Pohledy k nezapomenutí doprovázejí lidstvo již odnepaměti. Pračlověk klopýtnuvší o nevrlého savce neznámého rodu vyzbrojeného však páchnoucí tekutinou, nafoukaný rytíř padající z koně do strouhy plné bláta, tchýně polévající si sladkou kávou sváteční ubrus – to a miliony podobných situací někdo pozoroval a z hloubi zlomyslného lidského srdce si přál, aby mohl tuto skutečnost předat dál.

To také činil. Nicméně po dlouhá staletí mu k tomu musela stačit vlastní ústa či ruka vládnoucí perem nebo štětcem. A fantazie, pochopitelně. Vyprávělo se, zpívalo, psaly se texty, malovalo se, na svět přišly nejprve knihy a potom i noviny. Bez obrázků to nešlo, ale ani ony nebyly to pravé. Chtělo to něco nového!

Zkrátka fotografie musela být vynalezena už jen proto, že řád našeho vesmíru se bez ní prostě neobešel. Jenomže jak už to bývá, co nadchne objevitele, nad tím už za pár let (měsíců, týdnů, hodin… někdo ohrnuje nos a říká, že on by to dělal jinak a docela určitě lépe. A často je to dokonce pravda. A tak fotografické desky vystřídal nejdřív film radostně hořící i při minimální provokaci, potom film poněkud odolnější, který se posléze schoval z kartonových roliček do plastových pouzder a vznikl kinofilm. Fotoaparáty se zmenšily ze studiových mastodontů přes praktické přístroje, které zdatný muž dokázal vláčet dokonce i do terénu, až k stříbřitě lesklým věcičkám vhodných dokonce i do těch nejjemnějších dámských ruček.

Fotografie a film vtrhly na svět a začaly ho měnit. Fotografie bylo třeba stále lépe reprodukovat, natáčené filmy promítat, později i vysílat. Obrázky je třeba komentovat – k fotkám stačí popisky, ale film potřebuje opravdový zvuk! Rádio, filmy němé i ozvučené, televize, videa, hi-fi věže. Obsah – umělci, reklama, hudba, příběhy, únik ze skutečného světa. Šílený vír dvacátého století se násobí ve století jednadvacátém. Války v přímém přenosu, paparazziové fotící v ložnicích i v zakrváceném plechu havarovaných aut, diktát módy, smyšlené příběhy, dokumenty a nové formy zobrazovacího umění.

Není však třeba si zahlcovat vědomí snahou pochopit změny hýbající minulým stoletím, stačí projít rodinná alba. Všimněme si precizních ateliérových fotografií prababiček a pradědečků, jejichž strnulé výrazy sice odpovídaly potřebám fotografa, nicméně opomíjely jejich skutečnou podobu. Následovaly první amatérské černobílé snímky, kopírované na pevný papír s vroubkovaným okrajem – statické, ale podstatně živější, zachycující rodiny i v jiných než nejslavnostnějších chvílích.

První velký zlom v amatérském focení přinesly levnější aparáty akceptující kinofilm. Ten už uměly použít i děti a nastal boom v tvorbě momentek ze života. Pohyb, vzruch, příběh! Výsledky byly pravda přinejmenším zpočátku rozpačité – tam vpravo je dědeček, tatínek nebo snad tetička? No ten kočárku budu asi já, ale… některé jistoty přetrvávají… tam vepředu je určitě náš Rex! Brácha sice tou dobou také lezl po čtyřech, ale určitě nemával ocasem.

S barevnou fotografií stouply jak náklady, tak i touha zachytit opravdu viděné. Nechyběly ani pohrdavé výroky uměleckých fotografů, kteří si byli jisti tím, že pravé umění se bez barev obejde. Zdálo se, že všichni fotí všechno a že nic převratného se už nemůže objevit. Kolikrát si již byli lidé takto jisti!

Budoucnost tentokrát vtrhla na scénu v dramatickém hávu z jedniček a nul – nastala digitální éra. Digitalizuje se všechno možné – počítadla, telefony, kopírky, tiskárny a výjimkou nejsou pochopitelně ani fotoaparáty a kamery. Stále lepší přístroje umožňují nejen s chirurgickou přesností zachycovat viděné, ale pomocí počítačových programů tuto skutečnost také téměř libovolně měnit. Chcete prodloužit nohy, zkrátit nos nebo vymazat bývalého milence? Žádný problém… Alba se přesouvají na harddisky a internetové servery, existuje celá škála způsobů přenosu dat, do paměťových médií se vejdou stovky snímků.

Fotoaparáty srůstají s mobilními telefony a lidské potměšilosti byla nabídnuta nová zábava. Nejenže není problém zachytit kritické okamžiky ze životů svých bližních, ale je možné je velmi rychle a efektivně dopravit na místo určení – žárlivému manželovi, ustrašené matince nebo redakcím bulvárních plátků.

Digitální fotoaparáty a kamery, jednoduchý střih záznamu, domácí kino, domácí počítačová síť, internet – je toho dnes k dispozici víc, než kolik obsáhne paměť, vůle i peněženka běžných spotřebitelů. Digitálním technologiím lze přiznat nejedno plus, ale nakonec našeho povídání bych zdůraznila jedno zásadní: díky jednoduchému a intuitivnímu ovládání většiny přístrojů naučily dospělé lidi znovu si hrát.

Takže ať už je váš digitál obrněným jedincem schopným fotit i pod vodou nebo máte model sladěný s oblíbenou barvou vašeho laku na nehty, dokumentujte náš šílený, okouzlující, nudný a chvílemi i nebezpečný svět. Jenom aby generace, které přijdou po nás, měly zpětně kompatibilní přehrávače našich záznamů…

V pondělí poslal Jiný Honza článek SOS pro desítky psů, kteří zůstali zubožení a nevychovaní coby důsledek nezodpovědné činnosti jedné ženy. Jak jsme se dozvěděli, nestalo se to poprvé, kdy jsou útulky postavené před takovou katastrofu. Někdy bývá vyvolaná zištným vykořisťováním psů (množitelé), jindy se vymkne z ruky prostá láska ke zvířatům nebo dokonce i snaha pomáhat.

Základním problémem jak se zdá není co s těmi zvířaty, ale jak zastavit činnost lidí, které tyto zoufalce produkují. Protože jednou se taková lavina může snad ještě zvládnout, ale co dělat, když se takové případy opakují pravidelně? Nikdo nemůže přijmout pod střechu bezmála stovku zubožených zvířat bez toho, že zůstane v pasti – místo toho, kdo je za jejich stav a počet zodpovědný.

Bohužel další část problému je v tom, že činnost některých tzv. útulků v podstatě spadá do téže kategorie a zvířata spíš týrají, než je zachraňují. Dochází potom k absurdním situacím, kdy psi jsou zachraňováni z útulků. Je šílené, že zavřít taková zařízení je prakticky nemožné a nikdo těm lidem nezabrání s tím začít někde jinde. Zodpovědnost je v těchto případech prázdným slovem a slitování dobrých lidí, kterým je těch chudáků líto, tak vlastně nepřímo pomáhá tento stav udržovat, protože na místa těch „vykoupených“ určitě přijdou další.

Neštěstím je, že za současné situace zdá se není způsob, jak se s hromaditeli zvířat rozumně vypořádat, aniž by nastavená pravidla buď postihla slušné chovatele, nebo mohla být nějakým způsobem zneužita. Protože kdy je ještě chov pro zvířata a okolí (především sousedy chovatele) ještě snesitelný a kdy už ne? Deset psů o zodpovědného chovatele je něco úplně jiného, než deset psů žijících a nekontrolovaně se množících někde na dvorku. A nejde samozřejmě jenom o psy, stejně jsou na tom kočky a kupodivu třeba i papoušci.

Ale proč to vlastně píšu. Včera mi napsala Fuky a poslala svůj komentář k této kauze. Jak sama psala, má za sebou několikaletý boj s nekontrolovanými chovy desítek psů, takže ví, o čem mluví. Z jejího mailu cituji:

Problematika útulků:

Fuky

Tolik z mailu. Co z toho vyplývá? Pokud chceme aspoň něčeho dosáhnout, musíme konkrétně žádat o zásah a trvat na tom, abychom dostali zprávu o tom, jak vyšetřování pokračuje a jaká opatření byla podniknuta.

V této souvislosti bych tu ráda uvedla odkaz na petici, která se touto problematikou, tedy účinnější ochranou zvířat, zabývá. Na NZ na ni průběžně upozorňuje Alena s Maxem.

http://www.petice.nazory.cz/petice/petice-detail.php?id=335

Sama za sebe mám dojem, že je na čase, aby se definovala nova diagnóza, a to “Chorobné hromadění zvířat”. Patřila by pod obecnější diagnózu zahrnující chorobné hromadění věcí, která, pokud vím, už existuje. Potom by se snad mohl postiženým lidem “chov” zakázat.

Co by se nejspíš řešit dalo, je poskytování psychologické pomoci lidem, kteří se starají o opuštěná zvířata. Tu pomoc bych dala jako jednu z podmínek, která by existenci útulků nebo depozit podmiňovala. Proč? Protože péče o bezprizorná zvířata je strašně vyčerpávající a bezbřehá. Deseti chudákům s vypětím všech sil najdou nové domovy a dvacet jich čeká přede dveřmi. Je to činnost bez konce a navzdory dočasným úspěchům je velmi, velmi frustrující, protože ten boj s přílivem potřebných a věčným nedostatkem prostředků nelze vyhrát.

Není divu, že po čase hodně z původně pragmatických pečovatelů o opuštěná zvířata stanou štvanci a nakonec vlastně někdo, kdo k sobě přibírá další a další zvířata, i když v hloubi duše ví, že to už dělat nesmějí. Jenže jak může říct ne, když vidí další zoufalé zvířecí oči?

A tak se dávají tisíce korun na operace těžce zraněných či zmrzačených zvířat, bojuje se ten jednotlivý boj s osudem, protože tam může přijít uspokojení z vítězství, zatímco další ošatka vyhozených koťat nebo krabice s nechtěnými štěňaty od někoho, kdo chtěl fence aspoň jednou nějaká dopřát nebo prostě kašlal na plodnost své kočky nebo feny, znamenají jen další a další nekonečný problém.

Psychologická pomoc by snad mohla těmto lidem pomoct najít sílu držet svoji činnost v rozumných a zvládnutelných mezích, a pomoct jim se z té vší beznaděje nezhroutit. Aby se jednou „jejich“ zvířata nemusela rozdávat po jiných útulcích, protože oni už to nezvládli.

Tohle téma je velké, nedá se snadno vyřešit, ale musí se o něm mluvit. I proto dnes píšu tento příspěvek. I proto u nás na Zvířetníku sbíráme peníze na kastrace, protože ty jsou jediným opravdu účinným způsobem, jak zabránit nekontrolovanému množení bezprizorných zvířat.

Pokud se ale hodně z nás bude ptát na správných místech (především na svých krajských veterinárních správách) a trvat na tom, že chceme odpověď, třeba se i něčeho dočkáme. Pokud neuděláme nic, zůstanou nám jen ty otázky – a hromady týraných zvířat.

Potloukala jsem se po obchodě s oděvy s neurčitou myšlenkou, že když už se nám to léto nějak nevede, tak by celkový dojem mohlo vylepšit nějaké to pěkné tričko. Zrovna jsem zadumaně porovnávala nabízené velikosti s tou svojí, když jsem si jich všimla.

Muž a žena, oba tak kolem sedmdesátky. Muž vypadal zaskočeně, protože měl odpovědět na otázku, která košile se mu líbí víc, nebo nechtěl by raději tričko? Podle mě chtěl akorát vypadnout, ale žena neustoupila, i když to samozřejmě věděla také. Zjevně už byly nákupy nutné a ona byla odhodlaná je i úspěšně dokončit – když už ho do té prodejny dostala.

Teď byste si mohli představit nejrůznější scénáře. Panovačnou fúrii a ušlápnutého chudinku. Nevrlého chlapa a posluhující ženušku. Nebo prostě nerozhodného muže, který nemá nakupování rád, a ženu, která mu pomáhá, aby tím procesem prošel co nejrychleji a nejúspěšněji.

Stoupla jsem si do stínu regálu a zvědavě dvojici pozorovala. Říkáte si, proč? Moc vychované to není, já vím, ale neodolala jsem. Nejspíš proto, že jsem viděla moc hezkou tvář lásky. Té úplně obyčejné, všednodenní, která vydržela léta společného života a určitě není zadarmo.

Přemýšlela jsem o tom už mnohokrát, že když se manželství vydaří, jak obrovskou hodnotou v životě člověka je. Jak krásně se v takovém případě muž se ženou doplňují. Jen to dá velikou práci a prémii si můžete vybrat až po mnoha letech důvěry, odsouhlasených kompromisů, dodržených dohod a láskyplné trpělivosti.

Napadlo mě, kolikrát musel jít na nervy on jí a ona jemu! Přesto, když ho zkoumavě pozorovala, jak si k sobě neochotně přikládá košile různých barev a vzorů, tak on nehledal zrcadlo – místo toho si četl v jejích očích a stačilo mu to. Jsem přesvědčená, že tohle je to pravé kouzelné zrcadlo a dokonce ho není třeba hledat jen v pohádkách

Ve Dvoře Králové, nedaleko Šindelářské věže, je dům, který má na domovních dveřích vyřezávané lví hlavy. Tedy abych byla přesná, dnes to jsou už jen ubohé zbytky vyřezávaných lvích hlav.

Už jako malá holčička jsem nedokázala tyto dveře minout, aniž bych nestrčila lvům do huby ruku – nebo je nepohladila po dřevěných čeniších. Jako dospělá žena je míjím se zármutkem. Ty dveře nemají nikoho, kdo by se o ně s láskou staral.

Máte pocit, že přeháním, když je mi líto dveří? Ono nejde jen o ty dveře. Za věcmi s láskou dotýkanými jsou vždycky lidé, vztahy, rodiny či přátelství. Nebo vzpomínky. A mě je líto, že tyto nevšední dveře ztratily kontakt s lidmi, kteří je kdysi nechali vyrobit, s rukama, které je jistě kdysi leštily a napouštěly ochranným voskem. Je mi to líto i kvůli těm lidem. Třeba někde žije někdo, koho osud z tohoto domu odvál a kdo na ty zvláštní dveře vzpomíná. Protože takové předměty jsou pro lidskou duši důležité.

Asi nejvyšším stupněm splynutí s předměty a především s půdou, je vlastnictví domu po předcích. Láskou dotýkanou věcí tak může být třeba i podkrovní okno, u kterého za mlada snila babička, nebo stará jabloň, kterou děda vysadil, když jste se narodili. Mnoho z nás však tuto možnost nemá, a tak vtělujeme své vzpomínky a něhu do drobných předmětů, které s námi mohou být kdekoliv. Není divu, že lidé připravení o domov třeba přírodní katastrofou, si nezoufají kvůli ztrátě nové televize, ale nemohou se smířit se ztrátou rodinných fotografií či sbírky známek po dědečkovi.

Podívejte se teď kolem sebe a zamyslete se – nad kterými věcmi se pousmějete, jaké dokážou odvést vaše myšlenky někam, kde vám bylo hezky? Mně se třeba stačí porozhlédnout už v kuchyni – tady je kafemlejnek po prababičce, růžový skleněný džbán po babičce a plno užitečných udělátek, se kterými na mě myslela moje praktická maminka.

Myslím, že každý člověk nějaké láskou dotýkané věci má. Měl by mít, protože právě ony přispívají k tomu, aby se z prostého obydlí stal domov.

V uplynulém týdnu nebylo možné uniknout poplašným zprávám nejprve z Londýna a potom z dalších anglických měst, kde se rychlostí požáru šířily nepokoje a rabování. Zdivočelá mládež táhla městem opilá mocí patřící bezohledným a tedy nebezpečným.

O incidentech vyšlo nespočet článků – jak zpráv, tak postupně publicistických úvah a analýz. Najevo vycházela fakta nikoliv neznámá, ale dosud nepříliš veřejně ventilovaná. Mluví se o zkažené až degenerované generaci mladých lidí, nevychovatelné a nezaměstnatelné, bez jakékoliv úcty k pravidlům civilizované společnosti, byť žijící z jejího fungování. Znovu se opakují fakta o nefunkčních školách, bezmocných učitelích, vzestupu násilí, negativismu a neschopnosti rozlišovat dobré od zlého. To všechno je pravda. A teď klíčová otázka: Dá se vůbec s tisíci nezvládnutelnými mladými chuligány nebo lidmi žijícími na dně společnosti něco dělat?

Vzpomněla jsem si na knížku Malcolma Gladwella nazvanou „Bod zlomu“, kde je v podtitulu napsáno „O malých příčinách s velkými následky“. Mimo jiné v ní píše o tzv. „Teorii rozbitých oken“. Ta je dílem kriminologů J. Q. Wilsona a George Kellinga. Základní myšlenkou této teorie je přesvědčení, že zločinnost se rodí z nepořádku. Připadá vám to praštěné? Co takhle psychopatické osobnosti pachatelů, traumata utrpěná v dětství, nutnost čelit třeba šikaně, rasismu nebo život v neúplných rodinách sužovaných alkoholismem? Že by stačila ulice plná odpadků, zápachu moči, řvoucích opilců, agresivních žebráků a graffiti na každé volné ploše?

Inu, možná stačila. Je velmi těžké vyrůstat v těchto podmínkách ve zvídavé spořádané dítě se zájmem o vzdělání. Podle teorie rozbitých oken má totiž prostředí na člověka mnohem větší vliv, než by se zprvu zdálo. Říká se v ní: pokud bude v ulici rozbité okno, které zůstane neopravené, začne se kolem něj brzy objevovat jiný nepořádek. Někteří lidé tam hodí odpadky, jiní budou mít pocit, že když se rozbije i to vedle, tak se nic nestane. Nepořádek a nelad se zvyšuje a vysílá zprávu – za tohle není nikdo odpovědný, nikdo to neřeší, tedy takové chování je beztrestné.

Jeden vybydlený dům v ulici je signálem, že s ulicí není něco v pořádku. Do takového domu se dřív nebo později stáhnou party možná nejdřív ani ne problémové mládeže. Jenže takový úkryt se bude hodit především té problémové, která se tam usídlí a bude zvyšovat již existující nepořádek. Nepotrvá dlouho a o místo se servou dvě party, takže se tam přitáhne násilí. Slušní lidé budou obcházet místo obloukem a vedlejší domy začnou mít potíže – slušní nájemníci je začnou opouštět, jejich cena klesne. Nastěhují se tam lidé, které bude lákat levné nájemné.

Ovšem dřív nebo později budou okolní domy nejdřív zastrašené, potom divné, posléze zchátralé. Obyvatelstvo se také změní – slušní lidé budou hromadně utíkat, nájmy klesat, zůstanou tam ti, kdo na víc nemají a musejí s pochybnou ulicí spokojit. Mohla bych v tomto líčení ještě dlouho pokračovat, ale tuším, že princip jste už pochopili. Brzy bude „špatná“ jedna ulice, časem celá čtvrť. Čtvrť, která se tak nějak sama od sebe stane ghettem, kde se i původně slušní a poctiví lidé musejí přizpůsobit, protože jinak by zde nepřežili. Existuje však cesta zpátky?

Podle teorie rozbitých oken ano. Je třeba změnit prostředí a to tím způsobem, že se pro začátek začne nesmlouvavě prosazovat ten nejzákladnější pořádek. Máte dojem, že to je směšné? Tak vězte, že právě tak postupovali David Gunn, ředitel newyorkského metra, spolu s Williamem Brattonem, když se rozhodli zakročit proti neúnosně vysoké zločinnosti, která dělala z jízdy metrem adrenalinovou a nebezpečnou záležitost.

První krok Davida Gunna byl boj s graffiti, které bylo skutečným symbolem úpadku a neschopnosti pracovníků metra bojovat s vandaly. Druhým krokem byl boj proti černým pasažérům. Bylo těžké věřit, že to bude fungovat, když se v metru běžně řešily vraždy. Jenže ono to fungovalo. V roce 1994, po zvolení Rudolpha Giulianiho starostou New Yorku, byl William Bratton jmenován šéfem newyorkské policie a aplikoval tuto strategii na celé město. Důsledně se bojovalo proti všem činnostem, které byly označeny za „trestné činy ovlivňující kvalitu života“, ať už šlo o opilství, agresivní žebráky, močení na ulicích, vandalství nebo dělání nepořádku. Opět to překvapivě zafungovalo. Nevyřešilo to pochopitelně všechno, ale celková bezpečnostní situace se významně zlepšila.

Jak je to možné? Podle odborníků zločinec často nejedná z nějakých zvláštních pohnutek, ale protože sociálně nevyrovnanému člověku okolí umožní, aby tak jednal. Někdy k tomu místo přímo vybízí – tedy prostředí je v takovém stavu, že hlásá: „Tady je všechno povoleno, lidé jsou lhostejní nebo se bojí. Pokud někoho okradu, zastraším nebo přepadnu, pravděpodobně si mě nikdo nevšimne a každý se radši bude dívat jinam nebo rovnou uteče. Tak proč se obtěžovat dodržováním pravidel, když se tu zjevně mnohá beztrestně nedodržují?“

Prostředí tímto způsobem nepůsobí jen dlouhodobě, ale vytvářejí se situace, pro které máme v češtině zcela precizní rčení: Příležitost dělá zloděje. Příklad nám dávají i ony anglické násilnosti, kde byli mezi vandaly zadrženi i mladí lidé z dobrých rodin, kteří neodolali „kouzlu okamžiku“ a šli se „bavit“. Věřím, že mnozí měli nějaké problémy ve vztahu ke společnosti už dřív, ale někteří – jako ten mladík, který měl žízeň, vzal si vodu z vyrabovaného obchodu a teď sedí v cele, prostě jen nemysleli a nechali se strhnout celou tou výjimečnou situací.

Když normálně poctivý člověk přijde do metra, kde prakticky nikdo neplatí a kontrolu obchází, tak ho napadne – a proč bych měl tedy platit já? A přidá se k většině, která tak narůstá. Potom přijde moment, od kterého už nejde o „nevinné“ okrádání dopravního podniku, ale o solidní základ mnohem horšího nedodržování zákonů a závažnějších trestných činů. Protože anarchie takto končí vždy. Naděje je v tom, že se zdá, že pokud se začne prosazovat základní pořádek, měl by se postupně i do anarchií „zamořených“ oblastí postupně vracet zákon i v těch závažnějších oblastech.

Podívejme se z toho pohledu na události, které minulý týden otřásly Anglií. Co je vlastně možné dělat s davem mládeže, která nemá ani tak politické požadavky, jako by se ráda měla stejně dobře jako ti, kdo pracují a vydělávají dostatek peněz na zajímavý a příjemný život? Pochopitelně tak, aby se s prací pokud možno nemuseli obtěžovat. Co dělat s mládeží jakéhokoliv sociálního statutu, které považuje drancování a zakládání požárů za bohovskej mejdan?

Podle teorie rozbitých oken se nemusí řešit ani jejich původ, ani barva kůže, ani náboženské vyznání. Je třeba je donutit dodržovat elementární pořádek. Musejí pocítit, že pokud překročí pravidla, tak dostanou přes prsty. I kdyby to mělo být za odhozené lahve nebo rušení nočního klidu. Velmi podobné podmínky by měly zavládnout ve školách, spolu s jasnou odpovědností rodičů za činy svých dětí. Zároveň je třeba vytvořit podmínky pro ty, kdo se budou chtít aktivně (poslední dvě slova bych dvakrát podtrhla) vymanit z pasti, kam se kvůli svému původu, chudobě nebo prostě smůle dostali. Pokud jsem si v Anglii všimla, tak o něco takového se snaží charitativní organizace „Barnardo´s“, možná i další.

Pochybuju, že by tato cesta byla samospasitelná, ale zatím mi připadá, že je jediná, která má šanci nějak fungovat. Protože co jinak s těmi lidmi chce společnost dělat? Jakákoliv pasivně přijímaná podpora tento problém neřeší, sociální inženýrství se zatím vždycky ošklivě zvrtlo, zbavit se nepohodlných lidí jaksi také nejde. Důsledné vyžadování pořádku a tak zlepšování kvality bydlení a života by mělo minimálně oddělit a dát šanci těm „normálnějším“, přičemž těch patologicky vyšinutých a psychopatů přece jen není až tolik, aby se to nedalo brát jako přijatelné riziko. Navíc dodržování pořádku nic nestojí – dokonce ani ty nejchudší. Tedy pokud se jedná o peníze. Společnost na tom vydělá vždycky.

Byla jsem ten den v Hradci a potřebovala jsem koupit něco zahradnického. Bylo strašně horko a před obchodem byl vysunutý vozík s růžemi určenými na prodej. Stály tam v sálavém žáru rozpáleného betonu, listy žízní svěšené, květiny k politování. S uspokojením jsem si uvědomila, jak dobře je mým růžím na zahrádce, skýtající vedle slunečního žáru i chladivý stín a životodárnou vodu.

Okamžitě mě napadlo, že bych pro ty růže měla něco udělat. Jenže… pak jsem si začala připadat hloupě. Kolem chodili lidé, okukovali květiny, studovali ceny, někteří se k nim snažili přivonět, a nikdo nevypadal znepokojeně. Ha, mám tě! Přistihla jsem se, že už zase chci zachraňovat svět a trápím se s tím, že nevím jak.

Se záchranou světa to má totiž jednotlivec těžké. Tedy abych to řekla přesněji – jediný člověk nemůže zachránit svět, i kdyby moc chtěl. Přitom na nás média chrlí katastrofy všeho druhu a jeden pak má pocit, že když už mu to říkají, tak asi chtějí, aby se k tomu nějak postavil, ne? Něco s tím udělal?

Ale co já mohu udělat s hladomorem v Africe, sebevražednými atentátníky v Iráku nebo zasypanými horníky v Chile? Nic. Dokonce nemohu řešit ani většinu našich lokálních katastrof a bolestí.

To ale není důvod pro to, aby člověk zůstal strnule stát a nechal se utopit v moři bezmoci a rezignace – stačí se přeci jen rozhlédnout po svém bezprostředním okolí a vždy se najdou věci, se kterými se něco udělat dá. Kolikrát už stačí projevit upřímný zájem, trpělivě naslouchat, nabídnout úsměv a povzbuzení. Tedy alespoň pro začátek – a člověk se hned nemusí cítit tak bezmocný.

Tak tohle jsem napsala a namluvila pro rozhlas předtím, než došlo k masakru v Norsku. Shodou okolností tento příspěvek slyšela moje norská kamarádka Marta, kterou z už mých článků znáte. A právě uplynulý víkend mi na jeho základě napsala tento mail:

Ahoj Dede, tak krásně jsi promluvila v rozhlase o růžích. Opravdu mne to dojalo. Pro nás v Norsku jsou růže právě nyní velikým symbolem. Celé město je zaplaveno růžemi na všech možných i nemožných místech nalezneš tisíce, stovky nebo i osamělou růží. Dokonce i na záchranářských autech i policejních.

Jelikož víš, že cesta k Ellen patří k mým nejoblíbenějších, hrozně jsem se obávala za ní jet, protože nyní se jezdí kolem ostrova Ut?ya, protože tunel je už spoustu měsíců uzavřen. Ellen se také bála a tak navrhla, že si trasu projedeme spolu. K Ellen jsme přijely jinou cestou, natrhaly růžičky v zahrádce a vyjely.

No, byl to silný zážitek, ale pomohlo mi to, a jak sama říkáš, měla jsem pocit, že alespoň něco malého jsem mohla vykonat. Zastavily jsme u fjordu a růžičky zapíchly do mokrého břehu, aby alespoň chvíli vydržely. Našly jsme si tiché místo, neboť kousek dál u Ut?ya byla spousta aut a lidí, které se sjíždějí ze všech koutů země.

Všichni jsme stále v šoku a hluboce dojati, nyní se začínají zveřejňovat fotky obětí, a hrůza nabývá konkrétní podoby. A začínají první pohřby… Heslem je nyní: Odpovíme na nenávist a zlo ještě větší láskou.

Samozřejmě je Breivik nenáviděný a budou ho muset dobře hlídat, protože i vězni protestovali proti tomu ho mít ve svém vězení, ale to je už jiná stránka věci.

Tak to jenom, že jsi tak krásné mluvila o těch růžích a potřebě něco, třeba malého, udělat.

Martin mail mě potěšil a řekla jsem jí to. A potom jsme si povídaly dál. O tom, jak je nyní lidem v Norsku, jak mají k sobě lidé tváří tvář tragédii tak nějak blíž. O potřebě dialogu o příčinách a následcích celého neštěstí, stejně jako o nečekané podpoře veřejnosti vrahově mamince, která o šílených plánech svého syna neměla tušení, a svým činem jí zničil život. O takřka neuvěřitelném gestu Adama Bj?rhovde Manafa, který na její podporu založil skupinu na Facebooku.

A píše tam:

Milá maminko Breiviková,

v těchto chvílích, tak těžkých pro náš národ i pro tebe, chce naše skupina (na Facebooku) abys věděla, že na tebe také myslíme, jsi také jedna z pozůstalých. Jsi také těžce zasažená, jsi také jedna z obětí, takže i ty jsi předmětem naší péče, pozornosti a lásky.

V době, kdy tento článek vyšel, se do této skupiny přihlásilo zhruba 44 tisíc lidí a jen dvě reakce byly zamítavé. Je jasné, že až opadnou zjitřené emoce, tak to s tou láskou mezi lidmi bude stejné jako vždycky, ale je úžasné, že se lidé aspoň v těchto prvních dnech nenechali strhnout nenávistí a zcela pochopitelnou touhou po pomstě.

V takovéto atmosféře bude, doufejme, snazší začít celospolečenskou diskuzi o sporných otázkách, které nyní Nory velmi trápí. Protože mlčet se nesmí.

A tady bych se ráda zase vrátila k myšlence z mého původního příspěvku. Události v Norsku nejsou jediné, které dnes straší lidi uvažující nad horizont jednotlivých dní. Potíž je v tom, že člověk skutečně s většinou hrozeb nemůže dělat vůbec nic a toto vědomí je nesmírně stresující. Tedy pokud učiníme pro lidi ve svém okolí něco dobrého nebo užitečného, tak prakticky pomáháme také sami sobě. Je to totiž jedna z těch lepších cest, jak se zbavit ustrašené pasivity, která nám nedělá vůbec dobře.

A tady bych ráda podotkla, že o tom my na Zvířetníku něco víme a já využiju této příležitosti, abych poděkovala všem, kdo tu společně v mnoha směrech pomáhají. Možná i to je jeden z důvodů, proč je nám tu většinou pospolu tak fajn.

1. 8. 2011

Neexistuje na světě myšlenka, která by měla cenu nevinného lidského života. Stejně, jako nelze boží lásku zvěstovat ohněm a mečem, nelze přesvědčovat svět o politické pravdě vraždou. Jakmile tak někdo učiní, tak s ním končí jakýkoliv dialog – i kdyby v době před vražděním byly někomu jeho myšlenky sympatické. Vražda nevinných zdiskredituje jakoukoliv myšlenku.

Masakr, který v Norsku v pátek 22. července rozpoutal namyšlený pseudospasitel Breivik, jsem sledovala v podstatě velice zblízka. Jakmile jsem našla na netu první zprávu o výbuchu v Oslo, hned jsem volala svým norským přátelům. Naštěstí byli všichni v pořádku a s Martou jsme potom strávily celý večer na skypu, rozebíraly všechny zprávy, dělaly si starosti a pořád tak trochu doufaly, že skutečnost po varovných zprávách z ostrova Utøya nebude tak hrozná.

Byla ještě horší. Představovala jsem si, jak musí být rodičům těch mláďat uvězněných na ostrově se šíleným střelcem. Jak bylo těm sotva odrostlým dětem, které důvěřivě přišly na zavolání domnělého policisty, který je slovy ubezpečil, že je ochrání, aby je vzápětí chladnokrevně pozabíjel. Představila jsem si, že by na ostrově byly moje děti a hned jsem toho nechala, protože bylo to víc, než jsem mohla snést.

Zkoušela jsem přemýšlet o tom člověku. Prý vzdělaný, tichý, slušně vypadající. Propagující názory, které by mohly získat pochopení podobně smýšlejících lidí. Ovšem nejméně dva roky plánující hromadnou vraždu. Teroristický čin.

Byl natolik zbabělý, že se ani nepokusil zaútočit na premiéra, který zosobňoval politiku, se kterou nesouhlasil. Kdyby se pokusil o atentát, odsoudila bych ho také. Ale přece jen – když se někdo stane premiérem, musí počítat s rizikem. Proto má ochranku. Pokud by se onen namyšlený střelec zaměřil na premiéra a riskoval aspoň trochu svoji kůži v boji s ochrankou, tak bych se možná nějak donutila o něm přemýšlet jako o člověku, který hledal zoufalé řešení, protože jiné neviděl.

Jenže on si naplánoval, že vyhodí do povětří pár budov, přičemž si určitě dal pozor, aby ho neofouklo. Pokud tam byli nějací lidé, tak měli prostě smůlu, protože on se tak rozhodl. Potom vyrazil na ostrov, kde byl tábor mládeže. Mohli bychom si třeba říkat, že ti mladí měli špatný politický vkus, třeba neposlouchali své rodiče, chodili za školu, a kdo ví, někteří určitě pili i alkohol. Většinou normální středoškoláci. Pro našeho nadčlověka ovšem pouze prostředek ke zviditelnění.

Ne tak, že by jim zkusil něco kázat, že by je přesvědčoval nebo je třeba rovnou oblbnul. On je pozabíjel. Kluky a holky, jaké třeba právě máte doma a rozčilujete se, že se vám neozvali z chaty, kam odjeli s kamarády. Tím pro mě absolutně zabil jakoukoliv svoji myšlenku, se kterou bych mohla souhlasit.

V diskuzích na některých českých serverech jsem potom četla výroky, které celou akci relativizovaly. Ano, pozabíjel skoro sto nevinných lidí a stejný počet zranil. Zničil život mnoha desítek rodin. Ale, vážení… on měl pravdu! Já tady, na tomto serveru, tvrdím, že neměl a na tom trvám. Pokud s ním někdo souhlasí, tak schvaluje teroristický čin.

V této souvislosti bych ráda připomněla jednu věc. V době, kdy se k činu nepravdivě přihlásila islamistická teroristická skupina, tak bylo odsouzení masakru zcela jednoznačné. Když se ovšem ukázalo, že to udělal bílý Nor, tak najednou ta zbabělá mnohonásobná vražda získala obhájce. Lidi, kterých se to nijak nedotklo, a tedy mohli bezbolestně dodat: Neměl to dělat, ale…

Mohl mít svoji pravdu, pokud by o ní diskutoval. Pokud by vyzval vládu k dialogu –  klidně mohl premiéra i vládu urážet. Mohl pořádat demonstrace, založit politickou stranu a získávat příznivce, s nimi potom sílu a hlas. Ale on vraždil.

Nevím, jestli je šílený, trochu doufám, že ano, protože pak by pomyšlení na ty zavražděné děti bylo malinko snesitelnější. Potom by to bylo podobné neštěstí, jako když vybouchne sopka nebo praskne přehrada. Ale on šílený nevypadá. Patrně je psychopat. I to je diagnóza, ale nijak neomlouvá.

S většinou takovýchto lidí je potíž v tom, že součástí jejich šílených myšlenek bývají i takové, se kterými by lidé mohli souhlasit. Jenže je tady nebezpečí, že když se jim odsouhlasí ta rozumnější část jejich názorů a takový člověk získá podporu, dojde často i na realizaci myšlenek naprosto rozdílných a často nepřijatelných. A to je důvod, proč s vrahem nikdy souhlasit nebudu.

Sedím u živého tepla kamen a s potěšením sleduju, jak plameny obkličují velké březové poleno. Před chvilkou jsem přiložila, oheň olízl visící cár březové kůry a ta prudce zavoněla lesem. Po dlouhých měsících mi stačí nosit jediné ponožky a doma nemusím sedět v silné flísové mikině, přestože venku neustále pořádně mrzne.

 Zima

Když tak přemýšlím, kdy jsem v životě nejvíc mrzla, tak to kupodivu nebylo u nás na chalupě v horách, byť se tam topí jen v obytných místnostech, zatímco zbytek domu je v zimě stejně prochladlý jako okolní les. Bylo to na Taiwanu, kde byly byty zcela uzpůsobeny vysokým letním teplotám, takže neměly ani náznak nějakého těsnění kolem oken a všude byla chladivá dlažba. Když v průběhu ledna klesly teploty k deseti stupňům a vlhkost přitom zůstala takřka stoprocentní, začala nám být strašná zima. Dobře si pamatuju, jak jsme vyjížděli do obchodních domů, kde se mezi lidmi dalo přece jen trochu zahřát

V Norsku jsme nemrzli, byť náš klasicky dřevěný domek svým provedením připomínal české chaty. Nebylo v něm takové teplo, jako u nás doma – málo platné, kamna jsou kamna, ale třeba veliké francouzské okno tvořící západní stěnu obývacího pokoje dokázalo za slunných dní vyhřát domek tak, že jsem musela větrat a stínit. Skla na oknech byla dvojitá a okna dobře utěsněná. Kdepak, tam si na nás zima taky nepřišla, přestože tam umělo pořádně mrznout.

Náš dům v Anglii byl na pohled nádherný, starý, z části hrázděný, velmi kultivovaně zařízený. V obýváku byl velký krb, všude byly koberce – vypadal teple, pohostinně a útulně. Tak od dubna do října to byla stoprocentně pravda. V zimě to bylo něco jiného. Půvabná dřevěná okna s malými skleněnými tabulkami pochopitelně nebyla ani dvojitá, ani utěsněná. Totéž platilo o všech čtyřech domovních dveřích.

Například dveře vedoucí z kuchyně rovnou na dvorek neměly od jara do časného podzimu chybu – měla jsem je prakticky pořád otevřené, stačily čtyři kroky od kuchyňské linky a mohla jsem se kochat krásou anglického venkova. V zimě to byl vynález, který by ocenil markýz de Sade. Teprve četba vesnických románů od autorky, skrývající se pod pseudonymem Miss Read, mi napověděla, k čemu jsou všechny ty silné dvojitě ušité závěsy, kryjící okna i dveře… bylo to těsnění! Takže když nadešel druhý podzim, tak už jsem neváhala a zatahovala

Hvězdy

Astronomie a vesmír jsou pro mě pojmy poněkud odtažité – jak se umím ponořit do mikrosvěta, tento makrosvět je na moje vnímání prostě moc veliký. Ráda se dívám na astrofotky, ale přiznám se, že je obdivuju spíš jako úžasná výtvarná díla – tu fyziku za tím ukrytou si radši ani nezkouším představit.

Přesto na hvězdy koukám, jsou pro mě důležité. A to odmala, právě díky naší chalupě v horách. Není tam široko daleko v okolí žádné světlo, které rušilo svit hvězd a já si dobře pamatuju jak hluboké letní noci s ospale pocvrkávajícími cvrčky, tak ty mrazivé zimní, kdy mi mamina ukazovala jednotlivá souhvězdí. Je fakt, že kdyby na mé orientaci podle hvězd závisel můj život, tak nepřežiju. Ale svého Oriona poznám kdekoliv (ať už pod Orionovým pásem visí meč nebo cokoliv jiného ).

U nás doma mohu hvězdy nerušeně sledovat od půl jedenácté v noci – to zhasíná i sporé vesnické veřejné osvětlení. V Norsku jsem se musela na hvězdy chodit koukat do parku na břeh fjordu, protože to bylo v okolí jediné místo bez světel – dlouhá zimní tma naučila Nory osvětlovat prakticky vše. Oriona jsem samozřejmě vídala, ale ne z okna našeho domu. V Anglii jsme na tom byli se sledováním hvězd mnohem lépe. Tím, že jsme bydleli na usedlosti vzdálené více než tři sta metrů od kraje vesnice, a tedy také bez veřejného osvětlení, stačilo vyjít v jasný večer nebo v noci na louku, zaklonit hlavu a dívat se…

Podívaná tu byla mnohem akčnější než jinde. Ne, že by hvězdy metaly kozelce nebo opouštěly své dráhy, ale s večerem se mezi ně míchala světla letadel. Vzhledem k tomu, že jsme bydleli vzdušnou čarou skutečně jen kousek od londýnského letiště Gatwick, a Heathrow bylo coby kamenem dvakrát dohodil, byl na obloze vždy značný provoz. Startující a přistávající letadla měla vedle pozičních světel zapnuty i silné reflektory, takže vypadala jako těžkotonážní světlušky opisující dráhy nalinkované vzdušnými koridory.

Často jsem okouzleně sledovala oblohu a pamatuju si jeden večer, bylo kolem deváté, a já jsem v malém úseku oblohy nad svojí hlavou napočítala sedm letadel – a tušila tisíce hvězd. Na Oriona jsem mohla mávat z oken ložnice, stejně jako tady v Doubravici. Je to zvláštní pocit – jako bych  cítila pod rukama v jedné chvíli jak pevné dřevo našich špaletových oken, tak jemné oblouky oken starého anglického domu. Pořád se mi v hlavě a pocitech míchá teplé pohodlí a čistá jednoduchost našeho Domu s důstojnou elegancí, temným dubovým dřevem a červenými koberci Coltsford House. Patřím sem, ale pořádný kus mé duše přirozeně patřil i tam. Zajímavé.

Malování

Je to už víc než měsíc, kdy stěhováci naložili v Anglii naše věci do beden a bedny odvezli neznámo kam. Po dlouhém vyjednávání máme konečně termín – 3. března nám je prý dovezou! Opravdu toužím si na sebe vzít něco jiného, než těch pár kousků oblečení, které jsem si přivezla v jediném kufru, ale co mi doopravdy chybí je malování. Někde v hlubinách krabic jsou uložené moje vodovky, paleta a kuférek s dalšími potřebami pro páchání akvarelů. Nemůžete žít na anglickém venkově a nemalovat akvarely, ne? Nebo ano?

Jsem kreslící a malovací od chvíle, kdy mi coby batoleti svěřili první tužku. Prokreslila jsem se všemi školami, malůvkami neozdobila jen maturitní písemku a diplomku. Jak jsem ovšem vklouzla do dospělého života, tak mi vedle hraní s dětmi zůstalo jen čmárání během telefonování a zdobení nákupních seznamů. Malování jsem se hodně let nevěnovala. Potom přišla doba, kdy mě do hloubi duše deptalo účetnictví, takto jediná práce, kterou mohla matka dvou malých dětí získat, a začala jsem proto chodit v Praze na Vinohrady do ateliéru jedné malířky malovat s olejovými barvami. Byla to skvělá terapie, která mi pomohla uchovat si příčetnost, ale jak jsme se přestěhovali do Doubravice, tak jsem s malováním skončila.

Potom nás osud přetáhl přes Norsko do Anglie a já se opět ocitla v situaci, kdy bylo třeba si hledat nějakou rozumnou socializaci. I zjistila jsem, že v Oxtedu, blízkém městečku, se schází klub lidí věnujících se akvarelu. Pokud si vzpomenete, tak mladé dámy v anglických románech se vždy věnovaly hudbě a malování – považovalo se to za základ vzdělání. Anglický akvarel je i určitý pojem – a jakmile vám vejde anglická krajina pod kůži, tak ho i bezpečně poznáte, protože Angličané nejradši malují krajinu, květiny a ptáky.

I přihlásila jsem se s jistou důvěrou, že se snad mohu zařadit mezi pokročilé – což leták výslovně doporučoval. Kdybych byla věděla, do čeho lezu, tak bych tam bývala nevlezla a byla by to velká škoda Základ byl v tom, že jsem sice věděla, co to akvarel je, ale naprosto jsem netušila, jak kýženého výsledku dosáhnout. Hned na první hodině jsem zjistila, že veškeré zkušenosti s olejovými barvami mi jsou spíš na škodu, než k užitku – s vodovkami se prostě zachází úplně jinak.

A nejhorší bylo, že dámy onoho (prakticky) klubu důchodců byly jedna lepší než druhá a na skupinově vysoký standard bez problémů dosáhl i jediný zúčastněný muž, a to bylo Mikovi osmdesát a levou ruku měl po mrtvici nepohyblivou. Lynda, malířka vedoucí kurs, sice měla problém si zapamatovat, z které země dalekého východu pocházím, ale to jí nebránilo mě trpělivě ukazovat většinu základních postupů, s jejichž znalostí se ostatní patrně už narodili.

První měsíc jsem poctivě malovala a posléze svoje výtvory zahazovala. Bylo by to nesmírně frustrující, nebýt atmosféry, jaká na hodinách panovala. Dámy nejen malovaly, ale také vedly řeči, a já jsem fascinovaně poslouchala. Naštěstí se jim dalo téměř rozumět, což bylo dané – řekněme si to na rovinu – jejich sociálním statutem. Ano, od dob slavného profesora Higginse z muzikálu My Fair Lady se toho v Anglii hodně změnilo, ale mluvená angličtina stále ještě hodně vypovídá o původu a vzdělání hovořící osoby. A malující dámy byly prostě Dámy. Což jim samozřejmě nebránilo vést řeči.

A protože byly dámy, tak se ke mně chovaly vlídně, přestože jsem měla divné jméno a cizí přízvuk. Já jsem si je oblíbila poměrně rychle, jim to trvalo trochu déle, ale fungovalo to. Zamilovala jsem si ty dvě hodiny soustředěné práce, kdy jsem zdolávala nové a nové mety, případně padala z těch starých. Dívala jsem se, jak se ony dívají a malují, a stále mě fascinovalo, jak různě a vždy zajímavě se dá zpracovat jedno téma.

Poučné bylo i letní setkání u malířky na její zahradě v Caterhamu – grilovalo se a pilně, leč distinguovaně se povídalo. Přes léto jsem se setkávala jen s jednou z dam – s Lucy. A potvrdilo se mi, že nejvstřícnější k cizincům jsou lidé, kteří mají sami s pobytem v zahraničí zkušenosti. Lucy pracovávala pro BBC a žila nějaký čas v Rakousku a ve Švýcarsku, jako rodina měli potom dům v Itálii, takže se kromě němčiny učila i italsky a měla tak pochopení pro moje jazyková klopýtnutí.

A já jsem tak získala vedle příjemné společnosti také nového koníčka. Malovat vodovkami je sice mnohem těžší, než olejovými barvami, ale zase s papírem se člověk vejde prakticky kamkoliv a voda nesmrdí jako terpentýn. Rozhodně nemohu tvrdit, že bych malovat uměla, ale baví mě to zkoušet. Lucy mi psala, že na poslední hodině malovali lahve z barevného skla na jinobarevném pozadí… hm.

Až přijdou ty nešťastné bedny, až všechno vybalíme, až uklidíme ten binec, který zákonitě vznikne, tak to zkusím. A výsledek – pokud bude stát aspoň za něco – naskenuju a pošlu Lyndě. Má iPad, takže to bude moct ukázat na hodině ostatním a mně poslat to, co namalovala ona. Jsou chvíle, kdy mám opravdu ráda jednadvacáté století

Sedím ve své nové pracovně v rohu velkého pokoje a koukám na zahradu. Naši zahradu! Je zatím zmrzlá, místo růží jsou v zahrádce pod oknem vidět jenom hromádky chvojí. Na první pohled nevypadá zanedbaně, ale jen já dobře vím, co mi tu před pěti lety všechno rostlo – tam, kde je teď krtky rozrytý trávník.

Jsme doma už tři neděle a teprve nyní skončil maraton prací vyvolaný naplánovanou a takřka provedenou přestavbou. Ne, že by bylo všechno hotovo, ale v Domě se už dá normálně existovat. Přesto se cítím být v jakémsi bezčasí. Naše věci z Anglie jsou totiž pořád někde na cestě. Darebáčtí stěhováci od Pickfordů si nacházejí jednu výmluvu za druhou, aby mohli zdržovat. To proto, že chtějí naši zásilku zkompletovat ještě s nějakými jinými, a přitom z Anglie do Čech se asi mnoho lidí touto dobou nestěhuje.

A tak žiju s omezeným šatníkem a rozevlátými myšlenkami. Kdo vlastně teď jsem? Jak moc se moje dnešní já liší od toho, které tu před lety nahonem sbalilo bedny a vyrazilo do Norska, protože tam mého muže jeho zaměstnavatel potřeboval?

Jsem starší, to nechybně. Mám spoustu zážitků, viděla jsem kus Evropy, založila a opustila dva další domovy. Podvakrát jsem si vytvořila domácí rutinu – jednou v malém dřevěném řadovém domku kousek od břehu Oslofjordu, podruhé v krásném cihlovém domě v hloubi anglického venkova. Když tu sedím a postrádám mnoho svých osobních věcí, tak mám pořád tak trochu dojem, že jsem jenom na návštěvě, že najednou přijde den, kdy mi poletí letadlo a já budu muset Dům zamknout a opustit.

Vůbec Anglie mi vězí v hlavě hodně silně. Kolikrát už jsem měla nutkání sednout do auta a zajet nakoupit k Morrisonům, zajít do Oxtedu okouknout obchody a chvilkami se přistihnu, že čekám, kdy už zase bude malování – každé úterý jsem takhle strávila spokojené dvě hodiny nad pokusy zvládnout akvarel. Ale není to jen nutkání vyrazit zpátky proti proudu času – horší je, že moje podvědomí tkví v Anglii mnohem pevněji, než jsem sama tušila. Ano, jde o řízení auta.

Myslela jsem, že přechod domů bude snadný – vždyť jsem v pravostranném provozu žila celý život! Ale ukázalo se, že to není tak jednoduché. V Anglii jsem si musela velmi násilně a ve velmi krátké době přeprogramovat mozek na řízení na opačné straně silnice a mozek si to zapamatoval. Jak jsem se ze začátku v Anglii bála, že v případě nějaké krize automaticky zareaguju špatně, tak jsem zjistila, že nyní čelím stejnému problému.

Na první pohled to bylo – stejně jako v Anglii – v pořádku. Pravda projet první kruhový objezd opačným směrem stálo značné přemáhání, ale jinak to šlo celkem snadno, hlavně na známých místech. V noci a na neznámých cestách se však objevoval a občas i objevuje záblesk strašné nejistoty – jedu správně??? No, a aby byl malér dokonán, stačila jednoduchá věc – náhradní auto z autoservisu. Špatné počasí, horečné hledání správných páček a hle, kudy to jedu? No dobře, ten naproti stál, já jela pomalu… Ale stejně!