Pohled z druhé strany se vždycky hodí, když si na něco chceme udělat pokud možno objektivní názor. Někdy to však znamená vystoupat hodně vysoko, klesnout dostatečně hluboko nebo odjet někam daleko. Ne nadarmo se jezdilo do světa na zkušenou.

Nikdy mi nepřipadala naše země tak maličká a její světoborné záležitosti tak vzdálené, jako když jsme byli jako rodina mezi roky 1992 a 93 na Taiwanu. Bylo to v době před internetem a mobilními telefony, dopisy domů šly tři týdny a BBC ani CNN se o dění v české kotlině nijak zvlášť nezajímaly. Žili jsme v univerzitním kampusu ve městě Hsin-chu (asi střed ostrova) v mezinárodním prostředí hostujících profesorů a učili se dívat na mapu, kde Evropa byla jenom maličkým výběžkem pevniny daleko na západě, zatímco Ameriky byly zakreslené vpravo.

Martin pracoval na univerzitě a já jsem byla s dětmi doma. Andymu bylo sedm a učila jsem ho místo docházky do první třídy, Markovi bylo dva a půl. V Hsin-chu tehdy bylo velmi málo bělochů a jeden jediný černoch (jeden z učitelů na univerzitě). Andy s Markem však byly první bílé děti, které tu naprostá většina obyvatel zahlédla, takže naše popularita byla nemalá. Marek si tak brzy vypěstoval intenzivní odpor k fotoaparátům.

Nebylo divu. Andy má zelené oči a k tomu měl v té době delší kudrnaté velmi světlé vlasy. Marek byl typické české mimi – nebesky modré oči a rovné blonďaté vlásky. Když si hrál se stejně starým tmavým chlapečkem, takto synem amerického profesora a Číňanky, vypadali spolu jako dokonalá reklama Benettonu.

Reakce dospělých byly předvídatelné – zvědavost kombinovaná s odstupem. Číňané jsou velmi hrdí a uzavření a popravdě řečeno, o nás (coby Evropanech) neměli valného mínění. Obdivovali Američany (hlavně mládež), ale jinak si o bílých lidech mysleli své. Navenek však byli velmi zdvořilí a usměvaví, i když jejich otázky nás dokázaly hodně překvapit. Po dobu jednoho semestru jsem navštěvovala marketingový kurz na sousední univerzitě spolu s čínskými studenty, takže vím, o čem mluvím.

Děti však na nás reagovaly úplně jinak. Ty nejmenší, odhadem mladší školkové, se nás obvykle bály. Kolikrát se stalo, že se rozplakaly hrůzou, když jsme si jich všímali – třeba při rozhovoru s jejich rodiči. Ty o něco starší (mladší školní věk) z nás měly zase úžasnou legraci – nejspíš jsme jim připadali jako postavy z kreslených filmů Walta Disneye. Teprve těm starším jsme začali připadat zajímaví.

Z našeho pobytu jsem si přinesla spoustu zážitků, ale právě zkušenost s čínskými dětmi byla asi nejpodnětnější. Ty děti byly velmi upřímné a neviděly důvod, proč své postoje tajit. Nikdy jsem neměla problémy s předsudky týkajícími se národností nebo ras. Ale ten pohled z druhé strany, kdy se z běžného člověka zastupujícího většinovou společnost stanete exotickým, a leckdy v očích domorodců hodně divným cizincem, ten rozhodně stojí za to.

Lidem udělá moc dobře, když se občas mohou na své hodnoty a postoje podívat z dálky a s odstupem. Lépe se tak oddělují věci podstatné od těch druhých. A já jsem nesmírně vděčná za to, že jsem si to mohla zažít.

duben 2006

Ve třetím a posledním díle povídání o našem putování po Toskánsku bych vás ráda seznámila jednak s tajemným večerním návštěvníkem a jednak se dvěma kočkami, které nás v těch pár dnech stihly adoptovat.

Ve chvilkách, kdy jsme se zrovna nepotulovali od středověku k moři, užívali jsme si kamenného domečku a jeho okolí. Člověk nevěděl, co dřív. Já jsem začala botanickými výzkumy. Pan domácí nám nechal na stromě několik broskví, kousek po svahu zrály jakési švestko-blumy, olivovníky už měli docela pěkné olivy a hlavně – na fíkovníku dozrávaly čerstvé fíky! Přiznám se, že než jsem ochutnala, radši jsem koukala na trhu do košíků, abych si byla jistá tím, co jím.

Asi druhý den jsem v husté pergole objevila hadici, vedoucí ke sprše umístěné nad malým kamenným bazénkem. Byl to sice bazének akorát tak pro kamenného barokního andělíčka, ale ve skutečnosti tam čekal jenom na mě. Páni, to byla lahoda! Dny byly horké, voda studená, rozstřikovaná pěkně do jemna. Napoprvé jsem si ještě vzala plavky… přece jen, aby někdo nedošel mravního úleku. Když jsem ale posoudila obvyklou opuštěnost tohoto božského místa, upustila jsem od zbytečné opatrnosti. Martin nade mnou vrtěl hlavou a já se dětinsky radovala – a to hned dvakrát. Jednak ta studená sprcha byla opravdu fantastická, a za druhé – byli jsme v Toskánsku, v oblasti doslova obležené turisty, a přesto na místě, kde jsem si mohla dovolit hrát si na Evu! To nemělo chybu. Ale zpět k těm zvířatům.

Bylo to myslím druhý zde strávený večer. Seděli jsme skoro potmě před domem, popíjeli skvělé červené víno a nechávali myšlenky lenivě potulovat kolem. Jenomže kolem se nepotulovaly jenom myšlenky – zjistili jsme vzápětí. Spoza nízké kamenné zídky, oddělující terasu od olivovníkového sadu, vyklouzl temný stín, který vzápětí úlekem znehybněl.

„Kočka,“ zašeptala jsem, abych návštěvníka nevyplašila. „Liška,“ kontroval Martin a vypadal znepokojeně. Zvíře se evidentně zmítalo v rozporuplných pocitech. Jedna jeho část chtěla honem, ale opravu honem utéct, ale ta druhá něco hrozně potřebovala právě tady a teď. Výsledkem byl tvor mizející ve stínech a vzápětí se zase objevující. Chvílemi to vypadalo, že se uchýlí do hustých větví fíkovníku, potom to zkusil pod autem, zpod něhož vzápětí zase zděšeně utíkal.

Celou dobu jsem seděla nehybně v křesle a snažila jsem si návštěvníka dobře prohlédnout. Světla bylo velmi málo, jenom odlesk venkovní lucerny umístěné vysoko na domě u vstupních vrátek (její svit lákal sršně a jinou bzučící žoužel). Zvíře bylo velké asi jako větší kočka, tělo mělo téměř čtvercový formát, nohy tedy mělo poměrně dlouhé. Ocas neslo volně za tělem, byl huňatý od kořene až na konec – rozhodně netvořil zřetelnou špičku. I přes své rozčilení s ním zvíře nijak výrazně nepohybovalo. Nejzajímavější byla hlava.
Viděla jsem vždy jen siluetu – výrazné trojúhelníkové uši a špičatý vystouplý čenich. Až na ten čenich bych si byla jistá, že je to jižní typ kočky, nohaté, ušaté a ocasaté – ostatně sama jsem takovou mívala. Jenže kočičí ksichtíky já poznám a tenhle kočičí nebyl. Mohl být liščí, ale zbytek na lišku, alespoň tak, jak ji znám já, nevypadal. Naše lišky jsou spíš jezevčičí, podlouhlého formátu, s výrazným zašpičatělým ohonem. Nějaký druh lasice nebo kuny? Netuším – poznám jenom kunu lesní a skalní. Obě jsou také spíš podlouhlé a navíc mají menší uši. Že by kočka, která pozřela plod frňákovníku?

No, nerozluštili jsme to. Já jsem byla fascinovaná vnitřním bojem zvířete, které tam něco potřebovalo a přitom toužilo utéct, a Martin mi z kuchyňky otevřenými dveřmi polohlasem vypočítával, co všechno nás čeká, jestli se od toho nechám kousnout. „A injekce budeš dostávat v nemocnici v Brně, tam to máme nejblíž…“ zaregistrovala jsem nakonec, když zvíře definitivně zmizelo.

Druhý den, když jsem otevřela dům a začala chystat snídani, to začalo vypadat na potvrzení kočičí teorie. Přišla návštěva. Černobílý kocourek, ještě ne úplně dospělý, zato se silným hlasem a vyhraněnými názory. Velice nahlas mi vysvětloval, že umírá hlady. Že je sice plaché zvíře, ale kdybych něco položila na zápraží, že by si třeba vzal. Pěkný kožíšek a jasné oči ho sice usvědčovaly ze lži, ale tón byl velice naléhavý a stiskl jakýsi knoflík umístěný někde v mé prodloužené míše – tohohle tvora je třeba nakrmit.
Nebudu nic předstírat, na posezení zblajznul půlku balíčku salámu, který jsme si sice koupili jako součást piknikového vybavení, ale nesnědli. Ode mne se bestie nevděčná nenechal ani pořádně pohladit, zato se rozhodl, že světlem jeho očí je Martin. Otíral se mu o nohy, lísal se jak liščí kůže na ebonitovou tyč, sršel oddanými pohledy („Jsi můj, dovoluji ti, abys mě pětkrát denně krmil a hladit a drbat mě můžeš kdykoliv budu chtít…“) a nakonec se po marném pokusu okousat mu prsty na nohou před ním rozvalil na zem a hlasitě předl.

Zastavil se ještě v podvečer, snědl další porci salámu a strávil s námi část večera. Evidentně se mu líbilo pod autem, přímo za předním kolem, takže od té chvíle jsem, když jsme vyjížděli ven, vždy pečlivě kontrolovala, kde se ten chlupatý mizera nachází. Další den ráno jsem ještě ani nestačila přepnout mozek do pohotovostního režimu, když se ozvalo naléhavé mňoukání.

„Umírám hlady, tři neděle jsem nežral… Máš ještě ten salám?“ Vykoukla jsem ven, abych tomu černobílému drzounovi řekla něco o rušení ranního klidu. Nebyl to ovšem černobílý drzoun, ale krásná želvovinová kočička. Dobré zprávy se nesou rychle, že… Salám už nebyl, takže jsem dámu uctila několika kousky ementálu. Brala si je z ruky a s dalším bratřením (sestřením?) nedělala okolky. Lísala se, předla, občas si mňoukla a vůbec vypadala, že se nepřišla jenom nažrat, ale že jí chybělo trochu toho ženského klábosení.
Takže jsme snídali a společnost nám dělaly už dvě kočky. „No to jsem zvědavý, jak to půjde dál,“ bručel Martin, ale vůči lísání „svého“ kocourka byl evidentně bezmocný. Večer přišly zase obě, takže hledění na hvězdičky nabylo příjemně domácké atmosféry.

Zato v noci to připomínalo spíš Transylvánii. Bylo něco po třetí hodině ráno, když mě to probudilo. Hlasité vřískání, či zaječení, či jak to nazvat. A znovu a znovu. Zdálo se, že se neznámý pěvec rád poslouchá. To by mu člověk nezazlíval, kdy se to ovšem nevylučovalo s naším spaním. Začala jsem si lámat hlavu s původcem toho řevu. Jako první mě opět napadla kočka. Ale kočičí řev všech druhů důvěrně znám – ostatně bydlíme na vesnici, kde vedou svůj složitý soukromý život desítky nekastrovaných koček. Tohle ale bylo něco jiného. Ale co?

Ječení začínalo být opravdu těžko snesitelné – nadávky, výhružky, nebo snad strach? Už mě napadl i noční pták – takový zvuk mohl klidně vycházet i ze zobáku. (Pravda napojeného na dostatečně výkonné plíce…) Nakonec jsem to nevydržela, a protože byl i Martin vzhůru, rozhodla jsem se k odvetné akci. „Vypadni ty bestie, koukej jít řvát jinam!“ Můj vstup byl impozantní, takže noční pěvec okamžitě zmlkl. Pátrala jsem po původci, ale byla tma jak v ranci, takže jsem neviděla vůbec nic. Zato jsem slyšela – uražené mumlání, mručení a prskání. To ze zobáku opravdu vycházet nemohlo! Bylo slyšet, jak se tvor neochotně vzdaluje. Ještě pro jistotu zdálky dvakrát zavřeštěl a nastala ticho.

Hluboké ticho. Teprve potom mi došlo, že sólová árie nočního koncertu byla hojně doprovázená orchestrem – zuřivým štěkotem psů z farmy ležící v údolí asi půl kilometru pod námi. Psi si ještě párkrát blafli, ale za chvilku se opět obnovilo ticho horké letní noci – i nějaká ta cikáda se ozvala. Uvažovala jsem, jestli byl noční návštěvník totožný se zvířetem které jsme viděli tehdy večer. Nakonec jsem se rozhodla, že to bylo ono. Bylo to jednodušší.

Dodnes netuším, co to mohlo být – opravdu divná kočka, nebo výjimečně hubená liška? Náš turistický průvodce hovořil pouze o toskánských divočácích a ten to opravdu nebyl… V domku se evidentně moc často nebydlelo, tak mě napadlo, jestli to nemá někde schovanou spíž nebo dokonce mláďata. To by vysvětlovalo jeho (její) touhu tam být i přesto, že z lidí mělo strach. Zůstala z toho jenom taková hezká prázdninová záhada. Co si o tom myslíte vy?

září 2005

V předchozím díle jsem popsala, jak jsme do Toskánska dojeli. Dnes bych se vám ráda svěřila s několika postřehy, ke kterým jsem na naší cestě dospěla. Nebojte se, nehodlám vás protahovat názvy desítek míst, do kterých nás zavedly naše toulavé nohy – vezmu takříkajíc globálně. Takže dnes to bude o jižním stylu a středomořské krajinné módě, o významu kolmic (věží a cypřišů) a o překvapujícím nedostatku záchodů a supermarketů.

Když jsem přemýšlela o tom, jak zachytit jedinečný charakter toskánské krajiny, byla jsem trochu na rozpacích. Strmé kopce občas přerůstající v hory, náhle se objevující planiny, modromodré moře, olivovníky, vinice, pinie, více či méně trnitá divoká vegetace tiše přežívající v suchu a horku, ostře žlutá, načervenalá a jen výjimečně hnědá půda, úzké silnice vinoucí se v nekonečných zatáčkách – to jsou společné atributy snad všech středomořských zemí, které jsem navštívila. Ale přitom každá z těch krajin působila osobitě, měla svůj charakter a styl.

Přirovnala bych to k nákupu ve skromně zásobeném obchodním domě. Ženy si tam mohou koupit v podstatě totéž, ale každá s tím zachází trošku jinak: jedna si nařasí šátek, jiná vytvoří nečekanou kombinaci, další použije originální šperk. Vidíte společné rysy, ale jednotlivé dámy si nemůžete splést.

Se středomořskou krajinou je to velmi podobné. Toskánsko má všechny její základní atributy, ze kterých však dokázalo vytvořit dva příbuzné, nicméně od sebe se lišící modely: na jihu najdete úrodnou zemědělskou krajinu a rozsáhlé listnaté lesy svorně se dělící o prostor na odvážně tvarovaných kopcích a v úzkých i otevřených údolích. Na vrcholcích kopců bývají města a vesnice – většinou vyrůstají rovnou ze skal. Na polích a v zahradách jsou lidé, v lesích potom divočáci – alespoň takový získáte dojem z jídelních lístků a černě chlupatých uzených kýt, zdobících každé pořádné řeznictví.

Na fotografiích však Toskánsko obvykle zastupuje trochu jiný krajinný ráz – jde o kraj Chianti (velmi zhruba mezi Sienou a Florencií), charakteristický menším podílem lesů a mnoha poli s obilím a slunečnicemi. I tady to vypadá, jako by najednou zkamenělo rozvlněné moře – různorodě zprohýbaná krajina je zúrodňována tisíce let (Etruskové tu žili zhruba od 7. století př. n. l.) a člověk tu intenzivně vnímá hluboko do historie sahající kulturu a péči. Kopce jsou sice strmé jako u nás na vysočinách a v podhůřích, avšak díky nízké nadmořské výšce a teplému podnebí jsou obdělávány celé – včetně vrcholků a hřbetů (pokud tam nestojí nějaké to městečko…:)). A tak našinec může vidět pole zoraná do vzorů zahanbujících kdejaký svetr. To by si praotec Čech dal!

Přestože jsou pole důkladně zvlněná, představují v krajině základní horizontální prvek. O kolmice se tu starají věže a cypřiše. Obojího tu je dost. Každá vesnice má nějakou tu kamennou věž původem někdy z 14. století, obvykle zdobenou cimbuřím a často hodinami. Města jich mívají mnohem víc – kvůli nestabilní politické situaci si šlechta budovala místo domů obytné věže. Viděli jsme jich spoustu v San Gimianu (krásné město zcela pohlcené turisty – je na seznamu UNESCO, takže americké a japonské cestovní kanceláře ho zařadily do cest typu „Evropa za 14 dní“. Prchli jsme odtud za hodinu – ostatně na delší dobu se nám nepodařilo sehnat parkování :)) a řeknu vám, to muselo být bydlení jako za trest. Jako by nestačily ty nekonečné kopce a schody venku…

Ať jsem kdekoliv, zajímá mě především, jak bydlí „normální“ lidé. Při pohledu na charakter zdejších měst mě okamžitě napadly dvě věci: kde lidé berou vodu a jak tu přežijí staroušci s artrózou. Takových schodů kam se člověk podívá! Že by měli tak vytrénované nohy, že se jim degenerativní změny kloubů vyhýbají? Nebo se od jistého stavu prostě nedostanou z domu. A to už nemluvím o tom, jak by tu žil člověk na vozíčku. Sama se věnuji postiženým lidem, takže automaticky vnímám bariéry – a tenhle kraj jich je plný.

No zpět k přírodě. Tam, kde u nás sázíme topoly, sázejí Toskánci cypřiše. Jsou pyšně vztyčené, temné a přísně hledící. Neuvěřitelně výtvarné! Často lemují usedlosti a vzhledem k tomu, že zdejší lidé prostě milují bydlení na vrcholcích jakýchkoliv terénních vyvýšenin, dostanete ty úchvatné obrázky zdobící výtvarná díla a turistické průvodce. Občas zamění cypřiš za túji, ale řeknu vám, potom to vůbec není ono.
Nesmím zapomenout ani na pinie. Ta „naše“, pod domem, stála osamocená uprostřed údolí. Byla majákem, středobodem, aspirovala na zakreslení do atlasu. Její obrovské šišky máme doma na okně a velmi se z nich těším. Osamělá pinie je důstojnost sama, ale takový piniový háj na břehu moře má také svůj půvab. Jak příjemně se pod nimi spí!

Ale nejen krásou živ je člověk, takže jsme se na našich cestách museli zabývat i přízemnějšími věcmi. Například nakupováním. Zvyklí od nás i z Francie jsme nepředpokládali problémy. Prostě zajdeme do nějakého supermarketu a nakoupíme. Vzhledem ke globalizaci si tak dokážeme najít vše potřebné i v situaci, kdy neumíme italsky. Plány to byly skvělé, ale musím znovu připomenout, že jsme se pohybovali mimo běžné turistické trasy.

Takže první den večer, po dlouhém výletu, jsme se rozhodli, že nakoupíme cestou zpět v jediném větším městě v okolí – v Grossetu. Byli jsme si naprosto jistí, že na hlavním příjezdu do města MUSÍ být aspoň několik otevřených super nebo hypermarketů. Bylo asi sedm hodin a my jsme s jistým rozladěním zjistili, že Toskánci se zatím supermarketoidní životní formě úspěšně brání. Když jsme projeli půl města rafinovaně lákáni reklamou na supermarket řetězce Coop aniž jsme viděli jediný otevřený obchod s potravinami (upozorňuji, že jsme byli tou dobou unavení a hladoví), začala atmosféra v autě houstnout.

Martin tvrdil, že se nedívám, já zase, že jezdí špatnými ulicemi. Na tom něco bylo – radní Grosseta se evidentně zhlédli v oblíbené hře „Kdo namaluje víc nesmyslnějších jednosměrek“, takže hledání obchodu brzy ztratilo jakýkoliv systém. Nebudu vás napínat – nakonec jsme jeden otevřený obchod objevili (Coop to nebyl) a jakž taž sehnali i nějaký chleba. Od té doby jsme si dávali dobrý pozor, abychom s nákupy nelajdačili.
Naše záměrné vyhýbání se turistickým centrům mělo ještě další neblahý aspekt: v tomto případě myslím naprostý nedostatek veřejných WC. Když je člověk celý den na cestě, musí tento problém řešit. Ve městech je člověk nucen uchylovat se do restaurací, a v přírodě se holt snaží zajít někam, kde na něj pokud možno nebude od silnice vidět. Řeknu vám upřímně – středomořská vegetace je moc pěkná na pohled, ale když máte zalézt za jistým účelem do keříčků a narazíte na všechny ty trny… Výsledkem bylo, že jsem získala mnohotvárný pohled na tento specifický aspekt toskánské reality (dámy to zajisté znají :)). Martinovi se dělaly vrásky kdykoliv jsme špitla, že musím. Ale bral to odevzdaně, už je dostatečně dlouho ženatý.

září 2005

Ano byli jsme v Toskánsku – šest dní. Poznali jsme tento nádherný kout Itálie? To těžko, na to by nestačily celé týdny, ale tak trochu jsme ho procítili, provoněli, ochutnali, a navíc – pokřikovalo na nás neznámé zvíře a stačily si nás tam adoptovat dvě kočky.

Když jsme se chystali s mým mužem na cestu do Toskánska, měli jsme velké plány. Všude to bylo kousek a den měl takových 48 hodin – alespoň když jsme pročítali průvodce a odškrtávali si všechno, co bychom určitě měli vidět. Florencie, Lucca, Siena a Řím, samozřejmě nějaký venkov a k moři – k živoucímu, vonícímu, divokému a modromodrému moři, tam musíme také! Ach ano, byly to plány odpovídajícímu dvouměsíčnímu putovnímu pobytu, ale nám to nevadilo. Po dlouhé době jsme se odhodlali zradit tradiční cíl našich cest – tedy Francii, takže jsme si to hodlali parádně užít.

O tom, že to nejspíš dopadne jinak, se vlastně rozhodlo už v okamžiku, kdy mě můj muž zavolal k počítači, abych šla schválit jeho objev možného ubytování. (Jak jsme mohli dřív existovat bez internetu???) Nadšeně mi ukazoval obrázek malého kamenného domku a upozorňoval mě: „Vidíš, stojí někde na samotě…“ Samota na toskánském venkově – kdo by mohl odolat? Nu, neodolali jsme. Aniž jsme to tušili, vyškrtli jsme vlastně v této chvíli ze své cestovní mapy velká města.

Další nezanedbatelný vliv na realizaci našich smělých plánů mělo počasí. Cestu jsme plánovali v době, která byla sice optimální pro růst hub (a plísní), ale v době naší dovolené se počasí nad Evropou umoudřilo a sluníčko pomáhalo vysoušet následky předchozích povodní, rozjasňovalo myšlenky a lákalo spíš k vodě než do galerií… I když cestou to tak, pravda, vůbec nevypadalo.

Vlivem okolností jsme nevyjížděli tradičně od našeho domku vyprovázeni mávajícíma rukama našich radostných dětí, ale setkali jsme se až v sobotu odpoledne v Břeclavi. Cíl byl jednoduchý: až do tmy pojedeme, potom si najdeme nějaké ubytování. Jelo se nám dobře, ale někde pod Gratzem nastal čas přemýšlet o noclehu. S hlavou plnou romantických představ a se vzpomínkami na jeden náš nocleh v domácím penziónku v Tyrolsku (na skříních byly namalovaní jeleni a paní domácí servírovala jezevčíku Maxovi paštiku pod stůl) jsem navrhla, že prostě sjedeme z dálnice a najdeme si nějaké „zimmer frei“. Martin souhlasil, takže jsme se vrhli do prvního pochybného dobrodružství. Přestože u nás bylo hezky, tady tak posledních 100 km pršelo, lilo, mžilo… no prostě mizivá viditelnost a venku nebyla pochopitelně ani noha. A navíc byla mlha a tma.
Temné bylo i Rakousko. Minimálně ve zdejších horách. Místo, aby se tu domky držely jako u nás pěkně pohromadě a aspoň do deseti večer tam fungovalo veřejné osvětlení, kmitlo se v hustých lesích vždy jen pár světel. Tu shluk domků, tak samota… silnice se nepříčetně kroutily sem a tam, ukazatele nás spolehlivě posílaly na konec světa. Bylo to velice přírodní a velice beznadějné. Když jsme podruhé podjeli dálnici na místě, kde se na ni nedalo dostat, když jsme se plazili silničkou stěží širší než naše auto, a když jsme byli nuceni se otáčet tak napůl mezi borůvčím a divočákem, začínala Martinovi tuhnout čelist a já jen uvažovala, jestli sní o dobách, kdy bylo povoleno bít manželky.

No zkrátím to. Pokud nemáte přesnou adresu a kvalitní autoatlas (nebo aspoň karimatku a spacák), nedejte na romantiku a hledejte minimálně městečka, když už ne města. My jsme se s třičtvrtěhodinovým zpožděním vrátili na dálnici, abychom v příštím zcela neromantickém městě sjeli z dálnice a zastavili u prvního hotelu, který měl dostatečně viditelný poutač. Když jsme otevřeli dveře auta, tak můj muž znalecky začichal a prohlásil: „Papírna.“ (Byla tam, veliká – a Martin tu firmu dokonce znal…) Tou dobou by mi už nejspíš nevadila ani ropná rafinérie – pokud by mi nabídli koupelnu a postel. Takže jsme neváhali.

Ráno bylo jasnější, už tak nepršelo, takže nálada rychle stoupala. Zamávali jsme horám a sjeli do Pádské nížiny. Nekonečné kilometry zpestřovaly pouze dálniční Autogrilly. Pro nezasvěcené – tak si říká italský provozovatel rychlého občerstvení, fungujícího na dálničních odpočívadlech. Provozovny se vyznačují nízkokapacitními záchody (alespoň pro dámy), skvělou kávou a trvalým zmatkem (v sezóně). Název Autogrill ve mně budil infantilní představy, které mi krátily nudnou cestu.

Padova, Bologna, Florencie. Opouštíme dálnici a po rychlostní silnici míříme do Sieny. Konečně Toskánsko! Náš domácí nás čeká až večer, takže padá rozhodnutí – jedeme do Sieny, prohlédneme si město a protáhneme si nohy. A tak vjíždíme do prvního z mnoha kamenných měst a městeček, balancujících na skalnatých vrcholcích strmých kopců. První dojem – stále aktuální renesance, úzké uličky, zavřené okenice, hnědá, hnědá a zase hnědá. (Siena pálená, že…) Kromě aut téměř nic nenarušuje středověký charakter města. Lidí bylo na ulicích velmi málo, přestože byla neděle. Teprve později se dozvídáme, že chvilku před naším příjezdem skončil pořádný liják. Všeobecnou hněď města narušují jenom barevné vlajky se zdobnými emblémy jednotlivých čtvrtí. Místní katedrála nám ale vyráží dech – ani ne tak svojí velikostí nebo výstavností, na to jsme už viděli těch chrámů moc, ale tím, že je černobíle pruhovaná! Celá, včetně věže, vypadá, jako by ji postavili z dvoubarevného lega. Kolem jsou chodníky zdobené půvabnými květinovými vzory z bílého, černého a hnědého mramoru. Nádhera!

Teprve poté objevujeme hlavní náměstí. Kromě toho, že je hnědé (včetně všech markýz nad restauracemi, bary a cukrárnami) má pozoruhodný tvar: půdorysem je to mnohoúhelník, který se propadá do tvaru mušle, či jakéhosi nepravidelného amfiteátru. Úplně vidím dole před radnicí pranýř! (Nebo šibenici…) Domy jsou stroze původní, radnice důstojná, věž velice štíhlá, vysoká, bez ozdob až k horní koruně. Historie je tu naprosto samozřejmě současná, není to umělé, nevypadá to jako muzeum. A právě na tomto náměstí znovu přicházím na chuť dvěma italským specialitám, které u nás zrovna moc nemusím mít – pizze a capuccinu.
Netrpělivost nás ale žene dál, takže opouštíme Sienu a hledáme cestu k zatím neznámému cíli. Tady si dovolím malou cestovní odbočku. Můj muž mě vždycky před našimi výpravami ujišťuje, že nebudu muset navigovat. Ne, že bych se nevyznala v mapách, ale já nějak musím mít na hledání potřebných údajů dost času. Ale v praxi to dopadá vždycky stejně: v jednom momentu se v klidu kochám okolní krajinou a v druhém zazní naléhavá otázka – vpravo nebo vlevo? A já nevím. „Tak se koukni do mapy! Nemůžu řídit a hledat v mapě najednou!“ Horečně listuju, zatímco Martin krouží po kruhovém objezdu. „Proboha, copak to nevidíš???“ Panika mi zatemňuje mysl a já opravdu nic nevidím. Následuje sešlápnutí brzd, bleskový pohled do atlasu, zavrčení a odjezd nějakým směrem.

Já jsem potom v pozoru, snažím se sledovat naši polohu, ale obvykle se to zase zadrhne. Dokud vím já, kudy vede naše cesta, ví to i on. Když se zeptá, tak jde obvykle o nějaký rébus, jehož řešení mi také uniká. Takže je to tu zas. Když k tomu přičtete, že jsem krátkozraká a při rychlé jízdě čtu značky až na poslední chvíli, míváme v autě veselo. Zato bezpečně poznám, kde jsme už jednou projeli, takže když se ztratíme, umím dobře najít cestu zpět…:))

Zpátky k cestě. Ze silnice jsme brzy odbočili na menší silnici, poté na silničku a přijeli do malebné vesnici sedící na vrcholu pořádného skaliska – Roccatederighi. Místo, kde máme hledat našeho domácího. Stejně jako v Provence máme potíže s velikostí Martinova auta. Jeho severští výrobci jaksi nepočítají se středověkými uličkami širokými na dva osly a klopícími se do nebezpečných úhlů, takže hlavní ulicí zúžené zaparkovanými auty (krátkými a velmi často terénními modely všech možných značek) se jen obezřetně plazíme. Naštěstí Martin nalézá správnou adresu a jistá exotičnost naší poznávací značky zapůsobila, že se od skupiny starých pánů, sedících před místní tavernou, odlupuje pán s ovčáčí fenkou, takže si nás náš domácí vlastně našel sám.

Domluva je napůl italskou angličtinou, napůl rukama. Musíme jet za ním. Sedá do maličké terénní Suzuki a vyráží na cestu. Jestli nám připadaly ulice městečka úzké a strmé, není to nic proti tomu, co nás čeká. Sjíždíme uzounkou asfaltkou, jejíž autor zřejmě buď neslyšel o serpentinách používaných v prudkých kopcích, nebo na toto slabošské pravidlo nedbal. Cesta padá mezi sady a zahradami, Martin se snaží neztratit z dohledu bezstarostně drandící čtyřkolku našeho domácího a já si zakazuju okouzlení a nutím se pamatovat si významné body na cestě. Nakonec jsme odbočili i z té asfaltky a vjeli na prašnou cestu, která byla nejen vražedně strmá, ale také z ní koukaly různě velké balvany. Tady to už bylo na pováženou…
No, dojeli jsme. Když jsem uviděla, kde budeme následujících pár dní bydlet, už jsem se okouzlení neubránila. Kamenný domek, tradičně a pohodlně zařízený, a s vlastním olivovým hájkem! A fíkovníkem, na kterém dozrávaly fíky! A broskvoní, rozmarýnou, kamenným zahradním stolem a obrovskou pinií! A sršni, pavouky, píďalkami, komáry, mravenci, netopýry, sojkami, strakami, kočkami a oním neznámým zvířetem, co nám hulákalo do spaní. To jsem samozřejmě v první chvíli nevěděla, ale stejně by mě to náladu nezkazilo.
Večer, když jsme se sklenkami vína seděli v tichu a tmě rušené jenom cvrčením cikád, pozorovali mrkající hvězdy, světýlka letadel, blikajících před přistáním v Římě, a dýchali teplý provoněný venkovský vzduch, tak nám bylo jasné, co s těmi pár dny uděláme. Zkusíme poznat toskánský venkov. Města a jejich galerie si necháme na jindy. Jak ukázaly příští dny, vůbec to nebyl špatný nápad.

září 2005