Category Archives: ICT

BTW: Přines!

Je neděle a já se jdu blaženě skulit na gauč k nedělnímu lenošení. Jenže ještě ani nezavřu oči, když se v mém zorném poli objeví černý ušatý obličej s očima přetékajícíma touhou a pískací plyšovou kostí v tlamě. Než se stačím vzpamatovat, fenka mi vsune oslintanou kost pod nos.

 

Bez přemýšlení ji vyhodím. Neuplyne ani deset sekund a mám ji nacpanou zpátky a před očima mi šťastně plandá dlouhý růžový psí jazyk. Ještě! Se zaúpěním se otáčím. Co jsem toho psa naučila, to mám. Chudák já!

Naše fenka Berry na rozdíl od mých starších psů přišla prvně na cvičák v době, kdy se už v základním výcviku běžně pracovalo s pomocí kořistnického pudu iniciovaného nějakou hračkou. Náš cvičitel nám předvedl, jak skvělých výsledků dosahuje i u útulkových psů, a když prakticky slíbil, že takto využívaná hračka odvede pozornost psího dorostence od honění zvěře a dalších hříchů, metodu jsem akceptovala.

Berry je německý ovčák a náruživou pracovitost má v povaze. Dosáhly jsme skvělých výsledků – když vidí míček, prakticky vypustí vše ostatní a je odhodlaná mi ho přinést, i kdybych ho hodila do pekla. Potíž je v tom, že je mnohem odhodlanější přinášet, než jsem já ochotná házet.

Do mého života tedy vstoupil černý vlčí obličej, který mi s toužebným výrazem přináší zdánlivě nekonečnou řadu oslintaných plyšáků v naději, že je někam odhodím nebo schovám, aby je moje pilná fenka mohla najít a přinést.

Popravdě když jsme loni na jaře přestavovali část domu, tak jsem byla nucena varovat řemeslníky, aby tomu psovi nic neházeli, nebo už nepřestanou. I tak jsem je mnohokrát přistihla, jak jednou neodolali a pak mi vysvětlovali: když ona se tak koukala…

Nejvíc mě ale dostal náš známý zahradník. Budovali jsme nějaké nové záhony a já zašla pro něco do domu. Když jsem vyšla, tak vidím, jak známým unaveným pohybem odhazuje plyšáka. Podivila jsem se – psy zná a vůči jejich naléhání je dost odolný.

„Vyhloubil jsem jamku, chtěl zasadit kytku. Padl mi tam plyšák, tak jsem ho vyhodil… a ona mi ho tam strčila znovu.“ Tvářil se uštvaně, ale já ho prokoukla. Skvěle se bavil:))

 

Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové 2012

 

ICT: Pod tlakem

Nedá nám to pokoj, je to jako svědící štípanec, který si potřebujeme každou chvilku podrbat. Zabírá nám to čas, zlobí nás to, ale ignorovat to nemůžeme – a ve většině případů ani nedokážeme. Co? No přece e-maily!

Je to jakási animální potřeba či morbidní zvědavost, která nás nutí co chvíli prohlížet svého poštovního klienta v naději (nebo v němém zoufalství) že tam zase něco přišlo. A k naší radosti (nebo rozhořčení) tam také stále něco nacházíme. Elektronická komunikace a zejména potom e-maily vtrhly do našeho pracovního i osobního života s maximální razancí a jak to tak vypadá, tak natrvalo. Tedy přesněji do doby, než se uchytí něco ještě sofistikovanějšího. Ať si tedy o mailech a mailování myslíme cokoliv, měli bychom se s tímto fenoménem naučit žít.

Říkáte si – co je na tom k učení? Otevřít novou zprávu, napsat ji, přihodit přílohu, odpovědět či předat dál. Žádná věda. Na této úrovni skutečně o žádnou vědu nejde, nicméně jsou tu minimálně dva pohledy na práci s e-maily, kde už se dá věda najít. Ten první je psychologický, ten druhý organizační. A jak to bývá, vesele se prolínají.

E-mailová komunikace má spoustu výhod – je rychlá, často méně formální než klasické dopisy, adresář je vždy po ruce a jeden e-mail, byť v různých modifikacích, lze posílat takřka libovolnému počtu lidí. Svoji nepřítomnost (resp. nevybírání schránky) můžeme dát odesílateli snadno vědět, a co je snazšího než přeposlat mail, který nás rozesmál nebo ohromil? Každý, kdo běžně pracuje s e-maily, se už touhle dobou ironicky šklebí. Ano tyto výhody jsou nesporné – ale bohužel je mají i ti ostatní!

Výsledky jsou nasnadě. Mnoho lidí „pracujících s počítačem“ (ať už to znamená cokoliv) má dojem, že většinu své práce věnují vyřizování došlých mailů a generování těch svých, aby se řetězec nezastavil. Každý otrlejší zaměstnanec se naučí rychle třídit – to je nutné, to chvíli počká, na tohle kašlu. Potíž je v tom, že pracovní čas užírá už samotné čtení mailů a jejich rychlé posuzování, o likvidaci spamů nemluvě. Navíc je pozornost pracovníků neustále tříštěna – kontrola došlých mailů je totiž neuvěřitelně nutkavá záležitost, spolehlivě likvidující hluboké soustředění.

Podle společného výzkumu počítačové specialistky Karen Renaudové z univerzity v Glasgowě, psycholožky Judith Ramsayové a statistika Maria Haira z Paisley University, kteří velmi podrobně zkoumali činnost 177 profesionálů z kreativních oborů (a tedy závislých na počítačích) při práci s e-maily, lidé podle vlastních slov kontrolují svoji schránku zhruba jednou za 15 minut (35 %) nebo více než jednou za hodinu (50 %). Jenže jak se ukázalo přesným měřením, je to jen dojem. Ve skutečnosti kontrolovali své maily více než 40x za hodinu! Je to ještě práce, zvědavost nebo obsese? Kdy vlastně soustředěně pracují?

Není divu, že 34 % účastníků výzkumu tvrdilo, že jsou množstvím mailů silně stresováni, dalších 28 % má dojem, že je maily v práci doslova honí k vyššímu výkonu. Člověk se jen chápavě ušklíbne nad tvrzením, že 38 % respondentů má pocit odpočinku, pokud nemusí na došlé maily odpovídat hned.

Kde se vlastně všechny ty pracovní maily berou? Když odečteme ty nosné, pocházející většinou z vnějšku firmy (objednávky, sjednávání schůzek apod), je tu početná skupina zpráv, které dostáváme „na vědomí“. Kde končí nutná informovanost a kde začíná alibismus?

Určitě to znáte, zpráva o tom, že se něco začíná, pokračuje a končí, v deseti kopiích a pro jistotu s vykřičníkem, aby bylo jasné, že je to důležité. Ze všech stran. Někdo nechce dávat na vědomí nic, jiný nastrká do pošty každou kravinu. Lidé začínají být zahlcení a stres stoupá.

Co s tím? Určit některý den v týdnu jako „bez e-mailový“? Ano, i takovéto iniciativy se vyskytují a nejde zdaleka o recesi. Možná by to bylo fajn, ale je to v podstatě k ničemu, protože takové opatření se nijak nezabývá příčinou e-mailové potopy. Tu lze totiž vysledovat spíš psychologickou než technologickou sondou. Stres pocházející z e-mailů totiž nepramení jen z jejich počtu, ale i z jejich celkového ladění. Bylo totiž dokázáno, že odesílatel obvykle cítí tón svého e-mailu nejméně o stupeň „přívětivěji“, než jak ho vnímá adresát.

Vzhledem k tomu, že jde o komunikační projev takřka úplně okleštěný o všechny složky neverbální komunikace, které jsou nesmírně důležité ke skutečnému pochopení předávaného poselství, navíc jen minimálně svazovaný etiketou spojovanou s „normálními“ dopisy, dokáže e-mailová vnitrofiremní komunikace úspěšně šířit nedorozumění a podráždění, které následně generuje další desítky vysvětlujících e-mailů. Přitom by stačilo málo na to, aby se tento koloběh přetnul – vstát, za kolegou dojít a rychle se tváří v tvář dohodnout. A úmluvu klidně potvrdit e-mailem.

Není divu, že se v etických kodexech firem (tj. firem, které něco takového vůbec zajímají) objevují i zásady stylu „elektronickou komunikaci využíváme s rozmyslem a přiměřeně okolnostem“. Člověk prostě potřebuje svého partnera v jednání „číst“ celého, takže i virtuální pracovní týmy mnohem lépe spolupracují, pokud se jeho členové sem tam sejdou a vzájemně se osobně poznají.

Prostý návod na to, jak vyzrát na stále rostoucí počet pracovních e-mailů, asi neexistuje, ale pokud budete aspoň s nejbližšími kolegy řešit víc věcí osobně nebo aspoň telefonicky, uleví se vám. A nebojte se v neformální vnitrofiremní komunikaci požívat smajlíky. Když už se na kolegu nemůžete osobně usmát nebo na něj vypláznout jazyk, naznačte mu to. Kdo ví – třeba se bude na vaše maily i těšit.

ICT: Vyhoďte tu bednu na mráz!

„To bude tím počasím,“ říkáme s oblibou, když je nám ouvej, bolí nás hlava a vůbec jde všechno od deseti k pěti. Jednou je nám horko, jindy zima, jednou nás otravuje silný vítr, jindy se dusíme v bezvětrné inverzi. A to už nemluvíme o depresi, kterou se nám pokrývá vědomí při propršených dnech, byť bychom si byli vědomi toho, že déšť zahání katastrofální sucho.

Zajímavé na tom je to, že na tom něco je. Počasí skutečně ovlivňuje život na této planetě a tak když je opravdu hnusně, nepociťují to pouze lidé, ale i zvířata a rostliny. Pravdou je, že každý máme definici hnusného počasí nastavenou trochu jinak. Napadlo vás však někdy, jak asi mají nastavenou definici hnusného počasí počítače? Že jsem se zbláznila?

Ale kdepak. Uznávám, že přiznat výpočetní technice výsady živých tvorů je opovážlivé, nicméně musíte uznat, že počasí má na naše digitální miláčky svůj vliv. Vezměte to takhle. Když je vedro vašemu počítači, potíte se vy. Včas neodhalená bouřka může znamenat katastrofu pro vaše data, a tím i pro vás. Nemají rádi vlhko, líbí se jim průvan, pokud s sebou nenese moc prachu. Zatímco bedna potřebuje chladit, ostatní části jsou nejradši při pokojové teplotě.

Není mi známo, že by při nějakém druhu počasí počítače předly blahem a podávaly špičkové výkony, ale rozhodně jsou podmínky, kdy začnou trucovat, a mohou i zdechnout. Asi nejznámějším problémem vyplývajícím (také) z počasí, je přehřátí počítače. Ne náhodou se na kvalitě přístroje do značné míry podepisuje systém jeho chlazení. Obyčejný větráček je hezká dynamická mašinka, které pracuje pilně a hlučně, nicméně výsledky její činnosti dokáže úspěšně mařit každá pořádná letní azorská tlaková výše či příliv pevninského tropického vzduchu z oblasti íránské cyklóny.

V takovém případě nastává prostě pořádné vedro a kolem citlivých částí počítače honí větráček stejně horký vzduch, jaký trápí jeho uživatele. Pokud je náhodou bedna od PC zastrčená někde v koutě nebo pod stolem, kam se nedostane ani ten náhodný závan studenějšího vzduchu, ztratí za těchto podmínek větráček šanci udržet počítači chladnou hlavu a ten se takříkajíc zavaří. S trochou dobré vůle to stejnou mírou zavaří svému nedbalému a necitlivému pánečkovi.

Pokud nemáte to štěstí a nesídlíte za horkých letních dnů v příjemně klimatizované místnosti, musíte na funění svého kompíka dávat pozor. V této situaci jsou na tom lépe svěřenci technologických maniaků, kteří mění své vnitřnosti tak často, že se ani nevyplatí jim navlékat plechový kabát. Má to však i odvrácenou tvář – sice se v horku tak snadno nezalknou, ale se svým uživatelem sdílejí i drobečky ze svačiny, kancelářský prach a kdeco jiného.

Ony výše zmíněné azorské tlakové výše s sebou s mořským vzduchem nepřinášejí jenom horko, ale také bouřky. A taková bouřka, ta dokáže udělat s počítačem věci a to ani nemusíte sídlit na Milešovce – nechvalně známé Hromové hoře. V případě, že pracujete u svědomitého zaměstnavatele nebo jste svědomití sami a máte u počítače přepěťovou ochranu, nemáte se čeho bát. Můžete bušit do klávesnice, i když se vám nad hlavou žení všichni čerti.

Pokud však patříte k uživatelům typu „já si to určitě příští rok doopravdy koupím …“, nezbývá vám nic jiného, než na bouřky doslova střehnout. No, ze mě příklad neberte, já letos hlídala bouřky už třetí léto a dvakrát jsem za tu dobu měla opravdu štěstí. Jednou to parádně prásklo do místní telefonní ústředny, takže se blesku podařilo způsobit několikanásobný kolaps. Copak telefony, ty nahodili rychle, ale s modemy byla potíž. Když ke mně přišel opravář od našeho dominantního telekomunikačního operátora, s viditelnou radostí mě informoval o tom, kolik ISDN modemů a posléze i počítačů jen při této bouřce shořelo. My jsme mu skóre nevylepšili (naštěstí). Zachránila nás náhoda – někdo odpovědný totiž nesprávně napojil domácí rozvod telefonu v „domečku“ na veřejnou síť a blesk se zastavil právě na tomto spoji.

Letos v létě byla jedna z bouřek natolik nezodpovědná, že přišla za hluboké noci v období uzávěrek, kdy ukládám počítač se všemi pracovními okny pouze ke spaní, nevypínám ho. Než jsem se však dokázala vzbudit natolik, abych zapnula myšlení alespoň do nouzového režimu, bylo pozdě. Prásk sem, prásk tam a než jsem se skulila z podkroví do pracovny, byl počítač v hlubokém bezvědomí. Měla jsem opět štěstí, jelikož to nebyla smrt a podařilo se zachránit i data. Ráda bych tady hrdě prohlásila, že přepěťová ochrana již zdobí moji pracovnu, ale bohužel – není tomu tak. Ale na jaře, to už doopravdy…

ICT: Virtuální není neživé

Není pochyb o tom, že internet změnil tvář světa neuvěřitelným způsobem. Vedle kladů, které nelze popřít, se s jeho existencí již od začátku spojují varovné hlasy upozorňující na nebezpečí skrývající se v umělém, virtuálním světě. Odcizení, anonymita, ztráta skutečných sociálních kontaktů.

Přesto se vizionáři již od konce devadesátých let zabývali myšlenkou vzniku internetových komunit a předpovídali jim velkou budoucnost. Věděli, že internet umožní vytvářet zájmové skupiny a zabývali se myšlenkou, jak takové komunity využít. Pokud bych velmi stručně shrnula základní myšlenku, tak šlo o nastolení zcela nového kontaktu výrobců a poskytovatelů služeb s jejich zákazníky.

Praxe ukázala, že komunity skutečně vznikají, a to dokonce i ty podnikatelsky využitelné. Stejně se ukázalo, že pravdu měli i psychologové – anonymita nabízená komunikací na webu skutečně svádí k hrubosti, vulgárnosti a vůbec k uvolnění těch temných stránek lidské povahy, které se za obvyklých okolností lidé snaží držet na uzdě. Došlo i na avizované odcizení – komunikace prostřednictvím vymyšlené, často idealizované virtuální podoby je nekonečně snazší, než denní boj o uplatnění se v obyčejné lidské společnosti.

Jenže internet je lidským výtvorem, jako takový není černobílý a blíží se svým stvořitelům svojí stále komplikovanější strukturou a rozporuplností. Nelze popřít jeho rizika ani potenciální zlo, které se v něm skrývá. Ale ani to dobro. Ono totiž odcizení v lidských vztazích se dnes rozhodně neprojevuje jen kvůli internetu, důvodů je mnohem víc. Změny v životním stylu, věčný spěch, honba za přeludy, ziskem a mocí. Bariéry vyrůstají nejen mezi sousedy a spolupracovníky, ale i mezi jednotlivými generacemi a v rámci rodin. A je to právě ten podezíraný internet, který nabídl lidem možnost stavět nové mosty a vytvářet nová pouta.

A na těchto základech vyrostl i Zvířetník. Když jsem ho před pěti lety přebírala, vycházel jeden článek denně, měl průměrně tak 300 přístupů, ty úspěšné to dotáhly na 500, super úspěšné výjimečně atakovaly tisícovku. Komentáře byly stručné a málokdy jich bylo viditelněji více než deset. Články se věnovaly výhradně zvířatům. Přesto se kolem Zvířetníku vyskytovali zajímaví lidé, kteří se tak nějak znali. Někteří se znali i lépe, ale bylo jich málo. Mluvit o komunitě by bylo nadsázkou.

Dnes má průměrný článek kolem tisícovky přístupů, běžně se dosahuje dvou tisíc a byly i články, které se dostaly vysoko nad tři tisíce. Zvířetník si již doopravdy zaslouží podtitul, který jsem mu ve své vizi dala – je to deník o zvířatech a lidech, a navzdory převažujícím zvířecím tématům je stále hlouběji lidský. Jakýmsi záhadným způsobem k sobě přitahuje dobré lidi; srdečné, slušné, obětavé a se smyslem pro humor. Vznikla platforma, kde je možné si vyměňovat názory kultivovaným způsobem, kde je možné se smát, přemýšlet, dojímat se i plakat.

A teprve na tomto základě se vytvořila opravdová komunita. Společnost lidí, kteří sice byli zcela anonymní, ale přesto si začali být blízcí. Nebylo tedy divu, že Zvířetníkům přestaly anonymní kontakty stačit. A tak proběhl proces, který nebyl v souvislosti s internetem psychology nijak zmiňován – možná proto, že nejde o katastrofický scénář. Lidé se z vlastní vůle začali poznávat. Jenže ono nezůstalo jen u kontaktů. Jak už jsem řekla, Zvířetník nějakým zvláštním způsobem přitahuje dobré lidi, jejichž pozitivní síla a myšlení se splétá a sílí pro běžného uživatele internetu naprosto nepochopitelným způsobem.

Nejenže se členové posilují navzájem takříkajíc virtuální (ale reálně účinnou) cestou, ale vzájemná podpora rychle přesáhla přes „pouhé“ držení palců a tichou motlitbu. Zvířetníci začali páchat dobro zcela konkrétní a hmatatelné. Kolik opuštěných psů, koček a koní těžilo z jejich společné štědrosti a soucitu! Ale nezůstalo jen u zvířat. Malý element, který přišel o dědu, trpajzlíčci, kterým osud rozdal slabé karty, ale zato jim přidělil Myš – oddanou Zvířetnici, která svojí neúnavnou aktivitou spojila potřebné děti s dobrými a velkorysými lidmi.

A ti lidé se nakonec setkali. Samozřejmě ne všichni, ale bylo jich hodně. Opět to nemohlo být obyčejné setkání. Díky gejzíru nápadů, odhodlání a neúnavné pracovitosti organizátorů vznikl program neobyčejného dne, který se také neobyčejně povedl. Podivuhodné virtuální společenství definitivně ožilo a dokázalo, že pokud nejsou bez ducha lidé, není bezduchá ani technika.

Je to prazvláštní společenství, tihle Zvířetníci… a já doufám, že jim to vydrží.:))

PS: Ráda bych na tomto místě ještě za sebe (když jsem do teď neměla možnost:)) poděkovala nejen Bláže a Bedě, které vše začaly organizovat, Myši za neuvěřitelný tričkový maraton a všem za úžasné dárky. Stejně bych chtěla poděkovat i paní Sedlákové, která mě (coby nyní mlčící čtoucí, ale jinak zasloužilá Zvířetnice) upozornila na veterinární úskalí naší akce a pomohla ji z titulu své funkce celou zdárně dovést do souladu se všemi příslušnými nařízeními.

PPS: Stejně bych ráda zmínila sponzory, díky kterým jsme dostali spoustu milých pozorností a užili si tombolu. Dárky na Zvířetníkovské setkání poskytli:

CANDY, spol. s r.o. (www.candy.cz)

KSK BONO, s r.o. (www.kskbono.cz)

ITACO – naháči a internetový obchod (www.itaco.cz)

Planeta zvířat – mediální partner (www.planetazvirat.cz)

Fotograf: Pes Jíra

PPPS: A především vám všem děkuju za sebe, protože bez vás by Zvířetník nikdy nemohl být takový, jaký je. :))

ICT: Prosím tě, nezapomeň!

„Prosím tě, nezapomeň…!“ Mám takový dojem, že právě opakující se naléhavost této věty byla jedním z důvodů, proč si pračlověk začal zahrávat s tvorbou řeči. V průběhu staletí se jí dostalo mnoho obměn jak ve formě tak v obsahu. Ať už šlo o nesmlouvavý rozkaz, pokorně opakovanou prosbu či cokoliv mezi tím, význam se nezměnil. Je třeba udělat něco, na co by se nemělo zapomenout.

Jak šly dějiny, vypracovávali lidé dva způsoby, jak se k danému problému postavit. Jedinci nezatěžující se zbytečným pocitem zodpovědnosti se zdokonalovali v technice, jak se ze zapomínání vymluvit, zatímco ti ostatní ti se soustředili na nutnost sladit sledování času spolu se svými úkoly a vymysleli diář. Diáře se vyvíjely vedle kalendářů a ve svých funkcích se vzájemně doplňovaly. Rozdíl byl v tom, že zatímco kalendáře se snažily rozporcovat čas do škatulek obecně platných, diáře byly vždy osobní. Útržky času se spojovaly s událostmi zcela nebo částečně soukromými. Jestlipak měl Nero kdysi ve svém diáři zaškrtnutý den „D“ s poznámkou „Řím, zapálit!“ Jak asi vypadal diář takového Napoleona, který byl známý tím, že dokázal diktovat písařům až sedm dopisů najednou a přitom logicky držet posloupnost jejich obsahů? Jeden by řekl, že takový člověk snad ani diář nepotřeboval a Evropu dobýval doslova zpaměti. Jenže většina lidí si potřebuje alespoň někdy poznamenat když už ne své pracovní úkoly a schůzky, tak alespoň návštěvu u zubaře, koupi sáčků do odpadkového koše nebo výročí svatby. Neměl by to být problém – na trhu jsou desítky různých papírových a elektronických pomůcek, které by nám měly pomoci se v našich povinnostech i zábavách orientovat. Jenže stále ještě často zapomínáme na zubaře, manželky i sáčky na odpadky. Proč? Viděli jste někdy sebelepší diář, který by vás v určenou dobu prostě chytil za nos a důtklivým hlasem pravil: „Zítra jdeš k zubaři. K zubaři! V deset! Takže si musíš co? Vyjednat volno v práci a nezapomenout zubní kartáček. A pastu! Jasný? Zítra v deset! A nebudu ti to stokrát připomínat a jestli mě zítra neotevřeš/nezapneš, tak máš smůlu, jasný? A pamatuj, už minule jsi tam šel natřikrát!“ Ne, diáře jsou ve své podstatě pasivní nástroje, které sice strpí všechny možné důležité zápisy, ale potměšile čekají, zda si je také v pravý čas přečtete. Znáte to sami. Uděláte si obrovský vykřičník, pozor, na TOHLE prostě nesmím zapomenout, a potom ten krám zapomenete doma, v autě, v práci, u přítele či kdekoliv jinde, kde se zrovna v potřebnou dobu nenacházíte. A vykřičník je nanic. Tyto zkušenosti pochopitelně hodlají zúročit výrobci mobilů a PDA, které nám mají nabídnout vedle možnosti sofistikovaného zapisování i ono veledůležité upozornění. Chytré přístrojky nám vycházejí vstříc i tím, že se snaží nás neobtěžovat lovením písmenek na mrňavých klávesnicích a nechávají nás zapisovat podstatné klasičtějším způsobem. Proč však prodeje těchto báječných elektronických hraček dramaticky nerostou? Proč v mnoha kancelářích i domácnostech najdete monitory počítačů a dveře od ledniček umatlané od charakteristických žlutých lepivých papírků? Těžko říct. Možná, že ve většině z nás prostě přetrvává zvyk čmárat na papírky. Jen si vzpomeňte na soustředěnou výrobu taháků na školách všech stupňů, nebo tolik oblíbená milostně-organizační psaníčka, která stále hojně kolují především mezi pubertální mládeží. I hospodyně si mezi vařením radši vezme tužku a poznamená si na kraj včerejších novin, že jí došel kmín, než aby s rukama od mouky hledala automaticky upozorňující PDA. Nějak to asi souvisí s tradiční leností lidstva, které, než aby došlo dvacet kroků k brance, roztrhne si radši kalhoty o plot, přes který vede oblíbená zkratka. Mám ten dojem, že trvalý úspěch PDA bude zaručen až v době, kdy bude stačit na ten přístroj prostě houknout: „Hele, v pátek jdu s klukama v pět na fotbal, takže si nesmím zapomenout hodit do auta věci. Ale dopoledne mám jednání s tím člověkem z firmy XY, takže musím jít v obleku a nezapomenout si tu studii. Jo a tu mi musí schválit šéf ještě večer předtím, takže mu ji musím dát na stůl nejpozději v úterý. Je tedy jasný, že ji do tý doby musím mít hotovou, takže mi to taky připomeň. A v sobotu má Hanka svátek a víš jak se vzteká, když na ni zapomenu. Takže mi připomeň tu kytku. No, sejít se s ní mám asi ve dvě, ale může se to změnit. To je snad všechno… teď. Tak si to koukej zapamatovat, ať nemám průšvih!“

Jenže, přestože jsou dnešní PDA bezdrátové, kompatibilní s PC a některé z nich schopné umožnit vedle připojení k internetu i telefonování, tento způsob komunikace s přístrojem zůstává hudbou budoucnosti. I když se na tom pracuje, samozřejmě… Renomované firmy věnují spoustu času technologiím na rozpoznávání hlasu a s tím souvisejícím problémům. Nicméně dokud se jim to nepovede, budou muset lidé bojovat se svojí zapomnětlivostí všemi dostupnými způsoby. S kalendáři, diáři, PDA a mobilními telefony. Ano, především na mobily nesmíme zapomínat… Zrovna mně se osvědčila kombinace papírového stolního kalendáře, lepicích papírků a telefonu. Nakonec bez mobilu se vyskytuji jenom málokdy. Jen tak mimochodem, jak to děláte vy?

ICT: Pohledem ptáků

Mít nadhled či dívat se na někoho z vrchu, to se lidem odjakživa líbilo. Když se vyšplháme dost vysoko, vidíme toho víc najednou a ještě to vypadá menší.

Ale ani z té nejvyšší hory není výhled ideální. Cožpak krása, té se obvykle najde dost, ale potřebuje-li člověk nahlédnout ještě kousek za obzor, obvykle se dost nadře. A to nemluvím o tom, že existují místa, kde na pořádný kopec nenarazíte ani náhodou. Není divu, že lidé odjakživa koukali se závistí na ptáky. Ti se nemusejí trápit s rozmanitou neschůdností zemského povrchu a co všechno mohou uvidět!

Pohled z ptačí perspektivy lákal pochopitelně nejen snílky a cestovatele, ale především zeměpisce. Kreslit mapy jenom podle pozorování a výpočtů z povrchu země je pořádná fuška – zkuste si představit takovou blechu, jak mapuje povrch velikého chlupatého psa! A se zeměkoulí je to podstatně horší.

Takhle kouknout se pořádně zvysoka, hned by si byl jeden jistý, že tu horu je třeba na mapě šoupnout o kousek vlevo a ta potvora řeka má hned čtyři prameny. Kdo by to při prodírání se nějakou džunglí řekl, že? Připadá mi naprosto přirozené, že v koších prvních používaných balonů se vedle dobrodruhů tísnili především vojáci a geografové. Jedni hledali, kde je kdo, a ti druzí, kde je co.

Příchod moderní doby doslova katapultoval lidi do výšek a ne ledajakých. Po letadlech přišly rakety a raketoplány a tak dlouho nedosažitelný pohled z ptačí perspektivy se stal velmi rychle překonanou veličinou. Proč se dívat ze vzduchu jenom na kousek krajiny, když mohu vidět kus zeměkoule – nebo rovnou celou! Mapy již dávno přesáhly svojí přesností nároky většiny svých uživatelů a s GPS se neztrácejí ani maličké lodě na obrovských oceánech.

Profesionálové mají v rukách skvělé nástroje a normální lidé mají nad čím snít. Snít? Ale ano, vám se to nikdy nestalo? Naše domácnost je plná nejrůznějších atlasů a map. Od super podrobného turistického atlasu až po knihu zvíci krávy, plnou úžasných barevných fotografií pořízených ze satelitů.

Čtení v mapách je skvělou zábavou – obzvlášť když sedíte v křesle, u ruky máte hrnek s kávou a na klíně kočku. S prstem na mapě bezchybně naplánujete trasy a nikdy se neztratíte. Jak se to liší od napjatých scén, kdy se potíte na sedadle spolujezdce a marně se snažíte ve zbývajících třech vteřinách najít odpověď na otázku, zda máte z té dálnice sjet zrovna tady. Listujete v mapě, horečně porovnáváte města v dohledu s tím, co se krátce mihlo na ukazateli, abyste posléze zjistili, že jste správný sjezd právě úspěšně minuli a příští bude až za dvacet kilometrů.

Člověk se dobře pobaví i tehdy, snaží-li se porovnávat údaje z mapy s reálným okolím. Nikdy nezapomenu, jak jsme si kdysi naplánovali cyklistický výlet po nám dosud neznámých koutech Českého ráje. Vypadalo to báječně – dokud jsme nezjistili, že dobrá čtvrtina cesty vede skalnatým hřebenem, kde je nutné kola přenášet přes balvany, spouštět rozsedlinami a balancovat s nimi na kamzičích chodníčcích. Že to zní zajímavě? Jistě, pokud ovšem nevezmete v úvahu, že na jednom kole byla sedačka s tříletým Markem a samostatně jedoucímu Andymu bylo teprve osm.

Ale časy se mění. Světu začínají vládnout technologie a k dispozici máme internet. Rychlý internet. Nad Zemí se potulují desítky satelitů monitorujících její povrch. A když se to dá všechno dohromady, můžete se koukat na matičku Zemi z pohledu mnohem vyššího, než je ona kdysi vytoužená ptačí perspektiva.

Díky NASA (worldwind.arc.nasa.gov, je třeba si zadarmo stáhnout software) a Googlu (maps.google.com) je totiž možné mít Zemi jako na dlani. Z pohledu satelitu se můžete kochat pohledem na telící se ledovce, sledovat mísení říční a mořské vody u ústí velkých řek, porovnávat urbanistické umění stavitelů světových metropolí či si prostě naplánovat trasu na výlet.

Mapy vám ožívají před očima, pohled si přibližujete a nakláníte do různých úhlů. Chce to však tři věci: širokopásmové připojení, dostatečně výkonný počítač a obrovské sebeovládání. Ten pohled a ty možnosti totiž opájejí jako droga. Ještě se podívám sem, potom tam a ještě tam, najdu si hranici noci a nejsou náhodou nad Antarktidou mraky? Je to fascinující způsob, jak se učit zeměpis a filozofii zároveň.

Pokud ovšem netrváte na aktuálním pohledu, můžete si usnadnit i pohyb po neznámých městech. Starší snímky z družic se totiž staly běžnou součástí internetových plánů měst a hledání neznámých cílů zakletých v městské zástavbě tak dostalo nový rozměr. Vidíte, jak hledaná ulice opravdu vypadá, a popravdě řečeno, kolikrát se můžete pohledem z výšky dokonce ujistit, že s parkováním to bude zase těžké.

Vzpomínám si, jak si jednou Marek plánoval prázdninové aktivity se svým turisticky zdatným bratrancem. Koukal se nějakou dobu do počítače a nakonec se zadostiučiněním poznamenal: „Letos už se nenechám uštvat jako nějakej pitomej dromedár. Předem kouknu na satelit a uvidím, do čeho se zase ženem. Teď mu už jen tak neskočím na ujišťování, že cestou máme jenom řídký vrstevnice…“

ICT: Dráty

Nemůžu si pomoct, ale navzdory svému pohlaví i věku mám slabost pro technologie a pokud se vtělí do všelijakých praktických udělátek, jako jsou třeba mobily nebo digitální fotoaparáty, tak jim prostě neodolám. Jenže to má – jako ostatně všechno – svoji odvrácenou tvář. Zblázním se z těch drátů!

Jeden by nevěřil, že ve věku rozvoje všelijakých bezdrátových technologií mohou být dráty takový problém. Jenže jsou. Potíž je v tom, že přestože můžete mít bezdrátové kde co – od počítačové myši, přes sluchátka až po internet, všechno se to musí nějak nabíjet. A jak? Pochopitelně nabíječkou. A ta má co? No samozřejmě dráty.

Vezměme to systematicky. Od notebooku mi běžně vedou dráty tři: napájení, externí myš a reproduktory. Pokud pracuji s čísly, přidává se kabel č. 4 k externí numerické klávesnici. Pokud chci telefonovat přes skype, potřebuji sluchátka s mikrofonem, která sice mají ze začátku jen jeden drát, ale ten se na konci rozdvojuje do dvou koncovek – na sluchátka (kabel č. 5) a na mikrofon (kabel č. 6).

Dále používám aktuální mobil s norským číslem, který má nabíječku (kabel č. 7) a datový kabel pro spojení s PC (kabel č. 8). Někde vedle leží starý mobil s českou simkou, který má naštěstí jen nabíječku (kabel č. 9). Následuje foťák opět s nabíječkou (kabel č. 10) a datovým kabelem (kabel č. 11), který však naštěstí nemusím používat, jelikož mám čtečku datových karet. No a kvůli skypu a spojení s rodinou číhá vedle počítače ještě webová kamera (kabel č. 12). A to jde prosím o běžné a poměrně skromné vybavení osoby mého povolání!

Vzhledem k tomu, že ostatní členové rodiny za sebou vlečou zase svoje kabely (internet je zaplaťpánbůh bezdrátový), blíží se drátové zamoření naší rodiny kritickým hodnotám. (A to nehodlám komentovat stav pokoje naší mládeže.) Jenže zatímco oni snášíejí (zdá se) existenci v zajetí kabelů celkem stoicky, já z nich mohu vyletět z kůže. Naprosto nejhorší jsou ta sluchátka na skype. To mi na počítači zazvoní příchozí volání a začne to: Kde mám sluchátka? Aha, vždy na druhém místě, než se s počítačem zrovna vyskytuji. Znamená to vymotat se ze stávajících kabelů, klopýtnout o Nazgúla, popadnout sluchátka, vyrvat z nich přebytečné kabely, které se do těch jejich stihly přimotat, sebrat ze země pravidelně padající kameru a pádit zpět k počítači.

Zatímco podruhé klopýtám o potměšilého Nazgúla, tak doufám, že volající ještě chvíli vydrží. Ne, nejde jen o vteřiny… Musím totiž rozmotat zašmodrchaný kabel a zastrčit obě koncovky do správných zdířek. Konečně se to daří a přijímám hovor. Nic neslyším, zato vidím brunátnějící tvář volajícího, který pomalu, ale jistě ztrácí trpělivost. Kleju a přehazuju koncovky. A tak se můj pozdrav ustaluje do obvyklého vzteklého výkřiku – nenávidím dráty!

Můj nejdražší byl mnohokrát svědkem tohoto výstupu, takže ve jménu zachování příčetnosti své choti prohodil pár slov s Ježíškem. A pod stromečkem se objevila zajímavá krabice. A ne jedna! V jednom balíčku jsem našla vysílačky (dokonale bezdrátové) a v druhém bezdrátová sluchátka s mikrofonem. To bylo radosti!

No, popravdě krutě vykoupené, jelikož technologie modrozubu (bluetooth) je zatím vše jen ne uživatelsky příjemná a donutit sluchátka, aby se shodla s mým notebookem, byla nadlidská dřina. Ale vyplatilo se! Jenom mě zamrazilo, když jsem v krabici s bezdrátovými sluchátky našla dvě nabíječky (jeden k základně bluetooth) a další kabel! (to máme č. 13, 14 a 15…:)).

prosinec 2006

ICT: S mobilem za uchem

Představte si pračlověka, který má za zády útulnou jeskyni, zrovna se s chutí najedl a rozhlíží se kolem. Co ho asi napadá? Je-li pohlaví mužského, bude s největší pravděpodobností mlsně sledovat okolo se vyskytující objekty možného sexuálního harašení.

Pravěké dámy jsou stejně jako on zahaleny v kožešinách, ale jeho oko na první pohled zaznamená rozdíly. Tahle má na krku pověšený provrtaný barevný kamínek, ta druhá si strčila do vlasů kytičku, třetí zdobí svazeček pestrých ptačích pírek, který si upevnila zrovna tam… A co ta chudinka vzadu – ta nemá nic?

Marnivost je vlastnost lidstvu velice blízká a doprovází ho světem od samotného počátku. Má také své zákonitosti. Člověk chce být ozdoben originálně, ale ne zase moc – i v oblasti krásy zachovává příslušnost k době a řekněme stylu. Je-li žádoucí mít protknutou nosní přepážku kostí, mohu spekulovat o její barvě, délce či tvaru, ale nezpochybňuji samotný princip.

Každá kultura v každém čase měla a má charakteristické módní prvky. Od důmyslných ozdob z minimálně zpracovaných přírodních materiálů, přes to, co považujeme za klasické šperky z drahých kovů a kamenů, až k roztodivné bižuterii.

Velmi často je zdobícím prvkům přikládán mystický význam – týká se to především kamenů. Podle mnoha učení mají kameny vliv na lidské zdraví, dokáží aktivovat energetické zóny zvané čakry, a to nejen nablízko, ale i na dálku. Ozdobné předměty potom často mívaly více funkcí – hezounký prstýnek mohl uskladnit dávku smrtelného jedu, do zlatého medailonu mohla být uložena důležitá tajemství a vycházkové hůlky v sobě nejednou skrývaly ostrou dýku.

Globalizace moderního světa přináší jistou unifikaci nejen na ekonomické trhy, ale i do oblasti kultury a módy. V široké škále rozmanitostí se po celém světě zdobíme stále podobněji a vrcholem tohoto nechtěného snažení je expanze mobilních telefonů, které se během necelých pěti let proměnily z technické pomůcky profesionálních uživatelů na přirozenou součást osobnosti více než miliardy lidí na této planetě.

Mobilní telefon stále více nabývá atributů charakteristických pro ozdobu či rovnou šperk. Vyjadřujeme jimi svůj vkus a společenské postavení. Mohou ukrývat naše tajemství, posílat znamení lásky, pomoci v nebezpečí a upoutat pozornost druhého pohlaví podstatně lépe, než třeba jadeit, křišťál nebo hematit. S tím zdravím to bude horší, od mobilu bolívají uši, palce na rukách a občas i srdce. A ještě něco – za nošení prstýnku či náhrdelníku se obvykle neplatí měsíční poplatky…

Výrobcům neušlo, jak se role mobilního telefonu mění a sami se musejí měnit také. Telefon dnes nevystačí s pokročilými funkcemi, musí mít styl a osobitost. Pro výrobce technologií je to nová výzva – je třeba skloubit jednoduchost ovládání, technické požadavky a krásu. Designéři strkají nos do technických výkresů a vymýšlejí si. Kulatý telefon s klávesnicí lemující displej, telefon pudřenka se zrcátkem, telefon medailonek, sportovní telefon s integrovanou horolezeckou karabinou. Telefony přehrávající hudbu, video, štěkající, aportující… Pardon, to už jsem se trochu nechala unést.

Prostředí průmyslových korporací přepadla móda, mystika a potřeba alternativního myšlení. Zrovna nedávno o tom mluvil v Praze známý francouzský designér Vincent Créance, který do svých zájmů nezahrnuje pouze design telefonů, ale třeba i pařížského metra. Hlavní tvůrce vzhledu mobilních telefonů Alcatel si považuje především intuice, citlivosti a leckdy i smyslu pro nesmyslné. Upřednostňuje minimum myšlenek a maximum výrazu, stejně jako třeba Picasso nebo Modigliani. Hravost, lehkost a půvab se stávají novými průmyslovými parametry. Proč?

Představte si situaci z počátku tohoto článku v dnešním vydání: mladý muž v slušivém obleku čeká na letišti na odlet, vše je hotovo a tak bloudí zrakem po přítomných ženách a hledá vhodný objekt možného sexuálního harašení. Dámy v kostýmcích a lodičkách, dívky v tričku a džínách, s kabelkami nebo baťohy. Která se otočí?

V jeho ruce se objeví malý stříbrný telefon, prsty si jen tak hrají a náhle zazní chytlavá melodie. Pár žen se letmo otočí, ale jedna dívka tak zůstane. Usměje se, vytáhne zpod svetříku barevný blýskající se předmět zavěšený na ozdobném řetízku. S mrknutím ho vezme do štíhlých prstů a vzápětí zatrylkuje melodie v odpověď. Oči se setkají a … dál už je to na vaší vlastní fantazii.

V nejbližších dnech nás čekají Vánoce, svátky klidu, míru a nákupního šílenství. Budeme si přát a bude nám přáno. Schválně, co myslíte, že bude pod stromečky častějším dárkem – klasické šperky z drahých kovů a kamenů nebo nákladné, upovídané a z módy rychle vycházející mobilní telefony?

ICT: „Chyť to!“ aneb technologie na cestách

Když naši nahatí předci začali ztrácet srst a vymysleli oblečení, učinili převratný objev – nejenže se mohou zahřát a trumfovat souseda apartní barvou a vzorem použité kožešiny, ale na oděvu mohou být i kapsy! Ano, právě existence kapes výrazně podpořila člověčí snahu obklopit se více či méně nezbytnými drobnostmi. Takové věci potom člověku pomáhaly, nezřídka ho i zachraňovaly, bavily ho, chlubil se jimi, nebo s jejich pomocí zaháněl tíseň a strach z nebezpečného světa číhajícího hned za kruhem světla z jeho ohniště.

Také dnešní lidé se obklopují množstvím více či méně nezbytných věcí, které nosí v mnoha druzích kapes a příručních zavazadel. Přestože jich máme nepochybně víc než naši dávní předchůdci, jedno máme určitě společné: v nevhodných chvílích nám padají a v ještě nevhodnějších chvílích je ztrácíme. Pokud jde o pády, jsme na tom určitě hůř – silně pochybuji, že by s sebou pračlověk nosil tolik choulostivých a rozbitných věciček jako my dnes.

Zrcátko, při jehož rozbití hrozilo sedm let neštěstí, již dávno není největším postrachem. Za prvé bývají dobře schovaná v pudřenkách a kosmetických kazetách a za druhé naše víra v možná smolná léta svým významem jen těžko převáží naprosto konkrétní finanční ztrátu, která nezbytně následuje za rozkřápnutým mobilem nebo fotoaparátem. Ano, jistě vás nepřekvapí, že právě tyto dva předměty patří na špičku v hitparádě poztrácených, rozbitých a utopených technických hračiček, které v poslední době okupovaly náš osobní prostor.

Máme za sebou léto. Krásné léto, leckdy určitě dobrodružné léto, tedy období, kdy se s větším či menším nadšením vracíme alespoň na několik dnů do lůna přírody. Jenomže dnes si málokdy vystačíme s náhradním tričkem, kapesním nožem a láhví rumu. V kapsách a baťohu se většinou skrývá ještě celá řada věcí, které vyžadují baterie, nabíječku a alespoň občasný přístup k zásuvce s elektřinou. Copak mobil a foťák, těmi to jenom začíná! Nevydržíte bez oblíbené hudby? Musíte (ale opravdu musíte) denně na internet? Je pro vás dovolená pouze práce v nezvyklém prostředí?

MP3 a jiné přehrávače, notebooky, handheldy a další hračky spojující co nejvíce funkcí dohromady, baterie, nabíječky… Kolik věcí může skončit tam, kde nemá? Norování v přeplněné dámské kabelce dokáže katapultovat elektroniku i jiné intimnosti do širšího okolí majitelky stejně účinně, jako vyvrhují svůj obsah kapsičky u pánských košil. Tráva, mech a jehličí patří mezi povrchy laskavé, skály, beton a dlažby jsou podstatně horší. A což teprve voda! Na foťák klesající do mořských hlubin je alespoň romantická podívaná, ale kam si myslíte, že nejčastěji padají mobily z úzkých kapes džín? A to ještě někdy majitel automaticky spláchne!

I já jsem už samozřejmě nechtěně testovala výdrž všelijakých svých udělátek. To jsme jednou šli údolím Hornádu ve Slovenském ráji. Tedy šli – tam jdete stejně často, jako lezete po železných žebřících upevněných na úbočích mohutných skal vysoko nad hladinou řeky. Já jsem měla přes rameno pověšené pouzdro s foťákem. Na žebřících jsem navíc nosila pod paží našeho jezevčíka, který znechuceně zíral do hlubiny a občas silně hrabal tlapami ve snaze mě rychleji posunout do bezpečnějších míst, kde by mohl jít po svých.

V jednu chvíli ovšem zabral tak nešťastně, že přerval řemínek držící pouzdro a ejhle… Můj Canon se vesele kutálí po svažité skále končící převisem nad hlubokou temnou vodou. Morbidně uchváceni jsme čekali, kdy se ozve konečné „Žbluňk!“, ale stal se zázrak. Tu kamínek, tam trs trávy a fotoaparát se zastavil asi deset centimetrů od kraje. Lezla jsem pro něj se zatajeným dechem. Operace se zdařila, přežil však pacient? Přežil! Jenom v nejlepší tradici ulétla krytka baterií, kterou jsem byla nucena posléze dohledávat. Pes nepomáhal!

Výrobci však s lidskými omyly i nešikovností počítají a pro dobré svědomí obou stran nabízejí tzv. odolné varianty kde čeho. Obrněný notebook, v gumě zalisovaný mobil, vodotěsný fotoaparát… Věci opouštějí se svými uživateli teplo domovů a kanceláří, aby snášely nepohodlí cest a výtržnosti počasí. Přizpůsobování se však má své logické hranice. Jedna je daná fyzikálními vlastnostmi elektronických hračiček – odolnost proti pádu a vůbec drsnému zacházení je vcelku zajistitelná, ale voda zatím téměř vždy zvítězí. Druhou hranicí je logická úvaha výrobců, kteří se sice touží zavděčit zákazníkům, ale ne na úkor svých příštích prodejů. Třetí hranice je v nás – máte dojem, že někdy mohou vzniknout přístroje odolné proti lidské blbosti?

ICT: Babi, tohle prosím nedělej!

Blíží se Vánoce a v mnoha rodinách se mudruje nad tím, jaké letos nadělit dárky. Značné potíže obvykle dělá výběr toho nejlepšího pro naše prarodiče. Existuje však způsob, jak jim otevřít úplně nový svět – pořiďte jim počítač s internetovým připojením a budete žasnout, jak se rozkošatí vaše vzájemná komunikace!

„Tak babi, co tomu říkáš? Hele dědo, tady se to zapíná a tohle to je myš!“ Po úspěšném začátku se scénář začne lišit v závislosti na povaze obdarovaných. Od rozhořčeného „To snad nemyslíš vážně,“ až po nadšené „To je úžasné, kde se do toho píše?“ Podle druhu prvotní reakce tak můžeme rozdělit prarodiče do tří základních skupin. V té první jsou ti, kteří nabídku nových obzorů striktně odmítnou. Následuje typ praktický, který je ochoten v rámci úspory telefonních poplatků pochopit, jak funguje mail, a pomocí připravených pokynů trefí i na stránky oblíbeného tisku. Nejvíce trpělivosti a sem tam i tekoucích nervů budete ale potřebovat s třetí skupinou prarodičů, tedy s těmi, kteří s nadšením vplují do kyberprostoru. Ale věřte mi, bude s nimi spousta zábavy a ti s tvůrčím duchem půjdou na internetu z dobrodružství do dobrodružství.

K tomu však bývá dlouhá cesta. Jenom někteří z dnešních více než šedesátníků mají nějaké zkušenosti s počítačem, takže začátky budou nejspíš krušné. Zde nastane další dělení – na ty, kteří to po páté nepochopitelné zkratce a dvou restartech vzdají, a na ty, kteří si podrží sebedůvěru a vydrží. O úspěchu potom rozhoduje nejen povaha pozdních internautů, ale též kvalita podpory ze strany rodiny. Kvílení „Ale babi, tohle už jsme probrali stokrát“ je zcela nevhodné. Kdo to dokáže se sevřenými zuby a křečovitým úsměvem vysvětlit po stoprvé, vyhrává.

Velmi důležitým prvkem kybernetizace prarodičů je správná motivace. Vnuky s kvalifikací správců sítí či systémových integrátorů důrazně varuji před jistě chvályhodnou, leč v konečném důsledku vražednou snahou probírat ovládání počítače přes příkazový řádek či polemizovat nad rozdíly mezi Windows a Linuxem. Kratší cesta k cíli vede přes rychlé ovládnutí mailu a pochopení principu vyhledávání. Pokročilejším frekventantům rodinného kurzu je možné přihodit ještě ICQ. Proč?

Kvůli rychlým výsledkům. Rodiny jsou dnes často rozptýlené nejen po naší republice, ale i daleko za jejími hranicemi. Babičkám a dědečkům tak leckdy zbývá jenom společnost kočky, psa, televize či telefonu. S internetem jim najednou neservírujete na monitoru celý svět včetně těch roztoulaných rodinných oveček. „Chceš něco vědět? Tak si to vygoogli!“ To by mělo být jedno z prvních hesel, se kterým usadíte své drahé příbuzné před monitor.

Mnohé děti a vnoučata mohou být začas překvapené, jak širokou síť kontaktů si jejich staroušci dokáží vytvořit ve chvíli, když tomu přijdou na chuť! Brouzdání po netu však s sebou nese nejedno riziko, takže brzy po základním zaškolení musejí následovat důtklivé lekce z virologie a spamologie.

Rozhodně nedoporučuji prarodiče podceňovat. Vnuk, snažící se odvirovat zaneřáděný počítač, může vysledovat, že dědeček nenavštěvuje jenom nevinné stránky debatující o zahrádkaření nebo o potížích s prostatou. Může zaznít i užaslé: „Teda, dědo, to bych do tebe neřekl! Co kdyby se to dozvěděla babička!“ Přijít však může i šokující odpověď: „Jo babička! Kdybys hochu věděl, kam si chodí ona!“

Bystrá vnoučata rychle pochopí pradávnou moc taháků, takže monitor brzy začne připomínat rozvernou slunečnici. Jeho obrazovka je lemována žlutými lepicími lístečky, které se obvykle hemží celou řadou vykřičníků, kterými se jejich autor snažil získat pozornost svých žáků. Zkušenost ukazuje, že použití těch varovných je dost iluzorní – nejčastěji jsou citovány až ve chvíli, kdy vnuk volaný ku pomoci rozhořčeně vykřikuje do telefonu: „Já vám to říkal! Máte to napsaný v levým horním rohu a netvrď mi, že jsi to nenašel!“

Poslední fáze základní výuky je obvykle zaměřena na používání ICQ a objevování kouzla chatu. To je něco, po čem prahnou spíš babičky. Málokterá žena odolá možnosti povídat celé hodiny na ta nejnemožnější témata, byť si kvůli tomu musí pořídit další brýle – po těch na dálku nebo na čtení přijdou na řadu brýle počítačové. Dědečky spíš najdete, jak horlivě diskutují v sériích komentářů pod články na zpravodajských serverech.
Takže když se jich za půl roku pyšně zeptáte, co tedy na ten počítač říkají, setkáte se s nadějnou odezvou. „Zlato, je to úžasné a moc se nám to líbí. Ale nevím, jestli nepotřebujeme ještě jeden…“