Večer je tmavý a mlžný. Sjíždím z hlavní silnice na osamělé okresky, zapínám dálková světla a svoji vlastní ostražitost přepínám na maximum. Je to nezbytné – když nechci jet rychlostí volského spřežení a zároveň dojet domů bez ztrát na životech.

Tma za hranicí světel může skrývat kohokoliv, takže střehnu na rudě zářící body kolem obou krajnic. Někdy si říkám, že kdyby rudé body znamenaly upíry, jak je zvykem v pochybných románech, bylo by o starost míň – ti by se přejet nenechali:))

Kočky, ježci, zajíci, srnky, lišky, výjimečně laně nebo divočáci. Všichni tito tvorové mají za tmy pocit, že krajina patří už jen jim a střety s realitou jsou velmi doslovné – realitu v tomto případě nepředstavují myslivci, ale projíždějící auta.

Stálá přítomnost zvěře v krajině mi tříbí smysly, nutí mě analyzovat zkušenosti a ukládat si do paměti síť oblíbených zvěřích stezek. Pokud jezdím na známých trasách, tak to opravdu pomáhá, stejně jako respektování srnčího pravidla připomínajícího, že ta bestie tam nikdy není sama.

Zatím se mi podařilo vždycky uhnout nebo zastavit, přestože dramatických situací jsem zažila už dost. Třeba prudké brzdění ve tmě a v hustém dešti, když silnici zvolna přecházel obrovský divočák. Skupinka srn, uskakujících za ranního šera ze silnice a jejich pomatená přítelkyně, která z toho příkopu vyskočila zpátky přímo před auto. Stihla jsem zabrzdit, srna odběhla, ale já se vydýchávala ještě pět minut. Zajíc kamikadze, který přežil jen náhodou. Káně, které si při lovu nevšimlo auta, a málem se mi rozplesklo na předním skle.

Nejhezčí ale byla příhoda z jedné hluboké jarní noci. Vracela jsem se domů a za Zábřezím vidím obvyklé rudé body a vzápětí srnu přebíhající přes silnici. Brzdím a hledám další. Objevila srnčata, dvojčata, vrávorající ve světlech reflektorů, bezmocně do sebe narážející. Zastavila jsem a přepnula světla, úplně zhasnout jsem se neodvážila. Trvalo dlouho, než je máma srna dostala z cesty pryč a já jsem jen seděla a usmívala se. Kdepak, za tmy je lepší na okreskách nespěchat.