Dívám se z okna a je to jisté – sněží! Honem vyhodnocuju, jak moc je asi půda promrzlá a jaká je předpověď – jestlipak nám sníh vydrží? A dělám si starosti, že nevydrží.

Ať to zní jakkoliv praštěně, jsem i ve svém věku připravena nadšeně počítat připadané centimetry a fascinovaně koukat do závějí, přestože život na malé vesnici poměrně daleko od silnice v tom případě znamená bolavě důvěrné přátelství s hrablem, lopatou a koštětem.

Vždy si snažím připomínat všechny nevýhody zimy. Musím ometat auto a škrabat skla. Musím odklízet sníh. Pokud musím vyjet z domu brzy ráno a v noci to vypadá na sněžení, nikdy nevím, jestli se mi podaří se s autem vyhrabat k silnici. Silnice kloužou, hromady sněhu brání pořádnému parkování a nemyslící řidiči jsou nebezpečnější než kdykoliv jindy. Jenže to mi vůbec nevadí, stejně kvílím, když začne tát.

Nemůžu za to – mám to vrozené. Nemůžete být vychováváni sněžným mužem, aniž by to na vás nezanechalo nějaké následky. Tedy nechci říct, že by byl můj otec porostlý srstí a potřeboval nadměrně velkou obuv, ale narozen v hloubi Krkonoš trpí sněhovou mánií, byť celý svůj dospělý život prožil v Praze.

Je nadšený od prvních podzimních vloček až k jarnímu tání. To sice lituje, že sníh mizí, ale příroda ho odmění jiným jevem, který těší jeho srdce – a to množstvím vody bublající po horských stráních a plnící dva potoky, velkolepě se slévající pod rodnou chalupou.

Přestože nesdílím jeho nadšení pro lyžování, ta nutkavá touha prožít zimu mezi závějemi stále doplňovaného sněhu mě nedokázala opustit ani poté, co jsme měli v Norsku v zimě mezi roky 2008 a 2009 sníh nepřetržitě pět měsíců a hustě sněžilo ještě na začátku dubna.

Potíž je v tom, že sníh městu sluší jen prvních pár hodin, zatímco potíže dělá mnohem déle. Lidé ve městech si většinou přejí sníh jen na horách, takže nadšení mého otce na ně nepůsobí zrovna pozitivně. „Tati,“ žadoním obvykle. „Prohlídni si svoje oblíbené krkonošské webkamery a venku radši nic neříkej. Nebo ti ještě někdo něco udělá!