Category Archives: Cesty

Cesty: Maastricht

Každý ví, že v Nizozemí mají Holanďané větrné mlýny, tulipány a placatou zemi, po které všichni jezdí na kole. Na kole tu ovšem jezdí i všichni Limburčané, byť jejich země je podstatně méně placatá – popravdě na trojmezí mezi Německem, Belgií a Holandskem, kde je Limburk silný v kramflecích, je dokonce doopravdový kopec s rozhlednou!

Maastricht je potom srdcem Limburku – půvabné město se spoustou památek, protkané sítí cyklostezek. A právě cyklostezky a vůbec chování cyklistů a řidičů je to, o čem bych vám dnes chtěla povídat. Nejspíš proto, že tady u nás doma jsem jak řidičem, tak cyklistou a vím, do jak riskantních situací se při obou příležitostech dostávám. V Maastrichtu jsem byla jednou jako cyklista – dojela jsem tam vlakem z Londýna, podruhé jsem tam byla jako řidič – když jsme Andymu odváželi věci z koleje po ukončení školy. V obou případech to bylo velmi poučné Ale vraťme se do Maastrichtu.

Popravdě řečeno, jak je v Nizozemí zvykem, tak nejdřív jsou cyklostezky, a ty silnice jsou tak nějak navíc – aspoň v chápání místních. Cyklisté zde mají přednost téměř absolutní. Když říkám téměř, tak tím myslím, že musejí dát přednost vlakům a lodím – neboli počkat před zdvihajícím se mostem, pokud loď právě proplouvá. Jinak jim musejí uhýbat auta i chodci. Zajímavé je, že na cyklostezky mohou i řidiči malých motocyklů.

Pro neznalého je to úžasný zážitek, mírou adrenalinu se značně lišící podle toho, zda jste chodcem, který uskakuje, cyklistou který prostě jede, nebo řidičem, který za to všechno nese zodpovědnost. Věřte mi, že nejhorší je být řidičem – vyzkoušela jsem všechn)

Po celém městě vedou cyklostezky namalované na červeno, na kterých mají cyklisté absolutní přednost. Obsahují v sobě čidla, takže například semafory přepínají na zelenou podle toho, jak se jezdci přibližují ke křižovatkám. Čeká se jen u těch velkých, ale i tam mají cyklisté svoje tlačítko a dobu čekání jim vyznačuje jakási obrazovka umístěná na sloupu semaforu. Podpora svépomocné dopravy vede tak daleko, že přímo v centru města vedou přes řeku dokonce i dva mosty cele vyhrazené chodcům a cyklistům – auta musejí okolo.

Na velkých kruhových objezdech mají cyklisté vlastní červený pruh a jak jinak, absolutní přednost. Jako řidič pak jen zoufale koukáte do všech dostupných zrcátek, pozorní jak Apač na válečné stezce, abyste někoho nepřehlédli. Jakmile totiž dojde ke kolizi s cyklistou na červené cyklostezce, je vždy vinen řidič. Provoz v Maastrichtu je ale většinou relativně poklidný, takže se to dá uhlídat.

Když započítáte obvyklé problémy s parkováním a příslovečnou šetrnost nizozemských národů, tak není divu, že pokud jde o auta, tak tu panuje cosi jako antisnobismus – kupují především nejúspornější modely s dlouhou trvanlivostí. Přesto parkoviště, která překypují, jsou vždy ta cyklistická

A klidně prohlásím, že kdyby to bylo u nás podobné, vůbec by mi to nevadilo. Za současných podmínek je o strach být cyklistou a někdy stojí hodně práce být zodpovědným řidičem, protože se cyklisté často chovají spíš sebevražedně než sebezáchovně. Jenže dokud nebudou cyklostezky a řidiči s cyklisty budou sdílet silnice nevalné úrovně, tak to na nějaké rozumné řešení v dohledné době nevidím. Takové řešení by totiž muselo být založeno na vzájemné ohleduplnosti, důsledné, a tedy ve své podstatě dobrovolné, založené na pochopení a porozumění. Protože takové chování se zákonem vynucuje těžko – to je spíš otázka kultury společnosti.

Nebo máte nějaký jiný nápad?

Fotky najdete zde http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_Anglie_-_Maastricht_1-3._10._2010/

(Upozornění pro osoby nesnášející hloubky – je tam série fotek z vypouštění velmi hlubokého zdymadla a přiznávám, že mi nebylo nejlíp ve chvíli, kdy jsem ty fotky pořizovala )

Cesty: Na skok mezi souhláskami aneb dva dny ve Walesu

Nahoru a dolů, klikatě k vodě, přejet můstek a zase se šplhat dál. Černá mokrá silnice se probíjí neskutečně zelenou vzdouvající se krajinou. Velmi mokrou krajinou, kdesi vzadu korunovanou holými, narezlými, přísně se tyčícími kopci. Právě mezi těmi kopci je můj cíl. Ještě nikdy jsem nebyla ve Walesu, tak se tam konečně podívám.

Silný motor auta si přede, kopcovitý nepřehledný terén plný lesíků a věčných živých plotů mu nijak nevadí. Se mnou je to jinak – jsem unavená, cesta vyžaduje naprosté soustředění a já jsem na cestě už šest hodin. Otvírám si okénko, sem tam zpívám s rádiem. Vzadu ve zpětném zrcátku se čas od času objeví veliká ušatá nebo menší střapatá psí hlava, a jejich majitelé se mi dlouze prostřednictvím zpětného zrcátka zadívají do očí. Už tam budeme?

Cestovatelé

Nevím, navigace je optimistická a říká už jen hodinu. Ostatně Sybila už delší dobu mlčí, navigačně je to velmi jednoduché – nekonečně dlouho po této kroutící se silničce, pak doprava na jednu slušnější, po té sedm mil a zahnout doleva mezi hory k jezeru Tal-y-llyn. Původně nevypadala celá trase nijak zle, ale dvě ošklivé nehody, dvakrát zastavená dálnice, přesouvající se armádní kolona a pěkné sobotní počasí se spoustou lidí na cestách znamenalo komplikace a zdržení. Popravdě, když mi Sybila nahlásila u Birminghamu svým speciálně hrobovým hlasem další „road works“, neboli práce na cestě, tak jsem už začala propadat mírnému zoufalství.

I kvůli tomu jsem projela kolem Shrewsbury nepříliš dojata, s trochou smutku zaregistrovala ukazatele na kostel i opatství… Bratru Cadfaelovi jsem jenom zamávala a zůstala na městském okruhu. Jedu sama, protože Martin se opět potuluje služebně Evropou a mně se prostě nechtělo sedět v prázdném domě. Navíc s vidinou tmy a nekonečně špatného zimního počasí, kdy si o dlouhých výletech budu jen přemýšlet. Do srdce Walesu je to od nás ze Surrey asi 250 mil, což teoreticky nemělo představovat žádný problém.

Prakticky už začínám mít nekonečných zelených kopečků posetých ovcemi plné zuby. A tak přemýšlím – co mi to jen připomíná? Jizerky, Lužické hory… tenhle kousek vypadá jako kolem Mostku tam u nás. Popravdě nejet po špatné straně silnice, tak mám víc než kdy jindy pocit, že jsem zase doma – typických anglických domů tady zas tolik není. Velšané stavěli z kamene a mnoho domů je omítnutých. Nezaměnitelné jsou však nekonečné živé ploty a zídky lemující silnice, zahrady i pastviny.

Znovu mě silně zamrzí, jak je naše krajina bez všech těch mezí, keřů a lesíků zbytečně vyprahlá – často navzdory zeleni velkých polí tak trochu pustá. Dokud jsem sama mezi živými ploty nežila, ani jsem netušila, jak moc kypí životem – a jak skvěle zachytávají vodu. Sakra s tou vodou… prší, co jsem objela Shrewsbury a tedy opustila Anglii. Je to vážně divné, když jedu někam, odkud mi Anglie připadá suchá a oplývající hezkým počasím! Stěrače monotónně kmitají sem a tam a já zívám. Ty kopce snad přede mnou utíkají!

Ale ne, nakonec skutečně zahnu vpravo a konečně se trochu rozjedu. A470 přejíždí Wales zhruba severojižním směrem a svoje označení A si tentokrát zaslouží – je širší, má odpočívadla a co je nejdůležitější, míří přímo do Norska! Ehm, tedy samozřejmě ne do opravdového Norska, ale do strmých kamennou sutí oplývajících kopců tvořících pohoří Cadair Idris, které již mají onen nepochybně severský šmrnc. V první řadě prý připomínají Skotsko, ale tam jsem nebyla, takže pro mne jejich přísná pustina oživovaná vřesem a prudce padající divokou vodou znamenala Norsko.

Brzy se ukázaly lesy… konečně zase opravdové lesy! Nemohu si pomoct, ale jakkoliv dokážou být nížinné listnaté lesy krásné a bohaté, tak pro mě, vyrůstající v hloubi Krkonoš, jsou opravdové lesy jenom jehličnaté a opravdový potok hučí a skáče přes kameny v prudkém kopci :)

Norská tvář Walesu

Ostře sleduju mapu na navigaci a hledám cílovou odbočku. Ano, Sybila už varuje a jsem tady… kruci, co je to zase za ceduli? Velšané milují upovídané značky, tedy dovysvětlující cedule pod samotnou dopravní značkou a mě to komplikuje život. Všechny tato povídání jsou nejdřív v naprosto nesrozumitelné velštině a teprve potom následuje angličtina. Takže nijak bystrozraký člověk, jako jsem například já, má obvykle jen pár vteřin na to, aby na ceduli našel začátek anglického textu, přečetl, pochopil a v nejlepším případě se podle řečeného i zachoval. Při odbočování jsem nestíhala, ale za chvilku je tu cedule pod značkou „práce na silnici“ znovu, a já s nevírou čtu „long delays possible“ neboli je možné dlouhé zdržení. Tak to už musí být síla, pomyslím si – obvykle si člověk tyhle věci domýšlí sám!

Ale brzy pochopím, o čem je řeč. Jediná přístupová cesta do údolí je silnička zaříznutá v boku strmého kopce a právě na ní se opravuje opěrná zeď. Jsou tu semafory a jezdí se jen jedním pruhem. Mám štěstí, hladce projíždím a přede mnou se otvírá úchvatné panoráma hor s jezerem v jejich klínu. Pravda hory jen občas stydlivě vykouknou z mraků, kterými jsou zahaleny, ale dojem je stejně nezapomenutelný. S nadějí koukám na navigaci – zadala jsem poštovní kód hotelu, měla by mě dopravit opravdu blízko. Ovšem zádrhel se okamžitě našel. Ve chvíli, kdy už se mi nechtělo ujet ani metr navíc jsem zjistila, že stejný poštovní kód mají nejspíš všechny domy řídce rozeseté kolem jezera! Nebudu to natahovat, nakonec to byl ten dům, který jsem přejela ještě dřív, než jsem začala ten správný hledat :)

Hotel byl vlastně 400 let stará hospoda, která nabízela 4 pokoje na B&B, tedy bed and breakfast, čili přespání se snídaní. Byl to jediný pohostinský stánek široko daleko, který umožňovat pobyt se dvěma psy na dobu kratší, než jeden týden. Ovšem, když nás zahlédla majitelka, tak bolestně ublížený výraz její tváře mi napověděl, že se pravidla nejspíš brzy změní. A já jsem rychle pochopila proč. Když jsem objednávala nocleh ve 400 let staré hospodě, tak jsem jaksi očekávala takové ty strohé pokojíky s dřevěnou podlahou a strakatým koberečkem u postele, leč skutečnost předčila mnohokrát moje očekávání.

Pokojík byl vyladěn jako křehký růžový budoár a podlahu pokrýval smetanově béžový koberec, a to i v koupelně! Zůstala jsem v hrůze stát ve dveřích – venku pršelo, asfalt byl jen na silnicích a já mám dva převážně černé huňaté v tomto počasí nejspíš permanentně špinavé psy. Tady prostě nemůžu zůstat! Pan majitel se na mě hezky usmíval, bylo pozdě odpoledne, venku nehostinně lilo a na internetu jsem jiné ubytování se dvěma psy v této lokalitě prostě nenašla. Tak jsem sebrala odvahu, kývla, že je to dobré (až moc, pomyslela jsem si chmurně) a šla do auta pro pro věci. Dřív než psy jsem ovšem postupně přinesla zavazadla, jejich pelechy a autovou deku. Deka a pelechy pokryly asi půlku podlahy, já si řekla děj se vůle Boží a šla pro ty dva nedočkavce.

No řeknu rovnou, přežili jsme my i pokoj. Pravda Berry hned v prvních pěti minutách převrhla misku s vodou, ale jinak se oba psi chovali vpravdě vzorně. Na to, že je Berry vlastně pětiměsíční štěně, tak snášela cestování a všechno z toho plynoucí nepohodlí velmi dobře. Oběma psům evidentně ke spokojenosti stačil fakt, že co podnikáme, podnikáme spolu a víc neřešili.

***

Druhý den jsme se šli ráno projít do blízkého parku. Byl to kus mírně upravené divočiny, oplocený, aby tam nemohly všudypřítomné ovečky. Měl svůj potok a divokou řeku, do které se potom vléval, kousek proti proudu řeky byly vodopády. Z parku vedla cesta nahoru do hor. Jen jsme se na ni byli podívat – lézt na po horách ve špatném počasí se štěnětem a psem s pokročilou artrózou byla blbost, takže jsem se zadívala tam, kam až mi povolily mraky, a vyrazila na opačnou stranu. Měla jsem naplánovaný výlet na jih.

„Náš“ poloostrov včetně Tywynu samotného jsem si projela ještě den předtím, hned po příjezdu do hotelu. Tedy, ne, že by se mi okamžitě chtělo do auta – původně jsem jela jenom hledat signál na mobil, protože jsem se musela ohlásit rodině. Jenže můj operátor na celé zdejší údolí nějak zapomněl, takže kýženou esemesku jsem dokázala poslat až z pobřeží moře u Tywynu. Díky tomu jsem věděla, co se skrývá v našem bezprostředním okolí a mohla vyrazit po stopách prince Llewellyna. Tedy spíš jsem začala na místě, kde byl pohřben. Ehm, tedy tam, kde bylo pravděpodobně pohřbeno to, co z něj po bitvě a useknutí hlavy zůstalo – hledala jsem ruiny cisterciáckého kláštera Strata Florida (Abaty Ystrad Fflur).

Řeknete si – co hledala, když měla Sybilu? Jo a zkoušeli jsme někdy napsat do navigace název Pontrhydfendigaid? A hned napoprvé? Nejdřív jsem si zbaběle říkala, že zadám Tregaron a cestou to najdu, ale nakonec jsem se s velštinou úspěšně poprala navzdory tomu, podobně znějících názvů mi to moje satelitní neštěstí nabídlo asi šest. Ale ne každý název je děsivý – já jsem byla třeba celá nadšená, že jedu na návštěvu k elfům, protože zdejší kraj se jmenuje Ceredigion…

Vůbec ta velština je neuvěřitelný jazyk. Naprosto jsem se nechytala a to nejsem úplný ignorant, pokud jde o povědomí o evropských jazycích. Většinu názvů jsem vůbec nedokázala ani rozumně přečíst, protože Velšané prostě milují souhlásky, nahrnují je do kostrbatých hromádek a jen občas je proloží nějakou tou samohláskou. Z těch mají v největší oblibě y, takže našinec často jen v úžasu zírá, zkusmo bezhlesně pohybuje rty, aby si nakonec řekl, že jede prostě TAM. Jo a ještě jednu vědomost mi velština dala – teprve teď mi došlo, jak přirozeným jazykem se pro mě stala angličtina :)

Psi v opatství Strata Florida