Až donedávna jsem znala anglický venkov jen z románů, takže když jsme konečně vyrazili prozkoumat, jak to vypadá v kraji jižně od Londýna, byla jsem opravdu zvědavá.
Na letiště v Gatwicku, příhodně položeného jižně od Londýna, jsme dorazili ve středu večer. Plán průzkumu byl prostý. Zatímco bude Martin druhý den pracovat, já budu mít volno na to, abych obhlídla terén. V pátek jsme měli potom jezdit společně. Vzhledem k tomu, že i ubytování jsme si zajednali v hlubinách venkova (na hranici hrabství Surrey a Kent), bylo nezbytnou podmínkou jakékoliv činnosti půjčení auta.
Neviděli jsme v tom problém. Martin ho v půjčovně objednal dostatečně dlouho dopředu, přičemž zdůraznil, že chceme a potřebujeme auto s GPS navigací. A právě na tomto drobném požadavku vykvetl náš první problém. Bylo osm večer a usměvavá paní v půjčovně se jen tak mimochodem omluvila, že auto sice pro nás mají, ale bez navigace. Iniciativně nám nabídla atlas. Cožpak o to, ten jsme měli také, jenže my jsme věděli, proč zrovna tentokrát navigaci chceme, takže jsme na ní trvali. Paní neztratila úsměv a hledala náhradní řešení. Minuty plynuly, uplynula půlhodina.
Čekáme. Martin, který ještě večer potřeboval pracovat, už začínal ztrácet nervy. Paní se konečně objevila a s nezničitelnou dobrou náladou se nás zeptala, jestli nám nebude vadit, když nám dá GPS obloženou větším autem – za cenu toho objednaného, to dá rozum. Ujistili jsme ji, že nikoliv, Martin by tou dobou bral i traktor. Paní pozvedla obočí, rozpřáhla ruce a zdůraznila, že je huge – obrovské! Nechápali jsme, na obrázku to vypadalo jako normální dlouhý kombík, na které jsme už dávno zvyklí, takže jsme ji definitivně ujistili, že s tím nemáme problém. Pokrčila rameny a začala vypisovat papíry.
Když nám ovšem přivezli na parkoviště dotyčného drobečka, pochopili jsme. Onen „kombík“ byla ve skutečnosti hříčka společnosti Mercedes, která se rozhodla vyrobit něco, co v sobě spojuje velkoprostorový vůz s SUV a vyšla jim z toho víc než pět metrů dlouhá a skoro dva metry široká obludka s náhonem na všechna čtyři kola a velmi pohodlným sezením pro šest lidí. Byli jsme dva lidé s jedním kufrem… ale mělo to navigaci! Když se Martin vyšplhal na místo řidiče, nacházející se pochopitelně na opačné straně než je u nás zvykem, tak si jen povzdechl – mám já na tohle vůbec řidičák?
I začal hledat všechna podstatná nastavení, abychom mohli vyrazit. Dívala jsem se na jeho zkušené pohyby (řídil na svých služebních cestách nesčetně typů aut v Evropě i v Americe) a přemýšlela jsem o tom, JAK s tím proboha budu zítra jezdit já. Nakonec se vše povedlo a vedeni vlídným leč rozhodným ženským hlasem z navigace jsme vyjeli z letiště. Bylo po deváté, tma už povážlivě zhoustla, takže jsme byli vděční za hladké vymotání se směrem k dálnici. I dovolila jsem si podlehnout mírnému optimismu.
Jak správně předpokládáte, poměrně brzy jsem o něj přišla. Příčina byla jednoduchá. Poté, co jsme odbočili z dálnice a ponořili se do venkovské krajiny, přišla zrada: cesta, kterou se nás navigace rozhodla vést, byla překopaná, lež tvrdohlavý přístroj to odmítal vzít na vědomí. Než jsme přišli na to, že ujet pár kilometrů jiným směrem nestačí k tomu, aby navigace změnila trasu, poznali jsme pár pozoruhodných míst a Martin se naučil s obludkou otáčet v úzkých uličkách jako profesionál.
Nakonec jsme to vzdali, našli cestu na mapě, naťukali do toho navigačního neštěstí postupný cíl, a podařilo se nám vrátit na správnou trasu. Musím ale uznat, že jen co jsme přestali přeceňovat vlastnosti navigace a trochu jí pomohli s uvažováním, posloužila výborně. Dokonce přiznávám, že nebýt jí, nikdy bychom v noci hotel ztracený mezi stovkami živých plotů nenašli. Vysvětlím.
Na jih od Londýna se totiž nachází pozoruhodná krajina. Jemně zvlněná a neuvěřitelně zelená. Šťavnatá zeleň trávy, polí a luk je prokládána listnatými lesy, osamělými prastarými duby a zdánlivě nekonečnými křivkami živých plotů, mezi nimiž sem tam vykoukne osamělé stavení. Pro našince se největší problém skrývá právě v těch živých plotech. S těmi našimi toho moc společného nemají – jsou velmi vysoké (tak 2 m, v průměru), velmi husté a jsou prakticky všude. Ve spojení s úzkými silničkami, kterým tvoří dost nekompromisní krajnice, je první (a mnohý další) dojem jednoznačný – ocitli jste se v bludišti!
Jaké bludiště, řeknete si – vždyť i v Anglii používají dopravní značky! Ano, skutečně tam jsou, a pokud jsou ploty dostatečně stříhané, tak je možná i najdete:)) Potíž je v tom, že jsou jen o málo větší než naše turistické rozcestníky, takže abyste uviděli a přečetli značku včas, je vhodné ujíždět rychlostí rozvážně kráčejícího volského spřežení.
Nám situaci komplikovala navíc naše autoobludka. Kdykoliv jsme potkali cokoliv většího, než nákupní kabelu na kolečkách, tak jsme museli zajet tak blízko k živému plotu, že začaly hvízdat parkovací senzory a levé zrcátko pročesávalo větvičky, což řidiči na jistotě taky nepřidalo.
Navzdory všem peripetiím jsme ráno spokojeně vyrazili do Oxtedu, odkud měl jet Martin vlakem do Londýna. Za denního světla a vzorně se chovající navigace byla cesta krátká a příjemná. Martin zaparkoval na liduprázdné ulici a společně jsme šli na nádraží. Byla to zajímavá zkušenost. Na peróně stály desítky mužů v oblecích, třímajících noviny nebo se v polospánku opírajících o nějaký sloup. Všichni bez výjimky byli bez kravat, ty nejspíš čekaly v kapsách nebo v taškách, aby byly nasazeny až na místě určení.
Mezi „olivrejovanými“ muži se mísily skupinky školáků ve školních uniformách – pro mě pohled navýsost nezvyklý. Chlapci v kravatách (na rozdíl od mužů je měli všichni:)) ale nevypadali zdaleka tak divně, jak jsem čekala. Ani jednotné oblečení neznamenalo, že všichni vypadají stejně. Kupodivu někteří i v takto formálním oblečení působili dojmem, že mají skejťácké kalhoty a mikinu s kapucí. Vzhled dívek mi připomněl citát z jednoho románu, kde hlavní hrdina charakterizoval anglické dívčí školní uniformy lakonickým prohlášením: nahoře cudná upjatost, dole nahá živočišnost. Některé sukně už skutečně o mnoho kratší být nemohly, i když i to se podle škol liší:))
Odmávala jsem tedy Martina a vyrazila na obhlídku městečka. Sama sobě jsem to zdůvodnila tím, že musím najít místa, na kterých jsme měli druhý den sjednané schůzky, ale neošálila jsem se. Bylo mi jasné, že se snažím oddálit chvíli, kdy bude třeba nasednout do obludky a vyjet do levostranného provozu. Poprvé v životě mám v Anglii řídit… Nakonec se nedalo nic dělat a já jsem vyrazila k autu.
Už první pohled nevěstil nic dobrého. Zatímco jsem byla pryč, zaparkovala před i za obludkou další auta. Navíc byla ulice pěkně z kopce, takže bylo jasné, že vůbec první, co budu muset udělat, je pomaličku vycouvávat do kopce. Povzdechla jsem si, otevřela auto a vyšplhala se na místo řidiče. Posadila se na sedadlo velkoryse odsunuté mým vyšším mužem a sáhla pod něj, abych si sedačku přitáhla dopředu. Ale kde nic, tu nic. Couvání rázem ztratilo na důležitosti. Jak si proboha to sedadlo nastavím???
I hledala jsem a našla – dva mnohostranně sklopitelné knoflíky na pravé straně sedadla. Při zavřených dveřích jsem na ně neviděla (v úzké ulici už byl tou dobou dost velký provoz, otevřít dveře a jít to zkoumat zvenku nešlo:)), takže jsem postupovala jediným možným způsobem, tedy pokus/ omyl. Přiznám se, že vynalézavost konstruktérů od Mercedesu mě poněkud zaskočila – netušili byste, co všechno takové sedadlo umí! Zvenku to muselo vypadat neodolatelně, něco jako scénka od Mr. Beana. Bzz… vyjela jsem nahoru. Moc! Bzz… sjela jsem dolů. Bzz… dopředu, dozadu, naklopit sedák, sklopit sedák, naklonit opěradlo, vyklenout opěradlo, tam a zase zpátky… ach jo.
Nakonec se dobré dílo podařilo. Seděla jsem sice za volantem jako vosa na bonbónu, ale viděla jsem si přes karosérii, dosáhla na pedály a nakonec si srovnala i volant. No vida, uběhla půl hodinka a už sedím! Tak dobrá, začíná pršet. Kde jsou světla, kde stěrače… díkybohu, je to automat. Už tak mi přijde úchylné hledat zpětné zrcátko vlevo, ale řadit levou rukou… huhu, to by bylo na poprvé opravdu moc. A přichází zlatý bod programu – nastavit navigaci.
Přiznám se, že byly doby, kdy jsem měla každé dva týdny jiný mobil, protože jsem je testovala. Byly i doby, kdy jsem dokázala sestavit PC a radila lidem na horké lince. Jenže za uplynulé roky ve mně nějak narostl odpor k nastavování čehokoliv, takže jsem k té věci přistupovala od začátku s nechutí. A ona se mi pomstila:)) Bohužel jsem v té době ještě nenašla funkci prostě obracející trasu, takže jsem nastavovala úplně od začátku. Nebylo by to tak zlé, kdybych si uvědomila, že nefunguje listování v seznamu pomocí šipek, ale že je vždy třeba se zacílit pomocí nastavení aspoň prvních dvou písmen z názvu hledaného místa. A tak jsem si ani nevšimla, že místo Edenbridge jsem nastavila Godstone. Když k tomu přidáte můj přirozený orientační nesmysl spojený s nutností hlídat si jízdu vlevo, bylo na katastrofu – nebo taškařici (?) zaděláno.
Přiznám se, že už směr odjezdu z Oxtedu ve mně vzbudil jisté pochybnosti, ale hbitě jsem si to vysvětlila nutností objet systém jednosměrek. (Umím se skvěle přesvědčovat!) Ovšem když jsem se ocitla na dálnici ve směru na Londýn, tak bylo i mně jasné, že tudy jet rozhodně nechci. Naštěstí byla ranní špička, takže jsem v pomalu postupující koloně měla dost času číst značky. Uhnula jsem tedy jediným známým směrem – ke Gatwicku. Bylo to docela napínavé. Čtyřpruhová dálnice se stovkami aut valících se na nesprávné straně, já v novém autě a do toho nešťastná navigace, snažící se mně nasměrovat na cestu pravou. Drž hubu, okřikla jsem přístroj, naléhající již počtvrté, abych se otočila do protisměru. Nějak mi chyběla volná ruka na to, abych ho vypnula.
Nebudu vás déle unavovat – kvůli všelijakým mým omylům a zaseklé a neresetovatelné navigaci (vzpamatovala se až poté, co auto skoro dvě hodiny stálo) jsem jezdila krajinou sem a tam ještě další dvě hodiny, než se mi podařilo dorazit do Edenbridge, které bylo prokazatelně blízko našeho hotelu. Jednu chvíli jsem už zoufale zastavila u jedné hospody a zazvonila na majitele s nejapným dotazem: „Můžete mi prosím říct, kde to vlastně jsem?“ lkala jsem a strkala mu pod nos svůj autoatlas.
Chápavě se usmál a pravil, že si musí zajít pro brýle. Odložila jsem s úlevou atlas na zídku, když tu odněkud přiběhl rozhořčený černý pudl, prohlásil atlas za zkonfiskovaný, a s hlasitým štěkotem ho hlídal po celou dlouhou dobu, kterou jeho pán strávil hledáním. „Edenbridge? Ale to je snadné, jeďte rovně, potom doleva a pak už vám každý řekne…“ pravil ten dobrý muž poté, co jsem mu vysvětlila, co hledám. No takhle jednoduché to nebylo, ale nakonec jsem to dokázala.
Hladová, žíznivá a nutně potřebující najít toalety jsem projížděla romantickým městečkem (s velmi úzkými uličkami:)) a uvažovala, kde proboha najdu místo, na kterém se odvážím s obludkou zaparkovat. Copak jízda, ta mi už šla, ale vytáčet se na parkovišťátkách nebo se cpát do zhusta nedostatečně velkých mezer mezi zaparkovanými auty u chodníků, na to jsem si prostě netroufla. Záchrana přišla s velikou cedulí Coop, označujících supermarket. Ještě ho najít a mám po starostech!
Ano, objela jsem městečko dvakrát, než jsem našla ten pravý vjezd, ale jaké bylo mé blaho, když jsem definitivně vystoupila, vzala kabelku, zamkla obludku (ta si vzorně sklopila boční zrcátka – možná i výrobce pochopil, že takhle velikost může působit v Evropě trochu problémy) a vyrazila do městečka. To mě však svým půvabem a dopoledním životem okouzlilo a dalo mi rychle zapomenout na trable mého bloudění. Na ulicích bylo plno lidí, i když je fakt, že to byli většinou důchodci a maminky s malými dětmi. Lidé si povídali, chodili po obchodech na hlavní ulici, tvořené převážně krásnými starými domy a hospodami.
Připadal jsem si jako ve filmu se slečnou Marplovou a stačilo jen trošku přivřít oči, abych se mohla přenést do časů románů Jane Austenové. I Harryho Pottera bych tu našla:)) Možná, kdybych přijela rovnou z Čech, tak by mi to tak nepřišlo, ale proti Norsku byl ten rozdíl v atmosféře a geniu loci obrovský, nepřehlédnutelný. Užila jsem si kávy a koláče, prošla vše, co se nabízelo, a pro jistotu si ještě pěšky našla tu správnou odbočku na další z uzoučkých cest lemovaných živými ploty, která vedla do vesničky Hever, kde jsme bydleli.
Po nutném odpočinku jsem vyrazila za kulturou. Cíl byl vzdálený jen pár kilometrů – hrad Hever (čti Hívr:)), rodiště Anny Boleynové. Nevelký zachovalý hrádek se čtvercovým vnitřním nádvořím, obepnutý vodním příkopem a zasazený do nádherného anglického parku, byl připraven na nápor veřejnosti. Na to, že byl květen a pracovní den, tam bylo lidí poměrně dost. Bez problémů jsem zaparkovala na rozlehlé louce představující parkoviště a vyrazila k pokladně. Tam stála jediná žena, živě gestikulovala a ukazovala paní pokladní nějaký papír.
S povzdechem jsem zjistila, že domlouvá vstup osazenstva dvou autobusů, takže jsem se připravila na čekání (v Norsku by mě neminulo:)). Ale pokladní neušla ani má osamělost ani odevzdanost, takže přerušila onu ženu s tím, že mi prodá lístek a potom budou pokračovat. Vděčně jsem poděkovala, a zatímco jsem platila, zakřičela ona žena někam za má záda: „Kluci, řekněte řidičům, ať taky přijdou, mají to zadarmo!“ Zírala jsem – ztracena na anglickém venkově a první, co slyším u pozapomenutého hrádku, je čeština! Nedalo mi to a česky jsem poznamenala: „To by byla škoda, kdyby si to nechali ujít…“ Bylo hezké pozorovat, jak mi dotyčná nejdřív vlídně a bezmyšlenkovitě přitakala a teprve potom jí došlo, že na ni vlastně nemluvím anglicky…
Hrádek byl velmi pěkný a na naše poměry neuvěřitelně zachovalý. No jo, říkala jsem si – od Cromwella tu neměli žádný důvod něco ve větším rozsahu ničit, minuli je husité a spousta dalších válek, které decimovaly kontinentální Evropu a tedy i naše památky. A také se vyhnuli pohromě největší – socialistické „péči“ o památky, která se týkala jen vybraných objektů, zatímco ty ostatní chátraly nebo byly ničeny mnoha vynalézavými způsoby. Vnitřek hrádku byl zachovalý, krásně vybavený a doprovodná expozice byla skvěle udělaná. Přestože jsem si nevzala „mluvítko“, našla jsem dost informací o všem, co bylo k vidění.
Asi v půlce prohlídky mě dohnali první tak dvanácti – třináctiletí chlapci z brněnského autobusu. Bylo to dost kuriózní. Stála jsem před vitrínou s miminkovskými oblečky, povijany a plínkami. Kluci se do ní s nedůvěrou zadívali a pak ji jeden z nich oděl do slov: „Ty vole, ty angláni jsou divný – na co si tohle mohli oblíkat?“ Nevydržela jsem to a podotkla: „To je na mimina, takhle veliký!“ a ukázala jsem rukama. Kluky moje čeština nijak nezarazila (nebo to na sobě aspoň nedali znát), a svorně vydechli: „Jo ták, tak to jo.“
Četla jsem si informace ve vedlejší vitríně, když dorazili další tři spolužáci té původní skupinky. Nijak mě neudivilo, když jsem zaslechla další udivenou otázku, co že je to za divné věci. Mluvčí z první skupiny jim to ale suverénně vysvětlil: To je na mimino, ty vole…“
Do konce prohlídky jsem šla zamíchaná mezi dětmi z obou autobusů a musela jsem ocenit, že kromě hlučnější řeči se chovali v podstatě velmi způsobně. Hrádek byl zajímavý sám o sobě, a učitelky jakoby byly všude, s radou, vysvětlením i občasným usměrněním. Jen minimálně jsem zaregistrovala otrávené výrazy nebo snahu dostat se co nejrychleji ven.
Nakonec jsem vyšla ven i já, chvíli obdivovala obrovského kapra ve vodním příkopu (Jedna maminka ho ukazovala malé holčičce, rozpřahovala ruce a říkala – huge! Kde že jsem to jenom naposledy slyšela???:)), nakoukla do křovinného bludiště (po jízdě na zdejších silničkách mě opravdu nelákalo) a vyrazila do parku mezi rododendrony. Bylo jich tu moc a moc, velikých a krásných, jen jsem přijela pozdě – už odkvétaly. Nakonec přišel čas sednout do auta a odjet zpátky do Oxtedu pro Martina k vlaku.
A právě tehdy se mi podařilo cosi, čeho jsem se celou dobu bála. Vyjížděla jsem z parkoviště na silničku, která pochopitelně neměla značenou středovou čáru, a automaticky se zařadila vpravo. A proti mně auto! Nic se nestalo, já vyjížděla, on jel pomalu, protože značky tam právě kvůli hradu snižují rychlost na minimum, zastavili jsme dost daleko od sebe.
Ale jak já jsem se lekla! Viděla jsem, jak mi starší pán v druhém autě nadává, šermoval rukama, já jsem jen omluvně mávla a opatrně se i s obludkou proplížila kolem jeho tak o polovinu menšího autíčka a odjela. Přiznám se, že jsem to vydýchávala dost obtížně. Bylo mi jasné, že své podvědomí prostě na levostranný provoz jen tak neseřídím, takže podmínkou jakékoliv jízdy je pokud možno absolutní soustředění.
Bezchybně jsem dojela do Oxtedu, bravurně zaparkovala u nákupního centra poblíž nádraží, ale pochybností jsem se nezbavila. A napadlo mě, proč vlastně nedávají v Anglii cizincům do navigací – když už tyhle vymoženosti máme – průběžnou hlášku: „Nezapomínejte jezdit po levé straně!“ Angličanům by to nevadilo a pravostranní cizinci by to ocenili.
Když jsem potom vezla Martina do hotelu, tak se mě zeptal, jak se mi zdejší kraj líbí. Odpovídalo se mi poměrně snadno. Na to, že jsem tu strávila jediný den, jsem ho už stačila při svém bloudění dost důkladně projezdit…:)))
Další fotky najdete zde http://sandvika.rajce.idnes.cz/Dede_-_vylet_do_Hobitina_aneb_anglicky_venkov_Mezi_Oxtedem_a_Edenbridge,_jizne_od_Londyna/
červen 2009
