Každý z nás té skvělé zábavě aspoň někdy podlehl: rozeběhnout se, připravit a sklouznout se po mnoha zadky vyleštěném ledu. Ruce pomáhají držet rovnováhu, kolena vyrovnávají hrboly a duše zpívá. Húúúúú! To byla paráda!

Zažila jsem spoustu klouzaček, těch oficiálních (o kterých jsem věděla), i těch druhých, skrytých, na kterých provádíte ty zajímavé kousky pro pobavení svého okolí. Jako každý i já jsem si osvojila „ledovou“ chůzi, tedy onen druh opatrného našlapování, který vám má zajistit na kluzkých chodnících alespoň základní stabilitu.

S náledím či klouzačkami se však nepotýkají toliko lidé, ale pochopitelně i zvířata. Kočku jsem zatím zápasit s ledem neviděla. Ty potvory dokáží přejít s ladností a okázalou nevšímavostí téměř kudykoliv a mám dojem, že pokud tuší, že by nějakou činnost společensky nezvládly, tak to radši vůbec nezkoušejí – pokud tedy nemusejí.

Psi jsou na tom podobně jako lidé, byť mají o pár nohou víc. Vyrážejí ven za každého počasí, a to i za cenu rozjíždějících se tlap. Většina chlupáčů se z kluzkých cest nijak neraduje, protože jejich radost obvykle pramení z běhání, lítání, trysku, prudkých otoček, skoků, kliček a náhlých zastavení na zajímavě vonících místech. Je fakt, že porazit paničku nebo pánečka dá v takovém případě podstatně méně práce, ale jeden se ani pořádně nevyčůrá. Z podkluzujících končetin jsou pochopitelně rozmrzelí i psíci starší a důstojně chodící.

Nazgúlové patří do kategorie psů běhacích a ve svém dosavadním životě klouzající povrchy víceméně ignorovali. Sem tam se natáhli a potom udiveně zírali, co se jako stalo, ale mám dojem, že pro ně nebyl led natolik důležitý, aby se informace o jeho podstatě a vlivu na stabilitu čtyřnožce dokázaly v jejich hlavách udržet.

To se však změnilo. Přestože nebývale teplý podzim přešel i v Norsku v nebývale teplou zimu, tak už takové tři neděle v podstatě mrzne. A tak navzdory občasnému dešti zamrzl jak náš kout fjordu, tak i jezero. A psiska objevila nový svět – velké ledové plochy. Zprvu byli hodně nedůvěřiví a opatrně zkoumali ten divný jev. Občasné zapraskání je nutilo uskakovat, ale zvědavost byla větší.

Zamrzlé moře vypadá zajímavě, jelikož u břehu led s každým přílivem praská. Vzniká tak podivná vrstvená ledová plocha, kterou sem tam voda podtéká, jindy zalévá shora. Kolem balvanů vyčnívajících za odlivu nad hladinu vznikají pozoruhodné ledové růžice a bójky na uvazování lodí sedí na hladině jako poházené třešně na citrónovém dortu. Takový led nevzbuzuje v běžném suchozemci bůhvíjakou důvěru a Nazgúlové nejsou výjimkou. Když jsme viděli rybáře, sekajícího si v ledu díru takových sto padesát metrů od břehu, napadlo mě, že je to téměř dokonalé ztělesnění pořekadla o podřezávání si vlastní větve.

To led na jezeře vyhlížel podstatně lépe. Klidná hladina zamrzla velmi rychle a kvalitně. Voda u břehů promrzla až na dno a z jezera se stalo jedno obrovské kluziště. Na hloubce led připomíná naleštěný obsidián, je tmavý, jenom s bělavými stopami po bruslích. Psi na něj vběhli s veškerým optimismem tvorů, kteří netuší, co je to znamená klopýtnout a spadnout.

Musím říct, že střet s realitou nebyl vůbec snadný. Tlapy se rozjížděly na všechny strany, psi se snažili brzdit pomocí drápů a ve snaze chytit hozený klacek předváděli fantastické taneční kreace.

Ale bylo až neuvěřitelné, jak rychle se naučili nový druh pohybu zvládat – i když každý po svém. Třeba Daník si dává pozor, aby se moc rychle nerozběhl, protože velmi dobře pochopil, jak je to s délkou brzdné dráhy. Pohybuje se sice pomaleji, ale velice efektivně. Kazan se do toho zase opřel se svojí obvyklou zarputilostí. Rozhodně nehodlal zpomalit jen proto, že led běhu nepřeje. A tak se naučil klouzat.

Když po ledu běží, má tlapy rozplácnuté tak na široko, že vypadá, jako by měl přísavky. No a má-li zabrzdit, tak se parádně sklouzne. Přední tlapy má zapřené před sebou, zadní podsunuté pod tělem a rejduje ocasem! Tedy s tím ocasem to přeháním, ten prostě zametá stopy, ale sklouznutí je to vždycky parádní. A jak nabírá zkušenosti, daří se mu zastavit stále blíž určenému cíli – tedy většinou hozenému klacku. A strašně ho to baví.

A jelikož není žádné ořezávátko, umí aplikovat získané dovednosti i jiném prostředí. Konkrétně na našich klouzavých parketách. Zrovna včera to byl zářný příklad. Psiska pochrupovala v kuchyňském konci obývacího pokoje, když najednou Daník uviděl francouzským oknem kočku. Černobílá krasavice se vynořila zpoza živého pohledu a ztuhla. Daník vystřelil ze svého koberečku a s řevem se vrhnul k zaskleným dveřím. Kazan startoval z parket, takže mu nejdřív proklouzly packy, potom udělal dva skoky a po zadku dojel přesně vedle Daníka! A tak tam svorně řvali, zatímco já jsem se dusila smíchem a sbírala síly k přísnému povelu, majícímu ty ťuhýky utišit. A řeknu vám, šlo to opravdu těžko!

leden 2007

Norové jsou národ sportovců a plavců – to poznáte, i když se tu jen tak mihnete o dovolené. Taky mají rádi děti a všude je berou s sebou. Někdy to vede k překvapivým kombinacím…

Norové běhající, lyžující, jezdící na kole, hrající tenis, mořící se v posilovně. Rodiče běhající se sportovními variantami kočárků, stařenky a staříci pilně chodící s hůlkami po lese v doprovodu velkých loveckých psů. Otec šlapající na kole, za kterým je připevněn vozík s dětmi.

Kondice a chuť se hýbat jsou v této zemi skutečně impozantní. Je pravda, že v centru Oslo narazíte na hamburgerovou mládež, která si zjevně myslí, že kola s hranolkami je podstatně víc cool než zpocené tričko, ale kupodivu mezi lidmi středního věku moc opravdu tlustých lidí nevidíte. Naše známá Marit, takto železná lady (60) s vytrvalostí a kondicí severského saňového psa, lká nad zkažeností mládeže a podle jejího truchlivého předpokladu necvičí už aspoň polovina mladých lidí. Nemám důvod jí nevěřit, ale mám pocit, že i z té líné poloviny tak dvě třetiny později podlehnou Vikingům ve své krvi a nějak se hýbat začnou. Když ne dřív, tak s dětmi určitě.

A dětí je tu jako smetí. Maminky s velkokapacitními kočárky a loveckými psy doprovázejícími rodinné hemžení jsou všude, kde se dá předpokládat kousek přírody. V obchodech je k dostání „trpasličí“ sportovní vybavení, školy, které jsem viděla tady v okolí, oplývají všelijakými sportovišti a podle řevu, který se odtamtud co chvíli ozývá, usuzuji, že jsou dokonce i využívána. Nedělní výlety k jezerům poblíž Oslo znamenají setkání s většími rodinnými skupinami, které bez ohledu na počasí vyrážejí na piknik.

(Malá poznámka bokem – součástí výletu do přírody bývá opékání buřtů. Přestože všichni jedou do lesa, berou si svá polínka s sebou. Je to nejčastější náklad pod dětskými kočárky…:))

Přestože jsem byla poučena, že pro Nory neexistuje špatné počasí, ale pouze špatně oblečení lidé, neubránila jsem se včera údivu. Vysvětlím. Již od minulého víkendu tu prší. A když říkám prší, tak to znamená, že leje, prší, mží, krápe a zase leje den za dnem, pořád, s přestávkami těžko delšími než hodinu. Je tak šest až osm stupňů, voda teče všude a moře ve fjordu je už hodně zakalené bahnem, které tam déšť splachuje z pevniny.

A v takový den, chvíli po poledni, jsem se s Nazgúly vracela z ostrova Kalvoya. Na parkovišti vedle mne zaparkovalo auto, ze kterého nějaký muž zrovna sundával mořský kajak. Pozdravili jsme se a on k sobě začal se zřejmým potěšením lákat psy. Zatímco se s mým požehnáním zdravil s chlupáči, dívala jsem se kolem. Vedle auta kajak, v otevřeném kufru sportovní vybavení a na kajaku malá, zářivě červená záchranná vesta. Ten muž nebyl zrovna typicky urostlý Viking, ale přece jen… do toho se nemohl vejít!

Teprve potom mi to docvaklo. V tom autě totiž seděl asi pětiletý kluk. Viděla jsem, jak si zmáčkl o sklo nos, když se snažil zahlédnout každý chloupek z Kazana i Daníka. COPAK ON JEDE TAKY? Ano! V ono deštivé listopadové odpoledne si táta a kluk jeli zapádlovat na fjord. No přiznám se, že jsem byla na rozpacích. Je něco takového vůbec bezpečné?

Nevím. Opravdu nevím, jestli bych své děti v tomto věku na takový výlet pustila. Kdo ví, jestli na něco takového dokonce někde neexistuje nějaká směrnice, která by to zakazovala. Ale směrnice sem, směrnice tam, líbí se mi zdejší vztah dospělých a dětí, líbí se mi, že ani malé děti tu nejsou vidět výhradně s maminkami, ale velmi často i se svými otci. Kluci i holčičky.

Samozřejmě vím, že vidím jenom na povrch. Ale i tak se mi to líbí. A tak jsem tátovi i klukovi držela palce, aby se jim výlet povedl, aby jim moc nepršelo do tváře a vlny je pohupovaly jen tak zvesela, aby se malý nemusel bát.

listopad 2006

Tradice jsou jakýmsi předivem či sítí zvyků, které nás svazují s předchozími generacemi lidí, k jejichž odkazu se hlásíme. Ty, které vydržely opravdu dlouho se obvykle týkají těch naprosto základních lidských potřeb a většinou souvisejí se snahou zajistit si štěstí, zdraví, ochránit se před neštěstím či vzdát úctu mrtvým. Nikoho však neudiví, že nejlépe se žije tradicím nějakým způsobem spjatým s jídlem.

Velmi rychle po příjezdu do Norska jsem se doslechla o jedné ze zdejších vánočních specialit – o lutefisk. Co to je? V zásadě sušená treska, která se naloží do louhu sodného na tak dlouho, až se z ní stane cosi jako rybí rosol. Nu a potom je na genialitě kuchařky, aby z toho udělala něco poživatelného. Ví bůh, že názory na tuto řekněme delikatesu se dost zásadně liší.

Jednak je skupina lidí, kteří nikdy nesebrali odvahu, aby tento podivný, byť tradiční pokrm aspoň okusili. Potom jsou ti, kteří tu odvahu sebrali, aby vzápětí zvolali – probůh, už nikdy více! Nu a potom je skupina nadšenců, kteří se do tohoto jídla zamilovali, sdružují se do zájmových klubů a tráví mnoho času dumáním nad ideálním postupem přípravy lutefisk, výroby marinád a samozřejmě ochutnáváním.

Díky JaněBa jsem věděla, že se s lutefisk určitě seznámím a očekávala jsem den D s jistým napětím. Kdyby šlo o nějakou úpravu masa ze savce, nejspíš bych byla v pohodě – jsem kulinární dobrodruh a po pobytu na Taiwanu, kde jsem pozřela i mechově zelené tisícileté vejce, dokážu překousnout (doslova) ledacos. Ani s různými mořskými potvorami nemívám potíže, ale experiment s rybou? No, říkat experiment tisíc let staré metodě není zrovna nejvhodnější, že…

Ono je to tak. Lutefisk je sušená treska. Sušení je původní a ekologický způsob konzervace potravin, který se prostě osvědčil. Jenže chroupat sušenou tresku není žádná výhra, takže než se člověk pustí do jídla, je třeba s výchozí surovinou něco udělat. V případě lutefisk to něco znamená máčení v louhu sodném, poté prolévání vodou a teprve potom v citlivé přípravě. Proč v citlivé? Jak jsem se dozvěděla, tak při vaření hmoty, která po vylouhování zbude, záleží na každé minutě, zda vám vznikne chutný pokrm nebo něco těžko popsatelného.

A jak se podává? Na talíři je ryba, vcelku uvařené, máslem polité a karamelovým sýrem postrouhané brambory, hrachová kaše a báječná křupavá opečená slanina. Doplnit to ještě můžete jakousi bešamelovou omáčkou a zapíjet by to mělo tmavým pivem a aquavitem (akevitt – norsky). Tmavé pivo je celkem dobré, ale dost silné.

A aquavit je vlastně kmínka, likér, který zraje při kolísavé teplotě a prý spolehlivě rozpouští tuky. Představuji si, jak si soudky aquavitu dávali Vikingové do lodí a ty s nimi zažívaly horka i zimy, aby z toho nakonec (pokud se samozřejmě obsah nevypil dřív) vznikl nazlátlý likér. A ty tuky? Žít jenom na rybách není jednoduché a nemusí jít jenom o chutě – na severu bylo potřeba jídlo, které zahřálo. Takže vedle ryb bylo lahůdkou především skopové a skopový lůj se používal do kde čeho. Ale i Vikingové měli žlučníky a předpokládám, že rundě té svojí živé vody dávali přirozeně přednost před bylinkovým čajem s odpovídajícími účinky.

A tak vzniklo jedno z tradičních vánočních jídel. Ale pozor – třeba v Oslo prý zdaleka na talířích není jednotné menu. Do hlavního města přišli lidé ze všech koutů Norska a přinesli si s sebou své vlastní zvyky, takže jedni se těší na pečlivě upečený bůček se speciálně nakrájenou a upečenou kůrčičkou, jiní se rozněžní nad sušenými skopovými žebry. Když jsem se tohle dozvěděla, musela jsem se usmát. U nás se jí vepřové celý rok a na Vánoce si dáme rybu. Nu a Norové baští celý rok ryby a na Vánoce si dají bůček nebo ovečku.

A moje zkušenosti? Jana si dala s přípravou slavností tabule ohromnou práci a výsledek stál za to. Jídlo úžasně vonělo a ryba o sobě nedávala dopředu znát nijak znepokojivým způsobem. Při prvním soustu jsem trochu váhala, ale potom to šlo. Ta chuť je taková… no řekněme nepříliš výrazně rybí, ale ve spolupráci s ostatními pochutinami se dosáhne nezapomenutelné a výrazné harmonie. To sladění pro nás nepříliš příbuzných chutí bych přirovnala ke slovenskému velikonočnímu menu – všechno zvlášť jíme také, ale teprve nezvyklá kombinace jednotlivých složek vede k originálnímu výsledku.

Rozhodně to nebylo hrozné – jak mě mnozí varovali. Ale řekla bych, že to byla hlavně Janina zásluha, která prostě nad sušenou a vylouhovanou treskou zvítězila. Jen jsem přemýšlela, co vede lidi v době mrazáků a supermarketů k tomu, aby podstupovali tento tak na práci a čas náročný proces. Proč se udržuje zrovna tahle tradice? Má to něco společného s přežitím? S pocitem, že kdyby bylo nejhůř, tak víme jak na to? Nevím. Ale přestože se ze mně nejspíš zanícený fanda lutefisk nestane, jsem ráda, že jsem to mohla ochutnat. On ten pocit spřízněnosti přes hlad, chuť a tisíc let opravdu stojí za to…

listopad 2006

Přestože v sobotu ráno přestalo pršet, nebylo počasí nic moc. Rozhodli jsme se proto odložit výlet do přírody a raději se věnovat trochu kultuře. Navštívili jsme tedy muzeum Edvarda Muncha a musím říct, že to byla síla.

Muzeí je v Oslu plno a skutečně různorodých. Když pomineme lodě, tak za klasické umění jednoznačně nejvíc boduje muzeum Edvarda Muncha. Norové jsou na svého „kmenového“ malíře náležitě hrdí, a tak pro jeho díla postavili speciální budovu. Pro nás, co obvykle hledáme muzeum v historických prostorách kde čeho, je to trochu překvapení – kov, sklo, beton… a bezpečnostní rámy s rentgenem na kabelky. No a když projdete důkladnou prohlídkou, dostane zadarmo lístek (tedy aspoň mimo sezónu). Vstupenka je vlastně čárový kód, který návštěvníkovi umožní projít do první chodby, následují dveře s kamerou a fotobuňkou a teprve poté můžete jít k obrazům.

Proč všechna ta opatření? Přede dvěma lety tu totiž lupiči ukradli dva Munchovy nejslavnější obrazy (Křik a Madonu) přímo mezi návštěvníky, které ohrožovali zbraněmi. Bezpečně frnkli a policie našla jen rámy. Historka nicméně dobře dopadla, letos na jaře byli lupiči dopadeni a v září se dokonce našly i obrazy. Nepodávala se sice žádná velká vysvětlení, ale obrazy prý byly v dobrém stavu a všichni si mohutně oddechli. Výsledkem je mimo jiné i to, že ve frontě na „odbavení“ si nikdo nestěžoval.

Muzeum bylo plné Norů a Norčat. Vzhledem k tomu, že v tuto roční dobu v podstatě vyschl proud turistů, mají domácí pré. Kočárky a škvrňata všech velikostí dávají tušit, že běh nejrůznějšími muzei berou Norové stejně vážně, jako běh přírodou a vedou k tomu i své potomky. Munchovo muzeum nebylo výjimkou – stejnými zástupy mimin, skřítků, předškoláků i vytáhlých puberťáků jsme se prodírali i u Framu, vikingských lodí a fantastických plavidel Thora Heyerdahla. Mezi Munchovými obrazy ale bylo poměrně nečekané ticho.

Nebylo divu. Ony vás ty obrazy tak nějakou vezmou do zajetí a není vám do smíchu. Najednou vidíte pocity a emoce, které se ukrývají i ve vás, a to především ty, na které byste raději nemysleli. Toho, kdo něco ví o autorově životě, to však nemůže překvapit – spíš žasne, s jakou silou dokázal tyto démony dřímající v jeho neklidné duši ukázat i ostatním.

Abych byla trošku konkrétnější. Edvard Munch (1863-1944) měl v životě – pokud zrovna nešlo o jeho talent a malování – opravdu smůlu. Matka mu zemřela na souchotiny, když mu bylo pět, časem následovaly i dvě sestry, z nichž jedna mu nahrazovala láskyplnou péčí matku. Otec to nezvládl a místo aby se snažil být oporou zbývajícím dětem, stáhl se do sebe a útěchu hledal ve víře. Je těžko říct, zda ji našel, avšak bigotně věřící otec se svým dětem spíš vzdálil a nechal je, aby si pomohly, jak uměly. Takto způsobené jizvy Edvardovi v srdci zůstaly a posléze ho vedly od melancholie k úzkosti, později k pořádné depresi a podle některých životopisů i k šílenství.

Na jeho talent to však vliv nemělo, i když bych odhadla, že se to muselo projevit v jeho schopnosti platit účty. Obrazy byly na svoji dobu tak nové a divné, že vzbuzovaly četné negativní emoce. Aspoň ze začátku. Přestože malovat opravdu uměl a za své návštěvy v Paříži ho stačili nadchnout impresionisté, s většinou jeho obrazů je těžko být déle v jedné místnosti. Impresionismus ho inspiroval jako způsob, jak nepopisovat povrch věcí, ale vystihnout jejich ducha a náladu. To by bylo v pořádku, jenže člověka s jeho zkušenostmi a zážitky nedokázal jako třeba jeho francouzské kolegy přilákat chvějící se vzduch nad sluncem ozářenou zátokou nebo sladká únava a vůně kvetoucí zahrady v horkém podvečeru.

Jeho krajiny jsou působivé a silné, stejně jako nádherná, ale tvrdá norská příroda. Jenže krajiny ho zdaleka nezajímaly tak jako lidé. Jako lidé se srdci zmítanými láskou, bolestí, úzkostí, strachem, nadějí, bezmocí a především čelící nevyhnutelné smrti. Přestože sám se kdysi vyjádřil, že smrt je jenom začátkem nového života, ta bezmoc a zoufalství, jakou zpodobňoval ve svých obrazech, divákovi mnoho naděje nedávala. Stále znovu se mu vracela ne ani tak matčina smrt, jako smrt jeho starší sestry Sofie, takže téma nemocného dítěte, úmrtního lože a truchlících pozůstalých zpracoval opravdu ze všech stran.

I proto se odklonil od impresionismu a vydal se svojí cestou. Většinou ho označují za expresionistu, ale fakt je ten, že byl především hodně svůj. Jeho nejslavnější obraz Křik (ukradený a zase nalezený) i vám sevře hruď a rychle si vybavíte pocity z nočních můr, ve kterých šílíte strachy a beznadějně se snažíte před něčím utéct. To je jedna stránka jeho díla. Na druhou stranu – koho kdy napadlo zobrazit Madonu jako více méně nahou, vášnivou mladou ženu? Přitom ten obraz není ani vulgární, ani znevažující. Je… skoro bych řekla pravdivý – aspoň z té lidské stránky.

Navzdory převládající melancholii a bolesti srdce najdeme mezi Munchovými díly i velmi pěkné obrazy žen, milenců, dětí a dokonce i psů. Oblíbený bernardýn se vyskytuje na několika plátnech a je celkem zjevné, že nekomplikovaná příchylnost obyčejného psa dokázala potěšit umělcovu poněkud rozháranou duši. Ale aby to nebylo tak jednoduché, v muzeu je vystaveno několik kreseb a skic s psí tématikou. Ovšem na všech je zachycen velký pes kousající člověka – mnoha různými způsoby…

Přestože se nakonec dočkal slávy a pravděpodobně už mu věřitelé nevytrhovali stojan zpod rozdělaného obrazu, svůj osobní život nijak nedořešil. Měl sice jakousi osudovou lásku, jenže se nechtěl ženit a jeho řekněme duševní nevyrovnanost byla zřejmě nakažlivá, jelikož zklamaná dívka se pokusila o sebevraždu. Sice se mu podařilo její pistoli strhnout, ale stále ho to jeden článek prstu na levé ruce. Chuť k ženění ho zřejmě nadobro přešla (pokud předtím aspoň nějakou měl), takže i nadále zůstal věrný samotě, alkoholu, depresi a malování.

Když jsem procházela muzeem, napadala mě spousta věcí. Obdivovala jsem barvy a sílu obrazů a dumala nad tím, jaké by byly, kdyby v jeho rodině neřádila tuberkulóza. Maminka by se mu mohla věnovat, sestry by zůstaly naživu, otec by byl tak normální a vstřícný, jak už otcové v té době bývali. Talent by určitě nezmizel a zárodky deprese by ho nejspíš zneklidňovaly a hnaly dál, do hlubin lidských myslí.

Ale vyrovnanost a opora v rodině by mu třeba časem umožnily uvažovat o rodině vlastní, takže by jeho umělecká posedlost nemusela být tak důkladně vypodložena alkoholem a fascinací smrtí. Jak by ale potom asi vypadaly jeho obrazy? Ztratily by svou sílu, nebo by si našly jiný způsob a směr, jak proniknout do duše člověka? Nalézal by v ní vedle úzkosti a strachu i radost, naději a potěšení? Těžko říct.

Ale i bez těchto zbytečných polemik lze říct, že Munchovy obrazy jsou velmi dobré a patří mezi ty nezapomenutelné. Takže pokud pojedete do Osla a budete mít chvilku čas, nezapomeňte si zaskočit do pozoruhodného světa Munchovy mysli. Nejspíš se ještě rádi vrátíte zpět do své vlastní přítomnosti, ale budete zase o kousek bohatší.

listopad 2006

Znáte ten bezdechý okamžik, kdy zjistíte nějaký opravdu ošklivý malér? Takové to leknutí, které odděluje blaženě nevědomé předtím od potom, kdy už není úniku?

Zatímco maličká část podvědomí protestuje a vytváří mlhavé teorie typu „to není možné“ nebo „na to nikdy nezapomínám“, ta realistická si už je jistá – je to v… Musela jsem tam dát ty tečky. V tuto chvíli se i diplomat (aspoň v duchu) obvykle dopouští nepublikovatelných výroků, přičemž tvrzení „je to v prdeli“ patří k těm zjemnělejším.

Druhý krok následuje tak brzy, jak se člověk dokáže zase sebrat. Po šoku uzemněném silnějšími výrazy následuje analýza možností aneb: „Co s tím můžu dělat? Já sám? Teď?“ A maličké zadoufání: „Nemůže to někdo udělat za mě?!“

Krokem třetím je realizace načrtnutých či vyhotovených plánů – to podle situace. A někdy v té době v člověku sílí obrovská vnitřní potřeba o tom průšvihu někomu říct. Kolikrát ani ne proto, aby získal pomoc (i když to je vítaná prémie), ale prostě aby uvolnil ten přetlak hrozící výbuchem. Potřebuje někomu říct něco ve stylu „Bože, já jsem vůl!“ a slyšet „Neboj, to bude dobré. Už si zkusil…?“ případně „To když já jsem…“. Ona je kupodivu taková podpora k nezaplacení. Přestože z ní třeba nevyplyne nic k napravení onoho maléru, člověk se uklidní a sebere natolik, aby něco smysluplně udělal sám.

Takhle nějak jsem na tom byla v neděli. Jeli jsme z Osla a rozhodli se nechat umýt ostudně vypadající auto. I došlo k tomu, že jsem nahlédla do pouzdra, kde uchovávám svoje platební karty. Srdce se mi málem zastavilo – v pouzdře byl sice pečlivě uložen plastový obal na kartu, ale žádná karta v něm nebyla. Byla to samozřejmě ta nejdůležitější karta, jejíž ztráta by byla… no možná ne katastrofa, ale velký průšvih určitě.

Snažila jsem se nedat nic najevo a prohledávala jsem kabelku. Musí tu někde být! Nikdy nezacházím s kartou neopatrně! To není možné! Mohla by být v peněžence? Nikdy tam kartu nenosím, ale co kdyby… Nic. V duchu jsem ošklivě zaklela. (Vidíte, klasický přístup…:))) Začala jsem vzpomínat, kdy jsem měla kartu v ruce naposledy. Naštěstí jsem nemusela pátrat – bylo to celkem jednoduché.

V sobotu dopoledne jsme jeli s kluky a se psy z ostrova a zastavili se v nákupním centru v H?viku na „drobný“ nákup. Nebyl však tak drobný, jak jsem předpokládala, a u pokladny jsem zjistila, že mi o kousek nestačí hotovost. To už dávno není problém, takže jsem zaklapla peněženku a vytáhla kartu. Jenže tady už problém byl. Z jakýchsi záhadných důvodů tady brali jen Visu a já mám MasterCard. Takže nastala kraťoučká fáze bezradnosti, kterou rychle ukončil zdejší vedoucí, který prostě z nákupu odebral věc zhruba v hodnotě chybějícího rozdílu a s úsměvem popohnal věci kupředu.

Balancovala jsem v rukách peněženku, ještě vrácené drobné, účet, pouzdro na karty, kartu a plastový kryt na kartu, zatímco kluci ukládali nákup a odváželi vozík. No, myslela jsem, že jsem to zvládla. Teď mi bylo jasné, že ne. V tom zmatku mi musela karta vypadnout a já jsem bezmyšlenkovitě (ale pečlivě) uložila do pouzdra pouze plastový kryt bez karty. Ach jo. Co s tím? Zablokovat kartu? Jistě, to je třeba, ale banku mám v Praze, já jsem v Oslo, zůstanu bez karty… Udělalo se mi špatně.

Bylo mi jasné, že tajit to nemůžu, takže jsem to doma přiznala. Nastala fáze dvě. Výslech, další a další prohledávání kabelky, bundy, auta… Nic. Bude v tom obchodě. Bude? Našel ji někdo? Vrátil? Zneužil? Ach bože… V duchu si slibuju, že odolám sladkostem a budu pečlivěji uklízet, jen když to dobře dopadne! (Další fáze výše nezmíněná – uplácení osudu…) Nakonec jsme se rozhodli, že do banky zavolám teprve potom, co se zeptám v tom obchodě. Martin pravil – jsme v Norsku, tady by to mohlo vyjít.

Nemusím vám líčit, s jakými pocity jsem do toho obchodu jela. Sláva, pan vedoucí je v boční pokladně (maximálně pět položek :)). Líčím mu, co se mi stalo, načež se otcovsky usmál, otevřel pokladnu a vytáhl šest ztracených platebních karet! Moje tam byla, poznala jsem ji na dálku, berušku drahou opuštěnou! Takže už stačilo prokázat, že já jsem já, že se umím podepsat a tak dále, a kartu jsem měla zpátky. S vděčností jsem mu děkovala, ale mávl rukou. „V sobotu,“ podotkl, „tu bylo skoro tři tisíce lidí. Víte, co všechno tu zapomenou?“

Zapomenou a zase najdou, pomyslela jsem si. No já na to určitě dlouho nezapomenu! A bude se mi tu nejspíš pořád příjemně nakupovat…

listopad 2006

Obloha je jemně šedivá, mraky sahají mokrými cípy až na zem. Prší. Jeden den, druhý, třetí… Jaký nečas předchází oslavu našeho státního svátku!

Mokré ráno, déšť šumí v okapech, kapky klepou na střechu jako prsty netrpělivého hudebníka. Listy na stromech se klopí pod proudy vody, kaluže odrážejí světlo pouličních lamp. Voda stojí v trávnících, pěšiny jsou plné bláta. Kola aut rozstřikují vodu, sviš svuš stěračů by uspávalo, kdyby se člověk nemusel soustředit na cestu. Tma a déšť, déšť a tma. Sakra, vůbec nic nevidím!

Prší už třetí den. Mraky střídají všechny odstíny šedé, mokrá zem ostře voní a od moře jde chlad. Listí září barvami, ale je ho stále míň. Studené pařáty větru prohrabují koruny stromů a studí za krkem. Přestože psi jsou obvykle k nečasu nevšímaví, i oni se nevrle otřepávají, když jim voda teče po čumáku. Uši mají sklopené, oči přivřené a jejich nadšení pro stopy křižující les brzy po odchodu ze sucha a tepla domku mizí. Paničko, nemůžeš udělat něco s tím pitomým počasím?

Jo, miláčkové, kdybych mohla, tak ten kohoutek už dávno zavřu! Schovaná pod kapucou si pochmurně představuji celý ten nekonečný očistný rituál. Otřít, nechat aspoň trochu uschnout, vykartáčovat. A celou dobu poslouchat buď nevrlé bručení nebo kvílení chlupatého špinavce, který chce do obýváku okamžitě a ani o chvilku později. Čtyřikrát denně! A aby toho nebylo málo, musím se dnes aspoň na chvilku proměnit v dámu.

A to nebude lehké. Téměř stoprocentní vlhkost vzduchu je sice možná dobrá na pleť, ale mně maří jakoukoliv snahu o slušný účes. Vlasy mám věčně zkroucené do zamotaných kudrlinek, takže vypadám jako pudl, o něhož panička nedbá. Zarputilá práce s kulatým kartáčem a fénem zaručí v tomto počasí výsledek maximálně na dvě-tři hodiny. Mokrý štěrk nesvědčí ani lodičkám, ani tenounkým silonkám. Snaha usednout v dlouhém kabátě do auta připomíná artistický výkon, jinak není možné se vyhnout zabláceným prahům. Velká kapuca mého pláště je sice báječně praktická, ale jak ji nacpat za opěrku u sedadla řidiče? Sundávat kabát před jízdou v tomhle lijáku? Vyloučeno.

Ještě setřít z předního skla vrstvu březového a javorového listí a můžu se vydat na cestu. Kam? No přece na oslavu. Na české ambasádě v Oslu se koná recepce k uctění státního svátku – kolik jen významů má osmadvacátý říjen? Zatímco se snažím zařadit do kolony aut plazících se směrem k hlavnímu městu, trošku o tom přemýšlím. Proč vlastně jsou Češi tak málo hrdí na svou zem? Když jsem lidem ve svém okolí postupně oznamovala, že se stěhuji do Norska, zaslechla jsem mockrát: „Buď ráda, že jedeš pryč. Co tady!“ nebo ještě hůř – „Všude to je lepší, než tady!“

Nepopírám, že je Norsko moc krásná, čistá a vstřícná zem. Projela jsem i spoustu dalších zemí, které byly vesměs krásné, většinou vstřícné a někdy i čisté. A lepší než naše zem? To nevím. Ano, po dlouhých čtyřicet let byla krása naší země, její svoboda i možnosti krutě potlačeny a spousta lidí musela odejít, pokud si chtěla zachovat svobodu a důstojnost. Z té doby zbylo hodně hořkosti, nechuť k vyvěšování státních vlajek a hluboká skepse pokud jde o velké řeči.

Krokem jsem se ploužila po dálnici do Osla a dívala se kolem sebe. Jak mi to připomínalo pražskou Jižní spojku ve špičce! Jen kamiony tu skoro nejsou. Aby ne – Norsko rozhodně není tranzitní zemí, jako je ta naše. Je to jen malý národ na severní výspě Evropy. Norů není ani pět milionů a stejně jako my, i oni měli po uplynulá staletí potíže se sousedy. Věčně vězeli v uniích, které jim nadiktoval někdo jiný, většinou silnější a bohatší Dánsko nebo Švédsko.

Samostatní jsou od roku 1905 a zjevně je to stále těší – u spousty domů totiž můžete vidět vyvěšenou norskou státní vlajku. Takovou tu historickou, ten protáhlý trojúhelník, který tolik připomíná koráby brázdící neklidná moře. Tak mě napadlo – kdo by si u nás vyvěsil dobrovolně na dům naši státní vlajku? A co by si o něm asi mysleli jeho sousedé? Matně si vzpomenu na jarní pobyt na Madeiře. Panečku, Portugalci také měli vlajky úplně všude! No je fakt, že zrovna probíhalo mistrovství ve fotbalu…

Odbočuji z dálnice na Bygdoy a najíždím do správné ulice. Kdo ví, jak to bude na našem velvyslanectví vypadat? Já to zatím znala z té opačné strany – Martin byl jako zástupce norské firmy zván na podobné akce na norské velvyslanectví v Praze a já jsem mu většinou dělala „choť“. Pousměji se sama pro sebe, když si vzpomenu na oslavu norského „dne ústavy“. Mnohé dámy přišly v norských národních krojích a musím říct, že to bylo opravdu hezké a osvěžující – mezi uniformitou šatů určených pro „čaj o páté“. Zasmála jsem se. Tedy rozhodně nečekám nikoho v českém kroji, ale stejně – jaká tam asi bude nálada? Martin je nemocný, tentokrát to budu muset zvládnout sama.

Jo jo, to se jeden toulá v myšlenkách a nedává pozor. Špatné zařazení do pruhu a ejhle, jedu kam nemám. No nic, počkám na nějakou ulici odbočující vlevo a vrátím se. Odsunu myšlenky a dávám pozor. Moc mi to nevyšlo, na hlavní jsem se vrátila moc pozdě a odbočku k velvyslanectví jsem přejela. Díky bohu za kruhové objezdy! Jen by tu nemuselo být tak hrozně moc aut. Dávám stěrače na vyšší rychlost, abych dokázala číst názvy ulic. Co vlastně dělám u norské státní knihovny?

Druhý pokus byl úspěšný a dojíždím před budovu našeho velvyslanectví. Déšť malinko zeslábl a zázraky pokračují – nacházím místo k parkování sotva sto metrů od budovy. Jsem optimista a neberu si deštník. Vždyť je to kousek! (Nesnáším deštníky). Podpatky lodiček klapou po mokrém chodníku a já s potěšením sleduji plamínky dvou velkých svící, které statečně vzdorují hnusnému počasí. Svíce a otevřená brána vypadají pohostinně, s nezvyklým potěšením sleduji zmoklou českou vlajku. Ale sarkasmus rychle vítězí a můj druhý hlas se mi posmívá – vždyť jsi tu teprve tři týdny! Co budeš dělat za půl roku?

Vila je celá bílá, nevelká, ale elegantní. Zdvořilý pozdrav velvyslance u dveří – je prima zaslechnout něco jiného než to zdejší „Hei!“. Ne děkuji, jsem tu autem. Ano, džus je to pravé (ach jo). Pomaličku se vmísím mezi lidi, nikoho tu neznám. Moc mě to netrápí, jsem na tyto situace zvyklá – ne na každé tiskovce se sejde parta „našich“, tedy technologických novinářů, takže si prostě musím nějak poradit. Úryvky hovorů, lidé si mě všímají. Neznámá. Nová? Většina z nich se s někým zná, ten se zná zase s oním, takže nakonec se nějak znají skoro všichni. Jsou tu vidět zhruba dvě skupiny lidí – starší generace „osmašedesátníků“ a „mladí“, tedy ti, kdo přišli do Norska za prací v posledních patnácti letech.

Dávám se do hovoru s různými lidmi. Jsou to ale osudy! Zaujala mě paní, která byla kdysi Češkou v Jižní Africe, aby se posléze přistěhovala za manželem do Norska. S rakouským pasem. Oči se jí smály, když mi vykládala o všelijakých peripetiích, kterými tu prošla, i když bylo jasné, že vždycky jí do smíchu nebylo. Ano, zdejší lidé jsou opravdu uzavření, ale pokud tu mám dítě ve škole a psy, určitě se s někým nakonec seznámím. No, ona měla nejdřív velké problémy, ale její nynější muž patří do skupiny bezvadných lidí, takže se rozhodně osamělá necítí. Ne, je tu teprve podruhé. Předtím měla rakouský pas a chodila tam. Taky to bylo prima! Jak je ten svět najednou malý, Evropané jsou sousedé z jednoho dvorku, ti ostatní z celého světa jako by byli jen ze sousedních ulic.

Za chvíli doráží JanaBa s manželem a okamžitě je mi veseleji. Jana se rozhlíží a chutě mě představuje svým známým. Paní z památkového úřadu, spisovatel, architekt, další vlídná tvář, jen vybavit jméno si už nedokážu. Jak jste tu dlouho? Kde bydlíte? Odpovídám, povídáme si. Ne, vysvětluji, za naším příchodem do Norska není nic zvláštního. Neutíkáme před nepříznivým osudem, ani si neplníme životní sen. Prostě tu má Martin práci. Ano, moc se mi tu líbí. Pár lidí mě ujišťuje, že takhle hnusně tu obvykle nebývá, ale na sníh asi dlouho čekat nebudeme. Jo, dřív tu bývaly zimy! Jen dnes nikdo neví. Prý bude zase zima tuhá a dlouhá. Nebo nebude – každý čerpá informace odjinud.

Čas se nachýlil, bude třeba odejít. Těší mě, ráda jsem vás poznala. Nashledanou… Zamysleli jste se někdy nad tím, jak hezky se loučíme? Jdu s JanouBa k jejich autu. Má pro mě ofocenou učebnici norštiny – skripta z filosofické fakulty z osmašedesátého. (Lidi, to je naprosto skvělá učebnice! Ale obavy vzbuzují ty čtyři strany věnované základní výslovnosti…:)) Ujistím je, že mám auto kousek odsud. Ne, nepotřebuji svézt. Už zase leje, v kapuci vypadám jako mnich ukrytý v kápi. Kolem projíždí policejní auto. Pomaličku jede vedle mně. Podpatky klapou, světlo lamp se zrcadlí na mokrém chodníku. Policajti usuzují, že jsem neškodná, a odjíždějí. Moje auto poslušně čeká, liják zase sílí.

Stěrače se míhají, mám pocit, že nic nevidím. Vzpomínám si, jak jsem s úsměvem ujišťovala Janu, že domů už určitě trefím. Dálnici neminu a potom mám hned tři možnosti, jak najít sjezd. H?vik, Blommenholm a Sandviku. Žert v teplé světlé místnosti byl jedna věc, liják na dálnici s minimální viditelností byl věc druhá. Přemýšlím o sladkosti češtiny slyšené v zahraničí, o pestré společnosti, kde se míchají spokojenost, hořkost, ctižádost, melancholie a naděje. O krajanském spolku a o hrdosti. O vzdálenostech, které mění vztahy – některé narovnají, jiné pokřiví. Vzdálenosti – a sakra! H?vik je kdesi za mnou, Blommenholm právě beznadějně přejíždím. Ne, Sandviku už opravdu nesmím minout! Soustředím se na řízení, z míhajících se stěračů už mám pomalu mžitky před očima.

Sjezd do Sandviky je složitý, tunely, kruhové objezdy, z dálnice tu totiž odbočuje jedna z hlavních cest na sever. Ne, na sever dnes večer nechci! Odmítám se ztratit. Ta úleva, když zahlédnu známou zátoku, mola s prořídlým lesem stěžňů zmoklých plachetnic na jedné straně a osvětlenou budovu radnice na straně druhé. Ještě kousek a jsem doma. Doma? Tady? Ale ano, teď tu doma jsem. I když tak děsně prší…

říjen 2006

Pokud bydlí Čech na předměstí Osla, bude nejspíš postrádat nějaké to náměstí, potoulání se po starých uličkách, koukání do výkladních skříní a posezení v cukrárně. Co však rozhodně postrádat nebude, to je příroda. Zeleně a vody tu je všude tolik, že nepřestáváte žasnout.

Tak například my. Z okna ložnice koukáme na stromy velkého parku, který vede z „našeho“ kopce dolů k moři. Tvoří ho v zásadě dvě části – ta jedna je upravená, s dokonalými trávníky, lavičkami a dřevěnými moly. Ta druhá,větší, je tvořena prostě smíšeným lesem protkaným pěšinami a divokým kamenitým pobřežím s malými skrytými plážemi. Do parku chodí každý, ale my máme štěstí, že tam můžeme s Nazgúly brouzdat v době, kdy tam skoro nikdo není. V našem případě to bývá kolem poledne a pozdě večer.

Ostrov Kalvoya je pár minut od nás – pokud ovšem jedete autem. Upravené cesty, obrovské louky, kusy lesa a pobřeží, kde se střídají strmé zvrásněné kamenné hřbety s krotkými zátokami. Právě do nich je navezen písek, takže ostrov má několik velmi pěkných pláží (včetně nudistické s názornou vývěskou…:))). „Normální“ žlutý písek se na zdejší pláže musí vozit – prý ho ke břehu foukají z nákladních člunů. Přirozené pobřeží je kamenité a pokud tu nějaký písek je, tak je hrubý a tmavě šedý. Ostrov je chráněnou přírodní rezervací a přestože je hodně uzpůsoben potřebám odpočívajících lidí, tak se očekává, že se tam tito budou chovat slušně. Kolem cest jsou informační tabule upozorňující na zdejší pozoruhodné rostliny a živočichy. Bylo by fajn, kdyby nebyly jen v norštině – takhle si jen představuji, co tam může být napsané.

Hned u mostu vedoucího z městečka Sandviky na ostrov je loděnice, kde mají zdejší mořští kajakáři ustájené své lodě. Často se tam s nimi ráno potkávám – vyplouvají trénovat snad každý den, a to za jakéhokoliv počasí. Je na ně moc hezký pohled, když tiše a velmi rychle proplouvají fjordem. Nejčastěji vídám lodě s dvoučlennými a čtyřčlennými posádkami a při pohledu na ně se nemohu ubránit představě vikingských lodí. Když se však za ostrovem objevil drakkar, určitě to bylo poněkud působivější…

Mluvila jsem s nimi jen jednou, a to díky Daníkově návštěvní mánii. Musím bohužel přiznat, že jakmile Daník vidí otevřené dveře kamkoliv, bere to jako pozvánku a pokud nejsem zatraceně v pozoru, určitě tam strčí aspoň svůj zvědavý čenich. No a jednou mi takhle utekl do loděnice. Miluje lidi a je mi jasné, že jim tam zatančil svůj obvyklý vítací taneček, jakousi etudu na téma „Strašně rád vás vidím, nemáte tu něco dobrého pro malého pejska?“ Naštěstí v něm nejspíš opravdu viděli jen toho malého zvědavého psa, protože jsem neslyšela žádné výkřiky a na mé omluvy se jen pousmáli a pokrčili rameny. Zrovna se vrátili z vody, tak nejspíš neměli ani na dlouhé řeči náladu.

Zajímavější bylo, když jsme jednou ráno objevili u jedné ze zátok postavený červenožlutý stan a vedle položené dva kajaky. Daník se tam rozběhl a začal svým nenapodobitelným způsobem poskakovat kolem. Kazan se přidal a obíhal stan v poněkud opatrnějších kruzích. Brzy se zevnitř ozvaly hlasy a to byl poněkud problém. Daník byl nadšen – mluvící bublina! Kdo ví, třeba tam bude i nějaká ta mlska, ne? Nebo ho aspoň někdo podrbe za ušima! Než jsem je stačila zpacifikovat (když se člověk směje, tak psi moc neposlouchají), ukázala se ve vchodu do stanu střapatá hlava a Daník se nakonec toho podrbání i dočkal. Ten šašek prostě hrozivě vypadat nedokáže…

To vše je takříkajíc městská příroda. Ale stačí sednout do auta a po nějaké půlhodině se už nacházíme v přírodě opravdové. Lesy, kopce, jezera… stačí si vybrat. Tento týden má Marek prázdniny, takže jsme si včera k jednomu takovému jezeru vyjeli. Cesta od parkoviště byla pěkná, počasí obstojné, vypadalo to na prima výlet. Jen nebýt té střelby! Někde vedle snad musí být střelnice či co, protože to tam dunělo jak u Verdunu. Ale nikdo z přítomných si toho nevšímal, takže jsme si toho po nějakém čase nevšímali ani my.

Potkávali jsme spoustu psů. Většinou to byly různé druhy ohařů a setrů. Řeknu vám, nikdy jsem neviděla těchto ras tolik pohromadě! Zdejší lidé si potrpí na čistokrevné psy (voříšky téměř neuvidíte – aspoň ve městě) a já prvně nechala Nazgúly běhat s Gordon setrem! Taky jsme potkali slečnu s dvěma salukami, či starší manžele s velkým hnědo-bílým ohařem, který se nepodobal ničemu, co jsem znala z atlasu psů. Všichni psi ale měli jedno společné – byli mokří.

Není divu. To jezero (či spíš v tomto případě velikánský rybník – mělo to hráz) byl opravdu psí sen! Krásné, čisté, s pozvolnými většinou zalesněnými břehy, takže všude bylo plno klacků k aportování. Marek s Martinem si tu užili svoje, když ho v neděli obcházeli – cestou necestou, přes potoky, bažiny, skály, rokli a vodopád. Nadšeně mi vykládali nejen o přírodě, ale i o medvědovi. A o psech. Takže i včera vedla naše cesta především za medvědem. Tedy, abyste si nepředstavovali kdoví co – ten medvěd je bronzový a stojí asi v polovině obcházkové trasy jezera – bereme-li to od hráze. Je to velice věrná socha, stojí pěkně na skále a pro člověka má takový příjemný kukuč. Ne tak pro psy.

Už v neděli se z něj prý mohli zbláznit, takže jsem čekala, co uvidím. No hlavně jsem uslyšela. Slézala jsem zrovna poslední kopeček (stezka prudce klesala po mokré skále), tak jsem Kazana radši pustila, aby mě nestáhl s sebou – po čtyřech se po té skále totiž chodí mnohem snáz. Najednou slyším hromový štěkot. Ano, Kazánek objevil medvěda a rozčiloval ho stejně, jako před dvěma dny. Se vší obezřetností obíhal sochu, děsně štěkal a opatrně útočil. Daník chvilku váhal, ale potom se přidal po svém. Nejdřív na medvěda z dálky nejistě štěkal a potom mu přišel olíznout nos. A bylo vymalováno. Teprve potom našim hrdinům došlo, že tenhle medvěd je nejspíš nesežere…

Byla to moc hezká procházka a psi se nejen vylítali, ale taky hezky namočili (v případě Daníka) a důkladně si zaplavali (v případě Kazana). Jednou jsem se mu musela smát. To mu Marek hodil do vody klacek (normální velikosti – něco přes půl metru) a Kazan ve vodě našel více než čtyřmetrovou kládu. Statečně popadl do zubů jednu z vyčnívajících větví a táhnul. Vypadal jako remorkér táhnoucí zaoceánskou loď. Nakonec pochopil, že tudy cesta nejspíš nevede, našel původní klacek a plaval ke břehu, kde už nedočkavě poskakoval Daník, aby mu mohl ten klacek sebrat…

Příroda však dokáže Kazana i rozčílit. Předevčírem jsme byli na ostrově a náhodou nepršelo. Aby psi náhodou a výjimečně nepřišli domů suší, házel jim Marek klacky do moře. Kazan jako obvykle neodolal, nicméně při jednom z výletů za klackem zaregistroval párek kachen. Okamžitě změnil směr a evidentně se rozhodl ty podivné plavající slepice prohnat. Ale ouha. Ať plaval jak mohl, kachnám stačilo jen trošičku zabrat a bezpečně se mu vzdálily. Kazan napjal všechny síly a zrychlil. Kačer se podíval na Kačerovou (přísahala bych, že spiklenecky zamrkal) a v bez jakékoliv námahy a navíc v dokonalém zákrytu funícího Kazana obepluli o nějakých 180 stupňů. Chudák pes! Takhle se znemožnit… Slitovala jsem se nad ním a přikázala mu se vrátit. Poslechl, ale ty kachny mu nešly z hlavy. Obíhal zátoku, kňučel a tvářil se ublíženě. Takhle to přece být nemá!

Výsledkem všech těchto skvělých dobrodružství jsou ovšem mokří psi. Pořád. Každý den. Víte, co je za dřinu ty bestie aspoň trochu vysušit? Kdyby aspoň spolupracovali a byli ochotní schnout na báječných teplých molitanových peleších, které dostali darem od JanyBa! Ale kdepak, potvory jsou přesvědčené, že úplně nejlíp se schne na parketách v obýváku. Nebo rovnou na gauči. Ajaj, a ty řeči, co pořád mají, když se je snažím sušit!

Tak by mě zajímalo, jak to vlastně dělají domorodci. Být mokrý je jednoznačně nejčastější stav psů, které u nás (tedy poblíž moře) potkáváme. Počítám, že to nějak řeší, ne? Třeba mají v předsíni sušičku na psy – něco jako tělový fén. To je totiž můj sen. Z jedné strany strčíte mokrého psa a za chviličku z té druhé vyleze suchý, spokojený a nepáchnoucí hafan. No dobře, vymýšlím si. Ale nebylo to báječné? Jak to, že v době kosmických technologií ještě nikdo s něčím podobným nepřišel?

říjen 2006

Než se pustím do líčení toho kousku norské přírody, který jsem měla tu čest změřit vlastníma nohama, musím vás upozornit na jednu důležitou okolnost: pokud nejste zrovna aktivně trénující sportovci tak doufejte, že váš norský průvodce bude starší šedesáti let. I tak budete nejspíš sotva popadat dech…

Bylo to minulou neděli. Počasí bylo tajuplně podzimní – trochu mlha, po ráno dost chladno, všude mokro, ale nepršelo. Listy na stromech se krásně barvily a my byli připraveni na výlet. Společnost a především průvodce po lesích severně od Oslo nám měla dělat jedna specialistka na bezpečnost IT, takto šedesátiletá dáma, pracující v téže firmě, co Martin.

Více méně bez bloudění se nám podařilo najít její domek, kde na nás čekala již v plné polní. Drobná šedovlasá žena v lehkých turistických botách a s batohem na zádech ani nemrkla nad kufrem auta plným psů a přisedla. Už tehdy jsem si uvědomila, že ta dáma je ztělesněná kondice, před domem jí stálo zjevně využívané terénní auto a jen co naznačila směr, kterým bylo třeba jet, rozpovídala se o radostech, které na nás v nejbližších měsících čekají. Ano, mluvila o běhání na lyžích, a to jak na příměstských osvětlených stopách, tak „vzadu v lesích“. V duchu jsem si povzdechla. Dělají ti Norové v zimě i něco jiného, než lyžují a bruslí?

Projížděli jsme hezkou zvlněnou krajinou plnou koní. Co chvíli jsme minuli nějakou usedlost, u které se pásly všelijaké typy koňstva – od běžných jezdeckých teplokrevníků až ke sporým chundelatým poníkům, jako vystřiženým z nějaké té doby ledové. S tím, jak jsme stoupali, začal být kraj schován v mlze a nízkých mracích. Nakonec jsme zastavili na parkovišti nedaleko hezké bystré řeky – připomínala mi Jizeru někde nad Jilemnicí.

Vzhledem k tomu, že zdejší dopravní značky „Pozor los!“ tu nejsou pro legraci, neměli jsme v úmyslu pouštět Nazgúly moc na volno a jak se později ukázalo, udělali jsme správně. Celá skupinka tedy spořádaně vyrazila „do lesa“. Cesta začínala u ranče, v jehož rozsáhlých ohradách se pásla spousta různých koní. Pár plnokrevníků, dva-tři arabové, několik poníků a obři. Ano, Norové nemají jenom obří kočky (kolem 10 kg), ale i obří koně!

Mohutná zvířata vypadala z dálky „normálně“, tedy měla proporce běžného teplokrevníka, jen když jsme přišli blíž, bylo vidět, že mít v kohoutku metr osmdesát je pro ně naprostý standard, který mnozí jedinci hravě vysoce překračovali. Měli nejrůznější barvy, nicméně mě se moc líbil jeden strakáč, který vypadal jako bělouš s ležérně přehozenou tmavě hnědou dekou. Nádherná zvířata, ale mezi námi, nechtěla bych takovou obludu přesvědčovat, aby zastavila, pokud by ona došla k názoru, že se jí chce běžet…

Samotný les se od našich smíšených lesů moc nelišil. Jen tam bylo víc bříz, hodně keřů v podrostu a jiný typ balvanů. S trochou dobré vůle byste si mohli myslet, že jste v Krkonoších, Jizerkách nebo na Šumavě. Šli jsme po značené stezce, která se vinula doslova „cestou necestou“. Voda, bahno, balvany, kořeny… Všeho v plné míře a já velmi brzy ocenila své nové horské boty, které byly skutečně vodě odolné – jak konečně inzeroval výrobce. Ale ocenila jsem i Daníka, který mi ve své umanuté snaze vést skupinu pomáhal udržovat tempo. Protože to tempo bylo přímo vražedné.

Ona drobná šedovlasá žínka totiž vyrazila na stezku jako dychtivý ohař a hravě zdolávala všechny překážky. Žádný kopec jí nebyl dost vysoký, žádná výzva malá. Jen jí maličko zčervenaly tváře… Nebylo divu, jelikož cesta vedla pořád do kopce. Pořád! Držela jsem se vodítka a snažila se nezdržovat ten zdánlivě nekonečný běh. „Kde je zákon zachování kopce?“ tázala jsem se sama sebe udýchaně. Vždyť někdy bychom měli jít i dolů!

Kolem byla mlha, takže profil okolní krajiny pro nás nezasvěcené zůstával záhadou. Psi byli nadšení – vodítko nevodítko, všichni jsme udržovali tempo, které jim bezvadně vyhovovalo. (Víte, co to bylo za poklus, když byl ovčák spokojen?) Najednou jsme se vynořili z lesa a před námi se objevila turistická chata. Všichni jsme se shodli, že tam nepůjdeme, jelikož naše průvodkyně tvrdila, že půlhodiny cesty odtud je jiná a lepší. Tehdy se ukázalo, jak prozíravé bylo vést Nazgúly na vodítkách.

Na cestě pod námi projela skupinka cyklistů a vyplašili… cosi. Bylo to velké, hnědé a psi se doslova zbláznili. Nikdy bych nevěřila, že Daník má jen něco přes dvacet kilo. To co předvedl, odpovídalo medvědovi snažícímu se urvat z řetězů. Kvílel, cloumal s sebou a celým tělem na mě křičel: „Pusť mě! Hned mě pusť! Něco takového jsem nikdy neprohnal! Já musím!!!!“ Tůhle, říkala jsem si a snažila se ho zkrotit. Co to mohlo být? Jelen? Los? Strašně jsem doufala, že los, protože bych ho moc ráda někdy v přírodě viděla. Ale pokud možno bez psů…:))

Pokračovali jsme tedy k druhé chatě. Běželi jsme kolem všelijakých krás, až se před námi objevilo jezero. Nádherné horské jezero, nehybně zrcadlící šedivou oblohu, zádumčivě zahalené v mlze, která nám bránila ho zahlédnout celé. Svojí krásou bralo dech, vzduch byl chladný, čistý, mokré stromy a spadané listí ostře voněly. Andymu by tam nejspíš chyběl už jen nějaký ten elf…

Vedle jezera byla ona druhá chata. Naše průvodkyně však byla přesvědčená, že ještě zdaleka nenastal čas odpočinku – vždyť jsme za ty dvě hodiny konečně přišli tam, kam jsme měli namířeno! Takže jsme se rozhodli, že předtím, než se uchýlíme do voňavého tepla chaty, obejdeme ještě jezero. Nic jsem nenamítala, jezero vypadalo lákavě a koneckonců – obcházet kolem vody by nemělo být zas tak náročné, ne?

No dobře, byla mlha. Cesta kolem jezera se ukázala být řadou prudkých výstupů, přičemž stezka se občas dostávala do stavu, kde by nejspíš ani Nor s dětským kočárkem neprojel. (A že projedou skoro všude :))) Tempo se nezměnilo, okolí mělo jen trochu víc horský charakter. Konečně jsme začali potkávat lidi. Tedy Nory – ukázalo se, že poklus horskými stezkami je zde zřejmě oblíbenou zábavou a pánové nás míjející byli navzdory hlubokému říjnu oblečeni jen v lehkém běžeckém oblečení. Zase jsem si vzpomněla na elfy, když jsem viděla jejich lehké botky a evidentní rezistenci vůči únavě.

Nakonec se konečně ukázala platnost zákona o zachování kopce a my začali padat dolů. Lidi, jak ráda bych šla zase nahoru! Mokré kameny, kořeny a bahno v prudkém kopci mě donutily předat Daníka Markovi, protože bych si zaručeně natloukla. V takovém terénu jsem psa prostě držet nedokázala. Po nějaké chvíli jsme opět dorazili k chatě a tentokrát šli doopravdy dovnitř. Byla celá dřevěná a velmi krásná.

Prostorná místnost s obrovským krbem, ve kterém se topilo. Pili jsme horký rybízový džus (či co) a Marek se s chutí cpal vaflemi se zdejší specialitou – karamelovým sýrem. Ještě jedna zvláštnost tam byla – umyvadlo s kohoutkem na vodu. Zvláštním. Teprve, když jsem se polila, mi došlo, že je to „obojetný“ kohoutek, pod kterým si můžete jak umýt ruce, tak se z něho pohodlně napít. Potěšila mě ta myšlenka, že na horské chatě se můžete zadarmo napít, aniž by vás někdo upozorňoval, že „konzumace vlastních pokrmů je zakázána“. Stejně si všichni koupili něco teplého…

Zpět k autu jsme šli po normální cestě, jelikož se ukázalo, že na běh lesem prostě nemáme čas. Byl to báječný výlet, ale řeknu vám, když mě začaly bolet nemožné svaly, tak jsem byla ráda, že naše průvodkyně nebyla o dvacet let mladší. To bych tu trasu zaručeně neuběhla!

říjen 2006

Touha po výhodném nákupu je nejspíš zakořeněna hluboko v lidské duši, pravděpodobně hned vedle prastaré touhy sebrat všechno, co aspoň na první pohled nemá majitele. Je zajímavé, že lákadlům super výhodného nákupu často neodolají ani lidé, kteří jinak nemají problém ani s vysokými cenami značkového zboží.

Proč o tom mluvím? Protože jsem minulou sobotu navštívila v Oslo jeden takový bleší trh a moc se mi tam líbilo. Je to tak. Norské školy se snaží o aktivní hudební výchovu, což znamená, že škola provozuje orchestr, kde může hrát každé dítě na takový nástroj, jaký zvládne. Jak říkala JanaBa, bývá to leckdy všelijaké vrzání, ale děti jsou spokojené a hrdé, že mohou pochodovat v uniformách a veřejně hrát. Jenže vydržovat takový orchestr stojí peníze a ty škola musí nějak sehnat. Tak se na jaře a na podzim pořádají bleší trhy.

Rodiče proberou své domácnosti a nepotřebné věci nabídnou do prodeje. Může to být skutečně kde co – od postelí až po hrníčky po babičce. Škola to uspořádá a připraví k prodeji. Co za věci utrží, je její, jako příspěvek na školní orchestr.

Takže se všechno oznámí nedočkavé veřejnosti a čeká se na den D. Bývá to v sobotu a začátek je tradičně v deset dopoledne. To se už před branami školy shromáždí pořádný dav koupěchtivých zákazníků a čekají na „start“. Zájem být mezi prvními má své opodstatnění – na trhu se často objevují skutečně pěkné věci, jenže jich není moc. Takže každý, kdo pase po něčem konkrétním, musí být připraven sprintovat a rychle se rozhodovat.

A že je na co se koukat! Sehnat se dá skutečně skoro cokoliv. JanaBa mě tam pozvala jako na zajímavou akci a já jsem byla rozhodnuta nepodlehnout. Podívat se, posbírat dojmy, ale žádné nakupování! Domnívala jsem se, že to nebude žádný problém – nerada nakupuji a vášnivé prohrabávání hromad věcí mě nikdy nelákalo. Jenže… asi každý má své jenže. Moje bylo velice podivné – zjistila jsem, že mě ze všeho nejvíc zaujal starý nábytek! Naštěstí, protože stůl nebo pohovku si prostě do kabelky nestrčíte, že.

Ale byly tam i jiné svůdnosti, takže jsem po pevném rozhodnutí nic nekupovat odjížděla s mosazným zvonečkem, třemi velmi krásnými květináči (z toho dva jsou veliké – na terasu…:))), dvěma velkými nerezovými miskami na vodu pro psy (ne, že bych neměla… ale vypadaly tak šikovně!), plastovým umyvadýlkem na prádlo a jednou korkovou nástěnkou, která vypadá, že by se na ni dalo hezky malovat…

Ale dost k nákupům. Nejhezčí na celé akci byla ta atmosféra. Všude plno dospělých i dětí, sem tam nějaký pes, tlačenice před jednotlivými pulty a v mnohých očích, starých i mladých, bylo možné zahlédnout onen typický odlesk zlatokopecké horečky. Co když zrovna já narazím na poklad?

Mně se nejvíc líbily děti, které „sloužily“ za prodejními pulty. Ty starší pomáhaly úplně všude, mladší pobíhaly a vesele nabízely zboží u stánku s jídlem. Matky totiž navařily a napekly všelijaké dobroty a ty za chladného dopoledne zahřívaly a sytily vděčné nakupující. Párky v rohlíku, saláty, koláče a dorty… Bylo z čeho vybírat. Škola se tak proměnila v jednu velkou pouť.

Když jsem se na to podívala střízlivýma očima, bylo mi jasné, že je za tím spousta a spousta práce. Od nábytku, přes šaty, boty, tašky a kufry, kola, lyže, domácí potřeby, elektro a počítačové zboží, až k milionu nezařaditelných drobností. Z toho všeho byly navíc vybrány ty nejhezčí a nejhodnotnější věci, které měly být na konci vydraženy v aukci. Jsem přesvědčena, že škola si zasloužila každou utrženou korunu (norskou…:))) a doufám, že se někdy podívám i na nějaký ten koncert.

Líbí se mi, že tak mohou hrát na hudební nástroje všechny děti, které o to projeví zájem, aniž by se trvalo na talentových zkouškách. Nemám samozřejmě nic proti cílenému vzdělávání hudebně nadaných dětí, jen mi u nás trochu chybí ta možnost jen tak si zahrát. To přirozené muzicírování obyčejných dětí, které nemají profesionální ambice, ale přesto si chtějí hudbu vlastnoručně vyzkoušet a nebýt jen jejími pasivními konzumenty.

A jestli cesta k tomuto šumaření vede mimo jiné přes bleší trhy, klidně budu dávat škole v plen věci, které již nepotřebuji, abych si potom nakoupila jiné, které nejspíš také potřebovat nebudu…:)))

říjen 2006

Trochu divný titulek, když jsme mnoho set kilometrů severněji než obvykle, že? Ale přesto je pravdivý. Chaos ustal, domek je zabydlen, z Markova pokoje duní hudba, v mém oblíbeném hrníčku voní káva a psi spokojeně spí vedle křesla, kde píšu.

Ovšem cesta mezi jednou domácí pohodou u nás na vsi a domácí pohodou v norském Høviku byla dlouhá a únavná. Nejdřív balení, potom nekonečná cesta přes Německo, Dánsko a Švédsko, potom zase vybalování a úklid.

Přes veškerou únavu se nám podařilo se nepohádat a zabloudili jsme jen jednou, když jsme se na objezdu Berlína dali opačným směrem, než by bylo záhodno. (Město, na které jsme se směrovali, se totiž nacházelo na cedulích označujících oba směry a my jsme si pochopitelně vybrali ten špatný…) Nakonec nás to však stálo jen trochu času navíc (vynecháme-li spekulace o tom, kde sakra vlastně jsme :))).

Nazgúlové snášeli cestu překvapivě dobře. Sice zabírali na zadních sedadlech neslušně mnoho místa, pouštěli všude kolem sebe tolik chlupů, že jsem čekala, že dojedeme s úplně nahatými psy, a navzdory relativně krátkým popruhům bezpečnostních pásů se přes sebe neustále proplétali, ale měli klid. Tedy z jejich pohledu – věděli, že se s nimi počítá a jedou. Po dnech příprav, které pro ně znamenaly velkou nejistotu (i když jsem se jim to snažila vysvětlit :)) byla úleva tak velká, že spolkli i nepohodlí dlouhé cesty. Samozřejmě jsme jim stavěli a dvakrát se dokonce celkem slušně proběhli.

Jednou při čekání na trajekt a později v podvečer na parkovišti jednoho nákupního centra ve Švédsku. Auta tam už skoro nebyla, takže jsem s nimi nejdřív běhala sama, potom jsme si je posílali s Martinem mezi sebou. Pohyb jsme ostatně potřebovali všichni, ale jak hodin v autě přibývalo, přestával stačit. Úleva sice přišla hned, ale bolesti zad a krční páteře se navzdory vší snaze velmi rychle vracely. Za všechny ty stovky kilometrů jsme nakonec měli jen tři zážitky, které by se daly označit jako vzrušující.

Prvním byla plavba na lodi. Foukal silný vítr, honil po obloze těžké mraky, rozhoupával moře a spolu se šikmými paprsky slunce vytvářel úchvatně krásné obrazy. Miluju moře, takže navzdory tomu, že můj žaludek proti tomu všemu houpání protestoval, jsem si užila každou minutu. Po dlouhých letech jsem opět viděla ty široké nekonečné pláže Baltu s budkami opalovacích košů, vlny lámající se na dlouhých mělčinách a racky klouzající se po křídlech divokým povětřím.

O druhé vzrušení se postaral velký kocour, který se vplížil na scénu na jednom z opuštěných parkovišť ve Švédsku. Byla tma, kolem jen hluboké lesy – blížili jsme se k norským hranicím. Na upraveném odpočívadle jsme byli sami a já jsem silně váhala, jestli nepustit psy na chvilku na volno. Marek mi to rychle vymluvil – lesy byly blízko a představa, že tam někde honíme natěšené Nazgúly se mu věru nezamlouvala. Naštěstí jsme ho poslechla, protože kocouří přízrak, který se z ničeho nic objevil za naším autem, způsobil pořádné pozdvižení. Neustálým ležením deprimovaní psi se rozhodli, že ho pořádně proženou, a měli jsme co dělat, abychom ty vzteklouny udrželi.

Třetí příhoda byla nejnesmyslnější a zároveň i nejproblematičtější. Stalo se to před půlnocí, když jsme vjížděli do Osla. V Norsku nemají rádi rychlé jezdce a jsou připraveni maximálně ztěžovat život každému, kdo by jejich pravidla porušoval. Vlekli jsme se tedy povolených 120 km/h po prázdné dálnici a snížili na šedesát, jakmile se dálnice proměnila v příjezdovou cestu do města.

Jenže najednou se za námi vyřítil stříbrný bavorák, připravený nás smést z cesty. Ani BMW vyšší řady by však srážku s poměrně robustním Volvem nepřežilo bez následků, takže přibrzdil, začal na nás divoce blikat a všemi způsoby vlastními tomuto druhu bláznů se nás chtěl… vlastně ani nevím, co chtěl. Martin si ho snažil nevšímat a jel klidně dál, což šílenství dotyčného ještě vystupňovalo. Nakonec nás objel zprava, zastavil před námi a vyskočil z auta. Byl to odhadem pětadvacetiletý mladík, velmi dobře oblečený, nicméně s poněkud nepříčetným výrazem v tváři. Alkohol? Drogy? Prostá nenávist ke všemu a ke každému? Přebujelý pocit vlastní důležitosti a svrchovanosti?

To už jsem opravdu dostala strach, takže jsem prudce vrazila loket Kazanovi do žeber. Mládenec se zrovna chystal na Martina něco zařvat, ale siluety dvou vlčích hlav vynořivších se zcela nehlučně vedle řidiče ho zjevně vyvedly z konceptu – s něčím takovým nepočítal. Martin využil chvilky jeho nepozornosti, vytočil se a bleskově mu ujel. Pravda, rychlostní limity jsme překročili, ale dokázali jsme se tak rychle ztratit v bludišti dálničních nadjezdů. Jen mě napadlo, co bychom dělali, kdyby ten cvok měl třeba revolver…

No, každopádně nás to dokonale probudilo, takže k našemu domku jsme přijeli všichni bdělí a natěšení. Psi se s úlevou vysoukali z auta a spolu s námi šli objevovat nový domov. Je to krajní z dřevěných řadových domků a určitě ho navrhoval zkušený, ženatý a několika dětmi obdařený architekt. Domek má sice jen tři místnosti – jednu velkou s kuchyní dole a dvě ložnice v podkroví, ale k tomu tu najdete neuvěřitelné množství všelijakých úložných prostor. Jeden z přístěnků dokonce slouží jako psí bouda – je tam chladno a navazuje na předsíň u vchodových dveří. Oboje dokáží huňatí Nazgúlové ocenit, ale jen v noci. Přes den jsou všude, kde jsme my – tedy spíš kde jsem já.

V Norsku však neplatí jen velmi přísné veterinární předpisy, ale též stejně přísná pravidla pro život se psem. Znamená to v podstatě pořád mít psy na vodítku a důsledně po nich uklízet. Naši psi jsou zvyklí být venku na zahradě a volně běhat po loukách, takže je nový režim poněkud zaskočil. Velmi pozorně jsem sledovala jejich chování a v duchu řešila otázku, která mě strašila od prvního okamžiku, kdy jsem se o našem stěhování dozvěděla. Zvládnou to? Neublížím jim?

Když jsem však viděla jejich paniku v době, kdy si mysleli, že jim ujedeme, stejně jako když sleduji jejich tvrdohlavou touhu nepustit mě z dohledu, tak si myslím, že jsme se rozhodli správně. Bydlíme na velmi krásném místě, les a moře máme vlastně za domem a v okolí tucty nádherných procházek, takže strádat nebudou. Jejich oddaná a tvrdohlavá přítomnost za mými patami mi potvrzuje ono nádherné, věky ověřené psí přesvědčení: „Jsem šťastný tam, kde jsi ty, tak mě prosím nikdy neopouštěj…“

Ale ještě k tomu překvapení. Bylo to v neděli zhruba v době oběda. Na všechny na nás padla taková nějaká únava a mně se k tomu ještě začalo trošku stýskat. Bez nálady jsem přemýšlela, co s obědem, Martin navrhoval koupit pizzu, ale tak nějak vlažně. Nebylo ještě ani z čeho vařit a v neděli tu není v okolí žádný obchod otevřený. Tak jsem kývla na pizzu a šla se do koupelny upravit do jakž takž společenského stavu. Stejně jsme ještě museli najít vhodnou cestu do Markovy nové školy a nedělní poledne bez provozu k tomu bylo maximálně vhodné. Najednou za mnou přiběhl Marek a vzrušeně hlásil: „Je tady nějaká paní a mluví česky!“ Nevěřila jsem mu, ale trval na svém. Zvědavě jsem sešla dolů.

Tam stála štíhlá elegantní žena s velkou taškou v ruce a zdráhavě odporovala Martinovu pozvání, aby šla dál. Vtom se mi rozbřesklo – to nemůže být nikdo jiný, než jedna z našich Zvířetnic – JanaBa! Dostala jsem od ní asi týden před odjezdem mail s nabídkou pomoci a několik užitečných informací, vyměnily jsme si adresy a telefonní čísla, ale že by jela v neděli až sem? Jela! A ne s prázdnou. Přivezla oběd i s koláčem! Přiznám se, že mě to úplně dostalo. Nešlo jen o to, že to byl velký kastrol plný vynikajícího masa ve smetanové omáčce, nešlo o to, že tak fantastický koláč jsem už dlouho nejedla, ale její ochota se o nás postarat, laskavost a pozornost mě nesmírně dojaly. Nezapomněla ani na psy – dostali mlsky a taky roličku pytlíků na výkaly, bez kterých se tu pejskaři neobejdou. Navíc nám ukázala, kde najdeme nejbližšího veterináře, protože se po příjezdu musíme do sedmi dnů hlásit na kontrolu a další odčervení.

Řeknu vám, bylo to jedno z nejhezčích překvapení, které jsem za poslední dobu zažila. A zároveň mi to potvrdilo moc sdílení, které nabízí internet. A Zvířetník. Bez dobré vůle by to samozřejmě nešlo, ale jsme to ale rozvětvená rodina, co?

říjen 2006