Category Archives: Mlsotník

Mlsotník: Jak si vychutnat celer, i když ho nemáte rádi

Už jsem si kolikrát v diskuzích k nejrůznějším receptům všimla, že celer patří mezi zeleninu, která vyvolává chuťové emoce. Buď ho lidé milují, nebo nesnášejí, málokomu je jeho chuť úplně lhostejná.

Bulva (kořeny) celeru patří spolu s mrkví a petrželí do „svaté trojice“ kořenové zeleniny, na které je postavena celá řada receptů nejen české kuchyně. Jak bulva, tak nať mají velmi výraznou chuť, která může – jak už to u všech výrazných jevů bývá – vyvolávat sympatie až oddanost na jedné straně, stejně jako nechuť až odpor na straně druhé. Jenže celer má vedle zajímavé chuti i celou řadu léčivých účinků, takže by v naší kuchyni chybět rozhodně neměl. Tak co s tím?

U nás doma je situace jasná. Zatímco já celer miluju (ale až od dospělosti – jako dítě jsem ho nechtěla), všichni moji muži (Martin i oba kluci) celer doopravdy „nemusejí“. Kde to jen trochu jde, ho z jídla preparují a vánoční lahůdka – celerový salát, sloužící jako pikantní doplněk toho bramborového – by mi neujedli, ani kdybych je prosila:)) I hledala jsem způsoby, jak celer zpracovat tak, aby jim v jídle nevadil. A ono to doopravdy jde.

Celer v polévkách

Chuť celeru je ve většině polévek – alespoň pro mne – nepostradatelná. Dodává jim šmrnc a málokdy jím šetřím. Přesto strávníci většinou neprotestují. Metody na to existují v zásadě tři. Buď ho použiju ve vývaru a na talíř jim ho nedám, nebo ho nakrájený schovám mezi množství jiné zeleniny, hub, masa, těstovin či rýže (to u výživných polévek, ve kterých stojí lžíce a nikdo po nich nepožaduje další krmi:)) nebo ho nastrouhám a posléze mixuji v jemných krémových polévkách.

Sváteční masový vývar

Masový vývar (slepičí, kuřecí či hovězí) jsem se naučila dělat podle své tchýně. Vtip je v tom, že k masu přidávám zeleninu takřka v celku a to hned na začátku vaření, ještě do studené vody. Radši tu rovnou upozorňuju, že jde o zdlouhavější postup vaření, protože tlakový hrnec (papiňák) chuti této polévky moc neprospívá. Nejlepší je vařit pomaličku a ve velikém hrnci. I proto je to u nás polévka sváteční, která se spíš mlsá, než cokoliv jiného. Patří k těm několika málo polévkám, na které se mužstvo vysloveně těší:))

Do velkého hrnce dám očištěné maso (nejlépe slepici nebo hovězí, kuře je dost mdlé, musí se víc kořenit), zaleju studenou vodou – ne do plna, protože toho do hrnce přijde ještě hodně. Přidám sůl, trochu kmínu, celý pepř (já dávám víc), papričku chilli a dám vařit. Potom se pustím do čištění zeleniny a postupně přidávám (množství cca na jednu normálně velkou slepici a 6 litrový hrnec):

Celé nebo jen půlené stroužky česneku (dle chuti, já dost:)), půl velké cibule nebo jednu menší, několik celých očištěných mrkví, jeden až dva kořeny petržele nebo pastiňáku (petrželí může být víc, pastiňák je sladký, tak přizpůsobit množství mrkve, aby polévka příliš nezesládla) a půl nebo čtvrt bulvy celeru (opět podle velikosti) – musí ho být dost! Jediný celer obvykle nějak překrojím, přece jen je v hrnku dost neskladný. Posolím a nechám bublat.

Pozor, chce to trpělivost! Polévka by měla jen jemně probublávat, vařit se pomalu, vyplatí se sbírat pěnu. Já někdy po úvodním prudším varu otřu pěnu často i s částečně vyvařeným kmínem z boků hrnce papírovou utěrkou a teprve potom stáhnu teplotu na ono poklidné bublání. Teď je možné se nějakou dobu věnovat něčemu jinému. Polévka se nijak nemíchá, výsledek by měl být čirý vývar, takže nemá cenu pošťuchovat zeleninu, aby se později rozpadávala na kousky.

Když už maso vypadá, že je hotové, začnu s dochucováním. Nyní hodně záleží na zvycích rodiny a kvalitě masa. Dobré maso spolu se zeleninou, již přidaným kořením a solí dokáže vyprodukovat výborný vývar bez další pomoci (možná bývá třeba dosolit), ale někdy je nutné přidat něco dalšího. Já v tomto případě používám polévkové koření bez glutamanu, které si sháním v obchůdcích s bylinkami, ale i nějaký ten druh vegety neuškodí.

Ale jen s mírou – při tomhle množství masa a zeleniny by umělé dochucení mohlo dost pokazit. Pro milovníky slanější a ostřejší chuti bych spíš nabídla trochu kvalitní sojové omáčky. V létě se dá přidat zralé rajče či ještě lépe zelená paprika (maďarská, slovenská, kozí rohy…).

A nyní (pravda trochu sezónní) zlatý hřeb – připravíme si svazek petrželové nati (lepší je opravdová, kadeřávek až na druhém místě) do něj přiložíme jednu nebo dvě snítky nati celerové, svážeme nití a celou kytici dáme vařit do polévky (někdy si tyhle kytičky dopředu mrazím, ale není to úplně ono). Asi po dvaceti dalších minutách polévku definitivně vypneme a kytici vyvařených bylin opatrně vyjmeme, aby kousky „neznečistily“ polévku.

V mezičase jsme si v jiném hrnci uvařili nudle (nejlépe domácí – klidně kupované:)) a v míse je promíchali se syrovou nasekanou petrželovou natí (tady může být i kadeřávek).

Podáváme tak, že na talíř dáme nudle s petrželí (dost) a zalejeme horkým čistým vývarem. Podle přání strávníka mu můžeme polévku dozdobit třeba kouskem mrkve (jedinci jako já tam mají od všeho kus:)) a kouskem voňavého uvařeného masa.

Jak je vidět, není to polévka na všední den, ale vážně stojí za to! O zeleninu s masem se obvykle strhne boj mezi lidskými i zvířecími strávníky…

A poznámka pro majitele batolat zvykaných na polévky: pokud to nepřeženete s kořením, tak rozmačkaná (nebo mixovaná) vařená zelenina s kouskem masa doplněná trochou rozmačkané vařené brambory je vynikající a dětem to obvykle velmi chutná. Dokonce to milovaly i ty mé, ačkoliv jinak dělaly s jídlem pravidelně potíže…

Polévky krémové

Tady mluvím o jednoduchých obvykle jednodruhových zeleninových polévkách, jako jsou jemná hrachová (ze zeleného mraženého hrášku), brokolicová (já ji dělám ještě s kukuřicí), ze zelených fazolek a podobně. Pokud do polévky nastrouháte trochu celeru, tak získají zajímavou chuť a vzhledem k mixování strávníci celer většinou ani nepoznají. Skvělé je ten celer nejdřív v hrnci opéct na másle a teprve potom polévku zalít vodou a přidat zeleninu – ta chuť nemá chybu:))

Já dělám se smetanou i rybí polévku (z masa mořských ryb) a ani tam celer nechybí. To na másle osmahnu nastrouhaný celer a mrkev (celeru víc než mrkve, někdy přidám i trochu česneku – mám-li rybu s výraznou chutí) zaleju vodou, přidám citronovou šťávu, bobkový list, nové koření, pomelu mlýnkem pepř a přisypu trošku polévkového koření. Chvilku vařím (15- max. 20 minut), potom přidám zakysanou smetanu rozšlehanou s moukou, povařím, odstavím ze sporáku a všechno umixuju. Podávám s čerstvě nakrájeným pórkem a krutony – nebo častěji s nakrájeným opečeným toustovým chlebem. Nevím-li mlsotou co by, potřu opečený chléb před nakrájením česnekem…

Ani v jedné polévce celer nijak nekřičí, zato zajímavě dochucuje.

Celer a dušené maso

Dušené maso na desítky způsobů zná každá kuchařka. Je to skvělý způsob vaření – lze zpracovávat prakticky všechny druhy masa a různé obměny zeleniny přinášejí vždy trošku jiný chuťový zážitek. Celer je pro dušení s masem úžasná zelenina a já se přiznám, že ho v kombinacích požívám skoro pořád. Pokud ovšem vaši strávníci po celeru netouží, je možné ho i pod masem úspěšně zamaskovat a ještě navíc přijdete k báječným novým odstínům chuti. Finta spočívá v tom, že nastrouhaný celer opékáte zároveň s nahrubo nakrájenou cibulí, případně i s nasekaným česnekem. Upozorňuju, že žádnou z ingrediencí nijak nešetřím a cibule s celerem jsou zhruba v poměru 1:1.

Je jasné, že množství vhodných kombinací je veliké, tak tu uvedu jednu svoji oblíbenou a možná ne zcela obvyklou variantu.

Hovězí po staročesku (Název jsem si právě vymyslela:))

Hovězí je u nás doma velmi oblíbené a dělám ho na spoustu různých způsobů. Tenhle vzniknul čistě z bezradnosti – jak udělat něco nového, ale aby to každý jedl? A navíc – abych měla doma ty potřebné suroviny?

Tak jsem dala opéct hromadu cibule a celeru, na tom pokoulela a opekla dva pěkné velké kousky hovězího, posoleného a opepřeného nahrubo namletým černým pepřem. Zalila jsem to horkou vodou a co teď?

Mrkev jsem tam dávat nechtěla, poslední dobou byla málem i v pudingu. Ale zahustit to chtělo. I přidala jsem k masu, cibuli a celeru dvě nakrájená jablka – stejně bylo třeba je sníst. Jenže to pořád nebylo ono. Co jsem to vařila den před tím? Švestkový nákyp? Aha, mám tu sušené švestky! Tak šup tam s nimi – pěkná hrst to byla.

Nechala jsem maso pomaloučku bublat a občas přišla obrátit maso, zamíchat zeleninu a případně dolít trochu vařící vody. Vonělo to pěkně, ale něco tomu chybělo. I přidala jsem trochu soli a chilli. Nebylo to zlé, ale… ha, zkusím to! A přisypala trochu mleté skořice. To bylo ono! Bublalo se dál, dohromady nejméně dvě a půl hodiny (dělám toho vždycky kotel – ať se už ten čas a energie vyplatí:)), zelenina i ovoce se skoro rozvařily, maso bylo měkké a tak přišel čas to nějak zahustit.

Moc mouky se mi tam dávat nechtělo, tak jsem to zahustila jen trošičku (studená voda s tmavou moukou), zato přidala tři lžíce hustého medu. Paráda! Jemně míchat, nechat probublat a vypnout plotýnku, aby si to hezky došlo.

Trochu byla potíž určit, jakou k tomu dát přílohu – nakonec to byla tuším rýže, i když já jsem hlasovala prostě pro chléb (kluci pro hranolky:)). Nakonec toho bylo tolik, že jsme to postupně jedli s tím vším a chutnalo nám to.

Abych chválu celeru chutnajícího, ale nevadícího zakončila, tak zmíním ještě jednu možnost – strouhaný celer se hodí pod „po čínsku“ rychle opékané kousky masa. Ve výsledné směsi zeleniny není nijak agresivní, ale příjemně ovlivní vůni i chuť. A je to změna, když nic jiného! (A nastaví jídlo, když je ostatní zeleniny nějak málo a celer se jen tak povaluje v lednici:))

Abych chudák celer neutlačovala, tak ještě honem dva receptíky, ve kterých dominuje. Opět nejsou oficiální, ale spíš takové moje oblíbené varianty.

Celerový salát vánoční

Mamina ho vždycky dělala jednu misku vedle mísy bramborového – prý pro odlehčení a jeho nakyslá chuť se hodila k rybě. Kapra jsem nikdy nemusela, ale salát jsem měla ráda.

Příprava je velmi jednoduchá. Celer uvaříme (o Vánocích ho vařím s ostatní zeleninou), vyndáme do misky a polejeme citronovou šťávou. Necháme ho vychladnout tak, aby nepálil do rukou (nakrájení to urychlí) a potom ho prolisujeme přes kolečko, kterým se krájí na salát i brambory. Přidáme nakrájenou cibuli, opepříme, osolíme, podle potřeby dokyselíme a zamícháme pár lžic majonézy. Já dávám majonézy málo, protože cílem je lehký nakyslý salát, dobře doplňující poněkud syté menu. Nejlepší je až se odleží, tedy druhý den.

Opečené celerové plátky

Jsou výborné samotné i jako příloha k masu, nejlepší jsou z čerstvého, ještě šťavnatého (nezdřevnatěného) celeru. Já je totiž nepředvařuju, ba ani neblanšíruju. Prostě je nakrájím (ne moc silné – cca půl centimetru) a na másle z obou stran opeču. Podstatné je koření – plátky zasypu trochou sušeného česneku, chilli a bazalky. Dají se použít různé prodávané směsi na pizzu, varianta se sušeným parmazánem potom nemá chybu.

Pokud si je dáte s hranolkami, tak je to báječná varianta bezmasého jídla. A pokud ty hranolky upečete v troubě na pečicím papíru (saje trochu tuk), to je to s přivřeným očkem i dietní:))

Takže dobrou chuť

červen 2009

Mlsotník: Norské vafle

Život v Norsku pro mě znamená mimo jiné i nové stravovací návyky, obvykle vyplývající z dostupnosti surovin. Jedním ze skutečně přelomových objevů však byly vafle – podotýkám norské vafle, což je něco jiného než ty, na které jsme zvyklí doma.

Jako osoba nadmíru mlsná a vždy připravená ochutnat něco nového, jsem krátce po našem přestěhování začala objevovat, co všechno mi může Norsko na poli kulinářském nabídnout. Samozřejmě tu jsou ryby. Nikdy by mě nenapadlo, že budu jíst ryby minimálně každý druhý den a ještě k tomu dobrovolně!

Ona samozřejmě není ryba jako ryba a já jsem už taky pěkně zmlsaná – tresku černou (sei – to co se obvykle prodává u nás) snesu maximálně do polévky, zato tresku „opravdovou“ (torsk), tu můžu mlsat v mnoha různých podobách. JanaBa samozřejmě tvrdí, že kdysi byly ryby mnohem chutnější, jelikož nevyrůstaly v sádkách, ale to mě nijak netrápí, protože já si na nich pochutnávám až dnes.

Ale já vlastně nechci mluvit o rybách a tím míň o mořských potvorách – já dnes chci mluvit hlavně o vaflích. Setkat se v Norsku se zdejšími vafličkami není žádný problém – prodávají se všude tam, kde jsou u nás v nabídce obvykle opečené buřty. V turistických chatách, obchodních centrech, bistrech či jen v pojízdných kioscích, všude si můžete koupit čerstvé vafle. Na rozdíl od těch, co se prodávají u nás, jsou měkké a mají tvar žebrovaného pětilistého kvítku. Taková zjednodušená rožmberská růže je to… a strašně dobrá!

Norové si na ně obvykle dávají zdejší vynikající marmelády, často kombinované s místní úchvatně dobrou zakysanou smetanou. Když jsem začínala objevovat nabídku v dostupných supermarketech, udivilo mě, že všechny druhy marmelád jsou vedle klasických lahviček nabízeny také v plastových kyblících.

I říkala jsem si (podle zkušeností od nás) – kilo marmelády v plastovém kyblíku (a navíc za rozumnou cenu – v Norsku!!!), to bude ale humus plný éček! Ale potom jsem si všimla, že se kyblíky nacházejí velmi často právě v kioscích s vaflemi a konečně mi to došlo – to jsou ty pravé, trochu řidší marmelády na vafle. A taky ano. Kbelík sem, kbelík tam, kdyby se u nás dala koupit za rozumnou cenu dobrota, která nejen po daném ovoci chutná, ale vy ho tam dokonce i najdete! :))

No a konečně zpět k vaflím. Základem pro přípravu vaflí je vaflovač. Je to přístroj jednoduchý, tady se prodává v různých variantách. My jsme štěstí – na to, že jsme fakticky nevěděli, co kupujeme, pořídili jsme si přístroj výkonný a relativně inteligentní, který po dopečení vafličky pípne. Vzhledem k tomu, že nikdy neděláte vaflí jen pár, je možnost odbíhat od jejich přípravy velmi důležitá.

Pár základních zásad pro přípravu vaflí:

Pečící plochy vaflovače se potírají olejem jen před první vafličkou, potom už ne.

Hotové vafle je třeba skladovat na roštu, nikoliv na pevných plochách – navlhly by! Obvyklý režim je následující: pomocí dřevěné špachtle a vidličky vyndáte hotovou vafli na rošt, ona si odfoukne, vy dáte do vaflovače nové těsto, a když se otočíte zpátky, je právě čas na to, abyste ji dali na talíř tomu, kdo je zrovna na řadě.

Na osobu počítejte minimálně tři vafle, u dospívající mládeže nepočítejte vůbec – tam jen pečte.

Pokud s vámi sdílí domácnost pes, počítejte minimálně jednu i na něj – aspoň něco zbude i na vás. Já na dva psy počítám v jedné várce se třemi vaflemi – dostanou tu první, potom někdy uprostřed a nakonec i tu poslední… S kočkami zkušenost nemám, ale nepředpokládám, že by nad dobrou vafličkou ohrnovaly nos.:)) Jinak psům dávám vafle bez náplně:))

Jestliže se snažíte hubnout, je do jisté míry možné ošidit recept co do přidaného másla a určitě co do přidaného cukru. Ostatně vafle je možné připravovat i ve slaných variantách.

Pokud se vafle nesnědí naráz (nestává se to často), tak by měly vychladnout na mřížce (já používám rošt z trouby) a později se jedí buď studené (to mi ale nechutná) nebo je možné je krátce prohřát v mikrovlnce (tak na 10 sekund jednu).

Konečně recept – jeden z mnoha. Je to osvědčený recept od JanyBa, stačí cca na 10 vaflí. Tady se dají koupit i vafle v prášku – a taky nejsou špatné, jen to vyjde o kousek dráž.

Vafle každodenní

Dáme do mísy 2 vejce + 2 vrchovaté lžíce cukru a šleháme.

Potom přidáme:

6 dcl mouky (hladké, jiná tu není:))

3/4 lžičky soli

1 lžička vanilkového cukru (sáček)

podle chuti koření – lez dávat skořici, Norové mají rádi kardamom)

to vše smícháme se

4 dcl mléka a 4 lžícemi másla

a před pečením přidáme ještě 1 dcl vody (důležité tuším pro křupavost)

Vymícháme (ušleháme) hladké těsto, podobá se palačinkovému.

Naléváme do rozehřátého vaflovače a pečeme. Péct se dají měkké (šťavnaté) vafle, nebo vafle do křupava (to máme rádi my). Nastavení najdete na vaflovači.

Samozřejmě nejjednodušší je koupit těsto v prášku, přidat máslo a vodu a dát se do vaflování.

Ochucení a zdobení vaflí už záleží čistě na vaší fantazii a na tom, co máte právě doma. Kluci je mají nejradši s marmeládou, já ráda kombinuju marmeládu se zakysanou smetanou (sbohem linie!), stejně mám ráda javorový nebo karamelový sirup. I ty se dají kombinovat se smetanou.

Samozřejmě nic nebrání polévat vafle čokoládou, naložit na ně zmrzlinu, čerstvé, nebo kompotované ovoce, našlehaný tvaroh a… kde co dalšího.

Ještě přikládám pár receptů tak, jak jsem je našla na netu:

Jednoduché vafle:

160 g másla

50 g cukru

50 g vanilínového cukru

2 vejce

400 g polohrubé mouky

1/4 kypřícího prášku do pečiva

200 ml mléka

Máslo utřeme s cukrem a vanilínovým cukrem do pěny. Přidáme vejce a dobře ušleháme. Přidáme mouku prosátou s práškem do pečiva. Přilijeme mléko a vypracujeme těsto. Pečeme zlatohnědé křupavé vafle. Sypeme cukrem a skořicí.

Neutrální vafle:

5 vajec

1/4 l mléka nebo smetany

špetka soli

125 g mouky

125 g rozpuštěného másla

Žloutky, mléko nebo smetanu, sůl a prosátou mouku dáme do mísy. Metlou dobře rozkvedláme. Těsto necháme chvíli stát. Krátce před pečením přidáme rozehřáté máslo a nakonec tuhý sníh z bílků.

Podáváme k sladkému či pikantnímu. Jsou vhodné k snídani, přesnídávce, kávě, čaji nebo večeři.

Křupavé vafle

125 g másla nebo margarínu

100 g cukru

1 sáček vanilínového cukru

2 vejce

250 g mouky polohrubé

100 ml mléka

100 ml vody

1/2 balíčku pečivového prášku

citrónová kůra

Změklé máslo nebo margarín utřeme do pěny s cukrem vanilínovým cukrem a vejci. Pak přidáme střídavě vlažné mléko, vodu a mouku, sůl. Do posledních 50 g mouky vmícháme pečivový prášek. Ochutíme strouhanou citrónovou kůrou.

Je mi jasné, že každý doma vaflovač nemá a tak je to tak maličko výprava do kulinářské teorie. Ale víte, co mě napadlo? Že takový kontaktní gril… Ale ne, to prosím neberte vážně.

A ještě jedna perlička – než se začaly vyrábět vaflovače elektrické, vyráběly se železné vaflovače, které bylo možné používat třeba i u ohniště. Viděla jsem je na zdejších trzích se starožitnostmi…

Takže kdybyste přijeli do Norska, udělejte si čas i na rožmberské vafličky, patří k Norsku stejně jako trollové a fjordy…

květen 2008

Mlsotník: Snadno a rychle na asijské téma

Když jsme žili na Tchaj-wanu, objevila jsem jednu do té doby nevyzkoušenou věc. Když se nadrobno nakrájená zelenina zprudka opeče, získá úplně jinou chuť, než jakou jsem byla zvyklá.

Tchaj-wan je totiž kulinářským rájem, kde se na jednom místě setkávají všechny ty rozličné styly vaření, které se praktikují po celé „velké“ Číně. Pálivé i nepálivé, s rýží i s těstovinami, včetně všech těch podivností, ze kterých bývá Evropanům no… aspoň nejisto.

Po týdenní aklimatizaci, kdy mně bylo po nedobrém japonském jídle podávaném v letadle úděsně zle a žila jsem fakticky jen na pomerančích, jsem s chutí začala objevovat, co dobrého se dá na tomto pro nás exotickém ostrově slupnout.

Brzy jsem objevila novou a fascinující chuť jídla, které mě dlouhá léta odpuzovalo ve školních jídelnách. Rizoto. Rizoto dělané narychlo, kdy se voňavá již uvařená horká rýže přidávala na pánev k osmažené zelenině – a masu, pokud ho zákazník chtěl. Sojové omáčky byl vždy jen ždibíček, správně pro chuť, ne proto, aby se překryla chuť zasmrádlého masa, hnijící zeleniny nebo žluklého tuku.

Okouzlena rizotem (nejlepší bylo s krevetami) jsem objevila smažené rýžové a fazolové nudle. V roce 1992 jsme v Čechách znali tak maximálně instatntní nudlové polévky, takže jsem byla nejprve překvapena (co to je?) a potom uchvácena (ještě!). Po návratu domů jsem se nějakou dobu snažila vařit „čínsky“, ale nebylo to snadné, surovin bylo málo a já měla až v příliš živé paměti chuť originálu.

Nakonec jsem se k „Číně“ zase vrátila, ale jinak. Bez snahy o dodržení původních receptů, s větším přihlédnutím k domácím surovinám a ve snaze ušetřit čas, který se dal strávit užitečněji než u plotny. Recepty, které z toho vznikly, nemají zadané ani míry ani váhy, je to intuitivní vaření, které nechává volné pole fantazii a možnostem kuchařky. Při dodržení jednoduchých základních principů je možné vytvářet odlišné varianty jídel podle toho, na co budete mít zrovna chuť nebo co zrovna ukrývá vaše lednice a spíž.

Základem všech jídel jsou tři složky: “

vařená rýže, špagety nebo různé nudle “

opečená zelenina “

maso (pokud ho tam chcete mít, ale jde to i bez něj)

Příloha:

Rýže musí být před vařením důkladně propláchnutá a spařená horkou vodou. To aby „nesmrděla pytlem“. Sice asi nebude tak voňavá jako ta čerstvá na Tchaj-wanu, ale měla by být svěží, pro tentokrát bez koření nebo cibule.

Těstoviny musejí být poctivě připraveny al-dente, tedy nepřevařené! Opatrní musíme být zejména u rýžových nudlí, které se rozmatlají velice snadno. Držte se návodu! :))

Zelenina:

Běžnou základní kombinací je zelí normální a/nebo zelí čínské, mrkev, cibule a/nebo pórek, paprika, čím víc druhů, tím líp. Česnek se dát může a nemusí. Typově se nehodí hrášek, kukuřice a rajčata (ty si nechte do jiných receptů:))

Normální zelí nakrájíme najemno, aby se dobře opeklo. Čínské zelí rozdělíme na listy a nakrájíme napříč. Dole jemněji, k zelenému konci listu necháme proužky širší. Cibuli (určitě velkou) rozpůlíme a nakrájíme napříč, jako ke steakům. Papriku (nejlépe kombinace rajčinové a normální, ale v zásadě tu, kterou máme) nakrájíme na… prostě na kousky. Mrkev nastrouháme, jinak by se pořádně neopekla. Pokud dáváme česnek, tak stroužek krájíme na plátky, nelisujeme ho!

Množství: jak máte rádi, zelí a cibule musí být dost.

Maso:

Jakékoliv, nejlépe připravené pro rychlé opečení. Tedy kuřecí, krůtí, jemnější vepřové. Je dobré ho najemno nakrájet a naložit do trochy oleje s kořením. Pokud to nestihnete, kořeníte při opékání. My používáme takové, jaké zrovna Marka napadne – on je u nás vrchní nakládač masa. Různé pepře, paprika, chilli, kari, zázvor… nepoužívala bych italské nebo provensálské směsi bylin. Stylově sem nepatří. Ale pokud vám to nevadí… dá se zkusit cokoliv.

Vedle masa syrového, aktuálně opečeného, můžete použít opečenou anglickou slaninu, krevety, mušle, chobotnice… ale také tuňáka z konzervy. Není to úplně ideální, ale je to po ruce a je to levné.

Skvělé jsou do toho sušené thajské nebo malajské krevetky, pokud víte, kde je sehnat. Ty můžete opéct se zeleninou (pro nudle), nebo zamíchat do čerstvě upečené rýže a nechat v ní postát.

Postup: “

Naložíme maso (pokud ho budeme dělat) “

Nakrájíme zeleninu a rozdělíme ji na tácek tak, aby první šlo na pánev normální zelí s mrkví a cibulí. (Ostatní přidáme až poté, co bude tahle zelenina změklá.) “

Uvaříme přílohu a hotovou ji přeložíme do větší mísy (podle počtu porcí, že…:)) “

Na velké pánvi nebo ve velkém kastrolu s pevným dnem rozehřejeme olej. Slunečnicový, olivový, burákový… Je to na vás. Já ho dávám hodně málo (nesnesu moc tuku), takže občas musím zeleninu během opékání maličko (ale fakt jen cáknutí!) podlít horkou vodou z rychlovarné konvice. Pokud ale tuk snášíte, je lepší to nedělat. “

Do horkého oleje dáme opékat maso a rychle ho připravíme. Pokud děláte víc porcí (pro víc než 4 lidi), je lepší opéct maso, dát ho na mísu k příloze a se zeleninou začít znovu „na čisto“. “

Zeleninu tedy buď přisypu ke skoro hotovému masu, nebo na pánev do horkého oleje. Rychle opékám (na největším hořáku nebo plotýnce, na nejvyšší výkon!) v pořadí, jaké jsem uvedla. Jak začne vonět, posolím (opatrně), můžu přidat sojovou omáčku (střídmě! nechceme zlikvidovat chuť zeleniny!) nebo nějakou jinou omáčku určenou pro přípravu na pánvích wok. Já to tedy většinou nedělám, ale jde to. Záleží na chuti a rozmanitosti zeleniny. Pokud je tam převaha zelí, rozhodně sojovka neuškodí! “

Výsledný efekt koriguju nosem. Málokdy ochutnávám, spíš hodnotím, jak mi to voní. “

Opékám a statečně míchám. Zeleninu vypadlou na sporák vracím, zeleninu ztracenou na zemi seberu až skončím (pokud ji do té doby nesežere některý z domácích miláčků). “

Hotovou zeleninu (nebo maso se zeleninou) přisypu k rýži nebo nudlím a jemně promíchám. Nezmatlat, nerozdrtit! “

Hotovou směs servíruju, dětem pro začátek dovolím, aby to (zkazily) zkusily s kečupem. Většinou to ale není potřeba, opékaná zelenina jede narozdíl od vařené skoro každému.

Jak sami vidíte, je to spíš rámcová formule, než recept. Místa pro fantazii je hodně, takže doufám, že si pochutnáte…:))

duben 2007