Author Archives: Aerin

BTW: Krásný rok 2014!

BTW_dé_logoMilí posluchači, dovolte, abych vám s novým rokem popřála zdraví a štěstí, ať už si pod ním představujete cokoliv. Dále vám ze srdce přeju, abyste vždy měli někoho, o koho se můžete opřít, kdo vám kryje záda, s kým se můžete radovat i plakat. No a nakonec vám všem přeju, abyste měli brzdu a nezapomněli ji používat.

Kroutíte hlavou a přemýšlíte, co mi to zase přeletělo přes nos? Tak já vám to vysvětlím. Vzhledem k tomu, že jsme lidé a nikoliv andělé, neubráníme se čas od času nepěkným myšlenkám. Špatná nálada, neúspěch, zlost či nepříjemné jednání jiných lidí v nás zvíří myšlenkový kal a najednou má ta černější část naší duše navrch. Co je snazšího, než černotu pustit ven? Aspoň se nám trochu uleví.

A teď uvažujte, co se stane. Negativní emoce se mezi lidmi šíří velice snadno, podstatně lépe, než třeba dobrá nálada či milé slovo. Takže zatímco vy si zdaleka neulevíte tak, jak byste rádi, infekce se šíří dál. Navíc, po zlém jen málokdy dosáhnete svého!

Ostatně pokud chcete někoho přesvědčit, že dělá věci špatně, že se chová nevhodně nebo věří hloupostem, jak asi myslíte, že budou účinné jedovaté poznámky, urážky či dokonce nadávky? Naprosto se minou účinkem, ten druhý bude přesvědčen, že tím blbcem jste vy a vše se zacyklí v nepochopení a zášti. Protože má-li vás někdo slyšet, je třeba jednat tak, aby byl ochoten poslouchat.

Pokud však zapnete onu pomyslnou brzdu a pokusíte se ošklivé myšlenky a zlou náladu nechat neškodně vyšumět mimo společnost ostatních lidí, je tu naděje, že celkové množství zla v systému o něco poklesne. A když takhle budeme brzdit všichni, máme reálnou šanci potřít pořádný kus z oné pověstné blbé nálady. Život pro to nebude snazší, ale bude se nám lépe žít.

A tak vám všem do nového roku přeju pevnou nohu na brzdě. A taky spokojenost tak častou, že si na ni zvyknete:))

 

Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové 2014

BTW: Deky z lásky

BTW_dé_logoMožná teď držíte v ruce šálek s kávou a přemýšlíte, co s načatou nedělí. A třeba jste zrovna žena, která má šikovné ruce a ráda šije nebo vyšívá, ale už jste to dávno nedělala, protože každý si koupí co potřebuje. Ale když vás to tak bavilo…  V takovém případě pro vás měla jeden nápad. Říká vám něco název „Deky z lásky“? Ne? Tak to vám o nich musím říct. Ale nejdřív řeknu něco o dekách.

Každý záchranář ví, jak jsou deky důležité – když je člověku zle, je v šoku, bojí se, je nejlepší ho po ošetření zabalit do deky. Vedle často životodárného tepla deka pomáhá vytvořit psychologickou bariéru vůči nepřátelskému světu, umí nastolit aspoň dočasně pocit bezpečí a intimity.

Konec konců, každé dítě ví, že bubák zmizí, když si jeden přetáhne deku přes hlavu, ne? No a někteří dospělí to nezapomněli. A napadlo je, že nemocné nebo postižené děti by určitě ocenily, kdyby měly kouzelnou deku, veselou a plnou obrázků, ušitou jen a jen pro ně. Deku, která s nimi bude moct být všude – třeba i v nemocnici.

A tak vzniklo sdružení „Deky z lásky“. Na jedné straně jsou desítky žen, které vyšívají nebo šijí obrázky na čtverce zadané velikosti a posílají je švadlenkám, které z nich skládají deky – každou zcela jinou. Na druhé straně jsou děti, ke kterým osud nebyl zrovna laskavý, a pro které taková deka, ušitá podle jejich přání, znamená radost a útěchu.

Tak co, ještě vás svrbí prsty? Chtělo by se vám zapojit se do této pestré komunity žen vyšívajících nebo šijících pro radost? Tak si najděte nebo si nechte najít informace na internetu – stačí zadat do vyhledávače „Deky z lásky“ a naleznete vše potřebné. A věřte, že se zapojíte do světového projektu!

Protože jestli k nám tato myšlenka přišla ze sousedního Polska, tak tyto deky se šijí prakticky po celém světě. Všude, kde se najde dostatek ochotných lidí, schopných nejen šít, ale celou akci také organizovat. Tak co, přidáte se?

 

Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové 2013

BTW: Plachetka, otep, snop…

BTW_dé_logo„A nechám u spřátelených truhlářů vyrobit domečkovku, s jakou jsem si hrála, když jsem byla malá. To se mu bude líbit!“ Spolu se kadeřnicí jsme se na sebe radostně usmály – já čerstvá babička miminka, ona babička v očekávání. Oči nám svítily, když jsme plánovaly, co všechno pro ty naše maličké následníky vymyslíme.

„Tak to se šeredně mýlíte, dámy,“ ozvalo se najednou ponuře od další zákaznice, která neměla jinou možnost, než nás poslouchat. Byla o něco starší než my a jak se ukázalo, byla zkušenou babičkou od tří vnuček, z nichž nejstarší už chodila do školy.

„Děti dnes mají úplně jiné preference, než jste měly vy. Úplně jiné nároky na hry a dárky, navíc všechno je strašně konkurenční, už od školky. Všichni musejí mít to samé, to nejnovější. Vždyť už je nezajímají ani klasické pohádky, protože jim nerozumějí! Tedy jejich jazyku,“ dodala, když viděla naše nechápavé pohledy. „Které děcko dnes ví, co to je plachetka, otep, snop nebo pastouška?“

Hned se mi vybavila ona snaha přepsat Babičku, aby prý děti měly blíž k Boženě Němcové, čímž celkem účinně vymazali právě tu Boženu Němcovou. „To je ale hloupost, s těmi pohádkami,“ pomyslela jsem si. Pro malé děti je neznámá většina slov a stačí jim základní vysvětlení, aby je přijaly. Ony se přece neučí se slovníkem! Vše je na rodičích, zda s nimi čtou, zda s nimi mluví.

A obzory přece dětem vymezujeme my, aspoň když jsou malé. My je učíme milovat přírodu, vycházky, pohyb. Podporujeme zvídavost a tvořivost. Rozhodně nepodceňuju zákeřný útok reklamy ani přirozenou snahu dětí schovat se v bezpečí uniformity. Ale přece to nevzdám rovnou?

Uznaly jsme té paní její pravdu, vždyť ji má odžitou. Promyslela jsem to. A rozhodla se – tu domečkovku mít budu! V nejhorším si s ní holt budu hrát já:))

VÁNOČNÍ POVÍDKA: Narodil se…

logo_radio dedeTak je to tady, možná ještě dnes, nejpozději zítra. Ani nevím, jestli mám víc radost nebo strach, ale těším se strašně. Ani nám mladí neřekli, co to bude, tak musíme čekat. Holčička nebo chlapeček? Jsem tak nervózní, že ani nemám chuť na cukroví. Kdyby aspoň nebyly ty Vánoce! Kdo ví, jaký doktor dnes v porodnici slouží.

 

Ostatně Vánoce… chudák dítě, to budou narozeniny! Na Štědrý den by to bylo vysloveně kruté, no a zítra to bude mít s Ježíškem. Je to přece jen zvláštní – takové vánoční miminko. Člověk se neubrání myslet na ty ostatní věci. Na osud a předurčení, na povinnost a obětování. Na sílu rodu, lásky… Ale ne, už fakt blbnu.

 

Holčička moje, taky už ochutná, jaké to je. Ta bezmezná radost, ta tíha odpovědnosti. Jen aby byli oba zdraví. Určitě budou, nesmím panikařit. Tak nevím, asi je to tím věkem. Vždycky jsem do všeho šla přímo a moc jsem se netrápila pochybnostmi, natož strachem. Jo, pitomostí jsem taky udělala dost, ale většinou mi to všechno vyšlo. Proč to teď nedokážu?

 

Mám dojem, že se bojím už od těch slavných dvou čárek na těhotenském testu. Ale nic neříkám. Ten můj taky radši dělá hloupé žerty, než aby nahlas připustil, jak moc mu na té naší holce a na tom maličkém záleží. Jak při tom pomyšlení jihne. Jen kdyby skousnul toho dědu! Ne, že bych se mu divila, titul dědeček je asi stejně sexy jako velebný kmet, a kterej chlap pár let po padesátce tohle jen tak rozdýchá?

 

Bože, jak ty hodiny pomalu plynou! Ne, nemůžu telefonovat do porodnice… oni se ozvou. Přijde mi fakt divné, chystat rybu a salát, když můžu myslet jen na to, jak se to malé dere na svět – i když připusťme si, že je to vlastně stylové. Stromeček svítí, dárky jsou pod ním narovnané, ale my pro to nemáme jedinou myšlenku. Protože ten nejcennější dárek tu ještě chybí.

 

Bože, že bude všechno v pořádku? Přece se nemůže stát nic zlého, o Vánocích?

 

 

 

xxx

 

 

 

To ticho je málem hlasité, klid a úleva skoro neskutečné – po vypětí tolika předcházejících hodin. Konečně ztlumili i světla, já ležím, a na prsou se mi vrtí ten drobeček, to maličké děťátko, které mi připadalo tak veliké, když se dralo na svět. Můj syn. Náš syn!

 

„Takovej malej Ježíšek,“ řekla sestřička a já se nejdřív usmála, protože se mi líbila představa miminka pod vánočním stromečkem, v košíku s velikou mašlí. Ale pak jsem najednou říkala ne, Ježíšek ne, protože každý ví, jak to s tím v Betlémě narozeným chlapečkem nakonec dopadlo. Já vím, jsem přecitlivělá, ale to je snad normální, ne? Prostě, žádnej Ježíšek, když jde o mého syna.

 

Syna… takový maličký směšný tvoreček a syn… to zní kapku moc vznešeně. Holátko moje, chlapeček malinkej. Mám dojem, že mi něha proráží skrz kůži jako růžovej obláček. Chce se mi smát i brečet zároveň, je to taková divná chvíle. Silná. Ale taky trochu komická – když se na sebe podívám z dálky a vidím, jak se ve skutečnosti bojím toho človíčka vzít doopravdy do rukou.

 

Novopečený tatínek si šel do kantýny ulovit něco k jídlu, a mě najednou napadlo – už nikdy to nebude stejné, jako to bylo. Žádné bláznivé akce, žádné bezmyšlenkovité riziko. Teď tu musíme být pro toho malého, protože jeho život závisí na tom našem. Samozřejmě jsem to věděla už dřív, ale… teprve teď mi to asi doopravdy došlo.

 

Svým způsobem je to jako zabouchnutí dveří, takové to neodvolatelné zaklapnutí: cesta zpátky už neexistuje. Jednoho by to i vyděsilo, kdyby si neuvědomil, že se na druhé straně otevřely jiné dveře. Dveře pro ty šťastné, kteří děti mít mohou, chtějí mít a mají. Nejspíš slibují mnohem víc starostí, než si teď dovedu a chci představit, ale neměnila bych.

 

Koukej mimi, tatínek je zpátky. A nese vánoční cukroví! Vlastně až teď mi došlo, že jsme zameškali štědrovečerní večeři…

 

 

 

xxx

 

 

 

To tedy ale byly Vánoce! Jeden aby byl rád, že už je zase doma a slyší vlastní myšlenku. Vždycky jsem si myslel, že mít vnuky je strašně pohodlné, protože člověk může prchnout, je-li už jejich řádění nad jeho síly. Ale vypadá to, že stačí jeden pravnuk a není úniku. Tu štědrovečerní hostinu, kdy jsem seděl hlady u prostřeného stolu, na tu asi jen tak nezapomenu!

 

A já už měl opravdu hlad. Tedy ne, že bych toužil vidět za každou cenu zlaté prasátko, ale když vám vnučku odvezou do porodnice hodinu před plánovanou večeří a její máma se zjevně chystá starostí nachodit sto zimních kilometrů mezi kuchyní a ložnicovým oknem, tak se na jídlo snadno zapomene. I o Vánocích.

 

Kdybych byl doma, tak si na to čekání aspoň namažu chleba. Konec konců, co může dělat člověk, který nerodí, než čekat? Ne, nebylo mi to jedno, ale chlap je prostě v tomhle víc fatalista – to asi bude těma staletíma, kdy ho v těchto případech vyhazovali za dveře, aby se do toho ženským nepletl.

 

No abych nebyl nespravedlivej, my jsme to nakonec všechno snědli, ale až v deset večer, kdy dcera pochopila, že první dítě si dá prostě načas a s Ježíškem závodit nebude. Potom jsme všichni seděli, koukali na barevný světýlka na stromečku a ženský vykládaly o svých porodech, zatímco chlapi o své vojně. Ono to má v sobě něco strašně podivně podobnýho.

 

No, nikdo toho moc nenaspal. Pak ráno zvoní telefon a je to kluk! A zdravej! On, i máma. A já se najednou musel jít zavřít do pokojíčku, protože ze mě byl praděda a nechtěl jsem brečet před mladýma, protože tohle bylo tak krásný, a protože ta moje se nedočkala toho, aby z ní ta prabába byla taky.

 

A pak jsem najednou cítil, jako bych se roztáhl daleko přes všechny ty generace, přes moji mámu a tátu až k tomu pravnukovi a byl jsem úplně celej a šťastnej. A tak jsem šel zase zpátky k ostatním, a slavili jsme, a byly to Vánoce všech Vánoc.

 

BTW: Je libo zabalit?

BTW_dé_logoS povyplazeným jazykem dodělávám poslední otočku lepicí páskou a začínám hledat místečko, kam by se dalo napsat veliké „Mamince“ se stylizovanou kočkou – mým rodinným podpisem. Páni, to se mi to povedlo! Můj dárek je snadno poznatelný mezi všemi ostatními!

Ach ano, balívala jsem tak já, balily tak moje děti a určitě tak balí tisíce jiných dětí, které už vědí, že dárky nenosí Ježíšek, ale že si je na Ježíškovu oslavu dáváme navzájem, protože se máme rádi. Vznikají tak balíčky podivuhodných tvarů, poznatelných především podle velkého množství lepicí pásky, či jiných stop lepidla, pokud se malý balič snažil vzhled dárku vylepšit dalšími ozdobami.

Dětem se nad nimi obvykle dme hruď pýchou, rodičům dojetím… pokud ovšem chvíli před tím někdo z nich nezjistil, že onen darovník lepil své dílo na posteli, aby nebyl načapán v kuchyni. Potom dojetí bývá mírně tlumeno rychlým posuzováním napáchaných škod.

Jestli děti obvykle balení dárků baví, u dospělých to vždy neplatí. Tak třeba já – balení dárků je pro mě frustrující záležitost. Copak knihy, ty zvládám celkem obstojně (ne, nekupuju knihy jen proto, že se dobře balí!), ale jak jde o nějaký nepravidelný tvar, tak mívám dojem, že nejsem o nic šikovnější, než když mi bylo sedm. Jen ten jazyk už soustředěním nevyplazuju, spíš nadávám.

Nezapomenu na jeden rok, kdy jsem se rozhodla, že ne, nebudu zase všechno balit na poslední chvíli na podlaze v zamčené ložnici, takže jsem týden předem přinesla dárky dolů a pohodlně vše zabalila na velkém jídelním stole. Šlo to, jak když bičem mrská, a výsledek byl lepší, než kdykoliv předtím.

Zrovna jsem s pýchou přehlížela řadu úhledných balíčků, připravena je popsat jménem příjemce a označit kočkou, když ve mě zatrnulo. Zapomněla jsem dárky třídit a teď jsem u nejméně poloviny z nich nevěděla, komu patří! Inu, ten rok jsem si balení opravdu natrénovala:))

 

Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové 2013

BTW: Veselé Vánoce

BTW_dé_logoMilí čtenáři, přeju vám radostné Vánoce plné smíchu, dárků her i chvilky rozjímání, to vše nad příjemně plným stolem a ve společnosti lidí, které máte rádi.

 

 

S díky za to, že přicházíte, vám vše nejlepší přeje

Dagmar (Dede) Ruščáková

 

1224dar1_pf2014

BTW: Advent

BTW_dé_logoPřecházím domem a nevidoucíma očima zírám do větrného zasněženého dne. Žaludek mám stažený úzkostí, strach mi krátí dech. Kde jen ta bestie může být? Utekla od domu už v pátek v podvečer, zrovna začínala vánice. Plná sebedůvěry, svéhlavá, hnaná pubertálně vzbouřenými hormony. Já že budu pořád na vodítku? Kdo si počká, ten se dočká a svět bude můj!

Jenže mladičká fenka přecenila svoje schopnosti a ten výlet se jí kapku vymknul z pacek. Je už neděle, po kraji visí vylepené desítky letáků a sněžně bílou vlčici dosud nikdo ani nezahlédl.

Pořád si opakuju, co mi říká muž: člověk ztracený po dvě noci v tomto počasí by byl průšvih, ale tohle je pes! Mladý, silný, otužilý pes. Ona to zvládne, najdeme ji! Neřekne: je to jen pes… ví, jakou hodnotu pro nás ten paličatý rozjívený tvor má. Přesto moje úzkost roste.

Přátelé pomáhají, kolegové ze stopařského sdružení obcházejí širší okolí naší vísky se svými psy a také hledají. Kde jen může být? Tíže na srdci mi připomíná, jak jsem zranitelná. Jak moc miluju, jak moc se často bojím. Jak moc jsem bohatá, protože se mám o koho bát. Zase vyrážím ven hledat, hnaná potřebou dělat aspoň něco. Za chvíli bude zase tma, naděje se rozfoukává k životu čím dál tím hůř.

Pak najednou zvoní mobil – nějaká paní z Lanžova volá, že její syn fenku viděl v Bílých Poličanech. Děkuju jí, volám svému muži a synovi, kteří jsou blíž Poličanům než já, sedám do auta, modlím se, aby ji skutečně našli. Potom další telefonát: „Máme ji, je v pořádku, jeď domů!“

Nedokážu to hned. Zastavím na kraji lesní cesty, schovávám tvář do dlaní a pláču úlevou a vděčností. Ta příšera nehodná, přetrhnu ji jak hada! Dívám se do zasněženého lesa, ruce na volantu, poslední letáky hozené na vedlejším sedadle. Po duši se mi rozlévá mír a já vím, že na tuhle adventní neděli nikdy nezapomenu.

 

Psáno pro Český rozhlas Hradec Králové 2013

BTW: Vánoční geometrie

BTW_dé_logo„Paprika – už zase. To jsem zvědavá, jestli to bude někde jinak!“ Vlak tiše sviští tmou, je příliš brzy ráno na čtení, a taky mě trošku bolí srdce. Už teď se mi stýská po maličkém vnoučkovi, který mírumilovně spinká v Sandefjordu, zatímco já uháním směr Oslo.

A tak se aspoň dětinsky bavím. Okolní krajina je ponořená v hluboké prosincové tmě a já vyhlížím další hrst světel u trati. Všechna městečka jsou svátečně vyzdobená a já zjišťuju, jak zrádné ty světelné řetězy jsou, protože na první pohled prozradí, jak moc si dali místní se zdobením práci – na ulicích i s vánočním stromem.

Tam, kde bylo málo řetězů, nebo snahy, totiž vypadá vánoční smrk jako paprika. To se začne na vrcholu, řetěz se spustí dolů, kousek se hodí do strany, zase se zdvihne k vrcholu a tak dál, dokud světýlka nedojdou. Pokud jsou mezery velké a dolní oblouky široké, tak ve tmě vznikne dojem více či méně obtloustlé papriky.

„Čím míň řetězů, tím víc papriky,“ myslím si neuctivě. Samozřejmě vím, že je to nejjednodušší způsob, jak strom ozdobit, že řetězy světel taky nejsou zadarmo, ale přijde mi to škoda. Když už si někdo dal tu práci! A světýlka jsou v těchto temných měsících tak oživující.

V Drammen vidím hezký strom, V Askeru je paprika, a najednou skoro vyskočím ze sedadla – to je úžasné! V Sandvice září cosi vypadající jako geometrický duch vánočního stromu – konstrukce kruhů a trojúhelníků vytvářející ve své světelné podobě úchvatnou prostorově dokonalou představu bohatě zdobeného stromu. Moderní, šik a nezapomenutelnou.

Ještě se za tím pohledem otáčím. Jak nádherná myšlenka pro město! Doma bych stromek nevyměnila, ale představuju si, jak zajímavá by mohla být města, kdyby v nich bylo víc takových povedených instalací. I živé stromy by to zachránilo! Pak si ale představím jednání na zastupitelstvech a vím, že musím být vděčná aspoň za ty papriky!:))

 

Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové 2013

BTW: Čepice a rukavice

BTW_dé_logo„Výborně, děvčata, vypucujte koně a tak za dvacet minut vyjedeme. A nezapomeňte si čepice a rukavice!“ Podívaly jsme se na sebe a srdce v nás pokleslo. Čepice? Ví ten člověk vůbec, o čem mluví? Ach ano, mrzne a fouká vítr, ale čepice prostě nepřicházejí v úvahu. Přece si nezničíme pracně vyrobené účesy!

Jestli vám tato úvaha připadá úplně pitomá, tak máte pravdu. Ovšem pokud vám je čtrnáct a jste dívky potají zamilované do svého trenéra a nedostižného vzoru, tak vám přijde úplně logická. Příprava na pár hodin čištění stájí, koní, shazování sena a slámy včetně závěrečného zametání hospodářského dvora, ovšem osvětlené přítomností pubertálního idolu, je totiž vážná věc.

Vedle dlouze diskutované otázky „co na sebe“ je zásadní příprava účesu. V té době bylo moderní mikádo. Dovedete si představit – tedy aspoň dámy určitě dovedou – jak těžké je něco takového vytvořit z jemných, přirozeně kudrnatých vlasů? A jak snadno se takové pseudomikádo zničí? Přesto jsem toto martýrium podstupovala, protože tam mohl být On. A pak vám řeknou, abyste si na toto umělecké dílo narazila čepici!

No, narazily jsme si ji, protože On na tom pochopitelně trval a jet na vyjížďku s Ním, byla čest, pro kterou se už vyplatilo něco obětovat. I když obětovat – každý, kdo kdy mrznul na koňském hřbetě při poklidné nedělní mrazivé vyjížďce, pochopí, že to v jejím průběhu došlo i nám.

Už dávno mi není čtrnáct a vím, jak na takovou zimu můžu doplatit. Ale stejně čepice nosím nerada! Radši používám rafinované čelenky, zateplené a zcela nečepicovité. A když je doopravdy zle, mám na každém zimním kabátě kapucu. V případě horolezecké zimní bundy dokonce luxusně vycpanou jemným husím peřím.

Jak si vysvětlit onu přetrvávající nechuť k čepicím, když idoly už dávno neuctívám? Hm, možná to bude tím, že vlasy mám pořád ještě vzpurné a kudrnaté!:))

 

Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové 2013

BTW: Proč si vybírám

BTW_dé_logoJako mladší jsem to řešila oslíkama. Když to vypadalo, že se budu při nějakém filmu bát, brávala jsem si na klín knížku „Aby oslíci měli kde spát“ od Mileny Lukešové, abych mohla od hrozných výjevů utéct do bezpečí něžných slov. Tehdy byly děti malé a já teprve poznávala, čeho všeho se člověk může v životě bát, když má zodpovědnost za víc, než jen svůj život.

Dnes se na takové filmy nedívám vůbec – moje frustrační tolerance totiž velice strmě klesá. Jak život jde, tak zjišťuju, že o umělá dramata seriálů a thrillerů vůbec nestojím. Dobré filmy, či obecně vizuální umění, ztvárňující emociálně drsná dramata, se mi umějí vrýt do srdce a já na hrůzy jimi zobrazené nedokážu zapomenout.

Silné dojmy se zavěšují na moje osobní vzpomínky a zkušenosti, a bez problémů mi umějí aspoň na nějaký čas rozvrátit duši. Knihy snáším lépe, ale i tam si už poslední roky vybírám.

Sama sebe úplně nechápu. Můj muž miluje filmy, hlavně dobré filmy – a ty, řekněme si upřímně, obvykle veselé či optimistické nebývají. Přesto se od nich dokáže zvednout a odfiltrovat je ze své mysli. Zamyslí se nad nimi, ale nenechá se týrat. Co dělám špatně, že to neumím?

Možná je to jedna z forem, jakou se daní láska a zkušenosti. Když máte jen jedno nebo druhé, obvykle jste odolní. Nebo spíš odolné – zjistila jsem, že tyto pocity z drsnější umělecké tvorby se týkají především žen. Podle mě je potíž v tom, že v takových dílech ožívají utajené noční můry a ženy vůči nim bývají přece jen zranitelnější.

Zjistila jsem, že je důležité aktivně nutit svoje podvědomí, aby neblblo a připustilo, že tohle není celý život a netrvalo za každou cenu na černých brýlích, když ty růžové mají v podstatě stejné opodstatnění. I díky takové snaze potom člověk dokáže potomkovi jednu nevrazit, když tento s nesmyslnou sebedůvěrou zahlásí: „Neblbni, co by se mi jako mělo stát?“

 

Napsáno pro Český rozhlas Hradec Králové 2013