Category Archives: Norsko

NORSKO: Alarm

Píp. Sedím na křesle, na klíně mám notebook a píšu. Píp. Zvednu hlavu a zkoumám, odkud ten podivný zvuk přichází. Píp. Je to už skoro dva měsíce, co bydlíme v dřevěném norském domku, a já mám dojem, že všechny jeho běžné zvuky už znám. Píp. Není to moc hlasité, ale zavrtává se to přímo do mozku. Píp.

Odkládám počitadlo a vyrážím za zvukem. Píp. Odkud to sakra může jít? Píp. Ha! Mám to. Zakláním hlavu a koukám přímo na strop. Píp. Zbláznil se nám požární alarm. Co ale s tím? Píp.

Zvedám telefon a volám kamarádce – JaněBa, která žije v Norsku už přes 40 let. Píp. Vysvětluju problém a dostávám odpověď. V alarmu dochází baterka a bude takhle pípat, dokud to nedostane novou. Píp. Neváhám a jdu ji koupit, protože tohle bych dlouho nevydržela. Vypnout alarm je v Norsku nepřípustné – až příliš mnoho lidí ročně zbytečně uhoří.

Bydlení s alarmy sice bylo bezpečnější než bez nich, ale nikoliv jednoduché. Jsou velmi citlivé už na malé množství kouře, takže když jsem něco připálila nebo jen zprudka opékala a tuk prskal kolem, tak jsem musela bleskově odtáhnout hrnec z plotýnky a místo zachraňování pokrmu ovívat alarm – jinak by pískal, dokud by na nás někdo nezavolal hasiče. :)

Ovšem jak zjistili u Jany, citlivost požárního alarmu jde ještě dál, než jen ke kouři pocházejícího z hořícího čehokoliv. To bylo tak.

Představte si dům. Dole je v místnosti alarm a pes. Velký zlatý retrívr. Pán zaujatě pracuje v patře u počítače. Najednou se ozve alarm. Pán vyskočí, protože ví, že je doma sám a nikdo nevaří, takže by to mohl být malér. Běží dolů a uvidí psa, kterak sedí pod schody a tváří se zadumaně. Jinak vše vypadá v pořádku, až na neústupné hvízdání vibrující domem.

Pán vběhne do místnosti a najednou se zarazí. Začichá. A začne se strašně smát. Pes znechuceně odvrátí hlavu, sedne si ke vchodovým dveřím a trpělivě na ně zírá. Ví, že páneček už pochopil. Někdy se chudák pes ne a ne domoct vycházky, i když břicho bolí. Vůbec, když páneček zaroste u práce. Ale tentokrát zapracovala spolehlivá technika, přestože doopravdy nešlo o cokoliv připáleného… :)

Norsko: Na holičkách aneb nordic walking očima začátečníka

Prý to poprvé napadlo Finy – pomáhat si při chůzi lyžařskými hůlkami. Zjistilo se, že se tímto způsobem chodí snáz, rychleji a nebolí přitom klouby a záda. Já bych k tomu dodala – a jeden si tak snadno nenatluče na zledovatělé cestě. Přišli na to přece ve Skandinávii, ne?

Nordic walking znamená řekněme sportovní chůzi, při které člověk používá hůlky podobným způsobem, jako když se chodí/ běhá na běžkách. Hůlky jsou lehké, skládací a pro pohyb na asfaltu a vůbec tvrdších površích jsou vybaveny mírně zešikmenými gumovými patkami, které změkčují odraz a zabraňují nepříjemnému klapání.

Tady v Norsku s nimi chodí prakticky každý, kdo zrovna z nějakého důvodu neběhá. Je to pohodlné, hezky se přitom rozhýbe celé tělo a prý se tímto způsobem příjemně hubne. No, tak tohle dobrozdání vám ještě dát nemůžu, ale doufat můžeme, že?

Moje cesta k trekovým hůlkám byla více méně nedobrovolná. Mnohokrát zraněné koleno mě začalo zlobit, párkrát ho poničila viróza a já jsem najednou začala mít problémy nikoliv už jen s lezením v divokém terénu, ale i s tak prostými výkony jako jsou chůze a použití spojkového pedálu (je to levé koleno:)). I dostala jsem všelijaké tabletky a mazání, plus doporučení chodit po měkkém a kolenu trochu pomáhat.

A potom jsme se ocitli v obchodě se sportovními potřebami, kde jsme sháněli boty. Prodavač byl ochotný, zasvěceně hovořil speciálních podrážkách i svršcích bot, když tu najednou prohodil – máme zrovna akci na trekové hůlky. Nechcete se podívat? No, šli jsme. Martin je už před rokem věnoval jako dárek svým rodičům a ti byli nadšeni. Tady v Norsku jsou skutečně běžné. No a měli tam za velmi slušné ceny opravdu pěkné hůlky!

Hm, zamyslela jsem se. Bolí mě koleno a za pár týdnů začne v Norsku zase několikaměsíční doba ledová. Co kdybychom…? Martin miluje sportování takřka každého druhu, takže byl také pro. Takže hůlky jsme měli a jakmile koncem srpna skončil zákaz volného běhání psů, začala jsem trénovat.

To co vám teď budu povídat, jsou subjektivní poznatky začátečníka – nikoliv návod:)) Jak jsem se dočetla na netu, tak by si měl správně člověk s hůlkami koupit i nějakou tu hodinu (od dvou do osmi!) s instruktorem, aby se všechno správně naučil. Takže já se učím takříkajíc za pochodu.

Úplně první dojmy: Kristepane, ty hůlky mně překážejí! A ta pitomá poutka – člověk z nich nevytáhne ruku, když chce fotit, podrbat psa, dát mu mlsotu, vytáhnout mobil… Ale chodí se s tím slušně – prostě jako čtyřnožec. Nic zvláštního na tom není, obzvlášť, když člověk umí jezdit na běžkách.

Po prvním týdnu: Po cestách s nevýznamným sklonem se s hůlkami chodí bezvadně, problém mám s chůzí z prudkého kopce – mám tendenci hůlky strkat před sebe, což je samozřejmě špatně. Na komplikovaných strmých stezkách, propletených kořeny stromů a prokládaných skalami hůlky nedovedu účinně použít – spíš o ně klopýtám. V hustém mlází nebo na uzounké pěšince ve vysokém borůvčí musím hůlky nosit v jedné ruce a prostě se proplést. Nevím, jestli je lepší chodit s gumovými patkami nebo bez nich – na tvrdších cestách jsou jednoznačně přínosem, v těžším terénu mají tendenci s patkami uklouznout, hrot by byl lepší.

V současné době: Na cestách vybrušuju styl, na stezkách jsem šikovnější a na skalách si už dovedu pomoct natolik, že se mi jde s hůlkami lépe než bez nich. Vyřešila jsem dilema s patkami – prostě jsem si spočítala, že na obvyklých trasách mám jen několik úseků, kde to s patkami klouže, takže je nesundávám a prostě si jen dávám víc pozor. Je to jednodušší:)) Také jsem si po získaných zkušenostech hůlky o něco zkrátila – lépe se mi s nimi teď chodí. Ruku z poutek v případě potřeby vytahuju bez problémů, spoustu věcí (včetně přidržení psa) zvládám s hůlkami zavěšenými na rukou.

Závěr: kdo chodí po vybraných cestách, které jsou cestami nikoliv stezkami a pěšinkami, nemůže mít problém. Chodí se rychle, pohodlně, skutečně se ulehčí kloubům, procvičí se ruce a posilují záda. Kdybych si volila cesty podle potřeb chůze s hůlkami, není nic snazšího. Jenže já chodím primárně ven se psy, takže volím trasy podle našich společných potřeb, takže občas lezu s hůlkami do terénů, kde je jejich použití diskutabilní, ale i tam se to dá zvládnout.

Problém je samozřejmě se psy. Vodit psy na vodítku a přitom mít hůlky v podstatě nejde. Člověk musí mít pás a běžecká vodítka. Funguje to u psů, kteří jsou zvyklí chodit s pánečkem běhat – kvůli běhu samotnému. Na venčení se to nehodí. Takže aby člověk vyrazil s hůlkami a se psem, musí splnit následující podmínky:

Pes (psi) musí být ovladatelný na dálku, protože se pohybuje na volno.

To je podmínka postačující u malých psů, kterých se většina lidí nebojí. Bohužel nestačí to u větších plemen, kde se předpokládá, že potkáte-li rodinu s malými dětmi nebo babičku s malým pejskem, tak pes musí k noze nebo je třeba ho (kvůli klidu lidu:) aspoň přidržet za obojek. Pokud si máte chůzi s hůlkami užít, je třeba v takovém případě volit ještě správné místo a správný čas, abyste prostě lidí potkávali co nejméně.

Nazgúlové patří do druhé kategorie (neškodní psi, kterých se nicméně lidé mají tendenci bát), takže moje vycházky s hůlkami se odehrávají především ráno a v lese navíc volím postranní cesty. Psi na hůlky nejdřív reagovali dost nedůvěřivě (co si to ta panička zase vymyslela…), ale brzy zjistili, že hůlky a baťůžek značí nadstandardní délku procházky a beru-li je do ruky, radostně poskakují.

Dále jsem s hůlkami na užších stezkách začala cvičit povel“Za paty!“, který jsem obdivovala u kníraček Hanky/Pitrýska. Znamená to, že se psi na povel zařadí těsně za pána a uvolní tak cestu třeba cyklistům nebo autu. Je to velmi praktické a musíme to natrénovat před zimou, kdy budeme na našich cestách potkávat desítky běžkařů, kterým je hlavně v kopci třeba uvolnit cestu kolikrát hodně rychle… Pomocí hůlek totiž držím psy na úzké cestě za sebou a přitom velím „Za paty!“ Chápou dobře, horší bude dotrénovat to i na širokých cestách, ale to už je práce pro mě a ne pro hůlky:))

Stejně jako se dá běhat s různou námahou a intenzitou, dá se tak chodit i s hůlkami. Podle chuti a potřeby mohu jít prakticky stejně jako bez nich, jindy mohu natáhnout krok a tedy i rozmach paží a chůze je okamžitě rychlejší i náročnější. Rozhodně mohu potvrdit, že chůze s hůlkami šetří klouby a příjemně rozehřeje a namůže tělo.

S tím souvisí i oblékání. Vzhledem k tomu, že při náročnějším výkonu se člověk obvykle zpotí, nosím při této příležitosti „nepotivá“ trika (s krátkým nebo dlouhým rukávem), která používám v tělocvičně nebo při jízdě na kole. V kombinaci s větrovkou (tady v tuto roční dobu nezbytnou) je to ideální – člověk je v suchu a není mu zima.

Boty by měly být podobné jako na běh, tedy šetřící nohy a tlumící nárazy. Každopádně až přijde zima (a to bude tak za měsíc), budu prostě nosit boty zimní a nejspíš i s „isbrodery“ neboli s mačkami.

Chůze s hůlkami je prostě fajn a je mi jasné, že až přijde první duben (tedy opět období povinně uvázaných psů) tak mi budou na vycházkách chybět. Pokud máte možnost a z nějakého důvodu nechcete nebo nemůžete běhat – zkuste to. Vybavení není drahé a je to velmi příjemný způsob pohybu.

Uznávám, že v Čechách ještě není úplně běžné vidět někoho s trekovými hůlkami a třeba se budete i kapku stydět. Ale věřte mi, že není za co. Vždyť jste v tomto případě vlastně ohromně in! :)) Stačí kouknout na pár odkazů…

Tady je oficiální stránka.

Tady stručné seznámení

A nakonec jeden návod – video je s anglickým komentářem, ale podstatné uvidí i ti, kteří tímto jazykem nevládnou:))

A tady je zase pár fotek z podzimního lesa

září 2009

Norsko: Cesta mezi mraky (Bergen 2)

Když jsem v červnu psala o své cestě do Bergenu, nedostala jsem se k popisu jedné úchvatné cesty po horách. Tak jsem se rozhodla to napravit.

Z Bergenu do Oslo se dá rozumně jet v podstatě jen dvěma cestami, které se v jednom bodě, v městečku Gol, spojují. Buď se hory objíždějí z jihu po cestě číslo 7, nebo se to vezme severněji po E16, takže je třeba hory nějak překonat. I zde jsou dvě možnosti. Když se přiblížíme k horskému masivu, tak jeho hlavní část buď podjedeme pětadvacetikilometrovým tunelem (rozumné, pokud se prostě dostáváme z bodu A do bodu B), nebo se pustíme horskou silnicí. To je možné vlastně jen od pozdějšího jara do časného podzimu, tedy dokud jsou cesty sjízdné. Znamená to na pár kilometrech vyšplhat zhruba tisíc výškových metrů, a přejet tak do zcela jiného světa.

Norové mají nepřeberné množství hor různé výšky a strmosti a pokud jde o úžasné výhledy, mohli by je vyvážet. Hory mezi Aurlandem a L?rdalem vyrostly ze společné základny a vytvořily tak náhorní plošinu ve výši zhruba tisíc metrů nad mořem, ze které se zvedají vrcholy od asi 1100 do 1900 metrů. A po té zvlněné náhorní plošině se šplhá cesta, která patří mezi spojnice mezi východním a západním Norskem.

My jsme jeli do Bergenu hezky tunelem, ale na zpáteční cestě jsme byli rozhodnuti si to užít. A už začátek stál za to. Před tunelem jsme uhnuli podle značky na starou cestu, což znamenalo opustit Sognafjord, kolem kterého jsme mezi horami pohodlně projížděli, a vjet na úzkou silničku šplhající v serpentinách do strmého svahu. Úžasný pohled – pokud náhodou netrpíte závratí.

Silnička má šířku na pouze jedno auto, takže na vyhýbání jsou zde postaveny v pravidelných rozestupech jakési výdutě. Některé jsou vydlabané do svahu – tam se dá vyhnout velice dobře, ale jiné ční nad srázem, takže řidič se strachem z hloubek (jako jsem třeba já:)) má srdce v krku, když ze svého bočního okénka nezahlédne ani kousek silnice, jen ten sráz prudce padající k modrým vodám fjordu. A což teprve když musíte na takovou výduť hezkých pár metrů zacouvat, protože se setkáte s protijedoucím autem v nevhodné konstelaci! Ach bože, nikdy se mi to auto nezdálo tak dlouhé, ani v Oslo v podzemních garážích ne, a to je co říct.

Těsně pod vrcholem stoupání je označen první „oficiální“ výhled. Je to můstek nad propastí, který je na svém konci záludně opatřen pouze sklem, aby si chudáci se závratí opravdu přišli na své. Pohled z něj je ale úžasný. Měli jsme ohromné štěstí na počasí, stále se nad Norskem držela nezvyklá tlaková výše, takže nebe bylo bez mráčku, slunce svítilo a vrcholy hor odložily na chvíli mraky a mlhu, aby se předvedly ve své největší kráse.

Zatímco v kraji bylo kolem dvaceti pěti stupňů, tady teplota klesla na patnáct a dýchl na nás chlad. Aby ne, ještě pár metrů a vjedeme z léta do zimy. Čekal na nás sníh. Nazgúlové s námi samozřejmě vyběhli z auta na každé zastávce, takže teď se doslova třásli netrpělivostí. Poslední dva týdny je sužovalo nezvyklé horko (bylo až ke třiceti stupňům a psi měli zimní kožichy) a nejednou jakoby se blížili do země zaslíbené.

Pásmo lesů sahá poměrně vysoko, takže když se vyhoupnete na náhorní rovinu, jen se zajíknete nad tou krásou. Za slunečného dne a po suché silnici je to báječný výlet, ale já jsem si jako obvykle začala představovat, jaké to muselo být, když se tudy projíždět prostě muselo, protože tunely nebyly a nějak se lidé přes hory dostat museli. Kolik dřiny museli zažít lidé i tažná zvířata! A počasí tu také bývá spíš horší než lepší. Náhlý příval sněhu nebo vichřice zde musely být smrtící.

My s Markem jsme však měli ty nejlepší podmínky na to, abychom si cestu přes hory užili. Vzhledem k tomu, že hlavní turistická sezóna ještě nezačala, bylo v horách relativně málo aut. Díky tomu jsme si mohli vždy najít odpočívadlo, kde nikdo nebyl, a mohli jsme vypustit psy. A že to stálo za to… Nazgúlové šíleli radostí. Sníh! Opravdový sníh! Rozeběhli se, nabírali sníh do tlam, s nesmírným potěšením se váleli, třeli si o sníh tváře a blaženě funěli. Sem tam po mně vrhali výmluvné pohledy: „Že se paní nestydíš. Trápíš nás v tom horku, že si málem šlapeme na jazyky, a zatím je tu sníh! Zatajila jsi nám to! Tady jsme měli celé ty dny být!“

Marek vyslyšel jejich nevyslovenou, ale netrpělivě „vyšlapanou“ prosbu a začal jim házet sněhové koule. To bylo něco! Jenže sníh studí v červnu stejně jako v prosinci, takže sebral z kufru auta Martinovy parádní kožené rukavice, aby mohl těm maniakům aspoň nějak vyhovět. Okolo jedoucí auta přibrzďovala nebo i zastavovala, aby si lidé mohli řádící psy prohlédnout, případně vyfotit. Nebylo divu, na zasněžené pláni vypadali jako párek hrajících si vlků. Ta radost z pohybu, ta síla a elegance, když s běželi hlubokým sněhem… Okouzlovali i mě a to jsem na ně zvyklá. Tak nějak se hodili k té divoké krajině kolem nás.

Do hor jsme vjeli z té „mírnější“ strany, takže sněhové bariéry kolem silnice byly s ujetými kilometry stále vyšší. Fascinovalo nás to a pořád jsme se dohadovali, jak asi mohou být vysoké. Ty nejvyšší mohly mít i šest metrů a to byl červen! Krajina kolem byla jen mírně zvlněná, takže jsme i tady na té „střeše“ našli pěknou říčku a menší jezero. Pod sněhem se určitě nacházely i další různě velké potoky. Hle, odkud se berou zdejší vodopády! Však se také údolím, kterým jsme sjížděli z hor dolů, proplétaly hned dvě divoce řvoucí řeky, které se spojily do jednoho ledově nazelenalého proudu hučícího kamenitým korytem dolů, ze světa skřítků a trollů do světa patřícího lidem.

Přes hory jsme přejížděli dvě hodiny, byť samotná jízda by asi trvala jen polovinu toho času. Když jsme dojeli na konec, na místo, kde již bylo vidět léto, nechtělo se nám rozloučit. Bylo nám jasné, že jsme viděli jen maličký kousek z krás, které může Norsko nabídnout. Nejúžasnější na tom je, že jsou tu stovky kilometrů čtverečných divočiny, všelijakých hor a lesů, kde nežijí lidé ani v podnikavém jedenadvacátém století. Doufám, že to tak i vydrží, vždyť Evropa zde má poklad v podobě živé, jen maličko narušené přírody. Vlastně se tu dají podnikat výlety proti proudu času – vstoupíte-li do zdejších pralesů, uvidíte les v podobě, jaká byla u nás obvyklá někdy před šesti sty lety…

Fotky ilustrující cestu najdete zde.

srpen 2007

Norsko: Země skal a vod (3) – Bergen

Jak už jsem psala dříve, bydleli jsme na naší dovolené kousek od známého starobylého norského přístavního města Bergen, takže jsme ho šli samozřejmě také prozkoumat. Proč také? Protože v tuto roční dobu Bergen doslova bublá turisty, kteří oživují střed města a vydatně přispívají k zahuštění dopravní špičky.

Bergen je starobylé město ležící na západním pobřeží Norska, kousek od proslulých fjordů. Po celá století byl tento přístav jedním z největších norských měst a od svého založení někdy na konci jedenáctého století (prý 1070) až do roku 1299 byl i hlavním městem Norska. Jeho žilami proudila především obchodnická krev – díky poptávce po sušených treskách rybářů ze severu se tu usadili kupci zastupující německou Hansu a Bergen se tak stal dokonce jedním ze čtyř největších hanzovních měst.

Ale rozkvět města byl v průběhu historie podroben – jak už to bývá – mnoha těžkým zkouškám. V polovině čtrnáctého století byl do města prý z anglických lodí zavlečen mor, v roce 1429 bylo vydrancováno a zapáleno piráty a v třicátých letech šestnáctého století mu tak trochu podrazil nohy sám norský král, kterému nejspíš nešel pod nos německý monopol na norské tresky, a tak dal německým kupcům na vybranou: buď se stanou Nory, nebo se odstěhují. Ultimáta nedělají obchodu dobře a kupci začali město opouštět. Nebyli to ovšem jen kupci, byly to i jejich peníze, síla a vliv. No a mezi tím několikrát pořádně hořelo, což není bohužel v městech plných převážně dřevěných domů nic zvláštního. Pokaždé se ale podařilo město obnovit ve více méně tradičním duchu.

Přesto se město dokázalo úspěšně rozvíjet a bylo by poklidně vplulo do dnešních dnů, nebýt ničivých požárů, které s sebou přineslo dvacáté století. Nejdřív v roce 1916 shořela část městského centra a aby toho nebylo málo, vybuchla v roce 1944 v přístavu u pevnosti loď naložená trhavinami. Byla to prý německá loď za německé okupace, takže šlo možná o hrdinský čin. Jenže výsledkem bylo další poničení historického centra a spousta mrtvých lidí.

Přesto je návštěva Bergenu velmi milým zážitkem a turisté se mají na co koukat. Ona už ta poloha: město leží v zálivu velmi členitého pobřeží oplývajícího mnoha poloostrovy, ostrovy a ostrůvky, což znamená skvělé podmínky pro vybudování přístavu. Z východu – tedy od pevniny – je chráněno řadou poměrně vysokých hor. Podle literatury je jich sedm, ale přiznám se, že jsem se je nesnažila počítat. Všimla jsem si v zásadě jen dvou. Ta první se jmenuje Ulriken, je vysoká (643 m – ale pozor – skutečně se na ně díváte od hladiny moře, takže to není žádný kopeček…:)), ostře řezaných rysů, hrdě a skalnatě se vypíná nad městem. Její přirozenou důstojnost tak trochu zpochybňuje vysoký vysílač, ale na druhou stranu si jí každý všimne.

Ta druhá není sice až tak vysoká, ale je o to přívětivější. Objímá nejstarší část Bergenu a je známá pod půvabným jménem Fl?yen. Turisté ocení především pozemní lanovku, která vede na její vrchol, kde je pochopitelně i restaurace – hezká secesní budova, bohužel momentálně působí trochu omšele. Podobnost s pražským Petřínem je markantní, i když výhled ohromuje úplně jiným způsobem.

Suchozemec, jakým jsem například já, zajásá především při výhledu na moře a přístavy (historický i nový) a oči rychle utečou až na obzor, tam, kde je vidět širé moře. Když se duše nasytí, vrátí se oči k městu. Na první pohled zaujme řada starobylých domů na nábřeží, neboli Bryggen. Teprve zblízka, při pohledu na štíty domů vám dojde, že ta starobylost je jenom dojem, že domy pocházejí ze začátku osmnáctého století. Je to ale příjemný dojem. Od těchto domů je to coby kamenem dohodil na rybí trh. Stejně živý, byť ne tak velký, na jaké je člověk zvyklý z jiných přístavních měst. Zaujme velké množství nabízených uzených ryb – vždyť takový uzený losos je jednou z gastronomických tváří Norska.

Procházeli jsme tudy samozřejmě i se psy a jako i jinde budili Nazgúlové pozornost. Jedna slečna za pultem, krájející zrovna kousky jakési paštičky jako ochutnávku pro zákazníky, neodolala a hodila jeden kousek obloukem přes pult Kazanovi. Jeden rychlý pohyb, cvaknutí čelistí a spokojený pes. Slečna se nadšeně usmála a hodila druhý kousek Daníkovi. I zde následoval rychlý pohyb, cvaknutí čelistí a… vzápětí bylo sousto neporušené vyplivnuto na chodník. Daník, věrný svému zvyku, že každé sousto, nepochází-li z ověřených zdrojů, je nutné náležitě prověřit, sklonil hlavu a začal podezřelý pamlsek dlouze zkoumat. Vzhledem k tomu, že nastalo trapné ticho a já jsem si všimla, že se Kazan chystá neochotnému majiteli kořist sebrat, radši jsem sama ten kousek paštičky zdvihla a Kazanovi nabídla. Ten se po tom vrhl s nadšením, které dárkyni dostatečně odškodnilo za předchozí zklamání. Daníkovi se viditelně ulevilo.

Popošli jsme dál. Mimo ryb se na trhu nabízí celá řada dalších tradičních norských výrobků. Především to jsou vlněné „norské“ svetry, vesty, čepice a šály, hned poté následují výrobky z kožešin nebo kožešiny samotné. Přiznám se, že zrovna tohle mě nenadchlo. Copak ovčí kožešiny mě nepřekvapily, zdejší louky a lesy (!) jsou oveček plné, ale losí, tulení a dokonce i vlčí kožešiny bych radši viděla na jejich původních majitelích, než visící na stojanech. V této věci se holt s naším hostitelským národem neshodnu.

Zbytek centra se dá rozdělit pocitově na dvě části – směrem na jih, k dálnici, je centrum připomínající oblast kolem Václavského náměstí nebo Pařížskou ulici. Secesní budovy, širší ulice, rozlehlý park s jezírkem a vodotryskem. Moderní budovy, banky, obchody, prostě živé současné město se stopami historie, vkusné a příjemné. Přímo proti Bryggenu přes rameno přístavu se však nachází čtvrť historických menších dřevěných domů, většinou bílých, postavených v úzkých ulicích.

Ten půvab je nepopiratelný a pokud zrovna svítí slunce, jako se to poštěstilo nám, tak si lámete hlavu… kde jsem to jen viděla? A potom se rozhlédnete, nadechnete svěžího solí a maličko i rybami vonícího vzduchu a je to jasné. Bergenu se navzdory jeho zeměpisné poloze podařilo získat nefalšovaný jižní šmrnc, a když se jen maličko zapomenete, tak zjistíte, že vaše uši jen čekají na cvrkot cikád a dráždivou vůni dobré kávy. Tady? Neuvěřitelné!

Než opustím Bergen beroucí za srdce, musím se zmínit ještě o jedné veskrze praktické záležitost a tou je parkování. Městem prochází mezinárodní silnice E39, ve městě a v jeho okolí je čtyřproudová. V podstatě ať přijedete k Bergenu odkudkoliv, skončíte na E39. A teď ta zajímavost. Radní v Bergenu dokázali myslet natolik účelně, že na jednom místě kousek od samotného centra města a v návaznosti na E39 vyčlenili vedle vlakového nádraží místo na nádraží autobusové tak, že nad ním se nacházejí obrovské třípatrové garáže. V podstatě se do nich nedá netrefit, takže každý turista, který prvně zavítá do města, je cíleně odveden na místo, kde může na norské poměry levně a rozhodně bezpečně zaparkovat. Pět minut pěšky od centra!

Kupodivu to ani nevypadá nijak ošklivě nebo násilně. Ono v Norsku si jen málokde mohou vybírat, kudy povede silnice, neřku-li dálnice. Strmé skalnaté hory, členité pobřeží a všudypřítomná voda toho mnoho na výběr nedávají. Ze severu a východu se k městu přijede tunelem a dál se pokračuje více méně po mostech. A v Bergenu se povedlo začlenit hlavní průjezdovou tepnu i zásadní parkovací místo tak, že to ruší dojem z města jen tak málo, jak to jenom jde, a navíc je to velmi praktické. Celkově je ale třeba mít s dopravou ve městě a jeho okolí dost trpělivosti, vůbec když se dostanete do některé z denních dopravních špiček. Nutnost co chvíli přejíždět nějaký most mezi ostrovy a poloostrovy vede k tomu, že ulice i spojovací silnice jsou totálně přeplněné.

I my jsme se dostali do dlouhatánské kolony popojíždějící krokem směrem k ostrovům oddělujícím Bergen od širého moře. Měli jsme cukání z kolony utéct, ale nakonec jsme vytrvali. A dobře jsme udělali. To pobřeží je překrásné. Ale o tom zase příště.

červen 2007

Norsko: Země skal a vod (2)

Vždy jsem si přála žít alespoň nějaký čas u moře a osud byl tak laskavý, že mi vyhověl. Pravda netušila jsem, že půjde o moře, které zamrzá…

Nenasytná touha po moři pro mne momentálně v praxi znamená, že si denně projdu „svůj“ kousek pobřeží a s nepolevující zaníceností pozoruji vše, co se nabízí. Přitom nejde takříkajíc o „volnou“ přírodu, je to prostě příměstský park. A teď si představte, že máte možnost bydlet v loděnici, která je již z logiky věci tak blízko moři, jak jenom to jde, a ta volná příroda prostě za vámi přijde sama.

Ale začnu troškou popisu. Kari bydlí na jednom větším poloostrově jižně od Bergenu. Je to bývalá zemědělská oblast, která je postupně zabydlována rodinnými domky. Z klikatící se silničky jsou za domy vidět opečované louky, pastviny se stády ovcí s jehňaty a lesíky, které pokrývají většinu jinak nevyužitelných skalnatých vršků. Lesy jsou příjemné, dost světlé, tvoří je převážně borovice, duby a břízy, různé keře a samozřejmě hustý podrost složený převážně z borůvčí, brusinčí a vřesu.

Kariin dům je až na samém konci poloostrova, musí se projíždět po stále se zužujících cestách, přes pastviny a les až k pobřeží. Domy tu jsou dost daleko od sebe, bez plotů, velké pozemky potom tvoří převážně les. Dojmu, že jsem kousek za naší chalupou, však brání v zásadě dvě věci: jednak je to šumění moře a mnohohlasé hulákání mořských ptáků a jednak zrovna kvetoucí obrovské keře rododendronů. A když říkám obrovské, myslím obrovské. Ten před Kariiným domem musel mít na výšku víc než tři metry a být to stan, mohla by se v něm pořád slušná párty i s muzikou. A zdaleka nebyl jediný!

Ono ale zase není divu. Bergen je vyhlášený jako nejdeštivější místo Evropy a jak jsem loni sledovala místní zprávy, není to bezdůvodné. Ptala jsem se Kari, jak že to bylo loni na podzim s tím rekordem v nepřetržitém dešti a ona odvětila, že nepadl. Rekord je totiž 87 dní a loni na podzim pršelo v kuse „jen“ 85 dní. Rododendronům to zjevně prospívá, vodopádům také, ale co ti chudáci lidé, že… Jinak předesílám, že jsem měli celý týden neuvěřitelné štěstí na počasí, pršelo nám jen jeden den a navíc to byly jen přeháňky, tedy něco, co je pod rozlišovací schopností otužilých bergenských obyvatel.

Ale zpět ke Kariině království. Podle toho, co jsme za ty dny stačili vidět, byl lesík s útesy, kde stála loděnice, zmenšeninou většiny krás, které nabízel celý kraj. Útesy… to asi není ten nejlepší název. Spíš skalnaté pobřeží, široký pás oblých skal poskládaných z jednotlivých balvanů. Fakticky to vypadalo, jako byste pomalu přes roztažené prsty vylévali z mísy vánočkové těsto a nechali to ztuhnout. Nemělo to nic společného s ostře se lámajícími skálami, které panují větší části Norska. Na většině míst dno u pobřeží rychle klesalo, mělké byly jen písčité zátočiny. No písčité… nepředstavujte si prosím žlutý písek jižních pláží, tady spíš jde o černošedé drobné kamínky, které tak milují mušle a nemilují bosé lidské nohy.

Mušle… Jsou jich tady mraky, od maličkých bílých mušliček pokrývajících skály všude tam, kam dosáhne příliv, přes velké černé slávkoidní mušle, k větším bílým okrouhlým ulitám, které jsem jakožto neznalec nezařadila vůbec. Dále tu jsou mořské řasy všech druhů a velikostí. Temně hnědé střapaté keříky rostoucí hned na kraji moře, které za odlivu pokrývají balvany a slibují zlámané nohy každému, kdo by byl tak opovážlivý a chtěl přes ně přecházet. V hlubší vodě se potom vlní rostliny neskutečných tvarů, dlouhé, štíhlé, směřující jako podvodní šípy k hladině, světle zelené zachumlané závoje působí neskutečně vzdušně a bohatě, aby za odlivu splaskly do mazlavých hromádek. Našli jsme sasanky, velkého kraba, medúzu… a to vše jenom v malých skalnatých bazéncích, kde zůstává voda přinesená přílivem. Když to vidíte, tak pochopíte, proč se mluví o bohatých severních mořích, plných života, dosud vzdorujících lidské nenasytnosti.

Příliv a odliv jsou další jev, který mne nepřestává fascinovat. S nadšením malého dítěte jsem hned po probuzení pospíchala k oknu, abych se podívala, jak jsme na tom s vodou. Skvělým ukazatelem byly kolejnice (skluz pro loď) vedoucí z loděnice do moře a schody, které byly součástí betonového přístavního můstku. Pozorování výšky vody mělo vedle zábavy i jeden důležitý praktický dopad na naše chování – hned u přístaviště totiž byly dva ostrůvky. Ten větší byl dál od břehu a byla kolem něj hluboká voda, takže se ho kolísání hladiny nijak nedotýkalo. Ale ten menší byl příliš blízko břehu a při vrcholícím odlivu na něj bylo možné suchou nohou přeběhnout. A v tom byl problém – hnízdili tam totiž ústřičníci a jak mě varovala Kari, psi by mohli omylem rozšlápnout vajíčka. Že nevíte, jak vypadá ústřičník?

To je vám legrační pták! Černobílý krasavec, velký asi jako vrána, s kratším ocasem, ostrými křídly, oranžovýma nohama a především velikým oranžovým zobanem. Je to specialista na lov mlžů, takže se většinou vyskytuje na mělčinách, kde se brodí vodou a hledá něco na zub. Tedy do zobáku. Svoje teritorium, kde hnízdí, si bedlivě hlídá a jakmile uvidí něco, co se mu nezdá, už uslyšíte výrazné „Cip, cip!“ a ústřičník poskakuje a poletuje, varuje a zároveň se vás snaží odlákat pryč. Daníka takhle jeden odvážný jedinec zjevně nemilující psy zavedl až do moře a když tam Daník uchvácen pohledem na povykujícího pernatce (pro něho) znenadání žbluňknul, tak na něj s chutí udělal ptačí obdobu onoho obhroublého gesta slušnými lidmi nepoužívaného a vítězně odletěl.

Pokud jsem byla na skalách bez psů, často ústřičník přihopsal opatrně blíž, aby si mě prohlédnul. Nejhezčí bylo, že po všech těch bojovných pokřicích a hluboké podezřívavosti najednou tak čtyři metry ode mne usnul. Na holé skále zatáhl podvozek (tedy schoval jednu nohu), hlavu otočil dozadu, zobák strčil do peří a chrněl. Všem na očích! Neuvěřitelný pták… Ostatně – jak věděl, že s sebou nemám foťák? A ještě něco. Vedle hezkého zjevu a zajímavých zvyků má ústřičník v soutěži o zájem nadšeného pozorovatele ještě další eso v rukávu, a to svůj zpěv. Trvalo mi několik dní, než jsem dokázala spárovat hlasité kolotavé jakoby kanáří trylky s ústřičníkem, ale nakonec jsem ho přistihla. A nebylo to v tom obecném halasu vůbec snadné. Víte proč? Protože v jejich (a tedy i našem) bezprostředním okolí sídlily dva páry různých racků a rybáci. A to jsou ptáci, kteří snad být zticha ani neumějí.

Tedy abych řekla pravdu, první noc jsem nabyla dojmu, že nám za humny sídlí celá racčí kolonie, ale pečlivé pozorování odhalilo, že jde o jeden pár racků šedokřídlých, jeden pár racků mořských (větších a černokřídlých – nalezeno podle atlasu zaslaného Xerxovou – díky!:)) a neurčitý počet rybáků. Možná to byl také jeden, maximálně dva páry, ale nebylo možné to zjistit přesně, jelikož se děsně míhali. Manželé Šedokřídlí se zdržovali převážně na střeše protější loděnice (v zálivu byla vedle naší ještě jedna) a v jejím okolí. Na větším ostrůvku uprostřed zálivu bydleli manželé Černokřídlí se dvěma mláďaty a s nimi tam k jejich žalosti sídlili i rybáci. Jen pro informaci – zdejší (patrně) rybáci severní vypadali zhruba jako bílá vlaštovka, i ten ocas mají rozštípnutý! Měli by mít černou hlavičku, ale jistá si s tím nejsem, mně připadali bílí úplně celí. A nakonec dva páry ústřičníků obývaly ostrůvek vpravo od zálivu, ten, co se na něj dalo za odlivu dojít.

A proč jsem mluvila o žalostném sousedství? Protože rybáci jsou bohem nadaní letci, zkušební kamikadze a uřvanci v jednom. Jsou ochotni útočit na cokoliv se stejnou elegancí a vášní, s jakou loví rybky na hladině moře. Kari říkala, že jeden den si rybáci vybrali za oběť její černou labradorku Sáru a obě je tak účinně vyštvali z té části útesů, kterou považovali za svou. Nejvíc ale trápili své sousedy – racky mořské. Vypadalo to asi takhle: Pan Černokřídlý (nebo paní? netuším) sedí na vrcholku ostrova, spokojeně se rozhlíží a těší se z chvilky klidu. Najednou se objeví bílý nájezdník (velikost sotva třetinová, spíš menší) a s jekotem mu nalétne na hlavu. Racek hlavu přikrčí a řekne hlasitě hlubokým hlasem: Bek!

Rybák zavřískne, opíše ve vzduchu pár kroužků a vlnovek a nalétne rackovi na hlavu podruhé. Ten se skrčí a rozhořčeně vyjekne: Bek!! To se opakuje tak třikrát, až racek ztratí trpělivost a odlétne z ostrova na útes. Rybák potěšeně zaryčí něco neslušného, stoupne si na vrchol ostrůvku a naparuje se, div nepraskne. Načež pan Černokřídlý usoudí, že dost bylo legrace a vrátí se na ostrůvek. Zamává křídly, vypálí ze sebe viditelně výhružné Bek, bek! a usadí se na své místo. Asi deset minut je klid. A potom vymyslí rybák něco jiného.

Manželé Šedokřídlí jednoznačně postrádají kultivovanost a uměřenost černokřídlého páru. Celý den klevetí, shánějí potravu, poletují a řvou. Lidi, ti mají ale rejstřík! Kromě běžného ptačího klevetění dokáží mňoukat jako kočka, plakat jako napůl udušené batole, kvílet jak strašidlo na půdě, klapat zobáky, chrčet, kňučet a ječet jak stará Blažková. Vzhledem k tomu, že noc se v tuhle roční dobu nekoná, nevidí ty bestie důvod, proč by měli ty svoje zatracené zobáky zavřít.

Oni snad mluví i při jídle, ačkoli se to nemá! A nepřejte si slyšet ten virvál, když jim pan Černokřídlý s manželkou před zobáky ulovili pěknou mořskou hvězdici. Okamžitě se strhnul vzdušný souboj a já jen vyběhla z kuchyňky a s úžasem zírala na tu bouři emocí a leteckou akrobacii. Rybáci samozřejmě nemohli zůstat mimo a s radostí se do té mely vrhli také. Až jsem sama žasla, že se po chvilce jednotlivé ptačí druhy beze škod oddělily a černokřídlí mohli v klidu naservírovat hvězdici dětem.

No už radši končím, zdá se, že pobyt na severu přináší sklony k psaní ság. Ještě musím podotknout, že Nazgúlové se tu cítili doma fakticky okamžitě, okoukli terén a začali hlídat. Každý den si užívali her na skalách, byla to nádherná přírodní tělocvična, kde se dalo mnohým způsobem běhat, skákat a plavat bez nebezpečí postihu, protože na soukromém pozemku se na nás obecný zákaz volného běhání psů naštěstí nevztahoval. A hnízdiště ptáků jsem uhlídat dokázala – když mi Kari vysvětlila, kde kdo bydlí. Byla radost psy sledovat a právě ta volnost spojená s těsnou blízkostí s námi jim podle mého názoru umožnila zvládnout jak dlouhé cesty autem, tak i cesty po městě. A právě o Bergenu a jeho okolí si povíme příště.

Norsko: Země skal a vod (1)

Země skal, stromů a vod. Země, kde je na každém druhém rohu vodopád jen proto, že ta voda se nějak dolů dostat musí. Země, kde můžete zároveň projíždět zimou, jarem a létem a přitom neopustit jednu silnici. Jak vlastně popsat Norsko?

Na začátku naší dovolené bylo velkorysé pozvání Martiny přítelkyně Kari, která bydlí kousek od Bergenu, na jednom z mnoha zdejších poloostrovů. Jejich rodině patří výběžek do moře, kde stojí vedle hlavního domu a domku její maminky i nevelká loděnice, jejíž podkroví je předěláno na útulnou chatku o dvou pokojíčcích. Vedle loděnice je přistavěná ještě malá kuchyňka, takže hosté mají veškerý komfort.

Byla jsem nadšená. V Norsku platí velmi přísné hygienické předpisy, kvůli kterým je cestování se psy dost obtížné – pokud tedy volně netáboříte. Psi v podstatě nikde nesmějí do hotelů ani do restaurací, takže nabídka příjemného ubytování, kde jsou psi vítaní, je malým zázrakem. A to jsem ani netušila, na jak překrásném místě vlastně budeme moct týden bydlet.

Od nás do Bergenu je to 500 km, ale věděla jsem, že cesta bude náročná a dlouhá. Důvody jsou dva: za prvé je to striktní omezení rychlostí, kterými je možné v Norsku cestovat (max. 80 km/h, ale častěji 70 a 60) Jen pro zajímavost – na pokuty mají zdejší policisté tabulky a překročení rychlosti o 10 km/h stojí 1 600 NOK (vynásobte 3,50 na Kč), o 11 km/h již 2 600 a tak dále, při rychlosti nad 110 km/h se bere řidičák. A za druhé je tu přehršel přírodních krás, kolem kterých se prostě nedá jen tak projet. Je fakt, že jestliže jste z prvního vodopádu na větvi, u čtyřiadvacátého už jen přibrzdíte a zavrtíte v úžasu hlavou. U stého si řeknete, že… no prostě je tu zase vodopád, aby vás ten stý prvý zase vzal za srdce…:))

Cesty z Oslo do Bergenu jsou v zásadě dvě, samozřejmě s možnými lokálními zkratkami nebo odbočkami. My jsme jeli přes hory, tedy trasou Sandvika – Gol – Voss – Bergen. Tato cesta má tu výhodu, že když spěcháte, máte cestu usnadněnou spoustou tunelů, které se dají leckde objet kouzelnou krajinou – máte-li čas a chuť. Cestou tam jsme dost spěchali, takže jsme stavěli hlavně kvůli psům.

Bylo strašně horko a přestože máme v autě klimatizaci, rozhodli jsme se po zhruba třech hodinách cesty najít nějaké pěkné místo někde u řeky, kde bychom mohli nechat Nazgúly proběhnout a vykoupat. Bylo to v kopcích za Gulem, když si Marek všiml cedule lákající na odbočku, kde by se měl nacházet kráter po meteoritu. Neváhali jsme a odbočili. No, tři kilometry to nebyly, bylo to asi víc. Stoupali jsme prudkým kopcem po stále se zužující cestě. Když už jsme začali mít dojem, že najdeme tak leda perníkovou chaloupku, objevilo se parkoviště.

První jsme uviděli ten můstek. Na dvou balvanech postavený dřevěný můstek vedoucí zdánlivě odnikud nikam. Trčící nesmyslně nad kameny rozpálenými v nezvyklém horku. Vypustili jsme psy a vyrazili to prozkoumat. A ejhle – pod můstkem bylo koryto horské říčky, v tuto roční dobu téměř vyschlé. Mezi kamennými plotnami zůstaly větší a menší bazénky plné křišťálově čisté vody. Úmyslně neříkám tůně – ty jsou v mém vnímání spojeny se stínem, tmavou vodou, bahnem nebo pískem a vodními rostlinami. Tohle byly prostě roztodivně utvářené kamenné bazénky, některé překvapivě hluboké.

První to zjistil Kazan, kterému ve snaze se napít uklouzly tlapy a žbluňknul do vody úplně celý a aby se dostal na břeh musel dokonce plavat! Vyčítavě se na mě podíval (já ho tam fakt nestrčila!:)) a s gustem se vedle mně oklepal, takže jsem byla fakticky po koupeli také. Bylo to velmi příjemné a jakmile jsme se osvěžili, scházeli jsme korytem řeky dolů, kde jsme tušili ten inzerovaný kráter. A byl tam! Zalit vodou vytvářel malebné, poměrně hluboké jezírko. Psi se opět vykoupali a nezbylo nám než se vrátit k autu. Ještě jsme nebyli ani ve třetině naší cesty.

Chvíli nato jsme vjeli do hor a objevily se první vodopády. Byla jsem nadšená. Marek tu již byl loni v srpnu, ale já jsem horské Norsko viděla poprvé. Cesta se vinula údolím, fakticky pořád kolem nějaké řeky, lemována množstvím různých hor, převážně nesmírně strmých a skalnatých. No a z většiny z nich padala voda v mnoha rozmanitých vodopádech. V podstatě jde o to, že strmé hory mají relativně ploché vrcholy, je tam i dost vysoko položených náhorních rovin, na které pochopitelně prší a vydatně sněží. A ta voda se musí nějak dostat dolů.

Ona se opravdu snaží po úbočích téct, leckde se jí podaří vyhloubit i něco jako koryto. Jenže místy, jak jsou kopce strmé a ještě strmější, voda nejdřív skáče z výběžku na výběžek, aby jí nakonec nezbylo nic jiného než volně padat. A padají malé potoky, velké potoky, malé říčky a na některých místech i slušněji povyrostlé řeky. Voda hučí, křičí, snad radostí, snad úzkostí, sem tam se odrazí od skalních stěn, aby s hukotem a duněním dopadla na dno údolí. Je to uchvacující i děsivé, zvlášť pro mne, která má z bouřící vody vždycky tak trochu strach. Výsledkem jsou divoké pohledné řeky s tyrkysovou pěnící se vodou, jaké milují především raftaři.

Jak jsme postupně stoupali, mizely stromy a krajina byla divočejší. První setkání se sněhem jsme zažili na náhorní rovině za Bj?bergem. Scenérie se měnila a já jsem si nemohla neuvědomit, jak je ta krása těžce vykoupená, pokud se tam měli lidé uživit. Není divu, že skoro pokaždé, když byla v historii na Norsko vyhlášena námořní blokáda, tak se v zemi hladovělo.

Údolí bývají úzká, dlouho sevřená sněhem, jen ta šťastnější mají fjord nebo velká jezera umožňující slušnou cestu, jak přepravovat zboží. Hory jsou skalnaté, velmi strmé a tedy jen těžko schůdné. Úrodné půdy je jen maličko a kdo se kdy najedl z krásy? Ani lov tu nemohl být snadný – neprostupná divočina nahrávala zvířatům a člověk si svoji stravu musel zatraceně zasloužit. Ohromný vliv na rozvoj těchto krajů musely mít tunely. Jak úžasný vynález! Cesta, která vede více méně přímo a v zimě nezapadne několika metry sněhu. Co na tom, že z něj není výhled?

A tak je dnes Norsko prošpikováno tunely jako svíčková před pečením. My jsme jich projeli mnoho, přičemž nezapomenutelný je ten nejdelší na světě – pětadvacetikilometrový. Martin mě před ním varoval, takže jsem byla připravená, tedy aspoň duševně. Nakonec jsem ho projela docela dobře, i když legrace to nebyla. Není to totiž žádný moderní tunel, jak je známe třeba z měst. Je prostě vytesán v kameni, temném kameni, stěny jsou nerovné, osvětlen je jen poměrně řídkou řadou obyčejných světel zavěšených uprostřed nad silnicí. (Nikdy jsem nečekala, že se mi zasteskne po zářivkách!) Pravidelně, oproti kratším tunelům velmi blízko od sebe, jsou umístěny hasicí přístroje a každý kilometr je umístěna cedule, která ukazuje poměr ujetých kilometrů k těm, které jsou ještě před vámi. Musím říct, že psychologicky je to asi ta nejúčinnější zbraň proti pocitu úzkosti z té nekonečné podzemní cesty.

Podél silnice jsou vytesané ve skále pravidelné „výdutě“, kde je možné zastavit. Oči unavené tmou a míháním světel ostatních aut si úžasně odpočinou na třech místech, kde je tunel rozšířen do větších výdutí, natřen nějakou světlejší barvou a osvětlen příjemně modrým světlem. Je to také jenom trik – ale velice účinný. Kratší a modernější tunely potom mají další vymoženosti, jako jsou lepší světla a bíle natřené pásy na stěnách. Světlá barva působí velmi dobře, lépe vymezí šířku vozovky a tunel příjemně prosvětlí. Stejně důležité jsou i řady jakýchsi pruhovaných, reflexním materiálem pokrytých patníků, které asi v délce 50 metrů lemují vjezd a výjezd u dlouhých tunelů. Na začátku tunelu pomáhají očím oslněným sluníčkem vnímat šířku tunelu a před koncem zase probouzejí řidiče, kteří stihli upadnout při sledování středové čáry na silnici do hypnotického polospánku.

Tunely jsou zajímavé i tím, že vedle běžných zatáček mívají ještě různé výškové profily. Některé prostě vedou do (z) kopce, jiné jdou po vlnovce, ale zažila jsem jeden, který vypadal, že klesá do hlubin země po spirále. Nevěřili byste, jak je to zvláštní pocit, když dlouhý temný tunel viditelně klesá a vy pořád zatáčíte doprava. Musejí to být úžasné stavby a vůbec mě nepřekvapuje, že si seveřané potrpěli na trpaslíky, tesající své síně a tunely pod horami. Vždyť neprostupné hory jsou jednou z částí jejich duše, tou, kterou zrovna neokupuje moře a vůbec voda.

Hory nás neopustily celou cestu, i když ke konci byly o něco menší a zarostlé lesem, byť neslevily ze své nelítostné skalnatosti. Skutečně překvapivé však bylo, jak daleko do vnitrozemí se dokáže dostat fjord. Klidná, temně zelenomodrá voda mezi horami je slaná a přitom k pobřeží je to ještě pár hodin cesty.

Byl už večer, když jsme dojeli k Bergenu. A tam se nám otevřel nový svět. Přestože je tam moře na první pohled stejné, jako tady v H?viku, pobřeží je stejně členité a plné ostrůvků, působí jinak. Vůbec na výběžcích zasahujících na otevřené moře. Skály jsou tu divoké, ale oblé, vřesoviště mi připomněla Bretaň, i když mnoho květin bylo nahrazeno – jak jinak – lišejníky. Vítr pročesává nízký pichlavý podrost a omamně voní mořem a drsnou svobodou. Ale o tom až příště.

červen 2007

Norsko: Jak se jezdí v Norsku

Dnes to nebude ani dobrodružství, ani poezie – zcela prakticky si řekneme něco o tom, jak se jezdí v Norsku, co je prima a na co si dát radši pozor.

Tak předně – v Norsku se jezdí neuvěřitelně pomalu a slušně. Našinec ze začátku jen kroutí hlavou, ale rychle si zvyknete. Kolem jezdí spousta velkých aut těch nejluxusnějších značek a všechny se spořádaně šinou padesátkou všude po hlavnějších cestách ve městech, šedesátkou a sedmdesátkou po jeho okrajích či na úsecích bez domů a osmdesátkou všude jinde. Na dálnici kolem Oslo je povolených 80 – 90, na okruhu je to většinou 60 – 70 a výjimečně 80. Vedlejší cesty zajišťující průjezd v obytných čtvrtích mají čtyřicítku, ty koncové k domům potom třicítku. A všechno se v podstatě dodržuje!

Samozřejmě ta ukázněnost nespadla z nebe. Přísná pravidla totiž tvrdí policie pomocí velmi citelných pokut (co vím, tak jízda na dálnici v pruhu pro autobusy a taxi stála jednu známou rodinu více než 4 000 NOKů – vynásobte cca 3,30 a máte to v našich korunách) a rychlost navíc pomáhají dodržovat zpomalovací… no bariéry. Tady nemají ty směšné kovové věci, jako jsou u nás, ale pořádné hrboly. Tam, kde je povolená čtyřicítka a na některých vedlejších cestách jsou oblé zaasfaltované asi půl metru vysoké „hřbety“, na kterých bývá navíc namalován přechod pro chodce.

Třicítky na těch nejvedlejších cestách jistí ještě vynalézavější pastičky – hrbol je sice o něco nižší, ale nájezd je strmější a na rovném vrcholu širokém asi metr a něco je položena dlažba! Upozorňuji vás, že zkoušet přes tyto prahy přejet vyšší než povolenou rychlostí znamená otlučenou sklovinu na zubech a narůstající tajný účet, který si vaše auto pomstychtivě připravuje pro návštěvu autoservisu. Terénní auta to samozřejmě zvládnou snáz, ale nedělají to.

A to je právě smysl celé věci. Tady totiž jezdí pomalu každý. A protože tak jezdí každý, jezdíte tak i vy a nepřijde vám to. Naopak – i když bych to nepředpokládala, na ty omezené rychlosti si zvyknete a když potom jedete šedesát tam, kde je padesátka, sami zpomalíte. Tak se přece nejezdí… Samozřejmě do toho nevpadnete naráz a ze začátku si musíte dávat opravdu pozor. Funguje na to jednoduché zaříkávadlo: v naprosté většině situací jezdím na trojku (dvojku) a pokud mě to žene k řazení na čtyřku, zpozorním. Je fakt, že většina radarů tu je oznámena dopravní značkou, ale přece…

Pokud jde o dopravní značení, je přehledné a velmi dobré. Má samozřejmě některé zvláštnosti a nejsou to jen značky „Pozor, los!“. Tak například značky omezující rychlost mají v průměru o dvacet centimetrů větší průměr než ty, které povolují rychlost vyšší. Dále většina kruhových objezdů ve městech (a jsou jich stovky!) je dvoupruhových, přičemž pravý pruh má značení rovně a vpravo, levý pruh potom šipku doleva. Upozorňuji, že přijet poprvé před „kruháč“, kde vám šipka na silnici přikazuje vlastně jet do protisměru (vodorovné značení je tuším u nás nadřazeno svislému), je to zvláštní pocit. Ale má to své opodstatnění – průjezd křižovatkou je podstatně rychlejší a pokud se dodržují pravidla, není to na úkor bezpečnosti.

A tady se dodržují… Sama jsem před Vánocemi byla svědkem dlouhých front před tím správným pruhem a tak nějak jsem čekala, že někdo bude chytračit (jako u nás) a předjede frontu v druhém pruhu, aby se na kruhovém objezdu šikovně nacpal dopředu. Čekala jsem dlouho, ale chytráka jsem neviděla ani jednoho. Vrtalo mi hlavou – je to vůbec možné?

Ale samozřejmě ani Norové nejsou svatí a našli si způsob, jak si zajistit trochu adrenalinu s pokud možno minimálním porušováním pravidel. Značka „Dej přednost v jízdě“ je tu skutečně v mnoha případech vnímána jako pouhé doporučení, nikoliv příkaz. Ono je to tak. Na skoro všech vedlejších cestách není přednost vůbec značená a platí tedy pravidlo pravé ruky. Na hlavních cestách a kruhových objezdech je sice přednost jasná (na silnici jsou dokonce v tom případě namalované takové zuby, které se připomenou – pokud byste snad zapomněli číst značky), ale obecně pomalý provoz umožňuje vcelku beztrestně vjíždět do cesty skutečně na poslední chvíli. A Norové si to užívají – mám dojem, že hluboko ve svých hlavách jsou přesvědčeni, že oni jedou zprava vždycky.

Kdyby teď měl někdo dojem, že se tady takovými rychlostmi nedá nikam slušně dojet, není to úplně pravda. Jezdí se sice pomalu, ale doprava je velmi plynulá. Na dálnici i mimo ni je zvykem dodržovat skutečně bezpečnou vzdálenost (ne jako u nás, kdy si necháte půl metru navíc a okamžitě se vám tam někdo nacpe), pokud někdo potřebuje přejet z pruhu do pruhu, obvykle je puštěn a navíc funguje zipování. Výsledkem je sice poněkud nudná, ale bezpečná jízda. Přestože je zdejší dálnice každý den ve špičkách plná tak, že auta popojíždějí, jen málokdy skutečně stojí – nezdržují totiž časté nehody způsobené netrpělivostí a hulvátstvím.

Pokud jde o auta, tak Norové milují, a nejspíš se svým životním stylem i potřebují, velká auta. Je tu plno terénních aut, SUV a kombíků všech značek, včetně těch nejdražších, jako jsou Audi, Mercedesy a BMW. Zajímavé je, jak často tato velká rodinná auta řídí ženy. Když za námi přijel Andy, chvíli pozoroval provoz a potom poznamenal: „Jasně, ženské tu řídí kombíky a SUV, chlapi mají sporťáky. Bodejť, kdo většinou vozí děti, psy a nákupy?“ Neplatí to samozřejmě obecně, ale je to viditelný trend. Stačí chvilku postávat na parkovišti u nákupního centra…

A teď k chodcům. Dovolím si tu použít (a obměnit) jednu frázi dobře známou z našich médií a prohlásím: „Řidiči by měli být v těchto dnech maximálně opatrní, jelikož bezohlednost chodců nebere konce!“ No je to nadsázka, samozřejmě… Ale vysvětlím. V Norsku mají chodci absolutní přednost a cyklisté jen o maličko menší. Auta zastavují u přechodů už když se chodec teprve rozmýšlí, jestli doopravdy přejde. Počítá se s tím, že po přechodu může přefrčet cyklista a na rozdíl od našich pravidel má přednost i on. Nic proti tomu, chovám se stejně jako Norové a nepřijde mi to divné. Ale. Oni si zdejší chodci na tu svoji přednost zvykli natolik, že ignorují i výstřelky počasí (jako je sníh a led) a základní fyzikální zákony.

Jde o to, že krajina je tu opravdu hodně kopcovitá. Nejsou to žádné hory, ale poměrně strmé kopce a všechny tady kolem Oslo obydlené od úpatí až po vrchol. Většina těch úzkých přístupových cest tedy vede více či méně strmým kopcem. Teď si představte, že je na cestě sníh nebo led a vy se pomaličku šinete s autem z kopce a doufáte, že se nesklouznete někam, kam nechcete. A i za takových okolností jde proti vám skupina lidí nebo maminky s kočárky, které neuhnou, nezkusí jít tu chvilku třeba za sebou. Zabírají poctivou polovinu vozovky a usuzují, že ta druhá vám stačí. Za sucha nebo mokra ano, ale takhle? Jak rychle asi uskočíte před případně neovladatelným autem, když máte kočárek? Já jim to právo neupírám, ale tak nějak bych čekala ten základní zdravý rozum.

Kolikrát jsem to nevydržela s nervy a čekala na vrcholu kopce, než maminky dojdou na bezpečnější místo, a v duchu je zaklínala: „Chyťte si prosím ty děti! Aspoň na chvilku!“ Protože je jasné, že kolem kočárků často pobíhají ještě volně ložení skřítečci (tu se sáňkami, tu na bruslích), takže když je nakonec míjíte, jste napruženější než pilot Boeingu před startem. Nevím, jak to duševně zvládají místní, ale já si vždycky oddechnu, když se ocitnu na hlavní ulici, která má (díky bohu!) chodníky…:))

A poslední krátkou poznámku k parkování. Parkování je tu ve městech placené, a to skoro všude, neplatí se jen v neděli. I na místech, kde se parkuje zadarmo, je obvykle třeba si vzít lísteček z automatu, jelikož doba neplaceného parkování je většinou nějak omezena a vy musíte dokázat, že jste tu dobu nepřekročili. Platí to nejen v nákupních centrech, ale třeba i u různých sportovišť nebo parků. Například jedu-li se psy na Kalvoyu, musím si vzít z parkovacího automatu lístek, který mi umožní zde pobýt zdarma 3 hodiny. A pokud to neuděláte? Existuje tady cosi jako parkovací služba. Přijede označené auto, vyskočí dva maníci s fotoaparáty a jdou kontrolovat lístečky. Když něco nebude v pořádku, máte na krku pokutu (co jsem slyšela, tak mezi třemi a pěti sty NOKů). Viděla jsem je nejen ve městě, ale i na zastrčeném parkovišti u muzea Sonji Henje…

Takže pokud se náhodou chystáte autem do Norska, tak prosím nezapomeňte: pomalu, koukejte, kde parkujete, a pozor na chodce!

leden 2007

Norsko: Na běžkách

Přirozená náklonnost Norů k pohybu, a to především k pohybu v přírodě, má mnoho podob závislých na ročním období, věku i finančních možnostech. Jestliže v létě se o jejich pozornost tahá běh, jízda na kole, plavba na všelijakých lodích či plavání, v zimě je to jednodušší. Jen co napadne sníh, vyrazí Norové na běžky. Všichni.

No dobrá, všichni to asi nebudou, ale naprostá většině určitě. Kde se lyžuje? Všude, kde se udrží sníh. Kdo lyžuje? Každý, kdo se udrží na nohou a má trochu času. Připadá vám to přehnané? Dobrá, pokusím se to popsat trošku přesněji.

Běhání na běžkách vyhovuje norské nátuře z několika důvodů. Za prvé: je to pohybová aktivita, která jednomu dokáže příjemným způsobem zdvihnout tepovou frekvenci. Za druhé: provozuje se to v přírodě, kam jsou Norové vábeni velmi silným atavistickým pudem. Za třetí: běhat se dá v individualistickém vytržení, soutěživě s přáteli nebo s celou rodinou.

Norové vynikají ve všech disciplínách a na běžky chodí už i kojenci a batolata. Vážně, nedělám si legraci… Vysvětlím to později. Za čtvrté: dá se k tomu přizvat pes, což je další nezanedbatelné plus u tak psomilného národa, jakým Norové nepochybně jsou. Za páté: je možné s sebou brát horké nápoje a do programu zařadit opékání něčeho na ohýnku. A to je nabídka, které Norové prostě nemohou odolat.

To je tak. Letos tu podobně jako jinde v Evropě nastala zima velmi pozdě, takže vypuknutí běžkového běsnění bylo zcela nepřehlédnutelné. Jakmile napadl dostatek sněhu, objevily se první lyžařské stopy. Zcela samozřejmě ve všech lesích a odpočinkových koutech kolem Oslofjordu, plus (aspoň pro mě nečekaně) ve všech parcích větších než kapesník. Ve chvíli, kdy bylo nasněženo nějakých 40-50 cm a trvanlivě mrzlo, nahradily většinu amatérských stop stopy profesionální, připravované rolbami. A to prosím i v těch parcích! Díky tomu třeba nám začíná nejbližší běžkařská stopa necelých sto metrů od domu a to bydlíme na předměstí a kousíček od moře. Takže to by bylo kde.

A teď kdo. Každý. Dospělí i děti, muži i ženy. Děti začínají jezdit tak od tří let, zabalené do overalů se kolébají na miniaturních běžkách jako barevní tučňáčci. Nejdřív bez hůlek, potom s nimi. Rodiče je berou do parků nebo na golfová hřiště, kde si mrňata zkoušejí terén. V obchodě se sportovním zbožím jsem např. stála u pokladny za mladým (pravděpodobně) tatínkem, který s vážnou tváří kupoval růžovou soupravu zdobenou kytičkami a králíčky – běžky, vázání, hůlky a přilbu pro slečinku… odhadem tak čtyř až pětiletou.

A co ti nejmenší? Ti se vozí ve speciálních aerodynamických saních, do kterých se zapřahá jeden z rodičů – častěji tatínek. Mívají čelní sklo jako sajdkára a dětem se tam evidentně líbí. Na výlety na běžkách tak vyrážejí celé rodiny (hlavně v neděli), nebo jsou vidět party tatínků, kteří dostali na starost ratolesti všeho věku a v sobotu je odvážejí matkám z očí a z pravděpodobně uklízených domovů (převážně v sobotu). Saně mají tu výhodu, že tatínek nemusí být za velblouda, když s sebou táhne mimo běžné výstroje ještě termosky s pitím, jídlo určené na piknik a nějaké to polínko na oheň.

Pokud jde o dospělou populaci, tak běhají štíhlí i tlustí, sportovci i jedinci, které byste si lépe představili v křesle s doutníkem nebo na drbech v cukrárně. Horní omezení věku si netroufám odhadnout – viděla jsem skutečně dost staré lidi, a mohu více méně jistě tvrdit, že mezi těmi nejstaršími je více mužů než žen. Vybavení lyžařů je stejně různé, jako oni sami: od toho nejjednoduššího až k tomu nejnáročnějšímu. Všechny běžce ale spojuje jedno – fascinace tímto způsobem pohybu, zasněženou krajinou a… nemluvnost. Přestože na některých místech bývá hodně lidí, neslyšíte žádné halasné pokřikování. Výjimkou jsou samozřejmě děti, nejčastěji v situacích, kdy se odněkud řítí a vzápětí padají.

Jak jsem říkala, častými účastníky běžeckých orgií jsou také psi. Počítá se s nimi, nikde jsem neviděla zákazy, i když je možné, že na vybraných trasách může být přítomnost psů omezena. Jedinou zmínkou, kterou jsem našla, byl plakát na parkovišti u jezera, který pomocí komiksu vysvětloval přítomným majitelům psů, že ač stopa vede lesem, měli by po svých miláčcích uklízet, pakliže si tito uleví poblíž upravené stopy. Prohřešky proti tomuto ustanovení jsem našla jen u parkoviště, jinak byly stopy čisté.

Psi doprovázející lyžaře jsou buď volně běžící, nebo mají postroj a svého pána po stopě táhnou. Těch druhých je podstatně víc a při pohledu na ně pochopíte, proč Norové tak moc milují všechna ta velká lehkonohá lovecká plemena. Když jsme si vyjeli na běžkách poprvé, jeli jsme pro jistou bez psů – nevěděli jsme totiž, jak to tu chodí. Přijeli jsme a viděli… plno lidí a psů a kupodivu skoro žádné vzájemné kolize. Možná je to tím, že lovečtí psi jsou přirozeně málo agresivní (to je prosím moje domněnka vycházející z potřeby spolupráce loveckých psů ve smečkách), nebo spíš nejsou tak agresivní lidé. Každopádně se tu a tam zamotaly dlouhé tažné šňůry psů, které přepadla vzájemná sympatie (obvykle jsou bez dlouhých řečí rozmotáni a pokračuje se dál) a občas se temperament psa neshodl s úmysly jeho pána a skončilo to pádem (lyžaře).

Nejhezčí příhodu tohoto druhu jsem zažila v sobotu. Objížděli jsme s Martinem zamrzlé jezero a najednou slyším dusot. Po jedné z širokých vyježděných „cest“ se řítil gordonsetr, který za sebou táhl asi tak desetiletého kluka jedoucího na běžkách. Šlo jim to fantasticky, dokud psék nezahlédl cosi na levoboku a prudce neuhnul do hlubokého sněhu. Kluk to téměř ustál – všechna čest… Zezadu se ozvalo zavolání (asi od rodičů) a pes tedy opět vyrazil kupředu. Potíž byla v tom, že neběžel po vyježděné stopě, která plynule stoupala na břeh jezera, ale zamířil poněkud víc vpravo, kde seděla skupinka lidí konzumujících nejspíš něco neodolatelného.

Setr se rozhodl, že se přidá, a bez námahy vyskočil na břeh, který však nejméně o půl metru kolmo převyšoval zasněženou zamrzlou hladinu jezera. Kluk už ovšem vyskočit nedokázal a rozplácl se na břehu, až mu nohy i s běžkami vyletěly vzhůru. Myslím, že jsme se v okolí lekli všichni, ale prudké písknutí konečně dorazilo do mozku mlsného nezvedence, takže vzorně zastavil a s úžasem sledoval svého malého pána, jak se snaží vymotat zpět na nohy. Kluk si pro sebe něco žbrblal a nemusela jsem umět norsky, abych tušila, že slova byla určena onomu nevinně vyhlížejícímu zvířeti, a byla jsem si jistá, že lichotky to věru nebyly…

Osměleni obecně vstřícným prostředím jsme se rozhodli vyrazit v neděli i s Nazgúly. Vytáhla jsem Martina z pelechu tak ráno, jak jsem dokázala, takže jsme k jezeru dorazili asi ve tři čtvrtě na deset. Aut už bylo na parkovišti dost, ale jen zlomek toho, co předchozího dne. Začátek byl dramatický, jelikož o dvě auta vedle byla zrovna „strojena“ mladá rotvajlerka, která rychle získala ke svému kousku parkoviště vyhraněný vlastnický vztah a považovala za svoji povinnost chudáky Nazgúly seřvat. Naštěstí se nic zvláštního nestalo, jen jsem odvlekla pséky hloub do lesa mimo stopu, aby se před lyžováním volně proběhli a ulevili si. Vyrazili jsme v klidu a musím říct, že to bylo úžasné.

Vzhledem k časné hodině nebyl na přístupové cestě k jezeru skoro nikdo, takže psi běželi na volno a zjevně se radovali z toho, že se dnes pánečci výjimečně necourají. Rychle se utvořila formace: vepředu běžel Martin, kolem něho pobíhali psi a já se je snažila neztratit z dohledu. Idyla byla narušena jen Martinovými občasnými výkřiky typu „Krucinál, Kazane, kolikrát jsem ti říkal, ať mi nešlapeš na lyže!“, jelikož Kazanovi se zalíbilo na úsecích s hlubším sněhem a málo vyjetou stopou běžet těsně za pánečkem.

Občas jsme museli odvolávat Nazgúly od jiných psů, ale vzhledem k tomu, že při malém provozu byli skoro všichni hafani (s výjimkou tažných) na volno, byly vzájemné kontakty spíš společenské povahy, než aby někoho obtěžovaly nebo nedej bože ohrožovaly. Maličké potíže začaly až těsně před návratem, kdy jsme museli použít přístupovou cestu, na které se scházeli opravdu všichni, kdo jeli od aut nebo k autům. Bylo nutné psy přivázat. Máme dlouhá „běhací“ vodítka a psi měli postroj. Jenže než jsme je stihli přivázat, profrčela vedle nás ona rotvajlerka z parkoviště.

Jo, kdyby jen profrčela! Jenže chlupatá slečna si zatím stihla srovnat dojmy a došla k názoru, že Nazgúlové jsou děsně sexy a jako emancipovaná žena se rozhodla vzít iniciativu do vlastních tlapek. Zcela zapomněla, že za sebou táhne pánečka na běžkách a mohutným skokem se vrhla mezi Kazana a Daníka, kteří tou dobou čekali, až dostanou vodítka. Copak naši chasníci byli v sedmém nebi – konečně někdo ocenil jejich mužné kvality (a obou zároveň!), ale chudák lyžař měl do dělat, aby se udržel na nohou. Hůlky se mu rozlétly do stran a skončil v podivuhodném útvaru, který by bylo možné nazvat „překřížený pluh“.

Naštěstí měl páneček pro spády své fenky pochopení, takže jsme se všichni chvíli zastavili a pozorovali to láskyplné hemžení. Kde byl konec bojovnice z parkoviště! Nakonec jsme psiska rozmotali, oni odjeli a my chvilku počkali, jelikož jsme nehodlali skončit jako rukojmí vášní unesených tahounů. Cestou k autu jsem potom zjistili, že budeme muset vymyslet nový povel – něco jako „pryč ze stopy“ nebo tak. Nazgúlové totiž neviděli jediný důvod, proč uhýbat běžcům jedoucím ve stopě proti nám, takže to znamenalo vyjet ze stopy, pustit hůlku (nechat ji viset za poutko na zápěstí) a za jízdy přitahovat neochotného čokla, který trval na tom, že uhnout by měl ten druhý.

Navzdory tomu to bylo úžasné nedělní dopoledne a já aspoň vím, co budeme následující týden cvičit v lese.

leden 2007

Norsko: V ledu

Hovoří-li se o Norsku mimo jeho hranice, bývá zvykem používat všelijaká klišé vztahující se buď ke zdejším přírodním krásám, zlověstné tmě nebo uzavřenosti obyvatel. Žádná z běžných pověstí ale nemluví o ledu.

Setkání s realitou bývají různá, protože jen málokdy najdeme ve skutečnosti to, co očekáváme. Já jsem odjela do Norska s vědomím, že je tam nádherná příroda a v zimě patrně hodně sněhu, jelikož pověsti pravily, že se norčata rodí s lyžemi na nožičkách. Ta příroda sedí, krásy tu je skutečně na rozdávání. S těmi lyžemi bych byla opatrná – pokud už by zdejší rodičky měly snášet u dětiček nějaké ty pomůcky k přežití, viděla bych to podle svých zkušeností spíš na holínky opatřené ocelovými hřeby – to pro případ, že tahle mokrá krajina zamrzne. Lidi, v životě jsem nepotkala tolik ledu, jako tady za poslední měsíc!

V létě to tu vypadalo (z mého pohledu) úplně normálně, asi jako u nás. Na podzim jsem však viděla tu změnu. Nejenže tu hodně (chtěla jsem napsat pořád!) pršelo, ale země tu vodu pila jako houba, až skončila nasáklá k čvachtání. Kromě skal a strmých kopců bylo měkko, vlhko a houpavo vlastně všude. Les byl plný mokřin, potůčků, kaluží, všude zurčela nějaká voda. Dobrá, opatřila jsem si boty značky Viking, které jsou sice z goretexu, ale pogumované až ke šněrování, a s vodou se tak čestně vyrovnala. S neschůdnými místy jsem se smířila a naučila je obcházet.

Jenže potom to všechno zmrzlo. Nejdřív jsem byla ráda. Tři měsíce děsně špinavých psů mi daly zabrat natolik, že mi představa suché zmrzlé země málem vháněla radostné slzy do očí. Na co jsem vlastně myslela? Jaké suché země? Vždyť tady nebyly suché chodníky ani když náhodou svítilo slunce! „Trocha ledu mě nezabije,“ myslela jsem si spokojeně, když jsem obdivovala rychlost, s jakou tu dokáží zamrznout rozsáhlé ledové plochy. Z dětství mám totiž pořád pocit, že než u nás spolehlivě zamrznul rybník, aby si jeden užil, byla půlka zimy pryč.

V hlavě jsem dále řešila takové ty záhadné suchozemské otázky, jako třeba kam přijde voda za přílivu, když fjord zamrzne, a nevěnovala jsem postupu promrzání moc pozornosti. Potom mě potěšilo, že mohu se psy na louku. Mlaskavé bláto zmrzlo a nám se otevřel úžasný hrací prostor sotva sto metrů od domu. Jenže ono se to u toho nezastavilo.

Začalo totiž sněžit. Ne moc, žádné drama, spíš takové ty hezké zimní kulisy. Jenže každý víte, jak to se sněhem ve městě chodí. Jeden den to je nadýchaná bílá pokrývka těšící lidská srdce, ale už druhý den se sníh ušlape, auta ho rozjezdí a sníh se pomalu mění na led. To je hodně nepříjemné, ale nijak neznámé – vždyť u nás to není jiné. Jenže u nás stačí den, maximálně dva dny teplot nad nulou a většina ledu – aspoň na těch ošetřovaných místech – zmizí. Jenže tady ten led drží. Copak silnice, ty jsou ošetřené (tedy aspoň ty hlavní), ale chodníky a příjezdové cesty se stávají záludnou pastí.

Promrzlá země a vysoká vzdušná vlhkost se nejspíš podílejí na tom, že s výjimkou prudších svahů tady led vydrží i několik dní teplého počasí. Tak například minulý týden nasněžilo. Dva dny bylo celkem hezky a potom přišlo oteplení. Čtyři, pět, postupně i osm stupňů Celsia s občasným deštěm. Sluníčko svítilo a… led odolával! Čtyři dny muselo být teplo, aby se více méně vyčistily ošetřované plochy. Jenže všude jinde led zůstal, jen postupně hrbolatěl a stával se ještě neschůdnějším než za čerstva. V praxi to znamená obrovská kluziště místo parkovišť a neschůdné cesty a stezky – všude, kde chodili po sněhu lidé, zůstává čistý led. Pokud na něj zaprší, je z něho mokrý led, který je už – jen maličko to přeženu – smrtelně nebezpečný. Ten prostě k jakékoliv spolupráci nedonutíte, ani když máte čtyři nohy.

A louky! Bláhově jsem si myslela, že když to nejde po cestách, musí to jít po loukách. Ano, byl tak jeden den, kdy byly louky schůdné, zatímco cesty nikoliv. Jenže potom louky začaly vypadat zeleně a byl konec. Co tím myslím? Z dálky zelená louka znamenala jediné: roztál sníh a zamrznul v zdálky neviditelný hrbolatý led. Ten pohltí trávu, které potom koukají jen konečky a na vlhčích místech ani to. A tak se louka proti vší logice stane ještě méně schůdnou než ty ledové cesty! Vím o čem mluvím, naposledy jsem se po jedné šourala včera, než jsem to vzdala a prchla do přece jen suššího lesa.

A tak mine těch pár teplejších dní, které se střídají s mrazy, a na ten led opět nasněží – naposledy nám to začalo včera odpoledne. No a led pod sněhem má tisíc rádoby žertovných způsobů, jak z nafoukaných dvounožců udělat úpící čtyřnožce.

Vždycky mě zajímalo, jak je možné, že se Norové i za těchto podmínek neustále věnují běhu. „Jak mohou běhat, když já jsem ráda, že se plazím?“ přemítala jsem a s nevírou sledovala jejich výkony. Přemýšlela jsem o rovnováze těla i duše, o zdravém sebevědomí a došla k názoru, že to musí být nějaké elfské dědictví. Led přece neukecáte! Neukecáte, ale můžete se na něj připravit – dozvěděla jsem se včera. Běžně se tu prý prodávají jakési kovové hroty navlékací na boty, které pohyb značně usnadní. Ale to by přece muselo být vidět, ne? Nějaké řemínky, nebo tak… Ale moje informátorka pokračovala: „A prodávají se tu i boty, které již ty hřeby mají v sobě, jen se v případě potřeby vysunou…“ Ha! To by mohlo být ono! Že bych nebyla neschopná, ale prostě jen nedostatečně vybavená?

Ale přes všechny potíže mi led přinesl i jeden velmi krásný poznatek. Kazan o mě pečuje! Pět a půl roku jsem byla nezpochybnitelným hlavním a velkým psem bez bázně a zaváhání – tedy aspoň v očích našich Nazgúlů. Neměli sklony zjišťovat, jestli jsem zdravá a v pohodě, jak to běžně dělal Max. Prostě panička – superman. Až led mě shodil z tohoto pochybného piedestalu…

To bylo tak. Párkrát jsem s sebou na ledu švihla a Kazan poněkud zpozorněl. Obvykle moc nepadám, leda když mě on shodí, takže mu to začalo dělat starosti. A potom jsem se ocitla v ledové pasti. Svažitá lesní cesta byla tak strašně kluzká, že jsem se prostě nemohla udržet na nohách. Pokud jsem se nechtěla potupně plazit, musela jsem si zavolat pomoc. Kazanovi to sice také klouzalo, ale zdaleka ne tak, jako mně. Chytila jsem se ho a on mě přes kritický úsek bezpečně převedl. A něco se mu v hlavě přecvaklo. Panička mě potřebuje!

Já vím, že Kazan má silné pečovací vlohy; koneckonců, je to ovčák. Jenže nikdy nebyl objektem jeho zájmu nějaký člověk. Dlouho se staral o Maxe, běžně dohlíží na Daníka, asi deset dní pečoval o pudlí mimi Berta a nakonec o kočky – když už se smířil s tím, že je nesmí sežrat. Ale o paničku?

Lidi, to je vám krása! Kdykoliv Kazanovi ujedou tlapy, koukne se starostlivě, co jako já… jestli nepadám. Povel „pomalu“, užívaný především, když je vedu na ledu na vodítkách, bere velmi vážně a popravdě řečeno, snaží se mi nasouvat pod ruku. Co kdybych se potřebovala chytit, že? A je se fakt občas chytím a on má radost, jak se hezky stará. Předevčírem jsem s nimi lezla takovou dost strmou stezkou prokládanou balvany a na jednom místě jsem se pro jistotu přidržovala kamenů i rukama. A ejhle, kde se vzal, tu se vzal, do obličeje mi zafuněl můj chlupatý ochránce: „Ale paní, snad zase nepadáš? Co se takhle opřít?“

leden 2007

Norsko: Spinaway

Úzká silnice se zařezávala do horského úbočí a pozvolna stoupala, peleton však nezpomaloval. Pozor, pokus o únik! Srdce buší ve snaze udržet tempo, krev šumí ve spáncích, svaly se napínají. Teď! Únik se nepovedl a stále sevřená skupina se přehoupla přes hřeben a sjíždí do mělkého údolí.

Pot mi teče do čela a cítím zvláštní euforii. Dokázali jsme to! Ale co? Stejně jako nějakých čtyřicet dalších lidí i já sedím v zatemnělé místnosti, zírám na plátno a šlapu na spinningovém kole, jako by mi šlo o život. Nebo o vítězství. Ne, nezbláznila jsem se. Jenom jsem podlehla duchu této země a skončila v tělocvičně.

Ne že by to bylo poprvé, ale doma jsem tomu nikdy takhle nepropadla. Jako každý člověk, který při své práci převážně sedí, musím hledat cesty, jak se hýbat. No a v Norsku je pohyb a cvičení natolik součástí životního stylu, že pokud někdo cvičit chce, určitě si cestu najde. A nejednu.

Na ulicích a v parcích denně potkáváte nejen samostatné běžce, ale i celé organizované skupiny. Pokud si myslíte, že jde převážně o mladé lidi, jste na omylu. Běhá tu skutečně každý a pokud už zdejší senior opravdu musí na běh rezignovat, popadne hůlky a aspoň se svižně prochází. Neodradí je ani špatné počasí, ani ledem pokryté cesty. Často jsou doprovázeni psy, převážně různými druhy setrů, ohařů a španělů. Je to fascinující a po více než třech měsících pobytu musím říct, že i nakažlivé.

Jenže počasí je převážně ohavné a je-li někdo tak náchylný k různým druhům nachlazení jako jsem já, musí si vedle procházek hledat nějakou fyzickou aktivitu pod střechou. A tak mě Martin přihlásil do zdejšího sportovního klubu, kam sám už delší dobu dochází. Byla jsem trochu na rozpacích – Elixia je moderní zařízení, kde je pohyb a cvičení povýšeno na úroveň umění. Co tam budu proboha dělat? Z Čech jsem znala jen spinning, jinak jsem se pohříchu cvičení vyhýbala. Jak tam budu vypadat? Co když se ztrapním?

Obavy byly naprosto zbytečné. Ten, kdo vymýšlel tento sportovní stánek, totiž myslel na všechny, takže tam i všechny má. Dokonale vybavenou velkou tělocvičnu, místnost na spinning (tady mu říkají xycling) a několik sálů na různá další cvičení tu zdaleka nenavštěvují jen sportovně zdatní lidé, ale prakticky každý, včetně těhotných žen a seniorů. Vzhledem k tomu, že součástí centra je i hlídání dětí (které mají taky svůj cvičební program), tak není žádný problém vidět cvičící matku, která si udělá v koutku s křesly pauzu a nakojí mimi – nejspíš dalšího budoucího návštěvníka zdejších tělocvičen.

Popravdě, jediný, kdo se tu něčemu divil, jsem byla asi já. Jednou jsem zabloudila na kratší verzi spinningu, která byla v rozvrhu označena modře. Až na místě jsem zjistila, že je to hodina pro lidi, kteří potřebují jemnější cvičební program, takže na spinningových kolech tu šlapalo vedle seniorů, které bych u nás bez váhání pustila v tramvaji sednout, i několik budoucích matek v různém stádiu těhotenství. Když si uvědomím, že u nás se dnes těhotenství bere spíš jako nemoc než přirozený stav ženy, tak by naši doktoři nad tímto pohledem nejspíš zkolabovali – nebo vybuchli vzteky. Ale maminky v klidu šlapaly a podlaha nebyla plná předčasně narozených dětí. Jak se zdá, malým norčatům takové zacházení svědčí – však je tu dětí plno. Ostatně pokud o to ženy stojí (a ony většinou stojí), tak mají možnost dvakrát týdně navštěvovat kurs jógy pro těhulky. Je psina potom vejít do šatny…:))

Jednou z velmi oblíbených verzí spinningových hodin je právě spinaway, tedy hodiny, kdy vám ke šlapání na plátno promítají krajinu a vy jste tak součástí cyklistického peletonu. Nejdřív jsem z toho byla dost v rozpacích – když šlapu, ráda se ponořím do hudby a fakticky po ničem nekoukám. V sále je hodně šero, jenom na stropě svítí hvězdičky. Ve srovnání s jízdou na kole se člověk na spinningu nemusí dívat na cestu, může se skutečně oddat jen tomu pohybu. Proč tedy sledovat plátno?

Odpověď byla prostá – protože je to zábava, vzrušení! Nikdy bych tomu nevěřila, ale měla jsem štěstí, že na první hodině, které jsem se zúčastnila, hostoval jakýsi věhlasný trenér. Nevelký muž, typicky šlachovitý vytrvalec, se trochu plaše usmál na sál plný dychtivých lidí. A potom to začalo. Nevtíravá hudba a první obrázky. Jedem po rovině, šlapeme celkem v klidu, je třeba se zahřát. Sledujeme záda několika cyklistů, krajina je hornatá, kolem lesy a spousta všelijaké vody. Prostě Norsko. Dole na plátně jsou časomíry graf znázorňující profil naplánované cesty. Pořád se neděje nic zvláštního – aspoň pro mě.

Jenže potom se tempo zrychluje a dobře vybraná hudba udává rytmus. Přidej! A vydrž! Pohyby lidí šlapajících v místnosti se rychle sladí s rytmem cyklistů na plátně. A tehdy poznávám, proč se na dnešní hodinu bylo třeba upsat nejméně dva dny dopředu a proč u recepce ještě před začátkem stála skupina doufajících. Ten chlap je vynikající! Pobízí, chválí, tiší a znovu pobízí. Když jeden z cyklistů na plátně zkusí únik, zní sálem jednoznačný výkřik – nenechte ho! Za ním!

Krev divoce buší ve spáncích, adrenalin se bouří a navzdory námaze mám chuť se smát. Samou radostí, protože je to úžasné! V reálném životě bych se kodrcala daleko za jakýmkoliv pelotonem, ale tady mám šanci. A znovu zrychlujeme. Trenér co chvíli vykřikne, sám jede jak o život, lidé zírají na plátno v zajetí virtuálního souboje, ale zaliti zcela reálným potem. Nikdy předtím jsem něco takového nezažila. To je to opium, které nutí sportovce ničit si tělo a podřídit tréninkům vše ostatní?

Ale je tady konec. A lidé, uštvanější než jindy, zvolna šlapou, koukají na plátno na šumící bouřící horskou řeku a pomaličku se vracejí do reality. Většinou neradi. Světla se rozsvěcejí, oči mžourají, adrenalin si začíná vybírat svou daň. Skvělé. A kdy pojedeme příště?

leden 2007