Category Archives: O životě

O ŽIVOTĚ: Cukroví

Vím, že tam ta krabice je. Já ji v duchu vidím úplně přesně, ať momentálně dělám cokoliv. Ne, nesmím. V zoufalství si dokonce stoupnu před zrcadlo a hledám ty nejpádnější argumenty. Jsou zjevné, ale jak plyne čas, jejich pádnost nejspíš bledne. Jen tak si vysvětlím, že vzápětí otvírám krabici s vánočním cukrovím a ne jen proto, abych se do ní podívala.

Miluju vánoční cukroví. Miluju ho dokonce i poté, co kdosi vypočítal, jak dlouho je třeba šlapat na rotopedu, aby se spálil energetický ekvivalent jednoho vanilkového rohlíčku. Moji psi ho milují také, zatímco všichni muži mojí rodiny si ho prostě občas vezmou a těší je jako nezbytná vánoční kulisa.

I proto ho poslední dobou radši koupím, než peču. Kupované je fajn, ale není v něm ta neodolatelná přitažlivost, jako v doma pečeném. Ostatně to nejlepší cukroví, jaké jsem kdy jedla, dělávala moje babička přeslicová a já ho nedokážu napodobit. A není to jen v tom, že na tvorbu hezkého cukroví nemám ani šikovné ruce ani nezbytnou trpělivost.

Ovšem když má člověk děti, byť rodu mužského, tak aspoň něco péct musí, protože jinak by nepřišly Vánoce :) A tak jsem vždycky i klukama patlala cukroví a naše křivé a nestejně velké výrobky rozvoněly byt.

Všechno, co jsme dokázali nerozlámat, jsme pečlivě uschovali a podávali s oprávněnou hrdostí. Kluci jsou naštěstí šikovní a zvlášť Marka to celkem baví, takže jsem tu trochu pečení zatím ještě nevzdala.

Co v naší rodině tradiční není a co opravdu nedělám, jsou vánoční perníčky. Co bydlíme na vesnici, tak mě obvykle některá z kamarádek nějaké dá, protože tady je dělají všichni. Letos jsem dostala krabičku čerstvě upečených a rozhodla jsem se, že to aspoň jednou v životě musím zkusit nějak hezky ozdobit.

Rychle jsem zjistila, že hezky to nebude určitě a do jisté míry jsem měla pochybnosti i o té zdobnosti. I rozhodla jsem zapojit do projektu Marka. Jen se mě zeptal, jestli myslím vážně, a když jsem přisvědčila, tak se do toho pustil. Po svém. Letošní perníčky tak mám ozdobené matematickými rovnicemi :)

O ŽIVOTĚ: Sladké pokušení

Kdykoliv jdu ve Dvoře Králové po pěší zóně, číhají na mě cestou dvě nastražené pasti: knihkupectví a cukrárna. Oba tyto obchody mají hodně společného – člověk v nich dokáže najít něco, co pomáhá, když je duši těžko a svět nevypadá tak přátelsky, jak by si jeden přál.

Je zajímavé, jak je rčení „osladit si život“ skoro doslovné. Sladké pomáhá a vědci nám už osvětlili, jak je to s působením cukru a tuku na nervovou soustavu člověka. Nezapomenou však okamžitě varovat před jeho nadměrnou konzumací a vyhrožují návykem podobným drogové závislosti.

Na všechno řečené si svědomitě vzpomenu, kdykoliv mé kroky zamíří k cukrárně a většinou nabídce odolám. Ovšem s jednou výjimkou a tou je právě cukrárna Gloria. Proč? Protože jsem tam chodila už jako malá se svým dědou. Takřka vždy jsem chtěla indiána a netrpělivě jsem se na něj těšila.

Jenže děda byl známý a oblíbený dvorský učitel, takže cesta z Kotkovy ulice do cukrárny byla neskutečně zdlouhavá. Neustále jsme někoho potkávali, kdo zdravil a dával se do řeči. Pro malou mlsnou holčičku to bylo k nevydržení! Ale nakonec jsme tam došli, já jsem dostala indiána, nebo při slavnostnějších příležitostech jsme si s dědou dali pohár.

A tak se s postupem let stalo zastavení v této cukrárně sladkou náplastí na duši. Kouzlo není v množství cukroví, které si člověk koupí. Jde o ten pocit. Otevřu dveře, pozdravím a koukám do známé vitríny. Miluju všechno sněhové, tak důležitě dumám, zda to dnes bude indián, kornoutek, kremrole nebo laskonka. A vření v mém srdci se zvolna tiší, a na sladce zasněžené rty se vrací úsměv.

Rozhodně nejsem jediná, kdo to tak cítí. Minule jsem tam potkala starou paní, která si objednala vídeňskou kávu a harlekýna. Elegantní, drobná dáma jedla s tak zasněným potěšením, že mi to nedalo a popřála jsem jí dobrou chuť.

Příjemně se na mě usmála a utřela si ústa ubrouskem. „Víte,“ povídá, „já jsem dnes byla na kontrole u paní doktorky a cukr v krvi jsem měla naprosto v pořádku. Však jsem se taky snažila… a teď to chci náležitě oslavit.“ Věřte, že jsem ji naprosto chápala :)

O životě: Dyslexie, dysortografie – aneb jak bojovat s hydrou

Když se prvňáček rychle přestane do školy těšit, když ještě po Vánocích těžko rozlišuje písmenka b, p a d, když ho začne ve všední den po ránu bolet břicho a přestává ho bavit svět, je nejvyšší čas zamyslet se nad tím, co ho k tomu vede.

Někdy se řešení najde snadno – dítko si nesedlo s učitelem, nemá kamarády, je toho na něj moc. V některých případech však odpověď přijde od psychologa a ejhle – vy i dítě stojíte proti nějakému dys. Dyslexie, dysgrafie, dysortografie, dyskalkulie. Definice těchto poruch si najdete snadno, ale jak pomoct dětem s těmito problémy žít, to už vám každý neřekne. A nepochybujte o tom, že to jsou pořádné problémy. http://cs.wikipedia.org/wiki/Specifické_poruchy_učení

V tomto článku vycházím z vlastních zkušeností, protože Marek si z výše jmenovaného neodnesl jen tu dyskalkulii. Po strašlivém přístupu učitelky v první třídě, která Marka takřka zničila (zatímco já jsem tápala v nevědomosti a pochybnostech – znalosti o dyslexii a spol. nebyly před těmi jedenácti lety zdaleka běžné), jsme se dostali k vynikající psycholožce, která nám pomohla. Pomohla tak, že z Marka je navzdory dyslexii, dysgrafii a dysortografii úspěšný student, který nezanevřel na vzdělávání, a všichni společně jsme potom přežili jeho školní docházku. Tedy tu její českou část.

Řekla nám totiž několik věcí, které se (tehdy) rodičům běžně v pedagogicko – psychologických poradnách neříkaly, a které já sama považuji za klíčové. A tak bych je ráda poslala dál, protože dětí s těmito problémy je hodně a někdy rodiče ani s tou nejlepší vůlí nevědí jak dál.

První a nejdůležitější pravidlo zní:

1) Zprostředkujte svým dětem informace, díky kterým se může rozvíjet jejich mozek, intelekt i osobnost, a to takovým způsobem, aby je mohly využít!

Naše společnost je prakticky založená na čtení – nejvíc informací a naprostá většina učební látky k nám přichází prostřednictvím textu. Děti s dyslexií (potíže se čtením) a dysortografií (neschopnost zvládnout pravopis) obvykle nemají sníženou inteligenci, ale právě kvůli těmto poruchám nedostávají dostatek podnětů a informací, které ke svému rozvoji potřebují.

Pokud se dítě pod vlivem neúspěchů ve škole a posměchu z toho vyplývajícího (pozor – nemusí jít jen o spolužáky, bohužel se to stává i u učitelů a dokonce i doma!) uzavře a začne odmítat učení jako takové, může skutečně nakonec skončit nevzdělané. Nebude to ale proto, že je hloupé, ale protože se mu nedostalo odpovídající pomoci. Proto prosím – pokud máte takové dítě doma, nikdy nezapomeňte na pravidlo jedna!

Cesta, jak zrovna z tohohle ven, je dnes snadná: zásobujte dítě informacemi v takové podobě, jaká je pro něj v tu dobu přirozená. Dyslektici se obvykle výborně učí poslechem, takže místo knížek mu noste audio a video záznamy všeho možného. Velmi pomáhá i počítač a nejrůznější animované programy – tuhle výhodu jsme my zpočátku neměli, ale dnes by to už neměl být problém. Skvělé jsou samozřejmě dokumentární filmy a filmy vůbec. Pokud podchytíte zájmy dítěte a podpoříte jeho schopnosti včas, najde později cestu i ke knihám.

Díky dostatku informací se bude mozek dítěte vyvíjet optimálně a dítě má šanci později využít všech svých vrozených dispozic.

2) Dítě se specifickými poruchami učení obvykle ničí stres a to mnohem víc, než děti bez těchto poruch. Snižuje jim nejen okamžitý výkon, ale i radost ze života.

Zásadní věc, kterou musíte jako rodiče pochopit, je fakt, že v případě těchto poruch nejde o nešikovnost, které by se dítě zbavilo, kdyby ovšem doopravdy chtělo. Je to podobné, jako kdyby se narodilo s jednou nohou kratší – usilovnými pokusy o běhání stejným způsobem jako zdravé dítě se k výsledkům nemůže dopracovat. Jen bude frustrované a nakonec ztratí snahu, vůli i víru v jakýkoliv úspěch.

Pokud ale problém pochopíme a – řečeno s oním příměrem – nabídneme mu vhodné ortopedické pomůcky, tak se může naučit běhat ne stejným způsobem jako ostatní, ale v podstatě skoro stejně rychle. Možná neuběhne maraton, ale v běžném životě nic nepoznáte.

Co s tím?

Tak za prvé je třeba stabilizovat prostředí v rodině. Samozřejmě nesmíte dopustit, aby se dítěti někdo vysmíval (je třeba vážně a v soukromí promluvit nejen s babičkami a dědečky, ale i se sourozenci!).

Dále je třeba dítěti zadávat takové úkoly, v jejichž plnění je dobré – a potom chválit! Uznání se takto postiženým dětem nedostává často, a i proto ho tak potřebují. (Ostatně jako každý, že). Pozor na bezcenné pochvaly za nic, děti si jich neváží. Pochvalou je například i uznání: vidíš, dnes tu máš míň chyb než obvykle:))

Podporujte děti v pohybových aktivitách, a pokud to je možné, pořiďte jim nějaké mazlivé zvíře – nejlépe psa nebo kočku. Zvíře mu bude milujícím přítelem, kterému je jedno, že si jeho malý páneček plete písmenka a nic mu ve škole nejde.

Sledujte jeho zdravotní stav – trvalý stres obvykle vede k psychosomatickým poruchám, děti bývají často nemocné, mohou se přidat i v jejich věku nečekané problémy, třeba s krevním tlakem. Děti trpívají na noční můry (pomoc – milované zvíře v posteli:)), špatně spí a únava potom komplikuje všechny ostatní potíže.

Zamezte provokativním dárkům od příbuzných – dítě například cítí, že kniha jako dárek je připomínka jeho nedostatečnosti. Choďte s dětmi do knihkupectví a nechte je si vybrat. Číst knihy musí chtít samo, donutit je nelze.

(U nás Markovi otevřely cestu ke čtení první díl Harryho Pottera – bylo mu v té době stejně jako Harrymu – jedenáct, a já jsem následující roky bez řeči kupovala nejen Rowlingovou (poslední díl Harryho přečetl Marek v angličtině:)), ale i všelijaké šílené upíří příběhy, jen aby Marek četl…)

3) Obrňte se proti reakcím okolí a bohužel často i školy. Vaše dítě není hloupé, jen je třeba najít tu oblast, kde je vynikající. A ona určitě existuje!

Tady v Norsku se říká, že dyslektičtí lidé mají „třetí oko“. Tím se chce říct, že lidé se specifickými poruchami učení se umějí dívat na svět kolikrát jinak, než lidé zdraví. Mívají talenty k různému umění, včetně matematiky a deskriptivní geometrie. Ale pozor, to neznamená, že vyniknou ve škole aspoň ve výtvarce a matematice!

V umění je často přitahuje fotografie a abstraktní obrazy, dnes tvořené často na počítači, a ani jedno z toho škola neocení. Pokud mají navíc dysgrafii, potom jejich první ušmudlané pokusy o kresbu podle vzoru paní učitelky nejspíš neskončí slavně, a bez vaší podpory se k malování nebo jiným pro ně vhodný výtvarným činnostem neodhodlají.

Stejné je to s matematikou. Děti mohou zvládat řešit těžké úlohy z Mensy, ale shoří na počítání obyčejných příkladů. Ve škole budou i nadále nedostateční, přestože za většinu jejich chyb může stres a nepozornost z něho vyplývající. Pokud se dítě snaží, a vy vidíte, že pracuje a nelajdá, jen ty výsledky jaksi neodpovídají, potom se snažte známky ze školy ignorovat a podporujte dítě všemi způsoby v rozvíjení jeho schopností.

Hrajte s ním šachy, karty, cokoliv. Voďte ho do galerií, hrajte s ním klidně i počítačové hry – důležité je ho stimulovat, postupně mu zvyšovat zátěž a stejně často ho nechat odpočívat. Pro tyto děti je život velmi stresující a únavný, víc než jiné potřebují klid a bezpečí domova. Lákejte je ven k různým činnostem, ale respektujte hranice jejich možností. Je dobré se za ně natahovat, ale jen postupně.

Pamatujte si, že učení jakéhokoliv předmětu (snad kromě tělocviku:)) je u nás závislé na čtení, takže dítě nebude mít problémy jen v češtině, ale prakticky všude. Pokud mu chcete opravdu pomoct, tak mu ze začátku předčítejte z učebnic – ale prosím bez průběžné kritiky. Dítě, které se učí samo, si také čte různé pasáže víckrát, když je nepochopí a vy to nevíte jen proto, že to dělá potichu.

Nečekejte, že až začne pravidelně číst, že se zlepší jeho pravopis. Dyslektické dítě čte úplně jiným způsobem, popravdě tak trochu odhaduje, co je tam asi napsáno, nečte „po písmenkách“. I hodně sečtělé dítě tak obvykle mívá problém s čtením nahlas. Radši to moc neřešte a děkujte tomu nahoře, že vůbec čte.

Ve škole

Nevím, jak moc se změnil přístup českých škol k „dys“ dětem v poslední době, ale v čase, kdy se Marek prodíral základní školou, se většina učitelů omezila na přístup, který by se dal charakterizovat takto: Nedávám mu pětky, které si zaslouží, ale trojky, protože má ten papír. Tak co byste ještě chtěli?

Uznávám, že s pětadvaceti různými dětmi ve třídě toho asi průměrný učitel moc nezmůže, ale i tak jsme měli štěstí aspoň na dvě učitelky, které Marka skutečně něco naučily. (Ano, za celých devět let na třech různých školách byly dvě.)

Ta první ho měla ve třetí a čtvrté třídě, sama se o něho zajímala, a když našla v jeho papírech vyjádření psycholožky, tak ji navštívila a o Markovi si s ní promluvila. Byla náročná, nic Markovi neodpustila, ale dala mu šanci.

Třeba tím, že než ho vyvolala, stoupla si nad něj a položila mu ruku na rameno. Měl čas se soustředit a jeho čtení nebo odpověď dopadlo mnohem lépe, než bez této prosté pomůcky. Nedávala mu lepší známky, ale veřejně ho pochválila za každý pokrok (Méně chyb než minule.)). Marek ji miloval a za dva roky nezapomněl jediný úkol! (Poté, co ji ředitelka bez udání důvodu na konci roku vyhodila, změnili jsme školu…)

Ta druhá byla matikářka v deváté třídě, která v něj věřila a právě proto ho dřela jak koně. Pomohlo obojí a Marek udělal přijímačky na gymnázium z matematiky na plný počet bodů.

Tady v Norsku na mezinárodní škole žádné úlevy nemá, jen u tříhodinových maturitních zkoušek ze šesti předmětů dostane ke každé zkoušce půl hodiny navíc a bude mít právo psát na počítači.

Postupně se vypracoval na dobrého studenta (nastoupil tu do druhého ročníku střední školy, letos maturuje) a není to tím, že by měla škola nějaké zvláštní pomůcky, ale pomohl hlavně zdejší přístup, který eliminuje stres.

Učitelé tu s dětmi nesoupeří, ale spolupracují. Hodně se společně pracuje, písemky se předem ohlašují a lámání chleba nastává při pololetních zkouškách. Čtyřikrát do roka dostáváme hodnocení jeho práce, které využívá jak známek (od 1 do 7, sedm je nejlepší), tak slovního hodnocení. I ten první půlrok, kdy to byla s angličtinou naprostá katastrofa, našli učitelé něco, za co ho mohli pochválit…

A co na závěr?

Z opravdových „dys“ poruch se nedá vyrůst, jen se s věkem dítě naučí s nimi žít a nějak na ně vyzrát. Děti neničí jen porucha jako taková, ale především stres a reakce okolí na jejich školní výsledky.

Slyšela jsem názor, že děti se nemají před stresem zbytečně chránit, že je do jisté míry nezbytný a děti otužuje pro reálný život. Obecně bych na to možná opatrně kývla, ale ne, pokud jde o děti s „dys“ poruchami a školu. Tyto děti totiž mají obrovský úkol vypořádat se s něčím, co si ti ostatní vlastně ani neumějí představit, takže stresu mají mnohem víc už jen z principu věci (a to jsem tu ani nezmínila šikanu, kterou tyto děti musejí často ve škole projít).

Ony se postupně zlepšují, vyzrávají a otužují, ale pokud je neuchráníme, když jsou zranitelné, tak mohou na všechno rezignovat. Nijak moc nepřeháním, když řeknu, že tímto způsobem můžeme z původně nadaného, ale „dys“ dítěte vychovat depresivního jedince, neschopného si najít pořádnou práci. A vina toho dítěte to nebude!

Takže pokud uslyšíte padnout v souvislosti se svým dítětem slova jako dyslexie, dysgrafie nebo dysortografie, tak se připravte na boj. Bude dlouhý, úmorný, často budete pochybovat, jestli má vaše snaha nějaký smysl.

Ale pozor! Nebudete bojovat se svým dítětem, ale po jeho boku! Je na vás, dodávat mu odvahu, motivovat ho, dostat z něj to nejlepší, čeho je schopné. Je to tvrdá práce, pro něj a pro celou vaši rodinu, s trochou štěstí se k této práci přidají i jeho učitelé.

I dítě s těmito poruchami může úspěšně vystudovat vysokou školu vhodného směru, ale taky nemusí. Může se najít v desítkách jiných činností, v řemesle nebo umění. Jenom nesmí ztratit zájem a víru samo v sebe. A to je právě úkol pro vás.

Vždyť kdo jiný než rodiče by měl dítě milovat bezvýhradně?

prosinec 2008

O životě: O starých časech a ošidné paměti

Od roku 1989 máme konec listopadu sváteční – sedmnáctého oslavujeme otevřené dveře ke svobodě. Svobodě nejen politické a osobní, ale i duchovní, která kupodivu se svobodou politickou velmi úzce souvisí.

Je to už devatenáct let, co jsme za svoje životy i za svůj stát sami zodpovědní. Svět kolem nás se prudce změnil, byli jsme hozeni z naší malé, poněkud smrduté zátoky doprostřed živého a někdy i dravého proudu světových dějin.

Přestože jsme se obecně nikdy neměli lépe, lidé si stále stěžují. Dokonce si třetina našich obyvatel myslí, že za komunizmu bylo lépe, a s nostalgií hledí zpět do starých dobrých časů. Ráda bych k tomu něco málo podotkla.

Ano, byly to časy, kdy dokázali bez práce lítat holubi do huby – ovšem jen některým vyvoleným. Platilo se ztrátou cti a svědomí. Je fakt, že mnozí z těch protěžovaných neměli co ztratit. Ti, kdo pláčou po starých časech – patřili snad mezi vyvolené? Mezi ty rovnější mezi rovnými… nebo si s nimi jenom paměť hraje ošidnou hru?

Lidská paměť je totiž zrádná. Nefunguje jako film, který si můžete přehrát. Ona vyvolá jen několik (často nepříliš přesných) faktů, ke kterým svědomitě přidá nikoliv tehdejší, ale dnešní emoce, pohled a zkušenosti.

Můžeme si pamatovat ponížení a vztek, protože některé události nikdy pálit nepřestanou. Ale většinu vzpomínek na běžné věci zahalí do růžova zabarvený závoj. Ti, kdo nostalgicky vzpomínají, si zjevně nechtějí uvědomit, že tehdy byli jednoduše mladší o dvacet a více let, a to zatraceně změní pohled na věc!

Jen málokdo se pustí do přemýšlení nad tím, co všechno by dnes mohl dokázat, kdyby byl tehdy nebo aspoň teď o těch dvacet let mladší. Proč? Protože je to bolestné, pro celou generaci lidí prostě přišla změna poměrů pozdě. Jenže copak žádný z těch lidí nemá děti nebo vnuky? Přáli by i jim život v kleci, jen proto, že v ní museli sami žít?

Lidé v posledních volbách volili sociální demokracii spojenou s komunisty i proto, aby nemuseli platit nevelký poplatek ve zdravotnictví. Kolik z nich si vedle toho, že byla zdravotní péče zadarmo, vzpomene i na to, v jakých podmínkách se v té době lékaři snažili pracovat?

Kdo si z nich si uvědomuje, že léky tehdy někdy byly a někdy nebyly, že plno těch drahých a účinných bylo nakupováno jen pro vyvolené? Často vlastně jen díky nelegálnímu úsilí a všelijakým výměnám dokázali lékaři a lékárníci dostat ten správný lék k „obyčejnému“ nemocnému! A mnohokrát to také nevyšlo…

Tito lidé nadávají na současnou úroveň zdravotnictví, ale neuvědomují si, že přes všechny jeho potíže je o mnoho kvalitnější, než bylo předtím. Tím netvrdím, že jsou věci v pořádku (nejsou), ale tehdy to lepší doopravdy nebylo! Opravdu chtějí nazpět?

Byla bych ráda, kdybyste se v dnešní sváteční den na chvíli zamysleli, a v duchu si vyjmenovali aspoň část pozitivních změn ve svém životě, kterých se vám dostalo. Nemusíte si zrovna lámat hlavu s již zmiňovanou svobodou politickou a duchovní, či s uvolněním tvůrčích schopností jednotlivce ve svobodné společnosti.

Zamyslete se třeba nad tím, kam a kdy můžete chodit na nákup, kam můžete jet na dovolenou a kde všude můžete pracovat, aniž byste se museli prokazovat kádrovým posudkem. Vzpomeňte si zcela přízemně na jemný toaletní papír, pohodlné džíny a oblíbené tropické ovoce. A když už se setkáváme na internetu, tak si třeba vzpomeňte na většinou nefunkční telefonní budky a pořadník na přidělení pevné linky.

Uvědomte si prosím, že na tenhle režim můžete klidně nadávat i nahlas, ba své rozhořčení nad jeho nešvary můžete i publikovat, aniž by vám hrozilo vězení a vyhazov z práce.

Usmějte se.

Je to (pravděpodobně:)) jediný život, který máte, tak si ho snažte užít.

Dnes je to jen na vás.

Přeji vám krásný sváteční 17. listopad, den boje za svobodu a demokracii.

listopad 2008

O životě: Nejsou to jen vzpomínky

Dnes jsou Dušičky a na hřbitovech bude zase jednou svátečno. Předkové se zaradují, že na ně potomci pamatují a potomci si na chviličku uvědomí, že život netrvá věčně a je třeba ho doopravdy žít.

Ačkoliv se kolem Dušiček také do jisté míry točí komerční vír, zachovávají si hodně svého původního kouzla. Asi proto, že smrt se v dnešní době nenosí – aspoň v reklamách. Jistá přirozenost Dušiček spočívá i v tom, že láska a vědomí rodové kontinuity, stejně jako potřeba být součástí nějakého společenství k lidem bytostně patří.

Neexistuje recept, který by pomohl zahnat bolest způsobenou smrtí milovaného člověka, ale když čas zahojí nejhorší rány, pomáhá právě ono prastaré přesvědčení o tom, že naši nejbližší nás nikdy neopustí úplně, že něco – snad jejich láska? – tu s námi zůstává. A lidé hledají cesty, jak toto spojení a svoje vzpomínky dávat najevo. Nejen pro sebe, ale i navenek, protože ono je to potom všechno takové skutečnější.

V celém drsném vývoji lidstva bylo v lidech pevně zakotveno vědomí, že jednotlivec, nepatřící do žádného společenství, nepřežije. Společenství – a nebyla to vždy jen rodina – bylo důležité. A snad ve všech lidských kulturách patřili do rámce těchto společenství i jejich mrtví. Tvořili součást paměti rodiny, obce, města, státu… Byli důležití, lidé jim vzdávali úctu a aspoň jednou za čas nejrůznějšími způsoby veřejně deklarovali, že nezapomínají.

A tak Dušičky tu nejsou proto, abychom šli povinně „po hrobech“, aby nás ostatní nepomluvili. Existují proto, abychom se zastavili a udělali si čas vzpomínat, abychom prohlíželi fotky, abychom dětem klidně po sté vyprávěli o jejich prababičkách a pradědečcích, abychom si vzpomněli na své přátele, se kterými se už nemůžeme setkat. Abychom se znovu ujistili, že jsme součástí dlouhého řetězce bytostí, se kterými nás pojí krev, láska a přátelství.

Cesty „po hrobech“ mají ještě jeden zajímavý aspekt – pojí nás s určitými místy, posilují kořeny, byť třeba notně natažené do dálky. Jsou lidé usedlí i toulaví, někdo je zakotven ke svému místu nakrátko, jiný pluje světem uchycený na hodně dlouhém laně. Důležité je tu kotvu úplně neztratit.

Dušičky tak dávají prostor ke vzpomínkám a rozjímání, které může být nostalgické, někdy i hodně bolí, ale je potřebné. Nemůžeme své mrtvé vrátit do života, ale můžeme je ponechat ve svém srdci a čerpat sílu a útěchu z jejich přítomnosti – byť je vědecky nedokazatelná.

listopad 2008

O životě: Je to na nás

Samostatný český stát má za sebou devadesát let složité historie. Více než polovinu té doby byli lidé na jeho území z nějakého důvodu nesvobodní a tento fakt je stále znát. Kdo ví, co uvidíme, až uplyne celé století?

Naše země není velká, ale je líbezná a relativně vzdálená těm nejničivějším přírodním katastrofám. Bývala i bohatá na mnohé nerostné suroviny, ale co se jejich většina nachází už jen ve sbírkách Národního muzea, zůstává její největší bohatství v lidech. V jejich společnosti, tvůrčích schopnostech, v jejich sepětí s krajinou, s historií. V jejich oddanosti, houževnatosti, nápaditosti a pracovitosti. V jejich schopnosti zemi nejen využívat, ale i milovat a chránit.

Jenže právě lidé nejsou v této zemi spokojení. Absolutně vzato – kdo je doopravdy spokojený, že? Potíž je v tom, že přestože z historického hlediska nikdy nebylo Čechům a Moravanům lépe než poslední roky, nespokojenost a frustrace narůstá. Proč? Není velká, ta země, ale je naše, ne?

Je? Doopravdy? Ale jistě, máme státní suverenitu, stát funguje vevnitř i navenek. Česká republika je součástí různých mezinárodních seskupení, žádný stát nás neokupuje, jsme svobodní. Už vidím, jak mnozí z vás krčí nos, a říkáte si – jo stát funguje, ale jak? Blbě! Jsme svobodní, ale na jak dlouho? Copak nevidíte, kam to ti politici vedou?

A jsme u toho. Navzdory tomu, že tato země je opravdu naše a my máme co říct k tomu, kým a jakým způsobem je vedena, opět se tu, zdá se, vyskytují jacísi ONI. Oni, kteří lžou, kradou, pořádně nepracují a za všechno můžou. Že jsou to lidé, které jsme si sami zvolili? Ale prosím vás, vždyť není koho volit – samí gauneři tam jsou a obyčejní lidé jsou jim jedno! Kdo si má mezi nimi vybrat? Fuj!

No, ne že by mě tato tvrzení taky nenapadla. Zoufalé výpočty menšího zla jsou bohužel častou součástí přemýšlení nad volebními lístky. Jenže napadlo vás někdy, že ti politici jsou tak bezostyšně zkorumpovaní a nemravní taky proto, že jim to jako jejich voliči dovolíme? Ano uznávám, že člověk vstupující do politiky musí mít hodně silný žaludek, stejně jako bezpečně vím, že moc korumpuje. Na to nemusím sledovat vrcholnou politiku – stačí úředník vládnoucí potřebným razítkem.

Proč se vůbec tak málo ozýváme? Proč dělíme společnost na MY a ONI? Vezměte si takový obyčejný příklad. Jednou z „výsad“, které vrcholní politici pokládali za samozřejmou, byla nebezpečná jízda v autě – ignorování veškerých předpisů, alkohol… na co si vzpomenete. Kupodivu na bezostyšnost tohoto druhu jsou u nás lidé citliví. I byli papaláši přichyceni (mnohokrát) na švestkách, protože společnost se rozhodla, že tohle jim tolerovat nebude. A co se stalo?

Dříve naprosto běžné zprávy o tom, jak předseda té a té strany (dosaď libovolnou) překročil všechny rychlostní limity či poslanec ten a ten sednul opilý za volant a boural, přece jenom značně prořídly. Nedělám si iluze, že všichni jezdí podle pravidel, ale minimálně si už dávají pozor. Patrně žerou, ale nemlaskají. Proč to nejde i v jiných oblastech?

Nepustím se rovnou do podezření z korupce, začnu u jednodušších věcí. Nemusíte číst zrovna bulvární tisk, aby vám neuniklo, že předsedové obou velkých stran včetně prezidenta republiky rozhodně neoplývají ctí a slušností, pokud jde o jejich rodinný život. Lidé u nás svým představitelům promíjejí činy, které by jim jinde zlámaly vaz. Proč? Kde se bere taková shovívavost?

Možná ve vlastním svědomí – každý se přece může rozvést! Ale jistě, může, a také to dělá. Někdy vztahy prostě nevyjdou. Jenže tihle lidé za nás podepisují zákony a smlouvy, které ovlivní nejen život náš, ale kolikrát i život našich dětí a vnuků. Uznávám, že se někdy člověk nechtěné lásce neubrání, ale my sledujeme bezostyšné veřejné lhaní, podvody a jiné zákeřnosti. Ať chcete nebo ne, i tohle vypovídá o charakteru dotyčných politiků a proč věřit, že se v jiných oblastech chovají poctivě a slušně, když tady se nenamáhají? Že je to jejich soukromá věc? Právě, že není! Ne, pokud reprezentují stát.

Zkusím to vysvětlit. Mně jako člověku je jedno, kolik má ten který milenek a jak zametl se svojí (ex)manželkou. Jenže nestoudnost, s jakou se někteří naši politici ani nesnaží tvářit, že jsou slušní lidé, znamená, že mnou jako voličem opovrhují. Je jim jedno, co si o nich kdo myslí. Však oni zase projdou a u svých koryt se udrží. Tak proč se přetvařovat? A my je v tom utvrzujeme.

Přitom bychom jim to mohli minimálně znepříjemnit. Mohli bychom je donutit, aby si aspoň dávali pozor. Hlas lidí totiž může být slyšet a to nejen při volbách. Už slyším tu námitku – a koho tedy máme volit, když je to tam samej gauner? Uznávám, že to dá práci, ale na kandidátních listinách přece existují preferenční hlasy, ne? Co takhle nevolit ty, jejichž jména si člověk pamatuje jen podle skandálů, ale naopak je důsledně ignorovat? Nebo nám ti gauneři imponují? No ale potom si nemáme na co stěžovat.

Ne, tohle opravdu není oslavný článek k devadesátému výročí založení samostatného státu. Je takový, jaký je, protože mám tuhle zemi ráda a velmi mi na ní záleží. Protože vím, že tu žije spousta schopných a pracovitých lidí. Jenže tu také přetrvává ona nebezpečná představa, že za všechno mohou ONI. MY si můžeme akorát tak zanadávat a táhnout to dál, nejlíp, jak to za daných podmínek jde.

Ale to není pravda. Dnes už ne. Nemusíme se nechat bezostyšně využívat, nemusíme jít se stádem. Tohle je naše země, a když si v ní neuděláme sami pořádek, kdo to udělá za nás? A věřte, že by se takoví našli, kdo by tu svoje pořádky zaváděli s velkou chutí!

Nejsou oni, jsme jenom my. A na to bychom neměli nikdy zapomínat.

O životě: Memento aneb takové to bylo hezké datum

Jedenáctého září – hezky to zní, že? Bohužel už sedmý rok nese toto datum stigma – znamení hrůzy, bolesti a zbytečné smrti.

Byl to tehdy v New Yorku útok jako vystřižený z katastrofických filmů hollywoodské produkce. Unesená letadla použitá jako strašlivá zbraň. Tisíce mrtvých, zraněných, nepředstavitelná hrůza lidí odsouzených k záhubě, bezmocně a v panice hledících do tváře neodvratitelné smrti.

A nemohla za to tentokrát krutě přímá síla přírodní pohromy, nebyla to nehoda způsobená fatální chybou nebo neznalostí. Zcela účelové to naplánovali a provedli lidé. Lidé?

Teroristický útok. Ten z New Yorku nebyl první ani poslední. Výjimečný byl svým hrůzně efektním provedením, množstvím obětí a nečekaností. Postavil do pozoru celý svět – když se to mohlo stát tam, jsme vůbec bezpeční u nás doma? Kdo je vlastně nepřítel?

Byly položeny palčivé otázky a jen na některé se našly odpovědi. A na mnohé se teprve čeká.

Podstatné je nezapomenout. Zavaleni denní porcí katastrof z celého světa máme sebezáchovnou tendenci otupět. Deset mrtvých? Sto? Dva tisíce? Už se ani neptáme proč.

Jsme unaveni, nechceme vědět. Máme vlastních starostí a žalů dost. Nechceme vzpomínat.

A přesto je třeba neotupět. Musíme zůstat pozorní, uvědomovat si, že v dnešním světě žádné nebezpečí není dostatečně daleko, aby se nás vůbec netýkalo. Nebo skončíme jako ta žába, které pomalu zahřívali vodu tak dlouho, až se uvařila, aniž by se snažila z horké vody vyskočit.

Myslím, že dnes je správný den na to, abychom si vzpomněli na všechny oběti terorismu, toho opovrženíhodného a zbabělého vraždění nevinných lidí.

Je to také příležitost na chvíli zdvihnout oči od každodenních starostí a trošku se zamyslet nad světem. Dokud můžeme…

září 2008

O životě: Svátky tvrdohlavého odhodlání

Mám ráda tyhle dva svátky sousedící na prahu léta. Co vlastně mají – kromě polohy v čase – společného? Oba se týkají naší národní historie, oba jsou spjaty s církví a oba jsou oslavou odhodlaných mužů.

Nechci se tu dnes pouštět do historického hodnocení činnosti Konstantina, Metoděje a Jana Husa – na to tu jsou povolanější. Chtěla bych vám jen přiblížit pohled, kterými se na tyto muže dívám já, důvod, proč si soukromě tyto svátky užívám a tak trochu i slavím.

Začnu tak trochu oklikou. Myslím, že to není jenom můj dojem, ale Češi zrovna hrdostí na svůj národ a historii nevynikají. … No dobrá, Karel IV byl prima chlap, nechal tu ledacos postavit, ale už s tím Žižkou je to takové divné – byl on vlastně hrdina nebo bandita? Valdštejn byl sice nejspíš fakt dobrý voják, ale nakazil se syfilidou, prasák jeden, a nakonec ho zavraždili… Kdo ví, jak to s ním bylo! …

Nevím, jestli je to jenom věčnou českou závistí, která vede k relativizaci úspěchů velkých osob naší historie (na druhou stranu tu ovšem máme tradici povinného uctívání stanovených osob nacházejících se právě na politickém výsluní), ale opravdu mi chybí skutečné, jednoznačné uznání pro naše lidi, kteří to někam dotáhli, kteří dokázali vykročit ze své brázdy, zvedli hlavu a šli za svým snem či pravdou.

Mohli bychom se pyšnit stovkami úspěšných vědců, umělců, objevitelů… lidí ducha i lidí vytvářejících mistrovská díla vlastníma rukama. Ale nečiníme tak… nebo tak činíme vlažně či s výhradami. Proč? Aby těm dotyčným náhodou nějak moc nenarostl hřebínek? Aby si nemysleli, že jsou lepší než my ostatní… náfukové jedni??? (Malá poznámka: všimli jste si, že ti opravdu dobří – je jedno v jakém oboru – se nikdy nevytahují?) Pokud už někomu něco uznáme, tak musí být dostatečně ponořen v historii, ale někdy nepomohou ani staletí.

Přiznám se, že mě to zlobí. Momentálně, když vlastně dlouhodobě žiju mimo svoji vlast, mě to zlobí ještě o kus víc. Je to krátkozraké a nespravedlivé. Navíc opatrný a přízemní relativizmus, s jakým čteme svoje dějiny (abychom náhodou neurazili… bůh ví koho), bere podle mého názoru mladým lidem hrdost a leckdy i motivaci, pustit se nevyšlapanou cestou, vyzkoušet nové myšlenky, nebát se odlišit od davu.

Proč? Protože vědí, že když se jim to nepovede, tak určitě sklidí výsměch a uslyší v lepším případě poznámky typu „já jsem ti to říkal“. A když se jim to povede, tak ti méně úspěšní udělají všechno proto, aby dosažený úspěch relativizovali tak dlouho, až si jejich vlastní ješitnůstka bude jistá, že ti lepší toho zas tak moc nepředvedli.

Kolik máme dnes případů, kdy naši lidé vyniknou v zahraničí, zatímco doma po nich neštěkne ani ten příslovečný pes?

A proto mám ráda Konstantina s Metodějem, ba i Jana Husa. Kam by se ubíraly dějiny, kdyby to oni vzdali, kdyby si řekli, že jejich idea a cíl za tu práci a námahu nestojí? Je mi jasné, že i oni určitě hodně pochybovali, možná sami sebe proklínali, proč se pouštěli zrovna do téhle práce, když mohli žít jinak a pohodlněji. Každý z nich mohl svoji misi vzdát někde uprostřed.

Ale neudělali to. Vytrvali. V případě Jana Husa až k ohnivému konci.

Určitě dělali chyby, nebyli dokonalí. Ale já si jich vážím. A dnes večer jim připiju.

Na ideu, práci, vytrvalost, odhodlání a sílu…

červenec 2008

O životě: Duch Vánoc

Skoro každý člověk má na Vánoce dva pohledy – ten dětský, schovaný hluboko (nebo ne moc hluboko:)) v duši, a ten dospělý, pragmatičtější. Dětské Vánoce, to je zázrak sám, tedy pokud dítě vyrůstalo v milující rodině. To tajemno – Ježíšek pro děti není zdaleka tak čitelný jako jiné symbolické vánoční postavy – dychtivé očekávání, touha až bolestná.

Skoro každý člověk má na Vánoce dva pohledy – ten dětský, schovaný hluboko (nebo ne moc hluboko:)) v duši, a ten dospělý, pragmatičtější. Dětské Vánoce, to je zázrak sám, tedy pokud dítě vyrůstalo v milující rodině. To tajemno – Ježíšek pro děti není zdaleka tak čitelný jako jiné symbolické vánoční postavy – dychtivé očekávání, touha až bolestná.

Ten Štědrý den snad nikdy nepřijde! Špitání si se sourozenci a kamarády, pečení cukroví s maminkou a babičkou, vůně stromečku, zmrzlé nosy, ruce ledové po hlazení kaprů v kádích. Stavění domácího betléma, a první dohadování – kde bude stát oslík a kde ovečky? Vycházky do studených kostelů, kde je provoněné ticho a už tam stojí velké betlémy, jen Ježíšek v nich ještě chybí!

Nakonec nekonečný Štědrý den, který ne a ne se dobrat večera! Koledy, zpěv, odpolední vycházka s rodiči, nebo aspoň s tatínkem, aby maminka měla čas všechno správně dodělat. Večeře, která jen špatně klouže krkem, protože stromeček, nazdobený a barevně svítící už čeká a pod ním… dárky! S jakým novým plyšovým kamarádem budu dnes spát v posteli, bude tam stavebnice, panenka, kolo…? Bláznivé štěstí, když se Ježíšek strefil, i ty slzičky, když nepochopil, a vytouženou věc nepřinesl.

Ano, právě děti nejlépe vědí, co je to duch Vánoc, i když by nejspíš nevěděly, o čem je řeč, kdyby se jich někdo zeptal. Je to spousta emocí, očekávání, dychtivost, radost, smutek… vše naplno prožívané. Nikdy lhostejnost, omrzelost, nuda. V jejich světě není nedostatek času a peněz, netrápí se nad výběrem dárků a už vůbec ne nad úklidem, protože přijede teta Jarča a ta je na každý smítko jako ďas! Nešturmují v práci, aby stihly poslední termíny a zasloužily si mezi svátky dovolenou.

A dospělí běhají, zařizují, plánují, počítají, dřou se a celí zdeptaní hledají ducha Vánoc. Nadávají na komercializaci, lezou jim na nervy věčně omílané koledy v obchodech, návaly lidí, kolony aut… a nestíhají. Ano, je to tak – utíkáme, rozjímání a slavnostní očekávání odsunujeme na potom, až bude všechno hotové a udělané jak má být. No a o to „potom“ nakonec s únavou klopýtneme a většina rozjímání spočívá v úlevě, že už máme tu honičku za sebou.

Jenže co s tím, když práci za nás nikdo neudělá, nákupy nedonese, neuklidí, nenapeče a nenavaří? A bez toho Vánoce prostě být nemohou! Tajemství je v přiměřenosti, plánování a nastavení priorit. Dětem je srdečně jedno, jestli je utřený prach na skříních, hlavně když se dodrží rituály, když je doma přívětivo a tak trochu tajemno. Když se tak zamyslíte – není to vlastně jednoduché? :))

prosinec 2007

O životě: Nerušit, spím!

Nastávající podzim nám přináší vedle velkolepé symfonie barev usínající přírody, plískanic a četných nachlazení i syndrom nemožného vstávání. Nikdy není postel tak měkká, teplá a útulná jako ve chvíli, kdy musíme vstávat. A pokud musíme vstávat do tmy, je boj o poslední vteřiny v zachumlaném přímí doslova bolestný.

Spánek. Jak je sladký, když se povede, a jak strašně chybí, když nás o něj připraví starosti nebo nemoc! Stejná pohodlná chumlací postel se může proměnit v pověstné lože Záhořovo ve chvíli, kdy si vyhodíme plotýnku, dítko si protáhne vycházku do pozdních ranních hodin nebo svoji návštěvu ohlásí kontrolor z finančního úřadu.

Jestli je sladký spánek noční, pravidelný, tak jak vyjádřit dráždivou chuť spánku zakázaného? Och, jak nádherně se usíná nad učením, při televizi, na poradách nebo na konferencích, obzvlášť je-li po obědě a v sále je přítmí!

A ta krutost neustálého probouzení. Oči se zavírají, rychle a pevně, hlava balancuje v polorovnovážném stavu… stačí mžik a člověk tvrdě spí. Ale nesmí. Neodkladné termíny, kritická zkouška nebo čistě přítomnost nadřízeného se s příjemným schrupnutím vylučuje, takže nastává boj. „Otevři ty oči! No ještě! TVOJE OČI! Ke komu si myslíš, že mluvím! Neschovávej se za ruce, já vím, že chrníš!“ Chudák svědomí a smysl pro povinnost se zatraceně zapotí, než své usínající já zase probudí.

Ale to ještě není to nejhorší, ať už nad učením nebo na schůzi je možný malér přece jen vzdálenější, než když se člověku klíží oči za volantem. Jak se začne středová čára zajímavě vlnit či ozdobí-li se místo fádního přerušování pozoruhodnými geometrickými obrazci, je načase spustit okénko a urychleně zastavit, dokud je to ještě v lidských silách. Sladký spánek může v tomto případě nebezpečně rychle přejít do toho věčného, o jehož případné sladkosti nás zatím ještě nikdo z pochopitelných důvodů neinformoval.

Je to už spousty let, co jsem opustila školu, ale i dnes si vychutnám ten moment, kdy mi nad knížkou poklesne hlava, oči se zavírají a já si uvědomím, že tentokrát usnout můžu! Není divu, že si kolikrát lidé odsouzení svým povoláním k nelidskému vstávání nařídí i ve volný den budík na obvyklou hodinu, aby ho potom mohli plácnout, zachumlat se zpátky do měkkého tepla pokrývek a se zadostiučiněním opět usnout.

Do dnes si vzpomínám na muka, která mi připravila Rusalka. Vážně! To mi bylo šestnáct, celý den jsem strávila v sedle a prací ve stájích, načež večer jsem se šla s matkou a babičkou klasicky vzdělávat.

Scéna ve Smetanově divadle byla novátorská, tedy bez zbytečných detailů, takže větší část z těch čtyřech hodin byla fakticky jenom zelená. Bože jak mně se chtělo spát! Zoufale jsem se snažila se upnout na hudbu, na herce, na kostýmy… ale ve skutečnosti to byl až na výjimky, kdy hudba opravdu burácela, jediný nekonečný boj se spánkem. Věci nepomohlo ani rozhořčené syčení a pošťuchování ze strany mých předkyň.

Musím uznat, že ta opera byla pro mě nezapomenutelná, ale chudák Antonín Dvořák s tím mnoho společného neměl. Naštěstí jsem se proti tomuto velkolepému dílu, které v tom bylo navíc nevinně, nezatvrdila, i když jsem potom dávala přednost vybraným áriím před celým kompaktním představením.

Tehdy to byla záležitost výjimečná, ale když se mi narodil první synek, dostala jsem se do podobného stavu na celé měsíce. Dítko se totiž rozhodlo užívat čerstvě nabytého života a spánkem nehodlalo ztrácet čas, takže jsme byli vzhůru prakticky každou noc zhruba od jedné do pěti. Ani přes den toho Andrášek moc nenaspal, takže já jsem si byla nucena vypěstovat návyk usnout každou minutu (v jakékoliv poloze), kdy po mně nikdo nic nechtěl. Dovedete si představit, jaké to mělo důsledky, když jsem konečně nastoupila do práce???

Aby si člověk spánek opravdu vychutnal, měl by být nerušený. Haha, zasměje se kde kdo. Existuje vůbec nerušený spánek, pokud člověk není hluchý nebo na smrt unavený? Městský hluk v noci nemizí, jenom polevuje tak, aby ta vyrušení byla opravdu dobře slyšet. Rozhoukané alarmy, opilecké vyzpěvování a časně ranní burácení popelářů jsou doplňovány zvuky vydávanými přežívající zvířenou. Na venkově je zase sametové ticho vesele rozbíjeno zvířenou pro změnu všudypřítomnou – od pokřikujícího ptactva, přes všelijaké vřískání doprovázející složitý soukromý život vesnických koček až k psímu štěkotu vydatně komentujícímu jevy zjevné i tajemné.

Ale proč chodit tak daleko od domácího lože? Chrupající partner, nespící děti a zvlčilá domácí zvířata vám mohou krást spánek stejně účinně jako silvestrovské rachejtle, jen s tím rozdílem, že tomu musíte čelit denně. Přesto je rodičovská postel vydatně zaplněná dětmi, psy a kočkami spíš jednou z forem momentálního životního štěstí, než katastrofální vidinou.

Ale není to jen rodinná pospolitost, která člověka může tím hezkým způsobem okrádat o spánek. Dobře si pamatuji, jak mě kdysi coby mladou ženu rád zdravil jeden známý svérázným dotazem: „Tak co, slečno Dášenko, jak jste se vyspala? Dobře anebo sama?“

říjen 2007