Prakticky každé malé dítě má přirozenou radost z kontaktu s menšími chlupatými zvířaty a psí štěkot prý poznají i dosud nenarozená miminka. Zdomácnělá zvířata doprovázejí člověka už po tisíce let a ne vždy sloužila jen pro obživu nebo jako pracovní síla. Máme prostě rádi zvířata. Ale proč?

Zkouším přemýšlet, jak jsem vlastně přišla ke zvířatům já, když jsem odmala bydlela v Praze a ven vyjížděla jen na víkendy a prázdniny. Doma jsme mívali jen různé opeřence – kanáry, andulky, zebřičky a chůvičky a občas kočičí nalezence, které jsem přitáhla domů. Většina z nich skončila u jedné nebo druhé babičky mimo Prahu, stejně jako jsme našli domov fence, nalezené u nás na Floře. Přestože jsem tedy přímo mezi zvířaty nevyrůstala, odjakživa mě to k nim táhlo.

Venčila jsem lidem psy a snažila se pečovat o toulavé kočky. Právě u nich jsem se už jako hodně malá holčička naučila, že na zvíře se musí čekat a ne ho honit – pokud se s ním chce člověk seznámit. Dokázala jsem dlouhé minuty dřepět na cestě, jen abych přivábila nedůvěřivou micku. Vlastně jsem si na polodivokých kočkách prvně vyzkoušela „rovnoprávnou“ komunikaci se zvířetem, učila jsem se je pozorovat a rozumět jim. Měla jsem za to, že jsem kočičí člověk

Se psy to bylo horší – všichni patřili někomu jinému a mně nezbylo než maximálně sledovat psí hry v blízkém parčíku. No a potom tu byli koně. Těžko dnes zjistit, kde se ta má posedlost vzala – i v širší rodině jsem byla jediná a ke koním jsem fakticky neměla vůbec přístup, když nepočítám Ferdu, tažného koně mého krkonošského strýce. Ale ten byl dost záludná potvora a dal se maximálně pohladit. Přesto jsem byla koňmi posedlá, četla jsem o nich vše, co se mi dostalo do ruky, mluvila jsem o nich, snila jsem o nich… a ničila tím každého, kdo byl nucen mě poslouchat.

Změna přišla v mých dvanácti letech, kdy jsem přišla poprvé na jízdárnu. Jezdit jsem ještě nesměla, tak jsem asi rok dělala pomocné práce, rozmazlovala koně a jak jinak – donekonečna a nenasytně jsem je pozorovala. A kreslila. Na jízdárně potom byli ještě tři psi a několik koček a já jsem měla pocit, že jsem přišla do nebe.

Nikdy jsem nebyla nijak dobrý jezdec a trápilo mě to. Když jsem si s koněm rozuměla, jezdila jsem dobře. Když mi kůň „neseděl“, nevěděla jsem si s ním rady a kůň si se mnou dělal, co chtěl. Tedy většinou mě dřív nebo později shodil. Už tehdy jsem dokázala zvířata přesvědčit, že to s nimi myslím dobře, dokázala jsem je chápat, rozumět jim, ale nedokázala jsem jim doopravdy velet, když ona o to nestála nebo mne dost dobře neznala.

Když k nám do rodiny přišel jezevčík Max, tak se mi konečně splnil sen – stala jsem se psím člověkem. Kromě zážitků s výchovou štěněte jsem měla možnost pozorovat úžasný proces sžívání psa s tehdy čtyřletým Andym a posléze sledovat, jak pes přijímá do rodiny novorozeného Marka. Mohla jsem detailně pozorovat, jak bezprostředně a snadno vzniká pouto mezi zvířetem a člověkem. Sledovala jsem jejich hry i konflikty a korigovala chování dětí i psa více méně rovným dílem. Viděla jsem, jak se jejich vztah vyvíjí a mění v závislosti na vývoji všech tří zúčastněných – dětí i psa.

S tím, jak jsem získávala konkrétní zkušenosti, jsem se nejspíš měnila i já. Konečně jsem žila s nějakým zvířetem v každodenním styku a mohla jsem vyhovět své nenasytné touze pozorovat, vyhodnocovat a předvídat jeho chování. Později přišla štěňata – Nazgúlové, a můj záběr se ještě rozšířil.

Není pochyb, že zvířata nesmírně obohacují a ovlivňují můj život. Těší mě jejich oddanost a věrnost, ráda je pozoruju, když se chovají přirozeně a mohou se rozhodovat. Se psy navíc zažívám kouzlo sdílení – společných míst a přátel, zvyků a rituálů, stejně jako okamžiků radosti, strachu, krásy, vzteku či potěšení, které dělají vycházky a vůbec život se psem tak barvitým, osobitým a neopakovatelným.

Potřebuju ke svému životu zvířata. Přitom se domnívám, že pro mě nejsou nějakou kompenzací – mám štěstí, mám kolem sebe lidskou lásku i přátelství. Snad jen vyrovnávají potřebu přímého kontaktu s přírodou, který je člověku dán a ve většině případů ho ještě nedokázal potlačit.

A tak se chci zeptat – máte rádi zvířata? Dnes tím myslím domácí zvířata – mazlíčky. Proč? Co pro vás znamenají? Bylo to tak vždycky, nebo to přišlo až s nějakým konkrétním zvířetem nebo událostí? Myslíte si, že je pravdivé pořekadlo pravící, že kdo nemá rád zvířata, nemá rád ani lidi? Myslíte si, že zvíře může člověku nahradit společnost jiných lidí? Souhlasili byste s často opakovaným tvrzením, že stoupající počet zvířecích mazlíčků v domácnostech kompenzuje dnešním lidem nenaplněnou potřebu skutečných sociálních kontaktů?

Pojďme si povídat o zvířatech a o lidech…

březen 2009

Už v okamžiku, kdy se narodíme, patříme pod autoritu svých rodičů, byť naši samu nám dává jen právo hlasitého pláče. Jak rosteme, musíme se vyrovnávat s dalšími a dalšími autoritami, postupně získáváme a uplatňujeme tu svoji.

Je tedy jasné, že každý z nás se musí nějak s problémem autority vyrovnat – a to na mnoha úrovních. Měli bychom zkusit pochopit, kde jsou kořeny autority, z čeho doopravdy vychází. Formální autorita, daná úřadem či pracovní pozicí, může nebo nemusí být spojena s autoritou neformální.

Neformální autorita potom vychází z osobnosti člověka, z jeho znalostí, zkušeností, odpovědnosti a vůdcovských schopností, stejně jako z jeho zájmu a péče o lidi, kterým je autoritou. To je nesmírně důležitá podstata autority, na kterou se často zapomíná! Takový člověk musí umět uznat svoji chybu a snést kritiku, stejně jako by měl umět kritizovat a žádat nápravu, aniž by své svěřence ponižoval nebo dokonce týral. Není lehké být autoritou! (Je, pokud má člověk minimální charakter a velkou moc – ale to je námět na jiné povídání)

První zkušenost s autoritou získáváme v rodině a je třeba říct, že je to zkušenost, která nás ovlivní na celý život. Když máme štěstí, uplatňují naši rodiče svoji autoritu správně, což znamená, že vychází z jejich lásky a zájmu, a zároveň je uplatňována s citem i potřebnou důsledností. To obvykle znamená stanovení rámce závazných pravidel, včetně vysvětlení (úměrně aktuálnímu věku), proč se musí dodržovat.

O spoustě dalších pravidel už s námi rodiče diskutují, vysvětlují, navrhují přijatelné alternativy. Naučí nás rozpoznávat situace, kdy je třeba akceptovat pravidla bez řečí, a kdy můžeme udělat výjimku. Moudrá autorita ví, jak vyvažovat svobodu rozhodování se zodpovědností, a dokáže ke stejnému poznání přivést i své svěřence.

Tvrdá autorita nepřipouštějící diskuze, a tedy nepoužívající argumenty, je pro vývoj dítěte špatnou alternativou. Buď osobnost dítěte zlomí, a takto vychovaný člověk se ani v pozdějším životě často neumí ozvat, obhájit své názory a postoje. Podřizuje se i tam, kde by nemusel a třeba i neměl – bez aktivního odporu akceptuje i příkazy odporující jeho svědomí, morálce či smyslu pro spravedlnost. Vzepřít se odkazu takové výchovy a vybudovat si zdravé sebevědomí je potom práce na celý život a stojí energii, kterou by člověk mohl věnovat zajímavějším projektům.

Nebo se dítě vzbouří a ocitne se v jiném začarovaném kruhu. Autority potom odmítá bez rozdílů všechny, v podstatě stejně bez rozmýšlení a argumentů, jako byla vykonávána rodičovská autorita nad ním. Musí si v životě hledat jiné vzory, které ho naučí stavět se k autoritě zodpovědně, rozlišovat podstatné od nepodstatného a pokud možno se v budoucnosti vyhnout chybám svých rodičů.

Žádná autorita je potom pro duši dítěte stejný malér, jako autorita tvrdá. Vyplývá buď ze slabosti, nebo nezájmu rodičů, a nechá dítě bloudit neznámým světem bez hranic a značených cest. Cesta k rozumné dospělosti je potom o to delší a těžší, protože dítě musí často bolestně objevovat, kudy cesta nevede, aby tu správnou nakonec našlo (nebo taky nenašlo).

Když vyrosteme, dostáváme se do kontaktu s mnoha pravidly, sami se stáváme autoritou – minimálně pro své děti a třeba i pro svého psa:)) A proto bychom s ní měli umět zacházet, i když jsme třeba povahou spíš přizpůsobiví spolupracovníci, než vůdcové, hledající nové cesty a bojující za svoji skupinu.

Protože i kdybychom nikdy nevychovávali žádné děti ani zvířata, musíme být do jisté míry i autoritou sami sobě a to je zatraceně těžké! Kolikrát už jste si sami poručili, že musíte začít sportovat, hubnout a konečně se naučit anglicky, ha?

Lidská společnost, ostatně stejně jako jakýkoliv útvar společensky žijících zvířat, se prostě bez uplatňované a akceptované autority neobejde. Takže dnes mě zajímá, jaké jsou vaše zkušenosti s autoritou?

Diskutovali s vámi vaši rodiče? Jak se lišil přístup rodičů a prarodičů – dvou různých a velmi důležitých autorit v životě dítěte? Potkali jste v životě nějakého charismatického učitele nebo šéfa? V čem podle vás spočívalo jeho kouzlo? Umíte vy sami být autoritou? Za jakých okolností jste ochotni autoritu akceptovat? Kde si myslíte, že se bere přirozená autorita člověka a proč jí ve společnosti (doufám zdánlivě) ubývá?

Pojďme si povídat o autoritě…

březen 2009

Smích projasňuje duši, den i vztahy. Většina lidí se směje ráda, ale nedá se říct, že by běžný život poskytoval ke smíchu zase tolik důvodů. Proto si lidé vymysleli vtipy.

Tematická typologie vtipů je rozsáhlá, ale v zásadě se dají rozdělit do dvou skupin – na vtipy dobré a ty ostatní. Těm dobrým se smějeme vždycky, i kdyby se strefovaly hodně blízko k našim vlastním nectnostem nebo strachům, či nepatřily zrovna mezi ty nejslušnější. Ty špatné jsou prostě špatné. Hloupé, často vulgární, bez nápadu.

Jak má většina lidí vtipy ráda, tak je mezi nimi kupodivu jen málo těch, kteří si vtipy pamatují. Pokud mají k paměti i jisté herecké nadání, bývají duší každé společnosti. Většina lidí potom nadšeně poslouchá a přísahá si – tenhle si prostě musím pamatovat! Musím! A houby. Uplyne pár dní, naskytne se příležitost a… jak to sakra bylo?

Zapomínači se potom dělí do dvou skupin – na ty šťastné, kteří zapomenou opravdu vše, a tedy se mohou jedním vtipem potěšit víckrát (zde musím poznamenat, že tito jedinci se obvykle víckrát těší i z mnoha jiných informací:)), a na ty nešťastné, kteří si nikdy na žádný vtip ve společnosti vzpomenout nedokážou, ale jak je začne vyprávět někdo jiný, hned znají pointu a přijdou o značnou část legrace.

Já sama vtipy miluju, leč patřím mezi polozapomínače – pravda s některými výjimkami, které mi z nějakého důvodu dokázaly utkvět v hlavě. Pamatuju si, že jsem jako malá holka milovala jeden z vtipů o bláznech a ten tvořil po léta základ mé dětské vtipové databáze.

Tady je: Jde blázen a táhne za sebou provázek. Potká ho druhý a ptá se: Proč za sebou táhneš ten provázek? A ten první pokrčí rameny a odvětí: Já jsem ho zkoušel tlačit, jenže on se krčil…:))

Přešla léta a léta vtipů, než ke mně dorazil další oblíbený, kterému se podařilo překonat moji sklerotickou bariéru: Na molu u moře sedí spolu Marie a Josef. Máčejí si nohy ve vodě a užívají si hezký den. Všude kolem si hrají a plavou děti. Vedle nich se po hladině prochází nešťastný malý Ježíš a se slzami v očích říká: „Já se chci taky koupat!“

No a ten poslední, který si pamatuju, je dost nový – možná proto se mu nepodařilo zmizet z mé děravé paměti: Volá zaměstnanec pohřebního ústavu do prodejny motocyklů. Nazdar kluci, kolik jste dnes prodali těch silnejch motorek? A prodavač hlásí: šestnáct! A sakra, odpovídá zřízenec. Tak to se nám dva ještě někde toulaj!

Tedy já bych si asi řízeně vzpomněla na mnohem víc vtipů, ale to není účelem tohoto povídání. A tak se ptám: Umíte si zapamatovat vtipy? Umíte je vyprávět? Které druhy vtipů máte nejradši? Urážejí vás některé? A který máte nejraději?Pojďme si povídat vtipy!

A nakonec přidávám velké poděkování JoVovi za jeho Rozverníčky. Rozjasňují nám večery a jsou milou jistotou, že před spaním si přečteme něco, čemu se zasmějeme. A to je cenná jistota. Tak milý JoVo, děkujeme moc! :))

únor 2009

Je to divný svět, kam se nám vůbec nemusí chtít chodit, ale přesto nás tam naše vlastní hlava noc co noc tahá. Co vlastně víme o snech?

Někdy si noční dobrodružství nepamatujeme a ranní probuzení je příjemně obyčejné. Jindy se budíme uprostřed útěku nebo zápasu a úleva, že to není doopravdy, nás zmůže skoro stejně, jako ten absolvovaný noční thriller. No a sem tam se člověk probudit naopak nechce, protože ve snu najde tolik krásy, lásky a vášně, o jaké si ve svých všedních dnech může nechat jenom zdát:))

Sny. Vědci zabývající se spánkem tvrdí, že spánek doprovázený sny nutně potřebujeme, protože v té době dochází k jakémusi restartu našich duševních schopností, odplavuje se únava a snění nám umožňuje v dalším bdění kvalitně myslet. (Také máte v tuto chvíli pocit, že spousta lidí – především potom z naší politické reprezentace – musí špatně spát??:)) Snová fáze spánku se prý za normálního stavu člověka při běžných osmi hodinách spánku opakuje třikrát – dovedete si za těchto okolností představit, kde bychom skončili nebýt pravidelného zapomínání??

Moc se mi líbilo, že sny byly vědci charakterizovány jako živé představy, které mají bizardní a nelogický charakter. Přestože většina mých snů danému popisu zcela odpovídá, dovolím si přesto naznačit jistou typologii a sny přece jenom rozdělit.

Řekněme, že první skupinu tvoří ony sny chaotické, obvykle aspoň částečně osídlené známými postavami. Naše „já“ se nemusí nutně skrývat v naší obvyklé podobě, a pokud jsme sami se sebou v bdělém stavu v míru, nebývají tyto sny ani děsivé – spíš únavné. Člověk se z nich zpravidla probudí a marně se snaží si vzpomenout na zákruty neuvěřitelného děje. V podstatě to jsou dobré sny.

Do druhé skupiny bych zařadila sny nepříjemné, které se od těch běžných liší tím, že ať v nich děláme cokoliv, obvykle se nám to z nějakého důvodu nedaří. Potřebujeme-li nutně telefonovat, tak nejdřív nenajdeme telefon, potom přístroj záhadně ztratí číselník nebo klávesnici, dál není signál, nepamatujeme si číslo, nemáme ruku, kterou bychom číslo vytočili nebo vyťukali. Celou tu nekonečnou dobu jsme ovšem štváni nutností telefonovat za každou cenu. Jak pochopíte princip, tak už je to stará vesta – musím utíkat, nejde to, hledám východ z budovy, nikde není, a tak dále, do nepříjemného nekonečna.

Zcela zvláštní podskupinu nepříjemných snů potom tvoří sny záchodové – ty se nám zdají v době, kdy naše spící tělo pociťuje onu potřebu a snaží se všemi možnými způsoby na tento problém upozornit snící mozek. Jenže ten se právě rozjel na volnoběh a onu potřebu tedy zpracovává tvůrčím způsobem – jinými slovy v našem snu stále hledáme záchod, zatímco je nám tato snaha něčím neustále mařena. Jednou to jako záchod jenom vypadalo, jindy by šlo o veřejnou produkci… možností je bezpočet. Průšvih by nastal ve chvíli, kdy by nám snící mozek naservíroval onu místnůstku přesně v té podobě, na jakou jsme zvyklí…:))

Do třetí skupiny bych zařadila sny zdánlivě logické a přísně realistické. Často bývají svým charakterem na pokraji noční můry – chodíme v nich pozdě na životně důležité schůzky, selháváme při zkouškách, nemůžeme najít různé věci nebo osoby. Mohou být i příjemné, přinášející úspěchy při řešení problémů nebo situací, které v reálu očekáváme. Potkáváme v nich známé lidi, kolikrát už ani nemusí být ve skutečnosti mezi námi. A tak najdeme v kuchyni dávno oplakanou babičku, v prádle se nám válí kocour patřící do našich předškolních let a podobně. Na těchto snech je nejhorší právě ta jejich pseudorealita – strašně špatně se z nich budí a člověk ještě chvíli obvykle neví, co byl sen a jaká je vlastně skutečnost.

Samostatnou skupinu mají samozřejmě noční můry. Mohou být o čemkoliv, společným jmenovatelem je zoufalá bezmocná hrůza, s jakou jim musíme čelit. Mohou být náhodné či zacílené na naše známé i dobře utajené strachy. S chutí se opakují a často si je dokážeme v různých modifikacích přehrávat z hloubky našeho mozku po celá léta. Na rozdíl od ostatních snů ale člověk umí být v opakovaných snech šikovnější, někdy ho dokáže vědomě změnit aspoň maličko ve svůj prospěch (nebo k menší hrůze), či si aspoň zvykne a v hloubi duše ví, že je to zase ten ohavný sen, ve kterém se sice bojím, ale z kterého se probudím.

Nakonec bych nechala sny záhadné. Tam patří sny věštecké, sny s nějakým sdělením, či letmé pozdravení od právě zemřelých příbuzných či přátel. Jsou nutkavé, a přestože nemívají nijak dramatický děj, bývají ve svých důsledcích děsivější než všechny ostatní.

V podstatě se dá říct, že každý z nás vede dvojí život – ten reálný a ten snový. Je to dáno tím, že sny se nedají vypnout, nedá se jim utéct, musejí se přesnít a jednomu nezbude než doufat, že se v pravý čas prostě zase probudí – i když u noční můry se člověk budí vždycky pozdě.

Ostatně nad nočními můrami se mi podařilo vyzrát jenom jednou, a to ještě ne u sebe. Když byl Andy úplně malý a budily ho hrozné sny, napadla mne spásná myšlenka. Dala jsem mu večer do postele našeho jezevčíka Maxe s obligátním příkazem – čekej a hlídej. A čtyřletému chlapečkovi jsem to vysvětlila následujícím způsobem: „Víš, že psi nás hlídají, aby k nám nic zlého nemohlo přijít. Až budeš spát, bude tě Max hlídat a když přijde noční můra, tak ji zažene. A kdyby nechtěla, tak ji kousne. Nemusíš se vůbec ničeho bát, Max tě nedá.“ A nedal. Stačily dvě noci, aby chlapečkovy sny začaly být klidné, a vůbec nevadilo, že se pes – jakmile jeho malý páneček usnul – přesunul na noc jinam.

Nejsem čtyřletý chlapeček, ale přesto mě dodnes uklidňuje přítomnost našich psů, zatímco já spím. Ano, já vím – oklepávají se, hlasitě zívají, chrápou, mlaskavě se olizují či v návalu lásky buší ocasem do skříně, až jí drnčí dveře, a snaží se mi olíznout nechráněný nos nebo bosou nohu. Ale přesto bych neměnila – dají se na ně svést všechny podezřelé zvuky z blízkého okolí a plaší zlé sny:))

A tak si dnes budeme povídat o snech. O těch hezkých, bláznivých, legračních či milostných, a možná častěji o těch bláznivých nebo strašidelných, které se nám zapsaly do paměti. Jestlipak jste někdy zkoušeli usilovně večer na něco myslet, aby se vám o tom také zdálo? Já to jako malá holčička zkoušela a stejně se mi o koních většinou nezdálo!:)) Máte svůj oblíbený sen, na který nechcete zapomenout? Zdají se vám sny na pokračování nebo se vám naopak sny opakují? Našli jste účinný způsob, jak se zbavit nočních děsů? A vůbec – co se vám v poslední době zajímavého zdálo?

únor 2009

Stejně jako oblečení není jen cosi k zakrytí nahoty, ani jídlo není pro lidi pouze sebezáchovným přísunem živin nutných pro přežití organismu. Kolik radosti, ba i rozkoše dokáže dobré jídlo přinést! A jak hrozně může člověku být, když musí pozřít něco, čemu se jeho hlava i žaludek vzpírá. Ano, pojďme si dnes povídat o jídle…

Jídlo je lidem nejen potřebou, ale pokud fungují aspoň trochu normálně, činí jim i potěšení. Dobré jídlo nesytí nejen tělo, ale i duši, umí dodat nejen sílu, ale i radost a potěšení. I proto je hubnutí tak těžké. Prakticky každý, kdo zrovna nepoustevničí, má svá oblíbená jídla, stejně jako jídla, jejichž vůně (pach?:)) mu spolehlivě zvedne žaludek.

Je zajímavé, že základ našich stravovacích návyků a preferencí si obvykle nevytváříme sami. Je položen především našimi rodiči, jejich zvyky, možnostmi a přesvědčením. Něco přijmeme za své, jiné tolerujeme, další odmítáme. Myslím, že každý z nás si pamatuje chvíle, kdy se na jídlo těšil, dychtivě loudil a vracel vylízaný talíř.

A ještě lépe si pamatujeme chvíle, kdy rodič či prarodič stál s vařečkou u stolu nad zatvrzele sedícím dítětem a v zoufalství nad jeho tvrdohlavostí buď sliboval (když to sníš, dostaneš… něco, co na rozdíl od jídla doopravdy chceš), zkoušel známé finty (za maminku, za tatínka… za pejska – copak ty chceš, aby měl pejsek hlad???) či už z bezradnosti vyhrožoval známým „od toho stolu nevstaneš, dokud to nesníš!“

Některé děti nakonec poslechly a nemilé jídlo (nejčastěji polévku, ale mohlo to být cokoliv zdravého) snědly, jiné si nacpaly jídlo (aspoň tři sousta, no!) do tváře jako sysel do lícní torby, aby ho později vyplivly na chráněné místo (záchod nebo odpadkový koš to vždy nebyl, a tak čekaly hospodyni kolikrát pozoruhodné nálezy), a jiné zatvrzele odolávaly, čímž nutily své rodiče zpytovat svědomí a přemýšlet, z čeho ten jejich potomek vlastně žije.

Boje o jídlo však nejsou výsadou jen malých dětí, s postupujícím věkem se jen zápas o zdravou, či aspoň obvyklou výživu přesouvá na další, nová pole. Nevíte, o čem mluvím? Ale víte, mluvím přece o školních svačinách a obědech! Tak schválně – kolik jste jich doopravdy snědli, ha?

Kolikrát jste místo školního oběda lízali Vitacit, mlsali křupky, napájeli se červenou nebo žlutou limonádou či kondenzovaným slazeným mlékem Piknik a zajídali to slanými brambůrkami? Či (později) chodili na párek v rohlíku, hamburgry nebo další nezdravá jídla, plná tuků, škrobů, cukrů a éček???

A tak si dnes budeme povídat o dětských chutích a nechutích, o výchově ke zdravé stravě a jak to dopadlo. A když už jsme u toho, tak i o tom, jak se v různých generacích představy o zdravé stravě lišily. Patřili jste k vděčným strávníkům, nebo vám dělala při rodinných obědech společnost na stole významně položená vařečka? Kdo vás s jídlem jako děti rozmazloval, kdo byl zase zastáncem režimu – ať už byl tento jakýkoliv? Vzpomínejte na své dětství i na dětství a chutě svých dětí.

O jídle si budeme určitě povídat ještě víckrát, je to téma samonosné a takřka věčné. Takže dnes se přeneste do doby, kdy vám ještě na židli strkali polštář, abyste se neutopili v polévce, a kdy jste museli jíst převážně jen to, co vám dospělí dali. Vraťme se k chutím našeho dětství…

Oblečení zdaleka není jen materiálem, který má skrýt naši nahotu a příslušně nás zahřát. Je velmi osobní, významně ovlivňuje to, jak vnímáme sami sebe a jak nás vnímají ostatní lidé. V oblečení se můžeme schovávat, stejně jako křičet – tady jsem já, všimněte si mě!

Výběr oblečení je dán spoustou nejrůznějších vlivů. Z těch nejobecnějších je to věk, pohlaví, životní prostředí, kulturní dědictví a vlivy, společenské postavení, a tedy i peníze, které můžeme a chceme do pořízení oblečení investovat. Další vlivy jsou jemnější, mnohem úžeji spjaté s konkrétní osobností člověka. Výběr ovlivňují módní trendy, oblíbené barvy a materiály, naše spokojenost s tvarem a výškou postavy, naše zájmy, zvyky a představy o nás samých.

Rozhodně o nás oblečení vypovídá víc, než bychom možná čekali, a rozhodně víc, než bychom kolikrát chtěli. I proto nevhodné oblečení, ve kterém se necítíme dobře, ale musíme ho z nějakého důvodu akceptovat, nás dokáže deptat, stejně jako nás dokáže povzbudit takové, v němž se cítíme skvěle a dodává nám sebevědomí.

Je to velmi individuální, muži jsou proti vlivu oblečení na pocity přece jen odolnější než ženy. Ale jsem přesvědčená, že existuje jen málo zdravých lidí, kterým by bylo jejich oblečení úplně, ale doopravdy jedno – tedy jestliže jsou v teple a suchu. Pokud bych potkala takovou ženu, uvažovala bych, co ji dostalo do stavu takové ignorance: je tak šťastná, že svůj vzhled nevnímá, je tak nešťastná, že svůj vzhled nevnímá, prošla si svým peklem, které vliv vzhledu na její duši úplně vymazalo? Muži si s oblečením lámou hlavu podstatně méně, ale přece jen mívají oblíbené barvy, materiály a tvary oblečení. Není to úplná ignorance, byť se tyto preference nemusejí po dlouhé roky vůbec měnit.

Jak procházíme životem, objevují se v něm všelijaké kusy oděvů, které jsou pro nás z nějakého důvodu nezapomenutelné. Buď jsme v nich byli tak krásní, úspěšní nebo šťastní, nebo byly tak příšerné, že nám není možné zapomenout vnitřní stud nebo vztek, se kterým jsme je byli nuceni oblékat.

Já jsem byla jako malé dítě celkem vzorná, nosila jsem, co mi dali, pokud to bylo pohodlné a dala se v tom dělat alotria. Nebyla jsem holčička holčičí, ale spíš taková klučičí, takže na mně věci jen hořely a děr jsem na svých šatech způsobila bezpočet. I proto se mi do paměti zcela jednoznačným způsobem zapsal bleděmodrý kabátek, který jsem dostala, abych v něm šla poprvé do školy.

Cožpak modrá byla v pořádku – to byla a je moje oblíbená barva. Ale tím to končilo. Tak za prvé – byl sváteční, což ho deklasovalo ještě dřív, než jsem ho prvně oblékla. Za druhé byl světlý (tam modrá nepomohla), za třetí byl nepohodlný – nedalo se v něm mávat rukama! A výčet křivd pokračoval: dostala jsem pod něj halenku, krátkou sukýnku a bílé (!) punčocháčky. Hrůza.

A navíc – muselo se v něm do školy a na školu jsem měla v šesti letech jasný názor – nechci tam! Osud jako by mě chápal, protože když si mě potom vedla maminka za ruku před místní samoobsluhou (za ruku proto, abych někde nelítala a nebyla hned jako prase:)), šlápla jsem jakýmsi záhadným způsobem na víko od kanálu, které nebylo dobře upevněné. Zváhlo se a já jsem se v oněch bílých punčocháčkách a bleděmodrém kabátku propadla jednou nohou dovnitř a zbytek těla se poskládal na zem vedle. Což o to, kanál byl „suchý“ (dole nebyla voda), ale i tak jsem byla okamžitě špinavější, než se dalo v tom slunečném podzimním dni vůbec předpokládat.

Řvala jsem jak tur, protože jsem se odřela, punčocháčky byly protržené a od krve. Myslím, že tehdy i mamina pochopila, kdy se nemá osudu vzdorovat. Utěšila mě nějakou dobrotou a o užití modrého kabátku se sukýnkou a bílými punčoškami jsme se později vždy předem dohodly. Ona chápala, že vzít to na sebe je to pro mne trauma a oběť, a já jsem pochopila, že jsou příležitosti, kdy by se prostě mělo vypadat „svátečně“. Ale příští kabátek už světlý nebyl:))

Jinak hezkých a pro mne významných oděvů jsem měla v životě samozřejmě hodně. Dobře si vzpomínám, že když bylo mně a bratrovi s bratrancem kolem dvanácti let, tak jsme všichni dostali úžasné bundy podšité umělým beránkem. Byly nejen teplé, hezké a kvalitní, ale já si v té své připadala jako d´Artagnan, což pro mne bylo v tu dobu z nějakého důvodu velmi důležité. Bundy s námi „rostly“ mnoho let a minimálně ta moje skončila jako jeden z Maxových chalupových pelíšků.

Další byly moje první „doopravdové“ džíny. Bylo mi asi patnáct a prodával je někdo na jízdárně, kdo měl styky s kapitalistickým Západem a komu byly malé. Byly značkové (Lee), opravdu přiléhaly jako elegantní „správně“ modrá druhá kůže a já jsem v nich byla skutečná hvězda. V tomhle věku je oblečení nesmírně důležité a já jsem právě díky těmto kalhotám pochopila, co je to cítit se sexy:))

Další byly mnou už zmiňované červené plesové šaty. Byly mé první do tanečních a navrhovala jsem si je sama. Na saténové spodničce se nesly šaty z jemného průsvitného nevím čeho (tyl to nebyl, ale nemohu vzpomenout, co to bylo:)), princeznovské, se širokou sukní dlouhou až na zem, zdůrazňující štíhlý pas a pěkná ramena. A jak se nesly! Ještě je mám doma, hluboko ve skříni. Hezké vzpomínky se vyhazují těžko…

Další byla černá plátěná kolová sukně, sahala mi skoro ke kotníkům, ale vepředu, asi nad koleny měla velké kapsy, pod kterými byly přezky. Z vnitřní strany sukně byly potom našité pásky, které pasovaly do těch přezek. A tak se dala sukně „v terénu“ vepředu vykasat až nad kolena, upevnit a klidně se v ní dalo lézt i po horách, jak jsem také s potěšením činila.

Ne, už musím končit, protože takových vzpomínek by bylo! Je fakt, že poslední dobou preferuju oblečení pro pohodlný život v přírodě a pro sport, takže pokud s touhou koukám po značkových obchodech, jde spíš o Adidas, Pumu nebo Helly Hansen, než o značky vyskytující se v módních buticích.

Tak moji milí, zavzpomínejte: co jste měli ze svého oblečení nejraději a proč? Které věci jste naopak nesnášeli? Jak se váš vkus setkal s rodičovským a na čem jste se dohodli? Jak jste se na oblečení dohodli s vlastními dětmi? Je něco, co si toužíte někdy obléknout, ale neměli jste zatím příležitost? Je něco, co už byste na sebe za žádnou cenu nevzali? Ano, pojďme se bavit o oblečení. A pánové prosím… žádné odcházení z diskuze! Vždyť nejde jen o to, co si na sebe oblékáte vy, ale i o to, co nosí ženy vašeho života:)) A na to názor máte, ne? Takže…do toho!

únor 2009

Cože jsem to jen chtěla koupit? Ehm, samozřejmě vás ráda vidím… pane…? Nevíš, prosím tě, kde mám klíče/ mobil/ brýle/ doklady/ hlavu??? Ano, právě o tom bude náš dnešní Chatník. Podle hesla – Také k vám chodí ten Němec? – si budeme povídat o zapomínání.

Občas se v novinách v rubrice zdraví nebo zajímavosti objevují zprávy o lidech, kteří si všechno všecičko ze svého života pamatují – a to ať chtějí nebo ne. Na první pohled člověka napadne – jak úžasná vlastnost! To by se mi žilo, kdybych nezapomněla kde co, to by bylo jiný kafe.

Jenže když o těchto případech čteme dál, tak zjistíme, že to kafe by bylo pěkně otrávené. Protože lidské zapomínání má více funkcí, než nám jenom ztrpčovat život. Zkuste si představit jen takovou maličkost – pamatovali byste si VŠECHNY případy, kdy vás někdo urazil, naštval, kdy se vás něčím dotknul. Mohl by v takovém případě člověk vůbec žít mezi lidmi? Asi ano, ale vyžadovalo by to od něj neuvěřitelnou duševní sílu, aby ho nesežraly emoce, které u normálního člověka přece jen přikryje prach zapomnění.

A to si prosím uvědomte, že nemluvím o skutečně bolestných věcech, jenom takových každodenních dloubnutí ostrým loktem. Nemluvím o žalu, který je třeba přežít, o stresových situacích, které člověk sice nakonec zvládnul, ale jeho vědomí je čas od času vytáhne, aby svého nositele potrápilo. V těchto případech je zapomnění blahodárné, možná i život zachraňující, i když nikdy nebývá úplné.

Jenže když se mluví o zapomínání, tak nás málokdy napadnou zrovna tyhle „velké“ věci. Většinou nás pronásledují takové ty všední situace vyjmenované výše – zapomínáním domácích úkolů, pomůcek na výtvarku a oblečením na tělocvik počínaje, přes zapomínání dokladů, klíčů, mobilů, kabelek či psích vodítek a konče trapnými situacemi vyplývajících ze zapomenutí na důležitá výročí, narozeniny a svátky. Jsou známi experti, kteří zapomněli v parku kočárek s potomkem či před hospodou uvázaného psa.

Někdo si zapamatuje málem každého, koho mu někdo představí, jiný si nejen nezapamatuje jméno, ale není si jist ani tím, zda dotyčného vlastně zná. Jsou lidé, kteří si místo lidských tváří lépe pamatují k nim náležející psy (já!) nebo auta.

Někdo si skvěle pamatuje čísla, jiný ovládá složitá názvosloví, další si pamatuje přesně kupku sena, do které skočil, když mu bylo pět a byly v ní schované hrábě. Skoro každý si pamatuje na milované hračky svého dětství. Je až neuvěřitelné, jak umí být paměť vybíravá, pokud jde o věci a události, které v sobě podrží, a ty, které minimálně schová, když už ne úplně zašantročí.

Moje mamina si kdysi dávno – patrně pouhým nedopatřením:)) – smluvila v jeden čas dvě rande na dvou rozích kavárny Slávie. Když si to uvědomila a probrala možné scénáře (od jednoho rohu k druhému bylo dobře vidět), vyšla si to slunné odpoledne radši s mým otcem. A vidíte, jak to dopadlo:))

Takže jak zapomínáte vy a jak se zapomínání bráníte? Jsou věci, které zapomínáte chronicky, a jsou takové, na které nezapomenete nikdy? Kdy vás vaše paměť doběhla nejvíc?

Pamatujete si na svoji první nejmilejší hračku? Vybavíte si svoji první lásku? A víte, kam jste předevčírem dali ty koupené tužkové baterie, které potřebujete až dnes? :))

Pojďme si povídat a paměti a zapomínání…

leden 2009

Běžný život se skládá ze spousty maličkostí, které se nejdřív klopotně učíme, abychom se v nich zlepšovali, někdy dosáhli i mistrovství, a ke stáru je některé občas i zapomněli. Jenže někdy se nám nějaká ta dovednost ne a ne povést a my tak najdeme svoje malé Waterloo.

Možná si ještě vzpomenete na tu radost a pýchu, když se vám kdysi jako malému dítěti prvně povedlo si pořádně a SÁM zavázat boty – udělali jste kličku, která DRŽELA! Pamatuju si na svoje kličky a ještě lépe si pamatuju na kličky na šněrovadlech mých synů. Možná si říkáte – jaká hloupost! No jo, ale mně je nechtěli bez této životně důležité dovednosti vzít do školky!

Boty si dnes všichni zavazujeme na jedničku, ale jak už jsem říkala výše, život se skládá z tisíců takových menších či větších dovedností a – teď jsme u toho – ne všechny se nám vždy podaří zvládnout stejně spolehlivě, jako kličku na tkaničkách.

Moje malé Waterloo se nachází v oblasti jemných ručních prací, a když už jsme u toho – také u prostého psaní. Dnes by mi nejspíš diagnostikovali dysgrafii, ale když jsem byla malá, tak nade mnou jen lomili rukama, co z té holky bude, když drápe jak kocour, každé písmenko se opile kácí na jinou stranu, jednou je nad řádkem a jindy pod ním, velká jsou jak netříděný hrách – všelijak. I kdybych se rozkrájela, úhledné písmo se mi nikdy nepodařilo a asi už ani nepodaří. I maturitní písemku mě nechali přepsat (moc to nepomohlo:)).

Mám potíže s podpisovým vzorem – takřka nikdy se mi nepovede podepsat se dvakrát tak, aby se to sobě podobalo, takže už jsem kolikrát musela dokazovat, že já jsem opravdu já. K smrti nerada píšu pohledy – ať dělám, co dělám, vždy ten pozdrav vypadá, jako bych ho drápala na zádech polekaného koně a to ve spěchu. Vypadá to, že si adresáta nevážím – kdyby ano, napsala bych to lépe, ne? Ne, nenapsala. Naštěstí dnes v době počítačů se tohle moje Waterloo projevuje jen při ručním vypisování formulářů a u oněch podpisových vzorů. A to se dá zvládnout.

To druhé s tím prvním možná souvisí. Jsem nešikovná na ruční práce. No, výraz „nešikovná“ je spíš eufemismus, já je prostě nezvládám. Možná to není jen v rukách, ale i v hlavě.

Narodila jsem se jako první vnučka do rodiny plné šikovných ženských – moje matka byla nejstarší ze tří sester, a až do mých dvanácti byla součástí rodiny i moje prababička. Když dodám, že rodinným prokletím, eh, chci říci převažujícím zaměstnáním, je práce pedagogická, je zřejmé, že na můj vývoj bylo zaměřeno hodně zkoumavých zraků.

I zjistilo se, že geny jsou potvory záludné a já jsem rozhodně nepodědila takřka neskutečnou rodinnou dovednost v oblasti šití, pletení, háčkování a vyšívání. Pokud už se někomu podařilo mě k takové činnosti donutit, odevzdávala jsem upocené a zašmodrchané cosi a ničila zadavatele dotazy na to, jak se začíná, pokračuje a především končí! Nakonec babička (coby nejsilněji působící vychovatel) rezignovala, pravila – dejte jí proboha knihu, já už na to nemám nervy – a zaměřila se na moje tři postupně se narodivší sestřenice. (Musím zde poznamenat, že tam geny fungovaly:))

Když jsme měli ve škole v pracovní výchově plést a háčkovat, byla to moje zlatá prababička, která mi (za mrazivého přihlížení nesouhlasících, leč rezignovaných domácích pedagogů) vyrobila potřebné práce – dokonce je i trochu ušmudlala, aby vypadaly jako pravé!

Mamina pro mne měla pochopení, protože – ač byla šikovná – nikdy ji tyhle práce moc nebavily. Naučila mě „domácímu šití a spravování“, tedy ušít záclony, vyměnit zip, zalátat díry a tak. Víc po mně nechtěla a popravdě k životu mi to zatím stačilo.

Je fakt, že jsem po dlouhá léta začínala tajné pokusy, jak šicí, háčkovací a pletací metu zdolat, protože mě rozčilovalo, jak mi to nejde a přitom to uměl úplně každý! Tedy spíš každá:)) Výsledkem byla jedna neukončená ne moc dlouhá šála (nevěděla jsem, jak ji ukončit, tak jsem to vypárala a vlnu dala babičce:)) a absolvovaný kurs šití.

Byla jsem novomanželka, právě jsem skončila vysokou a cítila jsem, že je načase na tomhle poli taky sbírat nějaké ty body. Martin se potutelně uchechtával, hlavně když jsem si optimisticky koupila i první kousek látky „na halenku“. Začalo to skvěle – teorií střihu. To mě bavilo, chápala jsem rychle a s radostí jsem kreslila zajímavé a dokonce i ušitelné kreace. Vždyť jsem si navrhovala většinu šatů do tanečních, které mi šila švadlena – dokonce i svoje nejslavnější červené plesové. Takže konečně jsem měla pocit, že TO zvládám!

Ne dlouho. Už návrh střihu skutečně rozměřit a překreslit na takový ten tenký papír mi dalo zabrat. Při stříhání látky se mi klepaly ruce soustředěním, ale nepomohlo to – bylo to křivé. A jak to skončilo? Neušila jsem nic – ta nastříhaná látka ležela mnoho let pohřbena v ložnici ve skříni, až při nějakém stěhování zmizela neznámo kam. Nedokončila jsem ani ten kurs – jaksi jsem tam neměla s čím na další hodinu přijít:))

Dnes už nebojuju. Moje Waterloo naštěstí neohrožuje základní chod mého života, i když někdy jsou chvíle, kdy si říkám… co takhle to zkusit ještě jednou? Co já vím, třeba v důchodu se skryté geny projeví a já třeba prvně v životě něco upletu. Nebo taky ne:))

Tak co, máte ve skříni nějakého toho kostlivce, máte svoje malé Waterloo? Něco, co se vám nedaří a nedaří, nebo co vám dá mnohem víc práce, než by mělo? Najdete něco takového? Podařilo se vám po nějakém čase svoji bitvu se zakletou činností vyhrát? A jak vám jde vázání tkaniček?

leden 2009

Dostali jsme ho, aniž by se nás někdo ptal. Žijeme s ním – až na výjimky – obvykle v míru a stává se naší součástí. Jméno.

Pojmenovávat lidi, místa i věci je typicky lidskou záležitostí. Zvířata se se jmény netrápí, ale pokud ho těm zdomácnělým dáme, zvyknou si na něj stejně jako lidé. Jenom nepřemýšlejí o tom, jestli se k nim hodí nebo ne, stejně jako netouží po změně.

U lidí je to jinak. Naši rodiče nás nejen společnými silami přivedou na tento svět, ale také nás pojmenují. Někdy jsou pragmatičtí a dítko dostane jméno obvyklé, pokud možná hodící se k příjmení. To je přístup častý a dá se říct chvályhodný.

Leckteří rodiče se zadívají do své vlastní (třeba i bolestné) logopedické minulosti a rozhodnou se nedávat jméno obsahující potenciálně problematické souhlásky r a ř. Osud bývá někdy škodolibý a výsledkem potom jsou jedinci, jako moje kamarádka z vysoké, která prý právě z těchto důvodů dostala jméno Sylvie. Rodiče ruku osudu nadělující logopedickou vadu identifikovali správně, ale nestrefili se do inkriminovaného písmene. Sylvie měla potíže se sykavkami…

Další typ rodičů se s výběrem jména nijak netrápí a jednoduše pojmenují prvorozeného syna a dceru po sobě. Je to prosté milý Watsone, leč i tady se skrývají zádrhele. Znám to z širší rodiny – jeden čas tam byl starej Mirek, mladej Mirek, malej Mirek, a když se malému Mirkovi narodil syn, tak se vzepřel a byl to Martin. Vůbec se mu nedivím:))

Potom tu jsou všelijaké hvězdné úlety, jména hrdinů pochybných seriálů, jména silně cizokrajná či naopak tak staročeská, že Přemysl by se styděl, jak je moderní. Dětičky pojmenované Kordula, Vojen či Neklan si nejspíš budou říkat nějak úplně jinak a minimálně během základní školy budou za své jméno trpět. Ale pořád se mohou utěšovat, že Pankrác, Servác nebo Bonifác z vedlejší třídy jsou na tom ještě o kousek hůř.

Člověk by se nad tím zasmál, ale ono pověstné nomen omen se neříká nadarmo, a pokud člověk se svým jménem vnitřně silně nesouzní, je to pro něj problém. Zvlášť, když u nás bylo poslední roky zvykem dávat jen jedno jméno, takže si postižený chudák ani nemohl vybrat.

Jak je to se mnou? Já mohu říct, že se svým jménem vycházím slušně. Základní podoba jména Dagmar se mi líbí, i když jsem do něj, pravda, nejdřív musela dorůst. Přece jen je pro malou holčičku trochu tvrdé, a navíc s tou svojí neohebností je pro česká ústa nezvyklé, takže si ho lidé pochopitelně přizpůsobují.

Když jsem odrostla Dášenkám a Dadulkám, tak jsem se obecně musela smířit s Dášou, stejně jako s tím, že všude kolem budou běhat moje psí jmenovkyně – jak jinak v národě, který posledních pár generací vyrůstal s Čapkovou Dášeňkou. Jeden čas jsem na sídlištních vycházkách s naším jezevčíkem Maxem potkávala tři!

Naštěstí moje mamina byla žena tvůrčí, takže jsem měla pořád spousty jiných jmen a přezdívek. Dede – moje nejoblíbenější – bylo stálice. Následovala četná jména pocházející z knih, které mamina právě četla. Některá ušla, jiná byla podle mě příšerná, ale v průměru jsem slyšela na všechna. (V průměru znamená – když se mi chtělo, tak ano. Nepřipomíná vám to vaše psy?)

Zhruba rok a půl jsem bůhví proč slyšela na Sasanku – to bylo kolem mých patnáctin. Dále jsem měla vedle řady okamžitých i dvě stálá indiánská jména – Divoký průvan a Lenivý vítr. Dodnes se dokážu přeměnit z jednoho do druhého v rekordně krátkém čase:))

Pokud jde o význam mého jména a mě, tak těžko posoudím, do jaké míry jsem slavným dnem:)), ale vím, že dokud se mi nenarodil Andrej a více méně mi nezrušil na tři roky spaní, tak jsem vskutku byla Denicí či Jitřenkou. Už jako malá jsem se budila brzy a ušetřený čas jsem využívala ke snění, v létě na chalupě jsem potom jen v noční košili utíkala do lesa vítat nový den (ehm, chalupa je na takřka dokonalé samotě v horách:)) Potom jsem mnoho let byla pouze Ospalkou, a když odrostl z miminího nespaní i Marek, stala jsem se z Denice Večernicí – do teď se mi nejlépe píše a pracuje v noci. Ale jméno jsem si nechala:))

Jinak jméno Dagmar je původem skandinávské, takže když se tady v Norsku představím, tak se většina Norů zaraduje a oznámí mi, že mám staré norské jméno. Pozoruhodné je, že na Norku jmenující se Dagmar se mi zatím nepodařilo narazit, a to ani v podobě nějaké ceduličky nebo nápisu na domovním zvonku. Ale je fakt, že jsem zase nepoznala tolik Norek, aby bylo tohle moje prohlášení směrodatné:))

Přestože si na jméno nemohu nijak zvlášť stěžovat, vždycky jsem si představovala, jaká další jména by se mi líbila. Brzy jsem však zjistila, že jméno Dagmar je silně nespolečenské a jen tak by k sobě nikoho nepustilo. Aby to bylo aspoň nějak zvukomalebné, muselo by většině jmen ustoupit a stát se druhým v pořadí. Ale věřte mi, že na druhé místo se zasunout nedá – zkoušela jsem to! :)) A tak jsem to nechala být. Jenže potom přišel věk internetu a s ním nejenom nicky, ale též nutnost vymýšlet si řadu všelijakých přihlašovacích jmen. Takže nakonec si i tato moje fantazie přišla na své.

A jak je to s vámi a vašimi jmény? Jste s nimi spokojení? Pokud ne – jak to řešíte? Cítíte, že ladíte s jeho významem? Jak jste vybírali jména svých dětí? Ovlivnila vás literatura, rodinné zvyky, móda?

A budu se ptát dál – jak jste tvořili svůj nick? Přiznám se, že právě se Zvířetníkem pro mě začaly nicky hodně znamenat a většinu z vás mívám problém v osobních mailech správně oslovit jménem, protože jste mi přirostli k srdci právě pod svým nickem…

Pojďme si povídat o jménech…

leden 2009

Milí Zvířetníci, vítám vás tímto na prvním víkendovém fóru uvedeném na první pohled trochu divným slovem – CHATNÍK.

Volné soboty jsou fajn, ale zmatek, který posléze nastával v diskuzích, byl převeliký. I objevily se tu návrhy (viď Tečko a Bedo!:)), jak zaopatřit soboty, aniž by to pro mě znamenalo službu navíc. Svůj návrh mi poslala i Jajka, takže nakonec jsem si to rozmyslela a na svět tak přichází CHATNÍK.

Původně to slovo vychází z anglického chat, chatovat – povídání, povídat si. Potom bychom náš Chatník četli Četník:)) Francouzštinářům se ale může vnucovat slůvko Šatník – vždyť chat je ve francouzštině přece kočka! Ale ať už si s tím jazykově pohrajeme jakkoliv (on nám to už Jakub rozvine způsobem jemu vlastním:)), měl by to být prostor pro naše víkendové povídání s nějakým tématem.

Uvidíme, jak se nám Chatník osvědčí, třeba se časem jeho obsah změní, rozroste… Nechám to na nás. Každopádně je to vhodné místo nejen pro pravidelné pozdravy a (moje oblíbené) hlášení o počasí z nejrůznějších regionů (o Liberci víme všechno – že ano, Xerxová!:)), ale i pro odkazy na vaše fotoalba a nejrůznější videa. Kdy jindy než o víkendu máme čas prohlížet zajímavé věci a trošku nad nimi i snít?

Jinak pro pořádek dodávám, že tenhle z mého pohledu vydařený název není mým dílem – vymyslel ho Martin a logo dodal jako obvykle Marek:))

A o čem to bude dnes? Dnes si můžeme povídat o tom, co si pamatuje nos. Protože nos má paměť – a jakou! Zavřete oči a trošku zavzpomínejte: jak to vonělo doma nebo u babičky, když jste byli malí; jak pro vás voní různá roční období; při kterých vůních se vám sbíhají sliny a při kterých se vám zvedá žaludek – a proč.

Například déšť voní jinak ve městě a jinak v lese, jinak na jaře a jinak na podzim. A jinak vedle aktivní papírny nebo nepořádně vedeného prasečáku, že… Což mi připomíná zajímavý paradox – koně mi odjakživa voní a koňský hnůj nesmrdí. Co já se ho vidlemi pěkně naukládala, aby se ho na hnojiště vešlo co nejvíc! A přitom mi to nikdy nepřišlo jako nepříjemná práce. Ovšem třeba představa, že bych měla něco podobného dělat s lidskými exkrementy, je jednoznačně odpuzující.

Nebo jiný příklad. Těhotným ženám kolikrát provádí nos nečekané úklady – co jim do té doby vonělo, jim najednou obrací žaludek naruby a naopak, některé, do té doby neutrální vůně, se mohou stát nepřekonatelným lákadlem. Já například od té doby, co jsem čekala Marka, nemohu spokojeně přebývat ve sklepních prostorách. Proč? Protože mi páchnou. Sice už zdaleka ne tak dramaticky jako oněch inkriminovaných pár měsíců, ale dost na to, aby mi to vadilo.

A co mě k tomuto čichacímu tématu přivedlo? Budete se divit, ale byl to AB mandlový krém. Je to výživný krém na obličej s výraznou, celkem příjemnou vůní, který se vyrábí už spoustu (desítky) let.

Tu vůni mám spojenou se svojí babičkou i maminou – používaly ho obě a mně se mezi nosem a mozkem utvořilo spojení: vůně AB mandlového krému je pro mě jednou z vůní domova, dětství, dospívání a spokojenosti.

Mám ho ve skříňce i dnes, přestože běžně používám úplně jinou kosmetiku. Ale když přijdou silné mrazy, je na něj ta nejvhodnější doba. A tak otevřu kelímek a ze všeho nejdřív si přivoním.

Funguje to, protože ač neobdařena bystrým zrakem, čich mám jako vlčák. No dobře… jako lidský vlčák! A tak je pro mě svět vůní a pachů velmi důležitý, vzpomínky a asociace mi vyvolává snadno a mozek tyto informace (na rozdíl od mnoha jiných:)) pečlivě a dlouhodobě ukládá. Vždyť i při vaření ochutnávám jen zřídka – minimálně u známých pokrmů mi stačí přivonět…

Co voní vám? A co naopak nevoní? Máte nějakou hodně silnou vazbu mezi vůní a vzpomínkou? Co si pamatuje váš nos?

leden 2009