Vím, že tam ta krabice je. Já ji v duchu vidím úplně přesně, ať momentálně dělám cokoliv. Ne, nesmím. V zoufalství si dokonce stoupnu před zrcadlo a hledám ty nejpádnější argumenty. Jsou zjevné, ale jak plyne čas, jejich pádnost nejspíš bledne. Jen tak si vysvětlím, že vzápětí otvírám krabici s vánočním cukrovím a ne jen proto, abych se do ní podívala.

Miluju vánoční cukroví. Miluju ho dokonce i poté, co kdosi vypočítal, jak dlouho je třeba šlapat na rotopedu, aby se spálil energetický ekvivalent jednoho vanilkového rohlíčku. Moji psi ho milují také, zatímco všichni muži mojí rodiny si ho prostě občas vezmou a těší je jako nezbytná vánoční kulisa.

I proto ho poslední dobou radši koupím, než peču. Kupované je fajn, ale není v něm ta neodolatelná přitažlivost, jako v doma pečeném. Ostatně to nejlepší cukroví, jaké jsem kdy jedla, dělávala moje babička přeslicová a já ho nedokážu napodobit. A není to jen v tom, že na tvorbu hezkého cukroví nemám ani šikovné ruce ani nezbytnou trpělivost.

Ovšem když má člověk děti, byť rodu mužského, tak aspoň něco péct musí, protože jinak by nepřišly Vánoce A tak jsem vždycky i klukama patlala cukroví a naše křivé a nestejně velké výrobky rozvoněly byt.

Všechno, co jsme dokázali nerozlámat, jsme pečlivě uschovali a podávali s oprávněnou hrdostí. Kluci jsou naštěstí šikovní a zvlášť Marka to celkem baví, takže jsem tu trochu pečení zatím ještě nevzdala.

Co v naší rodině tradiční není a co opravdu nedělám, jsou vánoční perníčky. Co bydlíme na vesnici, tak mě obvykle některá z kamarádek nějaké dá, protože tady je dělají všichni. Letos jsem dostala krabičku čerstvě upečených a rozhodla jsem se, že to aspoň jednou v životě musím zkusit nějak hezky ozdobit.

Rychle jsem zjistila, že hezky to nebude určitě a do jisté míry jsem měla pochybnosti i o té zdobnosti. I rozhodla jsem zapojit do projektu Marka. Jen se mě zeptal, jestli myslím vážně, a když jsem přisvědčila, tak se do toho pustil. Po svém. Letošní perníčky tak mám ozdobené matematickými rovnicemi