Category Archives: Nezařazené

BTW: V náručí

Miminko na mě kouká hlubokýma modrýma očima a já přemýšlím nad tím, co vlastně vidí. Novorozeňátko je na světě pouhé tři týdny – jak si vlastně vykládá to, co vnímá, když nemá skoro žádné zkušenosti se světem? Určitě ale cítí teplo, měkkost a bezpečí mé náruče. Najednou se malý zavrtí, drobný obličejík zrudne, pěstičky se zatnou a já cítím, jak se celý napíná. Jakým hrozným nepřítelem může být vlastní zažívání, když jednomu ještě není ani měsíc!

 

 

Pokládám malého křiklouna na přebalovací pult, abych pokračovala v oné zdánlivě nekonečné bitvě za jeho klid a pohodlí. Navzdory tomu, že posledním miminkem, o které jsem se starala, byl před mnoha lety můj mladší syn, všechno je najednou zpátky. Obratnost rukou i automatický sled myšlenek, kterému jsem kdysi jako čerstvá matka poněkud ironicky říkala předletová příprava. Má totiž jediný cíl – zjistit, proč to dítě brečí zrovna teď.

Je hladové? Potřebuje přebalit? Bolí ho bříško? Je už moc dlouho v jedné poloze a chce překulit? Je mu zima nebo teplo? Nudí se? Nebo se jen potřebuje ujistit, že není samo? Sleduju spokojeně kopající nožky rozbaleného miminka a znovu mě udivuje, jak dokonale umí takový človíček cvičit se svým okolím. Ovšem hned si střízlivě odpovím – bodejť by ne, vždyť je to podmínka jeho přežití. Tam, kde to nefunguje, novorozeňata… no, neprospívají.

Za chvíli už mimi zase spokojeně leží v mém náručí a já tiše dmu pýchou – jeho maminka mi totiž složila nádhernou poklonu, když se mě zeptala: „Jak to děláš, že u tebe skoro nikdy nebrečí?“ Popravdě, nevím. Opravdu hodně dělá zkušenost, pomáhá praktický a nesentimentální přístup. Nicméně, podle mého tichého přesvědčení, ten malý musí cítit, stejně jako kdysi moji synové, lásku, kterou se nesnažím skrývat – vždyť je to můj první vnuk!

 

Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové 2013

BTW: Hranice v mysli

„A tak maminka svázala Honzovi raneček s buchtami, udělala mu křížek na čelo a Honza se vydal do světa na zkušenou.“ Právě tak začíná spousta českých pohádek a nebyly to jen pohádky. Naše kotlinka nebývala vždycky uzavřená, mladí byli skutečně posílání do světa, aby se naučili jazyky a okoukli, jak se věci dělají jinde.

 

 

V drsných časech bez sociální sítě měly zkušenosti a znalosti, které dokázaly přinést konkurenční výhodu, cenu zlata. Nebo přežití. Aspoň u těch moudřejších, kteří byli ochotni se učit.

Když jsem tuhle probírala se sousedkou, jak se má její synek, toho času se potulující a vydělávající si na živobytí na Novém Zélandu, tak mě najednou trklo, že naši mladí se vlastně už zase vydávají na zkušenou a moc mě to potěšilo. Jen z našeho koutu vesnice byli místní studenti dlouhodobě v Holandsku, Portugalsku, Norsku a USA. A zatím se vracejí domů, s hlavou plnou nejen nových zážitků, ale i s novou perspektivou, s jakou se dívají na svoji rodnou zem.

Po letech života v totalitní kleci, kdy ti, kdo odešli, odcházeli navždy, se tento koloběh sbírání zkušeností vlastně zastavil. A vzduch v naší kotlince ztratil na svěžesti a kapku zkostnatěl. Cizí způsoby, postoje a zvyky postupně přestaly být zajímavé či dokonce inspirativní, převládl odstup a nedůvěra. Navíc se zcela ztratila původně přirozená dvoujazyčnost našich předků.

Je skvělé, že se k tomu zase vracíme. Je přirozené a zdravé žít vrostlý do svého kraje, žít lokálně. Ale mysl by takové hranice akceptovat neměla. Právě proto, že jsme lidé, schopni přemýšlení, máme představivost a touhu poznávat. Ne každý chce nebo může jen tak vyjet několik měsíců nebo let do zahraničí, ale s internetem po ruce, vybaveni chutí poznávat a s google překladačem v pohotovosti nejsme nikdo mentálním vězněm zamčeným na vlastním dvorku. Tedy pokud jím nechceme být.

A tak vám s přicházejícím jarem přeju, abyste každý den aspoň na chvíli zdvihli hlavy nad úmornou denní rutinu a pustili svoje myšlenky na svobodu.

 

Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové 2012

 

BTW: Sladké pokušení

Kdykoliv jdu ve Dvoře Králové po pěší zóně, číhají na mě cestou dvě nastražené pasti: knihkupectví a cukrárna. Oba tyto obchody mají hodně společného – člověk v nich dokáže najít něco, co pomáhá, když je duši těžko a svět nevypadá tak přátelsky, jak by si jeden přál.

 

 

Je zajímavé, jak je rčení „osladit si život“ skoro doslovné. Sladké pomáhá a vědci nám už osvětlili, jak je to s působením cukru a tuku na nervovou soustavu člověka. Nezapomenou však okamžitě varovat před jeho nadměrnou konzumací a vyhrožují návykem podobným drogové závislosti.

Na všechno řečené si svědomitě vzpomenu, kdykoliv mé kroky zamíří k cukrárně a většinou nabídce odolám. Ovšem s jednou výjimkou a tou je právě cukrárna Gloria. Proč? Protože jsem tam chodila už jako malá se svým dědou. Takřka vždy jsem chtěla indiána a netrpělivě jsem se na něj těšila.

Jenže děda byl známý a oblíbený dvorský učitel, takže cesta z Kotkovy ulice do cukrárny byla neskutečně zdlouhavá. Neustále jsme někoho potkávali, kdo zdravil a dával se do řeči. Pro malou mlsnou holčičku to bylo k nevydržení! Ale nakonec jsme tam došli, já jsem dostala indiána, nebo při slavnostnějších příležitostech jsme si s dědou dali pohár.

A tak se s postupem let stalo zastavení v této cukrárně sladkou náplastí na duši. Kouzlo není v množství cukroví, které si člověk koupí. Jde o ten pocit. Otevřu dveře, pozdravím a koukám do známé vitríny. Miluju všechno sněhové, tak důležitě dumám, zda to dnes bude indián, kornoutek, kremrole nebo laskonka. A vření v mém srdci se zvolna tiší, a na sladce zasněžené rty se vrací úsměv.

Rozhodně nejsem jediná, kdo to tak cítí. Minule jsem tam potkala starou paní, která si objednala vídeňskou kávu a harlekýna. Elegantní, drobná dáma jedla s tak zasněným potěšením, že mi to nedalo a popřála jsem jí dobrou chuť.

Příjemně se na mě usmála a utřela si ústa ubrouskem. „Víte,“ povídá, „já jsem dnes byla na kontrole u paní doktorky a cukr v krvi jsem měla naprosto v pořádku. Však jsem se taky snažila… a teď to chci náležitě oslavit.“ Věřte, že jsem ji naprosto chápala:))