004. Může nás trochu utěšovat, že z nových členů EU nás předběhlo jenom Slovinsko (33) a Maďarsko (39). Celkově to ale není nic moc, obzvlášť když si uvědomíme, že ty znalosti jsou jediné, s čím můžeme svět překvapit.

Jinak celá EU loni utratila na vědu a výzkum zhruba 200 miliard euro, což odpovídá necelým dvěma procentům (1,9) společného HDP. Pro srovnání – Japonsko již v roce 2003 investovalo 3,15 % HDP, USA 2,59 procenta. Rychle rostoucí Čína by při současném vývoji Evropu dohnala za čtyři až pět let.

Ale aspoň v jedné oblasti na tom není Česko nejhůř – a to v oblasti ICT. Investují u nás velké světové firmy a vznikají tu výzkumná a vývojová střediska, ve kterých dostávají příležitost sbírat zkušenosti nejen naši vědci, ale i studenti. Za všechny bych zmínila výzkumné aktivity v oblasti rozpoznávání řeči společnosti IBM. Výzkumné centrum v Praze-Chodově se zabývá nejen rozpoznáváním řeči (identifikací i verifikací) a jejím použitím v biometrii, ale též její syntézou (text to speech). Další centra tu má např. LogicaCMG, CA nebo Monster Technologies.

Naši odborníci v oblasti ICT mají dobrou pověst a jsou žádaní. Je to ta správná cesta, jak se i bez surovinové základny neztratit v globalizovaném světě. Musíme doufat, že tyto skutečnosti neuniknou našim politickým představitelům.

leden 2006

Bylo silně nevlídné listopadové počasí a já jsem seděla v Domě budoucnosti v Amsterodamu a vydatně podporovaná kávou poslouchala sérii přednášek o budoucnosti telekomunikací. Hovořili jak zástupci pořádající společnosti LogicaCMG, tak představitelé operátorů – především těch mobilních. No to chci vidět, jak se tohle prosadí – říkala jsem si pro sebe se značnou dávkou nedůvěry.

Proč ta skepse? Zkrátka jsem uvažovala jako beznadějný konzervativec, který používá mobilní telefon pouze k volání a psaní textových zpráv. Ani ten foťák na něm nemám. A nejednou mi jeden odborník za druhým dokazuje, že budu v mobilu sledovat televizi, budu poslouchat hlasové maily a před důležitými hovory se radši učešu, protože bez videotelefonu už za pár let nedám ani ránu. „To určitě,“ hlodaly ve mě pochybnosti. „Už vidím, jak si tyto služby platí lidé, kteří píší esemesky bez mezer a krouží mezi akčními nabídkami operátorů ve snaze co nejvíc ušetřit.“

Potom jsem si ale vzpomněla na jinou svoji cestu za budoucností. Ta se odehrála v roce 1999 a jela jsem si tehdy poslechnout vize výzkumníků společnosti Accenture (tehdy ještě Anderson Consulting) do jejich francouzského vývojového střediska v Sofii Antipolis. Byla jsem tam ještě s kolegyní z Eura a obě jsme se snažily vstřebat hromadu poměrně fantastických předpokladů o rozvoji datových služeb – na pevných i mobilních linkách. Mobilní internet – až po služby 3G, mnohoúčelové PDA, video-on-demand, služby založené na lokalizaci, elektronický výběr mýtného, telematika. Mluvilo se o vzniku call center, vzdálené správě sítí a outsourcingu. A to všechno v době, kdy byl u nás přístup k internetu spíš privilegiem než normální potřebou.
Moje pocity byly už tehdy rozporuplné. Nadšení z nových technologií (jsem hračička) se míchalo se skepsí (bývám realista). Živě jsem si představovala nové možnosti, především jejich ekonomický dosah. Připadalo mi to logické – jak jenom mohl Verne zapomenout na moderní přenosy dat? Jenže také vím něco o napjatých domácích rozpočtech a nutnosti utnout zbytné výdaje. Co vyhraje?

Když jsme tehdy vyšly s kolegyní z přítmí přednáškového sálu na palčivé středomořské slunce, přely jsme se o významu a budoucnosti slyšeného. Jako technologický novinář jsem nastíněný vývoj považovala za skvělý a společnosti prospěšný. Moje pochybnosti se týkaly především ochoty lidí nabízené služby akceptovat. Ona, technologiemi nijak zvlášť nezatížená, spíš uvažovala o tom, co tento vývoj přinese v oblasti zaměstnanosti, zda to nepřipraví příliš mnoho lidí o práci. „Asi ano… některé,“ pokrčila jsem rameny. „Ale spousta nových míst zase vznikne.“ „Ale ne pro ty samé lidi,“ zněla námitka.

Nyní, šest let poté, mám zase tendenci pochybovat. Celá vize budoucnosti telekomunikací, charakterizovaná konvergencí technologií, výrazným prosazením VoIP, konsolidací trhu a sílícím vlivem služeb v oblasti poskytování obsahu, mi přijde naprosto logická. Potíže firem s účtováním podobných služeb tak, aby si nepohřbily klienty pod množstvím složenek včetně návrhů možných řešení této situace, vypadají také realisticky. To, že legislativa má před sebou tvrdý oříšek v podobě skloubení běžné regulace v oblasti telekomunikací a médií s divokým internetem, mě nepřekvapuje.

Zůstává však ta základní otázka. Budou chtít lidé za služby, které jsou základem celého tohoto vývoje, platit? Obzvlášť když si zvykli, že na „běžném“ internetu, na kterém surfují z domácích počítačů, je skoro všechno zadarmo? Bude jim stát mobilita za to?

Nevím. Faktem ale je, že třeba málokdo by před šesti lety předpokládal více než stoprocentní penetraci mobilních telefonů. Mobil se stal fenoménem, kterému lidstvo prostě nedokázalo odolat. Už dnes je jich víc než pevných linek (asi dvě miliardy) a nový mobil s vylepšenými funkcemi je dárek, který v naprosté většině případů nezklame. Zvykli jsme si na barevné displeje a mírně dětinskému potěšení ze hry s vyzváněcími tóny podlehly miliony lidí. A to natolik, že si jsou ochotni nové melodie kupovat.

Takže když odhlédnu od představy nekompromisně utažených peněženek, tak se mi představa telekomunikační budoucnosti prezentovaná dámami a pány zastupujícími společnosti LogicaCMG, France Telecom, KPN Mobile Group, Vodafone Greece či Bridge Mobile Alliance líbila. Ale asi bych nechtěla být v kůži operátorů, kteří panují výhradně nad pevnými linkami. Pokud nemají jasnou představu, jak dobývat peníze z VoIP, jejich budoucnost se zrovna zlatem netřpytí.

prosinec 2005

Blíží se konec roku a s ním jako obvykle přichází bilancování. Sečtou se úspěchy i prohry, výnosy i náklady, a management se bude zodpovídat majitelům nebo akcionářům firmy. Seřadí se výkony z let minulých a na první pohled bude zřejmé, jestli to letos bude se štítem nebo na něm.

Na tom by nebylo nic divného – vždyť každý majitel chce, aby jeho investice nesla zisk. Jde však o to, jak reálná jsou jeho očekávání a k jakým krokům je ochoten sáhnout, aby byly výsledky příznivější. Každý trh má svůj vývoj a dynamiku a existují nutné hranice jeho růstu. Manažeři musejí hledat stále nové přístupy, kterými tyto hranice posunují – ať už jde o modifikaci svých produktů, nebo naopak změnu směřování samotného trhu.

Nutí je k tomu nejen vlastní ctižádost a vůle uspět, ale především tvrdé požadavky ze strany majitelů firem na pravidelné zvyšování výnosů. Rok co rok, pokaždé víc a víc. Tyto požadavky sice na jednu stranu nutí firmu k pokud možno efektivnímu fungování a inovativnímu přístupu, na druhé straně to však může mít nezanedbatelný dopad na citlivost vnímání toho, co ještě v souladu s morálkou je, a co už tuto hranici překročilo.

Nemusíme chodit daleko – myslíte, že k prodeji zkažených potravin vedla zaměstnance obviněných hypermarketů vrozená spořivost? Ale nejde jenom o takovéto primitivní šizení zákazníků, kterým firmy obcházejí běžné etické zásady. Existují sofistikovanější způsoby, které nejsou na první pohled tak viditelné, ale ve svých důsledcích mohou být ještě horší. Možná si vzpomenete, jak se v červnu letošního roku prohnala všemi druhy médií zpráva o tom, jak přední technologické firmy ochotně spolupracují s čínskou vládou na poněkud specifických podmínkách fungování internetu – eufemisticky řečeno.

Raději to ještě připomenu. Začalo to už v roce 2002, kdy společnost Amnesty International kritizovala ve své zprávě Čínu za její restrikční politiku vůči internetu. V té souvislosti se začalo mluvit i o tom, jak jí v tom pomáhají firmy jako jsou Sun Microsystems a Microsoft, samozřejmě síťaři Cisco a Nortel, „zviditelnila“ se i společnost Websense. Reakce na veřejnou kritiku byly tehdy jednoduché, a daly by se shrnout do dvou základních prohlášení. Za prvé: my dodáváme technologie a co si s nimi dělá zákazník již neovlivníme. Tolik technologové. Za druhé: Websence, jehož filtry zachycují slova jako je demokracie nebo dokonce i Mao Ce-Tung, zase prohlásil, že dodal toliko software, zabraňující mládeži kazit si vkus na porno stránkách nebo prodělat jmění na hazardních hrách. No v tom mohl mít i pravdu – v Číně je zájem o lidská práva skutečně hazardní hrou nejvyšší úrovně. Zdejší internetová policie totiž za nevhodné chování na internetu zatýká a obviněné čekají nemalé tresty.

Jeden by řekl, že po tomto úvodním řekněme skandálku si dají firmy na spolupráci s Čínou přece jen trochu pozor. Ale nikoliv. Porovnání možné ztráty kreditu s velikostí čínského trhu a jeho hladem po technologiích vychází zcela jasně. Až se akcionáři zeptají na hospodářské výsledky, určitě je víc uspokojí stoupající čísla na straně výnosů, než hrdé čelo, čistý štít a rostoucí čísla u konkurence.

Pragmatismus vítězí, řeknete si, když si přečtete, že Microsoft letos v květnu zprovoznil čínskou verzi svých MSN Spaces, tedy stránek pro vedení soukromých bloggů. Na tom by nebylo nic divného, kdyby tam na žádost čínských úřadů nezapracoval požadovanou cenzuru. Údiv je namístě z několika důvodů. Jednak tento software je zadarmo, takže teoreticky vzato, nebyl důvod podlézat stranickým kádrům. Nebo mohl poskytnout software (aby neošidil miliony potenciálních uživatelů) s tím, aby si Číňané zavedli cenzuru sami – ostatně to skvěle ovládají.

Takže nám vychází, že tato pochybná iniciativa byla naprosto dobrovolná. Microsoft se však může utěšovat tím, že v tom nelítá sám. Lákavý trh donutil k ústupkům i další velké hráče, jako jsou vyhledávače Google a Yahoo, kteří některá vybraná slova, jako třeba „lidská práva“, jaksi nemohou najít, a pozor si museli dát i prodejci jako jsou AOL a eBay.

Čínská vláda však ve svých snahách nalákat a ochočit velké technologické firmy ještě přitvrdila. Ne, násilí opravdu nepotřebuje. Stačilo vyhlásit mamutí projekt na vybudování moderní páteřní sítě CN2 (China Net next generation). To je sousto, které dokonale utlumí pachuť nevhodného chování. Vždyť cílem China Telecomu je poskytování těch nejmodernějších telekomunikačních a informačních služeb včetně outsourcingu.

Gigantická zakázka má čtyři hlavní dodavatele – vedle domácí Huawei Technologies získaly velké kontrakty ještě Juniper Networks, Cisco Systems a Alcatel. Moderní síť zvládne interaktivní provoz a šířkou pásma bude vyhovovat i náročným aplikacím, jako je VoD. Nikoho nepřekvapí, že vedle nejmodernějších služeb zde bude fungovat i nejmodernější cenzura – kam se hrabe Čínská zeď na filtraci provozu, která bude fungovat na každé úrovni směrovačů – od páteřních, přes metropolitní až po okrajové. Jejich spolupráce s databází zakázaných slov a webových stránek potom zajistí, že čínské internauty nebude nic znepokojovat a budou mít onen proslulý klid na práci.

A dodavatelé? Manažeři budou moci hlásit velmi slušné zisky a významné podíly na nejperspektivnějším světovém trhu. Akcionáři budou spokojeni. Číňané budou mít rychlý internet, s jehož pomocí však nebudou moci vyhledávat odkazy obsahující takzvaná závadná slova. Nejspíš jim to nebude vadit – jsou na to zvyklí. A my? Jak to tak vypadá, tak my si na podobné chování zvykáme taky.

listopad 2005

Otevírání zapečetěných obálek s nabídkami podanými v rámci lukrativních státních výběrových řízení je vždy zajímavá a napjatě očekávaná událost. Co z nich vzejde? Bude to odborné a pokud možno spravedlivé posouzení jejich kvality nebo další tanec s vlky, kteří s vyceněnými zuby hlídají, zda budou brány v úvahu všechny ty tiché dohody, které samotnému řízení předcházely?

V těchto dnech máme opět příležitost sledovat představení na nejvyšší úrovni. Na ministerstvu dopravy se totiž otvíraly obálky s nabídkami na vybudování systému mýtného v České republice. Jde o řízení s vysokou sledovaností, kde se hraje o velké peníze. Dají se tedy očekávat zvýšené hlasy, protesty, tajuplná naznačování a bodrá vystoupení politiků, kteří se budou snažit přesvědčit veřejnost o tom, že celý proces je křišťálově čistý a kdo tvrdí něco jiného, je vůl – tedy pardon, ten se prostě mýlí.

Už první zprávy slibují zajímavé scénáře budoucího vývoje kauzy mýtné – a to se vsaďte, že dříve nebo později to kauza bude. Přihlášky do tendru si v červnu vyzvedlo 102 firem. Ne, že by někdo čekal 102 nabídek, ale to, že ve hře zůstaly pouhá čtyři konsorcia, vzbuzuje přinejmenším rozpaky. Ty jsou živeny také demonstrativním odstoupením, které předvedly společnosti T-Systems International, norská Q-Free nebo LogicaCMG. Méně dramaticky, ale stejně odstoupily i další firmy velkých jmen, jako jsou IBM či Siemens. Důvody, které pro svůj netradiční postup – či spíše odstup – uvádějí, jsou různé a ne vždy zcela od věci: nesplnitelně krátký termín na realizaci projektu a kombinaci přísných sankcí za nedodržení podmínek výběrového řízení s neexistencí zákona, který by tyto podmínky definoval. Vzhledem k tomu, že smlouva s vybraným dodavatelem by měla být podepsána v listopadu a v téže době jdou ve sněmovně potřebné zákony teprve do druhého čtení, dají se protesty zhrzených firem vcelku snadno pochopit.

Zároveň však představitelé společností T-Systems i LogicaCMG ujistili ve svých prohlášeních vládu o tom, že jim velmi rádi předloží úsporné a všestranně zajímavé řešení – pokud ovšem změní nastavené mantinely.
„Fraška jako obvykle,“ řeknete si a pokrčíte rameny – tedy v případě, že patříte mezi stoiky a nebydlíte poblíž nějakého hlavního silničního tahu. Potíž s tímto tendrem je vedle mocenských zájmů (a tedy i možných úplatků) v zainteresování velké části veřejnosti. To činí z mýta jeden z působivých volebních argumentů, takže se dá očekávat, že vláda vsadí spíš na rychlé a líbivé řešení. Proč?

Zamoření našich silnic stovkami, resp. tisíci kamiony je nepřehlédnutelné. Desítky nehod, nepříjemná až nebezpečná jízda, velmi silná ekologická zátěž podél všech hlavních tahů. To je problém, se kterým se setká každý – ať už je automobilista nebo ne. Po zavedení mýta v Německu a Rakousku u nás provoz výrazně zesílil, navzdory tomu, že naše dálniční síť nemá s moderními komunikačními tepnami mnoho společného. Kamiony obtěžují naprostou většinu obyvatel, takže na volební gesta slibující nápravu budou voliči nejspíš reagovat.

Součástí tohoto tendru je navíc technologické dilema, zda používat mikrovlnné technologie jako v Rakousku, nebo satelitní jako v Německu, nebo to nakombinovat tak, aby se eliminovaly nevýhody jednotlivých technologií a přitom se náklady udržely v přijatelných mezích. Zajímavé je, že si na tuto poměrně zásadní otázku nejprve nenechala odpovědět vláda, resp. ministerstvo dopravy ústy vlastních, pokud možno nezávislých odborníků. Technologie, která se zde bude v následujících letech k výběru mýtného používat, tak vzejde z výběrového řízení, kde pochopitelně každý chválí své vlastní peří. Důležitým kritériem bude samozřejmě cena.

V této souvislosti se nemohu zbavit pocitu, že nejde o systémové řešení palčivého problému s celorepublikovým dosahem, ale o hru na opravdové rozhodování. Že nám je předváděna poutavá show, která nás má ubezpečit o tom, že vláda problém řeší, a to rychle a s maximální rázností. Ale je to zodpovědné, či dokonce – až se stydím to napsat – moudré?

Už od začátku celé akce mýtné se spekuluje o tom, že výběrové řízení bylo nastaveno tak, aby co nejvíce vyhovovalo tomu, co nabízí společnost Kapsch. Nikdo neřekl rovnou, že chceme mikrovlnnou technologii i s jejími omezeními, protože v Rakousku to funguje, zatímco Němci mají se satelitem ještě nějaké problémy. A ve výběrovém řízení, s jeho obrovským odpadem zájemců, čáry máry fuk pokračují jenom firmy preferující mikrovlnnou technologii. Evropská družice Galileo bude fungovat až od roku 2008, náš systém by se měl spustit v lednu 2007 a volby jsou už za necelých 9 měsíců. Mluvíme opravdu o charakteristikách, potenciálu a budoucím rozvoji důležitých technologií, nebo prostě stavíme Potěmkinovu vesnici?

Dodávám, že nejspíš velmi drahou Potěmkinovu vesnici. Podívejme se trochu na ceny, které se v tomto případě objevují. Vládní odhad nákladů se pohyboval mezi 11 a 13 miliardami korun. A realita? Nejnižší cenu – 15 miliard – nabídl koncern Ascom Fela a Damovo group. Nabídka italské společnosti Autostrade je o 2,5 miliardy vyšší a favorizovaný Kapsch se dostal ještě dál – na 22 miliard korun. A-WAY s AŽD Praha se potom dostali téměř na trojnásobek – v obálce se skrýval požadavek na 33,7 miliardy korun. Nevíme, na kolik by přišlo inzerované „hospodárné“ řešení společnosti T-Systems, ale každopádně jsou požadované sumy podstatně vyšší, než byly vládní představy.

Takže když si to shrneme, máme tu soutěž, kde zůstalo méně firem, než je zdrávo, všechny vyznávají jeden ze dvou druhů možných technologií (netušíme, zde ten lepší, levnější nebo ten, který je právě potřeba udat) a nabídky jsou finančně podstatně náročnější, než se čekalo. Firmy musejí dodržet podmínky určené zákonem, který nebyl dosud projednán, o schválení nemluvím. A kamionů přibývá…

říjen 2005