Category Archives: Chatník

Chatník: A co takhle ideální dovolená?

Prázdniny se nám kvapem blíží a s nimi čas, kdy si většina z nás vybírá dovolené. O těch letošních už asi má většina z nás jasno, ale já bych dnes ráda zabloudila jinam. Pojďme si povídat o dovolené snů!

Dovolená snů je ovšem dost široký pojem a navíc se obvykle lidem během života její podoba mění. Ale i tak lze rozlišit dovolenou snů na vytouženou (kdybych měl víc peněz, času či třeba spolehlivé hlídání bytostí na mně závislých:)) a vysněnou.

Ta vysněná se od vytoužené liší tím, že nebere ohled na nic – nejen na čas a peníze, ale ani na věk a fyzické možnosti. Člověk může snít o dobytí horských velikánů, hloubkovém potápění, přejezdu Grónska s psím spřežením nebo sjezdu Amazonky i přesto, že ho už loupá v kostech, dech se krátí a na těch horách by mu namrzaly brýle. Vždyť od toho je tu právě to snění, ne?

I když mám dojem, že jak jde život, tak lidé pomalu poznávají, že zázrakem může být i deset pohodových dní na chalupě, kdy vyjde počasí, rostou houby, v blízké hospůdce podávají k pivu skvělou domácí tlačenku a především – je možné to vše prožít v porozumění po boku milovaného člověka.

A tak se dnes ptám – o čem sníte, po čem toužíte a na co se doopravdy těšíte? Pojďme si dnes povídat o tom, jak se všelijak dá užít dovolená…:))

červen 2009

Chatník: Jak si pojistit štěstí

Těžko říct, zda je štěstí muška jenom zlatá, nicméně je o něm chronicky známo, že se nechová podle žádných pravidel – pokud si s nějakým zákonem tyká, tak je to zákon schválnosti.

Jenže pro lidi je strašně těžké vnitřně přijmout fakt, že se věci kolem nich dějí bez nějakého vyššího plánu a spravedlnosti. Že neštěstí či štěstí přichází v podstatě s náhodou, že se člověk může snažit, hodně věcí zařídit a jiným předcházet, ale ten poslední kousek štěstí, šťastné či nešťastné náhody prostě neovlivní.

A tak se už od věků pokoušejí štěstí či šťastné náhody vábit, zaříkávat či jakýmkoliv způsobem prostě ukecat. Někdo cítí sílu v modlitbě, další si drží palce nebo zkřížené prsty. Existuje však i jiný způsob – talismany pro štěstí.

Talismanem může být cokoliv, co má pro člověka nějakou citovou hodnotu – plyšák, kamínek, nějaký kus oděvu nebo dokonce jiný člověk:)) Nehmotnou odrůdou talismanu jsou potom všelijaké úkony – písnička, tradiční tfuj, fuj pro štěstí či cokoliv jiného, jejichž náležité provedení by mělo upoutat pozornost štěstí a v pravou chvíli nám ho přivést na pomoc.

O účinnosti talismanů bychom se samozřejmě mohli přít. Někdo na ně přísahá, jiný by řekl, že je to sama víra v moc talismanu, která člověka posílí tak, že zvládá obtížné nebo obávané situace. Ale kdo ví, co vše je mezi nebem a zemí?:))

A tak se dnes ptám – měli jste či máte nějaké talismany pro štěstí? Máte zkušenost, že vám pomáhají? A jak? Pojďme si povídat o tom, jak se nám daří chytat štěstí:))

květen 2009

Chatník: Nohy toulavý

Někdo má rád holky, jinej zase vdolky. Někdo je rád doma, jiného to táhne ven. Toulavá krev je zvláštní příměs, které se lidem dostalo ve velmi různé míře – od kořenící špetičky až k nutkavému přívalu. Tak schválně: jak jste na tom s touláním vy?

Neklid, ženoucí člověka nejdřív za humna, a potom za obzor. Jeden, druhý… a jak dál? Někdy je to jen takové maličké svědění, které lze běžně podrbat četbou či cestopisnými pořady a pro skutečné potoulání stačí dvakrát do roka pár dní dovolené někde za humny. Pro tyto lidi je domov zcela naplňující a spokojeně žijí na místě, které si vybrali.

Jindy toulavá krev překypí, a člověku je domovem jen to, co unese v srdci a na zádech. Nový obzor je vždy zajímavější než ten, na který právě hledí.

A mezi těmito extrémy samozřejmě existuje široká škála možností. Někomu stačí k uspokojení toulavých choutek jednou ročně zajímavá dovolená, jiného svědí toulavé nohy víkend co víkend. Další ve jménu velkého snu žije roky na jednom místě, pilně střádá peníze a informace, aby si konečně udělal pořádné volno, dal vale všednodennosti a projel kus světa – nejlépe toho pro nás exotického. Další vyjíždějí do ciziny za prací a poznáním, a sami nevědí, jestli se usadí tam někde venku, nebo se vrátí domů.

Lidé jsou prostě různí a rozhodně se nedá říct, že by některá varianta byla lepší nebo normálnější než druhá. S čím se ale souhlasit dá, je užitečnost cestování a poznání z něho vyplývajícího – tedy pokud je cestující osoba ochotná poznávat a nechat se poučit.

Samozřejmě existují lidé, kteří musejí odejít ze svých domovů a žít někde jinde, bez svobodné volby. Toulavá krev v tomto případě pomáhá se přizpůsobit, nalézt tu správnou rovnováhu mezi zachováním vlastní svébytnosti a přijetím způsobů hostitelské země. Nucená emigrace člověka hluboce upnutého na svůj domov je tak dvojnásobně bolestná, protože potěšení z poznávání nového nemírní bolest ze ztráty vlasti.

Ale to jsme se dostali nějak dál, než jsem chtěla. Pokud bych měla mluvit za sebe, tak já patřím k lidem s vysokým podílem toulavé krve. Měla jsem to po kom zdědit – oba moji rodiče vlastně začali už rozhodnutím odejít do Prahy ze svých původních domovů nejprve studovat, a potom i žít.

Ale to jim nestačilo – co se pamatuju, tak jsme někam vyráželi velmi často, na víkendy i na prázdniny a dovolené. Sice za mého dětství nikdy mimo ohradu vymezenou železnou oponou, ale i tak bylo hodně co poznávat! Po vlastech českých jsme obvykle cestovali zájezdovým autobusem, všude jinde vlakem. Kdybych si dokázala pamatovat všechno, co jsem viděla a zažila, tak mám v hlavě encyklopedii!

Stejně jako moji rodiče i já jsem toulavá s jedním zásadním omezením – musím mít svoje doma. Musím mít kam zapustit kořeny – místně i lidsky. Pokud tohle funguje, dokážou být moje kořeny velmi pružné a dovolují mi potulovat se světem více méně bez zábran. Můj muž je myslím ještě toulavější, a ke spokojenému životu na cestách nebo v zahraničí mu stačí ještě méně než mně.

A navíc mám ten dojem, že to jde dál – že jsme svoji toulavou krev předali i našim synům. Přitom podívám-li se po širším příbuzenstvu nás obou, vidím lidi spíš usedlejší, spjaté s půdou či krajem, kde bydlí. Je to zajímavé a řekla bych dost typické – historie potřebuje víc lidí, zvelebujících místo kde žijí, než těch, kteří objevují místa nová.

A tak se vás dnes ptám: jak jste na tom s touláním vy? Cestujete rádi? Máte místa, která velmi toužíte poznat, ale dosud se vám to nepodařilo? Nebo máte pocit, že ve vašem okolí je pořád co objevovat, a velký svět vám nechybí?

Existuje na Zemi nějaké místo, o kterém máte pocit, že jste tam „někdy předtím museli žít“? Jak pružné jsou vaše kořeny – dokázali byste trvale nebo dlouhodobě žít někde mimo svoji vlast? Dokážete si užívat virtuální cestování – prostřednictvím knih, časopisů, filmů či internetu? Třeba právě Zvířetníku??:)) Pojďme si povídat o cestování..

Chatník: Byl první máj, lásky čas…

Ať už mu říkáme květen nebo máj, pátý měsíc v roce se vyznačuje nebývalou sladkostí. Po dlouhé zimě se vše najednou zjemní, zpříjemní, život vypadá snazší a lidé najednou pocítí touhu něco zažít, změnit, podniknout… a zamilovat se.

Z hlediska naší psychiky je to vcelku přirozené – svět vyschnul, zteplal a všechno se před očima obrozuje, kvete a páruje. A lidem to vleze do hlavy také. Ona to má příroda dobře vymyšlené. Když se v májovém poblouznění zalíbí ona jemu a on jí, tak mají právě tak ty dva měsíce na to, aby se trochu poznali a za rok – opět na jaře – se vykulilo na svět nové mládě.

To by byl takový správně přírodní přístup pro plodné ročníky:)), jenže vlahá voňavost máje působí prakticky na všechny, kdo jsou ochotni pustit si do duše pozitivní emoce – ať už je jim kolik chce let. Máj je svůdný, mámivý, hraje si s našimi smysly, pašuje nám do myšlenek růžové pentle pokušení. Není divu, že se prvnímu máji říká svátek zamilovaných (svátek práce momentálně vypustíme, ano?:)) a o lásce se jen vzdychá. Proč?

Inu proto, že opravdová láska není zdaleka jen růžová, umí být vichřicí i nožem otáčejícím se v ráně. Aby se lásce dařilo, je třeba práce, nejen okouzlení. Však také láska, která se vydaří a projde všemi stádii až k přepevnému spojení duší kořeněnému láskyplným žertováním a absolutní důvěrou, je oním vzácným diamantem, který se zdaleka nepodaří každému najít, ale vždy stojí za to o jeho získání usilovat.

Kdežto taková zamilovanost, to je jiné kafe! Jiskřivá, plná naděje, odvahy a se sklony k dobrodružství. Slzy jsou dočasné, jak ten májový deštík, převládá radost, dychtivost, křídla touhy nás vynášejí výš a výš, přitom ta výška nás neděsí, protože máme síly na rozdávání. Zítřek nás nezajímá, protože dnešek je úchvatný.

Navíc je zamilovanost vždy jen tím začátkem. Konce se nepočítají, protože když ty nastanou, tak už je zamilovanost obvykle ta tam. I proto lidé na svoje zamilovávání většinou vzpomínají rádi, a občas krkolomné historky o tom, jak ON potkal JI a byli z toho – aspoň na čas – MY, patřívají do vypravěčského zlatého fondu.

A protože zrovna dnes je první máj, tak si budeme povídat o tom, jak jsme se všelijak zamilovávali. A protože zamilovanost není zdaleka jen výsadou mladých a všeho schopných, tak čekám i na historky o láskách dětských, zralých, platonických či virtuálních.

Myslíte si, že se člověk nemůže zamilovat třeba do knižního nebo filmového hrdiny? Ale může, a nemusí mu ani být dvanáct a plakat na skonem největšího z náčelníků, jak jsem slzela já, když jsem se dychtivě dočetla ke konci třetího dílu Vinnetoua. Konec konců jsem měla kamarádku, která se ve stejném věku zamilovala do jedné úžasné sochy…:))

Samostatnou kapitolou jsou i zamilovanosti kolektivní, kdy se celý houfek dívek zamiluje do jedné osoby (spolužák to obvykle nebývá) a společně vyhledávají příležitosti k „náhodným“ setkáním, dělají příslušným směrem buličí oči a jednohlasně vzdychají, kdykoliv si jich jejich idol všimne. Vzhledem k tomu, že jde obvykle o záležitost platonickou, málokdy zainteresovaná děvčata napadne na sebe navzájem žárlit – vždyť s kým si nejlépe o NĚM mohou popovídat než s podobně postiženou?

Prostě vašim vzpomínkám se meze nekladou. Kdy, kde a jak se vám povedlo se zamilovat? Pamatujete si na svoje první okouzlení? Znáte nějaké umělecké dílo, které podle vás dokázalo věrně vylíčit ony přemety srdce, které nazýváme zamilovaností či začínající láskou? Či ještě jinak – uchvátilo vás někdy nějaké umělecké dílo – kniha či film – tak, že jste prožívali euforii podobnou doopravdové zamilovanosti? Pojďme oslavit první máj povídáním o zamilovanosti a o lásce…

květen 2009

Chatník: Čisté radosti

Možná jste četli knížku od Jana Šmída příhodně nazvanou Čisté radosti mého života. A právě o něčem, co se dá nazvat čistou radostí, si budeme dnes povídat.

Co vlastně těmi čistými radostmi myslím? Definovala bych je jako chvilky naprosto čirého ničím nezkaleného potěšení, které k nám přicházejí jak plánovitě, tak náhodou.

Pozor, nemluvím o štěstí – to je jiná kategorie. Chvíle štěstí – třeba nad právě narozeným potomkem nebo ukončenou maturitou či vysokou školou téhož – jsou chvíle slavnostní, výjimečné. Pocit intenzivního štěstí navíc vyvolává tak trochu i slzy, protože nejvyšší štěstí obvykle těsně sousedí s nějakou bolestí – vzpomínkou, steskem, loučením…

Nejsou to ani chvíle, kdy nás potěší nějaká příhodná náhoda – jako když najdeme dostatečně velké parkovací místo přesně tam, kde ho potřebujeme, nebo se jakýmsi řízením osudu postavíme v obchodě do fronty k té správné pokladně, kde to pěkně odsejpá a pokladní si navíc najde čas i na úsměv.

Čisté radosti jsou něco jiného. Jsou velice osobní, často to je jen okamžik, ale stojí za to. Některé z nich sdílí spousta lidí – vůně první ranní kávy, zmrzlé ruce ovinuté kolem hrnku s horkým čajem (a s vůní rumu:)), či chvíle, kdy po dlouhé práci nebo tvrdém sportování vlezeme pod příjemně teplou sprchu.

Samozřejmě mnohem víc radostí má každý z nás zcela individuálních. Mě třeba toto téma napadlo ve chvíli, kdy jsem poprvé po dlouhé zimě věšela prádlo ven – na sluníčko. Vůně vypraného mokrého prádla, lehký teplý větřík a sluneční paprsky šimrající na kůži… prostě čistá radost!

Po mnoho let mi například byla čistou radostí ta chvilka letního rána u nás na chalupě, kdy jsem tiše vyběhla ze spícího domu, jen tak v noční košili, a vyšplhala se do lesa na prudký svah nad potokem, kam tou dobou zasvítilo sluníčko. Seděla jsem na kládě, poslouchala ticho jen jemně narušované přirozenými zvuky lesa a cítila tak intenzivní radost, že se mi chtělo až brečet. Žádní lidé, jen hory, les, bystře plynoucí potok, můj pes a já.

Po chvíli to přešlo – jak to už čisté radosti dělají. Uvědomila jsem si, že kláda je při mém nedostatečném oblečení až příliš drsné posezení, že mi po noze lezou mravenci a že mám vlastně hlad. Ano, krátkodobost – to je další společný rys čistých radostí. Je to přirozené, i kdybychom dokázali na delší dobu uniknout rušivým vnějším vlivům, svému vědomí uniknout nemůžeme.

Čisté radosti však mají jednu výhodu – dají se pěstovat. Vážně! Štěstí k nám musí přijít, ale pro čisté radosti to chce mít jen otevřené a trošku dychtivé srdce spojené s pozitivním myšlením. Zcela uzavřít svoji mysl před nežádoucími myšlenkami, starostmi nebo vzpomínkami se dá jen na kratičkou dobu, ale i tak to stojí za to. Je tolik věcí, které nás mohou aspoň na chvilku potěšit, jen jim dát příležitost.

A tak se vás dnes ptám – jak si užíváte svých čistých radostí? Jaké vás těší teď a jaké jste za sebou zanechali v minulosti? Myslíte si, že lze čisté radosti odchytávat a pěstovat, nebo jde o záležitost naší vůlí neovlivnitelnou? A jakou radost jste si udělali – či možná ještě uděláte – dnes? Pojďme si povídat o čistých radostech…

duben 2009

Chatník: Na kolo!

Myslím, že spousta lidí už dnes nepovažuje jízdní kolo ani tak za dopravní prostředek, jako spíš za potřebu k určitému životnímu stylu. Člověk nemusí být vytrénovaným hltačem kilometrů a převýšení, aby našel v jízdě na kole potěšení a velmi příjemnou formu utužování tělesné kondice.

Jízdní kola jsou různá – od obyčejných až po excelentní technické výtvory, nicméně některé aspekty jízdy se stále nemění. Na každém musíme šlapat a vždy platí zákon zachování kopce. Vzhledem k tomu, že jsem se s kolem takřka nikdy nenacházela v doopravdy placaté krajině, mám k zákonu zachování kopce nepříliš vřelý vztah – po letitých zkušenostech jsem došla k názoru, že jízda do kopce je nepochybně častější! Fakt, že z kopečka sjedu desetkrát rychleji, než se na něj vyplazím, samozřejmě okázale ignoruju. :))

Jako většina lidí u nás jsem se na kole naučila jezdit někdy v dávném dětství a jezdím na něm dosud. Vystřídala jsem všelijaké stroje – nejnezapomenutelnější bylo dědovo tunové kolo (patrně značky Ukrajina – ale neručím za to:)), oblíbené byly dvě (výrobou hodně let vzdálené) tříčtvrteční Esky, potom přišlo první horské kolo, které na mě bylo příliš dlouhé, a já potíže z toho plynoucí přičítala vlastní nemohoucnosti. Teď mám správně velké horské kolo, které mi díky jeho kratšímu rámu nikdo z rodiny nebere:))

Podvakrát jsem v různých zaměstnáních na kole dojížděla do práce, jinak používáme kola na výlety a jízdy pro potěšení. Kolem naší vísky v Čechách mám několik oblíbených různě dlouhých a různě namáhavých okruhů. Líbezná krajina Podzvičinska je pro cyklisty jako stvořená, pokud vám nevadí, že rovinky jsou jen někdy a za odměnu:)) Je tu plno hezkých cest a zajímavých vyhlídek, celou sezónu od jara až do podzimu se dá těšit na něco nového.

Ještě z Prahy jsme jezdili s koly na výlety a nejoblíbenější destinací byl Český ráj – jednou jsme tam dokonce strávili i letní dovolenou. Zažili jsme toho moc, nejhezčí byl výlet kolem Hrubé skály, kdy jsme našli cestu podle mapy a potom nosili kola přes balvany:)) Kola si rádi půjčíme i na dovolené v cizině – nezapomenutelné byly naše výlety ve Francii a Itálii.

Tady si ráda zajedu kolem moře do Oslo nebo na poloostrov Fornebu – to jsou krátké výlety po asfaltových cestách. Pokud si to chceme opravdu užít, jezdíme do Nordmarky. Zpevněné cesty vedou nádhernou divočinou, nahoru a dolu prudkými kopečky, stejně jako podél jezer a divokých říček (taky nahoru a dolů – rovinky se prakticky nevyskytují:)). Tady jsem taky zvládla svoji rekordní jízdu – 50 km nepříliš snadným terénem:))

Jízdu na kole opravdu miluju, jen ty jarní začátky obvykle dost bolí – a nejde o svaly, že:)) Stezky pomalu vysychají a sluníčko už umí příjemně hřát, takže je čas vytáhnout kola, pěkně je po zimě vyčistit, namazat a dofouknout pneumatiky. Dálky a dobrodružství volají!

Pojďme si dnes teda povídat o cyklistice, jízdních kolech a všem, co k tomu patří. Vzpomínáte si, jak jste se učili na kole jezdit? Máte svoje nezapomenutelné stroje? Co zajímavého jste na cestách zažili? Kam nejraději jezdíte na výlety? Používáte kolo jako pravidelný způsob dopravy? A činíte tak i v zimě? (Zdena b.p. se hlásí – že?:)) Takže pojďme si povídat o kolech…

duben 2009

Chatník: Hody hody… aneb ať žijí Velikonoce

Psychologicky fungují lépe než první jarní den – ten pocit, že je možné konečně vyměnit zimní oblečení i pneumatiky za letní modely s sebou skutečně přinášejí až Velikonoce. Samozřejmě jenom v kraji – na horách si lidé ještě chvilku počkají:))

Velikonoce jsou svým založením svátky vskutku mnohovýznamné. Kromě prastaré oslavy příchodu jara se v tuto dobu slaví také významný židovský svátek pesach, který je památkou vysvobození Izraelitů Hospodinem z egyptského otroctví. Křesťanské Velikonoce či pascha (norsky paske – nad a je kroužek:)) jsou oslavou zmrtvýchvstání Ježíše Krista.

(Podrobnosti o svátcích najdete třeba zde

http://cs.wikipedia.org/wiki/Velikonoce

a tady je přehledný popis a vysvětlení významu jednotlivých svátečních dnů a velikonočních symbolů

http://www.novinky.cz/zena/styl/82588-velikonocni-svatky-a-tradice.html ).

Já sama vám toho k Velikonocím moc neřeknu. Nejsem věřící, takže mě míjí duchovní stránka věci, a nemám ráda zvyky Velikonočního pondělí. Takže mi z toho všeho zůstalo jen procítěné vítání jara, což v době mého dětství znamenalo první delší pobyt u nás na chalupě v Krkonoších. Miluju ovšem velikonoční symboly a barvy, ráda barvím vajíčka, uměla jsem uplést pomlázku z osmi prutů a mám potíže s nakrojením beránka:)) Pokud jde o jídlo, přijali jsme doma za své východoslovenskou podobu velikonočního menu – studenou mísu, obsahující kombinaci vařené šunky, pálivých klobás, nádivky, hrudky (vaječného „sýra“) a natvrdo vařených vajec podávaných s bílým chlebem a jemně mletou červenou řepou smíchanou s křenem. Je to lahodná a mnoha léty prověřená chuťová symfonie.

Přesto aspoň teoreticky vím, jak zajímavé mohou Velikonoce být ve společenstvích, kde se drží lidové zvyky, a tak doufám, že se ozvou všichni, kteří k tomu mají co říct:))

Tak si dnes pojďme povídat o Velikonocích. Co pro vás znamenají? Jaké na ně máte vzpomínky z dětství? Co na Velikonoce doma připravujete? Jaká jsou u vás tradiční jídla? Zdobíte perníčky? Jaké máte oblíbené způsoby zdobení kraslic a vařených vajíček? Chodíte vy nebo vaši muži a synové koledovat? Jestlipak si vzpomenete na nějakou pěknou historku?

Krásné, rozjímavé i veselé Velikonoce

duben 2009

Chatník: Plavu, plaveš, plaveme

Plavání patří mezi těch několik činností, které by měl umět úplně každý. Ani ne proto, že je to příjemný a zdravý pohyb, jako spíš proto, že jde o umění sebezáchovné.

Plavání je nám vrozeno už jen tím, že jako savci jsme v prenatálním stádiu de facto vodní tvorové – pobyt v plodové vodě pro nás končí až porodem.

Ale nejde jen o to – podle teorie mořského biologa Alistera Hardyho z roku 1960 (nebyl ale první, podobné názory se objevovaly porůznu už dřív) rozpracované a zpopularizované o dvanáct let později Elaine Morganovou, se lidé vyvinuli nikoliv z lidoopů žijících na savanách, jak se zatím obvykle tvrdí, ale z polovodních lidoopů žijících ve vodě a kolem ní. Tato teorie přesvědčivě poukazuje na některá zajímavá fakta – proč jsou lidé bez srsti, proč se jim tuk ukládá pod kůží, proč mají špičatý nos s nozdrami směřujícími dolů.

Dokonce i chůze po dvou tak získává jiný smysl – lépe se tak brodí vodou a získává potrava, je možné se relativně rychle pohybovat v obou prostředích a těžit z jejich výhod. Dále vzpřímení postavy vede k tomu, že ženy poměrně těžce rodí, dítě musí komplikovaně procházet porodním kanálem. Tato významná evoluční nevýhoda – na komplikace při porodu odjakživa umíraly matky i děti – se fakticky eliminuje právě při porodu ve vodě…

A nejde jen o rodící matku. I sama novorozeňata dokážou nejen začít dýchat vzduch teprve poté, co jsou vytažena z vody (což prý snižuje množství poporodních infekcí, které mohou vzniknout, pokud se dítě nadechne dříve, než má očištěný obličej a vdechne porodní rezidua – to je citát:)), ale také instinktivně plavou. Tato schopnost jim vydrží asi do čtyř měsíců, kdy začíná mizet. Vzhledem k tomu, že většina z nás tuto přirozenou schopnost ztratila, museli jsme se učit plavat znovu, později a většinou zdaleka ne tak snadno:))

(Zde a tady najdete něco o Elaine Morganové v angličtině

http://en.wikipedia.org/wiki/Elaine_Morgan_(writer)

http://www.primitivism.com/aquatic-ape.htm

tady je článek v češtině

http://vikend.ihned.cz/c4-10054240-27860920-v00000_d-jsme-potomky-vodnich-opic )

Pro mě samotnou začala oficiální výuka plavání v první třídě, což v praxi znamenalo, že se mi dělalo strachy zle, když jsem uviděla nápis Axa hotel Axa (nikdy jsem to nezapomněla:)). V tomto hotelu v Praze Na Poříčí se totiž nacházel bazének s teplou vodou, kde jsme se měli naučit základům plavání.

Potíž byla v tom, že na nás nevrkali „žába a kolečko“ jako když se učily plavat moje děti, ale byli jsme vrháni do vody statnými ženštinami s dřevěnými bidly v rukou. Těmi snad měly oficiálně zachraňovat, leč v praxi nám s nimi tloukly přes prstíčky křečovitě přichycené ke kraji bazénu a nemilosrdně nás vrhaly zpět do hlubší vody. Přístup „plav (splývej) nebo se utop“ se nejspíš – opět teoreticky – osvědčil, protože všichni jsme nějak zvládli požadované.

To však zdaleka neznamenalo, že jsme uměli plavat a navíc většina z nás získala k plavání i samotným bazénům slušný odpor. Takže jsem se nakonec naučila plavat pod vedením svého otce kdesi na dovolené. A to byl základ mnoha a mnoha krásných chvil, protože plavu ráda a myslím, že i dobře – nakonec na vysoké škole jsem měla plavání jako školní sport.

Přestože uznávám výhody čistého pěkného bazénu, pořád dávám přednost plavání v přírodě. Potíž je v tom, že v Čechách mizí místa s dobrou čistou vodou – aspoň u nás máme nejbližší pěkné místo na koupání až u Hradce Králové u „písáků“ – tedy zatopených jámách po těžbě písku. Přehrada Les Království mívá obstojnou vodu, ale s prominutím bordel na březích. Hodně přinese řeka, zbytek dorazí turisté a především rybáři, kteří na březích kempují a nedělají si starosti ani s odhazováním rybích zbytků, ani, ehm, s vlastními exkrementy.

Mám zato idylické vzpomínky na plavání v Berounce – kdysi jsem chodila s klukem, jehož rodiče měli u řeky chatu, a tak jsem se s Berounkou vlastně seznámila. Později jsme tam jezdili s dětmi, z jihozápadního konce Prahy to byl kousek. Jsem si vědoma všech nevýhod takového plavání, ale mám ráda vůni neznečištěné řeky, pohled na břeh, líně tekoucí vodu… Nemám ovšem ráda bahno, komáry a ryby:)), ale za všechno se platí, že…

Tím absolutně nejlepším je pro mne plavání v moři. Moře miluju jakýmsi zcela animálním instinktivním způsobem, cítím, že k němu patřím, že je někde v hloubce součástí mé duše. Miluju ho za jakéhokoliv počasí a v jakékoliv roční době (pravda zamrzlé je dost nudné:)), nikdy se na něj dost nevynadívám. Mamina říkávala, že pro ni je moře neklidné, ráda spala někde dál, tam, kde ho neslyšela, protože se na ni ten neklid přenášel. Já s tím neklidem jakýmsi způsobem rezonuju, nevadí mi. Je tedy zřejmé, že plavání v moři je pro mě zážitek ani ne tak sportovní nebo zábavný, jako spíš existenciální:))

Ještě bych se zmínila o plavání psím a se psem. Náš jezevčík Max plavací nebyl, i když samozřejmě plavat uměl. To jsme však zjistili poprvé tehdy, když při vášnivém sledování čerstvé stopy bez rozpaků přeplaval v potoce tůň, které by se jinak samozřejmě vyhnul. Přestože cílem jeho snažení bylo mě pokud možno nikdy neopouštět, do vody za mnou nešel – jen pobíhal po břehu a dával mi najevo, že jsem osoba nezodpovědná a proradná.

Nazgúlové plavací jsou, i když Daník se radši brodí:)) Do vody mě následují, ale pouze s jediným cílem – dostat mě z ní zase ven. Speciálně Kazan měl tendenci mě zachraňovat, což znamenalo, že jsem byla plná krvavých škrábanců a po troše společného plavání jsem vypadala jako oběť domácího násilí. To se sice podařilo odbourat, ale stejně mě psi ve vodě „pasou“ – tj. snaží se mě dostat mezi sebe a břeh a posléze mě k tomu břehu zahnat. Naštěstí plavu rychleji než oni, takže než mě obklíčí, tak si stihneme trochu pohrát:))

K plavání samozřejmě patří i potápění – jak do hloubky, tak splývání po hladině se šnorchlem a brýlemi. Přestože mi nikdy nevadily skoky do vody, potápění jsem na chuť nepřišla. Jednak mě bolí uši – jako malá jsem je měla x-krát píchané – a jednak netoužím vidět, kdo všechno se mnou vlastně ve vodě plave:))

Jsem schopná pochovat hroznýše a vzít do ruky ještěrku, ale ryb se štítím – na rozdíl od hadů jsou skutečně slizké. Chápu, že přiznat něco takového a zároveň žít v Norsku, zní pro mnoho zanícených rybářů jako svatokrádež, ale je to tak. I čerstvé ryby si tu kupuju už zásadně porcované, a když se o mě při plavání otře ryba, tak se prostě snažím nepodlehnout panice:)) Přesto chápu lidi, kteří potápění milují a vstupují tak do světa, který já jsem dobrovolně ze svého života vyloučila.

Takže dnes si budeme povídat o plavání. Jak a kdy jste se učili plavat? Plavete rádi? Kterému prostředí dáváte přednost – bazénům nebo přírodním vodám? Plavou vaši psi/kočky/ koně? Plavete někdy s nimi? A jak vám to dohromady jde? A co potápění – jaké s ním máte zkušenosti? Baví vás? A proč? Pojďme si povídat o vodě a plavání…

duben 2009

Chatník: Hospůdko má…

Posezení v hospůdce dokáže člověku přinést nejedno potěšení – dobré až vynikající jídlo, dobře natočené pivo či další vítané nápoje, příjemnou obsluhu a milou společnost. Stejně je ale možné vyhazovat peníze v nevlídném až špatném podniku. Každý z nás má oboje zkušenosti a mentální mapu kvalitních hospod si držíme v paměti kolikrát déle, než samy jednotlivé podniky vydrží. Tak schválně – zavzpomínáte na svůj žebříček těch nej?

Co vlastně dělá dobrou hospodu? Podle mého je to – vzato podle důležitosti – dobrý kuchař a vstřícná obsluha, příjemné prostředí a nakonec sama poloha hospody. Takže vzato kolem a kolem, náš pocit z podniku vytvářejí především lidé, kteří ho vedou a provozují.

Historek o příšerné obsluze, v lepším případě pasivitě, v horším až agresivní drzosti bych měla bohužel přehršel. Nemíním je tady uvádět, znáte to všichni. O neuvěřitelných věcech, které mohou být ve špatných podnicích vydávány za jídlo… to by mohla být samostatná kapitola a věřím, že v diskuzi se také ledacos objeví. Tak bych tady jen krátce zavzpomínala na hospody, které patří do mojí mentální mapy u nás doma.

Tak především je to naše vesnická hospoda „U Hrdinů“ (Nejde o hospodu, kam by chodili jen chrabří rekové, ale Hrdina je majitel – a to nejenom jménem:)). Myslím, že kdyby do ní zavítal Jára Cimrmann, cítil by se tam skvěle a po pár úpravách (např. odstranění úděsného plakátu propagujícího pivo Krakonoš) byste nepoznali, že vlastně patří do jednadvacátého století. Na stěnách jsou staré obrazy s klasickými tématy, která ilustrují nápisy na dřevěných rámech – nejlepší je „Věrné milování“:)) Místnost s výčepem je poměrně tmavá, úzká, všechna ta pěkná okna patří k sálu, který je však v běžném provozu zavřený.

Čepuje se tu pivo, vaří čaj a kafe, prodávají se drobné pochutiny. (Vaření hygienici zatrhli a majiteli pro těch pár hostů nestojí za to dělat drahé úpravy odpovídající normám.) Ale mezi tyto pochutiny například patří každý druhý čtvrtek dovážená domácí tlačenka a podobné delikatesy, které dalece překračují průměrné potěšení z konzumace:))

Pro nás má hospoda největší kouzlo za teplejšího počasí, kdy se dá sedět venku na zahrádce. Není to prosím zahrádka se slunečníky v podobě, jakou nejspíš znáte, spíš jde o travnatý dvorek s keři a velkým stromem, kde je jeden dlouhý stůl s lavicemi a dva malé, setkávají se tu sousedé i se svými psy, dovnitř za plot se dají strčit i jízdní kola. To je prostředí, kde si s chutí dám dokonce i gothaj s cibulí, protože to sem patří a pivo je dobré vždy. Hospodský je pokročile důchodového věku a je to vděčný žák mého přeslicového dědy:)) Tahle hospoda patří k místům, která vytvářejí můj pocit sounáležitosti s naší vískou a krajem. Svým způsobem je součástí pojmu „doma“.

Druhá je také stará, podstatně luxusnější a profesionálnější, spíš restaurace než hospoda, nachází se na Zvičině (kopec, jste-li cizí, hora, pokud jste se pod ní narodili:)) a provozovna se jmenuje Raisova chata. Místo je úchvatné, poskytuje věčný vítr a nádherný výhled jak na Krkonoše, tak dolů „do kraje“. Poblíž hospody je kostelík sv. Jana Nepomuckého, v zimě tu funguje sjezdovka, v létě se tu scházejí a posléze poletují paraglidisté, na boku hospody je přilepený kiosek obsluhující hosty, kteří si mohou posedět u pár stolů stojících pod věkovitými stromy.

Sama hospoda je vyhlášená skvělou kuchyní (nic exotického nehledejte, ale co nabízejí, umějí dobře připravit), dobrou kávou, dobrým točeným pivem – světlým, tmavým i točeným nealkoholickým, a také točenou kofolou, po které se vrhají především uřícení cyklisté. Přece jen je ten kopeček zatraceně znát – musíte-li ho vyšlapat po svých. A především je tu profesionální obsluha. Obzvlášť jeden číšník dokáže být i po letech lidský, o své hosty se zajímá právě do té míry, aby se lidé cítili příjemně, ale ne tak, aby byl vlezlý. Jaký rozdíl proti většině průměrných podniků!

Nakonec bych se ráda zmínila o hospodě, která je pořád na svém místě, ale pro mě už vlastně tak před pěti lety s novým majitelem a personálem zmizela. Je v Bílé Třemešné naproti nádraží a tuším se stále ještě jmenuje U Šmídů. Opět to je vesnická klasika, kde se ale vaří. Celá léta to tam vedl jeden personál a byli to právě lidé, kteří ji pro nás povýšili z desítek podobných na oblíbený lokál.

Už v dobách, kdy to nebylo zdaleka běžné, se tam mohlo jít se psy – a to nejen s jedním mrňavým jezevčíkem, ale bývali jsme tam s celou naší smečkou. Ke stolu štamgastů přicházel dokonce jeden člověk se čtyřmi chrty! Přesto nikdy nebyl v hospodě nepořádek, a to jak z pohledu čistoty, tak hluku nebo vyrušování. Všichni psi pospávali pod stoly svých pánečků a po celém prostoru zjevně platil jakýsi zákon nevměšování, který psi dobrovolně respektovali. Venku se poštěkat mohli, ale vevnitř nikdy. Vlastně to bylo docela divné, když si to zpětně uvědomuju.

Jídlo bylo průměrné, ale porce neošizené. A měli tam vždycky točenou žlutou nebo červenou limonádu – děti ji milovaly a patřilo k malým radostem jí vyžahnout buď třetinku, nebo rovnou půllitr. Personál zjevně chápal, jak veliká je dětská žízeň:)) Přiznám se, že nabídka cola, fanta sprite mi tyhle točené limonády nenahradí… Číšnice i výčepní nás znali a jednou nám dokonce skoro celou zimu, kdy jsme tam nebyli, schovávali zapomenutou Maxovu misku!

Sama hospoda měla ještě dvě další specifika – nedělní tanečky pro důchodce a úžasný výhled ze záchodků – na panoráma Krkonoš. Pokud bylo na jaře zeleno, kvetly ovocné stromy a za nimi se tyčily zasněžené hory, tak jsem se dokázala na wc zdržet povážlivě dlouho! A tanečky? To vypuklo každou neděli po třetí odpoledne. Sjížděli se staří lidé ze široka zdaleka, naparádění, v sálku hrála na uvítanou reprodukovaná hudba, lidé se shlukovali, povídali si a zjevně se radovali ze života. Potom přišli muzikanti a rozjeli to. To nebylo žádné umrněné krok-sun-krok, to byl plnokrevný tanec a já jsem si říkala, jak je skvělé, že zdejší lidé tu příležitost mají.

Tady v Norsku oblíbenou hospodu nemám, jen kavárnu, ale to něco úplně jiného:))

A tak se vás dnes ptám: máte svoji oblíbenou hospodu? Co si na ní ceníte? Podle čeho si vybíráte hospodu v neznámém prostředí? Jak by se podle vás měl chovat správný personál? Myslíte si, že se situace u nás v tomhle ohledu zlepšuje? Jak se vám chodí do hospod a restaurací s dětmi a se psy? Jak si představujete ideální hospodu? Pojďme si povídat o hospodách…

březen 2009

Chatník: Ke kořenům

Máme oficiální první jarní den a sluší se ho náležitě uctít – ať už je počasí jakékoliv. A tak si dnes budeme povídat o vztahu lidí k půdě, rostlinám a jejich pěstování.

Přestože si dnes většinu jídla prostě kupujeme, cit a vztah k půdě ve většině lidí zůstává. Někdy je jen latentní a projevuje se neurčitým pocitem uspokojení při pohledu na dobře obdělávanou půdu nebo opečovanou zahradu. Jindy propuká do aktivní potřeby pečovat o půdu a rostliny. Je to jistý druh atavismu, který zcela mizí jen u osob psychicky nevyrovnaných, stejně jako u mnoha druhů investorů a majitelů developerských firem:))

Člověk nemusí být biologem nebo ekologem na to, aby ho zamrazil pohled na rozsáhlé skladové komplexy rozprostírající se kolem dálnice D11 – na místě naší nejúrodnější půdy v polabské nížině. Ano, je to blízko dálnice… ale nemohly být ty budovy aspoň dvou či ještě lépe třípatrové? Nemohla se půda přece jen ušetřit? Ale kdepak – půda je přece mnohem levnější, než by byly zvýšené náklady na patrovou stavbu:(( A proč by si měli úředníci nechat ujít dnešní zisk ve prospěch dlouhodobé strategie péče o bohatství, které v půdě stále je, jen ho momentálně nevidíme či nemůžeme adekvátně využít?

Ale vraťme se radši zpátky k individuálnímu vztahu člověka a půdy. Někdo má „zelené prsty“ a roste mu vše, na co sáhne. Jinému uschne i kaktus, což ovšem nemusí vždy znamenat, že nemá k půdě vztah. Jen buď nemá příležitost, nebo k aktivnímu vztahu ještě nedozrál. Navíc bych řekla, že speciálně po zemích Českých a Moravských chodí spousta lidí, jejichž vztah k zahradničení negativně poznamenaly „galeje“ na rodinných zahradách a latifundiích.

Vzhledem k tomu, že po desítky let byla čerstvá zelenina, stejně jako plno dalších věcí, chronicky nedostatkovým zbožím a zavřené hranice nepustily lidi ven, spousta rodin důsledně využívala každý kousek půdy u domů, chat a chalup, který měly k dispozici. A děti musely pomáhat, že. Jenže ne každí rodiče dokázali děti zaujmout a dát jim prostor pro víc, než jen pro ty nejjednodušší (a nejnudnější) pomocné práce, takže rozevření křídel v dospělosti nezřídka znamenalo i úlevný útěk od nepopulární práce.

Jenže půda a její obhospodařování má zvláštní moc a mnoho takovýchto „odrodilců“ se k ní v hluboké dospělosti rádo a s vděčností vrátilo. Nemusejí mít rozlehlé záhony se zeleninou a náročně obhospodařovaný skleník, kolikrát stačí trochu květin, pár ozdobných keřů a upravený trávník, aby člověk mohl zapustit hluboké kořeny a pocítit uklidňující pocit bezpečí, či si užít zadostiučinění, když se mu podaří úspěšně vypěstovat to, co zasil nebo zasadil.

Já jsem měla v tomto ohledu (jako obvykle:)) štěstí, protože jsem mohla nasbírat plno různých zkušeností, aniž by mě tyto od péče o půdu a rostliny odradily. Doma – tedy v pražském bytě – jsme měli samozřejmě květiny, ale nejen ty. V dobách, kdy mamina učila biologii na gymnáziu, jsme měli mezi květináči i řadu kádinek a petriho misek, ve kterých se líhla všelijaká – obvykle pouhým okem neviditelná, žoužel. Z názvů si pamatuju jen trepky velké a váleče koulivého:)) Samozřejmě jsme si nechávali kde co klíčit na mističkách s vatou, takže onen zázrak života a růstu mi byl blízký skutečně odmalička.

Potom tu byla zahrada babičky dědy přeslicových u Dvora Králové. Položená na pozvolném jižním svahu, podložená pískovcem, chudá na vodu, ale bohatá na pěstované rostliny. Děda byl zahradník jak vystřižený z Čapkových povídek. Měl ohromné znalosti, uměl, na co sáhnul, a především měl se svojí zahradou nekonečnou trpělivost. Nikdy nespěchal, prostě postupně dělal vše, co zahrada potřebovala, rok za rokem, klidně, pravidelně, důkladně a s láskou. Na starost měl kromě veškeré údržby především stromy, keře a záhony brambor. Květiny a ostatní zeleninu měla na starosti babička.

Její přístup byl jiný. Svoji část zahrady musela stihnout opečovat ve chvílích, kdy utekla od jiných povinností, kterých měla (s námi vnoučaty) nemálo. Takže obvykle vběhla do záhonů a rychle dělala, co potřebovala, dokud se neschvátila, nebo nebyla odvolána zase k něčemu jinému. Po celá léta svého dětství si pamatuju babičku věčně v pohybu, trochu netrpělivou s námi ostatními, kteří jsme jí nějak nestačili:)) Když si chci vybavit dědu, tak ho vidím, jak rozvážně kráčí po zahradě, v každé ruce nese konev s vodou a tiše promlouvá ke stromům, které opatruje.

Jak jsme rostli, dokázali jsme na zahradě s ledasčím pomoct. Měli jsme obrovské štěstí, že babička s dědou vždy pamatovali na to, že práce má být zajímavá a prokládaná hrou, takže jsem k ní nezískala odpor. Když jsme museli dělat nudné věci, jako je třeba česání rybízu, seděl tam děda s námi, obíral drobné plody z nepřístupných míst a buď nám něco zajímavého povídal, nebo trpělivě poslouchal to, co jsme měli na srdci zase my.

A tak jsem si mohla užívat vůni vlhké hlíny a nořit do ní ruce, s malou motyčkou zažívat pocity zlatokopa při opatrném vykopávání nových brambor či se zahradnickými nůžkami pod dědovým vedením přistřihovat korunu své jabloně – tedy jabloně vysazené na počest mého narození. Byla to čistá radost, jen mě mrzí, že si zdaleka nepamatuju vše, co mě babička s dědou učili – a dnes se jich už zeptat nemůžu.

U babičky mečové bylo všechno úplně jiné. Osamělá chalupa v úzkém hlubokém horském údolí před nás stavěla odlišné úkoly. Moc se toho tam pěstovat nedalo, takže většina našeho úsilí směřovala k tomu, abychom udrželi louky loukami a nenechali je zarůst, stejně jako jsme se snažili udržet v pořádku náš kus lesa. Mé babičce (děda už nežil) samozřejmě louky, pole i kus lesa komunisté vzali, ale nikdy se o ně nestarali. Co s nepřístupnými pozemky, které jsou navíc v tak prudkých svazích, že se na ně nemůže s traktorem?

Ale můj otec byl rozhodnutý to nevzdat, nechtěl, aby louky a sad zarostly, aby se kdysi žijící a upravené údolí proměnilo v úplnou pustinu. A tak rok za rokem sekal trávu, znovu a znovu, vysekával náletové stromky, hrabal chudou půdu a uklízel les. A jak jsme rostli, museli jsme pomáhat. Tady jsme už reptali častěji, mívali jsme jedovaté poznámky o latifundiích a otrocké práci, ale bylo nám to houby platné. Zpětně si myslím, že nám to vůbec neuškodilo:)) Ale nebyla to vždy jen tráva a seno, práce v lese byla zajímavější. Brzy jsme dostali každý sekerku a pilku a chutě do práce. Sama dodnes žasnu, že jsme to vše přežili bez vážnějších úrazů! Ale buď jsme měli takové štěstí, nebo jsme byli tak šikovní, ale skutečně se nikdo ani neposekal ani nepořezal. O to víc úrazů jsme si stihli pořídit při hrách:))

Jak jsme neměla ráda hrábě, tak mě těšilo sekání kosou – když jsem si ji konečně zasloužila. Byla jsem tehdy ranní ptáče, takže mi nevadilo vstát dřív a ještě před snídaní vzít kosu a posekat kousek louky. Ona to ani tak nebyla tráva, jako směs všelijakých bylin. Sviš svuš, dělala kosa, a k tomu voněla vlhká půda, stejně jako sečené rostliny. Byla jsem úplně sama, vzduch byl ostrý, velmi čistý, za zády mi šuměl potok, nad hlavou občas zakřičelo káně. Co si člověk v tu chvíli mohl přát víc?

Trvalo dlouho, než jsem se dočkala vlastní zahrady. Nebylo to víc, než kus divoké louky s několika prastarými ovocnými stromy a s nepoužívanou kamennou studnou, ale sama jsem se divila, jak rychle jsme tam všichni zapustili kořeny. I začala jsem znovu sbírat dávno zapomenuté znalosti a dovednosti, abych se nějak dokázala o zahradu postarat. Zkouším pěstovat květiny, zasadili jsme ovocné stromy, rybízové i ozdobné keře, habrový živý plot.

I po devíti letech jsem pořád na začátku, ale i tak je už leccos znát. Například v jednom vzdálenějším rohu jsem založila lesík – pár smrčků, dva modříny, bříza a vrba. Stromy jednak vysušují chronicky mokrý kus půdy, a jednak jsou mojí zálohou. Nemohu žít bez lesa, takže už teď myslím na svá stará kolena. I kdybych do velkého lesa už nedošla, do malého na zahradě se snad dobelhám vždycky:))

Miluju ten kus země a ona má za to se mnou trpělivost. Pokud může, napravuje moje chyby, pokud to nevyjde, vždy mi dává naději, že mohu začít znovu. Co víc by si člověk mohl přát?

A tak se dnes ptám – jaký máte vztah k půdě? Pečujete o nějakou nebo si vystačíte s květinami za oknem? Myslíte, že člověk může mít vztah k půdě, i když žádnou nemá? Pokud zahradničíte – jak a kdy jste se k tomu dostali? Vedl vás k tomu někdo? Kde hledáte informace, od koho se učíte dovednostem? Co vám práce s půdou dává? A co bere?

březen 2009