Category Archives: Pohádky

Pohádky: O zapomenutém skřítkovi (4)

Na to, že se zlé víle – divožence podařilo podvodem dostat do domu, přišly děti velmi rychle a nejen proto, že maminka hledala tu zraněnou kočku, která tak záhadně zmizela. V domě totiž přestalo být přívětivo.

Začalo to nenápadně. Maminka byla unavená, protože Anežka nechtěla v noci spát, a tak hubovala kluky, když dělali hluk. To by se ještě dalo pochopit, ale brzy padla rozmrzelost a nervozita úplně na všechny. Anežka odmítala usnout v kočárku pod oknem, nechtěla si hrát a když zůstala jen chviličku sama, zoufale plakala.

Maminka nic nestíhala, a tak se víc zlobila než usmívala, tatínkovi šel na nervy hluk a nepořádek, kluci měli každou chvilku chuť se pořádně pohádat a poprat. Artuš se neodvažoval vystrčit nos ze svého domečku – měl obrovské štěstí, že mu ho kluci udělali, protože na jeho domek se maminčino pozvání nevztahovalo, takže se tam před divoženkou přece jen mohl schovat. Ale co je to za život, když je jeden vlastně ve vězení?

Ale ani sama divoženka – jmenovala se Eulálie a tajila to – to neměla snadné. Lidé v domě se ukázali být mimořádně odolní a kromě podrážděnosti a občasného výbuchu vzteku se jí ani za dva týdny nepodařilo postoupit dál. Nechápala to – vždyť dělá všechno správně, ne? Netušila, že chlapci o ní vědí, a už vůbec ji nenapadlo, že by proti její vůli mohl někdo bojovat. Přesto tomu tak bylo.

Kdykoliv měl Adam chuť nadávat bráškovi, vysmívat se mu nebo mu jinak ubližovat, vzpomněl si na vílu a se zaťatými zuby se ovládl. Stejně se Bertík snažil potlačovat ublížený pláč, škodolibost a naschvály, které se mu zdánlivě úplně samy od sebe objevovaly v hlavě. Samozřejmě to nezvládli vždy, ale jakmile se přistihli, že na sebe křičí anebo jsou jeden na druhého zlí, hned si řekli – pozor, to je dílo té ošklivé divoženky, přece jí neuděláme radost – a pokusili se ovládnout.

Brzy zjistili, že Anežka je mnohem klidnější a hodnější, když není doma, tak se sami nabídli, že ji povozí v kočárku na cestě před domem, aby maminka mohla aspoň něco udělat. Ta sice ze začátku umírala strachy, že kluci Anežku vyklopí nebo provedou nějakou jinou neplechu, ale kupodivu se všechno zdálo být v pořádku. Ale nebylo.

Kdykoliv to šlo, utíkali bráškové do dřevníku na poradu s Artušem. Ten dostal za úkol zjistit, jak by se mohli zlé víly zbavit. Chudák Artuš! Ty knihy měl už celá staletí, ale stejně dlouho se do nich fakticky nepodíval. Nejméně posledních sto let považoval za mnohem zajímavější číst lidské knihy a v době, kdy musel žít ve studni, byl vděčný aspoň za zapomenuté noviny. Teď si musel pracně vzpomínat na ten správný jazyk a písmo, takže čtení mu šlo velmi pomalu. Jak rád by třeba místo toho čistil studnu nebo natíral okapy! Ale nebylo zbytí. Zatímco studoval, Adam propadal bojovným náladám. V duchu se viděl oblečený ve stříbrném brnění a s velikým mečem, jak… jak bojuje… proti kočce? No, tahle představa už pěkná nebyla, tak vypustil kočku a vymyslel si draka. Když mu začalo být líto i draka, přestal si vymýšlet detaily a začal si radši hledat nějaký meč. Nejdřív vyzkoušel menší klacík, potom větší, potom šel okukovat kuchyňské nože.

„A-da-me! Ať tě to ani nenapadne…“ ozvalo se za ním varovně. Ta maminka! Všechno zkazí. Tak nakonec potají odnesl pod svou postel ocílku na ostření nožů, která vypadala báječně mečovitě a přitom nehrozilo, že by se s ní někdo říznul. Bertík se držel Adama jako klíště, protože se tak trochu bál. Přece jen to byl jen maličký chlapíček. Meč nehledal, radši nosil v náručí Ťapku, kterému se to ale pranic nelíbilo.

Nakonec se Artuš skutečně vyznamenal a jeden večer zavolal radostně na kluky: „Našel jsem to! Poslouchejte…“ A četl. „Dawna mudrość prawi, że najlepšiej dom oswobodzony od dziviej żienki jest przez podania jej pokarmu nadzwyczajnego i traktowanie jej choćby kimś bliskim dla Ciebie była.“ Kluci vykulili oči. „A ty víš, co to znamená?“ zeptal se zaraženě Adam. Artuš se hrdě napřímil a sebevědomě odvětil: „Jasně, že vím. Prostě musíme sehnat něco úžasného k jídlu, kvůli čemu se ta divoženka promění zase do podoby kočky. No a potom se k ní musíme zachovat správně, jak se má.“

„Hm,“ zabručel Adam nepřesvědčeně. „A co to znamená – zachovat se správně? To už tam nepíšou?“ Artušovi poklesla brada a honem listoval prastarým grimoárem. „No, to už tady není…“ ale rychle se mu vrátilo sebevědomí. „To musíte vědět vy, ne? Jak se správně zachová člověk. Jste přece lidé!“ To Adam nepopíral. Potom se ozval Bertík: Já bysem věděl to jídlo! Ťapka má nejuadši smladlavou uybu!“

Artuš uznale pokývnul. „Jo, uzenáč by určitě fungoval.“ Sám ho měl moc rád. „A nastražíme ho Anežce do kočárku!“ zvolal nadšeně Adam. „Stejně ta potvora leze nejradši za ní!“ „Pche! Maminka tě pšeuazí,“ komentoval to s převahou Bertík. Na rozdíl od Adama měl vyvinutější smysl pro realitu. „Tak to položíme vedle kočárku…“ ustoupil nerad Adam. Nakonec shrnul úkoly pro příští den: „My musíme získat uzenou a rybu a vymyslet, co s kočkou. A ty Artuši, pokud tu vílu dokážeš vidět, měl bys ji sledovat, abychom věděli, kdy a kam nastražit past.“ Slovo past se Adamovi moc líbilo, vypadalo tak záludně! Trochu ho tedy mrzelo, když se Artuš místo obdivného ticha uchechtl. „Jo, kdyby vás to zajímalo, tak ta divoženka se jmenuje Eulálie! Radši to ale nikomu neříká…“ „To se ani nedivím,“ ušklíbl se Adam a odběhli s Bertíkem domů. Museli toho ještě plno zařídit!

Později večer, zatímco se Adam cákal ve vaně a tatínek uspával Anežku, seděl Bertík mamince na kolenou a tiše se k ní tiskl. „Necháš uosvíceno?“ zeptal se po chvilce. Maminka se usmála a pozorně se na něj podívala. „A proč, medvídku? Snad se nebojíš?“ Bertík se skutečně trochu bál, ale nechtěl o tom mluvit. Místo toho se zeptal: „Maminko, jak se má člověk chovat ke zlým zvížatům?“

„Toho se bojíš? To nemusíš, zvířata nejsou zlá, když jim člověk neubližuje. To nejlepší, co můžeš udělat pro ta divoká, je nechat je na pokoji. No a domácím nabídneš něco dobrého k jídlu, teplý pelíšek a pohlazení – pokud se nechají,“ usmála se maminka a přitulila si Bertíka blíž. Adam ve vaně výskal a cákal, tatínek ho šeptem napomínal a Bertík byl šťastný. Maminka na to přišla! Vždycky na všechno přijde…

Druhý den se konala v dřevníku válečná porada. Tedy válečná… Artuš vypadal po vyslechnutí novinek dost nepřesvědčeně. „Slyšel jsem, že některé domy divoženky ovládly navždy! Už nikdy tam nikdo nemohl bydlet a domy zchátraly a spadly…“ reptal. „Přece to nemůže být tak snadné?“ Adam si vzpomněl na své meče a zamyšleně se na něj podíval. „Já myslím, že to možné je. Lidi je zkoušeli vyhnat a to se miskou a pohlazením obvykle nedělá, ne?“ Bertík se usmíval a poskakoval kolem. „Já to věděl, já to věděl!“ pozpěvoval.

„Zkusíme to odpoledne, až dá maminka Anežku spát. Půjdeme s ní ven, aby usnula, a potom přivezeme kočárek na zápraží. Tam maminka z kuchyně nevidí. Nastražíme rybu a budeme čekat,“ rozhodoval Adam. „A kdo pohladí kočku? Když to teda vyjde…“ zeptal se Artuš a dodal: „Já to být nemůžu, to víte…“ „My oba ji pohladíme!“ oznámil mu Bertík. „Ona potom bude hodná, víš?“ No jen aby, pomyslel si skřítek pochybovačně. Ale proti plánu nic neměl. Něco přece zkusit museli.

Sluníčko zrovna vykouklo z mraků, když kluci potichounku přivezli kočárek se spící sestřičkou na zápraží. Bylo chladno, mraky slibovaly sníh a klukům při čekání v úkrytu za starou jabloní začínaly cvakat zuby. Zimou, napětím i strachy. Artuš měl pozorovatelnu na střeše. Na zemi, hned vedle kolečka kočárku, ležel na papíru kus uzené makrely. Najednou se nad okapem objevil divoce poletující kapesník. To Artuš dával znamení, že se divoženka blíží. Zatím lidským očím neviditelná se pomalu přikrádala ke kočárku. Anežka ze spaní nespokojeně zakňourala.

Osamělý kočárek byl pro Eulálii nesmírně lákavý. Konečně měla možnost se nepozorovaně k děťátku dostat. Jako každou vílu ji děti nesmírně zajímaly – dalo se s nimi dělat tolik pozoruhodných věcí! Jenže potom ji do nosu doslova praštila ta úžasná vůně. Její kočičí já zpozornělo a pusa se jí zalila slinami. Úplně cítila, jak si vzrušeně pomrskává ocasem. A najednou tak skutečně činila! Aniž by si to uvědomila, přeměnila se opět do podoby malé bílé kočky a opatrně se plížila k předložené lahůdce. Měla pocit, že si vůbec nepamatuje, kdy naposledy jedla.

Ve chvíli, kdy byla plně zaměstnaná pojídáním uzené ryby, se zpoza stromu potichoučku vyplížili oba chlapci. Pár lehounkých kroků, opatrně si přidřepnout a naráz – dokonce jemně – pohladili kočku od hlavy až po ocas. Ta se strašně lekla, přitiskla se k zemi a divoce vzhlédla. Jenže to už ji prochladlé klukovské ruce hladily znovu a znovu. A obě pozorné tváře sledovaly, jak se kočce z očí vytrácí divoký svit a mění se v obyčejnou kočičí podezřívavost.

„Že vy mi chcete sežrrrat rrrybu, co? Nedááám!“ Adam se vítězoslavně zasmál a znovu pohladil hedvábný kožíšek. „Tak vidíš, a je z tebe normální kočka, a ne že ne!“ A Bertík blaženě dodal: „A budeš se jmenovat Lálinka!“ Kočka se odvrátila a hladově se pustila do zbytku ryby. Ani nevěděla proč, ale když dojedla, začala spokojeně příst.

Konec:))

prosinec 2007

Pohádky: O zapomenutém skřítkovi (3)

V dřevníku bylo chladno a temno. Děti seděly na převrácené lísce na ovoce a sledovaly skřítka Artuše, který neklidně přecházel po podlaze. Vypadal sklíčeně, po obvyklých zlomyslných poznámkách nebylo ani slechu.

„Musíš nám říct, co to bylo!“ naléhal Adam. „To nebyla obyčejná kočka a Bertíka jsi kopnul, aby na ni nevolal. Tak co to vlastně bylo?“ Artuš se konečně zastavil. „Já vám to nesmím říct, víš? Nesmím, a vlastně ani nemůžu…“ Adam se podrbal v zaprášených vlasech a usilovně přemýšlel. „Když nám to nemůžeš říct, tak co kdybys nám to napsal?“ Skřítek na něj vrhnul uznalý pohled, ale pokrčil rameny.

„Já bych se s vámi vlastně neměl bavit vůbec,“ poznamenal neochotně. „Nikdy se to nedělalo. Ale dokud se s vámi bavím o vašem světě, tak mluvit můžu. Ale o našem prostě s lidmi mluvit nesmím, chápeš?“ To Adam chápal. Dětem se také plno věcí neříkalo, i když šlo o jejich vlastní svět, a jemu dalo kolikrát strašně práce, než se dobral skutečností, na které měl podle dospělých ještě čas.

Skřítek zase začal přecházet. Ale to se už s nápadem hlásil Bertík. „A co kdybys to jen pošeptal?“ Adam vyprsknul smíchy, ale skřítkovi se najednou rozjasnila tvář. „Mám nápad. Ale potřebuju, abyste mi sehnali zrcátko!“ Chlapci se na něho udiveně podívali, ale nic nenamítali. „Maminka má takové malé s víčkem v koupelně,“ poznamenal zamyšleně Adam. „To nebude problém.“

Druhý den se konečně před polednem roztrhaly mraky a vykouklo sluníčko. Kluci vyběhli z domu a pospíchali k dřevníku, kde byl schovaný skřítkův domeček. Artuš totiž trval na tom, že smějí přijít jen tehdy, pokud bude slunce na obloze, a to co nejvýš. Dřevník byl opět pruhovaný šikmými slunečními paprsky, ale Artuše nebylo nikde vidět. Bertík se už už chystal na něj zavolat, když do něj Adam strčil. „Koukej, je doma a má otevřené okno. Myslím, že vím, na co to zrcátko potřeboval. Sedni si tady a poslouchej.“ Bertík udiveně vykulil oči, ale neprotestoval.

Za chvilku uslyšeli skřítkův hlas, trochu tlumený, ale dokonale srozumitelný. Okénkem viděli, že sedí před zrcátkem a povídá si se svým odrazem. Adam se vítězně usmál, šťouchnul loktem do Bertíka a ten se na něj usmál taky. Tiše přidřepli k domečku a poslouchali, aby jim neuniklo jediné skřítkovo slovo. Brzy je však úsměv přešel. Napadalo je tisíc otázek, ale věděli, že se ptát nesmějí.

Hm, takže zlá víla. Podoba kočky je běžná, umí tak lépe působit na lidské city. Dokud ji nepozvou, do domu nemůže. Ale když se do domu dostane, tak všechno zničí. Tedy ne věci, ale vztahy mezi lidmi. Všichni mají špatnou náladu, lidé se hádají, urážejí a nakonec spolu nemluví. Čím je to horší, tím víc to vílu baví. Snaží se krást malé děti, protože je potom snadné z nich vychovat zlé lidi, kteří jsou jako dospělí ještě horší než víla sama. Když se víla zmocní domu, kde je skřítek, má chudák peklo na zemi. Lidé mohou z domu odejít, ale skřítek nikoliv.

Hlásek v domku konečně umlkl. Adam zvednul hlavu a podíval se na vystrašeného Bertíka. „Neboj,“ řekl se sebejistotou, kterou ve skutečnosti necítil. „Prostě si na ni dáme pozor a nepozveme ji dál. A Ťapka vždycky pozná, jestli je kočka skutečná nebo ne. Vždyť je to doopravdovský kocour!“ chlácholil mladšího brášku. Když však viděl, že strach z jeho modrých očí nemizí, došlo mu to. „Neboj, tebe si vzít nemůže! Ty už umíš myslet vlastní hlavou a bacil bys ji do nosu, kdyby po tobě něco chtěla. A já tě nedám!“ Bertík si trošičku oddechl. „Já nechci bejt zlej!“

Ten den byli chlapci tak tiší a tajnůstkářští, že se maminka začala bát, jestli není Bertík nemocný nebo Adam nemá špatné svědomí. Takhle své kluky neznala… Druhý den ale bylo všechno normální a maminka se uklidnila. Uklidnili se i chlapci. Neznámá kočka se už na zahradě neobjevila a oba začínali mít dojem, že se jim to všechno jen zdálo.

Dny byly stále kratší, počasí horší a sluníčko se ukazovalo jen velmi zřídka. Adam s Bertíkem na Artuše nezapomínali a jejich rodiče se kolikrát nestačili divit, co všechno ty jejich děti najednou znají a umějí. Pravda, po domě se dělo plno všelijakých pozoruhodných věcí poněkud narušujících běžný pořádek, ale protože to maminka pokládala většinou za následky tvořivé práce a nikoliv lumpáren, byla ochotna zamhouřit oko. Trošku se sice divila, proč se děti tak urputně brání pozvat domů Mikuláše s čertem a andělem, ale dětem nakonec vyhověla. Nechtěla Bertíka zbytečně strašit. Kdyby jen věděla!

Pohroma samozřejmě přišla ve chvíli, kdy ji nikdo nečekal. Děti odjely s tatínkem do města koupit vánoční stromeček a maminka se snažila za Anežčina všemožného překážení péct vánoční cukroví. Maličká si totiž před pár dny prvně zkusila sama se přetáčet na bříško a zase zpátky, sem tam se jí podařilo i popolézt, takže nelibě nesla, když se jí kdokoliv snažil v jejím nově nalezeném umění bránit. Pokud maminka nechtěla poslouchat vzteklé vřískání, musela mrňavou objevitelku držet na dece na podlaze a poté se snažit, aby na ni nešlápla.

Takže když se Anežce začala klížit očka, s radostí využila příležitosti a teple zabalenou ji uložila do kočárku pod kuchyňské okno. Stačilo chviličku pohoupat a malá spala jako dudek. Maminka se s úlevou protáhla a s úsměvem se rozhlédla po zazimované zahradě. Keříčky růží a mladé stromky byly teple obloženy chvojím, listí bylo uhrabané, země voněla vodou a zimou. Zrovna se otáčela, že půjde domů do tepla, když zaslechla úzkostné zamňoukání. Na cestě za plotem stála urousaná bílá kočka, chvěla se zimou a přední tlapku držela bezvládně pod tělem.

Maminka popošla k vrátkům. „Chudinko kočičko, co se ti stalo?“ Nemohla vidět, jak za rohem domu vykukuje vzteklá tvář skřítka Artuše, stejně jako nemohla slyšet jeho hněvivé volání. „To není fér! Víš, že tohle nesmíš! Smíš lidi lákat jenom na krásu, nesmíš zneužívat jejich lítosti!“ Kočka se sotva znatelně ušklíbla. „Kdo to zkontroluje, nevíš? Kašlu ti na pravidla, jen počkej, až se k tobě dostanu!“ Nahlas ale jenom bolestně zamňoukala a jakoby bezmocně se zapotácela.

„Počkej malá, hned si přinesu klíče!“ konejšila ji maminka a utíkala do domu. Měla zvířata ráda a nikdy je nenechala bez pomoci. Artuš zuřil. Sám byl proti kočce bezmocný a chlapci tu nebyli. Maminka si mezitím přes sebe přehodila svetr a spěchala s klíčem k vrátkům. Otevřela je a tiše zavolala: „Číčí, pojď sem, ukaž, co se ti stalo…“ Kočka slabounce zamňoukla a po třech nohách doskákala do zahrady. Oči se jí vítězoslavně zablýskly, když se podívala směrem k Artušovi. Skřítek zbledl. Teď už nemohl udělat vůbec nic.

prosinec 2007

Pohádky: O zapomenutém skřítkovi (2)

Uplynuly dva týdny a maminka si začínala myslet, že jí někdo vyměnil děti. Ne že by byl doma větší pořádek, nebo že by kluci jedli s nadšením zeleninové polévky, ale jak s povděkem zjistila, byli si schopni soustředěně nějakou dobu hrát.

Navzdory nevlídnému počasí byli ochotni trávit spoustu času na zahradě a v dřevníku, aniž by jí jeden nebo druhý běhali každých pět minut žalovat. Několikrát se dokonce potichu plížila za nimi, jelikož se nemohla zbavit pocitu, že jsou hodní jen proto, že vymýšlejí nějakou nebezpečnou hloupost nebo ničí cosi, co nedokázala předvídat. Vždy je ale našla uprostřed nějaké více méně smysluplné hry, takže jí nezbylo než uvěřit, že ty děti snad začínají brát rozum.

A oni ho skutečně brali, i když trošku jinak, než si maminka představovala. Samozřejmě za tím vězel Artuš. Nejdřív se s kluky vůbec nechtěl bavit a zlomyslně se jim schovával. Zatímco ho hledali na jednom konci domu, vyvedl jim něco na tom druhém. „Tak vy byste si chtěli hrát, hošánkové? Já vám ukážu zábavu!“ Zašmodrchával jim tkaničky, schovával věci a rozhazoval lego. Rozzlobit kluky ale nedokázal.

Po dvou dnech najednou dostal strach, že se chlapci nakonec přece jenom rozzlobí a přestanou se o něho zajímat. Bylo to pokořující zjištění – skřítek najednou zjistil, že už nechce být sám, znenadání nenacházel ve svých škodolibostech žádnou radost. Jenže… jak se jim ukázat a neztratit přitom tvář?

Příležitost se naskytla čtvrtý den. Večer předtím tatínek četl chlapcům pohádku o lakomém ševci, který nedal najíst nejen domácímu skřítkovi, ale ani vlastním dětem. Tehdy Adama napadlo, že na to jdou asi špatně. „Musíme mu přece nabídnout něco k jídlu!“ řekl rozčileně Bertíkovi. „Třeba se to musí – když chceš se skřítkem vycházet.“ Bertík vykulil oči a rovnou navrhl, že mu dá celou svoji porci čočky, kterou maminka právě vařila a on ji strašně neměl rád.

„Čočka!“ vyprskl Adam pohrdavě. „Viděl jsi někdy jíst skřítka čočku? Vždyť by na něj byla veliká! Jedna čočka jako koláč!“ Adam měl totiž čočku rád. „Podle té tatínkovy knížky prý pijí skřítci mléko. Co kdybychom mu ho nalili do nějakého… no hodně malého hrnečku?“ Tentokrát se pro změnu ušklíbl Bertík. „Mlíko, fuj! Maminka ho nedává ani Ťapkovi, plotože by se pos…“ Bertík se opatrně rozhlédl a když uviděl maminku na zahradě věšet prádlo, dodal způsobně: „pokakal…!“ Adam uznal, že přes bolení břicha by asi k přátelství se skřítkem nedošli, takže přemýšleli dál. Večer je napadlo to pravé – schovají mu trochu maminčiny báječné krupicové kaše!

Přestože by si Artuš mnohem radši dal guláš, uvítal poněkud oschlou kaši s velkou radostí. Konečně měl příležitost se chlapcům se vší důstojností ukázat a zase si s nimi promluvit. Od té chvíle kluci mizeli do dřevníku, jak jen to šlo. Skřítkovy poněkud zlomyslné historky ze starých časů je fascinovaly a byli tak ochotni vydatně zásobovat jeho stůl vybranými lahůdkami jen proto, aby si zajistili jejich pokračování. Ale neskončili jen u toho. Skřítek jim velmi jasně naznačil, s jakými potížemi se jeden potýká v domácnosti tak zoufale postrádající užitečné budovy, jako jsou chlévy, stáje a stodoly. Kdo kdy viděl, aby se chudák skřítek musel schovávat v garáži?

Bylo to v sobotu ráno, když všichni dosnídali a tatínek sáhl po novinách. „Tatínku, víš co?“ ozval se Adam. „Co?“ zeptal se tatínek nepřítomně, zatímco šmátral volnou rukou po hrnku s kávou. „Já myslím, že bysme měli našemu Ťapkovi vyrobit domeček.“ „Říká se bychom,“ opravil Adama tatínek automaticky. „Ťapka žádný domeček nepotřebuje. Beztak se ten kocour válí po všech postelích, co jich jen v domě je.“ „No já jsem myslel domeček na ven, víš? Aby chudák kocourek třeba nezmoknul, když nejsme zrovna doma… kdybys nám trochu pomohl, my bychom ho třeba s Bertíkem postavili!“

Tatínek sklopil noviny a vrhl zkoumavý pohled na obrovského zrzavého kocoura s natrženým uchem, který se zrovna povaloval na gauči poblíž kamen a s pravou kočičí přezíravostí si olizoval tlapku. „Ubohý kocourek! Chtěl bych se mít jednou tak dobře jako on. Žádný domek nepotřebuje,“ zabručel a jeho zrak se žádostivě vracel zpátky k novinám. „Myslím, že byste to mohli aspoň zkusit,“ ozvala se najednou maminka, která chovala Anežku. Kluci s napětím upřeli pohledy na zadní stránku novin. Tatínek si povzdechl a zase noviny položil. Vždyť chtěl jenom chvilku klidu!

Jenže velmi dobře zaregistroval, co mu jeho žena přes hlavy jeho synků signalizuje: „Jednou chtějí dělat něco pořádného, tak jim v tom přece pomoz!“ A pomohl, přestože ty noviny si ještě předtím dočetl. Kluci jen koukali, jak to tatínkovi šlo od ruky. Vzhledem k tomu, že byl jejich dům nový, měli k dispozici všechno potřebné ještě od stavby. Tatínek vyměřoval a Adam dělal čárky tam, kam Bertík musel položit prstík. Když tatínek řezal prkna, kluci mu je přidržovali. Když tatínek vrtal vrtačkou, tak Adam žebral, aby mohl vrtat taky, a Bertík utekl ven, protože se vrtačky přece jen trochu bál.

Byla to veselá práce – pro kluky i pro tatínka. Kluci povykovali, radili, sem tam se hádali a vůbec nepostřehli, že do domku plánují dveře, okna a nábytek, o který by kocour Ťapka ve svém pelíšku určitě nestál. Tatínek potlačoval smích – od začátku mu bylo jasné, že kluci chtějí domeček na hraní a ne pro kocoura, tak jen čekal, kdy si všimnou, co všechno mu vlastně napovídali. „Tak nevím,“ povídal nakonec poťouchle. „Do takhle navržené předsíně se přece Ťapka nemůže vejít!“ Chlapci se zarazili.

Bertík se podrbal na zamazaném nosíku a bezradně se podíval na Adama. Adam vrhl zkoumavý pohled na vypaseného macka sedícího na zápraží. „Když ho trochu stlačíme, tak to půjde, ne?“ navrhnul nakonec. Tatínek se rozesmál. „Já vám dám, stlačovat kocoura! Ten by vás zřídil… Mně je jasné, že jste nechtěli domek pro kočku, ale pro sebe. Tak si ho hezky vyčistěte a jestli chcete, můžete si ho i natřít barvou.“ Prohrábl synkům zvesela vlasy a s pohvizdováním odešel. Úplně mu tedy ušlo zděšení a následná úleva v Adamových očích.

Kluci s námahou přenesli těžký domeček na trávník před dřevníkem a tiše zavolali na Artuše. Nemohli se dočkat, co řekne, až jejich dílo uvidí. Skřítek se skutečně objevil, ale ledva vyšel z dřevníku ven, zahleděl se klukům přes hlavy dozadu k plotu a strnul v úleku. Chlapci se udiveně otočili a uviděli, že na cestě za plotem stojí bílá kočka. Měla krásnou dlouhou srst, pošvihávala špičkou vztyčeného ocasu a upřeně pozorovala skřítka.

„Ta je klásná…“ povzdechl si Bertík. Adamovi se také líbila, ale protože byl starší a zkušenější než malý bráška, všiml si i dalších věcí. Jednak tu byla Artušova podivná strnulost – na vysněný domek se ani nepodíval, ale cizí kočku nespustil z očí. A Ťapka! Kocour se naježil tak, že vypadal dvakrát tak veliký, zle zamručel a významně vyskočil na zeď vedle branky. Vypadalo to, že se schyluje k bitce. „To nebude kočka, ale kocour,“ řekl nakonec Adam. „Kdyby to byla kočka, Ťapka by ji sem pustil.“

„Já jssem koččka…“ ozval se najednou divný hlas, který jako by jim pronikal rovnou do hlav. „Malá koččiččkaaa…“ zapředl. „Zavolejte si koččiččkuu…“ Bertík omámeně vstal a otevřel pusu. Najednou nadskočil a s fňuknutím si třel kotník. To není možné – Artuš ho kopnul! Kočka zúžila zelené oči a skřítkovi se jasně ozvalo v hlavě: „Nessmííšš je varrovatt, pravidla znáášš…“ Adam stál celý napjatý a snažil se všechno pochopit. Mluví ta kočka nebo ne? Že by se mu to zdálo? Něco mu říkalo, že by měl na kočku zavolat a otevřít jí vrátka, aby mohla vejít do zahrady. Pomaličku, jako v transu, se k nim vydal. Nevšímal si pobrekávajícího brášky ani pobledlého mlčícího skřítka.

„Jen pojď… kráássnáá koččiččkaa… chce mlíččkoo…“ Adam nejistě potřásl hlavou a zpomalil. Nějaká myšlenka se snažila probít do jeho zastřeného vědomí. Najednou se ozvalo zuřivé zařvání a Ťapka se vrhl proti bílé kočce. Byl o hodně větší, tělo měl samý sval, takže to vypadalo, že bílou vetřelkyni musí doslova smést z cesty. Jenže ta udělala jakýsi nepatrný, ale velmi rychlý pohyb a Ťapka se najednou s bolestným zamňouknutím překulil na záda, aby se vzápětí po kočičím způsobu ztratil. Jenom zachvění větviček a špička rezatého ocasu ukazovala, že se kocour nějak přemístil zpátky do zahrady a ukryl se hluboko pod pichlavým keřem dřišťálu.

„Kráássnáá hodnáá koččiččkaa…“ zapředl v Adamově hlavě ten divný hlas. Chlapec se však najednou zastavil, rázně potřásl hlavou a k překvapení všech a nahlas zavolal: „Kšá, ty potvoro, zmizni odtud! Ty nejsi skutečná! Chceš mlíko a ublížila jsi Ťapkovi!“ Vzal dokonce do ruky spadlou hrušku a prudce ji po neznámé kočce hodil. Ta… zmizela. Zmizela tak rychle, jako by na cestě vůbec nikdy nestála. Adam sám se musel sám přesvědčit, že zpod keře kouká chvějící se špička ocasu pokořeného kocoura, aby si uvědomil, že se mu to všechno nezdálo.

prosinec 2007

Pohádky: O zapomenutém skřítkovi (1)

Byl krásný podzimní den. Přestože sluníčko statečně svítilo, zem už byla studená, takže děti se věnovaly své nejoblíbenější zábavě – divokým honičkám a příležitostným bitkám.

Šestiletý Adam vířil zahradou jednou jako závodník Formule jedna, podruhé jako kovboj na divokém koni a potřetí balancoval vysoko v koruně staré třešně, která se kouzlem změnila v pirátskou plachetnici. „Nepřítééél na obzoru!“ hulákal s potěšením a tříletý Bertík poskakoval pod stromem, pirátský šátek se mu svezl na jedno oko a křičel pomaleji a po svém: „Nepšítel je tadýý, honem se schováme!“

Z kočárku postaveného pod kuchyňským oknem se ozvalo kňourání věstící nespokojený pláč. Klaply dveře a zatímco se maminka snažila pohoupáním utišit maličkou Anežku, vrhla káravý pohled směrem ke křičícím chlapcům. Kluci schlíple ztichli – tuhle lekci znali už nazpaměť. „Nemůžete si hrát aspoň někdy potichu? Jak mám uvařit oběd, když malou nenecháte ani chviličku vyspat?“

Maminka se dnes nezlobila, vypadala spíš unavená a pirátům to přišlo líto. Než Adam slezl ze stromu, upravila maminka Bertíkovi šátek a navrhla jim: „V dřevníku je bedna čerstvé březové kůry. Co kdybyste si z ní něco postavili? Můžete si vzít ven panáčky z Lega… pro tentokrát.“ Adamovi zasvítily oči a otevřel pusu. Než z něj stačilo vypadnout slovo, řekla maminka rozhodně: „Ale bez sekyrky!“

Adam pusu zase zavřel. Jak to ta maminka dělá? Ona snad vážně umí číst myšlenky! A hned se usilovně snažil nemyslet na svůj kapesní nožík, který dostal před pár dny k narozeninám. „Dobrá, s nožíkem můžeš,“ dodala maminka smířlivě. „Ale nebudeš ho půjčovat Bertíkovi!“ Než stačil Bertík spustit vždy připravený vodopád ukřivděných slz, chytil ho Adam za ruku a chlácholivě ho přesvědčoval. „Budeš mít všechny panáčky, jo?“ Cítil se silný a dospělý – on bude mít kudlu, na co by potřeboval ještě panáčky?

V dřevníku bylo sluníčkem pruhované ticho. Chlapci chvilku beze slova pozorovali, jak se vznáší prach ve zlatavých slunečních paprscích a s potěšením vnímali vůni pryskyřice. Potom se sehnuli a prudce popotáhli bednu s kůrou směrem k otevřeným vratům. „U kočičích chlupů a prasečího paznehtu! Co to děláte, vy mrňata nevycválaný!“ Zuřivě ječící hlas donutil kluky v úleku odskočit od bedny. Bertík ztratil rovnováhu, spadl na zadek a chystal se pořádně rozbrečet. Jenže když uviděl, kdo jim tak spílá, vcucnul slzy zpět a úžasem otevřel pusu. Adam na tom nebyl líp.

Vedle bedny se zmítal malý mužíček, mával rukama a prskal na ně samou zlostí. Byl prapodivně ustrojen a právě jeho netradiční oděv se stal příčinou jeho potupné situace. Místo košile a kalhot byl omotán jakousi zvláštní kostkovanou látkou, která se zachytila za velkou třísku trčící z naštípnutého rohu těžké bedny. „No co na mě čučíte jak telata zjara???“ osopil se na udivené kluky.

Adam si odkašlal: „Tedy… kdybyste dovolil… já bych vám třeba pomoh!“ Dychtivý výraz na jeho tváři nemohl nechat nikoho na pochybách, že si celou situaci neskutečně užívá. Proč se bát, když se konečně děje něco zajímavého? Mužíček se na chviličku zamyslel. Ještě se zakroutil v marném pokusu se vyprostit, ale když se to nepovedlo, rezignovaně si povzdechl. Potom ale zpupně vystrčil bradu: „Já ti to teda dovolím, ale to bude všechno, rozumíš?“

Adam o skřítkových zlostných slovech moc nepřemýšlel. Vždycky, když ho někdo káral nebo mu něco vyčítal, přestal poslouchat. Nerad si kazil náladu. Takže se jen opatrně natáhl a šikovně mužíčka vyprostil. Ten zůstal ještě trochu otřesený stát a urychleně si upravoval své podivuhodné roucho. Adamovi připadalo povědomé, ale první na to přišel Bertík.

„To je mamčina utěuka,“ uchichtl se. „Já vím,“ rozzářil se jeho velký bratr pochopením. „Ta, co nám omylem chytla, když jsme zkoušeli, jestli by šly v kamnech opíkat buřty!“ Tentokrát pro změnu úžasem zmlknul skřítek. Nestávalo se často, že by ho lidé vídali – tedy aspoň v posledním století – ale ať k tomu došlo kdykoliv předtím, vždy to vzbudilo když ne vysloveně strach, tak aspoň rozruch. Co si o sobě ty děti myslí? Ony se mu smějí!

Vztekle se na kluky utrhl: „Jen se smějte, vy nezdvořáci, vy ocásci, vy…“ Adam si přidřepl těsně vedle skřítka a smířlivě se na něj usmál. „My jsme to nemysleli zle a potom ta utěrka byla skoro nová, víš? Proto se maminka tak zlobila, když jsme ji omylem zapálili…“ Skřítek si unaveně sedl a najednou vypadal mnohem menší. Bertík si bez přemýšlení lehl na břicho, hlavu si opřel do dlaní a zvědavě mužíčka pozoroval. „Jak se jmenuješ?“ zeptal se. Skřítek mlčel.

Adam se také posadil. Smutný skřítek ho znepokojoval stejně, jako ho jeho láteření nechávalo v klidu. Mužíček pokrčil rameny. „Nikdy jsem jméno neměl. Jsem domácí skřítek, po celý život jsem vázán k tomuhle domu.“ Adam nevěřícně zavrtěl hlavou. „Ale to bys tu byl jen chvilku, ne? Náš dům je nový…“ Skřítek se k Adamově úlevě znovu napaprčil. „Pche, to víš, že je nový. Ale předtím tu stával jiný dům, a před ním zase jiný. Tohle místo je obývané tak dlouho, že si to ani neumíš představit, ty mládě jedno nevycválaný neuctivý!“

Představa dlouhé řady domů Adama zaujala. „Maminka ale říkala, že tu strašně dlouho žádný dům nestál. Zůstala tu jenom studna. Kde jsi potom bydlel?“ „Co myslíš?“ vyprsknul skřítek pohrdavě. „Ve studni?“ Malý Bertík zřetelně neztrácel krok s událostmi. „Páni! A nebyla ti tam zima?“ zajímal se Adam. „Dokud jste tam nestrčili to ohavné hlučné čerpadlo, tak to celkem šlo,“ skřítek se však při té představě zachvěl. „Ale potom jsem si musel hledat místo jinde. Pitomý dům, ani stodolu pořádnou nemá, ani chlévy, ani stáje. Z čeho vlastně žijete, když nemáte hospodářství?“

Adam zcela pominul otázku, které vlastně moc nerozuměl, a místo toho se zeptal sám: „Maminka říkala, že ten minulý dům, co tu kdysi stával, vyhořel. Jak se ti podařilo utéct? A proč jsi to vlastně neuhasil?“ Zdálo se mu to nebo se skřítek pod ohnivě rezatými vlasy začervenal? „Co asi můžu udělat s hořící stodolou, ty chytrej! To nesved ani pantáta, ještěže jsem mu ukázal cestu ven.“ Pohněvaný tón se změnil na škodolibý. „Tak si myslím, že už potom kouřit přestal!“ Na Adama to udělalo dojem, obdivoval hrdinské činy. Bertík opět dal vědět, že sleduje děj, když prohlásil. „Tys koužil taky?“ Skřítka otázka zjevně zaskočila, ale ne nadlouho.

„Do toho ti nic není, mrňousi“ odsekl s převahou poněkud udivující u někoho, kdo neměří ani čtvrt metru. „A jak se jmenujete vy?“ „Já jsem Adam a on je Albert, ale říkáme mu Bertík,“ představil se Adam zdvořile. „A jak máme říkat tobě?“ V tom okamžiku skřítek zaváhal a kupodivu po nich ani nesekl svým jedovatým jazykem. Po chvilce přemýšlení pokrčil rameny. „Každý hospodář mi nějaké jméno dal. Ale vy přece nejste žádní hospodáři!“ Radši pomlčel o tom, že nejlichotivější pojmenování, jaké si kdy vysloužil, bylo „ten malej prevít“.

Adamovi se rozzářily oči. To byla příležitost pro něj jako stvořená. „Budeme ti říkat Artuš,“ rozhodl se. S tatínkem právě četli legendu o rytířích kulatého stolu a tohle jméno se mu strašně zalíbilo. A Bertík navíc Artušem být nechtěl. „Autuš,“ potvrdil vážně jeho malý bratr. Skřítek na okamžik ztratil řeč. Doopravdické jméno! Co kdyby posílen novým jménem dokázal zlomit i svůj osud?

„Děti, oběd! Pojďte honem domů!“ Maminčin hlas najednou zahnal všechno kouzlo a skřítek zmizel mezi naskládanými poleny. Kluci na sebe pohlédli. „Artuši ahoj!“ zavolali k polenům. „My zase přijdeme!“ Než vyběhli z dřevníku, chytil Adam Bertíka naléhavě za ramena a přísně mu řekl: „Nikomu ani muk, slyšíš? Jinak se už Artuš neobjeví!“ Bertík vážně přikývnul. Artuš byl sice menší než sestřička Anežka, ale určitě s ním byla větší legrace. A jak uměl báječně klít!

A chlapci se rozeběhli domů.

Pokračování (někdy) příště :-))

prosinec 2007

Pohádky: O hodném jeřábu a zlé jámě

Bylo jednou jedno velké Město. Rozkládalo se na kopcích i na rovině, prostředkem tekla řeka, domy tu byly staré i nové, jezdila tu spousta aut a bydlelo mnoho lidí. A v tom Městě žily se svými rodiči také tři děti – Péťa, Káťa a malý Honzík.

Péťa už chodil prvním rokem do školy, takže byl velký, moudrý, statečný a odvážný. Alespoň tak to připadalo Honzíkovi, který chodil teprve druhým rokem do školky a Péťu obdivoval. Katka si zase myslela, že Péťa je nafoukaný a vůbec, měl by taky trochu přemýšlet. Nedivte se, Káťa byla Péťova o rok mladší sestra a sestry, jak je známo, vidí věci jinak než malí kamarádi.

Ve skutečnosti to byly prima děti, překypující dobrou náladou, zvídavostí a dobrodružným duchem. Jejich maminky by možná dodaly, že moc neposlouchají a až příliš rády dělají neplechy, ale to nesmíme brát tak vážně. To maminky říkají vždycky.

Kousek od domků, kde děti v sousedství bydlely, byla stará továrna. Velké šedivé budovy byly schované za dlouhou šedivou zdí. Rozbitá okna továrních hal strašila zubatými úlomky skla a děti měly přísně zakázáno k továrně chodit. Možná i to byl důvod, proč Péťa, Káťa i Honzík často zaběhli k oprýskaným železným vratům visícím poněkud nakřivo na vzdáleném konci šedivé zdi. Mezerou nahlíželi na opuštěný tovární dvůr a snažili se zahlédnout dvě věci, které již dlouho upoutávaly jejich pozornost: vysoký modrý jeřáb a zaprášený červený lokotraktor.

„Je starý a určitě jednou spadne, až pořádně zafouká vítr,“ myslel si Péťa.

„Je tak vysoký, že dosáhne na hvězdy, povídá si s měsícem a hraje si s mraky,“ snila Káťa.

„Má tak dlouhé rameno,“ bál se Honzík. „Co kdyby mě tak někdy chňapnul?“

Když se vynadívali na jeřáb, věnovali pozornost lokotraktoru. Honzík měl potíže říkat lokotraktor. Jaké zlomyslné slovo pro čtyřletého mládenečka! Byla to prostě mašina, veliká silná a zarputile mlčící.

„Kdybych ho řídil, tak ujedu po kolejích až daleko na severní pól a budu mávat eskymákům a dovezu jim dřevo na topení a pořádný kamna!“ nadchl se Péťa, který si rád představoval hrdinské skutky.

„A zapojili bychom za něj vagóny a odvezli všechny na chalupu a maminka by nám dovolila vzít si s sebou všechny hračky i medvěda Béďu! A tatínek by nemohl říkat, že se nic do auta nevejde…“ těšila se Káťa.

„Jo na chalupu, ty hloupá,“ mračil se vědoucně Péťa. „Vždyť tam nejsou koleje!“

„Tak se postaví, ty chytrej,“ odsekla Káťa a vyplázla na bratra jazyk.

„Ale třeba by vůbec nechtěl jet, když je tak starej a zaprášenej…“ špitnul s nadějí Honzík, kterému se zamračený lokotraktor moc nelíbil. To tramvaje, to bylo něco jiného! Ty byly vesele červené, často na sobě měly obrázky a jejich oči se na Honzíka usmívaly. Tmavý lokotraktor s jedním světlem na čele moc důvěry nevzbuzoval. A tak byl rád, když se všichni vrátili k nim do ulice.

Děti však netušily, že i ony jsou pozorovány a hodnoceny.

„Jsou milí,“ mínil modrý jeřáb. „Rád poslouchám jejich hlásky a představuji si, jak to tu vypadalo dřív. Ten ruch, spousta práce, lidé, hukot strojů… Teď je tu smutno.“

„Nemají tu co dělat,“ zavrčel lokotraktor. „Jsou jako všichni lidé. Nemají žádné ohledy. Ten malý se mě dokonce bojí. Úctu, tu bych čekal, ale strach?“

„Nediv se,“ řekl shovívavě jeřáb. „Jsou moc malí. Netuší, že naše velikost a síla je nutná. Lidé jsou slabí, ale chytří. Vědí, kdo jim může pomoct. Potřebují nás.“

„Teď jsi mě rozesmál,“ utrhnul se něj lokotraktor. „Kde tedy jsou? Proč tu asi rezatíme a postupně se rozpadáme? Vždyť ani nevím, jestli ty koleje za vraty ještě vůbec někam vedou.“

„Vedou, neboj se,“ ujistil ho nepřítomně jeřáb. Chápal smutek a zlost svého druha. I jemu se stýskalo po pořádné práci, po lidské péči a společnosti. Ze svého místa viděl velký kus města a s touhou zaznamenával každou stavbu v okolí. Viděl, jak se ramena jiných šťastnějších jeřábů otáčejí, jak zdvihají a přenášejí břemena, jak je opatrně berou i pokládají na správné místo.

„Jssste hloupí,“ ozvalo se z rohu továrního dvora. „Ssstejně vásss jen využžžívají,“ To se ozvala vysloužilá montážní jáma, ledabyle zakrytá starými dřevěnými prkny. „Jssste k ničččemu, jako všššechno tady…“ zasyčela. Jáma byla nespokojená a zlostná. Vždy se může najít někdo, kdo bude potřebovat jeřáb nebo lokotraktor, ale kdo kdy bude stát o starou jámu?

Přicházelo léto a svět krásněl. Děti se radovaly z měkké trávy, barevných květin, těšily se na první jahody a třešně. Na starou továrnu však nezapomínaly. Stará vrata se s časem posouvala stále víc a Péťa, Káťa a Honzík strkali zvědavé hlavy stále dál. Velká příležitost přišla hned na začátku prázdnin.

Červencová bouřka přišla v noci a zalila svět přívaly vody. Blesky hrozivě osvětlovaly oblohu a hromy práskaly jeden za druhým. Děti se krčily ve svých postýlkách a Honzík, který neměl žádného staršího brášku nebo sestřičku, dokonce strkal hlavu pod deku. Když se ráno sešly u plotu, který odděloval zahrady obou sousedních domů, byla obloha zatažená a tráva promáčená. Nikomu se nechtělo na hřiště, písek byl také studený a mokrý, takže děti měly akorát náladu vymyslet něco nepředloženého.

„Pojďme do továrny,“ navrhl Péťa. „Podíváme se, jestli blesk nepráskl do jeřábu!“

Nemusel nikoho přesvědčovat, takže uběhlo jen pár minut a stáli před vraty. Tam na ně čekalo překvapení. Proudy vody a možná i nějaký ten blesk stačily na to, aby vrata na jedné straně zcela vyklouzla z pantů a dětem se otevřela cesta na zakázané území.

„Páni,“ užasl Péťa. „Tady je ale zajímavých věcí. Kdo jde dál?“

„Vylezeme na lokotraktor,“ zajásala Káťa a kluci na ni zůstali koukat. Jeden nikdy nevěděl, co se té holce honí hlavou. Jednu chvíli poučuje jako maminka a teď by lezla na lokotraktor!

„Ale tatínek říkal, že tam nesmíme,“ připomenul pro úplnost Honzík, ale mnoho přesvědčení v jeho hlase nebylo. Dvůr nevypadal nebezpečně a bylo tam nepochybně plno zajímavých věcí.

Vydali se na průzkum. První návštěva patřila jeřábu, který tak dlouho jitřil jejich představivost. Jak je vysoký! Klikatý žebřík až do nebe. Jenom kousek povylézt a dotknou se nebe a rozfoukají mraky. A sluníčko se jim bude smát rovnou před nosem! Dlouhé rameno, ocelová lana a těžký ocelový hák vzbuzovaly respekt a celou řadu úvah.

„Unesl by mě i s maminkou a tatínkem!“ nadchnul se Honzík.

„Pch, ten by unesl celý váš dům i s váma a králíkama,“ ohrnula noc Káťa.

„Ale vo co, že by neunesl tu mašinu!“ triumfoval Péťa, který nechtěl zůstat pozadu.

To přeneslo jejich pozornost ke starému lokotraktoru. Opatrně obcházeli mohutný rezavějící stroj. Zanedbání na něm bylo patrnější než na jeřábu a dětem ho bylo líto. Hrozivá, hřímavá a dunící síla vlaku se někam ztratila.

Honzík si dřepl vedle kolejí a udiveně koukal: „Jaká má obrovská kola, vůbec nevypadají jako u vlaku. To spíš jako od obrovského žebřiňáku!“

Péťa zatím vylezl po žebříčku až ke kabině a vzrušeně volal: „Je tu sedadlo, páčky, kontrolky a vůbec. To musíte vidět!“ Nakláněl se, mával na Káťu a Honzíka. „Hned bych ho uměl řídit,“ chlubil se.

Netrvalo dlouho a děti ztratily veškeré obavy. Brouzdaly se mlaskavým bahnem po dvoře a bez zábran braly do rukou vše, co je zaujalo. Aniž to věděly, byly pečlivě sledovány. Jeřáb se na ně díval s pobavením a zjevně se těšil z jejich štěbetajících hlásků. Lokotraktor trochu bručel, ale v duchu si dělal starosti. Tohle přece není místo na hraní! Jáma mlčela a to bylo znepokojivé.

A znepokojení bylo na místě. Liják, který pomohl vyvrátit vrata, naplavil k okraji jámy spoustu bahna a zároveň sesunul prkna, která ji přikrývala. Z obyčejné jámy se stala past čekající na svoji kořist. A dočkala se!

Kdo nedával pozor? Kdo zapomněl, že se po vydatném dešti prach a hlína mění v záludné kluzké bláto? Ano, byl to Péťa, který se rozběhl za blýskavým úlomkem rozbitého zrcadla a nekoukal se pod nohy. Stačil nepozorný krok, pod jednou nohou mu praskla ztrouchnivělá prkna a tápající ruce bezmocně sklouzly po blátě.

Bylo jeho štěstí, že bahno nezůstalo jenom na krajích jámy, ale po mnoho měsíců stékalo i na její dno. Péťa stačil jenom vyděšeně vykřiknout a už byl dole. Katka i Honzík strnuli v úleku.

Kde je Péťa? Co se mu stalo? Ozval se další žalostný výkřik.

„Tam, tam v rohu!“ volala Káťa a rozeběhla se.

„Pozor, klouže to!“ snažil se Péťa sestru varovat. Bylo to tak tak! Káťa si lehla na kraj jámy a podívala se dolů.

„Páni, jsi celej? Nestalo se ti nic?“ vyptávala se udýchaně.

„Bolí mě noha,“ přiznal Péťa, kterému už docházela snaha chovat se odvážně a dospěle. „Nevím, jak se dostat nahoru. Tady sice byly nějaké schody, ale celá stěna se zhroutila. Chtělo by to nějaký žebřík…“ To už se malému hrdinovi chvěl povážlivě hlas. A navíc začínalo zase pršet.

To už doběhl i Honzík. „Musíme to říct našim! Táta přinese žebřík a bude to…“ Hlas mu pomalu slábl, když viděl zcela nenadšenou reakci svých kamarádů.

„Nebuď malej,“ prskla Káťa. „Víš, jaký by to byl průšvih, kdyby to naši věděli? Nehnuli bychom se od domu celé prázdniny!“ Ani Péťa nevypadal přesvědčeně, přestože zrovna on na tom byl nejhůř.

„Musíme najít nějaký žebřík,“ usnesli se nakonec. Ale jak to vypadalo, žebříky nebyly nikde k mání. A déšť sílil. Děti strkaly do jámy kde co, ale marně. Nakonec se ozvalo dvakrát „jé“ a „auvajs!“ a v pasti skončili všichni. Mokří jako koťata se tiskli k sobě a zjišťovali škody. Nejhůř na tom byl Péťův kotník, Honzík měl odřená kolena a Káťa si chovala pochroumané zápěstí.

Jeřáb a lokotraktor si už nějakou dobu dělali pořádné starosti, ale když jáma lapla všechny děti, dostali zlost. Vzduch kolem jámy jemně vibroval zlomyslným smíchem. Děti ho nedokázaly slyšet, ale úzko jim bylo víc a víc.

„Okamžitě je pusť!“ vykřikl jeřáb na jámu. Ta se jenom uchichtla: „A to si představuješ jak? Když sem napadali, ať si také vylezou!“

Déšť sílil a do jámy začala téct kalná voda. Dětem drkotaly zuby a všichni už věděli, že Honzík měl pravdu. Kdyby tak přišli jejich tatínkové a vytáhli je! Co na tom, že by jim nejspíš dali na zadek, jenom kdyby tu byli. A maminky je už určitě shánějí a mají strach. A nikdo, vůbec nikdo neví, kam se děti poděly! A voda v jámě stoupala…

Ale někdo to přece jenom věděl. Jeřáb a lokotraktor! „Musíme jim pomoct, a to hned!“ rozhodl jeřáb. „Nemůžeme čekat, než je někdo najde. To už by mohlo být pozdě!“

„Víš, že se to nesmí,“ protestoval nejistě lokotraktor zmítaný protichůdnými pocity. „Nesmíme dát vědět lidem, že dokážeme myslet a jednat sami, bez jejich povelů. To je zákon! A mohlo by to skončit hrozně zle!“

„Ale takhle skončí hrozně zle ty děti a to já nedopustím,“ odsekl jeřáb. „Stejně lidé vidí jenom to, co chtějí vidět. Když se stane něco neuvěřitelného, tak tomu prostě neuvěří! Každý bude přesvědčený, že si děti vymýšlejí. Sám víš, že to takhle chodí!“

Už na nic nečekal a pomalu začal natáčet rameno nad jámu. Děti zdvihly v úžasu oči a sledovaly ten pomalý zcela jistý pohyb.

„V kabině nikdo není,“ zašeptal ustrašeně Honzík a otřel si uslzené oči. Katka si stoupla na špičky a dychtivě sledovala starý jeřáb. Motor mlčel – jeřáb ho nepotřeboval. V tuto chvíli stačila jeho vůle. Z přesně nastaveného ramene se začalo spouštět ocelové lano s mohutným hákem. Děti se vmáčkly na jednu stranu jámy. Voda jim už sahala nad kolena, byla jim zima a každého něco bolelo. Nic z toho nevnímaly, neměly už ani strach. Jenom s tichým úžasem sledovaly, jak těžký hák klesá těsně k nim.

„Katko, jdi první s Honzíkem, sám by se neudržel,“ zavelel chraptivým hlasem Péťa. „Já půjdu až potom.“

„Jak víš…“ začala Káťa, ale nakonec se nezeptala. Jeřáb jim chtěl pomoct a určitě tam Péťu nenechá! Objala mladšího kamaráda kolem pasu a pomohla mu nasednout na hák a sama si sedla těsně za něj. Jen co se pevně chytili, začal hák stoupat vzhůru. Rameno se maličko natočilo a jeřáb děti vysadil v bezpečné vzdálenosti od kluzkého kraje jámy.

Lokotraktor s úlevou zaznamenal první úspěch v záchranné akci, a pořád si pro sebe mumlal: „To bude malér, to bude malér, ale hlavně že jsou venku…“

Jak Péťa předpokládal, jeřáb se pro něj vrátil a přidržel hák hodně nízko, aby mohl nastoupit i se svým zraněným kotníkem. Netrvalo dlouho a všechny děti se choulily pod střechou staré haly.

„Děkujeme jeřábe! Jsi moc hodný a nikdy ti to nezapomeneme!“ volaly děti. Brzy si však uvědomily, že jsou sice z jámy venku, ale domů stejně nedokáží dojít. Péťa se už na nohu vůbec nemohl postavit, Honzíkova rozbitá a prochladlá kolena také nechtěla chodit. A Katka nechtěla ani slyšet, že je tam nechá. Popravdě řečeno, třásla se zimou i schoulená do klubíčka, a ještě někam běžet? Tak se všichni tiskli k sobě jako opuštěná ptáčata.

„Pane jeřábe, zavolej tatínka, prosím…“ nevydržela to Káťa. Statečně se snažila neplakat, ale na pětiletou holčičku už toho bylo ten den nějak moc. „Pane jeřábe, prosím!“ přidali se i kluci.

Jeřáb se bezradně podíval na děti a potom na lokotraktor. Už dávno neměl žádný hlas, on opravdu pomoc přivolat nemohl. Lokotraktor pochopil. Když se podíval na zubožená lidská mláďata choulící se pod plechovou střechou, tak věděl, že zákon musí jít tentokrát stranou. Takže se nadechl a vzduchem zazněl jasný tón. Píšťala volala o pomoc, jednou, dvakrát, třikrát…

A byla úspěšná. Jak děti správně předpokládaly, jejich rodiče je už hodnou chvíli hledali. Se vzrůstající úzkostí procházeli všechna obvyklá místa, kde si děti hrávaly. Maminky nakonec zůstaly doma, kdyby se děti vrátily, a tatínkové začali pročesávat širší okolí. Najednou uslyšeli zvuk píšťaly. Jednou, dvakrát, potřetí… Honzíkův tatínek se zarazil. „To je z továrny! Že by byli zrovna tam?“ Mnoho naděje jim už nezbývalo, takže tam vyrazili.

„Tatínku, tatínku, tady jsme!“ Radost, hrůza, úleva a touha nařezat těm nejdražším, nejsladším a nejzlotřilejším dětem – to byly pocity, které cloumaly oběma otci, když objímali mokré, špinavé a prochladlé nalezence.

Děti brebentily: „A vrata byla otevřená, a všude bylo plno zajímavých věcí, a líbil se nám jeřáb, a byla tam jáma, a já jsem tam spadl, a my jsme ho chtěli vytáhnout a spadli jsme tam taky.“ Oběma tatínkům už šla z toho povídání hlava kolem, ale to hlavní mělo teprve přijít.

„A když už na nás tekla voda a hrozně jsme se báli, tak nám pomohl jeřáb a vytáhl nás a lokotraktor vás zavolal.“ Tak teď už se tatínkové úplně ztratili, takže radši přešli k činům.

Rychle děti prohlédli, kluky si dali na ramena „na koníčka“, Káťu za ruku a honem domů, než ti nezbedové zmrznou!

Když už byly večer děti v postelích, vyslechli v tichu setmělých pokojíčků jejich rodiče těžko uvěřitelný příběh. O strojích, které se nejen dokáží samy pohybovat, ale jsou schopné něčeho mnohem většího a důležitějšího: soucitu a pomoci. A protože to byli moudří a laskaví lidé, neokřikli své děti, nemluvili o hloupostech a vymýšlení.

Věděli, že na jejich straně je dluh a laskavost je třeba oplatit. A tak dali hlavy dohromady a bez dalších řečí začali jednat. A výsledek? Velký modrý jeřáb od té doby nechyběl na žádné stavbě v okolí a červený lokotraktor si mohl vesele zahvízdat, když posunoval vagóny na hlavním městském nádraží. A jáma? Ta už nebyla nikomu nebezpečná! Mohla být nakonec také užitečná – když uklízeli starý tovární dvůr, zahrnuli do ní všechnu suť a kameny, které na dvoře zbyly.

A co děti? Bylo by hezké říct, že už byly hodné a vždy poslouchaly své rodiče. Ale ve skutečnosti zůstaly naprosto normálními dětmi, které občas zlobí a s chutí si užívají všelijaké lumpárny. Jedním se ale od ostatních lišily – dávaly si velký pozor na své věci a nic úmyslně nezničily. Kdo ví, jestli to ty věci nebolí?

listopad 2007

Pohádky: O žárlivém traktoru

Na kraji velkého lesa stála hezká roubená chalupa s velikou stodolou. V chalupě bydlel Vojta s Punťou a ve stodole Karel – velký lesní traktor. Černobílý voříšek Punťa sice měl na dvoře důkladnou psí boudu, ale dával přednost pánově společnosti. Každé ráno vyběhl na dvůr, radostným štěkáním pozdravil nový den, prohnal domácí kočky a zaběhl do stodoly ke Karlovi.

„Ahoj Kájo, jak se těšíš do lesa?“ štěknul. Traktor potěšeně zabručel. Měl rád Vojtu, Punťu a svoji práci. Každý den jezdili všichni tři do lesa a dělali, co bylo třeba. Sváželi klády a rovnali je na hromady na paseky, kam pro ně mohla přijet nákladní auta. V zimě dostal Karel navíc radlici na odhrnování sněhu. To se mu moc líbilo – bydleli hned pod horami a v zimě by se bez jeho pomoci mnoho lidí z okolních vesnic nedostalo ani z domu.

Potom z chalupy zavoněla káva a Punťa i s kočkami běželi domů, pomoci pánovi se snídaní. Jak sluníčko vykouklo nad lesem, vyšel Vojta ven a Karel se celý zachvěl radostí. Otevřená vrata pustila sluníčko do stodoly a traktor se v jeho paprscích leskl jako nový. Však o něho Vojta pečoval – každý den po práci ho na dvoře ostříkal vodou z hadice, naleštil a promazal, co bylo třeba. Karel byl mohutný, vepředu měl ocelové ruce uzpůsobené na uchopení klád, vzadu měl silný naviják, aby mohl tam, kde to bylo nutné, klády tahat za sebou. A kdyby jen klády! Kolikrát už vyprošťoval ze sněhu nebo z bláta uvízlá auta, jiné traktory, i s náklaďákem dokázal pohnout. Jeho pán si ho vážil, chlapi v lese chválili jeho sílu a děti z vesnice žadonily, aby se s ním mohly svést. Přesto nebyl úplně šťastný.

Tajil to, protože se tak trochu styděl. Žárlil totiž na koně. Aby bylo jasno – nevadili mu slavní koně dostihoví, vzdělaní koně cirkusoví či obratní koně parkuroví. Ti všichni žili mimo jeho svět a v podstatě ho nezajímali. Co se ho však velmi dotýkalo, byli koně pracující v lese. Statní valaši s hustou hřívou, mohutným tělem a kopyty velkými jako talíře na polévku. Koně stahující se svými pány dřevo z nepřístupných koutů lesa, s rolničkami na postrojích a s malebnými jmény. Znal Plaváka, Šimlíka, Jiskru, Bobše a dokonce i Žemličku!

Cítil, že lidé mají radši koně než traktory, často slyšel, jak o nich s láskou a pýchou mluví. V letních večerech se u nich na zahradě často scházeli lesáci a u ohně a dobrého jídla si družně povídali. Vrata do stodoly bývala otevřená a Karel poslouchal. Muži se často bavili o práci a všichni měli rádi historky starého Kotrby, který celý život pracoval v lese s koňmi. A tak slyšel o tom, jak kobylka Myška dokázala proklouznout s kládou mezi stromy na chlup přesně, aniž by z nich odřela byť jen kousek kůry, jak Plaváka pro jeho krásu a šikovnost obdivovali všichni lidé z okolí a jak statný Goran vždy po práci trefil sám domů, ať se stahovalo kdekoliv.

Když se zkusil svěřit se svým trápením jinému traktoru, tak neuspěl. Nejenže o koních vůbec nepřemýšlel, ale dokonce ani sám neměl jméno! Pro svého pána byl prostě jen traktor a tím to haslo. „To si s tebou tvůj člověk vůbec nepovídá?“ zjišťoval Karel ohromeně. „No, občas řekne třeba – Hrome, už to zase chce olej – nebo tak,“ připustil Traktor. Karlovi to připadalo hrozné. Vojta si s ním dokonce při práci zpíval, tedy spíš si vesele hulákal do hřmění motoru, každé ráno Karlovi vykládal, kam jedou a co budou dnes dělat. Večer ho nezapomněl pochválit a když zavíral stodolu, popřál mu dobrou noc. Punťa si s ním povídal pořád a kočky se k němu chodily hřát na plechy nad motorem. Nechápal, jak může Traktor vůbec pracovat, když si s ním nikdo nepromluví. Na koně v tu chvíli vůbec nepomyslel.

Ale neklidu se nezbavil. Měl svůj velký sen. Představoval si, že jednou vykoná něco ohromného, úžasného, před čím skutky koní úplně vyblednou a o čem se bude povídat po večerech u ohně. Neměl zrovna představu, o co by mohlo jít, ale nepochyboval, že je toho schopen. „Třeba bych mohl zachránit nějakého koně,“ napadlo ho nejednou.

Den, na který čekal, nastal uprostřed léta. Po vytrvalých lijácích se vyjasnilo, sluníčko vykouklo nad lesem, ze kterého stoupala pára. „Bude nádherný den, Kájo!“ zahlaholil Vojta, když otevřel vrata od stodoly. „Asi se dnes trochu zabahníme, ale zase porostou houby.“ Nastartoval, motor zahučel a vyjeli. Neměli to toho dne daleko, takže se Punťa nevezl v kabině, ale utíkal po svých. Přijeli do úzkého údolí, na jehož dně zurčel potok. Práce nebyla jednoduchá, protože se kácelo na prudkém svahu a klády se musely vozit nahoru k cestě. Netrvalo dlouho a na vrcholu kopce byla pořádná hromada očištěných klád zapřených o dva mohutné smrky.

V poledne si lesáci našli suchý palouček a rozbalili si obědy. Karel zůstal stát ve svahu a odpočíval. Vzduch voněl pryskyřicí, rozježděnou trávou a houbami. Však to také Vojtovi nedalo, nechal ostatní jíst a začal procházet čerstvou pasekou mezi pařezy. Neříkal nic, ale Karel si stihl všimnout, že co chvíli se mu rozzářila tvář a něco strkal do papírového sáčku od svačiny. „No jo, večer bude smaženice. A možná se bude i sušit!“ uvažoval traktor.

Najednou zaslechl něco divného. Skřípot? Praskot? Rozhodně to bylo podezřelé. Dokonce i ptáci přestali pokřikovat. Chlapi si ničeho nevšimli, seděli přece jenom o kus dál, a Vojta měl v hlavě jenom houby. Ozvalo se to znovu. Hluboké zaskřípění, zašumění větru v padajících větvích. Padajících! Karel s úlekem zjistil, že jeden z vysokých smrků držících hromadu klád se začal naklánět a padá. Kořeny se uvolnily z promočené půdy, strom povolil a klády se s rachotem začaly koulet po svahu dolů. Rovnou na Vojtu, který mezi pařezy a ořezanými větvemi neměl šanci utéct.

Karel nepřemýšlel o tom, co se smí a co ne, nastartoval motor a udělal jediné, co se ještě dalo. Vjel přímo mezi Vojtu a padající klády. Zapřel se a připravil se na náraz. Jedna, druhá, třetí, plech se mačká, tříští se sklo. Motor ztichl a z prasklé pneumatiky utíká vzduch. Víc ran už nepřišlo, klády se zachycovaly jedna za druhou a spodek hromady dokázal udržet stále ještě stojící druhý smrk. Karel se schoulil a tiše naříkal.

Vojta se konečně pohnul. Přitiskl ruce na kapotu poškozeného traktoru a šeptal: „Díky Kájo, Karlíčku. Moc a moc ti děkuju. Neboj se, budeš v pořádku…“ Z kopce se ozýval vyděšený křik ostatních lesáků. Boty jim klouzaly po trávě, jak spěchali k místu nehody. „Vojto, jsi celej?“ Za chvilku už prohlíželi rozechvělého Vojtu i poškozený traktor.

„Je to dobrý,“ usoudili nakonec. „Nic, co by pár dní v servisu nespravilo. Ještě, že jsi za něj stačil zaběhnout. Jinak by s tebou byl konec.“ Vojta se na ně užasle zadíval. Copak oni to neviděli? Neslyšeli motor? Nikdy by se za traktor nestihl schovat, pokud by k němu Karel sám nezajel. Neříkal však nic, stejně by mu nikdo nevěřil. Koho by napadlo, že stroj něco takového může dokázat?

Za chvíli už kopec zase kypěl činností. S druhým traktorem opatrně odtáhli klády a vyprostili Karla. Vytáhli ho na cestu a zavolali tahač, aby poškozený traktor odvezl do servisu. Jiná parta kontrolovala vyvrácený smrk, za kterým se tak tak držel zbytek z hromady klád. „Je to jasný,“ pokyvoval hlavou starý Kotrba. „Voda ho podmáčela, ale namále měl už určitě v zimě. Stojí na kraji, koukám, že hned pod ním je skála, tak mu stačilo málo.“ „Rozhlédl se kolem. „Hoši, musíme to všechno odsunout o pořádný kus dál. Nemůžeme riskovat, že se zase něco stane. Tentokrát by to nemuselo tak šťastně dopadnout.“ Normálně organizoval práci, ale v hlavě mu něco vrtalo. Byl by přísahal, že slyšel motor a viděl traktor jet. Ale to přece není možné…

O týden později zase hořel na Vojtově zahradě táborák. Opékané maso vonělo, chlapi se smáli a rozprávěli. Oslavovali Karlův návrat z opravy a jak říkali, také Vojtovo zázračné zachránění. Karel stál opět na svém místě ve stodole a ke svému nadšení měl hosta – starého grošáka Míšu. Jeho pán mu dal na slámu náruč čerstvé trávy a valach se spokojeně pustil do jídla.

„Promiň, můžu se tě na něco zeptat?“ začal Karel dychtivě, jen co se mu zdálo, že se jeho host najedl. Kůň překvapeně zdvihl hlavu, ale přikývl. „Můžeš mi prosím tě říct, co si vy koně myslíte o nás, lesních traktorech?“

Míša se k němu otočil a Karlovi se zdálo, že se usmál. „Jsme moc rádi, že tu jste,“ začal. „Dřív jsme na všechno byli sami a byla to neskutečná dřina. Každý den, od rána do večera. Bolely nás nohy, záda, jednou nám byla hrozná zima, jindy nás ničilo horko. Práce bylo vždy víc, než se dalo zvládnout. Co jste se objevili vy, je nám mnohem líp…“

Karel se úžasem nezmohl na slovo, takže valach pokračoval. „Dnes nemusíme dělat všechno, ale volají nás jenom tam, kam vy nemůžete. Buď do strmých kopců, do mokřin nebo do chráněných oblastí. Svoji práci máme, ale nikdo se už nemusí sedřít.“

Traktor se doslova rozsvítil úlevou a radostí. „Ale mně vždycky připadalo, že lidé mají mnohem radši koně než traktory…“ Míša potřásl hlavou. „To víš, jsme živí, umíme se přitulit a lidé si s námi rádi povídají. Málokdo umí mluvit se strojem, takže si to zbytečně nepřipouštěj.“

Karel se zadíval do letní noci a pocítil hlubokou spokojenost. Zachránil svého pána a ten mu za to byl vděčný. Traktory potřebují nejen lidé, ale i koně. Takže jediný problém je v tom, že lidé si se stroji často nerozumí. Ale to se konec konců může změnit.

listopad 2007

Pohádky: O mlsné mašince

Byla jednou jedna mašinka a ta se jmenovala Lízinka. Byla to velká motorová lokomotiva, červená, se slušivým žlutým pruhem. Od samého začátku s ní jezdil pan strojvůdce Havrda, který s velkou trpělivostí snášel její rozmary. Byla to velice zvídavá mašinka, ráda se učila, ale málokdy se spokojila s obvyklými způsoby, jak dělat věci.

Proč musím jezdit po kolejích? Vždy vedou někam jinam, než by Lízinka chtěla. Proč bývají nádraží tak daleko od měst? Lízinka chtěla vidět náměstí, trhy, kostely, obchody, tramvaje, děti i psy. Chtěla se smočit v řece, jezdit po polních cestách a vidět zblízka pouť.

Pan strojvůdce Havrda se jí snažil všechno vysvětlovat a zároveň ji učil věcem, které jako správná lokomotiva musela umět. Tahat nákladní i osobní vagony, plynule se rozjíždět, pomalu i rychle brzdit, nebo projíždět zatáčky tak, aby panu strojvůdci nevyšplíchla ani kapka z čerstvě uvařené kávy. A také hvízdat před železničním přejezdem, vědět, co říká rameno návěstidla, a číst správně barvy na semaforu.

Lízinka byla učenlivá mašinka a brzy postoupila od nákladních vlaků k osobním. Jezdila z Jaroměře do Pardubic, občas do Trutnova a sem tam do Staré Paky. Líbilo se jí to. A moc. Ale ne tolik, aby přestala vymýšlet neplechy. A s tou největší začala jednoho nedělního dopoledne. Pan Havrda se připravoval na odpolední směnu a přinesl si s sebou do práce kastrůlek s obědem. Paní Havrdová byla totiž báječná kuchařka a ten den se opravdu vyznamenala – uvařila voňavou svíčkovou s křehoučkými knedlíky. Vonělo to tak, že mašinka na kolejích doslova nadskočila.

„Tak tohle má být nějaká spravedlnost?“ rozčilovala se. „Já musím pít tu odpornou nechutnou naftu, zatímco pan strojvůdce si pochutnává na … na něčem tak voňavém?“ Zmatená Lízinka opravdu nevěděla, jak se lidská jídla nazývají, ale jedním si byla jistá – ode dneška už si nafty ani necucne. Kdepak, ona už bude jezdit jedině na omáčku s knedlíky!

Pan strojvůdce Havrda jen pokrčil rameny. Byl na Lízinčiny vrtochy zvyklý a pomyslel si: „Proč to nezkusit? Však ona sama přijde na to, co je pro ni nejlepší.“ A vzal dvě plastová vědra a vyrazil do jídelny. Tam si kuchaři dělali legraci, co prý toho pan Havrda najednou sní, ale zrovna jim zbyla spousta koprové omáčky, tak mu ji i s knedlíky bohatě nandali.

Mašinka byla nadšená. Koprovka nebo svíčková, ona to stejně nepoznala, hlavně že to nebyla nafta! A tak začalo zvláštní období. Lízinka se brzy seznámila s kuchaři z Jaroměře, Pardubic, Hradce Králové, Trutnova i Staré Paky. Ti si panečku libovali! Nikdy neměli vděčnějšího strávníka. Jenom kdyby toho nemuseli vařit tolik. Jenom knedlíků bylo potřeba na jednu porci 20 šišek!

Bylo to začátkem listopadu, když se od pana strojvůdce dozvěděla úžasnou novinu: nejpozději do dvou týdnů začne tahat rychlíky z Pardubic až do Liberce! To byl velký úkol a Lízinka byla velmi vzrušená. Poveze lidi v hezkých moderních vagonech, nebude muset stavět na každé zastávce a výpravčí v červených čepicích ji budou zdravit s plácačkou pod paží. A ona pojede a pojede, přesně podle jízdního řádu. A poveze i rychlou poštu!

„No nevím, kolik těch knedlíků budeš muset v Pardubicích sníst – do Liberce je daleko…“ poznamenal pan Havrda jen tak mimochodem. Rozzářená mašinka se trošku zarazila. Je pravda, že na naftu se jezdí přece jen trošku snáz, ale ta chuť, fuj! Však ona to zvládne. A znovu začala s panem strojvůdcem opakovat předpisy, časový plán a další povinnosti, které ji čekaly.

Večer před tím vytouženým dnem mašinka dlouho koukala na nebe a zkoumala počasí. Nebe bylo jasné a hodně se ochladilo. Slabý mráz postříbřil koleje, které se tiše leskly mezi temnými pražci. Potom ji už pan strojvůdce zavezl do pardubického depa a popřál jí dobrou noc. Mašinka sice byla přesvědčená, že neusne, ale za chvilku už pochrupovala.

Když ráno vyjeli, nestačila se Lízinka divit. Celý svět zbělal! Sníh pokryl krajinu nadýchanou peřinou a pořád padal a padal. Hravý vítr honil sněhové vločky, nafukoval závěje, štípal do tváří a fičel do uší: „Zima je tady! Schovejte si uši a nazujte teplé boty! Omaluju vám tváře a nosy načerveno, profouknu každou škvírku a shodím sníh za krk! Zima je tady!“

Mašince se to úžasně líbilo, byl to první sníh, který viděla, a změněný svět ji fascinoval. Ale ouha! Zjistila, že to má i své odvrácené stránky. Kola ji zábla, na zasněžených a namrzlých kolejích jí prokluzovala a mašinka se jen stěží pořádně rozjela. A ty stěrače! Nemohla je zastavit ani na chviličku, okna jí zamrzala a Lízinka musela zapnout všechny síly, aby se dokázala pohybovat a pořádně zahřát.

Netrvalo dlouho a připojili ji před řadu čekajících vagónů. Když ohlásili, že na druhém nástupišti je připraven k odjezdu rychlík do Liberce přes Jaroměř a Starou Paku, tak mašinka div nepukla pýchou. Ten rychlík – a jak si vychutnávala to slovo rychlík – to byla ona! Cestující si hledali místa ve vyhřátých vagonech, děti se hádaly o místa u okénka, zatímco babičky a dědečkové jim mávali z nástupiště. Nakonec přišel pan výpravčí v červené čepici a svojí plácačkou ukázal zelenou. Mašinka se rozjela tak polehoučku, že si lidé ani nevšimli, že se už jede.

A jelo! Lízinka si vychutnávala rychlost a s hrdostí sledovala, jak jí návěstidla stavějí volnou cestu. Když projela první stanicí, kde nemusela zastavit, jako by o pořádný kus povyrostla. V Hradci Králové byla na minutu přesně, stejně jako v Jaroměři. Ale když tam čekala na nádraží a poslouchala, o čem si povídá pan strojvůdce s výpravčím, trochu zneklidněla. Blížila se k horám a sněhu pořádně přibylo. Už jí nepřipadal jako krásná hračka, ale stával se hrozbou. Nakonec byla ráda, že může vyjet. Ať ji čekalo cokoliv, chtěla to mít za sebou.

I když se to nezdá, trať z Jaroměře do Dvora Králové stoupá pěkně do kopce. Lízinka si toho nikdy pořádně nevšimla, protože těch pár vagonků osobáčku tam vždy vytáhla bez jakýchkoliv potíží. Teď to ale bylo jiné. Namrzlé koleje podkluzovaly, vítr je co chvíli zavál sněhem a ty krásné moderní rychlíkové vagony byly tak těžké! Lízince docházely síly. Ráno sice snědla mimořádně velkou porci rajské omáčky a knedlíků bylo také dost, ale jak se zdálo, co stačilo pro pana strojvůdce, nemohlo stačit lokomotivě.

Přestože ji pan Havrda povzbuzoval jak mohl, nedojeli ani ke Kuksu. Kousek od zastávky vlak zastavil a Lízinka byla ráda, že ho dokázala pořádně zabrzdit. „No to je mi nadělení,“ bručel si pod fousy pan strojvůdce. „Prvně s rychlíkem a takhle to dopadne. Nezbývá, než abych volal o pomoc.“ Mašinka tiše stála a hrozně se styděla. Slyšela cestující, jak se rozčileně ptají: „Proč stojíme? Co se stalo?“ A někteří se už zlobili: „Co je to za pořádek? Takhle nestihneme přípoj ve Staré Pace!“

Ale pan Havrda neztrácel čas a už telefonoval: „To jsi ty Jardo? Mám malér, jedeme s libereckým rychlíkem a stojíme před Kuksem. Potřebujeme hodit aspoň do Dvora a řekl bych, že to bude chtít nějakou naftu… Dobrá, připravíme se.“ A otočil se k Lízince. „Máš kliku, Jarda má volno, takže bere svůj lokotraktor a jede. Odtáhne nás a ty si ve Dvoře dáš tolik nafty, kolik se do tebe vejde. Když si pospíšíš, tak to do Paky stihneme ještě před časem běžného odjezdu.“ Nakonec zvýšil hlas: „A o knedlíkách už nechci slyšet ani slovo, je to jasný?!“

To se ví, že bylo. Lokotraktor Vojta byl starý, oprýskaný, původně zelený a kromě posunování už jenom tahal vlečku do teplárny. Politoval Lízinku a ochotně táhl celý vlak. Moc rychle mu to nešlo, ale netrvalo dlouho a zastavili na nádraží ve Dvoře Králové. Cestující ještě chvíli reptali, ale nakonec se uklidnili, když jim pan průvodčí slíbil, že za chvilku se pojede. A Lízinka? Ta pila naftu, až jí v nádrži žbluňkalo. Nakonec motor zahučel, světla se rozsvítila a Lízinka se připojila k vagonům. Cítila, jak ožila. Frajersky si pískla, pan výpravčí ukázal zelenou a mašinka vyjela. Co je to sníh, co je to led, když máte plno sil? A vlak uháněl zasněženou krajinou, lidé si povídali, spali, děti si hrály a všichni byli zase spokojení.

Díky plánované pauze ve Staré Pace se mašince podařilo dohnat zpoždění a do Liberce přijela zase přesně na čas. Pan Havrda Lízinku pochválil, ale když jeli do depa, ještě dodal: „Zítra ráno vypiješ všechnu naftu, kterou dostaneš. A když budeš hodná a nebudeš se ošklíbat, přinesu ti švestkovou buchtu!“ Mašinka ráda souhlasila, ale hlavou jí vrtala taková malá myšlenčička: „Jakpak by se asi jezdilo na cukroví?“