Stojím u okna a dívám se do zahrady. Vypadá naprosto stejně jako včera a je jí úplně jedno, že si lidé dali na stůl kalendáře s novým číslem. Co znamená 2012 let pro ovocné stromy, keře a vrabčáky? Nic, stejně jako věčnost. To jen lidé si potřebují počítat čas, aby měli pocit, že mu nějakým způsobem vládnou. A také proto, aby si dokázali lépe pamatovat.
Počítadlo
Stojím u stromečku, zasněně koukám mezi větve, dychtivě se nadechuju jeho vůně a obdivuju lesk kouliček a stříbrných řetězů. Jako obvykle neodolám a vypláznu na jednu z velkých kuliček jazyk a směju se svému silně nelichotivému šišatému odrazu – kruhová inverze, pravil synek matematik.
Dívám se z okna a je to jisté – sněží! Honem vyhodnocuju, jak moc je asi půda promrzlá a jaká je předpověď – jestlipak nám sníh vydrží? A dělám si starosti, že nevydrží.
Nedávno jsem něco hledala v jedné z našich knihoven a opět mi padl zrak na knihu, kterou jsem nevzala do ruky už celou věčnost. Dokonce bych byla radši, kdybych ji nikdy nečetla. Je to Sofiina volba od Williama Styrona. Z mého pohledu je to děsivá výpověď o tom, jak snaha volit menší zlo vede do pekla. V běžném životě potom k pochybnostem a frustraci.
Vím, že tam ta krabice je. Já ji v duchu vidím úplně přesně, ať momentálně dělám cokoliv. Ne, nesmím. V zoufalství si dokonce stoupnu před zrcadlo a hledám ty nejpádnější argumenty. Jsou zjevné, ale jak plyne čas, jejich pádnost nejspíš bledne. Jen tak si vysvětlím, že vzápětí otvírám krabici s vánočním cukrovím a ne jen proto, abych se do ní podívala.
Berry je právě rok a osm měsíců. Vypadá, že pořád roste, ale není to tak – jen pomalu mohutní a dávno už není tím nesmělým vlčím stínem, jakým byla na konci léta. Díky pravidelnému pohybu a životu převážně venku má pevné svaly a hustý kožich. Jen hlava s rozevlátýma ušima a dlouhým čumákem zůstává stále stejná. Tedy aspoň zvenku.
Večer je tmavý a mlžný. Sjíždím z hlavní silnice na osamělé okresky, zapínám dálková světla a svoji vlastní ostražitost přepínám na maximum. Je to nezbytné – když nechci jet rychlostí volského spřežení a zároveň dojet domů bez ztrát na životech.
Píp. Sedím na křesle, na klíně mám notebook a píšu. Píp. Zvednu hlavu a zkoumám, odkud ten podivný zvuk přichází. Píp. Je to už skoro dva měsíce, co bydlíme v dřevěném norském domku, a já mám dojem, že všechny jeho běžné zvuky už znám. Píp. Není to moc hlasité, ale zavrtává se to přímo do mozku. Píp.
Kdykoliv jdu ve Dvoře Králové po pěší zóně, číhají na mě cestou dvě nastražené pasti: knihkupectví a cukrárna. Oba tyto obchody mají hodně společného – člověk v nich dokáže najít něco, co pomáhá, když je duši těžko a svět nevypadá tak přátelsky, jak by si jeden přál.
Kolem stolu sedí parta studentů a hrají hry. Ne počítačové, ale společenské, což znamená, že hýkají smíchy a navzájem se pošťuchují. Převážně anglicky, ale kolem stolu se příležitostně ozývají i další jazyky včetně jejich překvapujících mutací. A nikomu to nepřijde divné – proč taky?