Nastávající podzim nám přináší vedle velkolepé symfonie barev usínající přírody, plískanic a četných nachlazení i syndrom nemožného vstávání. Nikdy není postel tak měkká, teplá a útulná jako ve chvíli, kdy musíme vstávat. A pokud musíme vstávat do tmy, je boj o poslední vteřiny v zachumlaném přímí doslova bolestný.

Spánek. Jak je sladký, když se povede, a jak strašně chybí, když nás o něj připraví starosti nebo nemoc! Stejná pohodlná chumlací postel se může proměnit v pověstné lože Záhořovo ve chvíli, kdy si vyhodíme plotýnku, dítko si protáhne vycházku do pozdních ranních hodin nebo svoji návštěvu ohlásí kontrolor z finančního úřadu.

Jestli je sladký spánek noční, pravidelný, tak jak vyjádřit dráždivou chuť spánku zakázaného? Och, jak nádherně se usíná nad učením, při televizi, na poradách nebo na konferencích, obzvlášť je-li po obědě a v sále je přítmí!

A ta krutost neustálého probouzení. Oči se zavírají, rychle a pevně, hlava balancuje v polorovnovážném stavu… stačí mžik a člověk tvrdě spí. Ale nesmí. Neodkladné termíny, kritická zkouška nebo čistě přítomnost nadřízeného se s příjemným schrupnutím vylučuje, takže nastává boj. „Otevři ty oči! No ještě! TVOJE OČI! Ke komu si myslíš, že mluvím! Neschovávej se za ruce, já vím, že chrníš!“ Chudák svědomí a smysl pro povinnost se zatraceně zapotí, než své usínající já zase probudí.

Ale to ještě není to nejhorší, ať už nad učením nebo na schůzi je možný malér přece jen vzdálenější, než když se člověku klíží oči za volantem. Jak se začne středová čára zajímavě vlnit či ozdobí-li se místo fádního přerušování pozoruhodnými geometrickými obrazci, je načase spustit okénko a urychleně zastavit, dokud je to ještě v lidských silách. Sladký spánek může v tomto případě nebezpečně rychle přejít do toho věčného, o jehož případné sladkosti nás zatím ještě nikdo z pochopitelných důvodů neinformoval.

Je to už spousty let, co jsem opustila školu, ale i dnes si vychutnám ten moment, kdy mi nad knížkou poklesne hlava, oči se zavírají a já si uvědomím, že tentokrát usnout můžu! Není divu, že si kolikrát lidé odsouzení svým povoláním k nelidskému vstávání nařídí i ve volný den budík na obvyklou hodinu, aby ho potom mohli plácnout, zachumlat se zpátky do měkkého tepla pokrývek a se zadostiučiněním opět usnout.

Do dnes si vzpomínám na muka, která mi připravila Rusalka. Vážně! To mi bylo šestnáct, celý den jsem strávila v sedle a prací ve stájích, načež večer jsem se šla s matkou a babičkou klasicky vzdělávat.

Scéna ve Smetanově divadle byla novátorská, tedy bez zbytečných detailů, takže větší část z těch čtyřech hodin byla fakticky jenom zelená. Bože jak mně se chtělo spát! Zoufale jsem se snažila se upnout na hudbu, na herce, na kostýmy… ale ve skutečnosti to byl až na výjimky, kdy hudba opravdu burácela, jediný nekonečný boj se spánkem. Věci nepomohlo ani rozhořčené syčení a pošťuchování ze strany mých předkyň.

Musím uznat, že ta opera byla pro mě nezapomenutelná, ale chudák Antonín Dvořák s tím mnoho společného neměl. Naštěstí jsem se proti tomuto velkolepému dílu, které v tom bylo navíc nevinně, nezatvrdila, i když jsem potom dávala přednost vybraným áriím před celým kompaktním představením.

Tehdy to byla záležitost výjimečná, ale když se mi narodil první synek, dostala jsem se do podobného stavu na celé měsíce. Dítko se totiž rozhodlo užívat čerstvě nabytého života a spánkem nehodlalo ztrácet čas, takže jsme byli vzhůru prakticky každou noc zhruba od jedné do pěti. Ani přes den toho Andrášek moc nenaspal, takže já jsem si byla nucena vypěstovat návyk usnout každou minutu (v jakékoliv poloze), kdy po mně nikdo nic nechtěl. Dovedete si představit, jaké to mělo důsledky, když jsem konečně nastoupila do práce???

Aby si člověk spánek opravdu vychutnal, měl by být nerušený. Haha, zasměje se kde kdo. Existuje vůbec nerušený spánek, pokud člověk není hluchý nebo na smrt unavený? Městský hluk v noci nemizí, jenom polevuje tak, aby ta vyrušení byla opravdu dobře slyšet. Rozhoukané alarmy, opilecké vyzpěvování a časně ranní burácení popelářů jsou doplňovány zvuky vydávanými přežívající zvířenou. Na venkově je zase sametové ticho vesele rozbíjeno zvířenou pro změnu všudypřítomnou – od pokřikujícího ptactva, přes všelijaké vřískání doprovázející složitý soukromý život vesnických koček až k psímu štěkotu vydatně komentujícímu jevy zjevné i tajemné.

Ale proč chodit tak daleko od domácího lože? Chrupající partner, nespící děti a zvlčilá domácí zvířata vám mohou krást spánek stejně účinně jako silvestrovské rachejtle, jen s tím rozdílem, že tomu musíte čelit denně. Přesto je rodičovská postel vydatně zaplněná dětmi, psy a kočkami spíš jednou z forem momentálního životního štěstí, než katastrofální vidinou.

Ale není to jen rodinná pospolitost, která člověka může tím hezkým způsobem okrádat o spánek. Dobře si pamatuji, jak mě kdysi coby mladou ženu rád zdravil jeden známý svérázným dotazem: „Tak co, slečno Dášenko, jak jste se vyspala? Dobře anebo sama?“

říjen 2007

Všichni jsme tím prošli. Všichni jsme to přežili. Ale jen málokdo na to vzpomíná s příjemně podrážděnými chuťovými buňkami. Ano, mluvím o školních obědech.

Nedávno jsem si zase připravovala své oblíbené jídlo – rizoto na čínský způsob. Protože jsem byla sama doma, dala jsem s rýží vařit sušené malajské krevetky a místo masa jsem se zeleninou opekla pro změnu krevety čerstvé. Jen maličko jsem to obarvila kurkumou, přichutila špetkou ostřejšího kari koření. Sliny se mi sbíhaly jak hladovému psovi. Najednou mě napadlo – bože, jak jsem ve škole rizoto nenáviděla! A hned jsem si představila ty mastně lesklé nahnědlé hromádky posypané sýrem. Brr… ten sýr z toho byl vždycky nejlepší!

Na jídlo ve školních jídelnách obvykle platilo jediné prastaré pravidlo – totiž že hlad je nejlepší kuchař. Naprosto chápu, že školní jídelny nikdy neoplývají množstvím peněz, ale jak je možné, že přestože to dopoledne školou občas i vonělo, výsledek byl v lepším případě zcela bez chuti? Pokud se pamatuji, mívali jsme většinou hlad, ve škole se nic koupit nedalo, jen na základce jsme dostávali o velké přestávce od pondělí do čtvrtka čtvrtlitrové pytlíky s mlékem (ovšem vzhledem k balení se dalo s mlékem dělat plno jiných zajímavějších činností, než ho jenom vypít:)), v pátek jovonku, což byl jakýsi dost hrůzný pokus o něco jako jogurt. Bylo to poměrně tuhé, ostře růžové a chutnalo to jako nasládlý polystyrén. Kolem té jedné až druhé odpoledne však býval hlad citelný i u jedinců, kterým oddaní rodiče strkali do tašky svačiny, takže cesta do školní jídelny vždy vypadala jako divoký útok Hunů. Nadšení obvykle opadalo s tím, jak jsme se propracovávali frontou blíž k výdejnímu okýnku.

Polévky byly nejedlé prakticky vždy a popravdě většinou vypadaly jako pytlíkajdy, když se zředí nejméně o polovinu větším množstvím vody, než by tam mělo patřit. Kolikrát mě jako dospělou napadlo, že bych snad takovou bryndu nevyrobila, ani kdybych chtěla. Když nad tím tak přemýšlím, tak kuchařky asi opravdu začaly vařit podle nějakého receptu, ale když bylo hotovo, tak to všechno zředily na požadovaný počet porcí. Nejlépe ještě dopadaly polévky „jednodruhové“, jako byly rajská, čočková nebo fazolová, nejhrůznější mi připadaly uzené vývary. Bože, pamatujete na polévky s písmenky? Vždy mazlavými a rozvařenými, plavajícími spolu s divnými kousky sušené zeleniny ve vlahé přesolené nebo nedosolené vodě zakápnuté magi?

Nad hnusnou polévkou bych byla mávla rukou, ale potíž byla v tom, že dozorující učitelé nás nutili nejen si ji vzít na tác, ale dokonce i sníst! Já jsem byla vycvičená od babičky (takto celoživotní učitelky v mateřské škole), že mám sníst, co se mi dá, ale tady to nefungovalo. Když babička trvala na své zásadě a vařila ona, problém to většinou nebyl (pokud nešlo o špenát (fuj!) či mozeček (třikrát fuj a blé!)), ale ve školní jídelně?

Hlavní jídla bych rozdělila do zhruba tří základních skupin. V té první bylo nějaké maso (vařené, sem tam pečené, různé sekané a hašé) podávané s brambory nebo bramborovou kaší. To jsem měla nejradši, byť i zde čekala dvě záludná úskalí. To menší představovala UHO (univerzální hnědá omáčka), kterou byly brambory přelity místo másla (či jeho náhražky). To jsem potom opatrně manipulovala s jednotlivými sousty, aby se brambory zbytečně nenamočily. To druhé představovaly „skleněné“ brambory. Netuším, o jaký problém s hlízami šlo, ale výsledkem byla tvrdá brambora, bez chuti, po řezu se na okrajích mírně třepící. Fuj! Někdy padla na skleněnky i půlka už tak nevelké porce, takže když připočítáme nejedlou polévku a miniaturní porci masa, člověk vycházel z jídelny jen o málo méně hladový, než tam vešel.

V této souvislosti si musím vzpomenout na pověstný remoplátek. Nevím, zda to byla čistá sója, nebo to bylo nějak namíchané, ale v době, kdy jsem chodila na gympl, platilo okřídlené „Každý pátek remoplátek“ a my dodávali – „a kdykoliv mezi tím“. Narozdíl od svých spolužáků jsem se na remoplátky docela těšila – dá-li se to tak říct. Moc chuti to nepobralo, ale pořád to bylo lepší, než oslizlý vařený bůček, který kraloval mnoha jiným jídlům. Ne že bych měla v zásadě něco proti bůčku – do zlatista a křupava upečený, ještě horký, nebo potom studený s kyselou okurkou, je sem tam opravdu dobrota. Ale jeho školní varianta mi spolehlivě zdvihala žaludek.

Další kategorii jídel představovaly omáčky s masem a nějakou přílohou. Řadím sem i pověstné vepřo-knedlo-zelo, protože zelí bývalo rozvařené do skoroomáčky a plavalo pravidelně ve světlé variantě UHO. Kupodivu to bývala jídla jedlá, některá občas i dobrá. Kuchařky totiž uměly omáčky nastavovat do potřebného množství lépe než jiné potraviny, takže pokud člověk nečekal zázraky, mohl se najíst. Jako přílohy se samozřejmě nejčastěji střídaly těstoviny (převážně obávaná kolínka) a knedlíky. Kdo ví proč se oboje u nás doma jí jen velmi a velmi zřídka? Jsou lidé, kteří po absolvování x let školních obědů nemohou ani vidět třeba rajskou nebo koprovku. S tím bych problém neměla, pokud je omáčka připravena dobrým kuchařem, ale obecně mě prostě představa omáčky s masem a přílohou nenadchne, byť se tím báječně krmí nenažraná pubertální a adolescentní mládež.

Třetí – nejhrůznější – kategorii jídel tvořily pokrmy takříkajíc hromadné. To proto, že výsledkem byla hromada čehosi na talíři. Byly tvořeny převážně podezřelými zbytky smíchanými s rýží (rizoto), těstovinami (šunkafleky) a bramborami (prý francouzské brambory). Všechny byly zapékané. Přestože zapečením vznikají obvykle skutečné lahůdky, a to dokonce i u „chudých“ jídel, ve školních jídelnách bylo slovo „zapečené“ skutečnou hrozbou. Přestože jsem byla strávník poměrně loajální (ten hlad…) a relativně nenáročný (opět ten hlad…), zapečená jídla jsem obvykle nemohla pozřít. Víte kolik let mi trvalo, než jsem zjistila, že i takové šunkafleky mohou být opravdovou lahůdkou?

Zřejmě to však byla zkušenost obecná, protože mi ji potvrdil i Martin, který svá školní jídelnová léta absolvoval na východním Slovensku. Když jsem se ho zeptala, které jídlo mu v jídelně připadalo nejhnusnější, suverénně a bez přemýšlení vypálil – grenadýr marš! „Co to je?“ užasla jsem. „Nevím, bylo to zapečené, snad brambory, nebo těstoviny? Vždy ale posypané spoustou červené papriky…“ otřásl se. A tak jsem zagooglila a ejhle – bylo tam obojí! Zapečené brambory a těstoviny na cibulce snad s kouskem slaniny. V podání školní jídelny to musel být teda nezapomenutelný nářez! :))

Samostatnou kapitolu potom tvořila jídla sladká. Pokud si vzpomínám, tak jsme je jedli všechny a všichni, přestože jen málokdy byla nějak vynikající. Tím chci říct, že bývala většinou dost suchá, ale suchý rýžový nákyp nebo žemlovka byly vždy mnohem lepší, než lepkavý bůček s UHO. A nejlepší byly buchty! Ty uměly kuchařky vždycky a zřejmě to bylo natolik levné jídlo, že ho ani nebylo třeba šidit.

Abych téma nějak uzavřela, zmínila bych se o čaji, který se čepoval z varnic. Z dnešního pohledu bych řekla, že to byla dost nechutná obarvená a oslazená voda, ale tehdy mi docela chutnal. Horký i vlahý, vím, že jsem ho pila celkem ráda. Když nad tím tak přemýšlím, tak to byla jediná jistota, která na nás ve školních jídelnách čekala. Samozřejmě jak šla léta, začali jsme hromadně chodit „za jídelnu“, tedy zakoupené obědy jsme nejedli, potulovali se po městě a kupovali si takové dobroty, jako byly arašídové křupky, pečené brambůrky, všelijaké sušenky (tatranky, vlnky, polomáčené, miňonky, fidorky a kdo ví, co ještě) vitacit na lízání a slazené mléko Piknik.

Ví bůh, že zdravá strava podle dnešních měřítek to opravdu nebyla, a to ani v jednom případě, ale zvládli jsme to. Nevím, jak to chodí na školách teď, ale dobře si pamatuju na tu dobu, kdy jedenáctiletý Marek chodil ze školy po obědě k mojí babičce (tedy jeho prababičce) na kus řeči a něco dobrého. Babička na něj vždycky spiklenecky mrkla a zeptala se: „Jak velký dnes bylo maso? Takhle?“ a zvedla ruku, na které udělala z palce a ukazováčku malé kolečko. „Takhle!“ vyhrkl Marek a ukázal ještě menší. „A co takhle dát si něco dobrého?“ navrhla babička. A tak si chlapec, který právě přišel z oběda, dal nášup u babičky. Protože tam chutnalo vždycky…

srpen 2007

Navzdory občasným záchvěvům touhy po velkých a nezvyklých událostech je většina lidí ráda, když běh jednotlivých všedních dnů nepodléhá zbytečným extrémům. Všednost v podstatě není zlá, skrývá v sobě nejednu jistotu, ale snadno se v ní mohou ztratit i velké a důležité věci. Jednou z nich je i význam malých vět.

Všichni je znáte. Na první pohled jsou banální, málokdy jiskří vtipem nebo velkými slovy. Jsou běžnou součástí lidské konverzace, ale pokud jsou řečeny mezi blízkými lidmi a zazní v nich cit, získávají netušenou sílu. Ne vždy doceněnou.

„Ahoj, jak ses dnes měl? Udělám ti čerstvý čaj a v troubě je nákyp, vím, že ho máš rád.“ Jednoduché sdělení, přivítání… ale také jedna z forem vyznání lásky. Možná ne té prvotní, vášnivé, divoké, milující krajnosti, ale přece jen lásky. Té obyčejné, každodenní, spolehlivé, příjemné a pohodlné jako dobře vychozené boty.

Navzdory silnému tlaku ze strany amerických filmů stále ještě není v českých rodinách zvykem v rámci denní konverzace ujišťovat partnera a děti o své lásce přímým a jednoznačným vyznáním. „Taky tě mám ráda, medvídku,“ odvětí maximálně máma v odpověď na umatlané ručky sevřené kolem jejího krku poté, co náležitě poobdivovala předložený obrázek.

Kdyby ovšem tatáž žena přivítala svého nejdražšího chotě nadšeným výkřikem „Bože Franto, jak já tě miluju!“, začal by oslovený panicky uvažovat nad tím, co si jeho žena asi usmyslela. Dovolenou na Mauritiu nebo přijede na dva týdny její matka? Opačně to samozřejmě funguje stejně. Dorazí-li nečekaně manžel s kyticí a halasným vyznáním jindy dobře ukrývaných citů, vypukne jeho žena v pláč v nezvratném domnění, že má určitě něco s tou novou sekretářkou a kyticí si žehlí průšvih, o kterém ona zatím neví.

Ale jistě, je to nadsázka, nicméně překypující srdce a verše Romeů a Julií se v mnohaletém vztahu přece jen ztrácejí kdesi v koutech paměti a jejich oživení zdaleka není součástí běžných dnů. Od toho tu jsou totiž právě malé věty. V jejich obyčejnosti se může skrývat ta láska, něžnost a oddanost, která jinde v denním spěchu nebývá moc vidět.

„Pojď dál…, proboha ty ale vypadáš!“ Ano, tato věta může zaznít při mnoha situacích. Je zcela na místě, pokud se například domů vrací on z nevázaného podnikového večírku, nebo ona z kadeřnictví, kde podlehla spíš kráse obrázku v módním časopise než kritickému hlasu rozumu. Může být zaječena, opovržlivě vyplivnuta… nebo řečena s účastí, když se partner vrací po únavném dni, zdeptán povinnostmi, nepředvídanou katastrofou nebo stavem městské hromadné dopravy v době vrcholící dopravní špičky. Doprovozena polibkem, sklenicí vhodného nápoje a chvílí úlevného ticha může být balzámem na podrážděné nervy, útěchou a tichým vyznáním.

Potíž je v tom, že člověk má tendenci si významu malých vět – velkých citem a pozorností toho, kdo je pronáší – nevšímat, bere je jako samozřejmost. Jejich sílu obvykle ocení až poté, co o ně přijde. Malé věty totiž spoluvytvářejí pocit domova, pocit samozřejmé hřejivé náklonnosti. Osamělí lidé či lidé žijící v neradostných vztazích jsou o malé věty ochuzeni, byť si to většinou uvědomí až poté, co se s nimi někde za nějakých okolností opět setkají.

„Ahoj, tak jak dnes bylo? Co šéfová, zase vrčela? Dáš si čaj? Pojď, udělala jsem lívance, tušila jsem, že je budeš potřebovat.“ „Sedni si a těch dětí si už nevšímej, ony se nakonec k tomu spánku ukecají. Pustíme si třeba film, co ty na to? Jo a koupil jsem ti ten časopis, co se ti minule líbil.“

Bývají to věty, z kterých se toho moc nového nedozvíte – pokud posloucháte jen slova. Stává se, že je člověk bere jako poněkud únavnou samozřejmost, někdy je nechá plynout nevšímavě kolem sebe, třeba si kolikrát i pomyslí, že ticho by bylo lepší. Jenže lidé se neumějí očichat a olíznout jako třeba psi, aby si beze slov potvrdili svoji náklonnost. Je to totiž právě přívětivý tón malých vět, který ujišťuje partnery, že navzdory světu je to u nich doma v pořádku, že jsou milováni a v bezpečí.

Nemusí – a ani by nemělo – jich být moc, ale rozhodně by neměly ve v rodině chybět. Tak schválně, zkuste se dnes doma zaposlouchat… a nejen do ostatních! :))

srpen 2007

Ne, opravdu tu nehodlám opakovat známá fakta o mistrovství mužů, kteří se dobrovolně chopili vařeček, ani nemám chuť popisovat katastrofální stav kuchyně, jenž často jejich volnou tvorbu doprovází. Dnes bych se ráda zdržela u mladistvých amatérů, které do kuchyně ani tak nevyhnala touha vyrobit božskou manu, jako spíš prostá snaha přežít.

Změny v životním stylu doprovázené útěkem mladých žen od plotny k zajímavějším činnostem postavily před celou novou generaci mladých mužů zásadní problém: co sníst, není-li maminka zrovna v dosahu a po stočtyřicáté za sebou už ohřívaná pizza prostě nechutná tak jako dřív?

Jistě, existuje řada mladých mužů, kteří se pod vedením své matky prodrali kuchyňskou násobilkou a s přípravou nějaké té potravy nemívají velký problém. Stejně ale existuje další zástup těch, kteří systematickým vzděláváním pohrdli, takže jim nezbude, než se pustit do experimentů.

Jak tak pozoruji své dospívající syny, řekla bych, že k tomu potřebují v zásadě následující: Hlad, pořád ještě hlad a chleba už nechci, špagety, předsmažené hranolky, puding. Notebook s připojením k internetu (může být i desktop, ale nesmí být daleko od kuchyně), vajíčka, mobilní telefon. Hlad, chleba už vážně ne. Jistotu, že opravdu nikdo nepřijde a neuvaří.

Dobrá. Je třeba začít. Co vařit? „Polívka to nebude… brr. To bych nejedl, ani kdyby to uvařil někdo jiný. Stejk! Velkej! …ehm, moc drahý to je. Guláš! Ten mám rád!“ Ruce se rozlétnou po klávesnici, startuje se na Googlu. „Nakrájet maso, no dobrá. Cože? Tolik cibule? Sem se zbláznil, nebo co? To nekrájím, vždyť tu nemám ani lyžařský brejle! Ne, guláš ne.“ Následují těžké chvíle, kdy je porovnáván obsah spíže a lednice s možnými recepty, stejně jako s odvahou hladového.

Je-li překročen tento Rubikon aniž by to mládenec vzdal a namazal si ten chleba, následuje studium receptu. Tady se hodí ten mobil. „Mami, prosím tě, kolik je špetka? Jak mezi prsty? Mezi tvoje prsty nebo mezi moje prsty? Já mám přece mnohem větší a to kuře je furt stejný!“ Příprava masa obvykle nepředstavuje tolik problémů, jako snaha připravit něco sladkého. Tady jsou recepty ještě mnohem záludnější, takže se obvykle množí i dotazy.

„Co to jsou celá vejce? To je tam mám dát jako i se skořápkou? Aha… Kolik je trochu mlíka, aby bylo těsto vláčný? Když mám vysypat plech přiměřeným množstvím kokosu, jak poznám co je přiměřený? A vůbec, proč jsou ty recepty napsaný tak blbě???“ A následuje snaha přesně odměřit třetinu poloviny litru mléka, jelikož právě tak je to napsáno na sáčku s pudingem. Matčino doporučení „prostě si trošku odlej“ obvykle nedojde u mladého perfekcionisty sluchu.

Ale výsledky se dostavují. Špagety červené nebo zelené (kečup nebo pesto), hranolky s rybími prsty pečené v troubě, nudle na sladko, puding a jednoduchý koláč se obvykle stávají těmi prvními stupínky na cestě… no když ne k mistrovství, tak aspoň k samostatnosti. A musím uznat, že s takto vzdělanými syny se o víkendovém vaření diskutuje mnohem snáz, i když množství vytahaných přístrojů bývá větší než malé.

„Kdo naloží maso, kdo upeče koláč?“ Rádi se rozdělí o práci podle svých zálib a já se jen třesu na dobu, kdy se z kuchyně okupované některým ze synů přísně ozve: „Za chviličku podávám oběd. Ne, že si to necháš vystydnout!“

Znáte ten stav, kdy vám v hlavě uvázne třeba kousek nějaké melodie nebo text a vy se ho nemůžete zbavit? Minulý týden se mi tímto způsobem dostalo do hlavy slovo „normální“. Napadlo vás někdy, jak může být tohle slovo nebezpečné?

Používáme ho často, protože označuje věci a děje, které hladce splývají s očekáváním mluvčího. Standardní, průměrný, běžný, obvyklý – to jsou řekněme ta nejběžnější synonyma. Ale slůvko normální má těch rozměrů přece jen víc.

Tak zaprvé připomíná okurku – také rychle chytá příchutě, v tomto případě další významy. Popřemýšlejte o výrocích: Fotím normální holky. Točíme filmy pro normální lidi. Normální rodina má dvě děti a auto. Cítíte, jak je slůvko normální najednou diskutabilní? Může v sobě skrývat spoustu podtextů, od zcela nevinných, přes komické až k poměrně závažným. Proto ho milují především politici a jiní manipulátoři s obecným míněním. Slyším-li, že je něco nebo někdo „normální“, tak obvykle zpozorním. Kdo mi to říká a proč?

Jenže se slovem „normální“ se dají vyvádět mnohem horší kousky. Bohužel nejen se slovem, ale i s jeho významem. Pokud vezmeme v úvahu, že pojmem normální se označují věci nebo děje, které lidé považují za obvyklé, očekávané, a tedy tak nějak správné, je hranice normálního opravdu hodně pohyblivá.

Je normální podvádět, krást, lhát, porušovat pravidla či urážet své oponenty? První, co vás napadne, by měl být nesouhlas. Ne, to přece není normální, protože to není v souladu s obecně platnými morálními hodnotami. Jenže podívejme se bez emocí kolem sebe a nemusí jít zrovna o naši politickou scénu. Je ještě normální říkat pravdu, žít poctivě a dodržovat pravidla? Je to nepochybně správné a řada lidí se tím řídí. Ale je jich dost na to, aby to ještě bylo normální?

Slovo „normální“ tedy dokáže v ne zcela přemýšlivých mozcích alternovat s výrazem „správné“ nebo „očekávané“. To v sobě skrývá poměrně velké nebezpečí. Znamená to, že pokud dokáže dostatečně silná lobby něco dlouhodobě prosazovat, stane se to v myslích lidí normální, a tedy i přijatelné. Nemusíme se ani vracet do hluboké minulosti, kdy bylo normální právo útrpné a roztodivné způsoby provádění trestu smrti, nebo do doby nedávno minulé, kdy bylo normální, že jedna politická strana bezostyšně zasahovala do osudů i běžného života jednotlivců i celých rodin.

Pro příklad se stačí třeba podívat do mnoha českých porodnic, kde je přirozený porod stále ještě považován za „alternativní“ a nikoliv „normální“. Považujete to za banalitu? Potom jste asi nerodili…:)) Ale naštěstí tento proces funguje i opačným směrem. Byly doby, kdy nebylo normální, aby ženy mohly studovat, měly volební právo a mohly si svobodně zvolit takové povolání, na jaké se cítí. Byly také doby, kdy bylo normální, že děti místo školy do úmoru pracovaly. I když tady se naskýtá otázka – jak moc jsou tyto výroky platné mimo země euroatlantické civilizace? Co je „normální“ v jiných koutech světa?

Slovo je jenom prostředkem k vyjádření našich postojů – tedy i k tomu, co pro nás ještě je a co už není „normální“. Ale je to náš svět. Budeme-li však posouvat hranice normálnosti, dostaneme se přes slůvko „ad“ k jinému slovu – „absurdum“. Je to na nás.

květen 2007

Dvouvrstvý nebo třívrstvý? Bílý, barevný nebo s nějakým vzorečkem? A co takhle nějak navoněný? Pořád nevíte, o čem je řeč?

Ano, rozhodla jsem se napsat chválu toaletnímu papíru. Musím podotknout – chci-li být přesná – tak chválu toaletnímu papíru posledních let, protože ten, který převládal za mého dětství a dospívání, si žádnou chválu nezasloužil. Počítám, že si dobře vzpomínáte na ty lesklé a zcela nesavé papírky, které, zaklesnuty do sebe, obývaly malé hranaté schránky na tehdejších záchodech, přičemž na těch veřejných obvykle nebývaly ani ty.

Ale jistě, bylo to lepší než nic, ale ve srovnání třeba s mechem to vycházelo tak jedna k jedné. Mech byl rozhodně měkčí a savější, ale zase se drobil a trousila se z něho hlína. A taky by se špatně sháněl – tedy pro každodenní použití, pokud byste zrovna nebyli Křemílek s Vochomůrkou a nebydleli v příhodně položené chaloupce. Je ovšem pravda, že za takový papír mohly směle zaskočit i přečtené noviny a chudák uživatel to ani nepoznal. Leda tím, že se mu tiskařská čerň dostala do oněch partií, kam sám vědomě posílal většinu přečtených informací.

Po skládacích papírcích přišly první role, takové hubené byly, obvykle se špatně trhaly a papír býval plný tvrdých kousků, které až příliš zjevně připomínaly, že na jeho počátku byly stromy. Byl to ale pokrok, i když popravdě řečeno, dnes je i na nádražích ten nejobyčejnější toaletní papír o třídu lepší než skoro všechno, co se prodávalo dříve. Řeknete si – to je řečí o pitomém hajzlpapíru, ale mezi námi… jak rádi byste se opět vzdali úžasného savého pohodlí dnešních papírových toaletních potřeb?

On to totiž není jenom toaletní papír, ale spousta dalších věcí. Nebudu to tady rozebírat zbytečně podrobně, ale milé dámy, používající ultratenké vložky s křidélky nebo super tampony, chtělo by se vám vracet k balíku s buničitou vatou? Brrrr! A to cestování! Dnes má člověk v kabelce balíček individuálně balených, vedle další balíček – tentokrát s papírovými kapesníčky, a světe, tady mě máš! A když už jsem u toho – i papírové kapesníčky si zaslouží vlastní ódu. Na co všechno se dají použít!

Další kapitolu tvoří všechny ty jednorázové serepetičky, které tak úžasně usnadňují péči o miminka a malé děti. Nechce se mi tu zabřednout do sporu mezi zastánci jednorázových a látkových plen, ale představa, že bych nemusela donekonečna prát, věšet, ze začátku žehlit a skládat desítky plen je pro mne – matku odchovavší své ratolesti na látkových plenách – naprosto neodolatelná. A ta spousta ubrousků normálních i vlhčených, jednorázové přikrývky na přebalovací pulty a další věci, které jsem ani neměla příležitost vyzkoušet. Na stejném základě jsou potom vyráběny pomůcky pro nemocné a staré lidi.

Připadá vám, že jsem se dočista zbláznila? Ale ne… jen jsem byla nakupovat. Stála jsem v příslušném oddělení velkého nákupního centra obklopena desítkami druhů těchto papírových toaletních potřeb a skutečně jsem to uviděla. Je to tak samozřejmé, luxus všedního dne, na který si vzpomeneme jen tehdy, když papír nečekaně dojde a je třeba honem sáhnout po papírových kapesníčcích nebo kuchyňských utěrkách. Ze všech těch vymožeností si můžeme v obchodě podle libosti vybírat, cena není nijak zničující, je to pohodlné, čisté a navíc z recyklovaného papíru.

A přitom by to nemuselo být. Je dobré si občas vychutnat i ta úplně nejobyčejnější potěšení, to samozřejmé pohodlí, které nám zpříjemňuje život. Budeme-li citliví k drobným radostem, budeme lépe zvládat každodenní mrzutosti. Vzpomeňte si na to, až budete příště váhat, zda koupit bílý, žlutý nebo voňavý…

květen 2007

Jsou to pojmy, které mají lidé v řeči tendenci zaměňovat – samota a osamění. Přitom jde o různé věci, liší se především bolestí, kterou mohou způsobit.

Samota může být sladká, úlevná, tišivá, bezpečná a třeba i podnětná. Samozřejmě může být i bezútěšná nebo tísnivá, ale většinou se z ní dá vyjít – pokud zrovna nejste trosečník na pustém ostrově nebo vás nezastihne zima někde v aljašské pustině. Člověk může žít sám ve svém bytě nebo domě, ale přesto nemusí být osamělý. Může mít svoji práci, koníčky, může si pořídit zvířecí společníky. Pokud zatouží po lidské společnosti, stačí obvykle vyjít ven, do známých obchodů, setkat se s přáteli nebo příbuznými žijícími mimo jeho obydlí. Volba budu sám, nebo se s někým setkám, je zcela v jeho rukách.

Po samotě touží většinou lidé, kteří jí z nějakého důvodu nemají dost. Většinou to jsou matky s malými dětmi, příslušníci velkých vícegeneračních rodin, či lidé pracující ve službách, zejména v těch sociálních. Samota je pro ně luxusem, takže si ji v těch krátkých chvílích, kdy se jim povede dostat se od ostatních, náležitě užívají. Ano, o samotě můžete relaxovat, samotu si můžete užívat. Ale většinou jen za podmínky, že jste sami z vlastní vůle, že nejste osamělí. Osamělost totiž na rozdíl od samoty bývá spíš údělem, málokdo je osamělý z vlastního rozhodnutí.

Ne nadarmo se říká, že člověk může být osamělý uprostřed davu lidí. Copak v davu, tam je to snadné, ale opravdová vnitřní osamělost může trápit i člověka, patřícího do velké rodiny, chodícího do práce, kde je denně v kontaktu s desítkami jiných lidí. To proto, že osamělost není stav těla, ale duše. Většinou pramení z nějaké odlišnosti, která může být fyzická, duševní nebo sociální. Osamělost nejčastěji útočí na lidi postižené, které jejich handicap vyděluje z běžné společnosti, na lidé staré, kteří buď přežili své příbuzné a přátele, nebo prostě přežili svou dobu a té nové se neumějí či nechtějí přizpůsobit.

Osamělost ale může postihnout lidi všeho věku, v podstatě každého, kdo nějak zahořknul a uzavřel se před světem. Nebezpečná je osamělost dětí, často dětí nějak odlišných či výjimečných, které nedokáží získat své místo mezi vrstevníky. Některé z nich zkoušejí najít kontakty aspoň se staršími dětmi nebo dospělými lidmi nepatřícími do rodiny, ale těm, které to nesvedou a nikdo jim nepomůže, hrozí ztráta sama sebe. Buď se násilně vzdají svých vnitřních hodnot, aby se zalíbily dětskému kolektivu, po kterém touží, nebo se dětská osamělost přemění v osamělost dospělého, který z ní už jen těžko dokáže vyjít.

Vnitřní osamění je také častým souputníkem umělců. Někdy to vypadá, jakoby osamění a deprese byly jakousi daní za výjimečné schopnosti, za možnost vidět svět z jiných úhlů, za schopnost tvořit. Přesto je možné s osamělostí bojovat, je možné ji zmírnit na snesitelnou úroveň. Osamělost může být údělem, ale nemusí mučit. Když se bude člověk snažit, může se stát jen takovou nepříjemností. Něčím, jako je třeba pobolívající zub. V ruchu života ho nevnímáme, ozve se jen v tichu noci, nebo když nešikovně kousneme do něčeho tvrdého. A to už se dá snést.

A jak se osamělosti bránit? Je třeba aspoň maličko rozbořit ty hradby, které svírají srdce a mysl osamělých lidí. To znamená víc se usmívat na lidi kolem sebe a zajímat se o ně. I když to bude možná nejdřív vynucené, člověk si zvykne a po nějaké době zjistí, kolik zajímavých lidí kolem sebe má. Dobrých, zlých, malicherných, velkorysých, příjemných, protivných, vtipných i nudných. Je třeba nejen koukat, ale doopravdy vidět. Neříkám, že je to snadné, člověk často narazí na vlastní bolestínství, nechuť a nedůvěru. Osamělost může být zlá i tím, že je snadnější v ní zůstat, než se snažit ji prolomit.

Neexistuje na ni žádný zázračný lék, ale osamělý člověk může získat spojence s takřka zázračnými schopnosti. Ano, mluvím o zvířatech, především o psech a kočkách. O chlupatých přátelích, kteří svému člověku nabídnou bezvýhradnou lásku a trvalou pozornost, s nimiž je možné se dělit o jídlo, lůžko, radosti i strach. Právě oni mohou jako základ každodenní komunikace vytvořit můstky k jiným lidem. Z počátku možná křehké a nejisté, ale některé z nich mohou časem zesílit a stát se tou správnou zbraní, která odkáže osamělost někam do zastrčeného koutku duše.

duben 2007

„Kniha je výborná, ale film nestojí za nic! Film je dobrej, ale kniha je nuda. Musím říct, že mě to zklamalo. Je to úplně blbý!“ Kolikrát jsme už něco takového četli nebo řekli… a ostatní si třeba v tu samou chvíli mysleli pravý opak. Proč se vlastně kritici tak málokdy shodnou?

Jak knihy, tak filmy většinou vznikají proto, že se autor pokouší svým čtenářům či divákům něco říct. Má v hlavě nějakou myšlenku, poselství nebo poťouchlost, kterou si nechce nechat pro sebe. I učiní co je v jeho silách a předhodí své dílo veřejnosti. A čeká na ohlasy.

Ty jsou v zásadě dvojí – od profesionálních kritiků a od veřejnosti. Názory obou skupin se ovšem mohou až neuvěřitelně lišit. Je tak snadné vynést soud! Je to příšerné, nudné, fádní, hloupé, hezké, báječné, osvěžující, brilantní, úžasné, lidské. Jen málokoho však napadne, že je to v prvé řadě především subjektivní! Co se jednomu líbí, jiného může nudit a dalšího třeba znechutit.

Popravdě řečeno, nechtěla bych být profesionálním kritikem. Co vlastně může objektivně zhodnotit? Stylistickou obratnost, gramatiku, bohatost slovní zásoby, formální stavbu příběhu, působivost. S filmy je to podobné. Ale mohou kritici skutečně poctivě říct – tohle dílo je dobré a tohle ne? Co když jim to prostě jenom nesedlo? Nebo ho nepochopili?

Tyhle otázky mě napadají dost dlouho, ale naposledy jsem se nad nimi zamyslela poté, co jsem před několika dny viděla film natočený podle známé knihy Dana Browna, která u nás vyšla nejdřív pod názvem Šifra mistra Leonarda a posléze jako DaVinciho kód. Knihu jsem četla krátce poté, co u nás vyšla (tedy v roce 2003), a potom ještě jednou, nedlouho předtím, než jsem viděla film.

Ve zkratce jde o novodobý příběh o hledání grálu, přičemž v knize jsou zhruba čtyři základní dějové linie: historická, zabývající se uměním, symboly a logickými vývody na pomezí skutečnosti a fikce, dále osobní historie týkající se zavražděného muže (strážce grálu) a jeho vnučky (hlavní hrdinky), potom ty dvě hlavní linie skutečně popohánějící děj, tedy útěk hlavních hrdinů a pátrání po grálu propletené s mocenským bojem v katolické církvi a jejími akcemi s grálem spojenými.

Jak říkám – přečetla jsem knihu a potom se podívala na film. Dopadlo to jednoznačně, film mě navzdory opravdu silnému hereckému obsazení zklamal. Proč? Znamenalo to, že byl film špatný? Neodpovídal předloze? Zaujalo mě to jako problém, takže jsem nad tím nějakou chvíli uvažovala.

Pokud jsem chtěla být spravedlivá, musela jsem vzít v úvahu několik skutečností. Tak za prvé: jsem vášnivý čtenář, ale ne příliš nadšený divák. Viděla jsem spoustu opravdu dobrých filmů, ale nezapomenutelných knih jsem četla mnohokrát víc. Dokážu přečíst tlusté knihy, ale s filmy nemívám trpělivost.

Za druhé: vím, že film nemůže kopírovat knihu. Prostě to nejde, používá jiné výrazové prostředky, má omezenou délku trvání i rozpočet. Takže velmi záleží na tom, zda se filmu podaří přenést a zobrazit ducha knihy. Nejen její poselství, ale i charakteristiku a ducha jednotlivých postav – aspoň těch, které ve filmové adaptaci v ději zůstanou. A tady asi byl v případě DaVinciho kódu kámen úrazu.

A teď přijde to důležité: byl to kámen úrazu, ale jen pro mě! Potíž je v tom, že to, co na knize zaujalo mě, nebylo až tak úplně součástí té hlavní dějové linie, která naopak (pochopitelně) oslovila tvůrce filmu. Zcela vypustili pro mne fakticky nejzajímavější postavu (zavražděný strážce grálu) a hodně ochudili postavu jeho vnučky ve prospěch doktora Langdona, takto hlavní mužské postavy. Přitom si nemyslím, že by to bylo nutné – v knize je jejich společné lámání si hlav mnohem přitažlivější. Záporní hrdinové jako obvykle dopadli lépe, jsou přesvědčivější a zajímavější.

Takže když si to shrnu, nejvíc mě zaujala osobní rovina příběhu spolu s tou historickou, honička za grálem také nebyla špatná a vcelku minimálně mě zajímaly církevní mocenské spory. Popravdě, když jsem četla knihu podruhé, měl jsem tendenci tyto kapitoly vynechávat. Filmaři měli názor více méně opačný a pravděpodobně správně odhadli preference většiny diváků. Takže byl film špatný? Myslím, že ne, ale mě prostě neoslovil tak, jak jsem doufala.

Proč o tom vlastně píšu? Protože je tak snadné říct – tohle dílo je špatné, tamto dobré! Přitom stejně snadné, ale o hodně spravedlivější by bylo říct – mně se to líbí nebo nelíbí a třeba dodat proč… Je velmi snadné kritizovat, z výšky svého sebevědomí vynést ortel nad něčí prací. A kolik takových rezolutních kritiků se vždy najde!

Už proto se snažím ve svých soudech nespěchat, jsem opatrnější. Ne proto, že bych se bála říkat své názory, ale čím víc pronikám do barevnosti a složitosti světa, tím hůř se mi kritizuje. Ostatně také tvořím a vím, jak opojná taková tvorba může být. Jak je to těžké, radostné, k uzoufání, jak jednu chvíli letím vstříc slunci, abych vzápětí plakala někde hluboko pod zemí. Pochybnosti patří k tvorbě stejně jako nápady. Jak těžce se potom snáší kritika, a to i ta zasvěcená, uvážlivá a spravedlivá. A jak těžké je takového kritika najít!

Připadá mi, že doba bulváru – a naše doba se tak dá bez rozpaků nazvat – strašně zjednodušuje věci. Ve světle médií jsou buď dobré, nebo špatné. Jsme s někým, nebo proti němu. Pro nebo proti, černé nebo bílé. Bez pochybností, bez odstupu, bez respektu k hodnotě a k lidské práci. A bohužel zdaleka nejde jen o recenze

Nemohu změnit svět, ale mohu se o to aspoň snažit. Třeba tím, že se pokusím být spravedlivá. Tak dobře. Co že jsem to četla naposledy?

březen 2007

Známek jara rozeznáváme plno. Sluníčko je vidět častěji a začíná doopravdy hřát, zem rozmrzá a voní, všechno se začíná zelenat. Už není třeba se balit do zimních oděvů, obujeme lehčí boty. A to je právě ten kámen úrazu!

Tak nevím, jestli jsme divná jenom já, nebo je to jev přece jen rozšířenější. Moje zjemnělé nožky se totiž každou zimu pořádně rozmazlí v okožíškovaných vysokých zimních botách, takže jakmile nazuju jarní botky, vypukne teror. Nohy se prohlásí za chráněné území a odmítají akceptovat jakýkoliv tlak na patách. Pokud trvám na svém (a já musím!), pomstí se mi odřeninami a puchýři.

Kdyby tak alespoň reagovaly jen na boty nové, řekla bych si: trp, děvče, krása a paráda nejsou zadarmo. Jenže ony se dokáží odřít i o boty ostudně vyťapané! Jsem-li ve střehu, vytáhnu náplasti hned a omezím škody na minimum. Jenže to se mi povede jen málokdy.

Většinou radostně vyrazím vstříc jarnímu teplu a svěžesti a na každoroční vzpouru svých nohou zapomenu. Jau, jau! Co já se už nakupovala po městě náplastí, abych se potom skrytá v ústraní pokusila zachránit zdravou kůži! Pár dní mi nezbude než střídat jarní botky se sportovní obuví, aby si nohy trošku přivykly a já nevypadala jako masochista.

A tak tu sedím, paty jarně zalepené, a dumám nad tou zajímavou otázkou. Řekla bych, že pokud muži přemýšlejí o hebkosti pleti svých žen, jen málokdy je napadnou jejich… paty!

březen 2007

Znáte tenhle výraz? Nevíte? Tak vám zkusím napovědět: zeptejte se Krakonoše na to, co umí jarní slunce na horských svazích…

Jarní tání. Jak prosté, že? Sluníčko zasvítí, teploty stoupnou a sníh začne měnit svoji strukturu. Ztěžkne a zhrubne. Tam, kde se člověk ještě před pár dny bořil v hlubokém sněhu, se dá chodit po ztvrdlé krustě, kterou po denním tání vytváří noční mráz. Sníh začíná i jinak vonět, není to jen neosobní mrazivý dech zmrzlé vody, ale proniká do něj vůně odkrývané země a co si budeme říkat, i vůně probouzejícího se života. Všude se objevují pramínky vody, spousta sněhu se postupně odpařuje a krajina se tak pozvolna noří ze zimného zakletí.

Zajímavé je, že tání neprobíhá všude stejně. Tedy základní princip je stejný, ale velkou roli hraje nejen nadmořská výška, ale i poloha a tvar krajiny. Zkrátka jinak taje v nížinách a jinak na horách. No a s tím souvisí to kopno. Je to krkonošský výraz pro období, kdy začíná tát a sníh mizí jen na některých místech, zato na jiných ještě zůstává. Já vím, tento popis je také univerzální, ale pokusím se vysvětlit ten rozdíl.

Kopno nikdy netrvá dlouho a objevuje se především v hlubších horských údolích, a to nejlépe v těch severojižně orientovaných. Představte si to se mnou: Hluboké údolí se strmými úbočími, na dně obvykle bublá bystrý horský potok. Někde je půda porostlá lesem, jinde jsou louky nebo paseky. Pokud je krajina obydlená, vede tam zářezem nějaká cesta, louky jsou přerušované mezemi.

V horách bývá hodně sněhu dlouho do jara, takže opravdové tání začíná až později, kdy už má slunce slušnou sílu. Jenže do úzkého severojižně orientovaného údolí může nakouknout jen na pár hodin denně. To znamená, že sníh rychle taje na výsluní, na těch nejprudších mezích a kolem potoků a potůčků, ale velmi dlouho se drží ve stínech. Kupodivu západní stráně osvěcované ranním sluncem shazují sníh o něco rychleji, než ty východní. A výsledek? Zem je strakatá (kopná) a neuvěřitelně mokrá. Nástup jara je tu totiž maximálně dynamická záležitost.

To potom stojíte ve stráni, dýcháte neuvěřitelně čerstvý vzduch plný příslibů a slyšíte, jak všude teče voda. Sníh se už tou dobou proměnil v hrubozrnný jarní firn, na jehož krystalcích si hraje divoké jarní slunce. Všechno se blyští a spolu s šumotem nečetných pramínků vody a jarním ptačím vyzpěvováním cítíte tu nezkrotnou životní sílu, která vyvěrá snad ze samých hlubin Země živená dalekým Sluncem.

Sněhová peřina kolem holých míst je ještě vysoká, zima je sice na ústupu, ale zbraně dosud nesložila. Ale jaro sem posílá vedle ostrých slunečních paprsků i své něžnější vyslance – stovky bledulí dokáží vykvétat nejen na holých místech, ale statečně kvetou napůl ponořeny do zbytků hrubého sněhu. A nakonec v úžasu pozorujete, jak je bílý sníh poprášen žlutým pylem. Život v tu chvíli ukazuje neuvěřitelnou sílu…

Když si to teď po sobě čtu, tak mám pocit, že jsem nedokázala vysvětlit, čím je tato situace tak jedinečná, že jsem ji nezažila ani u nás na vesnici (byť jsme v podhůří), ani nikde jinde – tedy mimo hory. Opravdu nevím. Snad musí tát najednou opravdu velké množství sněhu, snad jsou potřeba ty prudké stráně střídmě navštěvované sluncem, snad je ten dojem jenom v mojí hlavě. Ale jedno vím jistě – na prosluněné jižní stráni ani v horách kopno nezažijete! Tam sníh taje zase jinak, taky hezky, ale prostě jinak.

Vím, je to trošku zmatené. Ale zase víte, co jedno takové slovo znamená. No dobrá… asi znamená. :))

březen 2007