Názor, že počítače byly stvořeny pro ženy a ony z jeho existence nejvíce těží, jsem již jednou napsala. Bylo to někdy v roce 1997, kdy jsem psala domácí zpravodajství na Mediaserveru a seděla jsem v redakci se čtyřmi mladými muži. Titulek mého článku mezi nimi vzbudil jistou formu pohoršeného výsměchu: „To nám tedy řekni, jak to myslíš! Vždyť většina ženskejch si neumí ani zformátovat disketu a když si jim klekne počítač tak umějí tak akorát volat o pomoc. Netuší, že Windows se nemusejí umývat a RAM je podle nich špatně napsaná hudební skupina!“

Byla jsem o dost starší než oni, takže mě jejich řeči nijak nevyvedly z konceptu. Soucitně jsem se na ně podívala: „A proč by zrovna tohle měly umět?“ Nevěřícně se na mě zadívali. V jejich pojetí totiž byly počítače (nezapomeňte – šlo o rok 1997, doba kdy Windows 95 byly mladé…) výzvou, něčím co je třeba pochopit, ovládnout a teprve potom s tím snad začít i pracovat. Počítače měly malé disky, málo operační paměti, DOS byl stále živý, diskety ovládaly přenos dat a menší firmy teprve objevovaly lokální sítě. V domácnostech bylo počítačů poskrovnu, ale ve firmách jich rychle přibývalo.

Myslím že to byla doba, kdy ženy začaly masově oceňovat nesporné výhody těchto chytrých mašinek. Ne – nemluvím o ženách ve výzkumu a vědeckých funkcích, mluvím o těch zcela „obyčejných“, které s kabelkou přes rameno vyrážejí na svoji denní pouť do nějaké kanceláře.

Řekněte si se mnou: v čem jsou počítače opravdu, ale opravdu dobré? Myslíte, že na výpočty drah kosmických těles? Nebo na modelování klimatických jevů? Omyl – počítače jsou geniální (nejgeniálnější??) v oblasti administrativních prací. A kdo dělá většinu těch nezbytných každodenních únavných a nudných činností? No ženy, samozřejmě.

Například pan šéf spáchal nějaký dopis a bylo na jeho sekretářce, aby se o něj dál postarala. Přepsala ho v náležitém počtu kopií (jak srdečně jsem nenáviděla kopíráky!), opravila chyby, zapsala do seznamu odeslané pošty, vyhledala příslušnou adresu a napsala ji na obálku. To vše desetkrát, potom vypsat hromadný podací lístek a utíkat na poštu. Přidejte si přepisy všelijakých hlášení, výkazů a nevím čeho ještě a srovnejte si to s výkonem i primitivního textového editoru ve spolupráci třeba s jehličkovou tiskárnou. Jaká úleva!

Nebo účetnictví – tam jsou přínosy počítačů v běžném životě skutečně markantní, nestyděla bych se ani za pojem revoluční zvrat. Kdo jste někdy musel hlídat účetní výkazy, podvojně zapisovat tisíce čísel, zakládat a udržovat adresáře, vypisovat faktury a dodací listy, vést jejich aktuální seznamy či párovat požadavky na placení s výpisy z banky, tak víte, o čem mluvím.

Je to nekonečná práce, kde se chyby mohou líhnout ve velkém. A znovu. Kdo dělá většinou tuto náročnou, únavnou a často nedoceněnou práci? Aha. A bylo toho pochopitelně víc.

Samozřejmě, že se našlo dost žen, které přistupovaly k počítači jako k ďábelskému vynálezu, který při neopatrném dotyku exploduje, ale většina těch přemýšlejících po nich doslova skočila. Vím o čem mluvím – spoustu jsem jich totiž učila základům práce na počítači a obsluze účetních programů. (Co všechno člověk v životě nedělá, že? Já jsem třeba kdysi dala přednost počítačům před účetnictvím…) Budete se divit, ale nebylo to vůbec těžké. Jenom to chtělo trochu pozměnit běžně nabízené osnovy podobných kurzů.

Předně bylo nutné zbavit ženy obav, že to nezvládnou. „Počítač je jako televize,“ říkávala jsem jim. „Taky ji běžně používáte, aniž byste musely vědět, jak ve skutečnosti funguje.“ Ženy se většinou nedůvěřivě usmívaly, ale uživatelský přístup se jim rychle zalíbil. Vytvořila jsem si systém pro vysvětlení základních pojmů, který vedl k poznání, kdy si s trucováním počítače dokáže uživatelka poradit sama a kdy je třeba volat o odbornou pomoc. Kurzy bývaly zábavné a podle ohlasů plnily svůj účel.

Říkáte si – to vedla kurzy jenom pro ženy? Sexistka jedna? Ne, samozřejmě. Jenom to bylo spojeno s účetnictvím, takže podíl žen byl přirozeně vysoký. Mužů chodilo na školení mnohem méně. Není divu – jednak v našich podmínkám spíše účetním šéfují a jednak mívají dojem, že práci s jakýmkoliv softwarem zvládnou i bez školení.

Takže když to shrneme, najdeme spoustu důvodů, proč si ženy oblíbily počítače. Myslím, že většina z nich dodnes netuší, jak ty potvory fungují, ale naučily se s nimi vycházet a využívat jejich silných stránek. Vždyť je to koneckonců miláček – stejně jako automatická pračka nebo kuchyňský robot…

Pohledy k nezapomenutí doprovázejí lidstvo již odnepaměti. Pračlověk klopýtnuvší o nevrlého savce neznámého rodu vyzbrojeného však páchnoucí tekutinou, nafoukaný rytíř padající z koně do strouhy plné bláta, tchýně polévající si sladkou kávou sváteční ubrus – to a miliony podobných situací někdo pozoroval a z hloubi zlomyslného lidského srdce si přál, aby mohl tuto skutečnost předat dál.

To také činil. Nicméně po dlouhá staletí mu k tomu musela stačit vlastní ústa či ruka vládnoucí perem nebo štětcem. A fantazie, pochopitelně. Vyprávělo se, zpívalo, psaly se texty, malovalo se, na svět přišly nejprve knihy a potom i noviny. Bez obrázků to nešlo, ale ani ony nebyly to pravé. Chtělo to něco nového!

Zkrátka fotografie musela být vynalezena už jen proto, že řád našeho vesmíru se bez ní prostě neobešel. Jenomže jak už to bývá, co nadchne objevitele, nad tím už za pár let (měsíců, týdnů, hodin…) někdo ohrnuje nos a říká, že on by to dělal jinak a docela určitě lépe. A často je to dokonce pravda. A tak fotografické desky vystřídal nejdřív film radostně hořící i při minimální provokaci, potom film poněkud odolnější, který se posléze schoval z kartonových roliček do plastových pouzder a vznikl kinofilm. Fotoaparáty se zmenšily ze studiových mastodontů přes praktické přístroje, které zdatný muž dokázal vláčet dokonce i do terénu, až k stříbřitě lesklým věcičkám vhodným dokonce i do dámských ruček.

Fotografie a film vtrhly na svět a začaly ho měnit. Fotografie bylo třeba stále lépe reprodukovat, natáčené filmy promítat, později i vysílat. Obrázky je třeba komentovat – k fotkám stačí popisky, ale film potřebuje opravdový zvuk! Rádio, filmy němé i ozvučené, televize, videa, hi-fi věže. Obsah – umělci, reklama, hudba, příběhy, únik ze skutečného světa. Šílený vír dvacátého století! Války v přímém přenosu, paparazziové fotící v ložnicích i v zakrváceném plechu havarovaných aut, diktát módy, smyšlené příběhy, dokumenty a nové formy zobrazovacího umění.

Není však třeba si zahlcovat vědomí snahou pochopit změny hýbající minulým stoletím, stačí projít rodinná alba. Všimněme si precizních ateliérových fotografií prababiček a pradědečků, jejichž strnulé výrazy sice odpovídaly potřebám fotografa, nicméně opomíjely jejich skutečnou podobu. Následovaly první amatérské černobílé snímky, kopírované na pevný papír s vroubkovaným okrajem – statické, ale podstatně živější, zachycující rodiny i v jiných než nejslavnostnějších chvílích. První velký zlom v amatérském focení přinesly levnější aparáty akceptující kinofilm. Ten už uměly použít i děti a nastal boom v tvorbě momentek ze života. Pohyb, vzruch, příběh! Výsledky byly pravda přinejmenším zpočátku rozpačité – tam vpravo je dědeček, tatínek nebo snad tetička? No ten kočárku budu asi já, ale… některé jistoty přetrvávají… tam vepředu je určitě náš Rex! Brácha sice tou dobou také lezl po čtyřech, ale určitě nemával ocasem.

S barevnou fotografií stouply jak náklady, tak i touha zachytit opravdu viděné. Nechyběly ani pohrdavé výroky uměleckých fotografů, kteří si byli jisti tím, že pravé umění se bez barev obejde. Zdálo se, že všichni fotí všechno a že nic převratného se už nemůže objevit. Kolikrát si již byli lidé takto jisti!

Budoucnost tentokrát vtrhla na scénu v dramatickém hávu z jedniček a nul – nastala digitální éra. Digitalizuje se všechno možné – počítadla, telefony, kopírky, tiskárny a výjimkou nejsou pochopitelně ani fotoaparáty a kamery. Stále lepší přístroje umožňují nejen s chirurgickou přesností zachycovat viděné, ale pomocí počítačových programů tuto skutečnost také téměř libovolně měnit. Chcete prodloužit nohy, zkrátit nos nebo vymazat bývalého milence? Žádný problém… Alba se přesouvají na harddisky a internetové servery, existuje celá škála způsobů přenosu dat, do paměťových médií se vejdou desítky až stovky snímků.

Fotoaparáty srůstají s mobilními telefony a lidské potměšilosti byla nabídnuta nová zábava. Nejenže není problém zachytit kritické okamžiky ze životů svých bližních, ale je možné je velmi rychle a efektivně dopravit na místo určení – žárlivému manželovi, ustrašené matince nebo redakcím bulvárních plátků.

Digitální fotoaparáty a kamery, jednoduchý střih záznamu, domácí kino, domácí počítačová síť, internet – je toho dnes k dispozici víc, než kolik obsáhne paměť, vůle i peněženka běžných spotřebitelů. Digitálním technologiím lze přiznat nejedno plus, ale nakonec našeho povídání bych zdůraznila jedno zásadní: díky jednoduchému a intuitivnímu ovládání většiny přístrojů naučily dospělé lidi znovu si hrát.

Takže jaro je tady, a ať už je váš digitál obrněným jedincem schopným fotit i pod vodou nebo máte model sladěný s oblíbenou barvou vašeho laku na nehty, dokumentujte náš šílený, okouzlující, nudný a chvílemi i nebezpečný svět. Jenom aby generace, které přijdou po nás, měly zpětně kompatibilní přehrávače našich záznamů…

Mezi oblíbené vize výrobců informačních a komunikačních technologií patří domácnost budoucnosti. Jejím hlavním rysem je snaha, aby se plno běžných činností dělalo samo a majitel dotyčného domu do toho co nejméně mluvil.

Automatické rozsvěcení světel, zatahování závěsů, zamykání, odmykání, polohování postelí, kontrola obsahu ledničky stejně jako příchodů a odchodů členů rodiny – to je běžná brnkačka. Takový dům by měl mít dokonce ucelené programy, podle kterých by se přizpůsoboval momentálním potřebám rodiny. Například varianta A: návštěva přátel. Lednice si objedná po internetu zásoby pití a delikátních lahůdek. Bar si doplní zásoby koňaku a kolegiálně zajistí vedle uložené váze nějaké květiny. Dětské pokoje se půl hodiny před příchodem návštěvy hermeticky uzavřou – a to i se svými majiteli. Je tak učiněno poté, co tam byl doplněn základní proviant a zesílena protihluková ochrana. Rozsvítí se tlumené osvětlení, pustí naprogramovaná hudba a milý, leč autoritativní hlas připomene paní domu, že je načase si sundat natáčky a obléknout šaty. Pán domu je upozorněn na díru na ponožce (inteligentní zrcadlo) a pes je zpacifikován podobně jako děti. Návštěva může přijít!

Zcela jinak se dům připravuje třeba na variantu B: tchýně na víkend. I tentokrát se ledacos hermeticky uzavírá – prádelníky, šatníky, šuplíky s osobními věcmi. Děti jsou přestěhovány do jednoho pokoje, druhý je vyčištěn, postel přestlána a v domě hraje ryčná dechovka. Alkoholické nápoje zmizí, v nabídce je zdravá strava, vyvážená pokud jde o živiny, a umírněná, pokud jde o pořizovací ceny. Protihluková ochrana je zesílena ve všech místnostech – tchýně nemusí slyšet ani vzájemné nadávky rvoucích se sestěhovaných dětí, ani hlasité dotazy manžela na přesnou hodinu, kdy odjíždí vlak zpět do místa bydliště manželčiny rodičky.

Zajímavé na těchto vizích je, že pokud jde o jídlo, věnují se vlastně jenom nakupujícím ledničkám nebo automatizovaných troubám. Vlastní invence kuchařky je sice podpořena stálým a rychlým připojením k internetu přímo z kuchyňské linky, ale odpověď na jednu z drásavých každodenních otázek „Co mám sakra zase vařit k večeři“ zůstává.

Je pravda, že inteligentní lednička může napovědět a chvíli se dá experimentovat s tím, co se tam najde. Dlouho to však nevydrží. Zákeřnost uvedené otázky totiž nespočívá v tom, že by se denně nedala najít odpověď, potíž je v tom denně se té správné odpovědi dohledat. Což nás vede k definici správné odpovědi – tedy odhalení ideální večeře pro tento den. Ideální večeře je taková, kterou přivítají všichni členové rodiny, snadno a rychle se připraví a nestojí majlant.

Hluboký rozpor v její realizaci tkví v časovém nesouladu či řekněme vývoji přání jednotlivých rodinných příslušníků. Když se jich ráno určený člen rodiny zeptá, co by chtěli k večeři, odpověď obsahuje z 95 procent jedno ze dvou tvrzení: „to je jedno“ nebo „něco dobrýho…“ Když je však večeře na stole, je zřejmé, že jedno to rozhodně není. A pokud se zrovna nepodává biftek nebo zmrzlina, bývá zpochybněna i chutnost předkládané krmě.

Internet však může proměnit hledání odpovědi na tuto obligátní otázku v nevídané dobrodružství. Zkusili jste si někdy „vygooglit“ nějaký recept? Je to skvělé. Ať zadáte jakoukoliv blbost, vždycky se něco nejde. Lidstvo totiž tvoří internet k obrazu svému, takže na něm najdete nejen miliony odkazů týkajících se sexu, ale taktéž miliony odkazů týkajících se vaření a jídla. A komentáře tam jsou rozhodně zajímavější!

Chcete kuře po rusku, ďábelské roštěnky, populární brambory s rumem nebo pivomléčný koktejl? Žádný problém! Tuhle jsem hledala recept na litou bublaninu, kterou dělala moje babička. Není to ani svítek ani piškotový koláč, přestože právě tyto varianty nabízí většina tradičních kuchařek. Tak googlím… a bingo! Příspěvek z Hradce Králové trefuje hřebík na hlavičku – však je to krajová specialita. Jindy víte, že máte chuť na brambory. Ale jak a s čím? Zadáte do vyhledavače „brambory“ a nestačíte se divit. Potom vás chytne mlsná a zkoumáte dál. Jehněčí na pomerančové kůře, kuře s mátou a citronem a těch koktejlů! Člověk potom rychle zapomene, že v ledničce je jenom slivovice pro zdravotní účely a zbytek jogurtového nápoje.

Téměř nekonečné možnosti výběru však v sobě skrývají reálné nebezpečí. Zatímco se kuchařčina mysl podpořena širokopásmovým připojením toulá mezi recepty z celého světa, doma roste hlad. Na nedočkavou otázku „Tak co bude k večeři?“ potom může zaznít nečekaná odpověď: „Namažte si chleba!“

Přemýšleli jste někdy nad tím, jak tichý by byl náš svět, kdyby člověk používal řeč jenom ke sdělování nutných informací? Kdo by neznal pohodu vyplývající z možnosti si někde popovídat, poklábosit, pokecat a přiznejme si také leckdy zařečnit?

Lidé dostali řeč a většina z nich toho pilně využívá – nebudu snad považována za feministku, když podotknu, že to jsou především ženy, které přivedly umění rozhovoru k jeho plné košatosti. Ženy v průběhu věků propovídaly celou věčnost v jeskyních, chýších, domcích, palácích, kavárnách a cukrárnách, pusa jim jela u potoka při praní, na plácku před obchodem, na chodbě jakéhokoliv objektu, na dámských toaletách a samozřejmě u telefonního sluchátka, ať už účet za jeho provoz platil kdokoliv.

Muži bývají ve svých hovorech většinou stručnější, nicméně své více či méně oduševnělé debaty již po staletí vedou v hospodách všeho druhu, na lavičkách pod lípou i pod palmami, na golfu, v klubech či prostě někde, kde má alespoň několik jedinců najednou možnost se o něco opřít.

Zdravým a zvědavým dětem jede pusa od chvíle, kdy oči otevřou, až do doby, kdy jim vyčerpaný rodič večer zhasne – a ani to mnohokrát nepomůže. Mládež probírá vše důležité nejradši v hloučcích nakupených někde, kde mají přehled o okolí a kde pokud možno překážejí spěchajícím dospělým. Skýtá jim to totiž nejeden námět k hovoru.

Tak to bylo a zatím to tak ještě i bývá – alespoň mezi starší a střední generací. Jinak do umění konverzace a pokecu vtrhly, jak jinak, moderní technologie. Nemluvím teď o obyčejném telefonování, to je přece jenom přímý kontakt, kdy se oba jeho účastníci slyší, tedy identifikují a navíc mohou podle hlasu odhadnout náladu svého protějšku. Výhodou je, že při tom nemusíte být předpisově oblečeni a můžete sedět třeba s nohama na stole či ležet ve vaně i v případě, že vám volá tchýně nebo šéf.

Hovory po síti jsou však něco jiného. Kdokoliv může říkat téměř cokoliv a vlastně komukoliv, kdo je připojený v téže době jako on. Jeden člověk může vystupovat v mnoha podobách. Není problém se stylizovat podle potřeby komunity, do které hodlá proniknout. Neohrožený drsňák, povýšený intelektuál, prostý milý chlapík. Ctitel té či oné populární hudební skupiny, fanoušek kdejakého sportovního klubu či zasvěcenec kultu čehokoliv, co právě letí.

Má to spoustu výhod. Obrážíte svět ze sedačky své židle, nemusíte si všímat počasí a spíž je vždy na dosah. Má to svoje výhody i v práci – pokud tedy pracujete s počítačem. Je možné prokecat půl pracovní doby a váš šéf vás nevidí nikde courat. Pilně skloněn nad klávesnicí takový člověk schovává za okna pracovních programů zrádné obdélníčky prozrazující aktivního windows messengera nebo ICQ.

Nehodlám staromilsky tvrdit, že je to špatné a že cosi velmi lidského se ztrácí v hlubinách počítačových sítí. Věřím v ducha člověčí pospolitosti, který si opravdový přímý kontakt vychutnává, a tudíž se ho nevzdá. Nakonec virtuální svět nemůže nahradit jisté velmi konkrétní dopady láskyplného rozhovoru – pohlazení, objetí a … Vždyť víte.

Přesto již dnes vznikají studie, varující před zhoubnými vlivy virtuální existence u mladých (a stále mladších) lidí, kteří ztrácejí cit a odvahu žít v realitě. Tyto závěry rozhodně nezpochybňuji, ale domnívám se, že takto postižení jedinci by měli s komunikací potíže v každém případě a počítač s internetem sice jejich sklony na jedné straně umocnil, ale na druhé straně jim umožnil alespoň nějakou formu styku s ostatními lidmi.

Nechci generalizovat, mohu mluvit jenom za sebe. U nás doma se toho virtuálně napovídá až až. Žijeme v malé podhorské vísce, avšak naše zájmy a povinnosti její hranice překračují. Já v rámci své práce visím na internetu celé dny a obě děti k němu zasedají kdykoliv, když mají čas. Zvlášť patrné je to u našeho staršího syna, který má přátele (konkrétní) po celé republice. Denně se musejí – a teď nevím co – slyšet? Vidět? Vidět, jak si píší? Zkrátka denně spolu komunikují a není výjimkou situace, kdy se z jeho pokoje ozývá smích či různá citoslovce, doprovázející bleskurychlou výměnu informací. Zvenku máte pocit, že místnost je plná mládeže – o opaku svědčí až stabilizovaný stav obsahu ledničky.

Jistý pocit absurdity se u mě dostavil teprve poté, co byla plně zprovozněna domácí síť. Mladší syn mě přes ICQ z podkroví žádá o pomoc při domácím úkolu z češtiny, starší se dotazuje, jestli může jet v pátek do Prahy, a já nekompromisně píšu oběma: „Konec řečí, večeře je na stole!“

„Ty děti dnes vůbec nečtou,“ stýská si v poslední době stále více rodičů a učitelů. Ti první se marně snaží vtisknout do ruček svírajících joystick indiánská dobrodružství Zane Greye, ti druzí se o totéž se stejně pochybným úspěchem pokoušejí s Marií Pujmanovou. Přitom se všichni tak mýlí – naše mládež nejen náruživě čte, ale i píše! Co na tom, že bez diakritiky a většinou maximálně 160 znaků?

S rozšířením internetu přišel na svět nový fenomén – chat. Lidé si odjakživa rádi srdečně povídají, navzájem spolu hovoří, společensky konverzují, plácají nesmysly, vášnivě se dohadují, do krve se přou, vzdorovitě se hádají, k smrti se urážejí a zase se pokojně usmiřují. A díky internetu objevili, že toto všechno se dá dělat na dálku, anonymně, mezi lidmi stejných či opačných názorů vyskytujících se kdekoliv v republice či v případě alespoň elementární znalosti cizích jazyků i kdekoliv po světě. Není třeba pátrat, zda se v místní komunitě vyskytuje druhý sběratel známek, počítačový maniak či ctitel Terryho Pratchetta – na internetu se jich najde dostatek. Klasické chaty rychle doplnily systémy pro instant messaging, takže skupinové datové táčky nabyly na příjemné důvěrnosti.

Tisíce lidí tak tráví spoustu času vášnivými debatami aniž by při tom otevřely pusu. Klávesnice tiše klapou do pozdních nočních hodin, zatímco diskutéra bolí záda a jen občas zapřemítá, jaké je vlastně roční období.
Zlidovění mobilních telefonů a možnost zasílat krátké textové zprávy za přístupné ceny nabídlo komunikativním jedincům se šikovnými prsty další vymoženost – mobilitu. Zkratkovité informace, komentáře a glosy poletují vzduchem, v kapsách i speciálních pouzdrech to zvoní a pípá, palce se míhají nad drobnými klávesami ve snaze neztratit kontakt s překotně utíkajícím světem. Když se sejde zcela reálná skupina bavících se jedinců a zazvoní mobil, všichni přítomní na okamžik rozostří pohled, poplácají se po kapsách a nakonec někdo řekne „ to je můj“. Oslovený potom diskrétně odpoví na zaslanou zprávu, zatímco ostatní nerušeně pokračují v hovoru.

Tvůrci technologických hračiček však nespí na vavřínech a spolu s výrobci zaplavují trh dalšími vymoženostmi. Mobilům se zvětšují displeje, objevují se na nich barvy a stále se zmenšující přístroje srůstají s digitálními fotoaparáty. Handheldy se rozvíjejí do krásy, snadno rozpoznávají písmo a ejhle – objevují se u nich anténky. Se schopností napojovat se do mobilních sítí se mění i zkratka, kterou jsou označovány: z prozaického PDA na vzrušující XDA. Také cítíte v tom X tajuplné přísliby?

V tomto případě by se za oním tajemným X mohla skrývat zkratka WIM neboli „Wireless Instant Messaging“. V češtině to znamená bezdrátový instant messaging, neboli něco jako ICQ nebo MSN Messenger v kapse. V praxi to znamená, že budete moci klábosit se svými přáteli nejen u domovského počítače, ale kdekoliv, kde je signál vaší předplacené mobilní sítě. Podmínkou samozřejmě bude vlastnictví vhodného přístroje – buď slušného mobilního telefonu či ještě lépe komunikátoru, nebo rovnou nějakého XDA. Oproti počítači tak získáte pohodlnou mobilitu a na rozdíl od užívání SMS zpráv budete vždy vědět, kdo z vašich přátel je právě on-line. Potom to už bude záviset jenom na jejich ochotě pustit se do nějaké debaty. Pro duševní zdraví uživatelů však bude více než kdy jindy nutné nezapomenout, kde se ten komunikační zázrak vypíná.

Možná není daleko doba, kdy i slůvka historicky předurčená pro přerývaný hlas a rozechvělé rty budou zapisována a bez drátů posílána. Kdy se ona vzrušená nejistota vtělí do speciálně vytvořených znaků, kdy na obrazovce pořadí smajlíků a pulsujících srdcí zřetelně naznačí, co drásá odesilatelovu duši. Představte si to se mnou…

Je vlahá jarní noc, on a ona stojí na břehu rybníka a opřeni o staletou lípu pozorují matně se třpytící hladinu rybníka. V jejich srdcích vřou city, jejich ruce se spojují v zoufalé snaze být si blíž. Potom se náhle pustí. Měsíční paprsky se zablýsknou na dvou lesklých tichých přístrojích… a vtom něco pípne! Jednou, dvakrát. Rozsvítí se dva barevné displeje. Ona čte: Chci tě. On čte: Miluji tě. Jejich ruce se opět najdou, jejich rty je následují.

Ještě štěstí, že byl u rybníka dostatečně silný signál!

V době, kdy každodenní vysílání Zelené vlny připomíná válečné zpravodajství a na dálnici D1 se nehody již jenom vyjmenovávají s odkazem na příslušný kilometr, se lidé se stále více upínají k technologiím v naději, že alespoň částečně nahradí chybějící soudnost a pud sebezáchovy hazardujících řidičů.

A výrobci automobilů se jim snaží vycházet všemožně vstříc – od ocelových traverz jistících pevnost karosérie, přes airbagy až k celé řadě elektronických vymyšleností. Palubní počítače , GPS a všelijaká udělátka personalizující vnitřní nastavení auta pro jeho pánečka již nejsou žádnou dech beroucí výjimkou, takže výrobci se vrhají do dalších oblastí. Jednou z nich je sledování řidiče – toho nejslabšího článku většiny moderních vozů.

Budoucnost může vypadat třeba takhle: „Neusínáš? Nepožil jsi zakázané nápoje? Soustředíš se na cestu nebo hladíš po koleně spolujezdkyni/spolujezdce a prokrvují se ti jiné orgány než právě mozek? Pohádal jsi se s tchýní a máš chuť vraždit? Proklínáš šéfa a přeléváš svoji agresivitu do otáček motoru?“ Tak hajdy na vzduch a zacvičit si! Jinak si motor ani neškytne. Počítač vybavený různými snímači sleduje frekvenci mrkání, reakce zorniček či tep a srovnává to s normálním stavem. Nevyhovíš – nejedeš. S trochou škodolibosti bude počítač vybaven syntetizátorem hlasu a ještě vám do řízení bude kecat: „Tomu říkáš bezpečná vzdálenost? Při téhle rychlosti?“

Představuji si, že by programové vybavení automobilu mohlo brát v úvahu ještě další okolnosti. Když se řidič přihlásí svým kódem, může auto podle zadaných kritérií (např. věk/délka praxe/pohlaví) nastavit režim praktických připomínek. Mladý jinoch bude převážně krocen, starší matador buzen, ženě se zapne echolokátor ve chvíli, kdy se bude snažit zaparkovat, dědouškovi bude počítač předčítat značky a opakovat adresu cílové stanice. To bude na silnicích pohoda!

Aktivity výrobců však sledují další ze snů provázejících lidstvo – tedy samořidící automobil. Lidský prvek bude výrazně potlačen a jeho funkce více méně zredukována na určování cílových stanic. Začíná to snahou o elektronické řízení tam, kde dosud musí stačit ocel. Jestliže je sledování a buzerování řidičů vcelku zábavnou alternativou vykreslující budoucnost, v tomto případě má představivost hrůznější vyhlídky. Proč? Heslem stále zůstává spolehlivost.

Je pravda, že i ocelová přední poloosa dokáže prasknout, lanka od plynu se občas trhají, brzdové obložení se ošoupe. Zkuste si ale představit, že většinu těchto činností – řízení, regulace rychlosti či brzdění – je cele v rukou počítače. Palubní počítač – to zní hrdě. A co takhle software? To už je něco jiného, že? Běžné slůvko restart tak nabývá vysloveně zlověstného významu. Nepovedlo se zabrzdit hned napoprvé? Software se může restartovat a zkusit to znovu. Pokud ale bude mít co – ten sloup v zatáčce třeba na software nevěří…

Samořidící automobil by se na cestách nejspíš orientoval podle řekněme inteligentních patníků. Vysílal by signály, četl a vyhodnocoval odpovědi a podle toho by volil optimální trasu. Ve městech si to celkem dokážu přestavit. Město je totiž ve většině svých částí přesně místně definované, dá se tam snadno sledovat hustota provozu. Ale co na venkově?

S příchodem vyspělých technologií by se mohla spojovat ještě výhoda. Taková auta se budou zatraceně špatně krást. Chuligáni potloukající se po sídlištích, na parkovištích a kolem hospod budou mít s legrací utrum. Kdepak spojit pár drátů! Auto se bude vynalézavě bránit i proti vandalským útokům. Elektrické pohlavky a dokonalá identifikace škůdce zasílaná přímo na policii by mohly zabránit většině potenciálních škod.
Samozřejmě, že by se auta kradla dál, ale dokážete si představit, jakou by musel mít takový zloděj kvalifikaci? Kdepak obyčejný hacker! To by muselo být doslova bratrstvo kybernetiků, vývojářů a jemných mechaniků. Stát se zlodějem aut by vyžadovalo celoživotní vzdělávání, či přinejmenším absolvování náročných rekvalifikačních kurzů. Při střetu s obranným systémem vozu by zvonila inteligence, brousil se důvtip a aktivovaly vědomosti. Jedinec by nejspíš nestačil a pracovalo by se v týmech – možná by se uplatnilo i projektové vedení! Vznikla by třída odborných konzultantů, otvírala by se vzdělávací střediska, help desky a horké linky.

Zajímalo by mě, kolik současných zlodějů by se v tomto případě radši dalo na počestnější a pohodlnější způsob obživy…

Počítač již není pro většinu lidí ničím zvláštním a tak jako mnoho předchozích technologických novinek se nenápadně stal součástí našich životů. Narozdíl od televize, videa či automatické pračky je však svými tvůrci nadán jistým druhem zlomyslné inteligence, díky které se mu podařilo mít na své uživatele bezmála stejně velký vliv, jaký mají oni na něj.

Velká část dnešních aktivních čtyřicátníků, pro které je práce na počítači denním chlebem, trávila své dětství obklopena dobrodružnou literaturou a největším hitem jejich středoškolských studií byla programovatelná kalkulačka. Ti techničtěji zaměření se seznamovali s prvními osobními počítači na vysokých školách, zatímco ostatní šťastně přežívali i bez těchto elementárních zkušeností. Když jsem vyprávěla synům o svých vysokoškolských snahách programovat ve Fortranu a děrovat štítky, váleli se smíchy a ptali se, zdali již bylo tou dobou vynalezeno kolo.

U dnešních dětí je to naopak. Počítač je doprovází při většině jejich činností a rozhodně je víc zaskočíte otázkou, kdo to byli Unkas nebo vlčák Kazan, než dotazem na velikost jejich harddisku či typ zvukové karty. Přestože velká část současné mládeže dospívá s rukama přirostlýma ke klávesnici počítače, nezdá se, že by příliš přibývalo počítačových expertů. Vypadá to, že zvládnutí počítačové magie vyžaduje jisté přesně definované předpoklady: umanutou touhu zjistit, jak to funguje, podloženou přesvědčením, že co se povedlo jednou se musí povést i příště, vytrvalost a trpělivost lovící kočky spojenou s asketickým sebeovládáním, jež nedovolí zničit vzdorující přístroj ani po třísté chybové hlášce, a nakonec nezájem o jiné součásti života, na které ostatně zasvěceným nezbývá moc času.

Lidstvo se tedy dá podle vztahu k počítačům rozdělit do několika základních kategorií. Do té první, největší, byť stále se zmenšující, patří lidé, kteří s touto technikou neměli nikdy nic společného a doufají, že jim to vydrží až do smrti. Druhým extrémem je již zmiňovaná kategorie počítačových expertů doplněná podkategorií počítačových šílenců. Jsou to lidé, kteří mají tendenci odklepnout entrem i objednávku v hospodě a na jejich osobních počítačích nejdete tři a více operačních systémů, které průběžně přeinstalovávají. V praxi se vyskytují především v úloze oficiálních či laických správců sítí a poznáte je podle jejich přesvědčení, že svět by byl úplně v pořádku, kdyby nebylo uživatelů.

Uživatelé počítačů spadají do zbývajících dvou kategorií, které jsou definovány mírou jejich porozumění pro počítačové náležitosti. Je to zajímavé, ale správci sítí mají raději kategorii zcela laických uživatelů – ti totiž nemají tendenci se vrtat v oficiálním nastavení svých počítačů a spolknou jakoukoliv nehoráznost, kterou jim v případě nějakého maléru správce sítě nakuká.

Nejrychleji rozvíjející se kategorií je ta poslední, tedy takzvaní poučení uživatelé. Jsou to lidé, kteří počítačům sice neobětovali své ostatní odbornosti či záliby, ale jsou zvídaví, mají sklon riskovat a trpí přesvědčením, že technika by měla sloužit člověku. Správce sítí dohánějí k zuřivosti několika způsoby. Za prvé chtějí, aby počítač dělal přesně to, co má – je jim jedno, jakou práci dá konfigurace a údržba sítě, ale sobecky trvají na tom, že chtějí psát, napsané správně vytisknout, posílat a přijímat e-maily a neztrácet uložené informace. Obvykle vědí, že se spousta věcí dá nastavit, nicméně protože to neumějí, obtěžují vytíženého experta. Nakonec s oblibou brousí po internetu, aby si stahovali různé programy a legrácky, s čímž přicházejí i rozličné viry. Opravdu povedený poučený uživatel tak může být pro podnikovou síť nebezpečnější než výpadky proudu a Bill Gates dohromady.

V domácnostech potom vzhledem k počítačům nastává jev, který bychom mohli nazvat finančně-znalostním paradoxem. Znamená to, že rodiče, kteří více či méně ochotně financují technologické vybavení domácnosti, mívají o jeho konfiguraci, nárocích a výkonu jen zlomek znalostí, kterými disponují jejich potomci. Bývají tak vystaveni rafinovanému nátlaku vycházejícímu z neznalosti kritické skutečnosti, že každý počítač je již v okamžiku koupě zastaralý.

Přesto to neznamená automatickou roli oběti – znám babičky, které se suverenitou jezdce začátečníka řežou zatáčky v zákrutách světové sítě, aby vzápětí vyzývaly své vnuky k nutné údržbě zavirovaného a uštvaného počítače.

Právě takoví lidé nám ukazují správnou cestu. Když už s počítači žijeme, neměli bychom se jich bát ani jim podléhat. Vždyť jsou tu pro nás – nebo snad ne?

Říká se, že dětská hra je práce a jako taková je nezastupitelným prvkem zdravého vývoje lidského jedince. Také se říká, že kdo si hraje – nezlobí. S nástupem počítačových her však může začít platit nové pravidlo: skonči dřív, než se z toho zblázníš…

Jedním z mýtů, který v průběhu věků osvědčil opravdovou vytrvalost, je tvrzení, že dospělí si nehrají. Je pravda, že těžké životní podmínky hře moc nepřejí, ale jak se najde chvilka, dokáží i navenek seriózní lidé podlehnout touze pohrát si se světem. To, co děti zvládají zcela bezprostředně, si však dospělí musejí většinou nějak zdůvodnit.

Sbíráš autíčka, stavíš modely železnic nebo lepíš výstřižky do sešitů? Jistě chystáš zábavu pro své děti nebo vnoučata. Lítáš po poli nebo na cvičáku se psem? Dbáš o jeho správnou výchovu. Instaluješ do svého počítače čtvrtý operační systém za měsíc? Jistě testuješ jejich bezpečnost a uživatelskou přívětivost. Nepřipomíná vám to něco?

Lidé si nacházeli příležitost ke hraní vždy, ale teprve rozšíření počítačových her znamenalo přímou podporu neposedné části dospělých srdcí. Jde o jistý způsob legalizace hravého chování, záměrné rozvíjení obrazotvornosti, logického myšlení, postřehu a dokonce i obratnosti.

Naskýtá se kontroverzní téma: lze takto hovořit i o stupidních střílečkách, které slouží pouze k vybití (zatím) latentní agresivity a podle mnohých psychologů jsou doslova zdraví škodlivé? Těžko. Ale já dnes chci směřovat jinam – a to rovnou k alternativním světům.

Není to nová myšlenka a už vůbec nečekala na rozšíření počítačů. Vždyť co jiného je vlastně celá fantasy literatura? Tak mě napadá, že zrovna pan J. R. R. Tolkien je krásným příkladem dospělého hraní. Celý život pracoval na univerzitě a byl skvělým lingvistou. On je vlastně důkazem pro tvrzení, že na počátku všeho bylo slovo. Nejprve si vymyslel nový jazyk a potom k němu i svět, kde se používal. A lidé a vůbec tvorové tohoto světa potřebovali další jazyky, tak je stvořil též. Jeho dílo má mnoho obdivovatelů – ale do doby počítačů se na jeho myšlenkách mohli podílet pouze pasivně.

Od počátku byla základní výhodou a přidanou hodnotou počítačových her jejich schopnost interakce. Rozvoj sítí a především internetu však způsobil, že díky on-line přístupu si mohou společně hrát tisíce lidí ze všech koutů naší planety. A oni tak činí! Jen tak namátkou – říkají vám něco jména jako Sims a Ultima Online?

Jsou to hry, které mají všechny předpoklady k tomu, aby sežraly váš volný čas, pohltily vaše myšlenky a vzdálily vás všedním starostem. Že to drogy umějí také? Ale ovšem, ale nemá to ten švih. Kromě toho smrtelná závislost se zde vytváří podstatně déle…

Alternativní světy v Ultimě jsou vytvářeny podle mnoha vzorů, nicméně český server si vzal za svou právě Tolkienovu Středozem. Však také stránky nesou jméno původně nechvalně známého dolu Moria. Zemi oživují jednotliví hráči, kteří si vytvářejí a ovládají postavy podle svého gusta. Události se dějí podobně jako v běžném životě, až na to, že řetězy příčin a následků jsou generovány pouze v hlavách hráčů.
Kdo by nechtěl být alespoň na chvíli nesmrtelným elfem, mocným čarodějem, lidským králem nebo si zařádit jako zlověstný nazgûl? Děvčatům se nabízejí neméně ušlechtilé vzory. A že nejen z králů živ je svět, uvádějí hráči do života další potřebné postavy – rolníky, řemeslníky a obchodníky, stejně jako trpaslíky nebo skřety.

Jak dokáže být život najednou zajímavý! Komunita hráčů je rozsáhlá a posedlost alternativním světem žhaví nejen relativně anonymní ICQ, ale dokáže iniciovat i osobní kontakty. Hráči však většinou propadnou svým rolím natolik, že z nich nevystupují ani v běžném rozhovoru.

„Teda včera jsem měl namále. Vyrazili jsme do Mordoru a skřeti nás málem dostali. Taktak jsme vyvázli živí! A bratrancovu kováři zničili zlobři výheň – ti hnusní mizerové si myslí, že jim všechno projde…“ Ne, to není úryvek z knihy ani delirium tremens, to je normální konverzační příspěvek hráče české Ultimy.
Začíná to nevinně. „Ten náš chlapec se tak zklidnil, ani nechodí na ty příšerné diskotéky. Určitě tam nabízejí drogy a některá děvčata se vůbec neumějí chovat. Ať si hezky sedí u počítače,“ libuje si hypotetická matka. O rok později však můžeme slyšet tutéž dámu, jak lká: „Ten kluk je šílený! Celé dny buší do počítače nějaké nesmysly a vůbec nejde ven!“ A za další rok: „Co jsem proboha měla proti těm holkám!!“
Je to báječný svět – svět počítačových her. Jenom mě občas napadá, že klasické blbnutí má také něco do sebe…

Najdi si to na internetu! Pošlu ti to mailem. Banku vyřídím večer z domu. Prezentace je hotová, notebook a promítačku mám v kufru, ještě abych nezapomněl všechny kabely… Tyto a mnohé podobné věty kolem sebe slýchám denně. Mezi mládeží kvete elektronická komunikace, cédéčka se pálí častěji než čarodějnice, ripuje se hudba i filmy a už i malé děti mlátí do klávesnic podle povelů počítačových her. Dospělí s počítači pracují, baví se, internetové a e-mailové adresy se uvádějí se samozřejmostí telefonního čísla. Znamená to tedy, že se u nás dá hovořit o informační společnosti?

Těžko. Zrovna včera jsem četla, že podle analýzy ministerstva informatiky zvládá základní úkony pro práci s počítačem pouze 35 % našeho obyvatelstva! V počítačových časopisech se sice uvádí údaj vyšší – asi 50 %, ale ani to není žádná sláva. Takže nezbývá než se učit, učit a ještě jednou učit!

Ono se také učí a leckdy je to pro příslušného učitele doslova očistec. Důvody jsou v zásadě dva. V prvním případě umějí děti víc než učitel(ka), takže dotyčnému nebožákovi nezbývá než se křečovitě držet osnov a dávat rozjíveným nezletilcům pětky třeba za odfláknutý obrázek vytvořený ve Wordu. Hlavně nedopustit otázky!

V druhém případě dokáže učitel narazit na dítka, zcela odmítající si ve svých lenivých mozečcích vytvořit alespoň základní představu o tom, jak počítač a potažmo internet vlastně fungují. Ve svých odpovědích na opatrné dotazy potom formulují perly hodné zaznamenání pro budoucí generace.

Můj syn, který jako student gymnázia a počítačový nadšenec vede kroužky práce s PC na jedné malé vesnické škole, se po vyučování někdy nepříčetně směje a jindy má tendenci mlátit hlavou o zeď. Důvodem je zpravidla srážka s realitou. Osnovy si připravuje sám se vší důkladností a dá na multiplatformní přístup – „jeho“ děti budou vědět, že operačních systémů je víc než jeden, pochopí základní správu informací v počítači a na internetu budou schopné nalézt cokoliv budou potřebovat!

Rychle zjistil, že osmi až desetiletí školáci ovládají jedinou nacvičenou akci – připojit se na herní server. Začal tedy s důkladnou osvětou. Vysvětloval, ukazoval, zkoušel. A znovu a znovu. Tlačítka na myši se nemačkají obě zároveň. Ne, internet se nerovná Internet Explorer. Operační systém není počítač. Kdo ví, co je harddisk? No někde ty hry být uložené musí… Software jsou programy a ty najdeme podle ikonek. Když nenajdeme obrázek, budeme holt muset číst.

Ptala jsem se, co děti nejvíc překvapilo? Odpověď byla tragikomická – že se za software musí platit! A co překvapilo jeho? S jakou nenapodobitelnou elegancí dokáží adepti digitálních věd směšovat hardware se softwarem. Jak?

Byla třeba položena otázka: „Pomocí jakých programů můžeme na počítači psát?“ Oslovený mládeneček se zapotil snahou nalézt řešení. „Cédéčkem?“ No zkusil to. Na to vzal můj syn jedno CD a dal mu ho do ruky. „Prima, tak nám to ukaž!“ Rozpaky. Další usilovné přemýšlení a nakonec radost hlásající, že myslitel došel k nepochybně správnému výsledku: „Disketou!“

No dobře, jsou to malé děti a pokud je někdo u počítače přidrží nebo ho mají doma, rychle přijdou alespoň na ty základní věci. Jenomže ono nejde jenom o malé děti. Představte si následující scénu.
Gymnázium. Počítačová učebna. Je poledne, studenti si vyřizují poštu, bloumají po internetu a pár zoufalců se snaží pět minut před hodinou napsat zapomenutý referát. Před jedním z počítačů sedí děvče a upřeně zírá na monitor. Uprostřed obrazovky svítí obdélníček naznačující, že počítač má něco na srdci. Nakonec se hlavinka otáčí k sousedovi a následuje otázka: „Nevíš, co to po mě chce?“ Mládenec bušící do klávesnice a přeskakující mezi desítkou oken ICQ nepřítomně odvětí: „Přečti si to…“ „Já to čtu, ale nevím co chce!“ „Tak si to přečti ještě jednou!“

V mládenci se nakonec probouzí zárodek rytířského ducha a nahlédne na sousední monitor. „Máš málo místa na disku, musíš něco smazat,“ zní doporučení. Dívka si oddechne. Mazat, mazat… Na to tady jsou klávesy, ne? Opravdu se snaží. Nic se neděje. „Ono to nejde,“ zakvílí. To jejího souseda zaujme – že by nějaká pozoruhodná porucha? Jsou chlapci a věk, ve kterém je vrtoch počítače podstatně zajímavější než tytéž projevy opačného pohlaví. Zkušeně hrábne do dívčiny klávesnice, ale počítač reaguje normálně. „A cos dělala?“ táže se naplněn chmurnou předtuchou. „No přece mačkala to s tou šipkou, „Backspace“!“
Ne, opravdu si nevymýšlím. Cesta k informační společnosti je někdy opravdu trnitá…

S počítačovou érou se objevila spousta nových služeb, starostí, výhod a nebezpečí, která potřebovala své názvy. Do všední mluvy se nám tak dostaly pojmy jakou jsou harddisk, softwarové aplikace, MPtrojky nebo DVD. Sítě nepletou jenom pavouci, rybáři nebo intrikáni, paměť již není výsadou živých tvorů a váš počítač kolabuje častěji než pacienti v nemocnicích.

Stejným způsobem vznikl i pojem horká linka – horká proto, že na jedné straně je vztekem či zoufalstvím planoucí uživatel a na druhé straně odborník s hlavou rozpálenou snahou přijít na to, co ten první po něm vlastně chce. Vím o čem mluvím, jelikož se mi už podařilo stát na obou stranách této horoucí bariéry.

Začínala jsem kupodivu na horké židli – tedy v pozici člověka, který měl po telefonu pochopit, co jeho klienta trápí, a poté to musel napravit. Tuto práci jsem vydržela dělat dva roky a opustila jsem ji s dvojím trvalým následkem: alergií na zvonění telefonu a přesvědčením, že výmysly, které si na lidi dokáží připravit počítače, předčí jenom nevinná aktivita nadšeného, leč nepoučeného uživatele.

Pro práci na horké židli potřebujete nekonečnou trpělivost, bohatou obrazotvornost a pevné nervy. Musíte se naučit vidět jinýma očima – zoufalec na druhém konci drátu totiž sice kouká do stejného softwarového programu jako vy, ale vidí ho úplně jinak. Zažila jsem i případ opačného vnímání skutečnosti: to mi volala rozhořčená paní, že její program jí nechce vytisknout jistou sestavu. Mluvila uraženě, osobně se jí hanebné chování počítače dotýkalo a vinila z toho mě. „Pořád to zkouším a nic!“

Trpělivě jsem s ní dvakrát krok za krokem prošla požadovanou operaci, ale bez úspěchu. Paní nevěděla, jestli se má radovat, že má pravdu, nebo se zlobit, že se nám to nepovedlo. Potom mě osvítil nápad. „Zkusíme to ještě jednou a až se vás program bude ptát, jestli má sestavu vygenerovat, napište „a“ a zmáčkněte Enter.“ Paní udělala, co jsem po ní chtěla, a ejhle, sestava byla na světě. Zavládlo trapné ticho.

Nastala chvíle pro další empatickou ekvilibristiku – bylo nutné zabránit tomu, aby se zákaznice cítila hloupě. Vrhla jsem se do toho po hlavě: „Určitě vás zmátlo podsvěcování nabídkových kláves, to se může stát každému… Stačí si jen zapamatovat, že platí ta, co svítí,“ uklidňovala jsem ji. Paní vřele poděkovala a zavěsila.

Zažila jsem spousty běžných případů, kdy zlobil program či nefungoval hardware, které byly rutinně vyřízeny. Nejvíce ale člověku utkví v paměti ty bizardnější, kdy bývá obtížné zachovat si vážnou tvář za dodržení podmínky NNZZB (nikdy nedělej ze zákazníka blbce). Patří tam klasické zvládání šoku z nefunkčního počítače, kterému uklízečka za nepřítomnosti uživatelky vytáhla napájecí šňůru ze zásuvky, či fatální chyba způsobená disketou zapomenutou v mechanice počítače při jeho startování.

Někdy ale měla nedovtipnost uživatelů nedozírné následky. Pamatuji si na případ, kdy si majitel firmy chtěl vyzkoušet, jak program zvládne koncoroční účetní uzávěrku, a podařilo se mu tak vymazat si data z databází. Zapřísahala jsem ho, aby na nic nesahali a nechali počítač úplně na pokoji, že tam okamžitě jede náš technik a data mu zachrání. Myslíte, že poslechl? Samozřejmě že ne a jeho lidé potom trpně doplňovali data za uplynulých sedm měsíců…
Jako uživatel jsem horkou linku používala především v době, kdy jsem se snažila rozchodit svoji ISDN linku. Ke svému zklamání jsem zjistila, že zásada NNZZB není všeobecným pravidlem, a to dokonce ani v případě, že je chyba na straně volané firmy.

Moje poslední zkušenost je však velice pozitivní. Během noci postihla můj počítač jakási mozková příhoda a ráno se jeho veškerá aktivita omezila na bezmocné mrkání diagnostických kontrolek, doprovázené podezřelým tikáním. Neměl ani sílu rozsvítit monitor! Je to značkový počítač, volala jsem tedy příslušnou hot line a doufala, že naše víska pod horami je skutečně v jejich působnosti. Byla, i když jsem technika musela ke konci trochu navigovat: u pošty vpravo a za kravínem pořád rovně…

Stáli jsme nad ním oba a poté, co běžné pošťuchování a výměna zdroje nepřinesla výsledky, nám oběma nebylo nejlíp. „Vezmu ho s sebou a podíváme se na procesor a na disk,“ prohlásil nakonec. Odmávala jsem mizející auto a v duchu se loučila se svými daty. Druhý den však volal jiný mládenec z předmětné firmy a radostně mi sděloval, že u nich počítač běží a vůbec nic mu neschází. Přerovnal prý všechno vnitřní zařízení a počítač doslova ožil. Byla to záhada, ale radost jsme měli všichni. A to není vůbec špatný výsledek práce horké linky!

únor 2005