Stojím u okna a dívám se do zahrady. Vypadá naprosto stejně jako včera a je jí úplně jedno, že si lidé dali na stůl kalendáře s novým číslem. Co znamená 2012 let pro ovocné stromy, keře a vrabčáky? Nic, stejně jako věčnost. To jen lidé si potřebují počítat čas, aby měli pocit, že mu nějakým způsobem vládnou. A také proto, aby si dokázali lépe pamatovat.

Na prahu nového roku si nadcházející čas rádi představujeme jako čistý nepopsaný list. Takový čistý papír je, stejně jako nový sešit, plný příslibů. Není upatlaný a vydřený od gumy tam, kde jsme se snažili ze všech sil vymazat něco, co se nám nepovedlo. Nejsou v něm chyby ani špatné známky. Může se stát tím nejhezčím ze všech, které jsme zatím popsali.

Potíž, ale i určitá jistota, je v tom, že náš nový rok není nikdy tím čistým nepopsaným začátkem – pokud jsme se právě nenarodili. Vypadá spíš jako načrtnuté omalovánky. Je toho v našem životě mnoho, co prostě pokračuje, jako by žádný předěl neexistoval. Naše rodina, práce, místo, kde bydlíme. Naše lásky i nelásky, naděje, touhy, strach i vzpomínky.

Je jen na nás, abychom se načrtnutou cestu pokusili v následujících měsících pěkně vybarvovat. Pečujme o vše, co máme rádi a co si chceme uchovat. Když se nám nelíbí směr, kudy se náš život ubírá, měli bychom se snažit minulostí načrtnuté čáry změnit tak, aby se nás víc uspokojovaly.

Říká se, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. To je dost nebezpečný omyl. Vzhledem k tomu, že svět se hýbe a mění bez ohledu na jednotlivce, může se toho při nečinnosti změnit dost, a jen náhodou k lepšímu. Je tedy výhodnější aktivně pátrat po způsobech, jak si život změnit tak, aby nás víc těšil. I když si na jedné odbočce natlučeme nos, tak hned na té další můžeme vyhrát.

Nemá cenu se trápit špatnými vyhlídkami, které se na nás sypou ze všech stran. Je svým způsobem štěstí, že lidé neumějí předvídat budoucnost. A to ani ti, kdo mají odpovídající tituly a matematické modely. Může být stejně hůř, jako líp. Je prostě třeba věřit v to dobré, být připraven na to zlé a umět přijmout to, co přijde.

Ze srdce Vám všem přeju krásný a úspěšný rok 2012 a virtuálně vám všem připíjím na zdraví.

Stojím u stromečku, zasněně koukám mezi větve, dychtivě se nadechuju jeho vůně a obdivuju lesk kouliček a stříbrných řetězů. Jako obvykle neodolám a vypláznu na jednu z velkých kuliček jazyk a směju se svému silně nelichotivému šišatému odrazu – kruhová inverze, pravil synek matematik.

V pozadí hrají koledy, a jak odstoupím od stromku, začne se jeho vůně míchat s vůní cukroví. Je to záhada, ale tyhle chvilky jsou čarovné – jsem zase na chvíli malou holčičkou a žádné starosti si nepřipouštím. Vždyť jsou přece Vánoce.

Ať už vezmeme Vánoce z jakékoliv strany, tedy jako pohanský kult slunovratu nebo křesťanský svátek narození Páně, najdeme jednoho společného jmenovatele. A tím je naděje. Naděje, že se slunce začíná vracet. Naděje skrytá v dítěti, které má být symbolem lásky a vykoupení. Naděje, že příští rok bude lepší ten minulý – nebo aspoň nebude horší.

Naděje může být křehká a maličká, ale stejně má neuvěřitelnou sílu. Odjakživa pomáhá lidem přežít. Strádání, hlad, strach, nemoci, osamělost i zoufalství. Jak by člověk mohl snést pohled na cestu plnou výmolů, bahna a kamení, kdyby nedoufal, že to za zatáčkou bude lepší? A když ne za tou první, tak za druhou určitě. Aspoň o kousíček.

Vánoce jsou moc hezké svátky. Voňavé, plné dobrot, které lahodí nejen svojí chutí, ale i krásou a nápaditostí. Jsou to dny, kdy pustíme do svých domovů vůni čerstvého jehličí a při vzpomínce na tichý zamrzlý les oceníme teplo a světlo našich domovů.

Jsou to dárky, kterými chceme potěšit své milé. A potom tu jsou děti! Jejich radost, dychtivost a nedočkavost jsou tou nejjasnější tváří svátků, o to vzácnější, že tak rychle pomíjí.

Mnozí z nás si dělají starosti s tím, jak všechno stihnout, jak uklidit, jak napéct, jak vše přichystat tak dobře, jak to jenom jde. Ne, rozhodně netvrdím, že je to zbytečné. Jen se přitom nesmí zapomenout na to podstatné – na naději a na radost. Protože slunce se k nám opravdu vrací a láska skutečně existuje.

Přeji vám všem překrásné Vánoce, plné štěstí, pospolitosti a pohody.

Dívám se z okna a je to jisté – sněží! Honem vyhodnocuju, jak moc je asi půda promrzlá a jaká je předpověď – jestlipak nám sníh vydrží? A dělám si starosti, že nevydrží.

Ať to zní jakkoliv praštěně, jsem i ve svém věku připravena nadšeně počítat připadané centimetry a fascinovaně koukat do závějí, přestože život na malé vesnici poměrně daleko od silnice v tom případě znamená bolavě důvěrné přátelství s hrablem, lopatou a koštětem.

Vždy si snažím připomínat všechny nevýhody zimy. Musím ometat auto a škrabat skla. Musím odklízet sníh. Pokud musím vyjet z domu brzy ráno a v noci to vypadá na sněžení, nikdy nevím, jestli se mi podaří se s autem vyhrabat k silnici. Silnice kloužou, hromady sněhu brání pořádnému parkování a nemyslící řidiči jsou nebezpečnější než kdykoliv jindy. Jenže to mi vůbec nevadí, stejně kvílím, když začne tát.

Nemůžu za to – mám to vrozené. Nemůžete být vychováváni sněžným mužem, aniž by to na vás nezanechalo nějaké následky. Tedy nechci říct, že by byl můj otec porostlý srstí a potřeboval nadměrně velkou obuv, ale narozen v hloubi Krkonoš trpí sněhovou mánií, byť celý svůj dospělý život prožil v Praze.

Je nadšený od prvních podzimních vloček až k jarnímu tání. To sice lituje, že sníh mizí, ale příroda ho odmění jiným jevem, který těší jeho srdce – a to množstvím vody bublající po horských stráních a plnící dva potoky, velkolepě se slévající pod rodnou chalupou.

Přestože nesdílím jeho nadšení pro lyžování, ta nutkavá touha prožít zimu mezi závějemi stále doplňovaného sněhu mě nedokázala opustit ani poté, co jsme měli v Norsku v zimě mezi roky 2008 a 2009 sníh nepřetržitě pět měsíců a hustě sněžilo ještě na začátku dubna.

Potíž je v tom, že sníh městu sluší jen prvních pár hodin, zatímco potíže dělá mnohem déle. Lidé ve městech si většinou přejí sníh jen na horách, takže nadšení mého otce na ně nepůsobí zrovna pozitivně. „Tati,“ žadoním obvykle. „Prohlídni si svoje oblíbené krkonošské webkamery a venku radši nic neříkej. Nebo ti ještě někdo něco udělá!

Nedávno jsem něco hledala v jedné z našich knihoven a opět mi padl zrak na knihu, kterou jsem nevzala do ruky už celou věčnost. Dokonce bych byla radši, kdybych ji nikdy nečetla. Je to Sofiina volba od Williama Styrona. Z mého pohledu je to děsivá výpověď o tom, jak snaha volit menší zlo vede do pekla. V běžném životě potom k pochybnostem a frustraci.

Příběh Sofie je příběhem špatných rozhodnutí, ke kterým ji vedla snaha zvolit vždy menší zlo z těch, které jí nacismus vnutil. Dokud volila za sebe, mohla s tím žít. Když ale musela zvolit, které ze svých dětí poslat na smrt, už se dostala za hranu snesitelnosti.

Ano, její strašlivé volby byly diktovány nacistickými praktikami a navíc, je to přece jenom kniha. Ovšem i když abstrahujeme od toho, že na světě je pořád dost podobných režimů či „jen“ smrtelná bída, která lidi stále staví před podobné volby, ani my nejsme nijak zvlášť chráněni.

Začnu trochu extrémním příkladem. Vezměte třeba těhotné ženy, kterým nevyšly správně genetické či jiné testy a ony jsou postaveny před dilema – donosit dítě, které možná bude těžce postižené, nebo jít na potrat? Ale to dítě se může narodit i zdravé… Co zvolit?

Z těch snazších je to potom třeba volba, zda odejít za dobrou prací a ztratit na delší dobu naději na normální rodinný život, nebo zůstat doma a jen doufat, že se nějaká práce najde – nebo nenajde. Či ten notoricky se opakující problém – jakou stranu zvolit v příštích volbách?

V novinách čteme o menším zlu velmi často – novinářům se ta fráze líbí. Judaismus a křesťanství principiálně odmítají zlo, a to v jakémkoliv množství, byť jeho existenci samozřejmě nepopírají. „Menší zlo“ tedy z jejich pohledu neexistuje. Jenže… život tyhle otázky přináší a kompromisy si vynucuje. Jak se tedy k menšímu zlu postavit?

Pokud se opravdu nedokážeme takové volbě ubránit, je třeba si pamatovat, že zlo je vždy zlo, i kdyby bylo menší. A tím, že ho zvolíme, se dobrým nestane. Můžeme si ale zkusit otázku otočit a hledat ve svých volbách dobro. Ano, je to trochu alibistické. Dobro je komplikovaná hodnota, ale pokud ho svojí volbou nějakým způsobem vytváříme, žije se nám – a to nejen se sebou samými – přece jen lépe.

Večer je tmavý a mlžný. Sjíždím z hlavní silnice na osamělé okresky, zapínám dálková světla a svoji vlastní ostražitost přepínám na maximum. Je to nezbytné – když nechci jet rychlostí volského spřežení a zároveň dojet domů bez ztrát na životech.

Tma za hranicí světel může skrývat kohokoliv, takže střehnu na rudě zářící body kolem obou krajnic. Někdy si říkám, že kdyby rudé body znamenaly upíry, jak je zvykem v pochybných románech, bylo by o starost míň – ti by se přejet nenechali:))

Kočky, ježci, zajíci, srnky, lišky, výjimečně laně nebo divočáci. Všichni tito tvorové mají za tmy pocit, že krajina patří už jen jim a střety s realitou jsou velmi doslovné – realitu v tomto případě nepředstavují myslivci, ale projíždějící auta.

Stálá přítomnost zvěře v krajině mi tříbí smysly, nutí mě analyzovat zkušenosti a ukládat si do paměti síť oblíbených zvěřích stezek. Pokud jezdím na známých trasách, tak to opravdu pomáhá, stejně jako respektování srnčího pravidla připomínajícího, že ta bestie tam nikdy není sama.

Zatím se mi podařilo vždycky uhnout nebo zastavit, přestože dramatických situací jsem zažila už dost. Třeba prudké brzdění ve tmě a v hustém dešti, když silnici zvolna přecházel obrovský divočák. Skupinka srn, uskakujících za ranního šera ze silnice a jejich pomatená přítelkyně, která z toho příkopu vyskočila zpátky přímo před auto. Stihla jsem zabrzdit, srna odběhla, ale já se vydýchávala ještě pět minut. Zajíc kamikadze, který přežil jen náhodou. Káně, které si při lovu nevšimlo auta, a málem se mi rozplesklo na předním skle.

Nejhezčí ale byla příhoda z jedné hluboké jarní noci. Vracela jsem se domů a za Zábřezím vidím obvyklé rudé body a vzápětí srnu přebíhající přes silnici. Brzdím a hledám další. Objevila srnčata, dvojčata, vrávorající ve světlech reflektorů, bezmocně do sebe narážející. Zastavila jsem a přepnula světla, úplně zhasnout jsem se neodvážila. Trvalo dlouho, než je máma srna dostala z cesty pryč a já jsem jen seděla a usmívala se. Kdepak, za tmy je lepší na okreskách nespěchat.

Kolem stolu sedí parta studentů a hrají hry. Ne počítačové, ale společenské, což znamená, že hýkají smíchy a navzájem se pošťuchují. Převážně anglicky, ale kolem stolu se příležitostně ozývají i další jazyky včetně jejich překvapujících mutací. A nikomu to nepřijde divné – proč taky?

Ptala jsem se Marka, kterému je jednadvacet let, co pro něj znamená 17. listopad. Normálka, povídá. Ano, pro tuto generaci je svoboda normální. Je normální žít podle svých možností, bez umělých bariér. Mají otevřený celý svět, ale také mají velké starosti, jestli vůbec najdou po škole práci.

Je to generace, která už ví, že se o sebe musí postarat – že to za ně nikdo neudělá. Vyrůstali v době, která byla bouřlivá: jasná mnoha nadějemi a příležitostmi, zakalená nestoudným chováním těch, kdo si občanskou svobodu vyložili jako příležitost k velkorysým krádežím a zneužívání jakékoliv svěřené moci. Mohou poznávat svět a tak se na naši zem podívat zvenku a z dálky, což jim umožní porovnávat, a tedy i nacházet cesty, jak zlepšovat věci, které jim vadí.

Jsem o generaci starší než oni a ani za těch dvaadvacet let pro mě není svoboda úplně „normálka“. Jsem vděčná za to, že v ní můžu žít, i když to není úplně snadné.

Slavný přírodovědec a spisovatel Gerard Durrel na jedné výpravě nachytal divoká zvířata pro svoji zoo. Asi za dva měsíce je kvůli politickému převratu v zemi odchytu musel zase vypustit na svobodu. Zvířata však na svobodu nechtěla. Většina z nich se tvrdošíjně vracela za relativním bezpečím a plnou miskou – do klece. Z jejich pohledu to bylo pragmatické rozhodnutí.

Svoboda znamená zodpovědnost za svůj osud, nutnost bojovat za přežití, obhajovat smysl svojí existence. Svoboda někdy bolí. Přesto si myslím, že jako lidé potřebujeme k životu víc než klec a plnou misku, kterou někdo podle svého uvážení naplní – nebo také nenaplní.

A ještě něco – vzpomeňte dnes prosím také na studenty, kteří na nesvobodu krutě doplatili – na Jana Opletala a devět dalších, které nacisté zabili v roce 1939. Na víc než tisíc studentů, kteří byli posláni do koncentračního tábora Sachsenhausen. Na ty, kteří skončili na rozkaz komunistů u PTP a ve vězení. I jim patří tento den.

Navzdory svým dlouhodobým zvykům sedím v našem anglickém domě, koukám na televizi, a je mi slavnostně, byť trošku sladkobolno. Je jedenáctého listopadu 2010 a já se dívám na to, jak anglická královna s celou rodinou, vládou a smečkou vojenských hodnostářů vzdávají čest památce padlých ve válkách, stejně jako válečným veteránům.

Angličtí vojáci bojovali v minulém století pomalu všude po světě a ze všech těch míst chodily rodinám telegramy oznamující, že jejich synové, později i dcery, jsou pohřešováni či padli hrdinskou smrtí. I dnes slyšíte v anglických rádiích a televizích častá oznámení o padlých a stručnou poznámku – rodiny byly vyrozuměny. Jen to už nejsou ty telegramy, smutek a zoufalství je stejné.

V televizi vidím slavností průvod veteránů, kteří zdraví královnu a její suitu. Teď prochází zbytek nějakého skotského pluku a na vozíčku tam velmi stará paní veze ještě staršího pána v slavnostní uniformě plné řádů, který se ze všech sil a s velkou hrdostí snaží napřímit do jakéhosi pozoru a salutuje. Dojetí u všech přítomných je přímo hmatatelné.

Je totiž Remembrance Day, výroční den příměří, jedenáctý den jedenáctého měsíce, kdy v roce 1918 skončila strašná první světová válka. Den vzpomínek. Symbolické kvítky vlčího máku zaplavily Anglii, a i já mám i dnes jeden připnutý na kabátě. Přemýšlím proč vlastně. Pokud vím, tak u nás se nic podobného nedělá, byť pomníky padlých vojáků z obou světových válek jsou rozeseté po celé zemi.

Musím totiž myslet na ty obyčejné kluky a muže, kteří nastoupili do armády, aby bránili svoji zem, pomohli jiné zemi či prostě splnili svoji povinnost. Představte si svého syna nebo bratra, který zabije tak maximálně komára, jak najednou musí čelit skutečnosti, že pokud nezabije člověka, bude pravděpodobně zabit sám. Zabít, chápete? Ne virtuálně, ale doopravdy. Musí se vystavit tomu, že ho bomba nebo mina roztrhá na kusy a navíc jít do toho znovu a znovu.

Nejednou jsem si zkusila představit, jaké by to bylo, kdybych to musela udělat já, nebo moji synové. Nedokázala jsem to. A tak si myslím, že jim dlužíme aspoň tu úctu a vzpomínku. Dnes je zase jedenáctý den jedenáctého měsíce. Zkuste si také vzpomenout – a společně doufejme, že to nebudeme muset znovu zažít.

Dušičky mi jako obvykle stáčejí myšlenky ke vzpomínkám. A k myšlenkám na vzpomínky a paměť vůbec. Co vlastně tvoří památník člověka? Nejvíc asi jeho stopa v duši v těch, které miloval, s nimiž žil, pracoval, bavil se a možná i umíral.

Každý zanecháváme stopu, jen některá vybledne dřív, jiná později – podle toho, jak trvanlivý odkaz jsme vybudovali. Říká se, že šlechtic se od prostého člověka liší vlastně jen tím, že zná jméno svého prapradědečka. Demokratické je, že všichni máme prapradědečky, jen toho o nich většinou moc nevíme. Jejich stopa k naší paměti obvykle nesahá, protože ji neměl kdo vyšlápnout.

O Dušičkách chodíme na hřbitovy, čistíme a zdobíme hroby právě proto, abychom tyhle rodinné stopy nenechali zavát. Bereme s sebou děti a snažíme se vysvětlovat, kdo byl strejda Lojzík a prababička Maruška, zkoušíme rozplétat rodinnou historii, kterou nám stejně mírně nostalgickým způsobem předávali naši rodiče.

Kolem nás voní květiny a horký vosk, a my si umiňujeme, že tohle ještě musíme zjistit, tady se zeptat, protože za chvíli už třeba nebude nikdo, kdo by nám odpověděl. A pak přijedeme domů, pohltí nás uspěchaná současnost, a kdo ví, třeba si na ty otázky vzpomeneme zase až o příštích Dušičkách.

Mě ovšem tuhle došlo, že naše děti to už třeba uvidí jinak. O hodně jinak! Protože nám do života vlezl internet. Ano, to není novinka, ale napadlo vás někdy, že i tam zanecháváme svou stopu? Velmi dobře vyhledatelnou stopu?

Hodně lidí na internetu prezentuje svoji práci, podnikání, koníčky, diskutuje, či píše články. Někdy pod svým jménem, jindy používají nějaký nick. Je to stopa, která nemizí, protože prostory na serverech již obvykle nejsou omezené a archivuje se toho opravdu hodně.

Oproti stručnosti náhrobků a letmých vzpomínek to může znamenat, že se pro své prapotomky můžeme stát opravdu živoucími předky, protože na netu zůstane všechno. Tedy žádný reprezentativní výběr potvrzující rodinné legendy!

Hm, to člověka donutí přemýšlet. Co jsem vlastně všechno napsala – jen za minulý týden?

V kabelce mi to začalo tiše bručet, tak honem sahám pro mobil. Na ten hovor čekám, takže odstupuju trochu stranou a chystám se ho přijmout. Au! Vyjeknu a vidím, že tentokrát bude muset volající počkat. Nemůžete v klidu telefonovat, když se vám ucho ježí desítkou akupunkturních jehel.

Jsou chvíle, kdy se musíte rozhodnout. Měla jsem smůlu na nespecifické potíže a kliku na lékaře. „Podívejte se, já vám můžu klidně napsat nějaké další tabletky, ale být vámi, tak to radši zkusím s některým druhem alternativní medicíny. Já si myslím, že by to mohla být cesta pro vás,“ řekla paní doktorka a čekala, co já na to.

Nejsem vyznavačem žádného z tzv. alternativních životních stylů, ale nevidím důvod, proč se nenaučit něco nového. Rozhodla jsem tedy zkusit akupunkturu. Konec konců, když něco lidé provozují 7 000 let, tak na tom něco musí být.

Pokusila jsem se nastudovat aspoň základní informace, ale zjistila jsem, že na pochopení sahající přinejmenším kousek za princip jin a jang bych potřebovala pár dalších let. Rozhodla jsem se tedy prostě uvěřit zkušenějším. Ostatně víte, že jak akupunktura, tak homeopatie se s úspěchem používají v léčbě zvířat? U těch se s nějakým placebo efektem nedá počítat, takže proč by to nemělo pomoct i mně.

V praxi to ovšem znamená, že v podstatě každý týden se musím znovu přesvědčit, že je to všechno pro moje dobro. Je, ale stejně se pokaždé k jehličkovému doktorovi plížím jako obzvlášť nedůvěřivý pes do veterinární ordinace. Ona je totiž zásada „Čím hůř, tím líp“, neboli čím víc zabolí vpich, tím je pravděpodobnější, že byl přesně zasažen cílový bod, teoreticky pochopitelná, ale v praxi to prostě bolí.

Když potom sedíme v odpočívárně jako osudu odevzdané jehelníčky, tak člověka nedokáže nenapadnout: věřila bych někdy, že se nechám dobrovolně takhle trápit a ještě za to budu vděčná? Asi nevěřila, ale právě v tom je půvab zkušenosti.

A zajímalo by mě – jaké máte zkušenosti s tzv. alternativní medicínou? Já většinou věřím naší, jak to nazvat – oficiální? – medicíně a běžně používám bylinky. Mamina měla vystudovanou přírodovědu a k tomu farmaceutický postgraduál, takže mi spoustu věcí vysvětlovala, jak a proč fungují – tedy jak hotové léky, tak bylinky. S tím problém nemám, i když to není profesionální znalost.

U tradiční čínské medicíny mám jen mlhavý pojem o tom, jak by to mohlo fungovat, o teorii skryté za homeopatií nevím veskrze nic – a možná i proto jsem ji zatím nikdy nezkusila použít. A tak bych přivítala, kdybychom mohli dnes malinko probrat vaše zkušenosti na tomto poli.

Nejdřív zezadu, teď ruce… áách, to je krása. S bezmála kočičím předením se otáčím před tím úžasným sálavým teplem, které mě prohřívá a moje nálada se prudce vylepšuje. Ano, venku je odporně – zima, leje a navíc padla mlha. Ale já si zatopila.

Ne někde v kotelně, ale ve skutečných kamnech, které tvoří vedle sporáku další z přirozených center naší veliké pohodlné kuchyně. Miluju teplo od kamen. Není srovnatelné s žádným jiným a pro člověka tak věčně zmrzlého, jako jsem já, to je způsob, jak se můžu těšit na zimu.

Když tak přemýšlím, kdy mi bylo dlouhodobě největší chladno, tak musím zodpovědně prohlásit, že to nebylo za krutých mrazů v Norsku, přestože jsme bydleli v tradičním jednoduchém dřevěném domku. Bylo to v Anglii, i když Tchaj-wan taky silně bodoval. Jenže tam byla zima fakticky jen v lednu. Nevěřili byste, jak jeden dokáže zmrznout při deseti stupních nad nulou, když bytem profukuje vlezlý průvan a vlhkost vzduchu dosahuje přes devadesát procent!

V Anglii jsme v domě neměli přímý průvan, ale půvabná leč jednoduchá okna a nepříliš silné zdi také nekladly vlhkému, větrnému a celkově revmatoidnímu anglickému podnebí žádný podstatný odpor. Chvíli mi trvalo, než jsem přišla na to, že dvojité závěsy ze silných látek nemají pouze chránit naše soukromí, ale držet v domě aspoň trochu přijatelnou teplotu.

Znáte konec konců jinou zemi, kde do stálého sortimentu prodejen dámského prádla pořád ještě patří noční kabátky a huňaté ponožky do postele? Tak vidíte. Ostatně z našich anglických časů vlastním oboje.

Měla jsem tam přítelkyni, která učila cizince angličtinu. Jednou v zimě, když jsem na naši schůzku dorazila náležitě dlouhodobě promrzlá, se už neudržela a zeptala se: „Proboha, proč je vám všem,“ myslela cizincům, „tak zima? U Italů nebo Španělů bych to chápala, ale u vás přece máte mnohem větší zimy, než jsou tady, ne?“

Objala jsem ztuhlými prsty šálek s horkým čajem a rozvážně odpověděla. „Víš, u nás je opravdu větší zima a klidně v ní venku vydržíme. Ovšem jen proto, že doma máme teplo!“

Kamna v domě však přinášejí i jiná potěšení, než to základní teplo. Například topinky. Ovšem když mluvím o topinkách já, tak tím nemyslím ani toasty, ani opečený chleba, na který se nahňácá cokoliv od konzervovaných masových směsí až po podivné mořské tvory a zapeče se to se sýrem.

Když já řeknu topinky, tak tím myslím krajíc trochu staršího nedrobivého chleba, který se opeče do zlatava přímo na správně roztopených kamnech, potom se posolí, potře z obou stran česnekem a nakonec se na něj dá pro zjemnění trochu másla.

Zní to jednoduše, ale není to úplně snadné. Tak za prvé musíte mít ten správný chleba. Pevný, nedrobivý a ne úplně čerstvý. Kdysi jsem právě proto při cestách na chalupu kupovala v Jilemnici semilský chléb. Rodina ho moc nemilovala, ale na topinky neměl chybu!

Dále musíte mít správně teplá kamna. Pokud jsou moc rozpálená, tak vám chleba prakticky shoří a přitom zůstane měkký. Když je plotna málo teplá, krajíc akorát ztvrdne, ale neopeče se. Správně opečená topinka je pevná – aby na ní šel roztírat česnek – ale ne tvrdá.

Česnek je taky důležitý. Zdravý stroužek by měl být tak velký, aby se dobře držel v ruce a na jemně posoleném povrchu topinky vytvořil voňavý trošku pálivý film. No a pak se to zjemní opravdovým máslem. Mňam!

Protože jsem vyrůstala v Praze v bytě, byly topinky – ty pravé – vždy jen záležitostí chalupy, protože plácnout chleba do tuku na pánev dá úplně jiný výsledek. Ne špatný, ale prostě jiný. A tak mají ty moje pravé topinky chuť česneku, svobody a lesa. A taky dětství a rodinné pospolitosti.

A kruci, zatímco vám tohle píšu, tak mi málem vyhaslo v kamnech. Honem pro pár březových polen, povytáhnout popelník a… za chvilku si můžu upéct topinku. Polechtat chuťové pohárky a zahřát srdce. Tak co, nemáte taky chuť?